Možnost nějakého vztahu Dražské k jiné složce podobného nebo příbuzného charakteru se nepodařilo naprosto vyloučit, nicméně se tato možnost jeví být velmi pochybná.

Proti možnosti, že Dražská svým jednáním plnila úkol agenta, který byl součástí důležité akce, odporuje skutečnosti, že by jí v tom případě byla pravděpodobně poskytnuta vhodná legenda, která by byla obtížně prověřitelná. Namísto toho se Dražská neustále prokazuje, zejména jí neznámým osobám, průkazem do zaměstnání a prozrazuje tak svou pravou a snadno ověřitelnou totožnost.

Pro hypotézu, že její jednání bylo kýmsi řízeno, se jeví nepochopitelnou skutečností, že se nadále pohybuje v prostředí, ve kterém šířila svou smyšlenku, a to i poté, co se některé osoby v důsledku jejího "splněného úkolu" dostávají do značných obtíží, v důsledku nichž chtějí prověřit věrohodnost Dražské (Uhl, Paynové, Šabatová). Tímto jednáním by bezprostředně ohrožovala každého, kdo by stál za ní v pozadí.

Je třeba zdůraznit, že přenos smyšlenky k Uhlům a na RSE není ani v nejmenším dílem její iniciativy, ale aktivity bratří Paynů, A. Šabatové a ochoty M. Litomiské. Nebýt tohoto přenosu a fixace Dražské na okruh přátel M. Litomiské, těžko bychom autorku fámy o mrtvém M. Šmídovi dodnes hledali. Během tohoto procesu se vyskytuje takové množství rizik jeho uskutečnění, provázející cestu smyšlenky Dražské od počátku jejího prvního sdělení M. Litomiské 18. 11. 1989 v 11. 15 hod do odvysílání této fámy zahraničními vysílačkami téhož dne ve večerních hodinách, že široké rozšíření její smyšlenky uskutečněným způsobem je zjevně věcí náhody.

Nelze opominout ani možnost, že mohlo dojít k pečlivému a úplnému dokumentování celého zásahu videotechnikou (sama StB vyslala do prostoru zásahu dva takové týmy), čímž by bylo možno její dezinformaci lehce vyvrátit.

Konečně výsledky vyšetřování samotného zásahu přesvědčivě dokazují, že nepřiměřené násilí a brutalitu během zásahu nebylo možno prakticky vůbec předem předvídat, neboť byly dílem individuálního nepřipraveného jednání zasahujících příslušníků pořádkových sil SNB.

Pokud by měla být smyšlenka Dražské někým iniciována k dosažení určitého cíle, zřejmě by ona sama nadále v uvádění této zveřejněné a posléze i oficiálně vyvrácené zprávy nepokračovala, což však činila nadále, jakmile se mohla v nějaké společnosti stát zajímavou.

V případě připravené akce bychom mohli také čekat, že bude tato fáma šířena více zdroji. Nebyl však zjištěn jediný o poznatek, že by někdo měl jakékoliv vědomí o konkrétním usmrceném studentu v takové době a místě, že by tento údaj mohl pramenit od jiné osoby, než od Dražské.

Dražskou podaná smyšlenka je navíc pro daný účel, teď vyvolání psychózy a pobouření obyvatelstva, poměrně nevhodná. I když ověření, že na MFF studují jen 2 studenti jména Martin Šmíd je o víkendových dnech velice složité, lze si velmi dobře představit jinou verzi, ověřitelnou např. rozšířeností jména mnohem obtížněji. Charakter její smyšlenky a množství vedlejších informací v ní podaných, na kterých je možno si všimnout rozporů této smyšlenky, svědčí o nepromyšlenosti verze, podané Dražskou.

Způsob, jakým svou smyšlenku rozšiřuje, je poměrně nepochopitelný. Kdyby vyhledala prostředí koleje MFF, které sama dobře zná, našla by dostatek osob, které díky menší životní zkušenosti mají nižší práh kritičnosti a fáma by se rozlétla silou a rychlostí blesku.

Je důležité si povšimnout toho, že Dražská projevuje obavy z případného postihu ze strany orgánů bezpečnosti teprve poté, kdy si reálnou možnost takového následku uvědomí v důsledku jejího zadržení a posléze výslechu vyšetřovatelem StB v neděli 19. 11. 1989.

Do tohoto okamžiku neprojevuje Dražská žádné známky toho, že by měla nějaké obavy z případných následků, kdežto po projeveném zájmu o její osobu v souvislosti s dezinformací o mrtvém Šmídovi se začíná skrývat, u svědkyně Schneiderové odstraňuje sádru z ruky, neboť se obává, že by mohla napomoci její identifikaci, vyhýbá se domovu a podobným způsobem dává najevo obavu z orgánů SNB. Lze soudit, že toto její jednání není předstírané. Pokud by jednala podle vůle kohosi mocnějšího v pozadí, zřejmě by její vztah k případnému zodpovídání se ze svého jednání byl trvalý a neměnil by se Dále by se ho snažila nějak kontaktovat, k čemuž nenecházíme v rekonstrukci jejího pohybu žádnou iniciativu.

I když pro objasnění původu dezinformace o M. Šmídovi je třeba jakékoliv tvrzení D. Dražské zásadně nepoužitelné, nelze si pominout, že ona sama uvádí již 20. listopadu A. Šabatové, že si mnohé sama vymyslela. Dále jsou to její svědecké výpovědi, ve kterých uvádí sebe jako autorku celé smyšlenky.

Z profilu osobnosti Dražské, podaného v výše vyplývá, že Dražská mohla být sama autorkou této fámy.

K jejímu sdělení M. Litomiské, že na Národní třídě byl do bezvědomí zbit její kamarád a posléze sdělení, že se jmenoval Martin Šmíd a že příslušníci VB sdělili jeho rodině zprávu o Šmídově úmrtí, dochází v vypjaté atmosféře po zásahu na Národní třídě. Dražská je obklopena nebo v úzkém kontaktu, s lidmi, kteří o následcích zákroku diskutují a vzájemně si sdělují, čeho všeho byli svědky. Pro osobnost Dražské je toto prostředí logickou pobídkou k fabulaci mrtvého studenta jako největšího "trumfu".

Obsah její fabulace je přitom složen z řady skutečností, které Dražská důvěrně zná a které se promítají jako asociace do jí vyfabulovaného tvrzení. Předně jméno Martin Šmíd je pravděpodobně odvozeno od jmen jejích spolužáků z učiliště, která znějí téměř identicky (Martin Šmídl, Martin Schmid). Dále fakulta, na které měl usmrcený student studovat, je uváděna Matematicko fyzikální fakulta. Na kolejích této fakulty Dražská v době okolo listopadu 1989 pracovala jako vrátná. Dražská uvádí údajné datum narození usmrceného studenta, a to je překvapivě identické s datem narození svědkyně Kadlečkové, se kterou se 17. 11. 1989 demonstrace zúčastnila.

Z výše popsaného a chronologického přehledu činnosti Dražské lze usuzovat, že dezinformace o usmrcení studenta Šmída je jejím autorstvím. Jediná možnost jejího ovlivnění je v době mezi okamžikem, kdy se ztrácí z očí svědkyni Kadlečkové v průběhu zásahu a sobotním dopolednem, kdy svou smyšlenku uvede M. Litomiské. Toto časové rozpětí je však prakticky přesně zmapováno, s výjimkou krátké časové periody během zásahu a těsně po něm.

Nasvědčuje tomu i to, jak tuto smyšlenku opakuje při každé příležitosti, kdy pociťuje možnost, že se díky ní stane centrem společnosti (viz. svědci Schneiderová, Petrmichl), a to i po té, co jinde již před tím přiznala, že tvrzení o mrtvém Šmídovi je její výmysl, jako tomu bylo 20. 11. 1989 (viz. svědek Šabatová) stejným způsobem.

Nelze opomenout byť poněkud primitivní hypotézu, že Dražská plnila jakousi úlohu ve prospěch nikoli tehdejších mocenských struktur, snažících se odstranit vedoucí garnituru, či ve prospěch cizozemské složky, nýbrž ve prospěch těch, kteří měli z její smyšlenky a dalších nezbytných faktorů nakonec prospěch - tedy opozice.

Proti této možnosti svědčí opět celá řada skutečností. První z nich je snaha dokumentovat existenci informátora - Dražské - pomocí magnetofonového pásku, jak to učinil MUDr. Jan Payne. Dále je to intenzivní snaha prověřovat pravdivost jejího tvrzení, jak bylo popsáno výše. Konečně je zde i snaha A. Sabatové, snaží se prověřit tvrzení D. Dražské, přičemž jednání A. Šabatové nenese žádné rysy snahy nějak zakrývat pravý stav věci. Opět se stává absurdním jednání Dražské po vydání její smyšlenky jako zprávy agentury VIA. Provokační úmysly Petra Uhla je možné korigovat skutečností, že jeho zprávu ihned přebírají renomovaní zpravodajové věhlasných agentur, jako REUTER a AFP. Sami šiřitelé fámy o mrtvém Šmídovi chtějí prezentovat veřejnosti celý stav věcí na tiskové konferenci u Dany Němcové v neděli 19. 11. 1989 odpoledne, která je však orgány StB znemožněna. Další ze skutečností, odporujících záměru vyvolat tuto fámu a z ní vyplývající psychozu opozicí, je skutečnost, že Petr Uhl opakovaně žádal vyšetření této otázky. Pokud by na ní měl mít nějaký podíl, pravděpodobně by o další vyšetřování nemohl mít zájem.

III) Jak došlo k tak rozsáhlému rozšíření její smyšlenky a zda lze za tím vidět něčí úmysl

CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED:

Pátek 17. listopadu 1989

-- po zásahu, asi 21.30 až po půlnoc mezi svědky a účastníky zásahu se šíří psychóza, projevující se názory, že brutální postup jednotek SNB mohl způsobit vedle značné újmy na zdraví i oběti na životech. Řada svědků uvádí, že viděli ležící, bezvědomé a zakrvácené osoby.

XXX sv. účastníci zásahu, přísl. SNB

Sobota 18. listopadu 1989

-- po půlnoci

příslušníci pražské s StB prověřují informaci, zachycenou mezi lidmi na Národní třídě po zásahu, že zásah si vyžádal oběť na životě. Dále viz svědek Mejstsřík na VOP.

XXX sv. Koloros, Fyrit, M. Mejstřík

-- dopoledne

Na setkání studentů FAMU, na kterém vzniklo prohlášení o stávce, panuje představa, že možná někdo ze studentů včerejší zásah nepřežil.

XXX sv. Benda Martin

-- 11.15

Dražská tvrdí Litomiské, že rodině Šmídů bylo sděleno příslušníky VB úmrtí jejich syna.

XXX sv. Litomiská

-- asi 12.00

Litomiská telefonuje Petru Mackovi, svému faráři. Svěřuje se s duševním pohnutím, které v ní informace Dražské zanechala. Hovoří zejména s jeho manželkou Harrietou. Ta je zůstává doma u telefonu, ale P. Macek ihned odjíždí na synod Českobratrské církve evangelické v Korunní ulici v Praze 2.

XXX sv. Litomiská, Macek

-- asi 13.00

P. Macek potkává na ukončeném synodu už jen hloučky opozdilců. Všem přítomným sděluje informaci, kterou právě obdržel s tím, že pramenem jeho zprávy je M. Litomiská, která je styku s očitou svědkyní usmrcení M. Šmída. Přítomen je Petr Payne, který se obírá myšlenkami na shromáždění informací o pátečním brutálním zásahu. Svolává schůzku do bytu jeho bratra Jana. Přítomní se rozcházejí vesměs ke známým a přátelům, u kterých po dobu synodu přespávají, a zde zřejmě smyšlenka dále šíří. Podle P. Payne se však jméno Martina Šmída dozvěděl až odpoledně přímo od Litomiské.

XXX sv. Macek, Payne Petr

-- v téže době

Litomiská konstatuje podle reakcí zdravotní sestry, že Dražská během ošetření na poliklinice Karlovo náměstí sděluje svou smyšlenku ošetřujícím.

XXX sv. Litomiská

-- 14.00

Dražská přichází na odpolední směnu telefonní manipulantky a vypráví kolegyním svou smyšlenku. Sobotní provoz poskytuje dostatek možností jejím spolupracovnicím, podělit se o ni s dalšími osobami.

XXX sv. spolupracovnice,

-- odpoledne

Podle Litomiské v 16.00 ji navštěvují Petr Hampl a Zdeněk Fencl. Návštěvníky je vyzvána k účasti na schůzce u Paynů.

XXX sv. Litomiská

-- 16.45

Petr Payne potkává na stanici metra Muzeum A. Šabatovou a informuje ji o jím svolané schůzce, informaci o usmrcení M. Šmída a o účasti Litomiské na schůzce. Šabatová volá po příchodu domů jeden známý s tím, že na shromáždění na Václavském náměstí se říká, že byl zabit jeden student.

XXX sv. Sabatová

Pozn. V předcházející hodině opustili schůzku u Paynů dva její účastníci, kteří informace o usmrcení M. Šmída šíří mimo jiné i na Václavském náměstí

-- okolo 17.00

Litomiská přichází v Paynům a volá Dražskou do práce na jí poskytnuté telefonní číslo. Na chvíli přichází i Šabatová.

XXX sv. Litomiská, Payne

-- 17.22

Agency France Press (AFP) informuje o neověřené zvěsti, podle které studenti hovoří o čtyřech mrtvých, dvou dívkách a dvou hoších.

XXX svodka AFP

-- v téže době

Šabatová uvádí, že po návratu od Paynů byli jako VIA intenzivně dotazováni zahraničními agenturami, zda vědí něco o úmrtí na Národní třídě. Odpovídají s ing. Uhlem, že dosud nemají tuto informaci potvrzenou.

XXX sv. Šabatová

-- v téže době

plk. Vykypěl, náčelník II. správy SNB, dostává domů telefonickou informaci o šířící se fámě. Tuto informaci zachytila StB pravděpodobně odposlechem telefonátů mezi Uhlem a Bendou. První zachycuje tuto fámu pražská S StB, která o ní informuje II. Správu SNB.

XXX sv. Vykypěl, Maliňák

-- okolo 18.00

Informaci o mrtvém studentovi je možno zachytit kdekoliv v centru Prahy. Rychvalský a Payne Jan se pohybují v centru a smyšlenku Dražské rozšiřují mezi shromážděné.

XXX sv. Šabatová, Payne a mnoho dalších

-- 20.00

Dražská u Paynů opakuje svou smyšlenku a je nahrávána na mag. kazetu. Pravděpodobně neví, jak a k čemu bude nahrávka využita.

XXX sv. Payne Petr, Jan

-- asi 20.30

Payne Jan a Petr odnášejí kazetu P. Uhlovi. Uhl, Šabatová, P. Pospíchal a J. Urban za přítomnosti Paynů rozvažují, jak s informací naložit. Při zvažování věrohodnosti Dražská převládne názor Payne Petra a Pospíšila, účastníků zásahu, o věrohodnosti informace, takže VIA vydává příslušnou zprávu.

XXX Payne Petr

-- asi 21.00

U Martina Šmída, Praha, Písecká ul. a Martina Šmída, Beroun, oba studenti MFF, je návštěva hlídky příslušníků pořádkové služby VB, kteří se dotazují otce prvního z nich, zda je jeho syn zdráv a přítomen. V případě druhého provádějí fyzickou kontrolu zachovalosti přítomného. Jiné studující osoby téhož jména kontaktovány nejsou.

XXX sv. Šmíd Milan, Šmíd Martin

-- 21.40

Reuter dálnopisuje smyšlenku Dražské

XXX svodka REUTER

-- 22.15

P. Uhl telefonuje hotovou zprávu VIA do Svobodné Evropy

XXX sv. P. Uhl

-- večer 18. listopadu

Vykypěl konzultuje situaci s Kinclem a Lorencem

XXX sv. Vykypěl, Maliňák

Neděle 19. listopadu 1989

-- asi 11.00

Dražská natáčí svou výpověď pro TV tým ABC z USA v Hotelu Fórum

XXX sv. Šabatová

-- asi 12.00

Ministryně školství Synková dementuje zprávu VIA o usmrcení Martina Šmída

XXX archiv ČTK

-- asi 14.00

Ministerstvem vnitra předáno oficiální dementi ČTK

XXX archiv ČTK

Dezinformace D. Dražské je šířena v prostředí totalitní diktatury. Toto prostředí se obecně vyznačuje nedůvěrou obyvatelstva k masmédiím, u kterých je potlačena jejich informační funkce a slouží především jako prostředek propagandy a manipulace. Z těchto důvodů dochází k zvýšené úrovni důvěry v neověřené, neboť v tomto prostředí současně i neověřitelné informace, šířeně ústním podáním.

Základem pro pochopení toho, proč došlo k tak širokému rozšíření dezinformace o usmrcení Martina Šmída, je průběh a následky zásahu na Národní třídě.

Zde je třeba připomenout, zejména psychické následky, jaké zásad u řady jeho účastníků vyvolal. Znalci z oboru psychologie projevují spíše překvapení, že v průběhu zásahu nedošlo k větším známkám panických reakcí.

Z hlediska závažnosti zranění, ke kterým došlo, je třeba zdůraznit řadu komocí a otřesů mozku. Toto postižení se vyznačuje krátkým bezvědomím, nepřesahujícím 10-20 sekund. Téměř každý druhý účastník demonstrace takto viděl ležící bezvládné osoby. Ty pak měly tržné rány na hlavě, způsobující silné krvácení, i když jsou jen povrchové. Je možno připomenout známou fotografii čs. žurnalisty Rybáře během srpnového puče v SSSR, kdy se jednalo o podobné zranění, přičemž nebylo provázeno bezvědomím. Vizuální vjem, jaký takováto zranění působí, svádí i nejobjektivněji uvažující jedince k hypotézám o podstatně vážnějším zranění.

Na místě zásahu zůstala hrůzná spoušť, ve které se válely ztracené boty, kusy oděvů, rozbité brýle a podobně. Dokonce se mezi těmito věcmi nacházely součásti prádla, což se později vysvětlilo tím, že někteří studenti měli v úmyslu z manifestace odejít na nádraží a odejet na víkend do mimopražských domovů. Součásti oblečení pocházely mj, i z jejich zavazadel.

Nepříčetná aktivita v provádění excesů ze strany některých příslušníků SNB byla také důvodem k domněnce, že v průběhu zásahu mohlo dojít k vážným zraněním.

Přestože žádné ze zranění z Národní třídy se nepřiblížilo k hranici ohrožení života, byla výše popsaným způsobem vytvořena živná půda pro akceptování smyšlenky o usmrcení studenta Šmída.

Značný vliv zde hrály i zkušenosti zahraničních reportérů, zvyklých na náročné podmínky mj. válečných konfliktů, pro které byla brutalita některých zakročujících ochránců veřejného pořádku reálného socialismu šokující.

III. 6) ÚLOHA POR. ZIFČÁKA

Výchozím materiálem, ze kterého je nutno posuzovat úlohu L. Zifčáka, je usnesení o zastavení trestního stíhání, vedeného proti J. Bytčánkovi, Z. Šípkovi, F. Havlíčkovi a samotnému L. Zifčákovi za organizaci a řízení fyzického napadení L. Zifčáka v průběhu zásahu pořádkových sil SNB na Národní třídě, spojené s předstíráním vážného zranění studenta - účastníka demonstrace (čj. K -1325/91). Dalším pramenem, který je možno použít, je rozsáhlý trestní spis k této věci. Výsledkem dokazování, provedeného Vojenskou obvodovou prokuraturou Praha, je skutečnost, že Zifčákova svědecká výpověď ze dne 30. 3. 1990, podle které měl být součástí širšího spiknutí, jehož cílem bylo odstranit zkompromitované vedoucí představitele, je ve všech svých zásadních bodech nepravdivá. Tato výpověď byla jediným přímým důkazem, který nasvědčoval o významnější úloze StB v průběhu zásahu a dalších jevů, spojených s událostmi 17. listopadu 1989.

Právě touto výpovědí začala být StB pokládána za onen faktor v pozadí neobjasněných okolností 17. listopadu 1989, který byl rozhodující. Výsledky provedeného vyšetřování dokazují, že tomu tak není.

K Ludvíku Zifčákovi je třeba uvést, že od vykonání základní vojenské služby působil jako příslušník SNB, ovšem po celou dobu jako příslušník složky VB. Poslední dobu před přechodem ke složce StB byl zařazen v Pohotovostním pluku. Po nástupu k pražské Správě StB. byla jeho nadřízenými využita relativní neznalost osoby L. Zifčáka mezi politickou opozicí a byl nasazen i přes značnou nezkušenost a začátečnictví v oblasti činnosti StB jako "podstava" do prostředí mladších osob, vytvářejících v té době nejrůznější nezávislá seskupení, se zvláštním zaměřením na seskupení studentská. Kromě důležitého faktoru začátečnictví a neznalosti L. Zifčáka v práci StB je nutno blíže rozvést charakter činnosti, připadající na jeho úlohu "podstavy". Pro tuto činnost musel L. Zifčák dodržovat maximální míru konspirace, aby nevzbudil podezření osob, jejichž důvěru se snažil získat. Tato konspirace šla tak daleko, že nemohl svou identitu projevit před nikým jiným, než před přímými nadřízenými, tedy ani před ostatními složkami SNB, jak příslušníky VB, tak i příslušníky StB jiných složek.

Jeho úloha spočívala v tom, že byl "prodlouženými smysly" StB, kterými mohla vidět a slyšet informace, které jiným způsobem nemohla jinak získat. Úkolem Zifčáka tedy bylo nevyvíjet žádnou aktivitu a dělat vše pro to, aby se v daném prostředí, co nejdéle a co nejvěrohodněji udržel. Z tohoto důvodu se Zifčák často dostával do situací, které přímo odporovaly jeho přesvědčení a byly pro nezkušeného operativního pracovníka velmi náročné. Příkladem může být jeho zadržení během demonstrace 21. srpna 1989, kdy jeho pravá identita byla zatajena i před orgány VB, a Zifčák sám musel strávit 48 hodin v cele předběžného zadržení.

Přibližně od září 1989 měla být, podle procesního objasňování, činnost "podstavy" studenta Růžičky v rozporu s vůlí vedení Správy StB Praha. V přípravách na studentskou manifestaci 17. listopadu a jejím samotném průběhu se však Zifčák chová vůči této skutečnosti poněkud nelogicky, neboť se intenzivně vystavuje možnosti, že bude ostatními příslušníky zjištěn a dokumentován. Vysvětlení lze ovšem nalézt v samotných Zifčákových schopnostech domýšlet si okolnosti vyplývající z jeho postavení.

Velmi důležitou osobou při mapování Zifčákovy činnosti v průběhu dne 17. listopadu 1989 je svědkyně Jana Matějková. Tato dívka byla se Zifčákem prakticky po celou dobu manifestace v jeho bezprostřední blízkosti, a díky jejímu svědectví je tak pohyb a chování Zifčáka v průběhu celé demonstrace poměrně dokonale zdokumentováno. To, že se Zifčák nemohl z průvodu demonstrantů vzdálit, ani kdyby vývoj situace byl pro jeho záměry nepříznivý k on sám chtěl svou účast v demonstraci ukončit, neboť by tím vzbudil podezření a ohrozil tak dlouhodobě budovanou konspiraci, je možné přičíst skutečnosti, že právě Matějková doprovázela Zifčáka po celou dobu demonstrace, Podle svědkyně Matějkové i dalších svědectví dále zjišťujeme, že Zifčákův záměr zúčastnit se manifestace 17. listopadu 1989 vznikl již zhruba týden před jejím uskutečněním, kdy si Zifčák domlouvá s různými osobami společnou účast na této akci, přičemž jeho záměrem již od těchto dohod až po samotný průběh manifestace na Albertově je uskutečnit nepovolenou trasu manifestace směrem přes Karlovo náměstí do Opletalovy ulice, a tedy zcela mimo Národní třídu. Jeho účast na demonstraci je v rozporu s Rozkazem náčelníka Správy, který vyhlásil 100% dosažitelnost pro všechny příslušníky pražské Správy StB, takže účast jinak velice disciplinovaného L. Zifčáka si můžeme vysvětlit jen pokynem přímého nadřízeného, mjr. Šípka, nebo udělením nějaké velmi málo pravděpodobné výjimky pro nebezpečí ztráty věrohodnosti v případě absence tohoto "vůdce studentského hnutí".

Meritem otázky, jakou úlohu hrál L. Zifčák, je objasnění otázky, proč a z jakých důvodů právě on zůstává ležet na zemi v bezvědomí po poměrně dlouhou dobu v prostoru zásahu na Národní třídě. Z dosavadního vyšetřování je patrné, že se nemohlo jednat o verzi, kterou uvádí sám Zifčák. Naopak výsledkem vyšetření odborníků z příslušných lékařských oborů se jeví jako nejvíce pravděpodobná možnost, že poté, co v bezprostřední blízkosti postupujícího kordonu Pohotovostního pluku, dostal jednu ránu obuškem do předloktí (což bylo vyšetřením v nemocnici Na Františku prokázáno) se stáhl do větší vzdálenosti od kordonu a zde v důsledku psychického i fyzického vypětí omdlel. Šlo o asi desetiminutový stav zastřeného vědomí, aniž by bylo možné rozhodnout, zda šlo o stav poruchy vědomí, na podkladě synkopy a kolapsu.

Toto vysvětlení je nejvíce pravděpodobné z hlediska vysvětlení skutečnosti, že zůstává po tvrdém zásahu jednotek SNB na Národní třídě ležet právě podstavený příslušník StB. Je třeba si uvědomit předchozí působení L. Zifčáka v Pohotovostním pluku, jeho nezkušenost v operativní práci, skutečnost, že přítomnost Matějkové ho zbavovala možnosti úniku a další faktory specifického charakteru, typické jen pro jeho osobu, včetně skutečnosti, že jako bývalý příslušník PP stál před pravděpodobnou možností fyzického napadení svými bývalými kolegy.

V situaci, kdy se obává prozrazení své pravé identity a přitom se identifikuje se zasahujícími příslušníky SNB (díky této identifikaci se zasahujícími a sympatiím k nim vlastně přitakává zákroku na jeho vlastní osobu), dostává se Zifčák do specifického stavu, vyúsťujícího nakonec kolapsem. Odpovídá tomu i svědecká výpověď jednoho z příslušníků zasahujících jednotek, který ležícího Zifčáka chránil před ušlapáním a byl v době jeho pádu jemu nejblíže. Tento svědek uvádí, že Zifčák jakoby vypadl, či vyběhl z davu a v jeho blízkosti padl na zem.

Poloha ležícího Zifčáka nasvědčuje tomu, že jeho pád a bezvládný stav nebyl jednáním vědomého člověka, neboť jeho svědeckými výpověďmi rekonstruovaná poloha je taková, že tuto možnost vylučuje. Člověk, který by byl při vědomí, by si nikdy nelehl hlavou blíže k davu, ve kterém vznikají tlaky, hrozící ušlapáním. Pro skutečné bezvědomí svědčí i dotazy, kterými se Zifčák snažil od J. Matějkové vyzvědět, co se s ním v tuto dobu na Národní třídě vlastně dělo.

Prošetřováním okolností jeho odvozu sanitkou ministerstva vnitra, bylo zjištěno, že se nemohlo jednat o odvoz podle připraveného scénáře. Svědčí proti tomu totiž naložení další zraněné osoby z řad účastníků demonstrace a snaha příslušníků pražské Správy StB upozornit lékaře na potřebu neprozradit skutečnou Zifčákovu totožnost a příslušnost k bezpečnostním složkám.

Zásadní skutečností, vyvracející Zifčákovo tvrzení, že jeho úlohou na Národní třídě bylo předstírat vážné zranění účastníka demonstrace, je jeho jednání v době po zásahu a následujících dnech. Údajný student Růžička se nadále pohybuje v opozičním prostředí a účastní se protestního shromáždění na Národní třídě. Tato jeho činnost je v přímém rozporu s jeho údajným záměrem sehrát roli mrtvého, neboť tímto jednáním se stává velice pravděpodobnou možnost, že bude identifikován osobami, které si ho pamatují jako bezvládně ležícího na Národní třídě. Takto postupuje Zifčák ještě zhruba týden po 17. 11. 1989.

I když je jednání a úloha poručíka Zifčáka definitivně objasněna, zůstávají nezodpovězené otázky o úloze, jakou hráli jeho bezprostřední spolupracovníci vzdálení v době zásahu jen několik metrů od něj za kordonem Pohotovostního pluku. Situace na místě byla takového charakteru, že lze pokládat za vyloučené, že by Zifčák a jeho kolegové svou společnou přítomnost nezaregistrovali. Pohyb Zifčáka v přední řadě davu demonstrantů je možno chápat jako snahu upozornit právě své kolegy na problematičnost situace, do které se dostal, případně naznačit připravenost k plnění nějaké součinnostní akce

Dále zůstává ještě neobjasněnou otázka jeho spolupracovníků. V letácích a prohlášeních NSS (Nezávislého studentského sdružení) jsou vedle Milana Růžičky (Zifčáka) uvedena ještě jména Vaněk a Fiala. Osoby, mající tato jména (mělo se jednat o studenty VS), se nepodařilo zjistit. Není ovšem vyloučeno, že tyto osoby jsou zcela vymyšlené, jako perspektivní krycí legenda dalších příslušníků StB, kteří měli být nasazeni se stejným úkolem, jako por. Zifčák.

O něco závažnější je otázka konkrétní fyzické osoby vystupující jako "studentka Pedagogické fakulty v Praze Ivana Růžičková", která spolupracovala se Zifčákem v rámci činnosti NSS a jako studentka se měla také účastnit demonstrace 17. listopadu 1989. Objasněním úlohy L. Zifčáka v událostech 17. listopadu se však rapidně snižuje možný význam působení této bohužel nezjištěné osoby.

K úplnému uzavření úlohy por. Zifčáka je třeba postupem času zodpovědět na otázku, jaký je jeho vztah k jím podané nepravdivé výpovědi ze dne 30. 3. 1990. Vzhledem k silným dopadům na společenské vědomí, které tato svědecká výpověď měla, se naskýtá vhodnost prověřit eventualitu, že se tehdy jednalo o cílenou dezinformaci. Určité podezření poskytuje i analytický rozbor jeho tzv. "Pamětí", a to, že byly vytvářeny za pomoci někoho dosud neznámého, disponujícího písemnostmi z fondů bývalé StB.

Ze shromážděných materiálů, vztahujících se k činnosti a úloze L. Zifčáka v událostech 17. listopadu 1989 lze tedy dovozovat, že bývalý poručík SNB L. Zifčák hrál v těchto událostech úlohu pouze okrajovou, bez vazby na rozhodující dějové momenty a bez jakékoliv aktivní snahy tyto událostí ovlivnit.

Vyšetřováním souvisejících okolností bylo nevyvratitelně prokázáno, že tvrzení L. Zifčáka, kterým si podsouvá klíčovou úlohu v listopadových událostech, je opřeno o skutečnosti, které byly buď technicky nemožné a neuskutečnitelné, anebo jsou v rozporu s jednáním jím uváděných osob, které však směřovalo ke zcela jinému cíli. Dále tomu odporuje rozpornost výpovědí samotného L. Zifčáka, kdy nejprve uváděl, že 17. listopadu 1989 plnil úkoly spojené s jeho činností podstavy studenta Růžičky a jeho hlavním úkolem bylo kontaktovat některé informátory. Takto popisoval svou účast i svému spolupracovníkovi, jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi. Uváděl, že se skutečně manifestace zúčastnil, špatně odhadl situaci a z Národní třídy již nemohl odejít. Dále tomuto nejpravděpodobnějšímu výkladu odpovídají i jeho první svědecké výpovědi po odhalení jeho účasti v studentské demonstraci. Výpovědi samotného L. Zifčáka v sobě skrývají navíc tolik rozporů, že věrohodnost jeho tvrzení je tím zásadně snížena. Po vydání jeho tzv. "Pamětí" v bulvárním tisku můžeme konstatovat dokonce opakovanou snahu přisuzovat své osobě a reálným událostem podstatně jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly, přičemž jeho "vylepšování verzí" připomíná verze D. Dražské. Obsah těchto tzv. "Pamětí" sám L. Zifčák ve svědecké výpovědi na VOP Praha označil jako svou smyšlenku.

Úlohu poručíka Zifčáka je tedy na základě zjištěných faktů třeba chápat jako zcela okrajovou, zákonitou z hlediska jeho předchozího působení, avšak bez zásadní a závažné důležitosti pro proces společenského přerodu, ke kterému v listopadu 1989 v Československu došlo.

III. 7) ÚLOHA TZV. DRUHÉHO CENTRA

V závěrech minulé komise, určené pro dohled nad vyšetřováním, se objevuje tvrzení, že při tehdejším stavu a výsledcích vyšetřování se jeví pravděpodobná možnost řízení zásahu jakýmsi druhým, "stínovým" štábem, který zasahováním do průběhu akce způsobil onu příčinu značného pobouření veřejnosti. Skutečností však zůstává, že vyšetřování okolností zásahu jednotek SNB dne 17. 11. 1989 nepřineslo ani jediný věrohodný a nevyvratitelný poznatek, že by pořádkové jednotky SNB postupovaly na Národní třídě v kterémkoliv okamžiku tak, že by se dostaly do zásadního rozporu s příkazy oficiálního známého velení, představovaného řídícím štábem BO STUDENT, kterému velel pplk. Danišovič. Určité rozpory a nelogičnosti, které jsou v postupu zasahujících jednotek SNB nejasné, je nutné chápat v souvislosti s faktem, že při řízení podobných akcí nelze rozkazy velení chápat doslova, ale s tím, že mají být přizpůsobeny konkrétním podmínkám přímo na místě.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP