(17.50 hodin)
(pokračuje Němcová)

Můžeme přistoupit k dalšímu bodu. Tímto bodem je

31.
Návrh poslance Pavla Staňka na vydání zákona, kterým se mění
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 205/ - prvé čtení

Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 205/1. Prosím, aby tento návrh uvedl navrhovatel, tedy pan poslanec Pavel Staněk. Prosím, pane kolego, máte slovo.

 

Poslanec Pavel Staněk: Děkuji, paní předsedající, za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, dovolím si vám navrhnout v této legislativní smršti další zákon, který jistě vyvolá velkou diskusi. Je to návrh zákona, kterým se mění zákon o rodině a který by měl posilovat institut střídavé péče a nově upravovat ustanovení zákona o rodině týkající se popření otcovství.

Hlavním smyslem první části navržené úpravy je následovat moderní trendy v oblasti výchovy dětí po rozvodu rodičů, a to samozřejmě při plném respektování zájmů dítěte a dodržení práv dítěte na rodičovskou výchovu.

Situace v Evropě se v této oblasti postupně mění. K státům, kde primárně je využívána střídavá péče, kde má tradici, jako jsou skandinávské země, se přidala postupně Belgie, později Německo, loni Slovensko - tam tedy není ještě primárně využívána, nicméně trend je směřující právě ke střídavé výchově. Evropského trendu si všiml v loňském roce i Ústavní soud, který se ve svých rozhodnutích jasně přiklonil k masivnějšímu využívání střídavé péče, když úplně jasně bourá zažité mýty o nezbytnosti absolutní výchovné shody mezi oběma rodiči a zároveň její bezkonfliktnosti. Zahraniční zkušenosti potom ukazují, že je velmi vhodné využívat střídavou péči tak, jak je využívána u nich, když bohužel u nás, v České republice, v tuto chvíli je využívána ve velmi relativně nízké míře.

Podle statistik Ministerstva spravedlnosti je v České republice 90 % dětí svěřováno v době porozvodové péče do péče matky, v 8 % potom do péče otce, zhruba ve 4 až 5 % je svěřováno do střídavé péče. Přitom - na tom se asi můžeme shodnout - střídavá péče a společná výchova mohou nejlépe zajistit dítěti péči, která by odpovídala situaci, která je za situace normálního manželství, tedy tehdy, když rodiče spolu žijí dál.

Zkušenosti ze zemí s dlouholetou tradicí střídavé výchovy ukazují, že děti, které jsou ve střídavé péči, jsou mnohem lépe adaptované v běžném životě než děti v péči jednoho rodiče a že tato adaptace se neliší od dětí z úplných rodin. Naopak, děti vyrůstající bez otce jsou mnohonásobně více ohroženy poruchami chování, závislostmi, nebo dokonce kriminálním jednáním. Z toho dle mého názoru jistě musí vyplynout, že střídavá péče by měla být principiálně v zájmu dítěte. Proto by se měla stát primárním způsobem výchovy po rozvodu rodičů, ledaže by jeden z rodičů nebyl z nějakého objektivního důvodu způsobilý dítě vychovávat či neměl o výchovu zájem.

Platné znění ustanovení § 26 zákona o rodině ponechává dosud při rozhodování v oblasti péče o nezletilé, konkrétně ve věci rozhodování o svěření nezletilého do výchovy, zcela na uvážení soudu, zda svěří dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy. Tato platná právní úprava podle mého názoru v soudní praxi vede ke značně omezenému využívání institutu společné, popřípadě střídavé výchovy, bohužel i v případech, kdy fakticky jsou splněny všechny předpoklady pro její nařízení.

Návrh mnou předkládané novely rozděluje podmínky pro nařízení střídavé a společné výchovy vzhledem k jejich charakteru. Nařízená výchova samozřejmě nemusí být vždycky v zájmu dítěte, a proto je na to akcentováno - aby i nadále tento postulát zůstal zachován.

Nově se v návrhu, který předkládám, navrhuje, aby střídavou výchovu nařídil soud vždycky, když shledá, že rodiče mají o takovou výchovu zájem, aby jim dítě bylo svěřeno do střídavé péče, a také jsou samozřejmě schopni střídavou péči zajistit. Soud samozřejmě v rozhodování tak jako dosud přihlíží k citové orientaci dítěte, to znamená zcela legitimně se zaobírá dokazováním, důkazním řízením, přihlíží k výchovným schopnostem, k odpovědnosti každého z rodičů. A samozřejmě, pokud je to možné, tak v souladu s občanským soudním řádem zjišťuje i názor dítěte na jeho možné svěření do střídavé, případně společné péče. K tomuto názoru samozřejmě soud vždycky přihlédne. Už za této úpravy i za úpravy, která je mnou navrhována.

Pokud tedy soud provedeným dokazováním zjistí, že jsou splněny zákonné podmínky a společná, popřípadě střídavá výchova dítěte je v jeho zájmu, vždy by měl soud do takové výchovy dítě svěřit. Samozřejmě nenařídí, pokud to není v zájmu dítěte.

U společné výchovy, která bude pravděpodobně asi v menších procentech, v menších počtech případů svěřována nebo rozhodována, se nově navrhuje, aby soud schválil vyloženě výslovně svoji (?) dohodu rodičů o společné výchově, existuje-li mezi nimi shoda o společném způsobu výchovy.

Druhá část, která se týká právě ustanovení popírání otcovství, reaguje na nález pléna Ústavního soudu, který ruší k 31. prosinci letošního roku § 57 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud shledává, že při současném vymezení lhůty - které je, pro vaši informaci, šestiměsíční lhůta k popření otcovství manžela matky, která běží od doby, kdy se otec dozví o narození dítěte - není pro manžela matky možné zjistit všechny relevantní skutečnosti pro popření otcovství. Nelze po manželu požadovat spravedlivě, aby preventivně zjišťoval, zda je otcem dítěte. Podle Ústavního soudu je současné nastavení lhůty v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Co se týče prodloužení lhůty k otcovství, i tato úprava je rovněž v souladu se zahraničními zkušenostmi. Na Slovensku běží manželu matky tříletá popěrná lhůta od doby, kdy se dítě narodilo. Po uplynutí popěrné lhůty rozhoduje soud, zda povolí řízení na popření otcovství. Ve Finsku je dána dvouletá lhůta, v Lotyšsku rovněž dvouletá a ve Francii potom dokonce pětiletá lhůta, nebo desetiletá - podle toho, zda manžel matky udržuje s dítětem kontakt.

Návrh celé novely, tak jak ji předkládám, je v souladu s ústavním pořádkem a s mezinárodními právními závazky České republiky. Nevidím tedy důvod, proč by takový návrh neměl i vaši podporu, a dovolím si za sebe a možná za některé příznivce takové úpravy požádat o podporu i vaši. Podporu v tom znění, jak bylo předloženo v tisku pod číslem 205.

Děkuji vám za pozornost.

 

Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu navrhovateli, panu poslanci Pavlu Staňkovi. Nyní prosím o slovo zpravodaje pro prvé čtení, kterým je pan poslanec Marek Benda. Prosím, pane kolego.

 

Poslanec Marek Benda: Dobrý den. Vážená paní předsedkyně, vážený člene vlády, vážené dámy, vážení pánové, já si odpustím, samozřejmě, ve zpravodajské zprávě jakékoliv osobní komentáře. Zkonstatuji pouze, že vláda České republiky přijala stanovisko moudré horákyně, čili ani nedoporučila, ani nezamítla, pouze se opatrně vyslovila k tomu, co by v návrhu mělo být případně ještě upraveno, pokud by ho Poslanecká sněmovna chtěla přijmout. A stejně tak bych chtěl říci, že stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti konala v této věci seminář, kam byla pozvána celá řada lidí z odborné veřejnosti. Já bych řekl, že nejen z odborné, ale i zainteresované veřejnosti. Závěry z něj jsou také velmi rozporuplné, od velmi nadšených příznivců po velmi ostré kritiky. Takto asi přibližně stojí situace v tuto chvíli.

Já bych spíše doporučil, aby Poslanecká sněmovna návrh nezamítala v prvním čtení, aby ho propustila do čtení ve výborech, aby vytvořila prostor se o něm věcně bavit v příslušných orgánech Sněmovny - abychom celou debatu, kterou jsme slyšeli už právě na semináři, nemuseli absolvovat tady ve sněmovně - a pak se k němu vrátila ve druhém a třetím čtení. Je to ale čistě jenom moje doporučení jako zpravodaje.

Děkuji za pozornost. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP