Neprošlo opravou po digitalizaci !

i když jsme se dohodli s panem předsedou, že hlavní téma nebo taková základní orientace naší rozpravy by mohla být v Česko-slovenská zahraniční politice a dotazy by se mohli týkat všeho, co se jí týká. Nicméně, jak jsem řekl, jsem připraven odpovídat i na jakékoliv jiné otázky. Nebudu proto asi zatěžovat naše setkáni příliš dlouhým úvodním výkladem už také proto, že bych nerad eventuálně říkal něco, co všichni dobře víte. Proto se omezím jenom na několik stručných poznámek. Měl jsem před dvěma dny podobné setkání v České národní radě, kde jsem byl též poprvé po svobodných volbách, a můj výklad zde bude asi kratší právě proto, aby více času zbylo na diskusi.

Nicméně svoje úvodní poznámky bych začal tímtéž, čím jsem je začal v České národní radě, totiž konstatováním, že překvapivé brzy po naší listopadové pokojné revoluci začalo být Česko-Slovensko vnímáno na mezinárodní scéně jako stát vskutku suverénní, vskutku svobodný, vskutku samostatný, vskutku nezávislý, jako stát, který buduje demokratický systém. Začli jsme být respektováni jako samostatní partneři, začlo být vnímáno velmi jasně a velmi brzy, že už nejsme ničím satelitem.

Česko-Slovensko se velmi angažovalo směrem na východ i směrem na západ. Angažovalo se především proto, že tím, že se stalo svobodné a samostatné, nechtělo se stát osamělé. Chtělo a potřebuje bytostné si vytvořit nové vazby založené na rovnoprávnosti, důvěře, vzájemném respektu, na spolupráci, a to vazby všemi směry. Směrem na východ jsme se pokusili a snažíme se permanentně postavit naše vztahy se sousedními zeměmi a se Sovětským svazem na vskutku rovnoprávný základ. Už v únoru loňského roku jsme podepsali s prezidentem Gorbačovem deklaraci o nové povaze naších vztahů, a tato deklarace byla právem interpretována jako jakýsi konec tzv. Brežněvovy doktríny. Chystáme nové bilaterální smlouvy se Sovětským svazem, s Polskou republikou i s Maďarskou repub-

likou. Je naděje, že všechny tyto tři smlouvy brzy budou uzavřeny, pravděpodobné by mohly být uzavřeny už na podzim. S Polskou republikou a s Maďarskou republikou, pokud vím, při přípravě té smlouvy nejsou zatím žádné konfliktní body, u Sovětského svazu je jeden takový trošku sporný bod, který bude-li vás to zajímat, mohu přesné vysvětlit, v čem spočívá. Nicméně je naděje, že i tento bod se podaří formulovat tak, aby vyhovoval oběma stranám.

Varšavský pakt se ruší 1. července, bude v Praze poslední schůzka Politického poradního výboru Varšavského paktu, usilujeme o to, aby byla na nejvyšší úrovni. Tato otázka je zatím otevřena, ale je dost pravděpodobné, že bude na nejvyšší úrovni, a že zároveň to bude nejen jakýsi pohřeb Varšavské smlouvy jako systému, ktorý se přežil, ale zároveň to bude obráceno do budoucna, bude to jaksi vyznívat pozitivně jako začátek nové éry spolupráce těchto zemí, dříve združených ve Varšavském paktu.

Jinak směrem k západu, samozřejmě, je pro nás východiskem to, že budujíce demokracii, budujíce demokratický systém se opíráme o civilizační hodnoty, o tradice demokratické, tak, jak byly po desetiletí rozvíjeny, budovány a kultivovány západní částí Evropy. I transformace naší ekonomiky, přechod na tržní ekonomiku, pochopitelně, využívá a musí využívat skušeností těchto rozvinutých prosperujících zemí a neobejdeme se bez jejich dosti masivní asistence. Proto působíme na nejrůznějších mezinárodních scénách, vyvíjíme své iniciativy na půdě Helsinského procesu. Podrobnosti opět mohu říct, budou-li vás zajímat. Usilujeme o asociační dohodu s evropskými společenstvími, která je pro nás mimořádné důležitá. V těchto dnech probíhá páté kolo přípravných jednání a je naděje, že smlouva bude brzy, řekněme, že do konce roku, uzavřena. Stali jsme se, jak víte, členy Rady Evropy a navázali jsme dobré přátelské styky s nejrůznějšími evropskými zeměmi. Já sám jsem už navštívil většinu evropských

zemí. Zatím jsem nenavštívil pouze některé jižní země balkánské, Řecko, Turecko.

Často se kladla v naších moderních dějinách otázka, kam patříme. Zda patříme na Západ, nebo spíš na Východ, nebo zda jsme jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Mně se zdá, že dnes takto otázka nestojí. My jsme a vždycky jsme byli součástí evropského kontinentu, a chceme se podílet na procesech integrující se Evropy jako kontinentu, který má svůj východ, svůj západ, svůj sever, svůj jih. Česko-Slovensko vyvíjí v tomto směru jaksi mnoho různých iniciativ a mnoho různého úsilí. A pakliže se někdy zdá, že se zaměřujeme možná víc na Západ než na Východ, pak to nesouvisí jaksi s geografií, ale souvisí to právě s politickou kulturou, souvisí to s tržní ekonomikou, souvisí to se systémem lidských svobod a práv, souvisí to prostě s hodnotami, které jsou tradičně evropské, ale které v posledních 40 letech byli rozvíjeny a kultivovány především v západní části Evropy.

Jsem připraven kterékoli detaily, pokud je tedy znám, týkající se našich mezinárodních styků a naši zahraniční politiky, vám vysvětlit v rozsahu, který vás zajímá. V tuto chvíli bych snad takový úplné krátký úvodní projev uzavřel jednou poznámkou, kterou bych rád řekl právě zde, na půdě Slovenské národní rady jako vrcholného reprezentanta Slovenské republiky. Při všech jednáních zahraničních, která jsem vedl s nejrůznějšími prezidenty, předsedy vlád, představiteli parlamentů, představiteli mezinárodních organizací, jsem vždycky zdůrazňoval věc, kterou mnozí třeba si neuvědomovali v té naléhavosti, v jaké by si to měli uvědomit. Vždycky jsem zdůrazňoval, že jsme národy dva, které ruka v ruce kráčí po nové cestě, po cestě k demokracii, že naše federace je tvořena dvěma subjekty, dvěma republikami, že neexistuje žádný československý národ. Vždy znovu jsem toto zdůrazňoval a vždy znovu jsem vystupoval při různých mezinárodních jednáních v tom duchu, v jakém jsem vázán vystupovat svým pre-

zidentským slibem, t. j. jako představitel obou národů naší federace. Musím říct, že všechny mé skušenosti z nejrozmanitějších mezinárodních jednání mi potvrzují, že svět i Evropa dobře vědí, že jsme národy dva, dobře vědí, že jsme federace dvou republik. Není pravda, že jim to je utajeno. Připouštím, že jim to bývalo utajováno, ale dnes to vědí. To je snad poznámka, kterou bych mohl tento krátký úvod ukončit a jsem připraven na vaše dotazy.

/Potlesk. /

Předseda SNR F. Mikloško:

Ďakujem pánovi prezidentovi za jeho přejav. Do diskusie sa přihlásilo zatiaľ 14 poslancov. Ako prvý sa přihlásil poslanec Kružliak. Připraví sa poslanec Porubec.

Poslanec Š. Kružliak:

Vážený pán prezident,

mám na vás dve otázky. Prvá: V čom vidíte příčinu toho, že dôvera medzi Slovenskou republikou a Českou republikou nie je v súčasnosti na žiadúcej úrovni? Druhá otázka: Na Slovensku je v podstatě oveľa vyšší rast nezaměstnanosti ako v Českej republike. Příčiny sú všeobecné známe. Preto vám kladiem otázku, pán prezident, aké aktivity robíte v tomto směre na zmiernenie tohoto stavu.

Ďakujem. Prezident ČSFR V. Havel:

Proč klesá důvěra mezi Českou republikou a Slovenskou republikou? Já si myslím, že to souvisí s velice složitým,

náročným a bolestivým procesem hledání nového typu v soužití našich národů. Tyto dva národy vlastně dosud ve své historii - a mám tím na mysli především moderní historii, t. j. historii samostatného československého státu - neměli příležitost a možnost vskutku svobodně, v situaci opravdu demokratické, rozhodnout o povaze svého soužití, o způsobu, jakým naplní svou svébytnost a o způsobu, jakým se naplnění jejich svébytnosti promítne do státoprávního uspořádáni. Všechny dosavadní akty či pokusy postavit vztahy těchto dvou národů, a vůbec občanů žijících v Čechách a na Slovensku, na jakýsi spravedlivější základ, se vždycky odehrávali v situaci nesvobodné, v situaci, kdy tak či onak, ve větší či menší míře, hráli roli určité mezinárodní aspekty, tlaky, situace, kdy jsme se nerozhodovali zcela samostatně. Dříve či později musela tato fáze přijít. Ted ji prožíváme. Já se domnívám, že to je fáze historicky nutná, že může být provázena nejrůznějšími projevy nedorozumění, vzájemného podezírání a podobně, že to je dokonce přirozené, že tím vším je provázena. Je to jakýsi složitý porod a ten porod není bezbolestný. Tolik snad k té první otázce jaksi všeobecné.

Pokud jde o fakt, že na Slovensku roste nezaměstnanost rychleji a je vetší než v českých zemích, jak víme, ty příčiny nezavinili ani Slováci jako takoví, ani Češi jako takoví, ani nová demokratická moc. Je to dědictví minulosti a podle mého mínění musíme společně dělat co se dá, abychom tomuto čelili. Ja sám tedy na federální úrovni podporuji všechny programy, které nějakým způsobem se pokoušejí čelit této nevyváženosti, např. při nejrozmanitějších mezinárodních jednáních upozorňuji na velikost problému konverze zbrojního průmyslu soustředěného ze dvou třetin na Slovensku, upozorňuji na sociální, politické i mezinárodně politické důsledky, které tento problém má, a apeluji na zahraniční partnery, aby mu věnovali svou pozornost, což už začínají.

Predseda SNR F. Mikloško;

Ďakujem. Prosím poslanca Porubca. Upozorňujem len, že doteraz je 24 prihlásených, preto prosím o vecnosť, ale samozrejme, pri všetkom vyjadrení toho, čo kto chce povedať. Ak dovolíte, budem hovoriť u každého poslanca stranu. Pán poslanec Porubec je zo Slovenskej národnej strany. Bez obmedzenia prosím z časového dôvodu o vecnosť.

Poslanec L. Porubec;

Vážený pán prezident,

ste vrchným veliteľom armády, ktorá má v prípade vojnového konfliktu brániť územie Slovenska a územie Česká. Traduje sa, že ste veľký humanista, a tak si myslím, že keď ste sa vedeli zachovať humánne voči väzňom, mali by ste sa rovnako humánne zachovať aj voči slovenským vojakom, a zo svojej pozície zabezpečiť, aby slovenskí chlapci slúžili v Slovenskej republike pod slovenským velením a českí chlapci v Českej republike pod českým velením. Okrem iného zabránilo by sa tým neľudskému odnárodňovaniu rodín slovenských dôstojníkov, okrem toho zvýšila by sa obranyschopnosť Slovenskej republiky, lebo darmo je, vojak ktorý bráni svoju rodnú hrudu, je vždy aktívnejší ako ten, ktorý musí brániť cudzie územie. /Oživenie v sále. / Žiadam vás, aby ste sa v tomto smere presne vyjadrili. Vytvorením čisto slovenských vojenských útvarov by došlo k naplneniu želaní muža, ktorého rádom ste prednedávnom dekorovali vojenských vyslúžilcov. Generál Milan Rastislav Štefánik, ako je známe, vidiac útlak slovenských vojakov v československých légiách zo strany neslovenských oficierov, utvoril v Irkutskú roku 1919 čisto slovenský 12. strelecký pluk.

Ďakujem.

Prezident ČSFR V. Havel;

Ano, na to mohu odpovědět. Já jsem si vždycky myslel, a to jsem si myslel už před mnoha a mnoha lety, když jsem byl sám na vojně, že vojáci mají sloužit blízko svých domovů, a to nejen bez ohledu na národnost - prostě z principu. A teď, když jsem se stal, jak jste konstatoval, vrchním velitelem ozbrojených sil, tak jsem, samozřejmé, od první chvíle o této věci jednal na generálním štábu s ministrem národní obrany při nejrůznějších jednáních o nové dislokaci vojsk, o nové vojenské doktríně. Zatím situace vypadá tak, že je reálné a zřejmě se to brzy začne dít, že vojáci základní služby budou skutečně sloužit blízko svých domovů, to znamená Slováci na Slovensku, Češi v českých zemích. Není to v tuto chvíli uskutečnitelné u důstojníckeho sboru vzhledem k dislokaci různých typů vojsk a různých jednotek. Dislokace se mění, je projekt jiné dislokace vojsk, který je založen na nové vojenské doktríně. Ten projekt se začíná uskutečňovat, stěhují se celé útvary.

Je to ale proces náročný, složitý, související s budovami, s jejich určením a podobné. Nemůže sa uskutečnit ihned a rychle, ale pracuje se na tom. Zatím, tak jak je naše armáda rozdělena po naší republice, v tuto chvíli je nereálné, aby tento princip platil u důstojníckeho sboru. Nebylo by to vůbec v zájmu slovenského národa, který vám tane na mysli, protože jsou určité specielní vojenské profese, které mají třeba své školení a své sídlo, své uplatnění nebo své útvary pouze v České republice, a tyto profese by vůbec nemohli Slováci absolvovat kdyby chtěli sloužit jen na Slovensku.

To souvisí opět s tou asymetrickou dispozicí jednotek, která vyplývala z vojenské doktríny Varšavského paktu, kdy bylo předpokládané bojiště viděno na západní hranici Československé republiky to znamená, že určité jednotky, určité obranné systémy byly soustředěny tam, zatímco na Slovensku

ich bylo málo, a byl tady soustředěn, naopak, spíš zbrojní průmysl, aby byl daleko od bojové línie a tudíž menší nebezpečí jeho zničení v prípade válečného konfliktu.

Na tom všem se pracuje, je to určitý proces, nedá se to zlomit přes koleno jako ostatné nic. To znamená, že vám absolútne nemohu slíbit, že búdou slovenští důstojníci sloužit na Slovensku a čestí v Čechách, ale je to velmi reálne a brzy uskutečnitelné v prípade vojáků základní služby.

Predseda SNR F. Mikloško;

Ďakujem. Prosím poslanca Adamicu zo Slovenskej národnej strany. Pripraví sa poslanec Blažko z KDH.

Poslanec A. Adamica;

Vážený pán prezident,

moje meno je Alfonz Adamica a som poslanec za Slovenskú národnú stranu. Dovoľte mi, prosím, jednu jedinú otázku. Za prezidenta Masaryka a Beneša doviedli Slovákov do biedy poddanstva a vlastne až kolónie. Sám som v tom čase chodil bosý a v jedných trenírkach. V roku 1948 nás českí partneri doviedli do komunistickej totality. Vzhľadom na to, že je tu veľmi veľa rozporov, vyhlásení, jednaní a správ, dovolím si vám položiť túto jednu jedinú otázku. Pán prezident, kam nás vediete vy?

Ďakujem za pozornosť. Prezident ČSFR V. Havel;

Než odpovím na otázku samu, k tomu, co ste říkal, bych chtěl přičinit jednu poznámku. Podle mého mínění nás ke ko-

munismu dovedli komunisté, a ne nějaký národ. A komunisté byli Češi i Slováci. /Potlesk. /

A teď, kam já vás vedu? Především já nejsem vůdce, nejsem diktátor. /Potlesk. / Jsem prezidentem demokratického státu a chci mu sloužit, chci sloužit jeho zájmům na půdě svých ústavních pravomocí a v duchu prezidentského slibu, který jsem udělal. Záleží na našich národech, kam se chtějí ubírat. Já jsem poslední, kdo by komukoliv upíral základní svobody a práva, které má. Já jsem poslední, kdo by například slovenskému národu upíral právo na svébytnost, já nejsem jeho utlačovatel. Záleží na slovenském národu, jak se rozhodne. Já mohu říct pouze svůj názor. Podle mého názoru je v zájmu obou našich národů, aby byla uchována, udržena federace jako společný svazek dvou samostatných republik, tedy dvou svéprávných republik. Podle mého mínění je to cesta, která je smysluplná pro oba naše národy. To je mé přesvědčení, a kdyby o tom bylo nějaké referendum, tak předem prozrazují, že bych hlasoval pro federaci. Ale nejde o to, jenom o co bych hlasoval já. Rozhodující je vůle našich národů a tu, mohu vam slíbit, budu vždycky respektovat.

/Potlesk. / Předseda SNR F. Mikloško:

Poslanec Blažko z KDH. Připraví sa poslanec Jozef Ivan zo SNS.

Poslanec V. Blažko; Pán prezident,

moje měno ste počuli. Vo svojich prejavoch ste často zdôrazňovali spiritualitu a onen vyšší princip. Myslíte si, že z nasej spoločnosti sa tieto skutečnosti vytrácajú? A ak

áno, v čom vidíte negatívny dopad tejto skutočnosti na nás doma, i na náš vzťah k zahraničiu.

Prezident ČSFR V. Havel:

Máte naprostou pravdu. Já jsem si předsevzal jako jednu z takových svých priorit při výkonu své funkce, že budu znovu a znovu zdůrazňovat takový duchovní, kulturní, mravní aspekt společenského života. Musím říct, že i když jsem vždycky věřil, že tam je ten základ všeho dalšího, tak po dobu, co vykonávám svou funkci, se mi to každým dnem znovu a znovu potvrzuje. Ať se musím zabývat naprosto jakýmkoliv problémem, vždycky, když ten problém určitým způsobem rozebírám, rozmotávám, snažím se mu přijít na kloub, tak posléze zjišťuji, že se za ním kdesi v pozadí skrývá vždycky totéž - téma lidské, téma existenciální, téma mravní. Proto, i kdybych měl být mezi politiky jediný, budu vždy znovu na toto apelovat, toto zdůrazňovat. Já mám představu, že náš stát má šanci předvést, má z mnoha různých historických důvodů, ktoré tu nechci podrobně rozebírat a zaplétat se do filozofických výkladů, mnoho předpokladů být státem vskutku kulturním, předvést civilizovaný způsob politiky, kulturní způsob, mravní způsob politiky, politiky založené na skutečné službě bližním. A velmi mé trápi, že taková ta krásná tvář naši revoluce, kdy všichni byly vedeni ideou tolerance, porozumění, obětavosti, ochoty obětovat se nad osobními cíly, postupně dostává trhliny. Trápim se tím a pokouším se tomu čelit.

Na druhé straně ale nutno říct, že ty trhliny jsou důsledkem toho, že jsme dlouhá léta žili v totalitních poměrech, že jsme prosté byli odnaučeni svobodnému občanskému počínání, svobodnému občanskému chování, že jsme byli odnaučeni vlastně i politické kultuře, a že tím jsme vlastně byli systematicky odnaučováni i odpovědnosti. V posledních například dvaceti letech byla oficiální politika přímo zalo-

žena na idei jakéhosi sobectví - starej se sám o sebe a nic ti neuděláme, nepleť se do věcí obecních, nestarej se o to, co dělá tvůj soused nebo co dělají jiní, nestarej se o to, jestli náš podnik vydělává nebo prodělává, starej se sám o sebe, my ti budem tolerovat, že tu a tam ukradneš pytel cementu, neplet se nám do politiky, my se ti nebudem plíst do tvého života. To byla jakási idea moci především v těch posledních dvaceti letech, a ta musela vykonat na mravní podstate naši spoločnosti své neblahé dílo. A nyní, vlastné když se dosáhlo svobody, v celé velikosti a v pravých obrysech vidíme důsledky tohoto neblahého díla. A zrejmé je to opět, bohužel, otázka delší doby, než se nám podarí zahlazovat tyto šrámy. Je to věc výchovy, školství, sebevýchovy, skúseností, poznávaní sveta, je to věc - pán poslanec, jak mě pán předseda řekl, je evangelický kněz - tedy bych zdůraznil, je to věc i duchovního působení cirkví, různých humanitárních organizací a tak dále, a tak dále.

Predseda SNR F. Mikloško:

Poslanec Jozef Ivan. Pripraví sa poslanec Filipp. Poslanec Jozef Ivan:

Ivan, Slovenská národná strana. Pán prezident, mám veľmi krátku a jednoznačnú otázku. Dúfam, že taká bude i odpoveď. Chcel by som sa spýtať, či mienite kandidovať na post prezidenta aj v ďalšom volebnom období.

Prezident ČSFR V. Havel:

Velmi jste mi odpověď usnadnil tím, že jste chtěl, aby byla krátka. Odpovím krátce: nevím.

/Oživenie v sále a potlesk. /

Predseda SNR F. Mikloško;

Poslanec Filipp - Slovenská národná strana. Pripraví sa poslanec Majer.

Poslanec J. Filipp:

Vážený pán prezident,

dovoľte mi tiež položiť jednu-dve otázky. Prosím vás, prepáčte, snáď si budete myslieť, že som príliš otvorený. Nechcem byt drzý, ani surový, ale myslím, že len takýmto otvoreným spôsobom sa dá pozerať na veci, aby sa riešili. Dovolil by som si poznamenať, že v novembri 1989 napriek deformáciám pánov docentov, pánov profesorov, naša mládež vo svojich čistých morálnych zásadách neutrpela, napriek tomu pôsobeniu na vysokých, na stredných školách, vedela sa postaviť na správnu stranu. Vlastne táto čistá túžba po pravde a spravodlivosti mladých ľudí vám umožnila aj cestu na post prezidenta. Za komunistického režimu sa týmto mladým ľuďom sľubovali rôzne úžasné perspektívy. Ako sa plnili, vieme. Mladí ľudia boli rok od roka podvádzaní, potom utekali do Austrálie, kade-kde, aby si tieto perspektívy sľubované za komunizmu mohli splniť. No dnes napríklad na vysoké školy sa dostane už len každý dvadsiaty až tridsiaty mladý človek. Čiže to si vybojoval v novembri. Do zamestnania sa dostane už len asi každý desiaty, možno len pätnásty. Pre podnikanie mladým ľuďom nedá nikto nič. Keď príde do banky, jednoducho sa mu vysmejú, nedostane úver, lebo nemá majetok, nemá dom, čo dať do zálohy. Na knižnice, na kultúru ministerstvo kultúry prostriedky nedá, aj keď boli v rozpočte schválené. Čiže nemajú kde tráviť voľný čas, nemajú si čo prečítať. Kluby, ktoré existovali, sa zatvárajú a podobne. Pýtam sa preto, akú perspektívu majú dnes títo mladí ľudia, okrem žobrania, prostitúcie, ak nepatria do rodín mocných tejto doby?

Druhú otázku mám asi takúto: Naši ľudia nemajú peniaze na vykúpenie tovární, teda zariadení vo veľkej privatizácii. Ktosi spočítal, že za dnešnej úrovne príjmov by trvalo 600 až 1000 rokov, kým by naši ľudia na tieto továrne zarobili. Keďže pod tvrdým politickým tlakom zo strany federálnej vlády bez ohľadu na to, čo to stojí, za každú cenu privatizovať - preto hovorím politický tlak, idelogický tlak, že nie ekonomický tlak - raz všetko musí, pochopiteľne, skrachovať, všetko musí prísť na dražbu alebo nejaký iný spôsob privatizácie, vstúpia do tohoto procesu cudzinci. Hovorí sa predovšetkým, že to budú Židia ako najbohatšia etnická skupina vo svete. Prosím vás, komu bude tento náš zúbožený, uhladovaný, utrápený ľud slúžiť v týchto továrňach, na koho bude zarábať? Na seba asi nie. A ešte takú doplňujúcu otázku: Alebo si myslíte, že to naši ľudia nechajú len tak?

Ďakujem. Prezident ČSFR V. Havel:

Ten veliký proces transformace naší společnosti, ten prechod na tu tržní ekonomiku, samozrejmé, má všelijaké negativní dopady na štátni rozpočet. Už se hroutí ten starý systém takového toho bezbrehého dotovaní, kdy jsme vlastné dotovali přítomnost na úkor budoucnosti a podobné, a to se odrazí, a bude pravdepodobné nejaký čas odrážet i v perspektívach, ktoré mají mladí lidé. Stát už nebude moci prosté systémem umístěnek zaručovat především vysokoškolákům jejich zamestnaní. Ale budeme se zvolna pravděpodobně blížit k tomu systému - totiž v mnohá rozvinutých a prosperujících zemích je tomu tak, že na nejrůznejších místech jsou lidé vysokoškolsky vzdelaní, kde u nás bychom vůbec nepredpokladali, že vysokoškolsky vzdelaný človek může být, že to je místo jaksi adekvátní jemu, a podnikatelé a nejrůznejší i drobní podnikatelé jsou lidé, kteří mají vyštudovaný i dve univerzity. Podlé meno mínění by měli být školy otevřeny čo největšímu

množství lidí. Je to otázka jejich kapacit a nedostatku peněz, nedostatku budov, nedostatku učitelů. To je opět věc delšího vývoje. Podle mého míněni by měli být otevřeny všem, vlastně by kdokoliv chtěl, mohl studovat s tím, že mu nemůže stát ani škola zaručit určité umístění, to je prosté jeho riziko. Když potřebujem určité množství lékařů a studuje ich například pětkrát víc, tak musejí počítat s tím, že se třeba neuchytí. Ale zdá se mi, že právo na vzdělání musí být dáno všem. Kdo studuje a nedostuduje, už je zase jaksi věc jeho vlastní píle, jeho talentu a podobně.

Ten starý systém takového jaksi zautomatizovaného života, kde škola předem zaručovala zaměstnání, zaměstnání bylo na doživotí a podobné, ten se hroutí, buduje se systém nový a systém jaksi daleko svobodnější, a opět to jsou ty porodní bolesti o nichž mluvíte. Žijem v tranzitní době, v době veskrze přechodné, ale lecos pro mladé lidi není tak jak ste líčil - ty všechny hrůzy jejich života. Rád bych upozornil, že přece jenom také je něco dobrého v jejich živote. Mohou studovat na zahraničních univerzitách, kdo umí jazyk, tolik těch univerzit nabízí stipendií, že to vůbec nenaplňujem. Mohou studovat ve světe, mohou cestovat, což dříve nemohli, jak víte, a to je základní věc, podle mého mínění, pro mladýho člověka, aby mohl cestovat, celý prázdniny procestovat, a někde třeba pracovat jako číšník, přivydělat si a zas jet jinam. V západní Evropě proudí miliony mladých lidí celé prázdniny sem-tam. To je věc velice důležitá. Znají jazyky, pochopitelně, každý umí anglicky, německy nebo francouzsky. Tyto možnosti se před nimi otevřeli. Mladí lidé jsou na školách svobodni, nemusí se memorovat něco, čemu nevěří, a potom to odříkávat u skoušky, nejsou politicky kádrováni. Školství je svobodné, vyměnili jse pedagogické sbory, přišli tam čestní lidé a profesionálové, odborníci.

Takže bych to neviděl zas až tak hrůzně, i když připouštím, že v této přechodné době je to provázeno mnoha

problémy, především finančními. Bylo by například přirozené, aby bylo větší množství univerzit, aby nebyla ta veliká centralizace, která dnes je, více menších regionálních univerzit, často mohou mít třeba jenom dvě fakulty nebo být orientované na určitý obor, v němž jsi udělají renomé. Ale opět, aby byla pluralita vzdělání a i jakási konkurence. Někdo schválně chce studovat na určité univerzitě na druhém konci republiky, protože v určitém oboru má své jméno, má svou dobrou povést. To všechno by mělo být, otevírají se tomu persektivy. Je to, samozřejmě, hodně otázka peněz, jsme zatím chudý stát a musíme si umět na to vydělat, abychom mohli podporovat vznikání nových univerzit a další věci.

Pokud jde o vaši druhou otázku, já nemám takový dojem, že při velké privatizaci by mělo všechno přijít jakýmsi tajemným boháčům, a lid by úpěl dál. Přece víte, že zákon o velké privatizaci v sobě zahrnuje princip investičních kupónů, což znamená vlastně rozprodávání majetku hluboko pod jeho cenou, je to svým spůsobem takový trošku antitržní prvek, ale jinak to v této situaci nejde. Kdo bude chtít se vlastnicky podílet na podnicích a na akciových společnostech, nebo vůbec na podnikání, ten bude mít neobyčejně výhodnou možnost přijít k akcím, které mohou mohou být časem velmi výnosné, přijít k nim velmi levné, téměř zadarmo. Tady bude opravdu jakési "rozdávání národního bohatství", neberte mně, prosím, doslova. Jenomže ten veliký rozdíl je - to dřív se taky říkalo, že to patří všem, a všechno patří lidu -, že tady přecházíme k systému konkrétních vlastnických subjektů, žádného anonymního všelidového neurčitého vlastnictví, ale se bude vedet každej dům, každá židle, každý políčko přesně komu patří. Bez vyjasnění vlastnických vztahů prostě nemůže ekonomika tržně fungovat. To je zřejmé. Ale šanci státi se vlastníky budou mít vlastně všichni.

Predseda SNR F. Mikloško:

Prosím poslanca Majera - nezávislý poslanec. Pripraví sa poslanec Brňák.

Poslanec J. Malér;

Vážený pán prezident,

dovoľte mi položiť dve otázky. Prvá: Aká je vaša predstava o ďalšom spolužití Slovákov a Čechov na princípe rovný s rovným? Túto otázku vám dávam preto, že pred dvomi dňami jeden mladý poslanec Federálneho zhromaždenia odpovedal na približne takúto otázku - "čo vy, Slováci chcete, keď nás je dva razy toľko, ako vás. "

Druhá otázka: Prečo ešte dodnes sa pohybuje na našich veľvyslanectvách a konzulátoch veľa ľudí, ktorí dlhé roky slúžili bývalému režimu, pričom naši mladí slovenskí, vzdelaní, i rečové pripravení ľudia sa tam nemôžu dostať? Pán minister Dienstbier nám na takúto otázku v diskusiách, a nakoniec aj v tomto parlamente, odpovedal, že je to dlhodobý proces. Myslím si, že rok od slobodných volieb je dosť dlhý čas na to, aby sa tí ľudia, ktorí tam nemali byť, vymenili. Súčasne v decembri 1989 nám minister Dienstbier sľúbil - tu, v hoteli Fórum, na porade zástupcov slovenských strán, že bude Slovákov preferovať, pretože pomer Slovákov a Čechov na našich veľvyslanectvách nie je dobrý, nielen vo vedúcich funkciách, ale aj v tých nižších, najmä v tých nižších a v technických službách. Dodnes nevidíme žiaden pokrok v tejto veci. Prosím, keby ste sa i o túto vec zasadili ako prezident našej Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky.

Ďakujem.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP