Pátek 20. prosince 1918

My nemáme ještě zabezpečenu svou republiku, svůj československý stát a my se musíme podle mého přesvědčení varovati úzkostlivě sem přinášeti a stavěti předpoklady a podmínky, kterými by mohla zabezpečenost té republiky býti ohrožena. (Výborně!) Ovšem, pánové, jestliže zde mluvíme pro jakýsi občanský mír, pak myslím na takový mír až do ukončení kongresu mírového a až do příští konstituanty: po uplynutí té lhůty může docela volně nastati třídění duchů, kterého se i potom já súčastním zcela jistě.

Jestliže mluvím zde pro takový občanský mír bez výhrady, musí se týkati levice i pravice, musí se týkati nejen tohoto shromáždění nýbrž i tisku (Výborně!), musí se týkati i celého veřejného života i našich schůzí, ale také i kazatelen. (Výborně!)

Čeští státní ministerští úředníci ve Vídni i úředníci ostatní z centrálních úřadů vídeňských byli celkem přejati Prahou všichni. Jednou, to byla ještě válka, sešel jsem se zde s vyšším úředníkem ministerským z Vídně v Praze; hovořili jsme o budoucnosti. On sám byl přesvědčen, že Rakousko padne. Ptal se mne pln úzkosti, co se stane s nimi, s těmi státními úředníky ve Vídni. Odpověděl jsem mu na to: "Naši vídeňští Češi - úředníci mají svůj osud ve vlastních rukou. Úředníci politicky i národně nespolehliví nebudou přejati." Odpověď ta byla vlastně negativním výkladem tehdejšího hesla "Očisty národní!" Nuže, bylo-li při přejímání vídeňských českých úředníků postupováno někdy s větší liberálností, přál bych dotyčným úředníkům a i našemu státu, aby si toho byli vědomi a v revanche dali zvýšenou kvalitu své činnosti v novém působišti. (Hlasy: Přijíti v 10 hodin do kanceláře a se 12 z kanceláře - to dovedou!)

Tento moment byl také jedním z momentů, pro které naše úřednictvo zemské v Čechách i na Moravě, které vykazuje tolik jedinců odborově kvalifikovaných a národně i politicky plně se osvědčivších pod systémy i proti systémům stejně nepřátelským, cítilo se tak dotčeno, že při vnitřním vybudování československého státu bylo vlastně na celé čáře opominuto. (Tak jest, výborně, docela správně!)

Úloha vlády jest těžká, neboť přejala po starém Rakousku všecko zpustošené, rozvrácené mravně i fysicky. Nad tento všeobecný a společný úděl všech ministerstev přece jen vynikají obzvláště 3 ministerstva: ministerstvo výživy, ministerstvo financí a ministerstvo zemské obrany. Všecka ta ministerstva převzala dědictvím specielně rakouskou morálku: zatajování zásob, pasivní resistenci při odvádění povinných kvot, neplacení daní, líčení nemocí a hledání záminek pro vojenské dovolené a zproštění ve vojsku. To všechno bylo tenkrát proti Rakousku nám nepřátelskému a proto to bylo nejen námi pouze snášeno, nýbrž i veřejností naší podporováno. Ale dnes, ctěné shromáždění, tato morálka, kterou jsme nazvali rakouskou, kdyby se chtěla praktikovat a užívat v našem československém státě, jaké by to byly docela jiné poměry, jaká by to byla zvrácenost! Tenkrát to bylo proti cizímu státu, nám nepřátelskému, dnes by to bylo proti domácímu státu vlastnímu (Hlas: "Proti sobě samým!"), proti sobě samým zajisté.

Tato rakouská berní a vyživovací i vojenská morálka i dnes ještě praktikovaná byla by proti československému státu sebevražednou taktikou.

Padlo zde heslo, že vůči všemu tomu musíme se odrakouštit i vnitřně, nejen tím, že se přetrhne centralismus a Vídeň zmizí s našeho obzoru a Praha stane se naším hlavním městem - všecky tyto vlastnosti, všecka tato zla, tyto zlořády a neřády, které vychovala v našem duchu a charakteru Vídeň, s těmi také pryč, tedy odrakouštiti se na celé čáře, úplně nadobro!

Toto heslo je ovšem co do obsahu bohaté, co se týče provedení, je složité a těžké, a co se týče doby, je vypočteno na dobu delší. Tomu nemůže býti jinak: dnes ještě Rakousko a zítra již se odrakouštiti. Musíme podporovati ve veškerých oborech našeho státu, ve všech ministerstvech, a na prvním místě ovšem v našem školství tu tendenci pro toto naše vnitřní odrakouštění se, tedy ovšem i na poli finanční správy: platiti daně - i na poli vojenském: nevyhýbat se, i na poli zásobovacím: odvésti vše, co máme, by to zůstalo u nás a nešlo to do ciziny; zde všude máme svatou povinnost zabezpečiti našemu státu budoucnost.

Měl jsem možnost, před nedlouhou dobou mluviti na jisté veřejné schůzi na venkově, kde jsem také mluvil o těchto daních, jakož i o tom, jak pošetilé a přímo takřka nemožně znějící a přece pravdivé jsou výroky některých lidí, kteří si myslili, že míti československý stát znamená "nemusiti již platit daní". Po schůzi jeden občan mne vyhledal a tónem, který nepřipouštěl pochyby, se mi přiznal, že po celé 4 roky zůstal Rakousku daně dlužen, ale po mém vysvětlení že okamžitě půjde druhého dne do nejbližšího okresního města veškeré daně za ony 4 roky zaplatit, s radostí, že to nedal Rakousku a že to může zaplatiti nám. My musíme tedy sami napomáhat k vypěstění této nové české veřejné morálky (Hlas.! Vivat sequens!").

Na téže schůzi mluvil jsem také o tom, co se týče vojáků, že musí již ta dosavadní hra přestat. Buďto je voják vojákem, anebo svlékne mundur a jde do občanského života (Výborně! Hlas: ..Pracovat!"), poněvadž potřebujeme zejména pro hospodářské sesilování pracovníků doma a nikoliv aby vojáci chtěli si zachovati i mundur a při tom ovšem byli doma a takovým způsobem aby brali i nadále vyživovací příspěvky; to že nejde, neboť tyto příspěvky znamenají ročně v celém českém státě na 80 milionů korun. Rozumí se, že moje slova nebyla přijata nadšeně, poněvadž mezi posluchači bylo také mnoho takových vojáků, kteří tímto způsobem byli doma, ale nálada byla vážná a ti vojáci na konec sami si řekli: "Musíme se podle toho zachovat, to se mohlo dělat v Rakousku, u nás proti sobě to dělat nesmíme."

Náš vídeňský zmocněnec Tusar výmluvně a s účinkem mluvil o tom, jak naši zahraniční činitelé si přejí a vzkazují nám to jako předpoklad našeho zdaru, aby zde byl zachován pořádek a klid. Nemyslí se snad, že by nesměly býti demonstrace politické atd., nýbrž pořádek na poli sociálním a řekl bych: majetkovém, zkrátka, aby zde nebylo něco takového, čeho na př. v Rusku jsme byli svědky, zvláště tak zvané pogromy. Když, pánové, potom slyšíme, že přece tu a tam jisté nepokoje takového rázu sociálního a hospodářského vznikly, a že se toho dokonce zúčastnili i vojáci, vzdychneme si, staneme se vážnými a vzpomeneme si na našeho ministra zemské obrany a řekneme: Jeho úloha je ještě specielně těžší než těch druhých ministrův, aby zde učinil si u těchto vojákův, u své armády pořádek. (Hlas: Nejnepopulárnější!) Zdá se mi, že je to úloha tak složitá, že ji nemůže vykonati bez loyální spolučinnosti všech těch druhých ministerstev. (Výborně! Potlesk.)

Když jsem tyto dny četl - tady to můžeme říci, když ne tady, kde jinde? - důvěrnou zprávu, že došlo k jistým poruchám také v Táboře, městě jinak tak klidném, čistě, řekl bych, měšťanském, bez ruchu průmyslového, v městě patricijském, a že byly i tam vážné nepokoje zase rázu hospodářského, řekl jsem si: můj Bože, je to jen ve vzduchu, či zde snad pracuje, řekl bych, tajná ruka, která chce zde na příč těm vzkazům našich přátel za hranicemi vyvolati nepořádek a nepokoje u nás? Těžká odpověď na to. Já bych si jen přál v zájmu našeho vývoje a přál bych i naší politické správě naší republiky, aby mohla co nejdříve předstoupiti před nás a říci u vědomí své zodpovědnosti: Pánové, žádné tajné ruky zde není. (Výborně!) To jest jen ve vzduchu, jen tak náhodou! (Posl. Buříval: "To je jen proti těm nehodným úředníkům, usiluje se o jejich odstranění a proto byly ty revolty v prvé řadě v Táboře!")

Mám, vážení pánové, plné pochopení pro těžké postavení jmenovaných tří ministrů, ministra výživy, ministra financí a ministra zemské obrany. Přemáhati je a dostati se per ardua ad astra, jak zní staré školské přísloví, má však jistě předpoklady další a jedním z nich jest, vésti svůj resort se stanoviska výhradně věcného, se stanoviska zájmu všenárodního a dáti výhost všem vedlejším zřetelům stranickým. (Výborně!)

Jsme, vážené shromáždění, v předvečeru mírového kongresu. V několika dnech má odjeti zvláštní naše mírová delegace do Paříže. Jestliže nebyla až dosud o tom Národnímu shromáždění podána vládou zpráva - kromě včerejší předlohy o desetimilionové položce na potřebné výdaje - a jestliže si ani Národní shromáždění, ani jeho zahraniční výbor nevyžádal na vládě aspoň hrubých informací a programu této mírové delegace, nechci to vykládati tím způsobem, že by si vláda nevážila náležitě tohoto Národního shromáždění, ani že by si nebylo toto Národní shromáždění vědomo historického významu nastávajícího aktu v Paříži, chci to jen vykládati tím, že my, Národní shromáždění i zahraniční výbor, plně důvěřujeme ve vládu a specielně v zahraniční její činitele.

Ale dovolte mi tím spíše, abych řekl zde několik slov o této věci a abych mohl jíti zpět do prvého roku, spíše do začátků války. Tenkráte o tom, že dohoda to vyhraje, byli jsme úplně přesvědčeni. Starosti nám dělalo něco jiného: osud našeho vlastního českého národa, jak i při víře v dohodu dopadne ten český národ. My jsme již tenkráte na štěstí našli, že v dohodových státech jsou státníci, osoby a proudy, které mají své určité mínění pevně vyhraněné o budoucím osudu Rakousko-Uherska a v souvislosti s tím i o osudu našeho československého národa. Jenže my jsme tenkráte to mohli vše opírati o prameny vlastních zájmů dohody. Celý osud našeho národa kotvil v zemích té dohody, v jejích zemích, v těch státech dohody se také jednalo o Rakousku, v jejích zájmech bylo, aby zde byl český stát, stát polský atd., ale stavěti, pánové, ne na sobě, nýbrž jen na zájmech cizích, to uznáte, že to deprimuje, že to naplňuje úzkostmi.

Když potom v prvním období války naši vojáci se houfně začali vzdávati a přebíhati k nepříteli, tu se nám v té tísni poněkud ulehčilo, neboť tu najednou začali jsme sami přispívati k tomu pevně věřenému vítězství dohody a již nám bylo lehčeji. Pak jsme již zvěděli zprávy, a zprávy šly podrobnější a podrobnější, že se zorganisovala za hranicemi celá síť našich zahraničních pracovníků, politiků, diplomatů v čele s presidentem Masarykem a drem Benešem, že jejich práce vykazuje jisté úspěchy. Pak jsme zvěděli průběhem války další, že se podařilo této naší zahraniční síti, těm činitelům, vybudovati i naši českou armádu, armádu vlastní, a ta armáda že nejen passivním přeběhnutím, nýbrž positivním způsobem, bojováním v bitvách, jichž se statečně a vítězně účastnila, přispěla k tomu konečnému výsledku války, před kterým stojíme.

A pánové, tím okamžikem poslední zbyteček té tísně nám zmizel a my jsme vztýčili hlavu již v plném vědomí a hrdosti, neboť jsme si mohli říci: teď již nejde o ukojení jen zájmů dohodových států, teď nejde o prokázání pouhé milosti našemu národu, neboť díky našim zahraničním činitelům a naší zahraniční armádě, stali jsme se kvalitativně rovnocennými všem těm druhým státům dohody. (Výborně!) A to budiž také základním vědomím naší mírové delegace, která pojede v nejbližší době do Paříže.

Další vědomí může doprovázeti a bude jistě doprovázeti naši delegaci, že jedou tam jako representanti národa, který má již v historii své čestné významné postavení, národa, který, znovu se zrodiv, dovedl si vlastními silami vybudovati mocný svět kulturní, hospodářský a sociální, že jest tudíž radostí, přímo i hrdostí, moci býti zván delegací takového národa.

Další vědomí, které doprovázeje tuto delegaci, jest to, že se nebude jednati v Paříži o vytvoření z brusu nového českého státu, nýbrž že se bude jednati o obnovení českého státu, který již byl, a slavný byl, a veliký byl a byl i velmocí několikrát v Evropě.

Bude se dále jednati v Paříži o hranicích tohoto českého státu. Nuže, jaké jest mínění a přesvědčení našeho klubu, a můžeme říci již, jak známe veřejné mínění, i pravice i levice tohoto shromáždění? Že se ten český stát musí obnoviti v historických hranicích svých, v historických hranicích Čech, Moravy a Slezska a uherského Slovenska, že s tím tam naše delegace pojede, s tou zásadou zasedne i k mírovému stolu, nejsouc hotova, leda až, řekl bych, v hodině dvanácté k jistým snad menším nějakým kompensacím, ale ne dříve, než v poslední hodině toho vyjednávání. (Výborně!)

Ovšem toto historické území musí býti rozmnoženo o území, na kterém bydlí český národ mimo hranice své české, to jest jednak v Kladsku, jednak v Ratibořsku, v Pruském Slezsku, jednak v Dolních Rakousích. Ale musí tam také býti jednáno o tom, jakým způsobem má býti rozřešena otázka i territoriální souvislosti mezi českým státem a státem jihoslovanským. (Výborně!)

Jakmile jsme řekli, vážené shromáždění: v historických zemích, tu snad si někteří vzpomněli na Němce, i na "Deutschböhmen", i na "Sudetenland" atd.

Bylo by dosti lákavé, mluviti zde o němcích v českých zemích, ale upustím od toho. Řeknu jen tolik, že před 28. říjnem jsme v jistém usnesení formulovali takto otázku tuto: Jsou Němci na osudném pro sebe omylu, jestliže si chtějí a budou chtíti zabezpečiti svou existenci pomocí Vídně spíše, nežli pomocí své loyality k českému národu a k českému státu? (Výborně!) Zatím se stal 28. říjen, den převratu, a dnes Němci, ctěné Národní shromáždění, na Vídeň již spoléhati nemohou, ta již, řekl bych, jest fysicky a territoriálně ta tam, teď by již mohli spoléhati jen na svou vlastní loyálnost. To jest jejich věc, jak najdou cestu k vlastní loyálnosti, ale naší věcí jest jen tolik i věcí našeho svědomí i prozíravosti a rozšafnosti, abychom jim zúmyslně nedělali překážek, až budou cestu k své loyálnosti hledati a nacházeti. (Tak jest!)

Ctění pánové! Poslední dobou stala se aktuelní otázka Lužice. Že Lužice patřila k české koruně, že teprve r. 1635 v třicetileté válce byla nám, neřeknu, úplně odcizena, poněvadž pouta státoprávní zůstala a ještě dále jsou, o tom nebudu se zmiňovati. Nebudu se zmiňovati o celé otázce, poněvadž není dosud dostatečně probrána se všech stran. Ale jedno pro mne jest jisto: že naše delegace v Paříži nesmí opustiti a také neopustí tyto naše bratry slovanské, lužické Srby, a že jistě, to jest mé přesvědčení, kongres, ať již ten poměr k české koruně jakkoliv vypadne, jim zajistí i potřebnou míru samostatnosti kulturní i národní, aby se mohli jako národ nejen udržeti, nýbrž i dále vyvíjeti. (Výborně! Potlesk.)

Pak ovšem bude předmětem jednáni v Paříži úprava poměru českého státu k druhým státům, specielně ke státu jihoslovanskému a polskému, postavení českého státu k příštímu projektovanému svazu národů, pak jistě také otázka státních dluhů, o kterých již zde mluvili řečníci, i sám ministr financí. To také nebudu dále rozváděti. Jen tolik řeknu, že z dluhů předválečných plným právem i z důvodu slušnosti a vlastního zájmu budou státy dohodové usilovati o to, abychom jistou porci na se převzali. Ovšem otázka, jak naložiti s válečnými dluhy, ta již není tak jednoduchá a prostá. Ale zde jen naznačuji, dál to nerozvádím.

Snad také otázka obchodních smluv československého státu, když ne přímo v mírové konferenci, tedy při té příležitosti s ostatními súčastněnými zástupci druhých států, by byla předmětem naší práce v Paříži, která, ctěné shromáždění, nebude malou a která konečně rozhodne o celé té naší kampani za naši svobodu.

Na konec dovolte mi, abych řekl několik jakýchsi přátelských slov. Ale to také říkám sobě, jaksi na upokojení vás všech. Nechci býti kazatelem, a když kazatelem, tedy také sám sobě, nechci se vyjímat z toho kázání. Važme si toho, že jsme v Národním shromáždění, jest to postavení čestné. Buďme si vědomi své zodpovědnosti před zahraničními svými přáteli, před budoucími generacemi a před historií světa. (Výborně!) Jest nám svěřena hřivna, jaké neznal doposud náš národ. (Tak jest! Výborně!) I budeme tázáni, jak jsme hospodařili s touto hřivnou. A tu přeji vám, pravím, bez rozdílu stran, na pravo i nalevo, i ve středu, sama sebe v to počítaje, abychom mohli slavně odpověděti na tu otázku: Ukázati svůj stát plně mezinárodně zabezpečený a uvnitř dokonale vybudovaný na zásadách pravé demokracie a v duchu skutečného pokroku. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Konečný: Ke slovu přichází občan inž. Pospíšil, uděluji mu slovo.

Posl. inž. Pospíšil: Slavné Národní shromáždění!

Včera uzákonili jsme jednotnou vůlí Národního shromáždění 8hodinovou dobu pracovní. Krásně jsme včera dokumentovali, že národ český je národem sociálně cítícím, byť snad i nebyl ve své většině socialistickým. Dali jsme včera lidu to, což jeho je, co lidu patří. A dnes, přátelé, lid má zase dáti státu to, co státu jest, co státu patří, co stát k svému životu nezbytně a nutně potřebuje. Tělo bez živého, živoucího systému nervového jest mrtvolou.

Rovněž tak stát bez toho nervu živoucího, jemuž říkáme nervus rerum - peníze, byl by mrtvolou. A to zajisté nikdo z nás nechce, nikdo z nás nepřeje si, aby ten stát, který se sotva zrodil, v té hodině, nebo několika hodinách po té, aby byl mrtvolou. A proto potřebuje tento nervus rerum, peníze, neboť víme všichni: "Peníze že světem vládnou" a staré přísloví praví "Bez peněz k muzice nelez".

A tím méně, pánové, můžeme my jíti se svou mladičkou republikou do koncertu velmocností evropských - bez peněz. Ale co horšího! Nejde zde snad pouze o nákladnou luxusní representaci, jde zde skutečně o výdaje, potřebné k nejnutnějšímu životu státu, spojené s tím nejnutnějším zařízením naší domácnosti. Musíme si uvědomiti, že naše republika přináší si věnem maličkost - nějakých 30, snad i více miliard dluhů.

Toto věno podědila po své maceše Austrii. Pozůstalostní řízení posud není skončeno - možná, že budeme na tom líp, možná, že přece jen s tímto věnem nevítaným, s tímto balastem dluhů budeme musiti svoji domácnost zařizovat.

A je tedy, pánové, pochopitelno, že přichází náš ministr financí se žádostí, že na nás chce, abychom státu dali k životu to, co nejnutněji potřebuje! A je to, pánové, potěšitelným zjevem, že s tímto starým Rakouskem pochován a pohřben jest také zlopověstný § 14. Ten zhynul zároveň s Rakouskem! V naší, jak doufám, demokratické, svobodné republice tento paragraf nikdy a nikdy neožije a nikdy a nikdy místa, které měl ve starém Rakousku, si nedobude.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP