Úterý 18. února 1919

Myslel jsem, že pouhá pohrůžka bude pro každého, jen poněkud slušného kněze tak hroznou, že se neodváží, aby zneužíval nějak kazatelny. A kdyby snad jednotlivý, některý kněz nechtěl uposlechnouti, řekl jsem si: "U všech všudy, nač pak zde je vysoká hierarchie, což pak tato nemá povinnost náboženství chrániti? Vždyť jsou to vesměs starší páni, kteří znají význam kostela a náboženství a zabrání tomu z úřední moci! (Ministr dr. Zahradník. Takoví páni hrabata nejsou staří a neškodní!) To je také pravda, ale nebývají příliš ohniví, poněvadž bývají již vyžilí; ti by také mohli býti skromnější. (Veselost).

Mně bylo ovšem řečeno velmi dobrými znalci poměrů: "Ale kam toto vede, kde jde o světskou moc, je náboženství něčím naprosto vedlejším, těm kněžím jde jen o jejich kapsu a právě tu a tu světskou moc chtějí chrániti! Proti těm nemůžeme zakročiti ničím jiným, nežli trestem!"

Velectěné shromáždění! Cítím přespříliš to zlo, které s kazatelen se rozsévá, cítím přespříliš význam těch statků právních, o které jde, tedy: náboženství, kostel, veřejný pokoj a řád. Když tedy jiným způsobem nelze tomu čeliti, tedy konečně i před svým svědomím i před svým vědeckým přesvědčením řekl jsem si: Není žádné překážky, abys pro zákon tento nehlasoval. To jsou právě také důvody, ze kterých prosím, abyste tento zákon schválili. (Výborně! Hlučný potlesk).

Předseda: Dalším řečníkem jest pan kol. opat Zavoral. Uděluji mu slovo.

Posl. opat Zavoral: Velectěné Národní shromáždění!

Přihlásil jsem se dnes k debatě, poněvadž jde o otázku, která tak hluboko zasahuje do života katolické církve. Sám již po dlouhou řadu let vykonávám úřad kazatelský a tu myslím, že mám i právo i povinnost, dnes promluviti o otázce tak na výsost důležité. Já jsem vděčen panu dru Boučkovi za tón, v jakém svá slova i své obžaloby pronášel. Ač stojíme oba jistě na stanovisku velmi od sebe odlišném, smím přece říci, že z jeho slov, když mluvil o náboženství, když mluvil o katolických chrámech, bylo cítiti, že váží si obojího. Vděčím mu za to. Také moje slova budou zníti vážně a myslím, že také z mých slov vycítíte, že jsem si vědom, že hájím něco, co hájiti jest nejen mou povinností, nýbrž také mým právem. (Výborně!)

Tolik stesků bylo tu pronášeno na to, že jmenovitě v nynější době rozvířené, rozvášněné, na mnohých kazatelnách a jmenovitě prý na Moravě se politika vnáší na kazatelnu, že se lid štve, lid že se pobuřuje, ba dokonce mnozí kněží že jdou tak daleko, že i osobními útoky napadají čest a dobré jméno svých protivníků. Pravda, já nemám žádné možnosti, zkoumati opravdovost těchto žalob. Vy víte všichni, jak v této vážné a rozvášněné době není možno ihned bráti v plné ceně všechny obžaloby, kterými jedna politická strana druhou napadá. (Hlas. To je stará obžaloba!) Ale ať jakkoliv to jest, odpověď naše v této věci musí býti jasná a musí býti určitá. A tu prohlašuji jménem klubu našeho, - ale jsem jist, že také jménem veliké, největší většiny českého kleru - že také dle našeho přesvědčení politika na kazatelnu nepatří (Výborně! Potlesk) a že čím svědomitěji některý kněz svůj úřad béře, tím více že se bude chrániti všeho, co by mu právem smělo býti vytýkáno jako zneužívání náboženství ve prospěch politický. Ta slova prohlašuji tím bezpečněji a tím jistěji, poněvadž nemluvím jen jménem svým. Sv. otec Benedikt přísným zákazem zapověděl politické spory přinášeti na kazatelnu a já jsem vítal tehdy ten příkaz z té duše radostně, protože, čím vážněji béřeme my svůj úkol, spásu duší míti účelem vší svojí činnosti, tím více chápeme, že není dobře možno, politickými spory svou pastorální činnost ztěžovati. Ne moje jen je to přesvědčení - chraň bůh, abyste myslili, že mluvím snad, abych se zalíbil, - jest to přesvědčení kněží, kteří ještě lépe rozumí vážnosti svého úřadu, že ta chvíle, kdy kněz s kazatelny mluví k věřícímu lidu, jest a musí býti sváteční chvílí nejen pro ten lid, ale i pro kněze samého.

Přichází tam ten lid po týdenní lopotě a práci, přichází tam po těch těžkých starostech denních a přichází tam, aby konečně slyšel zase jednou slova z jiného světa, než je ten svět, ve kterém žije po celý ten týden své těžké práce, přichází tam, aby tam slyšel slova, která povzbuzují, slova, která zušlechťují, která umravňují a k Bohu vedou. Velectění, kněz, který je si vědom tohoto svého úkolu, ten jistě v té věci vykoná svou krásnou, velikou povinnost, nezapomene ani na chvíli, že jest poslán ne tak ku zdravým jako k nemocným, nezapomene ani na okamžik, že pod tu kazatelnu se stavějí lidé všech politických stran, všech sociálních tříd, a dobře si rozváží, aby politickými spory a štvaním chtěl roztrpčiti ještě ony mysle, které přišly kolikráte právě v neděli jen proto, aby zase trochu klidu nabyly, aby to nepřátelství, které mezi ně politická antagonie vnesla, se stišilo a umírnilo, aby spolu zase v míru a klidu mohli klidně žíti.

Po té stránce tedy, velectění pánové, není a nemůže ani mezi námi býti velikého sporu. A proto klub náš, když šlo o otázku tohoto paragrafu, když jsme slyšeli, že pro žaloby, které byly přednášeny, ať již pravdivě aneb nepravdivě, má býti uchystán paragraf, který, pánové, kdyby ve svém plném znění byl uzákoněn, opravdu by ochromoval každou kazatelskou činnost, opravdu by znemožňoval právě svědomitým kněžím jejich pastorální působení, klub okamžitě a jednomyslně prohlásil, že o té věci chce se dohovořiti. My jsme šli ještě dále. Když jsme o té věci uvažovali, řekli jsme si sami, že vyzveme episkopát, aby v nejbližších již dnech připoměl kleru ten přísný příkaz sv. Otce, aby mu připomněl, že v těchto vážných dobách my to máme býti v prvé řadě, kteří trochu oleje křesťanské lásky máme do těch vzbouřených vln nalíti, a klub chtěl jíti ještě dále svým vlastním prohlášením ke kleru, chtěl jaksi podepříti ještě tuto akci a o totéž chtěl klerus poprositi.

Tu se pak nedivte, velectění, - a pan referent dr. Stránský mi již odpustí, že jej vezmu do debaty - že nás překvapil a že nás přímo roztrpčil ten způsob a ten ton, jakým pan referent dr. Stránský návrh odůvodňoval. Dostalo se mu sice potlesku při několika větách, ale předseda Národního shromáždění sám jej volal k umírnění, a to bylo jistě memento, které panu referentovi mělo připomenouti, že v tom odůvodňování zašel trochu dále, než zajíti měl. Nemluvím o tom, a nevyčítám to, že ve svém temperamentu hodně rozčileně a hodně trpce mluvil o těch štvanicích, jak se to nazývá, na kazatelnách, ač pan referent žádného specielního případu neuvedl. To všecko bych chápal. Ale pan referent dokonce zase Bílou Horu do té debaty přitáhl a imputoval nám, že si zase nic jiného nepřejeme, než aby se vrátily ty doby, kdy bychom živé lidi za jazyky opět přibíjeti směli. (Posl. dr. Stránský: To jsem neřekl!) Tak asi to bylo.

Velectění pánové, Bílá Hora! My čeští kněží známe také její dějiny, dobře víme, co všecko přivedlo ten náš národ až na Bílou Horu, a víme, co ten osmý listopad celých 300 let ještě pro český národ znamenal. Ale právě, že to tak dobře víme, proto tak z té duše toužíme, aby konečně celá, plná pravda byla zjevna, se všemi světly a se všemi stíny, lhostejno pak, na které straně těch stínů více bude. Celé dějiny katolické církve jsou svědky toho, že se na církvi nikdy nic hůře a strašněji nevymstilo, než když ti chvilkoví, dočasní representanti zneužili své moci a když násilím chtěli získati, co jedině duchem pravdy a duchem lásky získati možno. Všecko to víme. 300 let již uplynulo od Bílé Hory, ale my stále a stále pro ty viny námi nespáchané jsme ubíjeni, ačkoliv víte to vy, jako to víme my, že v těch 300 letech na tisíce kněží, každým úderem svého srdce národu oddaných, napravovalo a napraviti chtělo, čím se dříve chybilo.

Velectění, po té stránce musíme konečně volati k vám: Nechceme nic než spravedlnost! Suďte nás tak, jak jsme! Najdete na mně, najdete na nás dosti a dosti chyb a nedostatků, - víme dobře, že nejsme vždycky a jenom ve všem tací, jací máme býti - připomínejte nám to, nuťte nás, abychom svou povinnost konali tak, jak ji konati máme, nuťte nás k tomu, abychom vedle své pastýřské činnosti o spásu duší vroucí láskou k otčině a pravým činorodým sociálním cítěním dávali příklad a byli vzory. Na to všecko máte právo; my vám to právo sami přiznáváme, ale oč prosíme, ve jménu spravedlnosti prosíme: Ustaňte konečně, těmi starými výtkami, kterých jsme se nedopustili my, ubíjíte a podlamujete to naše, věřte, že těžké a zodpovědné povolání kněžské.

Pan referent však šel ještě dále.

S pathosem, který mladým mužům sluší, volal, že zahajujete kulturní boj, a přidal, že se boje toho nebojí. Chápu dobře, že se nebojí. Ten potlesk, který se při těch slovech rozlehl touto dvoranou, byl ovšem důkazem, že v tom kulturním boji, bude-li zahájen, velká většina tohoto Národního shromáždění s ním bude státi, a naše strana že jest zde příliš nepatrnou, aby ten boj mohla vyhráti. Chápu, že se nebojí, ale nemohl jsem se ubrániti pocitu, že by byl takt vyžadoval, aby to nebyl právě dr. Stránský, který ten kulturní boj zde první vyslovil. (Hlas: Israelita!) To jsem nechtěl říci. To mládí mne u vás, pane doktore, velice zaráží. Hned chci říci, proč. Vy jste řekl: "Nebojím se", ale vím, že jest zde celá řada velice vážných lidí, kteří nesoudí o tom kulturním boji tak lehce a kteří také nejsou bez obav. Já si vzpomínám na scénu, když pan ministr Rašín zde mluvil a když vyčítal mnohým členům Národního shromáždění, že při svých návrzích, které podávají, ani tolik práce si nedají, aby s tužkou v ruce hleděli vypočísti, co ten který návrh bude republiku státi. Ozval se odpor proti slovům ministrovým, ale mnozí z nás jsme cítili a mnozí to i vyslovili, že ministr neměl tak docela nepravdu. A tu se mi zdá, že i pan referent se dopustil podobné chyby, že tak docela nedomyslil, čím by konečně ta mladá republika takový rozvířený a rozpoutaný kulturní boj mohla platiti, že také nepropočítal, (Výkřiky. Hluk. Předseda zvoní) ještě pravím, nepropočítal, k čemu by to mohlo vésti. (Nepokoj a výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. opat Zavoral (pokračuje): Teď mluvím zatím já. Budeme státi v boji zajisté, jak nám naše povinnost bude kázati. Tu přidal pan dr. Stránský: Veďte jej s námi! Já jsem přesvědčen, že pan dr. Stránský v tu chvíli to myslil upřímně, jenže bohužel ty věci nejsou tak jednoduché a nejsou tak snadné, jak si je představoval. Prohlašuji já zase - myslím, že jménem celého klubu i věřícího lidu: Velectění, kdekoli půjde o odstranění všeho toho, co my sami cítíme jako těžké závaží na své působnosti, kdekoli půjde o některé reformy, na nichž očividně bude viděti, že mají za účel, opravdu zvednouti mravní úroveň lidu... (Výkřik: Co privilegia?) O privilegiích nikdy ani slovem nepromluvíme, předem říkám, že pro privilegia ani jediného kroku neučiníme - dnes jsou doby příliš vážné, abychom chtěli na svých výsadách státi, (Posl. Johanis: Ani v otázkách majetkových?)... ani v otázkách majetkových neuvidíte, že bychom vám činili překážky, a to říkám já, který konečně svým postavením, svojí existencí to zaplatí. Kde půjde o otázku sociální, kde budeme viděti, že tím církevním majetkem může býti bídě uleveno, ale toho výtěžku že církev nepozbude, nýbrž jednotlivec, snad se smluvíme více, než tušíte, ale ne o privilegia a výsady. Doba jest tak veliká, že my všichni, kteří chceme býti kněžími, chceme jako kněží zemříti s dobrým svědomím a na všechno jiné budeme mysliti, než na výsady a privilegia.

Pravím ještě jednou: kdekoliv půjde o reformu takovou, předem pravím, budeme s vámi mluviti, budeme hleděti se domluviti. Ale jedno pravím se vším důrazem: pamatujte, jsme katolíci a v této víře chceme žíti a bohdá i umříti. To znamená: ve všech těch reformních snahách půjdeme až k hranicím, které nám pro zvýšení, zlepšení, zušlechtění katolického života svatý Otec určí. Za ně ani krok. (Výborně!) To prohlašujeme a to jest odpověď naše na ten ohlášený kulturní boj. (Posl. Aust: Tak Řím napřed?) Ne katolík bez svatého Otce. (Posl. Heinrich: Vždyť vy ho neposloucháte!) Všichni mají hřích, kteří ho neposlouchají, to přece víte sami. (Veselost.) Nezdá se vám, pánové, že bychom měli přece tu debatu nechat na té úrovni, na které se vede? Snad to bude lepší ve prospěch všech. Věc jest vážná, mluvte vážně; na výkřiky snad bude později dosti času. (Posl. Johanis: To je opepření debaty) Někdy odpočinek pro řečníka.

My prohlašujeme: my kulturní boj nevyvoláváme, my se toho boje lekáme, ne ale z nízkých, ne ze sobeckých důvodů. V poslední chvíli znova pravím: rozvažte dobře, než se rozhodnete. Víte všichni, že ta naše mladá republika teprve pracuje o svých základech k lepší bohdá a šťastnější budoucnosti. Dobře víte vy všichni, kteří věci béřete vážně, že při spolubudování té lepší budoucnosti republiky naší všech paží bude třeba, všech hlav a všech srdcí. A tu rozvažte, je-li vlasteneckým činem, pobouřit a roztrpčit právě ty veliké davy klidného, pracovitého, loyálního katolického lidu. (Posl. dr. Bouček: Tomu chceme zabrániti!) Proti štvaní z kazatelen mluvím již půl hodiny - toho lidu, pravím ještě jednou, který tu loyálnost, radostnou poslušnost i vůči republice bude míti za svou náboženskou svatou povinnost. A tuto povinnost na kazatelnách kněží mu budou a kněží mu musí připomínati a proto pravím ještě jednou: nebraňte takovýmto výjimečným zákonem a nezavazujte ústa těm, kteří po této stránce v těžkých dobách té naší vlasti velké služby mohou prokázati.

Prosím, abyste odmítli tento zákon, který chystáte. Rozhodne-li se ale většina přece pro něj, pak nepřipusťte ony podrobnosti toho zákona, který by potom vším jenom byl, než zákonem, který svobodný stát svobodným svým dává občanům. Nemám dále, co bych přidal. Věřte mi, že ta slova, která jsem pronesl, mně diktovala láska k otčině a církvi, obojí stejně veliká a obojí stejně upřímná. (Hlasy: Ale k Římu jest větší!) Řekl jsem: láska k církvi, ano, nezapírám. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Nežli udělím slovo dalšímu řečníku v listině zapsanému, přečtu návrh pana kol. dra Dolanského a soudr. k této předloze. Návrh ten ostatně byl již ohlášen a zní:

"Buďtež v návrhu zákona, jímž se doplňuje § 303 tr. z., jak vyšel z právního výboru k návrhu dra Boučka a soudr., v odstavci druhém článku I. v řádku 4. po slovech "jiná osoba v podobné funkci činná, která" vynechána slova "při úkonu náboženském, zejména"; v témž odstavci řádek 5. po slovech "při vykonávání úřadu kazatelského" vynechána slova "při přisluhování svátostmi"; v témž odstavci řádek 9. vynechána slova "buďsi přímo nebo nepřímo"; vloženo pak budiž v témž odstavci v řádku 11. za slova "kritisuje platné nebo" slovo "vládou".

Návrh jest dostatečně podporován a jest předmětem jednání.

Uděluji slovo dalšímu řečníku v listině zapsanému, a sice p. kol. Krojherovi (Zvoní).

Posl. Krojher: Vážené dámy a vážení pánové!

Nebyl jsem přítomen ve schůzi právního výboru, když se jednalo specielně o paragrafech návrhu, tvořícího předmět dnešního našeho jednání. Měl jsem tenkráte zaměstnání, že jsem jako člen deputace musel býti u presidenta naší republiky, čímž, myslím, jsem dosti omluven. Ale, pánové, je mi dnes skutečně milo, že jsem tam nebyl, poněvadž mohu tím snáze říci p. referentovi, jakožto původci motivace tohoto návrhu, že motivace jest naprosto dokonalá, taková, že s ní úplně souhlasím. (Slyšte!) Ano, prohlašuji ještě nad to, že, myslím, by bylo stačilo na odůvodnění tohoto návrhu, aby pouze tu motivaci přečetl, aby byl zjistil některý fakt, že skutečně bylo někde kazatelny zneužito, nebo aby byl aspoň zjistil možnost takového zneužití a konečně, kdybych byl já na jeho místě, byl bych přidal ještě kratičkou větu: že právní výbor sice při tomto návrhu nebyl veden snahou, která se mu ve skutečnosti podařila, ale že s tím načisto souhlasím, podporovat dobrý úmysl papeže, který zapověděl duchovenstvu politiku zanášet na kazatelnu, a že k tomu církevnímu zákonu my přidáváme pouze světský trest.

Kdyby to byl p. referent udělal, tedy by to bylo docela stačilo. Pan referent však šel dále, než kam sáhala jeho povinnost. Následkem toho jest konečně i naší povinností, abychom ho následovali, třeba bychom neschvalovali úplně tyto cesty vzhledem k tomu, že tu bylo řečeno leccos, co není správné a z našeho Národního shromáždění mají přece vycházeti pouze věci zjištěné a pravdě odpovídající. Nevím, proč bylo do této debaty přiváděno Staroměstské náměstí s popravami a ostatními mukami, které tehdejší hrubá doba dovedla vynalézti pro své poražené protivníky. Ale když již se tak stalo, pak bych v té debatě rád měl podotčeno, že ti, kteří tam tenkrát trpěli, naprosto nemají, - a prosím, abyste mne nechali domluviti - naprosto nám nemají býti vzorem, neboť oni sice statečně trpěli tam na popravišti, takže člověk, když čte historii toho jejich utrpení, když čte tu jejich přípravu na smrt, musí splakati, i když není s nimi jedné víry, ale já myslím, že náš český národ dnes potřebuje a v posledních dobách potřeboval jinou statečnost, a to je statečnost, vsaditi svůj život na bojišti ve prospěch spravedlivé věci. (Hlas: Tak jest!) Pánové, to již je chyba, když má člověk statečnost tenkrát, když ho vedou na šibenici. On má míti statečnost, aby pod tu šibenici vůbec nepřišel. A tu si musíme přátelé, zjistiti, že také v tehdejší době - a prosím, abyste si nemysleli, že já tyto vědomosti mám z nějakého tak zvaného klerikálního historika, já je mám z Pavla Skály ze Zhoře, který sám pod následky Bílé Hory trpěl, který toto všechno sám prodělal, - že v tehdejší době měli míti vědomí, jako každý takový člověk, který začíná povstání, je-li to muž rozumný, že povstáním buď se boří trůn, anebo se staví popraviště. Třetí cesty není, a pokud je ta třetí cesta, pak to znamená pouze přípravu k novému povstání. Toho si tito pánové tenkráte nebyli vědomí a místo, aby byli důsledně hájili po Bílé Hoře Prahu, šli s deputací prosit své nepřátely, aby jim bylo odpuštěno. To nejsou pro nás vzorové. Pánové, rád bych byl, aby se také v dnešních dobách neukazovalo na ty lidi, jako na naše vzory, neboť naše republika nic jiného tak nepotřebuje, jako obětavost nás všech, svých členů bez rozdílu. Ale v Pavlu Skálovi ze Zhoře si můžete přečísti, kterak vojsko stavovské trpělo hladem, takovým hladem, že na Rudolfově u Čes. Budějovic byli vojáci, kteří měli zastaveny boty u markytánů, a vedle na Hluboké bylo schováno za 1,000.000 dollarů okolní šlechty, který million si sebral Buquoy. (Posl. Vaněk: Totéž jako dnes!) Ano, jako dnes! Byla to hanba, že ti lidé, o něž se jednalo, schovávali ty věci, neobětovali jich pro věc svou vlastní, nýbrž schovávali je tak dlouho, až přišel Maximilián a až si je odvezl, místo aby je měli vlastní jejich lidé, aby se ozbrojili, aby vojáci lépe bojovali, ponechávali si to pro toho kořistníka, na kterého se nyní nadává. Ano, je to pravda, historie se opakuje a to v nebezpečnějším způsobu se opakovalo v poslední válce, co bylo tenkrát zavedeno. To jest: ulejvání. V Pavlovi Skálovi ze Zhoře máte stížnost, že je Praha plna různých oficírů, kteří se zde po Praze baví, ale vojsko nechávají bez jakékoli starosti o ně v jejich táboře. Pánové! I tenkrát jsme měli takové lidi, jako teď, kteří na sněmu se hájili, že není možno odváděti dávku ze jmění, a to proto, poněvadž, jak povídal p. Pětipeský, člen direktoria, "poněvadž mnohé tyto šmuky ozdobeny jsou šmelcem a jsou práce řemeslné, kterých že by bylo škoda" a nechal i ten šmelc a práci řemeslnou bavorským žoldákům. Pánové, já myslím, že to není žádný vzor pro nás, a že bylo škoda, v této debatě takový příklad uváděti. Ale také z jiných příčin je zbytečno to uváděti.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP