Neautorizováno !


(9.20 hodin)

 

Poslanec Václav Klučka: Děkuji vám, pane předsedo. Dovolte mi vás seznámit s usnesením číslo 224 výboru pro obranu ze 41. schůze ze dne 15. června 2017 k návrhu na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci podpory posílené Předsunuté přítomnosti NATO, sněmovní tisk 1121.

Výbor pro obranu doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, aby přijala následující usnesení:

1. Vyslovuje souhlas s působením sil a prostředků Ministerstva obrany v Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Polsku v rámci posílené Předsunuté přítomnosti NATO v období od 1. ledna 2018 do 31. ledna 2019 v celkovém počtu do 290 osob.

2. Žádá vládu, aby informovala Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky o působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci posílené Předsunuté přítomnosti NATO v roce 2018, a to nejpozději do 30. června 2019, a působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Polsku v rámci Předsunuté posílené přítomnosti NATO v roce 2019, a to nejpozději do 30. června 2020.

Pověřuje zpravodaje výboru, aby s tímto usnesením seznámil Poslaneckou sněmovnu, a ukládá předsedovi výboru, aby předložil usnesení předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane zpravodaji. Já otevírám rozpravu a jako první dám slovo panu ministru zahraničních věcí, který je spolupředkladatelem tohoto materiálu. Po něm pan poslanec Černý.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Dobré ráno, dámy a pánové. Já se vyjádřím k tomuto návrhu, který spolupředkládám s ministrem obrany. Mluvíme tedy o posílené předsunuté přítomnosti Aliance. Pod tím názvem se skrývá posilování obrany východního křídla NATO. Je to poměrně klíčová politika Aliance od roku 2014. My jsme se vlastně už v této politice angažovali na začátku tohoto roku, kdy jsme měli tři měsíce naše vojáky v rámci Visegrádské skupiny umístěné právě v Litvě, bylo to zhruba od ledna do března roku 2017, takže už jsme v této posílené předsunuté přítomnosti aktivně vystupovali. A tady jde o to, aby Sněmovna schválila další působení, tentokrát v Litvě a Lotyšsku a společně s Kanadou a Německem.

Myslím si, že i z hlediska České republiky je to významný příspěvek, kterým, poměrně často to uvádíme, že jsme připraveni se angažovat v Alianci právě na tom posílení obrany východního bloku, takže je to taková ukázka toho, že jsme schopni jako Česká republika přispět k jedné ze zásadních aktivit Aliance v současné době. Jsem přesvědčen, že Sněmovna by měla rozhodně tuto naši účast podpořit, protože snad není třeba tady mluvit o významu Aliance a je naprosto jasné, že musíme svou schopnost v Alianci fungovat dokládat konkrétními činy. Tohle je jeden z nich a já jsem pro to, aby to Sněmovna podpořila a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane ministře. Dále vystoupí pan poslanec Černý a připraví se pan poslanec Okamura.

 

Poslanec Alexander Černý: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi na téma, které teď probíráme, učinit několik málo poznámek. Kolegové si teď ze mě dělali legraci, že zavádíme nějakou novou terminologii PPP - posílené předsunuté přítomnosti, takový zvláštní terminus technicus, ani klasické cvičení, ani nějaká klasická mise, na které jsme obvykle vysílali vojáky třeba do Afghánistánu a i jinam po světě. Zkrátka PPP.

Já jsem až donedávna žil v přesvědčení, a myslím si, že většina z vás taky, že to, co děláme, bychom měli dělat s ohledem na bezpečnost. Měli bychom usilovat o to, aby každý krok, který učiníme, byl krokem ve prospěch lidu České republiky, aby posílil naše postavení v rámci jakéhokoli uskupení, jakéhokoli celku, a aby hlavně garantoval do budoucna, že na tom budeme lépe v jakékoli oblasti, a když se bavíme o bezpečnosti, tedy že budeme i v oblasti bezpečnosti na tom lépe.

Já jsem si zrovna nedávno prohlížel dokumenty nepříliš staré a jenom bych si dovolil připomenout, že před poměrně historicky tedy velmi nedávnou dobou, v roce 2010, se v Praze konala schůzka prezidentů Spojených států amerických a Ruska a že v té době jsme všichni očekávali - a taky to tak vypadalo po té schůzce - že vstupujeme do jakéhosi období, kdy pokud se budeme něčeho bát, tak to rozhodně nebude nic, co by přicházelo z blízkého okolí, co by mělo bezprostředně vojenský charakter, a taky jsme tomu podřídili pochopitelně naši činnost. Nikdo v tu dobu ještě - nebo lépe řečeno někteří už v tu dobu očekávali, že může dojít k nějakým problémům, mnozí věděli, že přijde malér s migrací, tušili, že může dojít k dalším ohrožením, ale přímá vojenská hrozba se zdála v tu chvíli velmi velmi nepravděpodobnou a my jsme tomu byli pochopitelně rádi. Zkrátka svět se zdál být bezpečnější.

Zhruba v tu dobu dostal prezident Spojených států Barack Obama Nobelovu cenu za mír a od té doby jako by se něco zvrtlo. Situace se začala docela dramaticky zhoršovat a prakticky každým rokem jeho vládnutí se objevil nějaký nový problém, nové ohnisko napětí, situace, která vyžadovala nová opatření. To, co se zvrtávalo během fungování prezidentství Baracka Obamy, rozhodně nevedlo k tomu, aby někdo mohl konstatovat, že svět je bezpečnější. Prostě po těch sedmi letech jsme se dostali do situace, kdy svět opravdu bezpečnější není. Těch hrozeb, na které bychom měli mít potenciálně připraveni, neustále přibývá. Ty, které jsme dokázali už před několika lety alespoň pojmenovat, tak mají zcela konkrétní obrysy, bobtnají, dosahují obrovských rozměrů. Nedávné jednání G20 v Hamburku zcela jednoznačně deklarovalo, že ani na této úrovni příliš velká očekávání mít nelze. Velmi, velmi po špičkách přešlapujeme kolem toho, když některá z velmocí prostě nechce respektovat to, co chtějí ti ostatní. O tom, jaký je stav v Evropské unii, se tady navzájem přesvědčujeme už poměrně dlouho. Neutěšený. Zájmy jednotlivých členů Evropské unie se natolik liší, že mnozí nevidí perspektivu Evropské unie zrovna v růžových barvách, a jsou mezi námi i tací, kteří předpovídají docela katastrofální vývoj.

Severoatlantická aliance není nic mimořádného. To je organizace, která je složena z těch, které jsem před chvílí jmenoval. Jejím jádrem jsou pochopitelně Spojené státy a evropští členové - omlouvám se Kanadě, Turecku, že jsem je v tuto chvíli nejmenoval, ale to Turecko už spíš z bezpečnostních důvodů. Koneckonců ani evropské členské státy Severoatlantické aliance neskýtají záruku nějakého progresivního vývoje. Po brexitu, všimněte si, že se už rok skoro nemluví o bezpečnostních otázkách, které s tím souvisejí. A garantuji vám, že souvisejí, protože Velká Británie disponuje jednou z nejsilnějších evropských armád a její vystoupení z Unie, byť zůstává členem Severoatlantické aliance, jisté konsekvence v každém případě do budoucna vyjadřovat bude. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP