Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky

VI. v. o.

1236

Závěrečná zpráva

vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989

 

OBSAH:

I. ÚVOD

I. a) KOMISE FS A ČNR PRO DOHLED NAD VYŠETŘOVÁNÍM 17. 11. 1989

I. b) VYŠETŘOVACÍ KOMISE FS PRO OBJASNĚNÍ 17. 11. 1989

I. c) PRÁVNÍ REŽIM VYŠETŘOVACÍ KOMISE

II. HISTORICKÝ PŘEHLED

II. a) LÉTA 1945 - 1986

II. b) ROK 1987

II. c) ROK 1988

II. d) ROK 1989

III. 17. 11. 1989 - 19. 11. 1989

III. 1) OBECNÝ POPIS UDÁLOSTI 17. 11. 1989-19. 11. 1989

III. 2) ÚLOHA MOCENSKÝCH ORGÁNŮ

III. 3) ÚLOHA BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK

III. 3. a) ÚLOHA SLOŽKY VB

III. 3. b) ÚLOHA SLOŽKY StB

III. 4) ÚLOHA OPOZICE

III. 5) DEZINFORMACE O ÚDAJNÉM ÚMRTÍ STUDENTA ŠMÍDA

III. 6) ÚLOHA PORUČÍKA ZIFČÁKA

III. 7) ÚLOHA TZV. DRUHÉHO CENTRA

IV. ČESKOSLOVENSKÁ LIDOVÁ ARMÁDA

V. LIDOVÉ MILICE

VI. ZÁVĚR

 

PŘÍLOHY:

1. Seznam komisí vyslechnutých svědků

2. Zásady činnosti kontrarozvědky (z 28. 11. 1989)

3. Rozkaz federálního ministra vnitra ČSSR ze dne 25. 1. 1978

4. Směrnice pro práci s TS čs. kontrarozvědky z roku 1972

5. Plán agenturně operativního rozpracování akce OBRODA 88

6. Informace o situaci v tzv. OBRODĚ po jednání V. MENCLA na ÚV KSČ

 

Poslanci Federálního shromáždění se mohou seznámit s výše uvedenými přílohami u R. Battěka, předsedy SL a M. Šútovce, předsedy Sněmovny národů

 

"Existují jen čtyři způsoby, jak vládnoucí skupina může ztratit moc. Buď je přemožena zvenčí, nebo vládne tak neefektivně, že se masy pozdvihnou k revoltě, anebo dovolí, aby vznikla silná a nespokojená Střední skupina, anebo ztratí svou sebedůvěru a vůli vládnout. Tyto příčiny nepůsobí jednotlivě - zpravidla jsou do jisté míry přítomny všechny čtyři."

George ORWELL, 1984

 

I. ÚVOD

Potřeba úplného objasnění událostí 17. listopadu 1989 je dána množstvím hypotéz a spekulací, které se v souvislosti s tímto datem objevily a které mohou vést až k politicky účelově motivovanému výkladu schopnému narušovat politický vývoj naší společnosti.

Obsahem rozličných zaručených zpráv, senzačních odhalení, pamětí a jiných teorií, snažících se z nepřesných faktů stavět logické konstrukce, je napadáním skutečnosti, že listopadová revoluce byla spontánním projevem vůle občanů, kteří dali najevo své přání žít v demokratické společnosti. Jejich vůle byla potvrzena volbami v roce 1990, od nichž se odvíjí legitimita současných mocenských orgánů. Zpochybňováním 17. listopadu 1989 úvahami, že šlo o podvod, předem připravené události apod., vede k záměrnému zpochybňování současného společenského vývoje.

Příčinou různých senzačních odhalení a zaručených zpráv je skutečnost, že určité děje, k nimž v souvislosti se 17. 11. 1989 došlo, nebyly dosud komplexně objasněny natolik, aby je nebylo možné politicky zneužít. Do současné doby neexistuje úplné zhodnocení událostí kolem 17. listopadu. Existují pouze dílčí zprávy a dílčí hodnocení chování konkrétních osob. Nejčastěji citovanou verzí o průběhu událostí 17. 11. 1989 je verze publikovaná v knize Václava Bartušky Polojasno. Je opřena o svědeckou výpověď Ludvíka Zifčáka, ze dne 30. 3. 1990, podle níž byl zásah pořádkových jednotek na Národní třídě předem připraven StB. Cílem celé reakce bylo svrhnutí tehdejšího vedení KSČ a nastolení nového společenského pořádku na základě dohody a spolupráce KSČ s tehdejší opozicí.

Z mezinárodního hlediska jsou kladeny otázky v souvislosti s přítomností generálů Severoamerické aliance ve Střední Evropě. Využíván je i summit velmocí na Maltě a překvapivý vývoj východoevropských států na podzim roku 1989.

Předmět vyšetřování bezprostředních událostí 17. listopadu 1989 můžeme rozdělit na tři základní směry:

A/ IMPULS

Prvním z nich je samotný impuls, od něhož se události 17. listopadu 1989 začaly odvíjet. Můžeme jej rozdělit na tři samostatné děje, které se objektivně staly:

1. Zásah na Národní třídě

2. Jednání poručíka Zifčáka

3. Fáma o usmrcení studenta Šmída, šířená Drahomírou Dražskou.

B/ PASIVITA

Druhým základní směrem, který je třeba při objasňování událostí 17. listopadu 1989 objasnit je pasivita tehdejší moci, vyznačující se nejen absencí kroků, které by zvrátily listopadový vývoj, ale i absencí takových kroků, které by tehdejší vývoj ovlivňovaly směrem pro moc výhodnějším.

Pokud by existoval plán některé z mocenských skupin vyprovokovat proces společenského přerodu, bylo by nutno hledat její členy prostřednictvím osob, které hrály významnou úlohu při vyprovokování zásahu a při vzniku a šíření fámy o mrtvém studentu. Musela by zde existovat souvislost mezi výše definovanými osobami a osobami, které se významněji angažovali v listopadových událostech na té či oné straně. Zvažujeme-li hypotézu, že může být tento rozklad a neschopnost také příčinou zásahu na Národní třídě i dalších kroků, které způsobily pobouření obyvatelstva.

C/ ZAHRANIČÍ

Třetím směrem je otázka případných zahraničních vlivů, jak na samotný proces listopadové revoluce 1989, tak i na celkový vývoj v Evropě. V současné době končí období zásadního vlivu dvou tzv. supervelmocí. Vliv naší země však není takový, aby i za jiné mezinárodně politické situace bylo možno nerespektovat zásadní politické posuny v Evropě i ve světě a obejít se bez reakcí na ně.

Je třeba mít na zřeteli vývoj ve Východní Evropě na podzim roku 1989, který by nemohl proběhnout bez souhlasného postoje obou velmocenských složek. Otázka přímé intervence do vývoje těchto zemí, včetně samotného působení v událostech 17. listopadu 1989 v Československu je však záležitostí důkladnějšího objasňování naší minulosti a skutečného vlivu, jaký zejména sovětská strana v naší zemi uskutečňovala.

Objasnění a pochopení vztahů dvou základních směrů vyšetřování A/ a B/, spolu se zhodnocením otázek, vyplývajících ze směru zahraničí, je objasněním událostí 17. 11. 1989

I.a) KOMISE FS A ČNR PRO DOHLED NAD VYŠETŘOVÁNÍM UDÁLOSTÍ ZE DNE 17. 11. 1989

Na základě požadavků studentů a široké veřejnosti vytvořilo Federální shromáždění dne 29. 11. 1989 na základě usnesení FS č. 105 společnou komisi FS a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. 11. 1989 v Praze. Přesto, že šlo o požadavek studentů a OF, nebylo složení komise s těmito konzultováno a zástupci OF do ní nebyli zařazeni. Sestava komise a její struktura byla tak rozmanitá, že mohla negativně ovlivnit její celkovou akceschopnost. Proto byl zvolen takový styk práce komise a způsob jejího řízení, který přispěl k eliminování uvedených nedostatků při jejím sestavení. Je třeba zdůraznit, že se jednalo o laickou komisi, jejíž náplň práce byla vymezena jen názvem. Komise sama musela vytvořit statut, stanovit základní cíle, dohodnout způsob informování veřejnosti, vytvořit a realizovat vlastní systém získávání informací.

Komise byla tvořena těmito členy:

V. Štix /bez/, J. Ládr /ČSS/, I. Kůsová /bez/, A. Džupina /KSČ/, V. Bartošková /ČSL/, L. Fanta /ČSS/ - poslanci Sněmovny lidu FS, J. Stank /KSČ/ - poslanec Sněmovny národů, A. Kocurová /bez/, F. Hofman /KSČ/ - poslanci ČNR, V. Bartuška, R. Kříž, J. Bubeník a J. Solil - studenti.

Následným šetřením se zjistilo, že 3 členové z této komise byli tajnými spolupracovníky - agenty StB

Na svém prvním jednání dne 30. 11. 1989 zvolila komise za svého předsedu ing. J. Stanka /KSČ/, za tiskového mluvčího JUDr. L. Fantu /ČSS/ a dále rozhodla, že ve smyslu jednacího řádu FS budou do komise přizváni jako experti JUDr. O. Motejl /OF/ a JUDr. J. Danisz /OF/. Tito dva posledně jmenovaní byli na návrh komise dne 12. 12. 1989 usnesením FS č. 110 jmenováni stálými členy. Dr. O. Motejl byl v lednu 1990 jmenován předsedou Nejvyššího soudu ČSSR a požádal o uvolnění z komise. Jako permanentně přizvaný expert v oblasti trestního práva v komisi pracoval JUDr. M. Hulík po odchodu JUDr. O. Motejla.

Od svého ustavení dne 29. 11. 1989 se komise sešla celkem 37x, z toho 11x se sešla redakční skupina, která připravovala zprávy o činnosti komise pro FS, zprávy pro sdělovací prostředky, podílela se na formulování dopisů, stanovisek, návrhů a doporučení představitelům ústředních orgánů apod. Před komisí bylo slyšeno celkem 91 osob, některé z nich opakovaně.

Činnost komise byla shrnuta v závěrečné zprávě o činnosti společné komise FS a ČNR pro dohled nad vyšetřením událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze, tisk 480, která byla schválena usnesením FS č. 211.

Výsledky práce komise, jak vyplývá z této závěrečné zprávy, ale i z předcházejících zpráv, možno shrnout takto:

Společná komise Sněmoven FS a ČNR pro dohled nad vyšetřením událostí z 17. listopadu 1989 v Praze:

1/ charakterizovala politické klima, podmínky, které umožnily brutální zásah příslušníků bezpečnosti proti demonstrantům 17. 11. 1989. V této souvislosti prokázala přímou politickou odpovědnost tehdejším vedoucím představitelům KSČ Milošovi Jakešovi a Miroslavu Štěpánovi;

2/ navrhla, aby oba vedoucí představitelé strany, tehdy ještě poslanci FS, byli zbaveni poslaneckého mandátu. Tento návrh byl vykonán tak, že předsednictvo Sněmovny lidu přijalo vlastní rezignaci obou svých poslanců. Následně na to, bez vlivu komise byli oba vysocí funkcionáři a bývalí členové předsednictva ÚV KSČ, vyloučeni z KSČ;

3/ vyjádřila nespokojenost s tehdejším postupem Generální prokuratury ČSSR a ČSR a nedostačujícími a nekonkrétními informacemi, které na svém prvním zasedání od těchto orgánů obdržela;

4/ usnesla se na vytvoření vlastního informačního systému formou předvolávání kompetentních bývalých i současných funkcionářů politického i veřejného života, řídících i výkonných složen SNB, dalších občanů, kteří mohli osvětlit přípravu, organizování i vlastní výkon zásahu na Národní třídě;

5/ soustavně působila prostřednictvím dohledu na vyšetřování, především na orgány prokuratury, v zájmu urychleného objasnění všech souvislostí spojených se zásahem. Proto na každé svoje zasedání přizývala představitele vojenské i civilní prokuratury, kteří úzce a bezprostředně s komisí spolupracovali a její podněty, návrhy a doporučení využívali;

6/ o výsledcích své práce průběžně informovala veřejnost prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, ale i vystoupením jednotlivých členů přímo na veřejných shromážděních, čímž získávala podporu veřejnosti. Tím nabyla především prostřednictvím dopisů občanů další nové poznatky, které pomohly objasnit přípravu a průběh zásahu komisi i orgánům prokuratury;

7/ iniciovala spolupráci s nezávislou vyšetřovací komisí, která umožnila sjednotit a koordinovat aktivity jejich členů s činností parlamentní komise, napomáhat k urychlení vyšetřování prostřednictvím nových svědeckých výpovědí a dalších dokumentů;

8/ navázala spolupráci s ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí ČSR a nezávislou komisí lékařů OF s cílem pravdivě zjistit a objektivizovat počet zraněných při zásahu na Národní třídě. V zájmu toho vyzvala prostřednictvím HSP další účastníky demonstrace, kteří utrpěli újmu, aby se přihlásili ve zdravotnických zařízeních a na orgánech prokuratury;

9/ předložila federálnímu ministru vnitra a ministru vnitra a životního prostředí ČSR návrhy na pozastavení výkonu funkce u těch příslušníků SNB, u kterých bylo podezření z přímé účasti na zásahu. Tyto návrhy byly ihned akceptovány a vyšetřování ukázalo jejich opodstatnění;

10/ navrhla federálnímu ministru vnitra, aby se všemi příslušníky SNB, kteří se zúčastnili zásahu na Národní třídě, byly provedeny pohovory s cílem prověřit jejich postoj a aktivitu při tomto zásahu a na základě toho rozhodnout o jejich eventuálním setrvání ve Sboru národní bezpečnosti. I tento návrh federální ministr vnitra a ministr vnitra ČR přijal;

11/ v souvislosti s průtahy při přípravě soudního řízení s poručíkem Oudránem, které od ukončení vyšetřování do soudního řízení trvalo 2,5 měsíce, se obrátila na předsedu Nejvyššího soudu s požadavkem přijmout opatření, která by zamezila opakování takového postupu v dalších případech. Předseda Nejvyššího soudu reagoval konkrétními rozhodnutími v tomto smyslu;

12/ některými podněty upozornila federálního ministra vnitra na pasivitu, případně formální přístup jednotlivých představitelů FMV, kteří působili při přípravě a organizování zásahu event. likvidaci usvědčujících dokumentů /I. nám. Lorenc, poručík Zifčák, plk. Pilský/. Ministr vnitra postupně přijal některá opatření personálního charakteru, směřující k řešení těchto problémů;

13/ navrhla Federálnímu shromáždění a jeho orgánům konkrétní závěry na úpravu legislativních norem, které měly za cíl vytvořit nebo upravit právní vztahy tak, aby vyloučily možnost podobného postupu v budoucnosti. Dále navrhla výborům FS náplň obsahující prvky kontroly příslušných orgánů. Všechny návrhy byly přijaty a kromě jednoho již i realizovány /novela zákona o SNB/.

Uvedené výsledky jednoznačně dokumentovaly, že komise svojí činností splnila základní cíle, které jí byly stanoveny FS při jejím vzniku, i ty, které vyplývají ze zpřesnění těchto cílů.

Zůstává ještě neobjasněné především politické pozadí událostí na Národní třídě a to v souvislosti s působením StB, které je možno na základě určitých informací, alternativ a poznatků komise shrnout do následujících závěrů:

a/ je důvodné podezření, které komise vyjádřila již v prosinci minulého roku, že zásah proti manifestujícím na Národní třídě dne 17. 11. 1989 byl předem naplánován a v souladu s tímto plánem taky realizován. Svědčí o tom, jednak působení por. StB Zifčáka v průvodu, ale také další okolnosti a výpovědi, i vlastní průběh zásahu,

b/ v této souvislosti existují určité náznaky, že vlastní zásah byl řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována,

c/ ani velké úsilí komise o objasnění původu a záměru desinformace Drahomíry Dražské o smrti Martina Šmída, vyslechnutí jednotlivých účastníků, podněty směrem k prokuratuře, nevedly zatím k žádoucímu vysvětlení,

d/ činnost představitelů federálního ministerstva vnitra ve vztahu k Výboru státní bezpečnosti SSSR v den manifestace i před manifestací, vede k opodstatněné domněnce, že tato instituce byla o situaci informována, i když nebyl prokázán podíl jejího vlivu na přípravě a realizaci zásahu 17. 11. 1989.

e/ zůstává neobjasněna celková činnost Státní bezpečnosti na přípravě zásahu na Národní třídě, ale hlavně nečinnost této velmi významné mocenské složky bezprostředně po událostech,

f/ z některých výpovědí možno odvodit také versi, že zásah na Národní třídě měl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ. Když chápeme Státní bezpečnost jako vojensky dobře organizovanou a početnou sílu, která plní rozkazy a pracuje disciplinovaně podle pokynů politického vedení, vzniká otázka, zda a kdo ji v tomto případě řídil. Celý průběh událostí i situace po nich nasvědčuje tomu, že tyto složky již neovládalo tehdejší politické vedení.

Všechny tyto a s nimi související okolnosti vedou komisi k návrhu, aby i nové Federální shromáždění ustavilo komisi pro dohled na vyšetřování událostí ze 17. 11. 1989, která by působila především k objasnění výše uvedených, zatím neprokázaných úvah, názorů a podezření.

I.b) VYŠETŘOVACÍ KOMISE FS PRO OBJASNĚNÍ UDÁLOSTÍ 17. LISTOPADU 1989

Vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 byla ustavena na základě návrhu Branných a bezpečnostních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 20. 9. 1990 na základě usnesení FS č. 34 /viz dále/.

Na základě volby se členy komise stali:

Štefan Bačinský /VPN/, Eduard Baštigal /SNS/, Julius Bobovnický /KDH/, Petr Burian /OF, nezávislý/, Jaroslav Cuhra /ČSL/, Stanislav Devátý /OF, ODS/, Jiří Dientsbier ml. /OF, OH/, Štefan Glezgo /VPN/, Miloš Krejcar /HSD, SNS/, Jiří Pospíšil /OF, ODS/, Jiří Ruml /OF, nezávislý/, Jozef Šepetka /VPN/, Jan Vidím /OF, ODS/, Petr Toman /OF, ODS/.

Na své první schůzi zvolila komise předsedu Jiřího Rumla, místopředsedu Jiřího Pospíšila, mluvčího Petra Tomana a tajemníky Jiřího Dientsbiera ml. a Jana Vidíma. Z kanceláře FS byl spoluprací s komisí pověřen Dr. Cigánek. Práci s rozsáhlou agendou, archívy a PT materiály zajišťovaly uvolnění pracovníci FMV.

Všichni členové komise podepsali čestné prohlášení, že nikdy nebyli příslušníky, ani spolupracovníky bývalé StB a souhlasili s ověřením těchto skutečností v materiálech FMV. Vzhledem k tomu, že Petr Burian byl registrován jako agent StB, vzdal se svého členství v komisi. V březnu roku 1990 se svého členství v komisi vzdal Jiří Dienstbier ml.

Na práci vyšetřovací komise se podíleli studenti Martin Benda, Filip Donner a David Šuman, avšak výlučně v oblastech, nevyžadujících přístup k materiálům PT a zařízením, podléhajícím zvláštnímu režimu, stanovenému rozkazy ministra vnitra a ministra obrany.

Členové vyšetřovací komise byli vzhledem k rozsahu své činnosti uvolněni ze všech výborů FS a byli pověřeni výlučně prací v této komisi.

Od svého vzniku, dne 20. 9. 1990 do ukončení činnosti dne 31. 12. 1991, vyslechla vyšetřovací komise celkem 279 svědků, některé i opakovaně. Svědecké výpovědi obsahují 1645 stran psaného textu. V průběhu své činnosti shromáždila komise množství písemných materiálů a jiných dokumentů, v rozsahu celkem 32 897 stran psaného textu.

I.c) PRÁVNÍ REŽIM VYŠETŘOVACÍ KOMISE

Jedním z prvních požadavků studentů i široké veřejnosti po 17 listopadu 1989 bylo vytvoření parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 a vyvození právní i politické odpovědnosti jednotlivých osob, politických stran a státních orgánů a organizací. V této době však právní řád ČSSR neznal právní institut vyšetřovací komise. Na požadavek veřejnosti reagovalo FS v intencích tehdy platného zákona č. 31/1989 Sb. o jednacím řádu FS a na základě návrhu Ústavně právních výborů SL a SN FS, zřízením společné komise sněmoven FS a ČNR pro dohled na vyšetření událostí ze 17. listopadu 1989 v Praze. Komise byla vytvořena dne 29. 11. 1989 na základě usnesení FS č. 105. V době trvání této komise, která ukončila svojí činnost v květnu 1990, nedošlo k žádné změně právního řádu dotýkající se práce této komise.

Po volbách v červnu 1990 navrhly Branné a bezpečnostní výbory SL a SN FS zřídit parlamentní vyšetřovací komisi pro vyšetření událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze. Stalo se tak na základě usnesení FS č. 34 ze dne 20. září 1990. V citovaném usnesení bylo komisi uloženo, "aby s maximální rozhodností, za použití všech legálních prostředků, vědoma si autority a váhy FS, ale i jeho odpovědnosti před našimi občany, působila k objasnění událostí ze dne 17. 11. 1989 v Praze, včetně příčin, následků a jmenovité odpovědnosti /ať politické či trestní/ jednotlivých osob, odpovědných za brutální zákrok na Národní třídě". Dále bylo komisi uloženo, "zpracovat a navrhnout zákon o zřízení institutu parlamentní vyšetřovací komise, včetně stanovení jejích pravomocí a kompetence, jako vyšetřovacího orgánu pro mimořádné případy".

Vyšetřovací komise na svém prvním zasedání přijala Statut vyšetřovací komise, který nabyl účinnosti dne 15. 10. 1990 a podle něhož po celou dobu své činnosti postupovala.

Na základě požadavku vyšetřovací komise, vydal ministr vnitra ČSFR Ing. Ján Langoš rozkaz č. 121 ze dne 16. 11. 1990 k zajištění činnosti vyšetřovací komise. V tomto rozkaze uložil ředitelům /náčelníkům, vedoucím/ útvarů FMV a útvarů řízených FMV:

"1. umožnit vstup členům vyšetřovací komise do všech objektů FMV;

2. předložit na žádost členů vyšetřovací komise veškeré písemné a jiné materiály, vzniklé z činnosti útvarů FMV a útvarů řízených FMV v době do 31. 1. 1990;

3. předat na žádost členů vyšetřovací komise veškeré písemné a jiné materiály a to při zachování zásad manipulace a ochrany utajovaných skutečností".

Rozkazem č. 124 ze dne 5. 12. 1990, zbavil povinnosti mlčenlivosti ty příslušníky FMV, kteří budou vyslýcháni vyšetřovací komisí FS.

Obdobný rozkaz vydal ministr obrany ČSFR Luboš Dobrovský dne 7. 11. 1990 a Generální prokurátor ČSFR doc. JUDr. Ivan Gasparovič i ministr vnitra ČR Dr. Tomáš Sokol.

Na základě výše zmíněného usnesení FS č. 34, předložili členové vyšetřovací komise Federálnímu shromáždění zákonodárnou iniciativu s návrhem na novelizaci zákona č. 31/1989 o jednacím řádu FS a trestního zákona č. 140/1961 Sb. Novelizace byla dne 30. října 1990 FS schválena a na základě zákona č. 457/91 Sb. byl jednací řád FS doplněn o § 94a - vyšetřovací komise. Vyšetřovací komise tak získala rámec a právní podklad pro svoji činnost, získala zejména pravomoci vyslýchat svědky, obdobně jako orgány činné v trestním řízení.

V průběhu práce vyšetřovací komise byla tato, na základě usnesení FS č. 94 ze dne 10. ledna 1991 pověřena zjištěním, kdo z poslanců FS ČSFR, členů Federální vlády a jejich náměstků a zaměstnanců Kanceláře FS a zaměstnanců Úřadu předsednictva vlády, byl registrován jako spolupracovník StB a jaké kategorie.

II. HISTORICKÝ PŘEHLED

II.a) LÉTA 1945 - 1986

Komunistická strana Československa se po 25. únoru 1948 stala mocensky rozhodující silou v Československu a po dalších, více jak čtyřicet let ovlivňovala jeho veškeré dění. Od nástupu Gottwalda v roce 1929, byla KSČ plně v rukou KSSS, VKS/b/ a součástí kom. Internacionály. Na jejím vedení byla závislá finančně, ideově a zejména mocensky. Tato skutečnost se až na chabé pokusy se specifickou cestou k socialismu /1945 - 1947/ nikdy nezměnila a zejména po roku 1968, závislost čs. komunistického vedení na Moskvě vzrostla. Následkem toho můžeme hovořit o úměře mezi Moskvou a Prahou, neboť čím silnější, agresivnější a stabilnější bylo sovětské vedení, tím jistější a spolehlivější bylo postavení KSČ v československé společnosti a naopak pražské komunistické centrum žilo a padalo s mocenským centrem moskevským.

Sovětský svaz vyšel z Druhé světové války neobyčejně morálně i mocensky posilněn. Jako jediný člen antifašistické koalice využil výsledků války k územnímu rozšíření svého území /např. Podkarpatská Rus, Jižní Sachalin, Kurily apod./. Mocensky zajištěn dohodami z Jalty a Postupimi 1945, rozšířil své koloniální imperium na krajiny Střední a Jihovýchodní Evropy /Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Československo/. Svůj ideologický vliv zajišťoval Sovětský svaz založením Informačního byra, nástupce rozpuštěné komunistické Internacionály. Založením RVHP v lednu 1949 vytvořil Sovětský svaz uzavřený celek satelitních států, jejichž závislost na Moskvě byla korunována v květnu 1955 vytvořením Varšavského paktu. Nejzrůdněji se vliv Moskvy projevil zvýšením teroru a nezákonností vedoucích k zinscenovaným soudním procesům a justičním vraždám v padesátých letech. Mezinárodně byla stabilita Sovětského svazu zajištěna hrozbou agrese, podložené od roku 1949 držením atomové bomby a od roku 1953, možností použití vodíkové bomby.

Uvolnění represe přišlo na základě pozitivních závěrů XX. sjezdu KSSS, které však byly Novotného vedením KSČ eliminovány. Československo rehabilitovalo svoje oběti jako poslední ze všech satelitních zemí Sovětského svazu. Stalo se tak v roce 1963, rehabilitováním "slovenských buržoazních nacionalistů". Nevyřešené národnostní otázky, vedoucí až k neuznání slovenských mocenských orgánů v socialistické Ústavě v roce 1960, směřovaly k otevřenému rozporu mezi českou a slovenskou reprezentací. Demonstrace studentů na Strahově v prosinci 1967 a její brutální potlačení, bylo poslední kapkou k pádu Novotného a jeho vystřídání ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem.

Rozsáhlé reformní hnutí za "socialismus s lidskou tváří" v průběhu Pražského jara 1968, vedlo k reganeraci občanské společnosti, a to za účasti nekomunistických složek /KAN, K 231 a další/. Snahy po demokratizaci, však byly zmařeny vpádem brežněvových vojsk 21. srpna 1968.

V dubnu 1968 s příchodem Gustáva Husáka o funkce generálního tajemníka ÚV KSČ se v Československu naplno realizovaly obnovené prvky stalinismu z padesátých roků. V čistkách roku 1970 bylo postiženo na 600.000 kvalifikovaných pracovníků, kteří odmítli tezi o internacionální pomoci. Z projektů Pražského jara byl realizován pouze jediný - federalizace, která však ve svém socialistickém pojetí sloužila pouze k rozeštvání českého a slovenského národa.

Reformní hnutí z konce šedesátých let zapustilo svoje kořeny v československé společnosti a i přes sílící sociální i soudní perzekuci se nedalo zničit. Jeho nejvýraznějším výsledkem byl dne 1. 1. 1977 vznik občanské iniciativy Charta 77. Její první prohlášení z téhož dne, podepsalo 243 občanů. Charta 77 se obrátila na vládu s požadavkem, aby v praxi realizovala vyhlášku ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/76 Sb.

Státní moc, vědoma si svého ohrožení, odpověděla nezvykle silnou represí a několika politickými soudními procesy /Uhl, Pachman a spol., Hübl a spol., Jazová sekce/. Tato vlna perzekuce dala podnět k ustavení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných /VONS/ a v následujících letech i dalším občanským iniciativám. Represe proti intelektuálům vyvrcholily v přípravě nejrozsáhlejšího procesu z roku 1981 ve věci Šiklová a spol., později Ruml a spol.

Všechny občanské iniciativy byly na příkaz KSČ, bedlivě sledovány Státní bezpečností, a to včetně nezákonného odposlouchávání telefonických hovorů, nepřetržitého střežení bytů, kontroly pošty, domovních prohlídek, sledování na ulicích, zadržením a vznesením obvinění a následně i odsouzením pro tzv. podvracení republiky.

Po vpádu Sovětského svazu, jakož i důsledkem rozvíjejícího se Helsinského procesu se československému vedení nepodařilo realizovat politické procesy v masovém měřítku. Oslabování mezinárodní prestiže Sovětského svazu, mělo přímý dopad na československé komunistické vedení a jeho mocenský aparát. Tento trend dále zesílil po roce 1985, kdy se generálním tajemníkem ÚV KSSS a předsedou prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, stal Michail Gorgačov. Sovětský svaz nastoupil cestu glasnosti a perestrojky. Československé komunistické vedení se gorbačovským iniciativám snažilo bránit. Zjevně však bylo v defenzivě.

II.b) ROK 1987

6. ledna 1987 vydala Charta 77 svůj další dokument Slovo ke spoluobčanům. Říká v něm "...vymaňte se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach. Čím více bude občanů, kteří se o to pokusí, tím méně bude i důvodu ke strachu, protože tím větší bude oprávněný postoj trestat"

Státní bezpečnost hodnotí toto provolání, jako vstup Charty 77 do politického dění. Jsou připravena opatření, která mají zabránit tomu, aby v řadách opozice došlo ke sjednocení. V plné šíři je rozpracována akce KLÍN, která má rozložit opozici, semknutou neustálými represemi státní moci. Ve zvýšené míře je využíváno tajných spolupracovníků StB ve všech sférách života společnosti.

V Komunistické straně Československa dochází k polarizaci názorů a postupnému vytvoření několika skupin. Jedná se zejména o konzervativní skupinu kolem Vasila Biľaka, tvořenou Aloisem Indrou, J. Fojtíkem, Milošem Jakešem, Hormannem a dalšími.

Všichni mají silné mocenské pozice a jsou existenčně spjati s"normalizací společnosti". Akceptace sovětského vývoje po nástupu Michaila Gorbačova, přehodnocení vstupu spojeneckých vojsk 21. srpna 1968 a z toho vyplývajícího zrušení Poučení z krizového vývoje, by tato vládnoucí garnitura nutně musela odstoupit. Na druhé straně zde existovala skupina pragmatiků, soustředěná kolem Lubomíra Štrougala a tvořená dále zejména Antonínem Kapkem, Bohuslavem Chňoupkem a dalšími, která usilovala o užší styk s novým moskevským vedením, zejména v ekonomických oblastech. V březnu 1987 vystupuje Lubomír Štrougal a Antonín Kapek v Lucerně s vlastní představou ekonomické reformy a změn ve společnosti. Netrpělivě je očekávána návštěva Gorbačova, která by mohla podpořit demokratizační snahy ve společnosti a prosadit změnu vládnoucí garnitury. V průběhu návštěvy však Gorbačov vedení KSČ nejen potvrdil, ale i podpořil. Bylo to však naposled. Pozice normalizátorů se upevnila a již v té době bylo rozhodnuto o odchodu Lubomíra Štrougala z politiky. Na podzim roku 1987 dochází k rozdělení funkce prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ. Do čela KSČ nastupuje Miloš Jakeš.

II.c) ROK 1988

Počátek roku 1988 zastihuje Komunistickou stranu Československa oslabenou dle jejich představ, nedostatečnou podporou Moskvy i rozpory uvnitř vlastního vedení, sílícím tlakem občanské společnosti, vznikem nových občanských iniciativ, ale i nespokojeností s vlastní činností mezi samotnými členy KSČ.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP