(Jednání pokračovalo v 9.30 hodin.)

 

Předseda PSP Radek Vondráček: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, je 9.30, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Ještě přečtu dodatečné omluvy. Omlouvá se od 9.30 do 12.30 z pracovních důvodů pan poslanec Vyzula, omlouvá se mezi 9.00 a 11.00 z osobních důvodů pan poslanec Karel Schwarzenberg a omlouvá se z dnešního jednání ze zdravotních důvodů pan poslanec Jan Skopeček.

Nyní bychom se měli věnovat pevně zařazenému bodu 256 - ústavní žaloba na prezidenta. Poté bychom případně pokračovali projednáváním bodu z bloku zprávy, návrhy a další. Odpoledne bychom se věnovali bodu 317, což jsou ústní interpelace. Připomínám dohodu z úterního grémia, že pokud bychom projednávání bodu 256 neukončili v dopolední části, pokračovali bychom v jeho projednávání po vyčerpání bodu 317, to znamená ústní interpelace.

Nyní v souladu s jednacím řádem se, byť možná formálně, ptám, zda má někdo zájem o vystoupení k pořadu schůze, abychom případně hlasovali o návrzích. Ale nikdo se nehlásí, budeme tedy pokračovat dle platného programu.

 

Otevírám tedy bod

256.
Žádost Senátu o vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním
ústavní žaloby proti prezidentu republiky Miloši Zemanovi k Ústavnímu soudu
pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku podle čl. 65 Ústavy ČR
/sněmovní tisk 561/

Senát předložil Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení souhlasu s podáním ústavní žaloby proti prezidentu republiky dne 30. července tohoto roku. Sněmovní tisk byl doručen dne 31. července tohoto roku. Připomínám, že pokud Poslanecká sněmovna podle článku 65 odst. 3 Ústavy a podle článku 70 odst. 5 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny nevysloví souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.

Vítám mezi námi senátory Václava Lásku a Tomáše Goláně a prosím je, aby se postupně ujali slova. Současně vás poprosím, kolegyně a kolegové, o klid v sále. Děkuji.

 

Senátor Václav Láska: Dobrý den, vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Úvodem mi dovolte poděkovat těm poslaneckých klubům, které se k naší žádosti se zástupci Senátu na jednání svých klubů sešly a poskytly prostor pro diskuzi o žalobě a o otázkách s ní spojených. Většinu těchto jednání odpracoval můj kolega senátor Tomáš Goláň a vím, že ta jednání byla smysluplná a pro věc užitečná.

Nabídli jsme tuto možnost probrat společně žalobu všem poslaneckým klubům zastoupeným ve Sněmovně. Možná bychom diskuzí na všech klubech zkrátili trochu moji úvodní řeč. Ale protože poslanecké kluby ANO, KSČM a SPD na naši nabídku neslyšely, respektive na ni vůbec neodpověděly, nechci tyto poslance a poslankyně ochudit o precizní představení žaloby a diskuzní otázky s ní spojené. Tedy přistoupil jsem k tomuto úvodnímu slovu poměrně obsáhle a předem upozorňuji, že častý úvodní závazek řečníka v českém parlamentu - já budu stručný - tentokrát z mých úst nezazní.

Stěžejním prvkem a spojovacím prvkem celé žaloby je kontinuální snaha prezidenta České republiky za pomoci porušování Ústavy dosáhnout faktické změny parlamentního systému na systém semiprezidentský, či přímo prezidentský. Laičtěji řečeno, prezident se snaží dosáhnout takového stavu, kdy vláda České republiky nebude kontrolována a odpovědná Poslanecké sněmovně, ale bude zcela závislá na vůli prezidenta České republiky. A nutno podotknout, že během volebního období prezidenta republiky Miloše Zemana se mu takové situace podařilo v součtu dvou případů takřka více jak na dobu jednoho roku dosáhnout.

Je to situace, ke které se lze postavit dvěma způsoby. A to buď mlčet, přijmout skutečnost, že prezident republiky v rozporu s Ústavou a ústavními pořádky zavádí do České republiky prezidentský systém a uzurpuje si pravomoci, které mu nenáleží, nebo se ozvat a nechat Ústavní soud, ať autoritativně vyloží českou Ústavu, zhodnotí prezidentovy kroky a stanoví pravidla výkonu prezidentského mandátu nejenom pro prezidenta současného, ale i pro prezidenty budoucí.

Horní komora Parlamentu Senát se rozhodl nemlčet. Senát má roli žalobce. Senát je jediný, kdo může ústavní žalobu proti prezidentovi iniciovat. Pokud by Senát mlčel, staly by se sporné kroky prezidenta součástí ústavních pořádků pro přítomnost i pro budoucnost. Prezidenti nastoupivší po Miloši Zemanovi by zcela po právu mohli uzavřít, že vše, co učinil ve svém úřadu Miloš Zeman, je v pořádku, protože nikdo proti tomu nepozvedl svůj hlas. Takové jednání tedy oni mohou kdykoliv zopakovat. A možná přidat i něco navíc.

Senát mlčet odmítl. Senát svoji odpovědnost unesl. A může být trochu paradoxní, že ve skutcích žaloby, které budu popisovat, se jedná o práva Poslanecké sněmovny, která si prezident přivlastňuje. Je to Sněmovna, kterou prezident několikrát v rozporu s Ústavou zcela vyřadil ze hry. A přesto je to Senát, kdo podanou žalobou práva Sněmovny hájí. A Sněmovna je prozatím chladná.

Nyní tedy k popisu jednotlivých skutků.

První skutek - pod bodem A žaloby - se týká situace, kdy prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálená většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením. Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru Poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do Poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v Poslanecké sněmovně je ustálená většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší než sedmi měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.

Hned tento první skutek v nejčistší podobě ukazuje situaci, kdy prezident zcela vyloučil Poslaneckou sněmovnu ze hry a sedm měsíců této zemi vládla vláda odpovědná toliko prezidentovi republiky. Česká republika je parlamentní systém. Jejím základním ústavním pravidlem je to, že vláda je odpovědná Sněmovně. Vládnout má ten, kdo má politickou většinu ve Sněmovně. Sněmovně se také zodpovídá. A není-li s ním Sněmovna spokojena, může mu vyslovit nedůvěru a vlády se chopí někdo jiný.

Všechny tyto instrumenty parlamentní demokracie se prezidentovi Miloši Zemanovi podařilo vyloučit ze hry. Ignoroval fakt, že ve Sněmovně je většina, která může sestavit vládu, a sestavil vládu svoji. Ignoroval fakt, že tato vláda nedostala důvěru, a nechal ji v klidu vládnout dál. Všechny kontrolní prvky Poslanecké sněmovny vůči vládě byly vyrušeny a o budoucnosti vlády rozhodoval jen prezident České republiky. Byla to jeho vláda. Vláda prezidenta České republiky.

Podružným důvodem pro žalobu, ale možná důležitým důvodem pro některé z vás, může být fakt, že tato vláda reálně plnila přání prezidenta České republiky, realizovala jeho osobní přání a jeho osobní preference.

Pokud chcete namítnout, že i předchozí prezidenti přistoupili ke jmenování úřednických vlád, pak vás musím upozornit na jednu podstatnou okolnost. Předchozí úřednické vlády vznikly vždy po přímých jednáních prezidentů se Sněmovnou. Vznikly se souhlasem Sněmovny a získaly její důvěru. V předchozích případech úřednických vlád působili prezidenti jako skuteční mediátoři, kteří se snažili vyřešit politickou krizi ve spolupráci s Poslaneckou sněmovnou. V případě úřednické vlády Jiřího Rusnoka prezident toliko zneužil politickou krizi k tomu, aby ustanovil vládu, která bude pod jeho osobní kontrolou a bude realizovat jeho program, jeho přání, jeho osobní zájmy. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP