Petice

Zákon o právu petičním schválilo československé Federální shromáždění dne 27. března 1990. Spolu se zákonem o právu shromažďovacím a zákonem o sdružování občanů, jež byly přijaty týž den, patřil ke třem základním normám, které občanům státu krátce po demokratické listopadové revoluci zaručovaly dodržování občanských práv. Návrh byl integrální součástí souboru navrhovaných politických zákonů, do něhož dále patřil zákon o sdružování v politických stranách. S využitím prvků petičního zákona počítal i tehdy chystaný nový zákon o volbách do Federálního shromáždění. 

Historicky vznikly petice jako právo oslovit panovníka, dříve vyhrazené jenom oprávněným, jakými byli příslušníci vyššího stavu aristokracie. Toto právo obsahovalo i tehdy pokrokovou beztrestnost těch, kteří petici podávali.

Později, pod tlakem postupujícího osvícenství a renesance, bylo toto právo rozšířeno i na vrstvy „nižší“. Panovník ale takovým právem i předmětem petic nadále disponoval podle vlastního uvážení.
V 19. století se petice v některých zemích stala ústavně zaručeným právem všech jejích občanů nebo i obyvatelů. Občanská práva ale tehdy byla často stále ještě omezena – byla například vyhrazena jenom těm, kteří mohli platit daně nebo vykonávat vojenskou službu.
Toto právo, z politických práv to nejmenší, není na rozdíl od iniciativy závazné. Podobně jako nejsou závazné plebiscity – na rozdíl od referend.

I když v současné době pozbyla petice svého hlavního významu, neboť nepředstavuje nic víc než základní právo občanů komunikovat se svými úřady a reprezentanty, stále je využívána, o čemž svědčí každoročně desítky tisíc podpisů občanů pod nejrůznějšími peticemi. V České republice se peticí nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.

V méně vyvinutých demokraciích je však toto právo petiční omezováno jako takové a právo na petice včetně ochrany před postihem za takové oslovení se snaží takovými omezeními „prorazit“. Proto je jeho význam i v dnešní době nejen především symbolický, ale i zcela praktický.




ISP (příhlásit), RSZ (přihlásit)