(12.10 hodin)
(pokračuje Svoboda)

Vzpomínám na svoji zkušenost, a vím přesně, kdy to bylo, bylo to v červnu 1983, kdy ke mně na notářství, tehdy na státní notářství, přišel člověk, který byl vězněn od komunistů a psal závěť. A v roce 1983 psal: Svoje pole odkazuji tomu a tomu. Svůj pivovar odkazuji tomu a tomu. A já mu říkal: Ale pane, to přece patří JZD a pivovar je státní. Jak můžete psát závěť o tomto majetku? On říkal: No protože já jsem nepřestal věřit, že se jednoho dne demokracie vrátí.

Kdyby nebyli tito idealisté, tak se demokracie nevrátila. Proto je potřeba tento zákon schválit, protože to je cesta, jak můžeme aspoň o své hrdosti říci. Víme o své minulosti, mnozí z nás, můžeme říci, nejsme na něco hrdi, tak aspoň touto formou uznejme ty, na které hrdi můžeme být. Děkuji. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Cyrilu Svobodovi. Využiji svého přednostního práva. Požádal jsem kolegu Zaorálka, aby místo mě chvilku řídil schůzi.

 

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Slovo má místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, hlásím, že jsem pravděpodobně ve střetu zájmů s tímto zákonem. Můj dědeček byl v roce 1950 v politickém procesu odsouzen. Seděl v Leopoldově a rehabilitován byl v roce 1990 v rehabilitačním procesu. Pokud chce někdo vidět rehabilitační spis, jistě ho rád přinesu.

Jenom chci říci, že nemám zájem na přijetí tohoto zákona, nemám zájem zákonem nařizovat, co si lidé mají myslet o minulosti, a nemám zájem povyšovat některé činy, které kolidují se základními principy lidského života, na činy hrdinské. Nejsou pro mě nositeli morálky ti, kteří oceňují Stefana Banderu a jiné. Děkuji vám. (Potlesk zleva.)

 

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším písemně přihlášeným je Petr Bratský, připraví se Miroslav Grebeníček.

 

Poslanec Petr Bratský: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, přečtu nejprve název návrhu zákona. Jmenuje se zákon o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu a o změně zákona číslo 170/2002 Sb., o válečných veteránech, ve znění pozdějších předpisů, a zákona 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Už z názvu zákona vyplývá, o co tady jde. Podle ÚDV bylo v průběhu komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob, z toho 240 mužů a jedna žena, Milada Horáková. Asi 4500 osob zemřelo ve vězení a nejméně 284 při pokusu uprchnout přes hranice, přes železnou oponu. Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 tisíc lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 tisíc lidí a do pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 tisíc osob. Do zahraničí uprchlo v letech 1948 až 1987 170 938 občanů. ÚDV zdůrazňuje, že tato čísla nejsou konečná, protože spousta materiálu se ztratila.

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, tento zákon je platný. Máme k němu i nález Ústavního soudu č. 14/1994, kterým zamítl Ústavní soud návrh skupiny 41 poslanců se sedmi stranami zdůvodnění proč. Bylo zdůvodněno, že je platný zákon č. 198/1993 Sb.

Někteří kolegové před chvílí hovořili o tom, proč objevují výrazné chyby v tomto zákoně a proč oni ho zřejmě nebudou podporovat. Zmíním jenom třeba, že kolega Zaorálek zmínil ozbrojenou formu odporu atd., kolega Seďa to, že je ideologicky zaměřen. Víte, ono musí být ideologicky zaměřeno asi něco, když v samotném názvu zákona se ozývá takové větné spojení jako protikomunistický odboj. Už z podstaty tohoto spojení je jasné, že když se jedná o odboj, jedná se o nějaký boj. Jako byl první a druhý odboj za války, tak byl třetí odboj a tento zákon ho chce nějakým způsobem definovat.

To, že se jedná o ocenění a morální satisfakci občanů, již bylo řečeno předkladateli.

Já bych ještě předtím, než se budete rozhodovat, rád využil příležitosti a přečetl bych vám takovou přednášku, kterou v Senátu přednesl pan pplk. dr. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu Praha. Myslím, že to je velmi důležité, než se budete rozhodovat. On se totiž zamýšlí nad tím, jestli vůbec existoval třetí odboj. Teď cituji pana dr. Stehlíka:

Vím, že by stačilo říci - ano, existoval, a uvést řadu jmen konkrétních hrdinů i těch či oněch akcí, které uskutečnili, ale nedá mi to, abych namísto toho neprovedl malé srovnání. Jistě mi dáte zapravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého protinacistického odboje. Z čeho tento odboj sestával? Můžeme říci, že se, velice zjednodušeně, organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, jež však spojoval jasný cíl: porážka nacismu a znovuobnovení československé státnosti.

Z politiků a vojáků, kteří odešli za hranice, se postupně vytvořila jak exilová reprezentace státu, která se nakonec přetvořila ve vládu republiky, tak armáda, jež bojovala po boku spojenců a shromažďovala o protivníkovi cenné zpravodajské informace. Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že nezanedbatelnou součástí činnosti odbojových představitelů v zahraničí byla i činnost propagační a informativní, kam můžeme zařadit i rozhlasové vysílání do zotročené vlasti.

Podíváme-li se ve stejném období na odboj domácí, zjistíme, že v tehdejším tzv. protektorátu vznikly desítky menších i větších odbojových skupin, které shromažďovaly zbraně, munici a trhaviny pro případ celonárodního povstání, jež mělo vypuknout v případě světového válečného konfliktu. Příslušníci těchto skupin kromě toho prováděli zpravodajskou činnost, jejíž výsledky, tedy důležité informace, dopravovali za hranice. Ilegální organizace se soustřeďovaly i na výrobu a šíření letáků a ilegálních tiskovin a v neposlední řadě i na shromažďování finančních prostředků, jež sloužily k podpoře rodin zatčených a popravených. Speciální odbojovou činností byly sabotáže, přepady a atentáty, jež začaly nabývat na síle zejména ve druhé polovině světové války.

Podíváme-li se nyní na odboj vedený proti zločinnému komunistickému režimu a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, někteří z vás možná s překvapením zjistí, že se prakticky v ničem podstatném neliší. Popravdě řečeno, není ani příliš divu, protože ho valnou většinou vedli stejní lidé, pokud nebyli zavražděni nacisty, a představitelé stejných organizací a stejných složek české společnosti, zejména sokolové, skauti, vojáci a vysokoškolští studenti.

Jak tedy vypadal třetí odboj? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl: svržení nenáviděného komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948, se od těch válečných lišily jen velmi málo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace, Rada svobodného Československa, nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za druhé světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajství, jež nám jen o několik let málo dříve získalo u spojenců veliké renomé. Jistě ne náhodou všichni vedoucí představitelé zpravodajských skupin, jež v zahraničí působili, prošli Francií a Velkou Británií v letech 1940 až 1945. A tak se bylo možné opětovně setkat s lidmi, jako byli armádní generál Ingr, divizní generál Čeněk Kudláček, brigádní generál František Moravec či plukovník generálního štábu Karel Jindřich Procházka.***


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP