Úterý 20. května 1919

A nyní, velectění pánové, k otázce rozluky manželské. Já prohlašuji docela otevřeně a upřímně před tváři celé sněmovny, že také já pokládám manželství za svátost. Ale já je nepokládám za svátost proto, že to katolická církev tvrdí, já je nepokládám za svátost a za svaté proto, že mu bylo požehnáno před oltářem, že mu požehnal služebník té aneb oné církve. Mně jest svatým jenom takové manželství, které bylo uzavřeno z čisté, upřímné a obětavé lásky bez jakékoliv obchodní spekulace na věno anebo pohodlné zaopatření, bez jakéhokoliv nátlaku se strany cizí. Já tu prohlašuji otevřeně, že neznám na světě nic krásnějšího, vznešenějšího, nic posvátnějšího, nežli je domácnost, ve které oba manželé znamenají jedno srdce, jednu duši a v té lásce vroucí k sobě a k svým drahým drobným dětem, v té něžné péči o tu jejich výchovu, o ten každý jejich první krůček, vidí ten nejpodstatnější úkol svého života na zemi. (Hlas: Výborně!) Takové manželství, vážení pánové, jest mně svatým, a jest mně svatým a bude mně svatým, i kdyby mu žádný kněz na světě nepožehnal, a zůstává v mých očích úhelným kamenem, na němž lze jedině vybudovati pravé lidské štěstí.

A pánové, já za věčné peklo pokládám takové manželství, v němž není upřímné pravé lásky, v němž jsou na denním pořádku sváry, různice, kletby, slzy a pláč. Takové manželství není svatým a není v mých očích ani svátostí, i kdyby mu žehnala celá řada kněží kterékoliv církve. Ono jest ostatně zajímavým, že sama církev učí, jak zde bylo podotknuto, že svátost manželství neuděluje manželům kněz, nýbrž že si ji udělují manželé sami. Z toho tedy vysvítá, že manželé mohou si tuto svátost uděliti i tehdy, uzavrou-li sňatek občanský před světským úřadem. To jest jen logický důsledek církevního učení, i když církev tohoto důsledku neuznává a prohlašovala až do dnes každý občanský sňatek za neplatný, ačkoliv manželství takto uzavřené bývá často mnohem mravnější, mnohem šťastnější, mnohem spokojenější a mnohem čistější nežli manželství uzavřené před jakoukoliv církví, manželství, ve kterém manželé u oltáře kterékoliv církve oddaní se v manželství potom rvou, anebo navzájem mezi sebou hádají aneb podvádějí. V těchto případech obyčejně docházívá pak k rozvodu od stolu a lože. Rozvod ten netýká se ale trvání toho manželského svazku, neboť i po uskutečnění rozvodu zůstává církevně uzavřený manželský svazek v plné platnosti a obě strany - a to jest také charakteristické - jsou povinny zachovávati si vzájemnou věrnost i tenkráte, jde-li o ženu, kterou muž, opilec a surovec, krvavými ranami posetou i s dětmi do mrazivé noci vyhnal na ulici, a když jde o muže, kterého žena docela vyloženě nestydatě s jiným podváděla. Tímto způsobem, poněvadž tito rozvedení manželé, kteří de facto spolu již nežijí v žádném společném svazku a nesmějí uzavříti nový sňatek, přímo vháněna jest celá řada nešťastných lidí do konkubinátu, do nelegitimního života a důsledky tohoto krutého systému odnášejí pak ovšem ty nešťastné ženy, uctívané veřejným míněním, mravnostní policií naší přezdívkou kuběn, a nešťastné děti, kterým se vpaluje na čelo, na to nevinné, dětské čílko již v kolébce cejch hanby, cejch dětí prokletých, poplvaných, cejch dětí nemanželských. (Výborně!) Naše republika musí býti pečlivou matkou všem svým dětem, ona nesmí dopustiti, aby vlivem jejího zákonodárství stávali se lidé - a já pravím, čeští lidé - zoufalými a nešťastnými tvory. Nechce-li snad církev sleviti se své staré praxe, která mně se zdála vždycky dosti krutou, bude-li v těchto dobách, kdy vane celým světem duch revoluční, duch velkých převratů v každém ohledu, chce-li v této době státi na tom středověkém strnulém "non possumus", pak jí klidně ponecháme jejímu osudu. Ale česká republika nesmí a také nebude v tomto ohledu sloužiti jakékoliv církvi za děvečku, jako to dělal katolický stát rakouský, jejž za to stihla spravedlivá odměna, spravedlivá odplata. (Výborně! Hlasy: Nebyl katolický!) V tom svém řízení a vedení byl katolický, jeho representace byla katolická, já vím, že duch jeho nebyl katolický, to docela otevřeně prohlašuji.

Podotknu zde jen několik historických reminiscencí, ze kterých vysvítá, že Řím dělal výjimky i po této stránce, šlo-li o osoby urozené a korunované. Neproklel českého knížete Oldřicha, který se rozešel se svou neplodnou manželkou a pojal za choť Boženu, dceru zemana Křesiny, ještě za života své první manželky. Uznal sňatek kněžny Markéty Maultasch, která zapudila svého prvního manžela Jana a provdala se ještě za jeho živobytí za markraběte Ludvíka. On prohlásil dokonce za svatého císaře Karla Velikého, který zapudil svou manželku Desideratu a oženil se za jejího živobytí s allemanskou princeznou Hildegardou. (Výkřik: Trpěný svatý!) Trpěný, netrpěný, ale přece jen svatý. (Veselost.) Papež Paschalis III. prohlásil jej svatým a v Cáchách jest dosud jako svatý uctíván. (Hlas: To by se muselo zrevidovati!) Není ovšem naším úkolem, tuto revisi prováděti.

Jest z toho viděti, že církev římská nebývala vždycky tak nemilosrdnou a neústupnou v otázce manželské rozluky jako je tomu dnes. (Výkřik: To by se musilo přezkoumati!) Vždyť to jsou historická fakta, pane kolego, vždyť uvádím jen historická fakta, co vám mohu jiného předložiti, a jejich pravdivost dosvědčí každý inteligentní, vzdělaný muž.

Nám se dnes nejedná o milosrdenství neústupné církve, to zde prohlašuji, my na tu církev neústupnou prosbami neútočíme, my na ni prosebně útočiti nižádným způsobem nebudeme, ale nám jde o milosrdenství republiky. A ne o milosrdenství republiky, ale o její spravedlnost nám jde v prvé řadě. Ta naše republika zrozená z českých slzí, z českého utrpení, z české krve, z českých bojů, z českých emigrací, z českého mučednictví, z českých poprav, ta republika, ta naše milovaná matka, ta nesmí býti macechou ani jedinému svému dítěti! My se také jedině k ní obracíme a my také jedině k ní voláme: "Buď dobrou matkou všem svým dětem, ty draze vykoupená, nedej nezaslouženě trpěti srdcím nešťastným, smaž potupu s čela tisíců obětí a vdechni tam slavným osvobozujícím svým slovem veliké usmíření a svoje požehnání." (Výborně! Hlučný potlesk. Řečníku se gratuluje.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan kolega Kroiher.

Posl. Kroiher: Slavné Národní shromáždění!

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Posl. Kroiher (pokračuje): Dovolte mi, abych napřed vyslovil uspokojení, že konečně jednou dojde v Čechách k tomu, že svoboda bude zavedena ve způsobu, jak kdo chce uzavříti svůj sňatek. Za starých rakouských časů tomu tak nebylo. Jest všeobecně známo, že ku příkladu důstojník nemohl uzavříti sňatku civilního, takže mnohý z nich přestupoval na jinou víru a dával se proti svému přesvědčení oddávati od kněze víry, ve kterou nevěřil. V naší republice zdálo by se, že taková svoboda jest. Bohužel není! A já jsem povděčen, že teď zákonem zavedena bude. Že není svoboda ve způsobu, jak kdo chce sňatek manželský uzavříti, to, přátelé, nám ukázaly bohužel poslední dny, kdy jeden z našich hrdinů zahraničního vojska podle svého vlastního přesvědčení uzavřel sňatek v kostele katolickém a byl za to předmětem útoků, bohužel že se strany, která si říká pokroková. Já jsem byl toho názoru, že vděčíme za svou svobodu z veliké části svým legionářům, a když nám jí ti legionáři přinesli, že by bylo také správno, abychom se jich zeptali, kterak se té svobody užívá, abychom si z nich vzali příklad. Zatím však jsme toho svědky, že oni jsou poučováni ve směru, kterak smějí užívati své svobody.

Přátelé! Myslím, že to by se naše veřejnost ocitala na cestě šikmé a že by bylo naprosto nesprávné, kdyby takovéto hlasy měly se více po Čechách rozšiřovati. A dokonce jest nesprávné, jestliže se tyto výtky onomu důstojníkovi podpírají tím, že očekáváme, že v našich legionářích nám vyroste nové husitské vojsko. Já jsem se také totiž trochu obírat historií, a mohu říci, že v husitském vojsku nechodili se oddávati na radnici, v husitském vojsku že se neoddávali, pohrdajíce formami církevními a civilními, až na tu malou část, kterou Žižka slavné paměti potřel na řece Nežárce u vsi Valu. A myslím, že není přáním nikoho z nás, aby naše armáda zahraniční i domácí se rovnala těm Mikulášencům, kteří tam vykrváceli.

Ke věci druhé, pokud se týká nerozlučitelnosti anebo rozlučitelnosti manželského svazku, řekl bych zde jedno: podle mého názoru, který není ovšem pouze názorem mým, nýbrž je to názor největších učenců, lidstvo spěje k tomu, že v něm vždy víc a více proniká názor o potřebě nerozlučitelnosti sňatku. Ale ovšem ta cesta, kterou se lidstvo dostává k tomuto cíli, není přímá. Ona vykazuje občas odchylky a před jednou takovou odchylkou právě nyní se nacházíme. Poklesla mravnost, a to si nesmíme zapříti. A důsledek té pokleslé mravnosti je volání po nutnosti nerozlučitelností manželství. Tedy je zde omyl, jestliže se tvrdí, že rozlukovým zákonem bude podpořena, anebo že teprve začne nějaká nemravnost. Naopak! Rozlučitelnost manželství proto je žádána, poněvadž ta nemravnost již je tady. A není to v historii lidstva poprvé, co nemravnost se objevila a co si hledá ventil v rozlučitelnosti manželství. Mohl bych více takových příkladů uvésti, ale uvádím jen nejmarkantnější, a to je doba římská, doba, kdy počínalo křesťanství, doba kdy univira, žena, která se spokojila po celý život svůj s jediným mužem, náležela mezi největší zvláštnosti Říma. A jak se tenkráte nalezl lék proti tomu? Ten lék se nalezl v novém učení, které přišlo z Galileje.

A Prohloubením náboženského cítění, prohloubením vědomí odpovědnosti před Pánem Bohem, přišla také sama sebou hlubší zodpovědnost mravní mezi lidmi navzájem, i v tom jejich vzájemném svazku manželském, a důsledek byl ovšem, že přestaly rozvody, důsledek byl, že byla věrnost právě v tom smyslu, jak jí zdůrazňuje církev svatá, jak ji také zdůraznil korreferent p. dr. Stránský, nejen v těch chvílích, kdy v manželství jsou stránky dobré a příjemné, nýbrž hlavně v těch chvílích, kdy přicházejí v manželství věci zlé a odporné.

Já pak jsem toho názoru, že jest marno dnes zavírat oči před tím mravním stavem naší společnosti, že jest marno chtít pouze rozlučitelností manželství se stanoviska státu, chtít všechno to zalepit před očima veřejnosti. Naší snahou musí býti snaha prvního křesťanství, t. j. prohloubením mravnosti lidstva pracovati k tomu, aby lidé netoužili po rozvodu, aby netoužili po rozluce manželství, pracovati, aby věděli, jaký závazek na sebe berou, když předstoupí před oltář.

O těchto věcech ostatně ještě více bude mluveno a já jsem se přihlásil ke slovu ne tak, abych prohlásil své a své strany stanovisko k otázkám manželským, nýbrž proto, abych zde prohlásil stanovisko své a velkého množství přes 1800 českých kněží k § 63. (Slyšte!), k otázce nuceného neb dobrovolného bezženství kněžského. Nejsem oprávněn, mluviti jménem celého českého duchovenstva, ale jsem oprávněn říci to jménem více než 1800 českých kněží, kteří na dotazníkovou akci faráře Zahradníka-Brodského prohlásili, že chtějí pracovat k tomu, aby nejen ve státu, nýbrž také v církvi bylo zavedeno dobrovolné bezženství kněžské, nikoliv bezženství nucené. (Výborně!) My jsme to prohlásili, domnívajíce se plným právem, že stojíme na půdě nejen církevní, nýbrž přímo na půdě křesťanství, na půdě Krista Pána. Stojí zajisté psáno v evangeliu: "Kdo můžeš pochopiti, pochop" a není tam psáno "Kdo chceš mně sloužiti, musíš pochopiti." I pro kněze, jako pro každého jiného, jest panictví pouze radou Krista Pána, žádným přikázáním, neboť kdyby to bylo bývalo přikázáním, byl by si zajisté Spasitel náš vybral všechny apoštoly panice. Kdyby to bylo bývalo přikázáním, byli by všichni apoštolové propustili manželky své, třebas ještě podle zákona židovského, a byli by od té doby vedli také prokazatelně život bez manželství, život čistoty, abych tak řekl, vdovské. O tom však nemáme žádných dokladů, nýbrž naopak máme z historie církevní doklady, že v prvních stoletích, zvláště pokud byla církev pronásledována, měla duchovenstvo ženaté. Máme toho doklady konečně i v tom, že ve východní církvi až dosud tato praxe se udržela. Ve východní církvi nejen nesjednocené, nýbrž také v církvích s katolickou církví sjednocených, trvá manželství kněžské, ovšem v tom smyslu uzavírané, že jest ženatý již člověk na kněze svěcen, ale kdo jednou na kněze jest vysvěcen, již ženiti se nemá. Ovšem že to přivádí všelijaké nesnáze již proto, že jestliže člověk příliš mlád do stavu manželského vstoupiti musí k vůli svěcení, tedy jeho volba bývá spíše volbou očí než rozumu a výsledek bývá také někdy špatný.

My stojíme tedy na slovech Krista Pána, stojíme na těch slovech apoštola Pavla, která zde již byla citována, že v tomto smyslu není žádného rozkazu, nýbrž že dává pouze radu. A pak, abych nemluvil pořád o těch prvních dobách církevních, nestojíme pouze na té původní staré a opuštěné praxi, nýbrž dovoláváme se nikoho menšího nežli papeže Lva XIII., zajisté slavné paměti nejen v církvi, nýbrž i v laickém světě. Tento sv. otec povídá v encyklice "Rerum novarum" tato slova: "Co se týče volby stavu, není pochybnosti, že svobodě každého jednotlivce jest ponecháno, aby buď rady Krista Ježíše poslechl a život panický vedl, anebo aby vstoupil v manželství. Přirozené a původní právo, to jest lidské právo k manželství, člověku brát anebo hlavní účel manželství, Bohem na počátku stanovený, jakýmkoli způsobem obmezovati nemůže žádný zákon lidský." (Slyšte!) A zákon o nuceném bezženství kněžském jest zákonem lidským, neboť jest to pouze zákon církevní. (Tak jest!), zákon, který nebyl hned s počátku stanoven na ekumenických sněmech celé církve, nýbrž zákon, který povstal na jednotlivých sněmech provinciálních, a sice právě tam, kde méně bylo kultury v těch dobách na západě.

My ovšem bychom mohli býti k tomuto citátu. pokáráni, jak to na sebe vztahu jeme. Vždyť nám církev nebere to právo, nýbrž my jsme se ho při své ordinaci, při svěcení, sami zřekli. Neboť tam se praví: Zůstaneš svobodný! Coelebs manebis! a kněz, resp. podjáhen, když tam přistupuje a přijímá svěcení, jaksi mlčky přijímá také tu podmínku, za kterou se mu svěcení udílí. (Posl. Juriga: Ale mlčí!) Dobrá, i když mlčí. Qui tacet, consentire videtur, kdo mlčí, zdá se, že souhlasí. Ale já zde pravím: jak nemá mlčet ten bohoslovec, který ve stáří nejvýše 24 a někdy také 22 let přistupuje před svého biskupa, aby z jeho rukou přijal svěcení? Jak má najednou říci: Ne, já za těchto podmínek nepřistoupím a světit se nedám, - když tu má na očích, co tomu řeknou jeho rodiče, co tomu řeknou jeho příbuzní, co tomu řeknou všichni jeho domácí, kterak se mu budou posmívati, co tomu řeknou všichni ti, kteří se mezitím věnovali jiným studiím, která on by teprve podnikal a kde on bude o 4 léta za nimi pozadu, a co mu musí konečně říci každý člověk: Tohle jsi nevěděl už dříve? (Hlas: Čtyři roky před svěcením!) Čtyři roky před svěcením to věděl, 4 roky byl jednostranně tam vychováván, 4 roky tam byl a pořád se mu ta věc ukazovala s lepší stránky. 4 roky tam byl a všichni, kteří byli v tom semináři, mu pomáhali, aby přemohl všechna ta pokušení. Ale potom, když přijde ven, pak tam nemá nikoho, ani rektora, ani spirituála, pak tam nemá nikoho, nýbrž řadu lidí, kteří ho svádí k tomu, aby porušil ten zákon, který na sebe vzal.

Tam v semináři je to snadno zachovávati, poněvadž je člověk stále v rukou toho svého spirituála, ale ven, ven když člověk přijde a vidí na tom svém starším spolubratru, u něhož potom je kaplanem, že on po případě sám celibát nezachovává, když slyší, co se všechno mluví, a když sám je předmětem přemnohých nástrah, - pak, přátelé milí, já to zde veřejně povídám, ač je to věc ožehavá, pak je to zázrak, jestli ten člověk zůstane čistý a zachová celibát. (Výborně!) Není to vždycky vina kněze, jestliže on klesne, v mnohem větším počtu procent je to kněz, který je sveden, a ne který svádí. A důsledek ovšem potom je smutný. Bohužel, že se před všemi těmi důsledky u nás zavírají oči, a že se zavírají zvláště na těch místech, která by v zájmu církve měla míti oči co nejvíce otevřeny. Já žasnu, když slyším, anebo když čtu, že lidé, stojící v církvi na vysokých místech, troufají si nám kněžím, kteří známe tu praxi buď proto, že jsme hříšníci, nebo proto, že jsme svědky hříchů druhých, říci, že ten celibát, to nucené bezženství kněžské, jest nějakou zvláštní ozdobou církve svaté, že je to nějaký pramen, ze kterého prýští nějaká zvláštní obětavost pro zájmy té církve. - Já nevím, ale podle mého názoru skvost v prvé řadě musí býti čistý, má-li zdobiti toho, kdo ho nosí. Ale, bohužel - a já jsem si vědom té zodpovědnosti, kterou mám, když to pravím, - bohužel to musím říci, že tento skvost celibátu, bezženství kněžského, není tak čistý, jak by býti měl, třebas na druhé straně není pravdou, že by porušené bezženství bylo tak obecným, jak se praví. My kněží českoslovenští, ale nejen my, nýbrž kněží také jiných národů, žádáme, aby byl odstraněn celibát nucený a aby byl zaveden celibát dobrovolný. Kdo můžeš pochopiti, pochop, kdo však nemůžeš pochopiti, kdo nebyl dost silným, aby odolal, lépe jest, aby se oženil, než aby hořel na tomto světě, a aby hořel na věčnosti. My chceme návrat k původní praksi církve, a sice v zájmu svém, v zájmu svých domácností, v zájmu církve a v zájmu národa.

V zájmu svém proto, poněvadž není nešťastnějšího člověka nežli ten kněz, který nepochopil, který neměl dost síly, aby odolal, který po případě, když chybil, neměl dost síly, aby se vzchopil a napravil. Postavení takového kněze je hrozné. On jest pořád, jako kdyby stál na půdě viklající se, a neví, kdy upadne. Každé jeho slovo, všechno to, co na místě božím hlásá, je nejisté, všechny jeho úkony podle učení církve jsou sice platné, ale jsou spojeny s hříchem, on hromadí hřích na hřích a důsledek jest, že má v srdci svém peklo. Ale i kněz, který zůstane čist - a jest jich více než si myslíte - i ten má to peklo s těmi ostatními, a víte proč? Protože nenajde člověka, který by mu věřil, že tu čistotu zachovává. (Výborně!) A já to zde pravím veřejně, že i lidé, kteří se prohlašují za jinak docela dobré křesťany, kteří s námi kněžími drží, ani ti lidé nám nevěří, a já jsem přesvědčen, že ani naši nejbližší příbuzní nám nevěří, nýbrž že všichni říkají: "Jsou také lidé, tedy nic divného, když takovým způsobem chybí!" A tu pravím, ovšem že bezženství, život panický má býti příkladem pro všecky ty, kteří si život panický mezi laiky vyvolili, a pro ty, kteří ještě nevstoupili do manželství. Ptám se vás však, jaký jest to příklad, kterému nikdo nevěří? (Tak jest!)

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP