Úterý 18. února 1919

Tím změny ve státně zřízeneckém výboru jsou vyčerpány. Žádám jménem státně zřízeneckého výboru, aby osnova zákona zároveň s resolucí navrženou byla přijata. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen. Debata jest skončena. Přistupujeme k hlasování. Žádám pány, aby zaujali svá místa.

Poněvadž nejsou učiněny žádné dodatečné nebo pozměňovací ani doplňovací návrhy, budeme hlasovati o celém zákonu, o všech 6 paragrafech, jakož i o nadpisu zákona najednou. Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitky nejsou, budeme tedy hlasovati.

Kdo souhlasí se 6 paragrafy předlohy a sice s doplňky, navrženými panem zpravodajem, prosím, aby povstal se svého místa. (Stalo se.) To jest většina, jsou přijaty.

Přistoupíme k hlasování o resoluci, navržené výborem. Mám ji snad přečísti? (Hlasy: Nikoliv!) Kdo souhlasí také s resolucí, prosím, aby povstal. To jest většina. Jest schválena.

Provedeme ještě druhé čtení zákona o oficiantech. Přeje si snad pan zpravodaj ke druhému čtení slova?

Zpravodaj dr. Matoušek: Ne.

Předseda: Není tomu tak. Kdo souhlasí se zákonem, právě přijatým v prvém čtení, a sice s těmi dodatečnými změnami textovými, které navrhl pan zpravodaj, také ve druhém čtení, prosím, aby povstal se svého místa. (Stalo se.) To jest většina. Zákon jest schválen také ve 2. čtení. (Hlučný potlesk. Výborně!) Tím jest tento odstavec denního pořádku vyčerpán a přistoupíme k dalšímu odstavci denního pořádku:

2. Pokračování debaty o zprávě právního výboru o návrhu dra Boučka a soudr., aby byl doplněn § 303 tr. z.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, zapsanému v řečnickém seznamu, a sice panu kolegovi dru Boučkovi.

Dr. Bouček: Slavné Národní shromáždění!

Osnova zákona, o které dnes jednáme, odchyluje se podstatně od návrhu, který jsem byl předložil. Úmyslem mého návrhu bylo, restringovati účinnost § 303. tr. z. Návrh, jak vyšel z právního výboru, rozšiřuje působnost tohoto ustanovení zákonného, a mně náleželo tudíž zodpověděti si, mohu-li pro návrh v této formě hlasovati. Postupoval jsem tímto způsobem: položil jsem si předem otázku, jaký že je účel trestního práva, a zodpověděl jsem si ji, že jest jeho účelem ochrana právních statků, které zvláštní ochrany vyžadují. Položil jsem si otázku další: o jaké právní statky v daném případě jde, jsou-li tu takové právní statky, které by zvláštní ochrany vyžadovaly, a zodpověděl jsem si otázku tu takto: Jde v přední řadě o ochranu náboženství, jde o ochranu kostela a jde o ochranu veřejného pokoje a řádu. (Nepokoj.)

Já počkám, až se pánové pobaví všestranně.

Předseda: (zvoní) Pánové, upozorňuji vás, že dole je hovorna, kdyby snad někdo měl potřebu, se vyhovořiti. (Výborně! Potlesk.)

Posl. dr. Bouček (pokračuje): A konečně položil jsem si otázku, jaké prostředky má trestní právo, aby těmto právním statkům ochrany poskytlo. Tedy, řekl jsem, účelem trestního práva jest ochrana právních statků, které zvláštní ochrany vyžadují, a shledávám, že osnova zákona, o které máme se raditi, jest právě ochrana náboženství, ochrana kostela a ochrana veřejného pokoje a řádu. Ochrana náboženství! Pan zpravodaj nadhodil otázku, je-li možna morálka bez Boha. Naskytly se hlasy, vycházející z tohoto Národního shromáždění, které tvrdily, že ano, on stál na odchylném stanovisku. Mne samotného poučuje budhism tak, jak jsem jej poznal z knihy Cambridgeského profesora Rhys Davidse, že morálka bez Boha možna jest. Ale ať bez Boha, nebo s Bohem: náboženství jistě zůstane jednou z nejvýznačnějších a nejcennějších složek kulturního, sociálního a státního života. A právě s tohoto hlediska stát má eminentní zájem na tom, aby náboženství bylo chráněno. Rozumí se, že ne celou oblast náboženství musí stát chrániti, poněvadž nejsou všechny části náboženství pro život společenský a kulturní stejně důležity.

Na příklad dogmatika státu jistě se nedotýká, protože pro mravní život sám nemá téměř žádného významu. Vždyť, když stojím před určitým problémem mravním, mám-li určitý skutek vykonati nebo zanechati, nic mi nepoví, věřím-li jako žid v Boha jediného nebo jako křesťan v Boha trojjediného, věřím-li v transsubstanciaci jako katolík nebo vykládám-li známá slova Krista takovým způsobem, jako protestanti. To nedává mi žádné direktivy pro život, ale ovšem morálka, ethika každého náboženství. Ta je jistě svrchované důležitosti, - a tu prosím, byste, velectění pánové, předem uvážili toto: Stát náš uznal katolické náboženství a to právě v první řadě pro ethický obsah jeho. Mějme nyní na mysli, co v chrámech některých se děje, a sice musím říci: pohříchu jen v katolických, ale na druhé straně mohu zase říci: zaplať pán bůh, že ne ve všech, nýbrž jenom v části těchto katolických chrámů, - jaká ethika se v nich káže.

Jaká je ethika katolického náboženství? Vážené shromáždění, uvažte si, prosím, jaký pokrok znamená křesťanství proti náboženství židovskému. Myslete si prostě Jehovu, toho boha, který prohlásil, že se neusmíří s lidstvem pro ten hřích, který byl v ráji spáchán, dokud neuvidí svého syna jednorozeného v mukách na kříži vypustiti duši. To znamená pro mě boha msty. Já nedovedu si pomysliti boha strašlivějšího, nežli je bůh Jehova. A nyní přirovnejte k tomu prostě Ježíše, ne toho Ježíše, na kříži přibitého, který volal k bohu, aby odňal od něho kalich utrpení, nýbrž toho Krista, když kázal na hoře, kde věru prohlašoval nové evangelium, evangelium lásky a odpuštění.

Uvažte, co znamená pro ethiku lidstva, když Kristus podle bible praví toto: "Slyšeli jste, že řečeno jest starým: nezabiješ, pak-li kdo zabil, hoden jest soudu. Ale já pravím vám: Každý, kdož se hněvá na bratra svého, hoden bude soudu".

Tedy jaký ohromný pokrok znamená ethika Kristova, jak blízkým a milým činí nám jej oproti ethice starých židů! A nyní uvažte, proti čemu musíme my dnes zákonem postupovati. Kristus řekl, že každý, kdo se hněvá na bratra svého, hoden je soudu, ale co slyšíme v mnohých katolických kostelích z úst některých katolických kněží? To není nic z nauky Kristovy, to jest neláska, nevraživost, nenávist. Tu se ptám prostě: jest to ještě nauka Kristova, jest to ještě ve shodě se vznešenou ethikou Kristovou? Není to spíše pravý opak toho, co Kristus učil? Stát má svrchovaný zájem na náboženství Kristově, založeném na nauce lásky k bližnímu a odpuštění, ale on má a musil by míti zájem také na náboženství, jaké se hlásá dnes v některých kostelích a které se vydává za katolické náboženství, na tom náboženství nenávisti, nevraživosti a nelásky.

A tu pravím prostě toto: Poněvadž my ceníme si ethiky Kristovy, nesmíme připustiti, aby v kostelích pravý opak její byl hlásán. Každý kněz má volnost, mimo kostel vykládati, co chce, Je-li však v kostele, musí hlásati jenom ono náboženství, které státem bylo uznáno, a to jest náboženství založené na ethice Kristově. (Výborně!) A proto prostě pravím: Kdyby tato část katolických kněží pokračovala ve svém působení, a kdyby vysoká hierarchie prostě to schvalovala, pak musili bychom ještě jiným způsobem vystupovati, než tímto dodatkem k § 303. Kdyby takové bylo náboženství katolické, musili bychom se dožadovati na státě, aby takovému náboženství v naší republice odepřel uznání. (Výborně!) Tedy opakuji: nám jde o ochranu náboženství Kristova, jde o takovýto cenný statek, který zvláštní ochrany trestního zákona vyžaduje.

Druhým cenným statkem, který má býti chráněn osnovou, jest kostel. Kdybychom stáli na stanovisku hodně profanujícím, mohli bychom prostě říci: konečně, dům jako dům. Jeden je větší, druhý menší, jeden vyšší, druhý nižší, jeden má bílá okna, druhý barevná. Kostel nestane se kostelem tím, že má věž a barevná okna, protože je vykropen kropenkou, ani ne účelem, ke kterému je určen, nýbrž účelem, ku kterému jest ho ve skutečnosti užíváno. Vystavte si sebe krásnější a účelnější školu, dejte na ni sebe větší nápis "škola" a ubytujte tam vojáky a jsou to kasárna a ne škola. (Výborně!) Slavná Notre Dame de Paris nebyla kostelem, když za veliké a slavné revoluce francouzské uctívali tam tanečnici.

Jaký jest účel kostela? Jsem žákem Masarykovým a Masaryk vás učil úctě k náboženství a náboženskému přesvědčení. Dovedu si představiti, velectění pánové, co to znamená pro zbožného věřícího člověka, když jde do kostela, tedy na místo, kde, odloučen od světského ruchu, chce vejíti ve styk se svým Bohem, v němž vidí stělesnění všeho dobrého, krásného a mocného. Má socialistický horník, který je věřícím člověkem a který neví, když dnes ráno sjíždí do šachty, zdali večer z ní vyjede, má on právo přijíti do kostela a prositi boha, v jehož všemohoucnost a dobrotivost věří, aby jej v případě důlní katastrofy ochránil pro něj samého a pro rodinu? Takové právo toho věřícího socialistického horníka je myslím, nesporno. Ale jak přijde ten socialistický dělník k tomu, aby tam slyšel místo slova božího verbování abonentů pro "Čecha", "Vlast", a jak se ty všechny klerikální časopisy jmenují, aby tam slyšel nadávky a spílání tomu modernímu evangeliu lásky k nejchudším, kterým je v mých očích socialismus? Ten socialista má právo, přijíti do kostela, vykonávati nerušeně své modlitby, jako každý jiný, ať jest třeba jiného politického přesvědčení nežli kněz, který tam místo náboženství káže politiku.

Předevčírem jsem byl na Moravě v Prostějově - měl jsem tam přednášku - a tu mně byl vykládán obsah kázání z jednoho kostela. Buďte ujištěni, velectění pánové, mám příliš velkou úctu k tomuto Národnímu shromáždění, které není místem posvěceným, nežli abych chtěl opakovati všechno to, co vulgárního v jedné půlhodině kázání dovede se snésti. To již musí býti krčma hodně nízkého řádu, aby v jedné půlhodině se tam tolik vulgárního napovídalo, jako v tom kostele.

Vážené shromáždění! Kostel, ve kterém se nevyučuje náboženství, ve kterém se nevykládá náboženství, přestal býti kostelem, to jest v mých očích náboženská "maison publique" a nic jiného.

Řekl jsem konečně, že třetím statkem, který má dojíti ochrany, je veřejný pokoj a řád. Kněz - tolikrát to bylo zdůrazněno v tomto Národním shromáždění - jest svobodný občan jako každý jiný. On může mimo kostel vykládat, co mu libo, nenávist rozsévat, záští a svár, co stačí, ale v kostele je služebník boží, služebník své církve, svého náboženství. On tudíž, když je služebníkem božím a vystupuje právě v tomto svém úřadě, dochází velmi značné víry u celé řady lidí dnes ještě pobožných a upřímně věřících. A tu si, prosím, považte, jak to na mír ve státě, na veřejný pokoj a řád působí, když pojednou s kazatelny kněz štve jednu třídu proti druhé.

Co dovede štvavý kněz s kazatelny, - opakuji: mimo kostel je svobodný občan a může dělat, co mu libo - to nám ukazují dějiny a právní vývoj moderních států. Pan řečník, vyslaný katolickou stranou lidovou, namítá, že prý my zavádíme něco, co dosud žádný stát nezavedl, že ochromujeme činnost kazatelen a že vnášíme do zákona sociální nerovnost. Není to správné! Právě právní vývoj a dějiny práva v moderních státech nás poučují o opaku. Francie již ve svém původním trestním zákoně měla potřebná ustanovení na ochranu státu proti kazatelnám. Byly to čl. 201 a násl. Tato ustanovení zákona byla ovšem zákonem o rozluce státu od církve z r. 1901 zrušena, ale nebyla odstraněna nadobro, nýbrž nahražena jinými.

I Francie pokládala za nutno, ještě v r. 1905 chrániti se proti štvavosti kněžské. Ty příslušné články, 34. a 36., jsou ovšem, pokud jde o skutkovou povahu, poněkud restringovány proti návrhu, který má za původce člena z Národního shromáždění, ale tresty jsou hodně citelnější, nežli ty, kterými hrozeno je v naší osnově.

Kněz, který s kazatelny nebo, vykonávaje své povolání, uráží nebo napadá úředníka - a není tím myšlen jen úředník, nýbrž každý chargé d'un service public - trestá se na penězích od 500 do 3000 franků a vězením od jednoho měsíce do jednoho roku. A článek 35. ustanovuje, že každý kněz, který štve k odporu proti některému zákonu nebo proti některému výkonu státu anebo který štve navzájem jednotlivé stavy státu, má býti trestán vězením od 3 měsíců do 2 let. A kromě toho se příslušná náboženská společnost činí také soukromoprávně zodpovědnou za škodu, která by z toho vznikla. Tedy kdybychom již my měli odloučený stát od církve, - já doufám pevně, že na to dojde - tedy by prostě ta náboženská společnost, která vydržuje chrám a kněze, musila nahraditi škodu, která by z toho vzešla.

To je ve Francii, ale to se řekne: neznabožská, bezbožná Francie!

V Německu musil býti doplněn trestní zákon, je to § 130., podle něhož podobná ustanovení zákonná dostala jméno "Kanzelparagraph". Ale prosím, pojďme do pobožné Belgie!

Článek 268. trestního zákona belgického z r. 1867 ustanovuje, že kněz, který útočí přímo na vládu, zákon, královskou ordonanci, veřejný akt úřední, trestá se vězením od 8 dní do 3 měsíců a pokutou od 26 do 500 franků. A zajímavo je, co Beltjens, komentátor tohoto zákona trestního - je to v "Encyclopédie du droit crim. Belge" - vykládá, že je útokem právě ve smyslu řečeném, a říká, že je to každé slovo, jehož účelem je "ďannihiler ou de diminuer l'autorité du gouvernement ou la force de l'acte attaqué" tedy zničiti nebo zmenšiti autoritu vládní nebo význam aktu, na který se útočí. To je prosím v pobožné Belgii! Tam tedy také měli kněze, kteří podobným způsobem, jako u nás část katolického kněžstva, zneužívali kazatelen.

A prosím: Italie. Italský trestní zákon má v článku 182. a 183. ustanovení, že náboženský služebník, který, vykonávaje svůj úřad, veřejné zřízení, zákony státní nebo úkony vrchnosti káře nebo haní, tresce se vězením do 1 roku nebo na penězích do 1000 lir.

Ale pro nás ještě zajímavější je, myslím, - pan navrhovatel právě tohoto zákona (ne snad, že by se nestaral o to, ale že mu to snad ušlo, si nevšiml) - je koincidence myšlenek mezi jeho návrhem a a čl. 183. trestního zákona italského. On dobře vyciťoval, že nestačíme jenom pojmem kněze nebo kazatelny. Ten zákon zní:

"Il ministro di un culto, che, prevulendosi della sua qualitá, eccita al dispregio delle instituzioni, delle legi o delle disposizioni delľ Autoritá, overo delľ inosservanza delle leggi, delle disposizioni delľ Autoritá o dei doveri inerenti ad un pubblico uffizio, é punito atd."

Tedy prosím, každý církevní služebník, který užívá - ne zneužívá - své vlastnosti jako kněz, vybízí k opovrhování institucemi státními, zákony atd. Zde vidíme další stát kulturní, Italii, který musil tímto způsobem také proti zneužívání kazatelen se brániti. I v pobožném Španělsku mají podobný zákon a mají jej také v Portugalsku. Není tedy správné, jestliže pan řečník se strany katolicko-lidové tvrdí, že dosud ani jediný stát nepřijal podobného ustanovení, jaké se zavádí u nás. A hned bych řekl několik slov o námitce, že ochromujeme činnost kazatelskou tímto zákonem. Ne, kněz bude v oboru náboženství, tak jako soudce, když vykonává svůj úřad soudcovský, naprosto suverenní. Předpisy své církve může si vykládati tak, jak to se svým svědomím dovede srovnati, ale není oprávněn, aby zanášel do kostelů element naprosto cizorodý, to jest politiku, nenávist a svárlivost.

Konečně, velectěné shromáždění, když bylo se strany právě pana zástupce katolického klubu namítáno, že zavádíme sociální nerovnost, prohlašuji: naprosto ne. Pro všechny ostatní stavy platí přesné předpisy, že nesmějí svého úřadu zneužívati. Podívejte se jen, co to jest služební pragmatika pro úředníky, co to jest disciplinární řízení. Soudce, který by zasedl v taláru na soudcovskou stolici, ani 24 hodin nemohl by zůstati soudcem, byl by hned suspendován, kdyby začal v důvodech rozsudečných, nebo při výslechu stran kázati podobné věci, jaké se slyší s mnohých kazatelen. Disciplinární řízení s ním by následovalo a nemohl by nadále býti soudcem, poněvadž by se řeklo: k vykonávání spravedlnosti jest zapotřebí nestrannosti - a ty jsi prokázal naprostou nezpůsobilost, býti objektivním. Přede mnou zde stál řečník, který náleží stavu soudcovskému - jak by to vypadalo, kdyby začal, vykonávaje svou soudcovskou funkci, verbovat abonenty pro "Národní Listy", jiný pro "Českou Stráž" a nevím, co všechno? To, co platí pro stav soudcovský a pro všechny jiné úředníky, to musí platiti také pro kněze a není to žádné vyjímečné ustanovení. Přicházím nyní již k poslední věci, kterou jsem se chtěl zabývati, totiž k otázce, jaké prostředky má trestní právo po ruce, aby právní statky, zvláště cenné, chránilo.

Velectěné shromáždění, přicházím tu k dosti pro sebe bolestné kapitole. Trestní právo má po ruce jenom trest a my moderní kriminalisté pohlížíme na trest jako na zlo, nejen pro toho odsouzeného, nýbrž pro veškerou lidskou společnost. Račte mi věřiti, že jako žák Listův cítím nejen psychickou, ale i fysickou ošklivost, když musím mluviti o kriminále. Snahou moderního trestního práva je prevence, t. j. pokud možno zabrániti tomu, abychom nemusili trestati; vytvářiti takové poměry, aby nemusilo dojíti k odsouzení a vykonávaní trestu. Tu já, když jsem pracoval svou osnovu, vycházel jsem z tohoto hlediska. Byl jsem si vědom, že zakročiti se musí proti zneužívání kazatelen. Přemýšlel jsem, jak bych to zakročení uzpůsobil, abych nemusil sahati k brutálnímu prostředku: trestání. Vycházel jsem z hlediska, že by ani nemohlo dojíti k tomu, aby, když bude vydán zákon v mém smyslu, mohl kněz, který má jen trochu vážnosti k svému povolání, jen trochu lásky k tomu náboženství, které má hlásati, že by mohlo dojíti k tomu, aby kázal politiku a způsobil tím, aby někdo ze shromážděných na něho zvolal: "Velebný pane, zde jest kostel a žádná tribuna, aby se na ní dály hádky."

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP