Historie parlamentarismu a české ústavnosti

Předchůdce moderního parlamentu na území českého státu představují zemské sněmy. Jejich tradice sahá hluboko do minulosti, neboť se scházely již od 13. století. V politickém životě hrál nejvýznamnější roli český zemský sněm, který se scházel v Praze. Jednání moravského zemského sněmu probíhala v Brně a slezského zemského sněmu v Opavě. I po začlenění českých zemí do habsburské monarchie tvořil český zemský sněm jeden ze symbolů svébytnosti českého království.

Stará sněmovna na Pražském hradě – místo zasedání stavovského českého zemského sněmu.

Stará sněmovna - Pražský hrad

8. duben 1848

Kabinetní list císaře Ferdinanda I. předpokládal svolání českého zemského sněmu na reformovaném základě. Sbor měl být poprvé rozšířen o poslance zvolené ve volbách.

Řetězec revolucí, které se roku 1848 odehrávaly v Evropě, neobešel ani české země. V souvislosti s tím se měla výrazně obměnit podoba reprezentativního orgánu. Česká politická reprezentace vedená měšťanstvem zformulovala své požadavky po občanských svobodách a národních a politických právech. Reakcí na české petice byl císařův kabinetní list z 8. dubna, který předpokládal svolání zemského sněmu na demokratičtějším základě. Jeho řady se totiž měly rozrůst právě o volené zástupce lidu. Radikalizace atmosféry během tzv. svatodušních bouří však zabránila tomu, aby se zemský sněm sešel.

22. červenec 1848

  Zahájeno jednání ústavodárného říšského sněmu ve Vídni, jehož se účastnili i poslanci zvolení v českých zemích.

První parlamentní zkušenosti sbírali čeští poslanci v hlavním městě habsburské monarchie. Na základě oktrojované ústavy vydané panovníkem 25. dubna 1848 (tzv. Pillersdorfova) byl svolán říšský sněm. Od původní dvoukomorové koncepce bylo upuštěno. Jednokomorový sněm tvořilo 383 poslanců, jejichž prvořadým úkolem bylo vypracovat a schválit novou ústavu. Diskusi komplikovala široká škála politických názorů stejně jako národní antagonismy. Přesto však poslanci připravili konečný návrh konstituce. K jejímu schválení ale nedošlo.

 Zasedací pořádek na říšském sněmu ve Vídni v roce 1848.

zasedací pořádek ve Vídni

7. březen 1849

Říšský sněm jednající v Kroměříži byl rozpuštěn. Nová ústava (Stadionova) zřizovala dvoukomorový říšský sněm, který se však nikdy nesešel.  

 Oktrojovaná ústava (tzv. Stadionova) vydaná císařem Františkem Josefem I. měla nově upravit poměry v monarchii a stabilizovat soustátí po období 1848/1849. Předpokládala zřízení dvoukomorového parlamentu. Zatímco senát by obesílaly jednotlivé zemské sněmy, do sněmovny lidu měli volit občané monarchie přímo. Volební právo však bylo omezeno na okruh majetných a vzdělaných osob. Koncepce ústavy byla silně centralistická. Ustanovení Stadionovy ústavy nicméně do politické praxe nikdy nevstoupila. Tzv. silvestrovskými patenty byla ústava odvolána a panovník vládl absolutisticky. Definitivně tak skončila první éra ústavních experimentů.

Sál zámku v Kroměříži, kde probíhalo jednání říšského sněmu v letech 1848 – 1849.

Kroměříž

20. říjen 1860

Císař František Josef I. vydal říjnový diplom, ve kterém oznamoval záměr zapojit do politického systému zastupitelské sbory.


26. únor 1861

Vyhlášena únorová (Schmerlingova) ústava. Na centrální úrovni ustavovala dvoukomorovou říšskou radu. Na úrovni zemí představovaly zastupitelské sbory zemské sněmy.

Kritický stav státních financí a válečné neúspěchy vedly  k tomu, že císař ustoupil tlaku reformn ě naladěných vrstev společnosti, které se chtěly spolupodílet na řízení státních záležitostí. V únoru roku 1861 vydal František Josef novou, v pořadí již třetí, oktrojovanou ústavu (tzv. Schmerlingovu). Reprezentativní orgán představovala říšská rada, která byla tvořena panskou a poslaneckou sněmovnou. Členové panské sněmovny obsazovali svá místa dědičně nebo byli jmenováni císařem. Poslanecká sněmovna byla obesílána zemskými sněmy. Čeští poslanci jednání říšské rady opustili v roce 1863 poté, co začali zjišťovat, že zde neprosadí své požadavky na federalizaci říše (politika tzv. pasivní rezistence).

Na základě únorové ústavy byly svolány rovněž zemské sněmy. Česká politika soustředila svou pozornost především na český sněm zasedající v Praze. Poslanci obsadili svá místa poprvé na základě voleb. Volby probíhaly ve třech kuriích zohledňujících majetnost voličů. Na českém sněmu zasedalo 242 poslanců, na moravském 100 a na slezském 31. Jednání zemského sněmu komplikovaly nacionální rozepře. Čeští poslanci se po dlouhou dobu schůzí zemského sněmu neúčastnili, aby je následně v této taktice vystřídali němečtí poslanci z českých zemí.

Volební řád do českého zemského sněmu podle kterého se poprvé volilo v roce 1861.

Volební řád do Zemského sněmu

Pohled do zasedací síně českého zemského sněmu v Praze (dnes jednací sál Poslanecké sněmovny).

Zemský sněm - interiér

Pohled do jednací místnosti moravského zemského sněmu v Brně.

Moravský sněm v Brně

21. prosinec 1867

Vyhlášena tzv. prosincová ústava. Znamenala posílení postavení parlamentu v politickém systému habsburské monarchie.

Soubor čtyř ústavních zákonů se vztahoval pouze na rakouskou, západní část monarchie (Předlitavsko), neboť rakousko-uherským vyrovnáním získaly Uhry ústavu vlastní. Na základní podobě říšské rady se příliš nezměnilo. V poslanecké sněmovně zasedalo 203 poslanců. Ústavní zákony však přispěly k decentralizaci moci a její dělbě na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Byla zavedena odpovědnost ministrů říšské radě, poslanci disponovali imunitami a mohli interpelovat vládu. Poslanci si sami volili předsedy sněmovny. Českou politikou byla prosincová ústava odmítnuta, protože nezohledňovala národnostně politické požadavky. Čeští poslanci proto pokračovali v pasivní politice nejen na říšské radě, ale nově i na zemských sněmech.

Jednací sál poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni. V popředí F. L. Rieger.

Poslanecká sněmovna - interiér

2. duben 1873

Zavedeny přímé volby do říšské rady.

Jednání a usnášení se říšské rady byla blokována díky tomu, že v plénu nebyl dostatečný počet poslanců. Poslance vysílaly na jednání jednotlivé zemské sněmy a pokud tak nečinily, měly v rukou účinný politický nástroj. V roce 1873 se podařilo vládě německých liberálů změnit volební zákon. Do poslanecké sněmovny se volilo přímo a její složení přestalo být závislé na podobě zemských sborů. V souvislosti s tím stoupl počet poslanců na 353.

4. říjen 1882

Taaffeho volební reforma rozšířila počet voličů do poslanecké sněmovny říšské rady.

Volební census v městské a venkovské kurii byl snížen z 10 na 5 zlatých přímých daní ročně. Záměrem konzervativní vlády E. Taaffeho bylo zapojit do politického rozhodování širší vrstvy obyvatelstva. I po schválení reformy však bylo volební právo omezeno na zlomek mužské populace.

Kritické zobrazení pěti volebních kurií na dobové karikatuře.

volební kurie

7. květen 1896

Badeniho volební reforma.

Zavedena pátá všeobecná kurie, ve které volili všichni muži starší 24 let.

26. leden 1907

Nový volební řád zaváděl všeobecné a rovné volební právo do poslanecké sněmovny pro muže starší 24 let.

Jedním z důvodů, proč se císař spolu s vládou odhodlal k přelomové změně ve volebních řádech, byla naděje, že “lidový parlament”, který se sejde na základě rovného hlasovacího práva, překryje národnostní nesváry. Požadavek širokých mas po demokratizaci volebního práva byl splněn pouze v případě voleb do říšské rady. Do zemských sněmů se volilo nadále podle systému volebních kurií.

26. červenec 1913

Anenskými patenty byl rozpuštěn český zemský sněm.

Dramatické národnostní konflikty, které sužovaly celou habsburskou monarchii, se přenesly z ulice i na sněmovní půdu. Jednání říšské rady a zemských sněmů bylo paralyzováno častými obstrukcemi. V Čechách se například musela řešit praktická otázka schválení zemského rozpočtu. Císař proto v červenci 1913 zemský sněm rozpustil (tzv. anenské patenty) a zemské finance začala řídit císařem jmenovaná zemská správní komise. Český zemský sněm se poté již nikdy nesešel.

Parlamentní obstrukce.

obstrukce

 

28. říjen 1918

Vyhlášen samostatný československý stát.  

 Do čela nového státu se postavil Národní výbor, který se označil za vykonavatele státní svrchovanosti. Složení osmatřicetičlenného sboru zrcadlilo zisky českých politických stran v posledních předválečných volbách do říšské rady v roce 1911(tzv. Švehlův klíč).

Zákon o vzniku Československa vypracovaný A. Rašínem

Zákon o vzniku Československa

13. listopad 1918

Národní výbor schválil prozatímní ústavu zakotvující republikánské státní zřízení. Zákonodárnou moc představovalo jednokomorové Národní shromáždění.

 Tzv. revoluční Národní shromáždění vzniklo rozšířením Národního výboru na 256 poslanců podle obdobného klíče, kterým byl obsazen Národní výbor. Poslancům agrární strany připadlo 55 mandátů, 53 sociálním demokratům, 46 demokratům (od března 1919 národním demokratům), 29 čs. socialistům, 24 lidovcům, 6 pokrokářům a 41 stranicky nerozděleným Slovákům. Dvě místa byla původně vyhrazena zástupcům legií.

Atmosféra ve Sněmovní ulici v Praze 14. listopadu před první schůzí revolučního Národního shromáždění.

14. listopadu 1918

29. únor 1920

Revolučním národním shromážděním byla schválena Ústavní listina Československé republiky. Zákonodárnou moc vykonávalo dvoukomorové Národní shromáždění složené z poslanecké sněmovny a senátu.

 Na rozdíl od ústav platných na našem území v éře habsburské monarchie, vycházela Ústavní listina z koncepce suverenity lidu. Zákonodárná moc náležela dvoukomorovému Národnímu shromáždění tvořenému 300 člennou poslaneckou sněmovnou a senátem, který měl 150 senátorů. Do obou komor se volilo na základě poměrného volebního systému. Do poslanecké sněmovny volili občané starší 21 let, kandidovat mohla osoba starší 30 let. Aktivním volebním právem do senátu disponovali občané starší 26 let, kandidát do senátu musel být starší 45 let.

Ústavní listina Republiky československé z roku 1920.

Ústava 1920 - titul Ústava 1920

Rudolfinum – sídlo poslanecké sněmovny Národního shromáždění v období 1. republiky.

Rudolphinum

9. červen 1933

Národní shromáždění schválilo zákon o mimořádné moci nařizovací, který vládě poskytoval možnost vydávat nařízení s pravomocí zákona.

Značný zásah do pravomocí parlamentu si vynutila reakce na velkou hospodářskou krizi počátku třicátých let.  Zmocňovací zákon z června 1933 umožňoval vládě obcházet parlament, vydávat nařízení s mocí zákona a zrychlit přijímání potřebných opatření. Takto byly vydány přes tři stovky nařízení. Oproti původnímu předpokladu byla původně pěti měsíční účinnost několikrát novelami prodloužena. Zmocnění vlády trvalo čtyři roky. Přestože se většinou dotýkala hospodářské oblasti, šlo o vážné narušení principů parlamentní demokracie a znamenaly posílení regulatorních prvků a zákazů. Ve srovnání s okolními zeměmi se však následkem krize Československo od demokratického zřízení neodklonilo.

15. prosinec 1938

Národní shromáždění přijalo tzv. zmocňovací zákon, kterým přecházela zákonodárná pravomoc na prezidenta a vládu.

V kritických dnech, které vedly k podepsání mnichovské dohody a odstoupení pohraničních území Československa, nepředstavoval parlament významnou politickou tribunu. V rozporu s ústavou nebyla mnichovská dohoda v  Národním shromáždění diskutována a stát se vzdal svého území bez souhlasu parlamentu. Dne 15. prosince přijalo Národní shromáždění ústavní zákon č. 330/1938 o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé , který posílil zákonodárné pravomoci prezidenta a vlády. Vládě bylo se souhlasem prezidenta umožněno vydávat nařízení s mocí zákona. Následující den ukončil parlament své zasedání a více se již nesešel.

21. březen 1939

Prezident Emil Hácha rozpustil po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava Národní shromáždění.

Několik dní po obsazení země německými vojsky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (výnos č. 75/1939 Sb. o zřízení Protektorátu Čechy a Morava) rozpustil prezident Hácha Národní shromáždění. Tím byl zánik parlamentu na československém území v politickém systému stvrzen i formálně. Zdání reprezentativního tělesa měl v období Protektorátu plnit výbor Národního souručenství. Jakékoli srovnání s parlamentem bylo však k jeho funkcím a pravomocím iluzorní.

15. říjen 1940

V souvislosti s činností zahraničního odboje v Londýně byl vydán ústavní dekret č. 2/1940 Úředního věstníku československého o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Prezidentovi dával právo vydávat dekrety na návrh vlády.

Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se začal vytvářet zahraniční odboj, který usiloval o zajištění zpochybněné právní kontinuity samostatného Československa. Dne 9. července 1940 vzniklo v Londýně Prozatímní československé státní zřízení. Bylo představováno prezidentem Benešem (odvolával se na sedmileté volební období začínající v roce 1935, od roku 1942 na paragraf 58 ústavy, který prodlužoval funkční období prezidenta až do doby, než bude možno zvolit nového) exilovou vládou a čtyřicetičlennou Státní radou, která měla plnit funkce poradního a kontrolního orgánu. Prezident republiky předkládal Státní radě k posouzení prezidentské dekrety, které byly základem normotvorné činnosti v mimořádném válečném období. Prezident předkládal dekrety na návrh vlády. Státní rada složená z představitelů různých politických proudů tak měla ve velmi omezené míře nahrazovat parlament.

28. říjen 1945

Na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 47/1945 Sb. o Prozatímním národním shromáždění se poprvé po konci 2. světové války sešlo jednokomorové Prozatímní Národní shromáždění.

 Prozatímní Národní shromáždění bylo jednokomorovým sborem a zasedalo v něm 300 poslanců.

Poslanci Prozatímního Národního shromáždění nezískali svá místa na základě parlamentních voleb. Byli zvoleni delegáty národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech. Způsob volby upravoval prezidentský dekret č. 47/1945 Sb. a vyhláška ministra vnitra z 25. srpna 1945. Delegáti schvalovali navrženou jednotnou kandidátku Národní fronty (v českých zemích ji tvořila strana komunistická, sociálně demokratická, národně socialistická a lidová.

Národní shromáždění potvrdilo ve funkci prezidenta Beneše a dodatečně potvrdilo platnost dosud vydaných dekretů prezidenta republiky.

Od května 1946 se sídlem Národního shromáždění stala bývalá budova Plodinové burzy. (Foto zachycuje stav před přestavbou započatou v roce 1966.)

Federální shromáždění - Burza

 26. květen 1946

Na základě zákona 67/1946 Sb. o volbě ústavodárného Národního shromáždění  proběhly první poválečné parlamentní volby.

V 300 členném shromáždění obsadili nejvíce mandátů poslanci komunistické strany, která vyhrála volby v Čechách. Na Slovensku zvítězila Demokratická strana. Funkční období sboru bylo dvouleté a jeho hlavním úkolem bylo schválení nové ústavy.

9. květen 1948

Přijata nová ústava Československé republiky. 

Krátce po definitivním převzetí moci komunistickou stranou byla schválena Ústava 9. května. Ta zakotvovala existenci jednokomorového Národního shromáždění. Jemu byla vláda odpovědna kolektivně i individuálně. Reálná moc ve státě náležela komunistické straně a jejím orgánům.

11. červenec 1960

Národní shromáždění přijalo novou, tzv. socialistickou ústavu , která právně zakotvila vedoucí úlohu Komunistické strany Československa.

Nejvyšší orgán státní moci představovalo 300 členné Národní shromáždění. Ústava omezila postavení i imunitu jeho členů. Poslanci byli odpovědni svým voličům a mohli jimi být odvoláni (forma tzv. imperativního mandátu). Vedle Národního shromáždění představovaly zastupitelské sbory i národní výbory a Slovenská národní rada. Tato tzv. socialistická ústava, resp. její rámec, platila až do rozpadu Československa v roce 1992.

27. říjen 1968

Československo se proměnilo ve federativní stát složený z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Na federální úrovni vykonávalo zákonodárnou moc Federální shromáždění, na republikové úrovni národní rady. Ústavním zákonem, který tuto změnu provedl, byl ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci 

V rámci náznaku společenských proměn byla v socialistickém Československu hledána cesta k vyřešení vztahů Čechů a Slováků v jednom státě. Výše uvedeným ústavním zákonem se proměnil dosud unitární stát ve federaci dvou rovnoprávných národů. V souvislosti s tím se zásadním způsobem obměnila i struktura reprezentativních sborů. Na úrovni federace vykonávalo zákonodárnou moc dvoukomorové Federální shromáždění. Sněmovna lidu měla 200 poslanců, ve Sněmovně národů zasedalo 150 poslanců, kteří byli voleni z poloviny na území České socialistické republiky a z poloviny ve Slovenské socialistické republice. Na národní úrovni představovaly zákonodárnou moc 200 členná Česká národní rada a Slovenská národní rada o 150 poslancích.

Budova Federálního shromáždění

Federální shromáždění Federální shromáždění - interiér

29. listopad 1989

V průběhu tzv. sametové revoluce byl zrušen ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany, čímž byl vytvořen první předpoklad pro vznik pluralitního politického sytému.

Sametová revoluce probíhající v atmosféře hlubokých změn v celé Evropě nasměrovala Československo zpět k demokracii. Na parlamentní půdě začala být opět uplatňována zásada svobodného a volného výkonu mandátu poslance. Sbor poslanců Federálního shromáždění a národních rad byl částečně obměněn, když na místo dosavadních poslanců byli na základě ústavního zákona č. 183/1989 Sb. o volbě nových poslanců zákonodárných sborů kooptováni zástupci demokratických hnutí. Federální shromáždění zvolilo ještě na konci roku 1989 Václava Havla prezidentem Československa.

27. únor 1990

Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., který zakotvil institut volného poslaneckého mandátu a  vymezil neslučitelnost výkonu poslaneckého mandátu s výkonem jiných státních funkcí.

8. – 9. červen 1990

První svobodné volby po pádu komunistického režimu.

Na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva proběhly volby do Federálního shromáždění a obou národních rad. Jejich vítězi se stala uskupení, která se postavila do čela veřejného odporu proti komunistické moci a s představiteli starého režimu vyjednávala. V Čechách to bylo Občanské fórum, na Slovensku Verejnosť proti násiliu.

9. leden 1991

Federálním shromážděním byl schválen ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, která byla později převzata do právního řádu České republiky.  

25. listopad 1992

Federální shromáždění schválilo ústavní zákon č. 542/1992 o zániku České a Slovenské federativní republiky.  

Politická liberalizace otevřela otázku státoprávního uspořádání Československa. Slovenská reprezentace prosazovala maximální míru kompetencí pro jednotlivé republiky, které by delegovaly z vlastního rozhodnutí některé pravomoci společným orgánům. Taková podoba státu však v očích českých představitelů ohrožovala funkčnost federace. Po parlamentních volbách roku 1992 se představy o podobě koexistence obou národů v jednom svazku definitivně rozešly a vyústily v rozpad Československa, který byl pojímán jako zánik společného státu.

16. prosinec 1992

Česká národní rada schválila krátce před rozpadem federace Ústavu České republiky, jež nabyla účinnosti k 1.1. 1993. 

Ústava vychází z koncepce parlamentní formy vlády, kdy zákonodárnou moc vykonává dvoukomorový parlament složený z Poslanecké sněmovny a Senátu.

Podle Ústavy České republiky pokračovalo 200 poslanců České národní rady ve výkonu svých funkcí, stali se poslanci Poslanecké sněmovny.

Ústava České republiky schválená 16. prosince 1992.

Ústava 1992

1. leden 1993

Vznik samostatné České republiky.


listopad 1996

Proběhly první volby do Senátu Parlamentu České republiky, a to na základě zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky. 

Jednací sály Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna Jednání Senátu

 

Sídlo parlamentu

V průběhu 20. století parlament několikrát změnil místo svého sídla. Český zemský sněm měl své tradiční sídlo na Malé Straně v Thunovském paláci. Po rozpadu Rakouska – Uherska zde zasedal Senát Národního shromáždění, zatímco prvorepubliková Poslanecká snvěmovna jednala v budově Rudolfina. Po druhé světové válce se sídlo Národního shromáždění přemístilo do budovy bývalé burzy v blízkosti Václavského náměstí. Po přeměně unitárního státu na federaci sídlilo v této budově Federální shromáždění a nově vzniklá Česká národní rada zasedala v Thunovském paláci. Po vzniku České republiky v roce 1993 se stal Thunovský palác sídlem Poslanecké sněmovny. Senát zasedá v nedalekém Valdštejnském paláci. Sídlo Parlamentu upravuje zákon o sídle Parlamentu České republiky č. 59/1996 Sb. 





ISP (příhlásit), RSZ (přihlásit)