Kultura a umění

Historie budovy Poslanecké sněmovny - Thunovského paláce

Doba barokní

            Hlavní stavební vývoj Thunovského paláce, v němž je hlavní jednací sál Poslanecké sněmovny, se odehrával v baroku, kdy Thunové postupně skoupili všechny okolní zastavěné pozemky. Nejdříve, od roku 1650 vlastnili bývalý dům Roupovských, ke kterému pak přikoupili postupně další domy v severním sousedství. Tím byly dány podmínky k mohutné výstavbě dnešního paláce. Z roku 1695 pochází letopočet zachovaný na klenáku arkády v jižním dvoře. Výstavba se protáhla zřejmě až do první čtvrtiny 18. století. Stavbu vedl polír Achtizinger (architekt není znám) a byla dokončena kolem roku 1720.

            V ulici Pod valy dal Maxmilián Thun bořit staré domy zejména v jižní části bloku, aby na jejich místě budoval dnešní palác. Do ohromné šíře rozvinutá dvoupatrová fasáda, která co do rozsahu předčí o třetinu hlavní průčelí paláce Valdštejnského a ustupuje jen paláci Černínskému na Hradčanech, rozčleněná 28 okenními osami, se v půdoryse poněkud lomí podle průběhu staré uliční čáry. Vpřed vystupuje nepříliš zdůrazněným rizalitem o 6 okenních osách, kterému odpovídá dnešní zasedací Sněmovní síň. Takto vznikl při barokní přestavbě palác zhruba již v dnešní podobě. Sál byl zřejmě třípatrový a jako takový mohl být využit s galerií od roku 1779 i pro divadlo, které zde bývalo až do požáru v roce 1794. Podobu paláce nám z této doby zachycuje v jeho barokní podobě ještě kresba B. Wernera kolem roku 1750.

            Poměrně malá výška přízemí, jež je na Wernerově kresbě příznačně nadnesena, byla určena výškami původních kleneb starších renesančních domů, které byly pojaty do nové stavby. Na výšku menší rozměry původních oken druhého patra byly v pozdějších úpravách vyrovnány na velikost oken patra prvního. Tím byl potlačen větším měřítkem zdůrazněný charakter tohoto piana nobile (panského patra). Palác otevírají do ulice dva portály, které jsou vloženy symetricky od středního rizalitu vždy do páté okenní osy vedlejších křídel. Jsou provedeny z pískovce ve zcela shodné formě. Malebné a spíše plasticky než architektonicky řešené portály, hlásící se do doby vrcholného baroka, připomínají tvorbu Santiniho.

            Z interiérových úprav vrcholně barokní doby se do dnešní doby zachovaly v prvním patře dva sály. Rohový v jižním křídle paláce, dnešní pracovna předsedy Poslanecké sněmovny a sál s ním sousedící. V rohovém sále je na stropě okrouhlé štukové zrcadlo s bohatě profilovaným a v obrysu vykrajovaným rámem. Ve čtyřech rozích nad muší stojí na konzolách ženské postavy, zčásti zahalené závoji, jež znázorňují čtyři základní lidské vlastnosti. Jde o štukatérskou práci vynikající úrovně z druhé čtvrtiny 18. století, jejíž autorství bývá spojováno s jménem Palliardiho. Také sousední sál, dnes menší zasedací síň má strop bohatě zdobený štukaturami. Uprostřed stropu je štukové zrcadlo v ornamentálně členěném rámu a v jeho středu čtyřcípá hvězda. Na stropě je znázorněn cyklus pozoruhodných starozákonních námětů, jež jsou podány technikou plochého reliéfu velice jemné práce, přičemž se větší plasticity dociluje do hloubky rytými linkami.

            Pohled z Valdštejnského náměstí, prudkým stoupáním do Pětikostelního, je na jihu vymezen rohovým palácem Auersperským, který vznikl spojováním a přestavbami starších domů. V jádru stavby jsou dosud zachovány gotické sklepy a renesanční místnosti v přízemí. Přestavba paláce byla provedena roku 1690, tedy těsně před výstavbou paláce Thunovského. Mezi oběma paláci zůstal nezastavěný dvůr s nevelkou zahradou, oddělený od ulice ohradní zdí. Uvnitř bloku byly konírny. Tato proluka do Pětikostelního náměstí byla zastavěna až v třicátých letech 20. století při úpravách budovy sněmovny pro potřeby senátu Československé republiky. Barokní stav, nyní ulice Sněmovní, zachycuje Huberova rytina Prahy z roku 1769, která nás zároveň poučuje, že se tento areál zachoval s malými změnami dodnes, ovšem s výjimkou úprav vlastního paláce sněmovny po požáru roku 1794.

            Palác byl roku 1779 upraven na divadlo. Prestiž tohoto divadla byla podtržena tím, že císař Josef II. za svých pobytů v Praze divadlo navštěvoval, dávaje mu přednost před ostatními. Dne 27. srpna 1794 divadlo vyhořelo, škoda na paláci byla odhadnuta na 20 000 zl.

Doba klasicismu

            Roku 1801 byl palác Thunů prodán za 30 000 zl. stavům Království českého, kteří v něm hodlali zřídit sněmovnu, kanceláře a stavovský archiv. Zemský výbor přikoupil v této době další část pozemků, čímž stavební plochu vhodně doplnil. Vedením stavby, kterou zemský výbor neprodleně zahájil, byl pověřen I. A. Palliardi, tesařské práce zajistil K. Brust, kamenické práce J. L. Krammer. Reliéfy na frontónu nad rizalitem paláce provedl asi I. Platzer ml.

            V letech 1801 a 1803 při úpravách podle projektu I. A. Palliardiho byl sál zrušen. Po výšce byla zbývající část sálu rozdělena předělením na první a druhé patro.

            Na průčelí budovy byl ve středu klasicistního frontónu umístěn oválný znak se svatováclavskou korunou. O znak se opírají dva šikmo dolů postavené rohy hojnosti, napravo sedí Apollón a nalevo Athéna. Symbol mužské krásy Apollón ve zbroji, má za sebou a u nohou rozloženy symboly věd a umění, jejichž je ochráncem: otevřenou knihu s pečetěmi, sovu, štafle, malířskou paletu, stavitelské náčiní, glóbus, knihy a lyru. Symetricky nalevo od znaku je Athéna, bohyně myšlení, umění, řemesla a průmyslu, s kahanem v levici. Má u svých nohou čápa s koulí ve spáru, pluh, dělo, lodní balík a pytel. Apollón chránící bohatství duševní a Athéna bohatství materiální, jsou symboly tvůrčí mohutnosti české země. Jde o sochařské dílo, časného klasicismu ušlechtilých a hladce vypracovaných forem, které – při poplatnosti dekorativnímu symbolu má jistou vyváženost a vynikající výtvarnou hodnotu.

            Dobou determinovaný nápis: Francisco II. Auspice. Rebus. Patriae. Agundis. Bohemiae. Ordines. MDCCCI., byl při pozdějších úpravách nahrazen nápisem dnešním: Salus rei publicae suprema lex esto. Podobu paláce z let 1830 s přilehlými bloky domů zachycuje Langweilův model Prahy.

            Další stavební zásahy prakticky již převážně pouze znehodnocovaly původní barokní organismus paláce.

            Další úpravy, uvedené v dějinách paláce, nelze podrobněji specifikovat. Zdá se, že kromě zrušení sálu, nebyly již zásadní.

            Pokud jde o samotnou budovu sněmovny, byly v ní prováděny v letech 1842 – 1847 ještě další stavební úpravy a adaptace interiérů. Není vyloučeno, že do těchto prací byla zahrnuta také úprava oválného salónku a pak zrcadlové síně, které byly později podrobeny dalším úpravám. Oválný salónek severozápadního nároží v prvním patře sněmovny (dnes pracovna místopředsedy Poslanecké sněmovny) upoutává pozornost orientálním uspořádáním prostoru. Přístup světla z oken nároží, tvořeného tupým úhlem budovy, je řešen otevřenými výklenky. Nad hlavní římsou oválné stěny salónku probíhá dekorativní vlys, do něhož svými konchami vnikají niky. Do konch jsou vloženy mušle upravené soustředěně tak, že malá uložená ještě v kartuši, je vložena do mušle velké, žebrované a vroubkované, vystlané zelení. Dekorativní vlys, probíhající mezi římsami hlavní a fabiónovou, je zaplněn čtyřmi oválnými nástěnnými obrázky a dvěma štukovými reliéfy. Obrázky představují alegorické scénky dvou puttů (hošíka a děvčátka), umístěné do popředí krajinky s mohutným stromem. V pozadí se obrazy krajiny rozvírají do volného prostoru. Štukový reliéf mezi okny v členitém zarámování předvádí fauna hrajícího tančícímu hošíkovi, a druhý reliéf na opačné straně salónku zobrazuje únos ženy. Jde o druh výzdoby zapadající slohově do období biedermaieru. Ve středu oválného stropu je scéna osmi dívek tančících v kruhu. Pod věnečky, které vzájemně v rozpažení drží a jimiž se kruh uzavírá, je umístěno osm alegorických scének puttů, provádějících různé práce v přírodě (žně, roubování stromku, česání ovoce, sklizeň vína apod.). Jde o moderní plastickou práci.

            Jiné významnější úpravy, omezující se patrně na adaptaci interiéru, se uskutečnily v hlavním sále pro schůze stavovského sněmu v roce 1847.

Doba novorenesanční

            Dne 6. dubna 1861 proběhlo první zasedání sněmu, který se zde scházel až do 21. dubna. Další zasedání bylo až 8. ledna 1863 (Riegrův naučný slovník „Sněm“ 1870). Po uvedení sálu do provozu následovaly po dobu několika let ještě další stavební práce, neboť komplex zcela nevyhovoval z hledisek provozu. V paláci pracoval rovněž zemský výbor v čele s nejvyšším zemským maršálkem, stálým a výkonným orgánem zemského sněmu.

            Náklad na úpravu sněmovny provedenou roku 1861 dosáhl částky 30 000 zl. Na obraze Sněmovní síně od J. Scheiwla z roku 1870 nejsou zakresleny novorenesanční lustry, které však již přináší fotografie síně, pořízená po úpravě z roku 1895. Tato fotografie J. Fiedlera, publikovaná ve „Zlaté Praze“ však dokládá, že úprava síně z roku 1895 jejímu výtvarnému uspořádání mnoho nepřinesla. Znamenala spíš modernizaci technického zařízení, jako zavedení elektrického osvětlení, ústředního topení, dvojího vstupu, salónu místodržitele a vedlejších provozních místností. Tuto novorenesanční úpravu sněmovní síně, včetně úpravy lavic, lze sotva označit za vynikající. Dokonce se jevila některým kritikům málo důstojnou pro zástupce českého lidu. Zachovala se přesto nejen do období první světové války, nýbrž i po rozpadu habsbursko-lotrinské monarchie přes období první republiky až do doby rekonstrukce budovy do roku 1985.

            Zemský výbor Království českého získal v roce 1902 – 1903 pro svůj zemský úřad nové prostory a domy, především celý přilehlý blok v Tomášské ulici, počínaje palácem Auersperským a dále i přilehlý blok na Malostranském náměstí, počínaje palácem Šternberským a palácem Smiřických. Roku 1903 bylo k tomu účelu zřízeno klenuté přemostění úzké Thunovské uličky s krytou chodbou, která spojila sněmovnu se zadním traktem Šternberského paláce. Průčelí nového přemostění bylo ozdobeno moderním sgrafitem.

            Události první světové války, zvláště rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik nástupnických států, se nemohly nedotknout českého zemského sněmu. V budově se odehrávaly politické zápasy o nezadatelná česká práva, národnostní a sociální boje. Proto bylo jen přirozené, že se právě v této budově zemského sněmu sešli roku 1918 zástupci českého lidu, aby český trůn zbavili habsbursko-lotrinského rodu a aby vyhlásili v duchu práva na sebeurčení národů samostatný stát Čechů a Slováků, Československou republiku.

            Tato událost, která je mezníkem v novodobých dějinách českého a slovenského národa a jeho státního života, je vepsána sochařem L. Šalounem zlatými písmeny do žulové desky na průčelí budovy v sousedním jižním portálu:

            „V této památné budově zemského království Českého se dokonal revoluční převrat protirakouský a budoval se obnovený stát československý. Zde se dne 28. října 1918 ujal Národní výbor samosprávy v zemi české. Zde se dne 14. listopadu 1918 sestoupilo Národní shromáždění, zbavilo habsbursko-lotrinský rod trůnu českého a prohlásilo republiku Československou, zvolilo jednomyslně jejího prvního presidenta a její vládu. Zde dne 29. února 1920 schválilo Národní shromáždění ústavní listinu republiky Československé"“

            Tady se vtělila v historickou skutečnost prorocká slova Jana Amose Komenského, že se „vláda věcí Tvých vrátila do Tvých rukou, ó lide český“. Nestalo se tak na Pražském hrdě, který byl teoreticky v rukou Habsburků, nýbrž tady, kde bylo historií posvěcené místo zastupitelstva lidu, v sídle českého zemského sněmu, kde vládla vůle lidu.

Nová doba

            Se vznikem samostatného Československa se mění po roce 1918 i charakter a funkce malostranských paláců -  řada z nich začíná sloužit institucím nového státu, příp. diplomatickým úřadům cizích zemí.

            Pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění Československé republiky bylo upraveno Rudolfinum a pro jeho senát určena po roce 1920 budova bývalého zemského sněmu Království českého.

            Pro rozšířené potřeby tohoto zastupitelského sboru byly pak v průběhu třicátých let prováděny na objektu četné opravy, adaptace a přístavby.

            Nejpodstatnější přestavby se uskutečnily v letech 1935 – 1940, kdy byl palác převeden do dnešní podoby podle návrhů arch. A. Parkmana pro potřeby senátu Národního shromáždění. K tomuto využití však nedošlo. Autorem historizujících doplňků sálu v jihozápadním rohu prvního patra byl pravděpodobně arch. K Horský.

            Na východní straně pak postupně připojována jako součást paláce i zadní stavení domů Tomášská čp. 14, 15, 16. Nevhodně byla zastavěna palácová zahrada a jižní část severního dvora a provedeny rozsáhlé úpravy vnitřní, jako železobetonové schodiště a úpravy dispoziční, stropů, výměna všech dveřních ostění apod. Tyto málo vhodné úpravy byly opraveny až po roce 1990. Roku 1936 bylo postaveno moderní spojovací křídlo mezi severním křídlem sněmovny a Auersperským palácem, čímž byla vyplněna dřívější proluka. Nepříznivá změna nastala vybudováním plochých střech nad klubovnami a nad restaurací ve dvoře, jimiž byly nahrazeny dřívější pultové střechy. Tato závada se projevila zejména při pohledu z parkánu Hradu z prostoru před Černou věží.

            V roce 1936 byla otlučena odmítka jak na všech průčelích sněmovny, tak i na jejím frontónu. Rekonstrukce pak byla provedena podle původního článkování.

            V přízemí do Sněmovní ulice byla na jih od portálu osazena pamětní deska z šedivé jemnozrnné žuly, nesoucí nápis, který je uveden v předchozí kapitole. Je dílem akad. sochaře L. Šalouna, podaným výraznou stylizací forem opožděného kubismu, zvláště pokud jde o velký státní znak. Dílo pak provedl v kameni sochař F. Foit. Písemné prameny k tomu uvádějí, že dne 15. 9. 1933 navštívil L. Šalouna předseda senátu dr. F. Soukup s předsedou poslanecké sněmovny dr. V. Staňkem a požádali jej, aby se ujal vytvoření pamětní desky na senát k 15. výročí roku 1918. Deska je jednoduchá, plošně řešená, v nízkém reliéfu naznačen státní znak jako symbol samostatnosti, deska je leštěná, ten je částečně tesaný, částečně leštěný, písmo nápisu je tesáno do hloubky. Materiál je z Doubí u Telče, z čisté žuly mrákotínsko-řásenské, tón kamene středně šedý, rozměry desky 330 x 180 cm, síla 35 cm, váha 56 q. Celá práce probíhala za značné časové tísně: kámen vybrán 20. 9. 1933, Šaloun připravil několik kreslených skic, tři plastické skici v sádře ve zmenšené velikosti a model ve skutečné velikosti. Deska byla vytvořena v neuvěřitelně krátké době a odhalena 28. 10. 1933.

Mohlo by vás zajímat




ISP (příhlásit), RSZ (přihlásit)