Sobota 28. února 1920

Nevidím vůbec, že by bylo v zemích, jako celku posuzovaných, snah odstředivých. Nechci věřiti, že národ československý v Čechách, na Moravě a na Slovensku nevážil by si té jednoty, kterou tak trpce si vybojoval. Ale spíše, velevážení pánové a paní, obával bych se jistých snah odstředivých a jistých snah - řeknu to upřímně - státu nepřátelských v některých těch župách, které se nám navrhují. (Výborně!)

Tedy centralisace na jedné, decentralisace - a to jen ještě velmi mírná - na straně druhé. Malý pohled do sousedního státu, kdysi velmi mocného, který však opět se stane mocným státem, ukazuje nám, že i dalekosahající decentralisace není na úkor moci státní. V Německu jednotlivým státům - nikoliv tedy pouze zemím, nýbrž státům se všemi atributy státní moci - příslušela moc zákonodárná, veškerá správa. Také vojsko, největší to chlouba říše německé, nebylo centralisováno - císař německý byl pouze vrchním velitelem kontingentů vojenských, které příslušely jednotlivým německým státům. Dokonce i jednotlivé dynastie byly v jednotlivých zemích německých a přece tato dalekosáhlá decentralisace nebyla nikterak na závadu velkému rozpětí moci německé říše. (Posl. Ševčík: Nynější Rakousko chce udělat také spolkový stát z autonomních zemí!)

Tedy s frásemi o separatismu ať nám nikdo nechodí. (Tak jest! Poslanec Juriga: Autonomii za to chceme!) V motivech zákona, o němž jednáme, stojí velmi krásná věta: "Veřejná správa má býti postavena na základy demokracie a občanstvu má býti zabezpečen rozsáhlý vliv na veřejnou správu". Podívejme se blíže, jak tento demokratismus, jak tento rozsáhlý vliv občanstva na veřejnou správu vypadá podle osnovy vládní. (Poslanec Ševčík: Ty župy budou fikcí demokracie!)

§ 4. osnovy praví, že okresní úřad - a prosím, pozor na výraz - nikoliv okresní výbor, nebo nějaké zastupitelstvo, nýbrž okresní úřad, tedy byrokratický úřad přejímá veškeré funkce okresního zastupitelstva nebo silničního okresu. Dále v následujícím § 5. jest to župní úřad, tedy opět formace byrokratická, která přejímá funkce jak zemských sněmů, tak zemských výborů a stolic slovenských. Slibuje se ovšem hned na to účast veškerého občanstva ve správě, ale, velevážení pánové, jak hubená, jak okleštěná, jak na každém kroku omezená jest tato účast občanstva podle této předlohy! Každý téměř paragraf, každý téměř odstavec končí slovy: "to schvaluje ministerstvo, to dovoluje ministerstvo, to nařizuje ministerstvo, to nařizuje župan atd." Zkrátka, okres a župa resp. občanstvo okresu a župy smí činit vše, smějí podnikati jakožto samosprávné orgány vše, co slavná vláda dovolí, více nic. Stačí jenom poukázati na to, že finance župy jsou naprosto v rukách vlády; jsou tak v rukách vlády, že župa se hnouti nemůže, že činnost, funkce, úkoly župy mohou býti úplně zmařeny tím, že vláda nepovolí župě finanční prostředky.

Velevážení pánové a dámy! Župan a přednosta okresní jsou pravými pány v župě a okresu. Když prohlížím ty četné paragrafy této předlohy, vidím na všech stranách, jaká jsou práva županů a jaká jsou práva okresních přednostů. Marně v nich hledám jediné ustanovení zákonné, kde by občanstvo okresního výboru a župní zastupitelstvo mělo ochranu proti tomu panu županu, resp. přednostovi okresu. Nikde nestojí, že je dovoleno si stěžovati na jednání župana anebo okresního přednosty, tedy zkrátka byrokratický úřad pohlcuje tu posavadní samosprávu naši, a to, co dává náhradou za ni, jest pouhý stín samosprávy. To není to harmonické překlenutí dvojí koleje, o které se mluví, to jest zkrátka negace samosprávy.

Slavné Národní shromáždění! Pravil jsem v úvodu hned, že strana má jest proti župám a pro úřady zemské. Jest pravda, v poslední ještě chvíli, když již předloha tato byla vlastně vytištěna, podařilo se úsilí jistých stran v této slavné sněmovně, že pojaty byly do osnovy tak zv. zemské svazy župní. Chci se přenésti přes to, že kompetence těchto svazů župních má býti určena nařízením vládním, že vláda má nařízením stanoviti úkoly, které těmto zemským svazům župním náleží. Nemohu ale přenésti se přes to, že v osnově není ani slůvka o jakémsi úřadě zemském. Mluví se o úřadu okresním, mluví se o úřadu župním, ale o úřadu zemském marně hledám v předloze zmínky.

Také jurisdikční senáty jsou intendovány pro okres i župu a dokonce již osnova zákona nám byla o tom v komplexu ústavních zákonů předložena. Marně hledám zmínky o jurisdikčních senátech zemských, jen hubená resoluce nám praví, že se vláda vyzývá, aby něco podobného pro zemi učinila. Velmi zajímavý zjev, který vidím v této osnově, jest ten, že zde něčeho nevidím, totiž, že zde není vůbec řeči o instančním pořadu. V původní, tajné osnově, která jako největší tajemství byla roznášena v klubech (Hlas: Ale jenom těm vyvoleným!), kde stálo v pravém rohu několikráte podtrženo "důvěrné" s vykřičníkem, v tomto tajném spisu jsem četl - prosím za odpuštění, dopustil-li jsem se snad nějakého přečinu, že jsem tu vládní osnovu já, prostý člen tohoto slavného shromáždění, odvážil se vzíti do rukou - v této osnově vládní byl obsažen paragraf 7, paragraf, který pokládám za nejhroznější, co kdy se navrhlo v oboru správy. § 7 totiž pravil, že odvolání z okresu jde na župu a ze župy na ministerstvo. Co jest to? To jest ta nejtužší centralisace, o které se žádnému státu na světě vůbec nikdy nezdálo. Jest pravda, že ten § 7 byl vynechán, jen slabý zůstatek objevuje se ještě v motivní zprávě pana referenta. Praví se zde, že článek 7 upravuje zásady instančního postupu. Tento paragraf 7 zmizel, nevím proč, marně jsem se poptával, ptal jsem se i pana referenta, on myslí, - jest to signifikantní, že pan referent jen myslí- že tento veledůležitý článek, kterého přece jest k úřadování těchto orgánů nezbytně potřebí, bude teprve později, - jest- li nařízením nebo zákonem, to také nevíme, o tom není nikde řeči- že tento postup instanční bude později ustanoven. Nicméně "vestigia terrent!" Kdo četl tento § 7, který jest nyní eliminován, neubrání se pocitu, že třeba byl nyní škrtnut, přece ještě velmi jest životní v mysli naší vlády, ministerstva vnitra. Bojím se velice, že tento paragraf v jedné nebo druhé formě se objeví opětně na povrchu, a dnes z opatrnosti varuji, aby takovýto paragraf centralisační, byrokratický nevešel v naše ústrojí správní. Hrozím se toho přímo, že by mělo býti ministerstvo poslední instancí ve všech věcech vnitřní správy. Kdo se podívá na konfiguraci naší správy, hrozí se myšlenky, že ministerstva pražská mají rozhodovati v každé nepatrné záležitosti vnitřní správy, že ministerstva pražská mají vysílati své komise na vzdálenost, která se rovná vzdálenosti z Prahy do Milána. Mám za to, že by ministerstvo nemělo býti přetěžováno agendou rozhodovací a odvolací. Mám za to, že ministerstvo, a zejména dnes, má se věnovati práci důležitější, má se věnovati otázkám zákonodárným, iniciativě a otázkám dozoru. Proti tomu závorou měla býti kompetence úřadu zemského. Doufejme, že jsou zárodky jeho položeny již v dnešní osnově, zárodky ovšem velmi chabé, velmi nedokonalé, zárodky, které může ještě zničiti mráz nepřízně vládní. Než přece mám naději, že bude odražen touto cestou neslýchaný útok proti celistvosti zemí, mám naději, že život bude silnější než všecky teorie, mám naději, že život přemůže veškeré doktrinářské šablony.

A nyní, velevážení pánové a paní, račte mi dovoliti, abych několika málo slovy dotkl se otázky, o které bylo zde již mluveno. Je to nešťastný § 10. osnovy. Je známo, že paragraf tento vzbudil velké roztrpčení v řadách úřednictva okresního a zemského. Nemuselo to býti. Nikterak neobviňuji členů výboru ústavního. Při dobré vůli vlády byla by se zajisté nalezla přesnější, blahovolnější a spravedlivější stylisace tohoto paragrafu. Dle návrhu vlády - a návrh ten jest zachován v naší osnově, - zachovávají se pouze požitky úředníků samosprávných, které nepřevyšují míry nároků státních úředníků stejné kategorie. Co je to: stejná kategorie, to jest jasné. Ale podle kterých úředníků se mají ty nároky posavadních úředníků samosprávných říditi? Patrně podle služební doby, poněvadž zde nic jiného nestojí.

Ale což pak nejsou úředníci se stejnou úřední dobou v různých stupních požitků? Do které stupnice vláda zařadí úředníky samosprávné, to jest v úplné libovůli vlády a to jest, nač si úřednictvo samosprávné nejvíce stěžuje. Kdyby úředníci samosprávní byli postaveni na roveň s oněmi svými bývalými kolegy, kteří již dříve přešli do služeb státních, byli by ovšem velice spokojeni. Ale viděli, že to všechno teprve závisí od libovolného zařazení se strany orgánů vládních, neračte se pak diviti, že to potom pokládají, jako by to byt trest za to, že neopustili již dříve službu samosprávnou. Ovšem výbor - pravím zase - byl to výbor, nebyla to vláda - přišel vstříc požadavkům úředníků samosprávných. Praví se v § 10., že rozdíl mezi posavadními požitky a těmi, které budou úředníkům po převzetí do státní služby přiznány, mají platiti okresy anebo zemský svaz žup.

Ale toto jistě slušné ustanovení komise ústavní jest okamžitě zase odvoláno tím, že se praví: "že okres resp. zemský svaz žup má možnost, odmítnouti toto placení". Tedy co se na jedné straně dává, na druhé straně se zase bere.

V motivech se praví, že to bude jenom v případech výjimečných; chci tomu věřiti, ale jistoty nikde nemáme. Uvážíme-li také, jak velký jest vliv vlády na finance těchto nových orgánů, a uvážíme-li dále, že ochota těchto nových orgánů nejspíše bude jen tam, kde příslušný úředník zůstane v jejich službách, kdežto přece jest nejen možné, ale velmi pravděpodobné, že úředník nezůstane u toho orgánu, u kterého posud byl zaměstnán, nýbrž bude přeložen k orgánu jinému, tu jest plně pochopitelno, že posavadní orgán nebude míti mnoho chuti, vypláceti diferenci platovou takovým úředníkům, kteří budou zaměstnání někde jinde. Učinil jsem již návrh, aby příslušný odstavec - jest to odstavec 4. § 10 - byl škrtnut. Vedle toho ale vznáším apel na vládu, aby při přijímání úředníků samosprávných do služby státní posuzovala spravedlivě a mírně jich dosavadní postavení a aby také nevzbuzovala trpkostí v těch, kteří nemají jiné viny, nežli že věrně setrvali ve službách oněch starých orgánů samosprávných, k jichž službě se byli zavázali. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem jest pan kolega Freiman, uděluji mu slovo.

Poslanec Freiman: Vážené Národní shromáždění!

Řada řečníků již přede mnou projevila úsudek svůj a úsudek svých stran o ústavním zákoně našeho státu.

Já bych rád pokud možno nejkratčeji vysvětlit zájem mé strany na těchto zákonech ústavních, neboť dotýkají se velkého počtu příslušníků našeho národa, kteří žijí v krajinách smíšených, kteří národnostní útisky snášeli dlouhá léta a kterým konečně zableskuje paprsek naděje, že doba toho martyria již přestává a že konečně ve své vlasti stanou se svobodnými občany. Že konečně čeští lidé v krajinách národnostně smíšených jeví ten velký zájem o obsah předloh, které právě projednáváme, jest přece samozřejmo, vždyť v těch chvílích má vlastně dozráti i jejich osud a zakalený obzor jejich života má se vyjasniti. Žel však, že právě této úzkosti českého lidu v území smíšeném, těch tisíců lidí, kteří tak dlouho strádali, mělo býti využitkováno stranickými agitacemi a snaha jejich a touha po lepším národnostním životě měla svedena býti na scestí.

Jazykový zákon, o který jde, má zabezpečiti všechny občany státu před každým znásilňováním, má jim otevříti dvéře k spokojenosti a hlavně k rozvoji na poli kulturním. Cesta tato jest velmi obtížná a dovolte mi, abych ukázal na obtíže, které staví se úkolu tomu v cestu. Jest třeba, abych zde zmínil se o tom, kterak naši krajané němečtí již dříve, dávno před válkou, usilovali o to, aby český živel v území smíšeném co možno nejdříve vyhynut, a jak snaží-li se, aby zbytky toho živlu ovládli a aby jej co možno nejdříve asimilovali. Víme, že Němci měli svůj sen o světové moci, o ovládnutí širokých světů, které jim měly sloužiti. Z toho právě vycházel tlak jejich na východ, který byl nejlépe zosobněn v tom heslu jejich "Draug nach Osten".

V provádění tohoto plánu samozřejmo, že překážel jim nejvíce český živel v území smíšeném, že překážely jim v tom snahy naše státoprávní a sen náš o samostatnosti. Jejich úkolem bylo, roztrhati české království bývalé a vytvořiti si území, které nazývali i po převratu Deutschböhmen. K tomu jim měla pomoci nejen celá hospodářská jejich potence, nýbrž k tom jim měla pomoci také i jejich politická moc.

Tuto politickou moc opatřiti jim musil starý režim v Rakousku přes to, že zde byl § 19. základních zákonů, který jednal o svobodě občanské, a přes to, že zde byl patent císaře Ferdinanda, který zaručoval rovnoprávnost u úřadů státních a současně zaručoval, že úředníci musí znáti a jednati s občanstvem v obojím jazyce. Celá tato snaha měla za úkol, jak jsem již řekl, vytvořiti úplně německý kraj, kraj, kde by vládli pouze Němci. Prováděti tento plán svěřeno bylo německému Volksratu a různým těm bundům, a šlo jistě těmto institucím v prvé řadě o to, aby - jak jsem již řekl - vyčistily ten smíšený kraj od Čechů, a aby usazeni v něm byli všude Němci. Proto také čeští úředníci a zřízenci z území smíšeného byli překládáni a na jejich místo pak dosazováni byli úředníci smýšlení velkoněmeckého, úředníci takoví, kteří vybráni byli Volksratem a dosazeni předsedou Volksratu, třebenickým drem Tittou. Tak stává se v Mostě na příklad u úřadu železničního vševládnoucím takový Ortmann, který, zavázán Volksratu za toto místo, vyčisťuje celou trať státní dráhy okolo Mostu od českého úřednictva, od českého zřízenectva a nahrazuje je Němci. Aby plán, vyčistit české území, co možná nejdříve byl vykonán, vidíme, že na př. z Podmokel státní dílny byly přeloženy do Loun a s nimi samozřejmě všichni ti čeští zřízenci, kteří tam byli, aby tak česká škola v Podmoklech, která měla se tam zříditi, byla připravena o počet dětí. (Místopředseda Udržal ujímá se předsednictví.)

Tedy všechen ten směr zde byl patrný. Všechna ta místa důležitá mají býti obsazena vyslovenými Němci, a ten režim, který se zde zavádí, má býti režimem čistě německým. Jako na té dráze, právě tak stává se u všech těch úřadů státních, které v území tom jsou, a českému člověku béře se možnost, aby zjednal si u úřadů práva, dojednat se ve své mateřštině.

V té době právě přichází Ústecko-Teplická dráha se svým tajným výnosem, kterým zakazuje svým zřízencům a úředníkům, aby s pasažéry jednali česky. Kam takový výnos vede, ukázalo se při tom, že, když čeští lidé, ať již z míst smíšených, nebo ti, kteří dojížděli do krajů těch, chtěli domluviti se s úředníky nebo se zřízenci česky, často byli od pokladen odháněni, i z vlaků vyhazováni, nebo musili platiti dvojnásobnou částku za lístky.

To je samozřejmo, že zde právě byl patrný ten režim, který měl násilím donutiti českého člověka, který v městech těch žil, aby se přizpůsobil tomu režimu, aby byl donucen, jednati s úřady německy.

Já chci z těch četných případů, které se staly, ukázati právě na jeden případ, který markantně znázorňuje, kam až toto násilí vedlo. Vzpomínám toho případu u poroty chebské, kde měl býti souzen jakýsi komediant Šmíd, který byl porotou tou také odsouzen k smrti provazem a při celém tom jednání nesměl mluviti česky, nesměl se hájiti a také se hájiti nemohl, poněvadž německy vůbec neznal. Porota nepřipustila českého jednání, nepřipustila obhajoby toho člověka a ten teprve, když odváděn byl znovu do cely, dověděl se od některého toho zřízence tam, že vlastně odsouzen byl již k smrti provazem.

Při takovém brutálním znásilňování samozřejmě Němci dosáhli aspoň částečně uskutečnění těchto svých plánů. Já chci na číslech ukázati aspoň na některých případech, jakým způsobem nebo jak dalece tento plán německý byl proveden. Čísla, která uvedu, získal jsem až po převratu a z toho tudíž patrno, že jsou jistě správná. Tak na př. u okresního hejtmanství v Ustí nad L. bylo 9 úředníků německých, ale ani jeden úředník Čech, při berním referátě bylo 13 Němců a žádný Čech, při berním úřadě 10 Němců a 1 Čech, při poštovním úřadě 101 Němec a pouze 2 úřednice Češky, při celním úřadě 13 Němců a žádný Čech.

Při okresním hejtmanství v Teplicích bylo 14 Němců a 3 Češi, při berním úřadě 11 Němců a 2 Češi, při berním referátě 16 Němců a 2 Češi, u okresního soudu 28 úředníků německých a pouze 2 čeští, při poštovním úřadě 33 Němců a 3 Češi, při celním úřadě 5 Němců a 2 Češi. (Místopředseda Duta ujímá se předsednictví.)

Na okrese duchcovském, který jest tak velice český, kde jest největší česká menšina, bylo při okresním hejtmanství 9 Němců a 3 Češi, při berním úřadě 10 Němců a 1 Čech, při berním referátě 7 Němců a 5 Čechů, při okresním soudu 11 Němců a 4 Češi, při poště 29 Němců a 6 Čechů.

V Mostě samotném po převrate ještě byl okresním hejtmanem dr. Fiseher, který neuměl ani jediného slova českého. Takovým způsobem byly snahy české samozřejmě potlačovány a nezbývalo Čechům nic jiného, než, chtěli- li se uplatniti, aby se uplatnili právě na poli školském. A v tomto směru výsledky byly veliké; zde právě dokázáno bylo vysokými čísly, že není v Čechách území čistě německého, že všude jest aspoň malé procento Čechů. Dle statistiky školské z r. 1913 až 1914 nacházelo se v území smíšeném, o kterém Němci prohlašovali, že jest německé, v 62 obcích 33 škol veřejných a 36 škol matičních; tedy 69 škol se 182 třídami a 95 pobočkami.

Do veřejných škol chodilo 12. 771 dítě a do matičních škol 4756 dětí, tedy celkem 17.528 dětí. A nejméně tolik dětí českých odkázáno bylo na školy německé a to jenom proto, že vůbec v místech těch nebylo českých škol, anebo, pokud byly, že rodičové jejich hospodářským útiskem donucováni byli, aby dávali děti své zapisovati do škol německých. Pánové, při velkém rozmachu školství obecného nebylo v celém území tak zv. uzavřeném jediné školy měšťanské, střední nebo odborné. Avšak i onen úspěch, pokud se týká školství obecného, musili si tam i Češi vybojovati urputnými boji a zápasy. Uvádím jen jediný případ, známý zajisté po všech zemích českých, případ Ervěnický, kde byli to právě naši lidé a tehdejší neodvislí socialisté, kteří provedli obrovský boj s německými měšťáky, aby si vynutili zřízení české školy. Tehdy celé desítky, ba možno říci, sta rodin vystěhováno bylo na ulice a po celé týdny setrvali pod širým nebem, až konečně slitovala se nad nimi Ústřední Matice školská a Národní jednota severočeská, které tam zakoupily řadu domů a opatřily vystěhovaným rodinám byty. Podobný případ stal se i v Duchcove v roce 1908, kdy děti hájiti musily svá práva na českou školu. Bylo to právě ve chvíli, kdy z Vídně přilétlo okřídlené heslo "Vše pro dítě".

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP