(15.00 hodin)
(pokračuje Kalousek)

Na základě těchto argumentů, na základě politického závazku k volebnímu programu KDU-ČSL, protože já jiné politické závazky nemám, na základě vrozené zdrženlivosti k černobílému bipolárnímu vidění nemohu aktivně podpořit vládu, která žádá o důvěru. Už proto ne, že si nejsem stoprocentně jist, co vlastně chce. Chci ji tolerovat, což lze projevit odchodem ze Sněmovny a snížením kvora potřebného pro dosažení důvěry vládě. To také učiním. Nechci na vládu lacině útočit, nechci ji lacině kritizovat. Naopak, vláda může stoprocentně počítat s mým hlasem při každém racionálním návrhu na modernizaci systému veřejných financí, může počítat s mým velmi konstruktivním a racionálním přístupem při projednávání státního rozpočtu.

V zájmu nás všech, kteří žijeme v České republice, přeji vládě hodně štěstí. Přeji hodně štěstí nám všem, budeme ho potřebovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk v lavicích KDU-ČSL a ČSSD.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Slova se ujme pan poslanec Paroubek, připraví se pan poslanec Svoboda Cyril. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi především v úvodu, abych poděkoval panu předsedovi vlády za čin, který jsem osobně ocenil, a to je vypárování naší poslankyně Mazuchové. Myslím, že je to dobrý příspěvek k politické kultuře v naší zemi.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, sešli jsme se dnes zde v Poslanecké sněmovně, abychom rozhodli, zda vláda, která před nás předstoupila s požadavkem, abychom jí vyslovili důvěru, si tuto důvěru skutečně zaslouží. Jinými slovy, zda jde o vládu programově a personálně plnohodnotnou, připravenou v příštích letech řídit tuto zemi a s nejlepšími úmysly sloužit zájmům jejího lidu.

Jsme si zajisté všichni vědomi velké zodpovědnosti, která na nás v těchto chvílích doléhá. Uplynuly téměř čtyři měsíce od sněmovních voleb, a tato země zatím legitimní vládu nemá. To není dobrá zprva politiků naší veřejnosti. Veřejnost je zneklidněna a právem se ptá, jak je možné, že ti, kterým jsme dali důvěru, tak selhávají; jak je možné, že postrádají tak málo vůle se rozumně domluvit, schopnost vzájemně si naslouchat, povznést se nad osobní prospěch, překonat ideologickou a často i osobní předpojatost. Ptají se, zda toto je ta demokratická politika uskutečňovaná v zájmu země, ke které jsme jako politikové demokratického státu zavázáni, kterou jsme voličům před volbami slibovali a svým poslaneckým slibem také stvrdili. Ptají se, zda před nimi nehrajeme jakési tragikomické divadlo jen pro vlastní potěšení a zda po tom všem může být politika obyčejnými lidmi, pro které máme pracovat, ještě vůbec brána vážně.

Sdílím tento negativní dojem velké části veřejnosti z naší dosavadní činnosti. Jsem v aktivní politice na nejrůznějších úrovních od sametové revoluce a vždy jsem se snažil plnit s nejlepším svědomím její demokratický odkaz; a navzdory politickým chybám, kterých jsem se někdy dopustil, mám v tomto směru, aspoň si myslím, naprosto čisté svědomí. Jsem politik, který se vždy snažil hledat v každé problémové situaci co nejracionálnější řešení. A věřte, hledal jsem jej se svou stranou, Českou stranou sociálně demokratickou, i v povolebních letních měsících, složitých vyjednáváních o této nové vládě. Tím spíše, že jako premiér předchozí vlády jsem cítil povinnost co nejvíce přispět k tomu, aby šlo o vládu schopnou co nejlépe zajistit efektivní chod státu, aby v zemi co nejrychleji zavládla politická stabilita, aby co nejvíce občanů získalo pocit, že správa věcí veřejných je v těch nejlepších rukou, byť se zasvěcenou znalostí světa politiky musím ironicky konstatovat, že nejlepší řešení zde často znamená to lepší ze špatných.

Abychom však dnes zodpovědně rozhodli, zda vláda, která nás žádá o důvěru, znamená to skutečně nejlepší ze špatných řešení, pak o tom musíme přemýšlet a diskutovat racionálně, bez zbytečných emocí, s chladným rozumem. Musíme především zodpovědět několik životně důležitých otázek.

První otázka: V jakém stavu se nachází naše republika?

Druhá otázka: Jakým směrem by se měla naše republika vyvíjet, jaké jsou priority jejího rozvoje?

A třetí otázka: Je menšinová vláda ODS žádající o naši důvěru zárukou naplnění těchto priorit a zaslouží si tudíž naši důvěru, resp. důvěru našeho lidu?

Pokusím se na tyto otázky stručně odpovědět a nebudu hovořit jen sám za sebe, ale za celou Českou stranu sociálně demokratickou a bezmála i za jeden a tři čtvrtě milionu jejích voličů a věřím, že i za mnoho ostatních otevřených myslí schopných racionální argumentace.

Tak tedy nejprve, v jakém stavu se nachází naše země. Naše země nepředstavuje jistě žádný ráj na zemi, ale můžeme konstatovat, že zažívá jedno z nejlepších období, a to nejen své moderní historie. To není příslovečné přání otcem myšlenky, to je tvrzení opřené o těžko zpochybnitelná fakta. V posledních letech naše země zažívá vysoký hospodářský růst v řádu 4 až 6 % ročně a všechny prognózy renomovaných domácích i zahraničních institucí hovoří o tom, že toto vysoké tempo růstu by mělo pokračovat i v příštích letech. Hospodářský růst má oproti minulosti zdravé kořeny. Je dynamizován především rozsáhlými domácími a zahraničními investicemi, a to především do sofistikovaných výrobních odvětví, jako jsou např. elektronika, informační technologie, výzkumná a vývojová centra nebo centra strategických služeb. Česká republika si také dlouhodobě udržuje postavení jedné z nejatraktivnějších zemí pro zahraniční investice. Také díky tomu se Česká republika stává stále častěji vývozcem schopným konkurovat na náročných trzích nejen západní Evropy, ale v podstatě celého světa.

Je evidentní, že zásadní vliv na ekonomický rozvoj země v posledních letech měla nejen správná hospodářská politika sociálně demokratických vlád, ale také vstup České republiky do Evropské unie, které tyto vlády navzdory různým euroskeptickým či tzv. eurorealistickým hlasům podporovaly. Jestliže dva roky před vstupem do Evropské unie rostl hrubý domácí produkt ročně o 3 %, během dvou let po vstupu se prakticky zdvojnásobil. Pokud export před vstupem do unie rostl v průměru o 7 %, po vstupu do Evropské unie se zvýšil na 17 %. Rovněž zahraniční obchod je poprvé v plusu. Turistický ruch se zvýšil za dva roky o 24 %. To přináší nejen ekonomice, ale i konkrétním podnikatelům nezanedbatelné zisky, ale také zaměstnanost širokým vrstvám. V důsledku silné ekonomiky posiluje i koruna. Silná koruna umožňuje v zahraničí za stejné peníze více zboží. V roce 2001 si mohl Čech koupit zboží, které v Evropské unii stálo jedno euro, za 22,32 Kč. V roce 2004 to bylo 21,44 Kč.

Zdravý vývoj společnosti však není dán jen ekonomickým růstem. Ekonomický růst sám o sobě je k ničemu, když neslouží k povznesení materiálního a duchovního života lidí. I v této oblasti se České republice v posledních letech daří. Za posledních osm let se zvýšila průměrná reálná úroveň českého občana vyjádřená růstem průměrné reálné mzdy o více než třetinu. Úspěchy zaznamenáváme i v boji s nezaměstnaností, kterou se díky prosperující ekonomice podařilo snížit pod 8 %, na nějakých 7,1 až 7,3 % podle výkaznictví EUROSTATu. Podle hodnocení zahraničních expertů v zemi panuje sociální smír, rozdíly mezi občany s nejvyšším a nejnižším sociálním statusem jsou relativně malé. Podíl tzv. chudých občanů, lidí pod úrovní chudoby, je vůbec nejnižší v celé Evropě. Občané důvěřují budoucnosti, o čemž svědčí i růst úvěrů, z nichž významnou část zaujímají investice do bydlení.

***


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP