Čtvrtek 24. září 1964

Soudružky a soudruzi poslanci, požadavek československého lidu, který jako jedna z prvních obětí nacistické agrese pocítil velmi bolestivě co je válka a fašismus, a který si tím více přeje mír, je správně vyjádřen v návrhu předkládaného zákona, je spravedlivý a plně v souladu s platnými normami mezinárodního práva. Přijetím předkládaného zákona přispějeme k vytvoření takové situace, aby ani jeden z válečných zločinců nemohl uniknout spravedlivému potrestání.

Doporučuji vám proto, abyste po projednání předložený návrh zákona přijali.

Předseda NS Laštovička: Děkuji soudruhu ministrovi Neumanovi za přednesenou zprávu.

Přerušuji schůzi Národního shromáždění na 20 minut.

(Schůze přerušena v 16 hod. 08 min. a opět zahájena v 16 hod. 25 min.)

Předseda NS Laštovička: Zahajuji přerušenou schůzi a dávám slovo zpravodaji posl. Zedníkovi.

Zpravodaj posl. Zedník: Soudružky a soudruzi poslanci, vládní návrh zákona, kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů tak, jak jej předložil ministr spravedlnosti dr. Neuman, byl projednán a posouzen ve schůzi předsednictva Národního shromáždění a v ústavně právním výboru. Pro jeho závažnost bylo usneseno, aby byl návrh podrobně vyložen a přednesen na plenárním zasedání. Ústavně právní výbor i předsednictvo podrobně projednaly návrh zákona a oba orgány, které mě pověřily funkcí zpravodaje, ve svém jednání došly k jednomyslnému závěru, že předložený vládní návrh odpovídá platným normám mezinárodního práva o stíhání a potrestání válečných zločinců a je v plném souladu s myšlením občanů Československé socialistické republiky tak, jak jednotliví poslanci potvrzovali v rozpravě, provedené v těchto orgánech.

Soudružky a soudruzi poslanci, 20 let uplyne v květnu příštího roku ode dne, kdy byla skončena nejhrůznější doba v historii lidstva, kdy utichly poslední výstřely druhé světové války, rozpoutané německým nacismem a světovým fašismem. Spolu s národy Československa oslaví toto výročí mírumilovní lidé na celém světě. Přitom si připomenou hrůzy, které válka přinesla a vzpomenou miliónů obětí na lidských životech, jež si vyžádala. Pohled zpět na dobu před 20 lety je pak znovu současně utvrdí a sjednotí v jednoznačném úsilí zachovat světový mír, aby se ta strašná léta nemohla již nikdy opakovat.

Víme však, že ne všichni přistupují k myšlence na 9. květen 1965 s těmito pocity. Bohužel existují na světě lidé, kteří se na tento den těší zcela zvláštním způsobem. Jsou roztroušeni po celém světě, někteří z nich žijí zcela legálně v západním Německu, ve Španělsku, v Portugalsku a v jiných zemích, jiní se skrývají třeba na jihoamerickém kontinentě a někteří z nich dokonce ani za celých těch 20 let po válce ještě neodložili zbraně. Buď bojují v řadách žoldáckých vojsk v Kongu, nebo v uniformě francouzské cizinecké legie budují atomovou střelnici na ostrově Mururoa v Tichém oceáně. Ti všichni čekají, že po 20 letech, dne 9. května 1965, budou promlčeny jejich válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Doufají, že se budou moci vrátit do svých zemí a ke svým jménům a dále pokračovat - již zcela legálně - ve své činnosti proti míru a proti lidstvu. Není sporu o tom, že činnost nepřátel míru by byla návratem těchto nepotrestaných válečných zločinců, vrátivších se do veřejného a politického života, značně posilněna.

Demokratické síly celého světa jsou si tohoto vážného nebezpečí vědomy a proto chtějí takovému stavu zabránit. V mnoha státech byly již přijaty zákony a v řadě států se uvažuje o zákonných opatřeních, která by vyloučila promlčení těžkých válečných zločinů, a aby ti, kdož se tak těžce provinili proti lidstvu, neunikli spravedlivému potrestání. V žádném případě není toto opatření, soudružky a soudruzi, nějakým projevem pomstychtivosti, jak se to snaží někdo vykládat, ale zcela konkrétním opatřením ve prospěch míru a vyjádřením spravedlnosti, hlavně však morálním zadostiučiněním všem těm nesčíslným obětem zrůdného fašismu.

Nemůžeme přece připustit, aby naše děti nebo některé další generace nás jednou obvinily z toho, že jsme neudělali vše, co bylo v našich silách, abychom zabránili obnově poměrů, v nichž bylo právo nahrazeno zločinem a kdy jednotliví zločinci nebo celé skupiny byli pány nad životem a smrtí občanů. Dokud nebudou všichni zločinci z doby nadvlády fašismu a nacismu spravedlivě a exemplárně za své činy potrestáni, dotud nemůže nikdo z mírumilovných lidí na světě nabýt vědomí, že se pro věc míru udělalo opravdu vše.

Lid Československé socialistické republiky, vycházeje ze zásad prohlubování a upevňování mírového soužití mezi národy, chce tento úkol beze zbytku splnit. Není to úkol lehký, protože mnoho viníků, kteří se vůči nám dopustili agrese a v dalších letech páchali zločiny na našem lidu, známe, ovšem, vynořují se však stále noví zločinci, kteří doufají, že je mrtví nemohou prozradit. Byli si jisti, že zmizely doklady o jejich zločinné činnosti a proto zatím klidně čekali, až jim 9. květen 1965 poskytne úplnou jistotu.

Že se spravedlnosti uniknout nedá, ukazuje ostatně i nedávný nález tajných nacistických dokumentů v Černém jezeře. Mimo jiné tam byly objeveny usvědčující doklady o lidech, kteří svou zločinnou činnost, páchanou za války popírali, a nedostatek důkazů, jak se zdálo, jim dává za pravdu. Byly nalezeny údaje o činnosti agentů a konfidentů sicherheitsdienstu a gestapa. Mnozí z nich dosud klidně chodili i kolem známých svých obětí. I na ně však dopadne ruka spravedlnosti.

Ze všech uvedených skutečností je patrno, že zákon o nepromlčení těžkých válečných zločinů, který je předložen Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky ke schválení, je plně oprávněn a vyjadřuje spravedlivý požadavek československého lidu.

Nechceme se přece ocitnout ve stejném postavení jako např. Belgie, jež stojí před vážnou krizovou situací, zaviněnou prohlášením válečného zločince Leona Degrella. Tento fanatický fašista, za války velitel SS divize Vallonien, složené z belgických fašistů, se za druhé světové války provinil v Sovětském svazu nejtěžšími zločiny. Po válce uprchl do Španělska, kde si klidně žije a ačkoli byl v Belgii odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, Frankova vláda ho nikdy nevydala. Degrelle se chce v květnu, až budou jeho zločiny promlčeny a trest neplatný, vrátit do Belgie, začít zde s politickou činností a dokonce kandidovat na poslance. Jakým směrem by byla jeho politická činnost zaměřena a jakou posilu by znamenala pro nepřátele míru na celém světě, to si dovedeme všichni reálně představit. Soudruh ministr Neuman hovořil o tom, že se v Belgii připravuje zákon o nepromlčení válečných zločinů, ale zatím se tam o tom hovoří jen velmi mlhavě, přesto, že belgický lid, který za války tak trpěl zločiny nacismu, žádá důsledné potrestání všech, kdož se na lidu provinili.

Podobné problémy ani u nás, ani v dalších zemích socialismu neexistují a také je nepřipustíme. Jsme jednotní v úsilí o zajištění míru, nechceme, aby se opakovaly hrůzy války a aby se páchaly nové zločiny proti lidskosti. Proto plně souhlasíme se zákonem, který tomuto našemu úsilí dává právní výraz a poskytuje národům Československa jistotu, že zločiny proti lidskosti a napomáhání k nim se již nikdy nebudou opakovat. Jen spravedlivé zúčtování s takovými činy a jejich původci v minulosti může dát našemu lidu důvěru a nám všem jistotu k dalšímu budování a rozvíjení mírového, lepšího života pro nás i pro příští generace.

Soudružky a soudruzi, vzhledem k tomu, že dochází ke změně, neboť proti původně zamýšlenému návrhu zákonného opatření schvalujeme zákon, je nutno opravit si také text v předloženém vládním návrhu. Doporučuji jménem ústavně právního výboru, aby změny byly provedeny v té formě, že to nebude zákonné opatření, ale zákon ze dne 24. září 1964. Potom v úvodní formuli je třeba škrtnout slovo "předsednictvo" a formule by zněla v prvním odstavci takto: "Národní shromáždění Československé socialistické republiky." Potom ve třetím odstavci "usneslo na tomto zákoně". Vypouští se - podle článku 60 - který se týká předsednictva. Pak se doporučuje upravit § 2, který by zněl: "Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení".

Soudružky a soudruzi, vzhledem k tomu, že diskuse jak v předsednictvu, tak i v ústavně právním výboru byla podrobná, bylo jednomyslně doporučeno plénu Národního shromáždění, aby projednalo a schválilo tento návrh zákona. Doporučuji, aby po diskusi byl tento zákon jednomyslně přijat.

Předseda NS Laštovička: Děkuji soudruhu zpravodaji Zedníkovi a zahajuji rozpravu. Kdo se hlásí do diskuse? Soudružka Sekaninová -Čakrtová.

Posl. Sekaninová-Čakrtová: Soudruhu předsedo, soudružky a soudruzi, myslím že v linii našich nových pracovních metod bych měla vlastně vystoupit jen tehdy, kdybych mohla něco podstatného dodat k tomu, co zde už bylo řečeno. Přicházím-li do diskuse přesto, že sotva doplním to, co řekl s. ministr a s. Zedník, pak budu aspoň mluvit velmi stručně.

Přání vyslovit se k návrhu zákona vyplývá z přesvědčení, že jde o velmi důležitý dokument vnitropoliticky i mezinárodně, z hlediska právního i lidského. Tento krátký, a můžeme říci, opravdu srozumitelný předpis, realizující ve dvou, vlastně prakticky v jednom meritorním paragrafu, a ve výstižném úvodu významnou zásadu mezinárodního práva, vidím prakticky v souvislosti s jinými normami, které vyjadřují náš zásadní postoj k jádru, k podstatě dané problematiky.

Připomeňme si jen úvodní prohlášení a příslušné články naší ústavy, mající vztah k otázkám míru a mezinárodních vztahů, nebo důležitou část trestního zákona o trestných činech proti lidskosti, nemluvě ani ve smyslu slíbené stručnosti o jiných speciálnějších normách, které upravují danou problematiku dejme tomu na poli kultury, školství apod. Jestliže, soudruzi, konkrétní otázka, kterou předložený návrh upravuje, se týká minulosti a svou podstatou, svými kořeny tkví v době vymezené léty zvýšeného ohrožení republiky, nebudete přesto jistě pokládat za nelogické, když si současně připomeneme také iniciativu, kterou Československo v současné době vyvíjí a usiluje o to, aby byly kodifikovány zásady mezinárodního práva o přátelských vztazích a spolupráci mezi národy, že tedy socialistický stát, který pevně trvá na důsledném vypořádání s tím, co bylo, zároveň usiluje konstruktivně o to, aby se v budoucnu předešlo ohrožení a porušení míru, aby byly závazně chráněny a respektovány všechny ty hodnoty, které byly fašismem brutálně pošlapány, účinným způsobem, odpovídajícím požadavkům současné doby.

Na tento krátký pohled bych, soudružky a soudruzi, ráda navázala ve dvou směrech. Dějištěm obou mých poznámek bude Berlín. Náš s. předseda se zmínil ve své zprávě o činnosti předsednictva o tom, že zástupci našeho Národního shromáždění se zúčastnili zasedání Lidové komory NDR, svolaného nedávno k výročí I. a II. světové války. Právě na tomto zasedání, jehož jsem se zúčastnila se s. doc. Rapošem, spolu s představiteli meziparlamentních skupin z 10 zemí a které mimochodem bylo asi poslední schůzí, na které byl přítomen s. Grotewohl, na tomto zasedání přijala Lidová komora zákon, který obdobně, jako navrhuje dnes naše osnova, vylučuje promlčení zločinů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti. Je myslím velmi příznačné pro mírovou politiku NDR, že jednak závažný projev s. Ulbrichta k oběma výročím sám vyústil v důležité konkrétní návrhy, týkající se zejména vztahu obou německých států, i to, že Lidová komora přijala několik dalších důležitých dokumentů, výzvu k všem státům proti hitlerovské koalici, zmíněný pak zákon o nepromlčení, i normu, kterou bych pokládala právě v této souvislosti za výmluvný doklad toho, že při řešení palčivých otázek, palčivých politických problémů v socialistických zemích nejde o odvetu, - totiž normu, umožňující beztrestný návrat občanům NDR, kteří ilegálně odešli do zahraničí.

Při čtení naší osnovy, soudruzi, mně vyvstal další prožitek, o který bych se s vámi co nejstručněji ráda podělila. S našimi občany, československými letci, kteří byli sestřeleni nad německým územím a s bývalými vězni nejrůznějších koncentračních táborů, jsem byla loňského roku předvolána Nejvyšším soudem NDR jako svědek v procesu proti Hansu Globkovi. O tomto přelíčení by jistě bylo možno v souvislosti s naší osnovou hovořit v nejrůznějších směrech. Už sama skutečnost, že nikoli v západním Německu, ale v NDR, obdobně jako předtím Oberleander, byl tento válečný zločinec obžalován a souzen, už to výmluvně charakterizuje postoj dvou německých států k závazkům, uloženým Německu mezinárodními dohodami. A všechno to otřesné, co před berlínským soudem vypověděli svědci z mnoha evropských zemí, podtrhuje závažnost naší osnovy.

Ale já bych chtěla poukázat ještě na jinou stránku věci. S. ministr Neuman a s. Zedník mluvili o tom, že NSR má v úmyslu zastavit k 8. květnu příštího roku jakékoli stíhání nacistických a válečných zločinců. Výkladem, který je v příkrém rozporu s mezinárodním právem a dokonce i se samotnou západoněmeckou ústavou, má dojít k promlčení nacistických a válečných zločinů. K beztrestnosti nacistických a válečných zločinců má tedy být použito obdobného "právního" postupu, jakým oni sami se pokoušeli vytvářet "zákonnou" základnu pro svou činnost, pro nejzrůdnější činy hitlerovského fašismu. A tu právě vystupuje plasticky taková zlověstná podoba mezi normotvornou činností takových "byrokratů smrti" typu Globkeho, autora předpisů o podřízení československých občanů říšským zákonům, spolutvůrce norimberských zákonů a velmi "tvůrčím způsobem" rozvinutých komentářů k nim, a mezi úmysly těch západoněmeckých činitelů, kteří se odvažují právě pomocí právních konstrukcí jen z titulu pouhého uplynutí času válečné zločince dnem 8. května příštího roku prakticky amnestovat a rehabilitovat.

Úmysl západoněmeckých míst zastavit stíhání válečných zločinců je ovšem předmětem ostré kritiky velkého počtu odbojových i jiných organizací i významných autorit mezinárodního práva. Rozhořčení a kritiku nevyvolává jen samotný úmysl, ale i argumenty, kterými je doprovázen. Pravé důvody jsou totiž zastírány a uvádějí se motivy psychologické, poukaz na mládež, na paměť. "Paměť svědků slábne", říká se např. "a pro soud se stává obtížným přenést se do atmosféry doby spáchání viny a nalézt takový trest, který by byl přiměřený, vzhledem k povaze činu i osobě pachatele a odpovídal by právnímu cítění jako odplata za vinu."

Slábnutí paměti je patrně velmi žádoucí a paměť pachatelů i soudců zřejmě ochabuje, ale paměť porobených národů je, myslím, přesná.

Její přesnost není dána ani sentimentalitou, ani touhou po odvetě, ale pevným rozhodnutím nezapomenout minulost proto, aby se nemohla opakovat.

Hluboká nelogičnost, podivně osvětlující stanovisko západoněmeckých míst je i v tomto: Koordinační místo, zvláštní prokuratura v Ludwigsburgu prý připravuje ještě řízení, jejichž provedení potrvá mnoho let. Příslušní činitelé zřejmě málo očekávají od svých procesů, když svým stanoviskem k promlčení definitivně zavírají dveře pro vyvození závěrů z poznatků a zjištění, jež by tyto procesy přinesly.

Pokroková světová veřejnost právem vidí v rozhodnutí zastavit trestní stíhání nacistických zločinů vyvrcholení vývoje, který vede od skrývání a očišťování viníků přes ukládání nízkých trestů a předčasné propouštění odsouzených až k jejich beztrestnosti pomocí "promlčení".

Soudruh ministr nám ukázal, že nejsou zrovna malé počty těch, kteří dosud unikají. Nejen Černé jezero, námi přinucené, aby vydalo svědectví, ale i solidní firemní štíty a prosperující živnosti jsou dobrým úkrytem. I když není sporu, že nacistický zločinec na úředním křesle je větším nebezpečím pro mír, je myslím stejně úděsné, že mnohonásobný vrah žije spokojeným životem kostelníka, lékárníka aj., jako Viktor Capesius, Mulka, pan Hennecke a jiní.

Soudruh Zedník výstižně uvedl, na mne to velmi zapůsobilo, jak se asi těší váleční zločinci na den 8. května 1965, datum které by mělo být jejich dnem nejčernějším. Představíme-li si jejich zpočátku snad takticky tlumený, ale stále vyzývavěji vybuchující smích, pak cítíme plnou nutnost boje proti tomu, aby 20. výročí vítězství nad fašismem, rok, který se má stát rokem mezinárodní spolupráce, se nestal svátkem těch, které se protihitlerovská koalice slavnostním textem Moskevské deklarace zavázala "naprosto jistě pronásledovat až na nejzazší konec světa a odevzdat je žalobcům, aby spravedlnosti mohlo být učiněno zadost."

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP