(10.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)

I proto se chci před samotným aktem volby prezidenta republiky rozebrat ve významných a neopomenutelných aspektech.

Pokud ČSSD navrhla Jana Sokola a ODS Václava Klause, není možné říci, že jeden z nich bude sociálně vnímavější a druhý se bude chovat otevřeně jako asociál. Vůbec už nelze tvrdit, že Jan Sokol bude hájit zájmy českého státu a jeho obyvatel navenek lépe, protože s ním přicházejí sociální demokraté, a Václav Klaus hůře, protože za ním stojí ODS.

Po kritickém hodnocení toho, co pro Českou republiku dvě nejsilnější parlamentní strany, které přicházejí s vlastními kandidáty, udělaly, docházím k zajímavému zjištění. Každá ve své době promrhala nebo zahazuje šance na to, aby se Čechy, Morava a Slezsko staly pro české občany prosperujícím, důstojným domovem. Žádná z nich si to v aktuálním čase nepřipustila. Obě dovedly ignorovat realitu a své největší neúspěchy dokázaly velmi vytrvale vydávat za ekonomické zázraky.

Jestliže ODS prohlásila za svůj cíl totální privatizaci národního podnikatelského majetku, ČSSD v tom pokračuje. Nezaměstnanost trvale stoupala za pravicových koalic. A za té současné, údajně "pravolevé", láme rekordy. Zatímco pravicové vlády 90. let vyhlašovaly odhodlání vstoupit za každou cenu do Severoatlantické aliance a Evropské unie a Lidový dům je za to tehdy oprávněně kritizoval, menšinová vláda sociální demokracie a "pravolevý" nesourodý slepenec současného kabinetu předvádějí i to, na co si jejich předchůdci netroufli.

Ano, díky vedení sociální demokracie vstoupili do třetí prezidentské volby dva pravicoví kandidáti. Ostatně hned po volbách do Poslanecké sněmovny bylo jasné, že sice v ČR zvítězila levice, ale zásluhou vedení ČSSD politika ukročila vpravo.

Obecně prý platí, že je to nyní především na parlamentní levici, zda dokáže projevit státnický um podporou jednoho z pravicových kandidátů. Možná i proto prezidentské volby vyvolaly mezi občany zvýšený zájem. Mediálně byla pak zejména KSČM označena za stranu, která prý může ukončit "volební trápení". Trpělivě vysvětlujeme, že realita je jiná. V první prezidentské volbě jsme postavili vlastního kandidáta. Byl to dobrý kandidát a měl dobrý výsledek. Po celkovém neúspěchu první volby jsme vývoj zvážili a rozhodli se do volby druhé vlastního kandidáta nestavět. Důvod byl zcela prostý. Chtěli jsme zjednodušit situaci. Umožnit jiným navrhnout přijatelné osobnosti. Věděli jsme, že volba prezidenta rozděluje ČSSD, ale doufali jsme, že zvítězí širší zájmy než úzce stranické. Ve druhé volbě se tak nestalo. A bylo pro nás velmi nepříjemné, že v tomto sále musíme přihlížet k půtkám ve vládní straně. Ale líc problému mohl mít i svůj rub. Tím byla naděje, že chybu je možné udělat, ale není rozumné ji opakovat.

Dnes musím konstatovat, že chyba opakována byla. Dokonce s ještě větší razancí, než ve volbě druhé.

Navrhovali jsme předběžné konzultace, které by umožnily vybrat kandidáty přijatelné. Ovšem úzké vedení ČSSD nám vnucuje kandidáta, který není, jak vyplývá ze stanoviska Českého svazu bojovníků za svobodu, hoden prezidentského úřadu. Toto stanovisko neberu na lehkou váhu. Jde totiž o sporné postoje k sudetským Němcům. Možná si někdo z vás nyní povzdechne - ach, ta minulost, už zase nám dýchá na paty. Ano, dýchá. Proto chceme zamezit všem snahám o revizi druhé světové války a zpochybnění výsledků Postupimské konference včetně vysídlení sudetských Němců a následných majetkových dopadů. Je nanejvýš politicky naléhavé, aby nově zvolený prezident odmítl snahy o otevírání otázek souvisejících s výsledky druhé světové války a aby jasně řekl, že právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z válečných i poválečných zákonů a dekretů prezidenta republiky, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. Měl by respektovat tezi, že první povinností každého ústavního či státního činitele je hájit na mezinárodním poli zájmy lidu země, jejímž je představitelem.

Poslanci a senátoři KSČM jsou si plně vědomi, že by bylo nešťastné chápat kandidáty jako symboly - ten je symbolem toho a toho; onen zase symbolem něčeho jiného, např. majetkového převratu z 90. let.

Veřejnost s netrpělivostí a rostoucí nespokojeností sleduje naše počínání. Možná proto, že nejde o dobu klidnou a bezvýznamnou, kdy je jedno, kdo reprezentuje český stát. Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu, která je schopna zaručit racionální postoje k základním zájmům většiny obyvatel republiky.

My budeme volit nikoliv symbol, ale člověka. S vědomím toho, že někdo se v čase vyvíjí, je schopen se poučit z chyb. Někdo se také bohužel nevyvíjí. A o to právě jde. Všichni máme zkušenosti ze stavu, kdy je politická scéna zablokována. Kdy se v důsledku toho dbá na ideologické postoje a potlačují se praktická řešení problémů, které pak narůstají. Překonání tohoto stavu je nadosah. Pokud nezacementujeme Hrad dalším únavným filozofováním o ničem i další podporou landsmanšaftu, šlechty a vysokého kléru.

Poslanci a senátoři KSČM se rozhodují za podmínek, kdy výběr kandidátů je výsledkem a důsledkem společenské krize.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP