Pojištění odpovědnosti za škody

Osnova jako samostatný druh pojištění nově zařazuje pojištění odpovědnosti za škody; které byla dosud považováno za druh majetkového pojištění. Toto pojištění plní dvojí, ekonomickou funkci. Chrání pojištěného odpovědného za škodu způsobenou jinému proti mimořádnému a dlouhodobému finančnímu zatížení, jež by ho mohlo postihnout při náhradě škod velkého rozsahu. Druhý společenský mnohem významnější úkol pojištění odpovědnosti spočívá v tom, že je zabezpečeno uspokojení nároků poškozených i tehdy, kdy osoba odpovědná nemá dostačující prostředky k odčinění újmy vzniklé občanu, jenž utrpěl škodu, a státu, který nahradil náklady léčebné péče, dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.

Zásadně může občan pojistit jen svou vlastní odpovědnost. Pojistné podmínky mohou však připustit i pojištění odpovědnosti jiného občana v případech, kde to bude ekonomicky odůvodněno.

Ochrana poškozených je zdůrazněna úpravou, podle níž důsledky porušení povinnosti pojištěným po pojistné události ani důsledky opilosti pojištěného nepostihují poškozeného, nýbrž výhradně pojištěného.

Z těchže důvodů, pro něž se v pojištění majetku připouští možnost, aby pojistné podmínky stanovily, kdy pojištění při změně v osobě vlastníka pojištěné věci nezaniká, připouští osnova i pro pojištění odpovědnosti možnost podobné úpravy.

ČÁST PÁTÁ

PRÁVA A POVINNOSTI Z JINÝCH PRÁVNÍCH ÚKONŮ

Hlava první

Občanská výpomoc

Úprava smluvních vztahů mezi občany je uspořádána tak, aby přispívala k upevňování socialistických zásad v myšlení, činnosti a životě každého jednotlivce. Jsou v ní proto výrazně vyjádřena pravidla socialistického soužití a je v ní dbáno o to, aby mezi občany nedocházelo k závadným majetkovým jednáním, zejména k bezpracným ziskům. I při smluvních vztazích musí si být občané vědomi, že společnost od nich požaduje, aby tyto vztahy byly vyjádřením jednání socialistického člověka.

Zvláště významné jsou ty smluvní vztahy mezi občany, při nichž občan pro druhého něco vykoná, poskytne mu půjčku anebo mu jiným způsobem vypomůže. Jde o smluvní vztahy, které jsou v dosavadním občanském zákoníku upraveny zejména jako smlouvy o dílo a smlouvy o půjčce a výpůjčce. Osnova zdůrazňuje, že tyto vztahy musí být výrazem vzájemné pomoci a spolupráce. Jejich uspořádání shrnuje do jedné skupiny nazvané "Občanská výpomoc" a upravuje je ze stejných hledisek. Při poskytnutí výpomoci je zejména třeba; aby občan jednal v souladu s pravidly socialistického soužití. Výpomoci nesmí být zneužíváno k výdělečné činnosti, ani nesmí vést k obcházení pracovně právních předpisů. Občanská výpomoc nesmí sloužit neoprávněným ziskům. Osnova přiznává občanovi, který poskytuje výpomoc, vždy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež mu přitom vznikly. Právo na odměnu mu přiznává jen potud, pokud byla dohodnuta a pokud to odpovídá povaze výpomoci, zejména bylo-li výsledku dosaženo jeho osobním přičiněním.

Do rámce úpravy občanské výpomoci řadí osnova i půjčku, a to jak půjčku peněz a jiných věcí určených podle druhu, tak půjčku určité věci. Takové poskytnutí půjčky musí mít ráz soudružské výpomoci. U peněžité půjčky se připouští, aby byly smluveny úroky, ale jen ve stanovené výši, která podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, činí nejvýše 2 procenta. Vychází se přitom z předpokladu, že při drobnějších peněžitých půjčkách mezi sebou občané ani úroky nepožadují.

Ze stejných důvodů je možno při půjčce věci požadovat úhradu za její opotřebení jen tehdy, bylo-li to výslovně smluveno. I tuto dohodu je ovšem nutno posoudit podle obecných ustanovení o platnosti právních úkonů.

Skutková podstata občanské výpomoci je záměrně upravena velmi široce. Patří sem například i úschova a opatrování věci druhého občana po dobu jeho potřeby.

Hlava druhá

Jiné smlouvy

Přenechání bytu nebo jiné místnosti v rodinném domku

V rámci úpravy jiných smluv, k nimž dochází ve vzájemných vztazích mezi občany, je upraveno užívání bytu v rodinném domku, když jej vlastník nemůže sám užívat, například proto, že je vázán svým povoláním na jiné místo. V takovém případě může přenechat byt do užívání jinému občanovi, aniž by přitom domek ztrácel svou povahu rodinného domku a přestával být předmětem osobního vlastnictví, neboť přenechání je v souladu s právy osobního vlastníka vymezenými v § 130 odst. 1 osnovy. Na toto užívání se vztahují přiměřeně ustanovení osnovy upravující užívání bytu v případech, kdy má občan v užívání byt od socialistické organizace. Osobní vlastnictví k domku se však přitom respektuje tím, že se vlastníku umožňuje, aby se mohl sám do rodinného domku nastěhovat, když odpadnou překážky, které mu v tom dosud bránily, nebo aby se do domku mohly nastěhovat jeho ženaté (vdané) děti. V obou případech může vlastník rodinného domku, nedojde-li k dohodě, žádat, aby místní národní výbor dosavadní užívací právo jiného občana zrušila podrobnější úpravu obsahuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Tato práva vlastníků rodinných domků budou uskutečňovat národní výbory během časového údobí stanoveného vládou. Jinak lze užívací právo zrušit i rozhodnutím soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 184 písm. b) až d), anebo rozhodnutím místního národního výboru z důvodů uvedených v ustanovení § 185.

V podstatě tytéž zásady platí i pro přenechání jiné místnosti v rodinném domku, které neslouží k bydlení.

Přenechání části bytu

Další skupinu smluv mezi občany tvoří případy; kdy občan přenechá část svého bytu do užívání jinému občanovi (dosavadní podnájem). Ochrana tohoto užívacího práva vztahující se na část bytu je shodná s ochranou týkající se užívání celého bytu, protože i toto právo slouží trvalému bydlení. Z toho zejména vyplývá, že i toto užívací právo může být zrušeno jen dohodou, písemným oznámením toho, kdo přenechanou část bytu užívá, anebo rozhodnutím státního orgánu (soudu nebo místního národního výboru). K důvodům, pro které lze užívací právo zrušit, připojuje osnova ještě další důvod; uživatel může totiž navrhnout, aby soud zrušil smlouvu o přenechání části bytu do užívání také tehdy, když uživatel potřebuje i tuto část bytu pro sebe nebo pro své ženaté (vdané) děti, anebo pro své rodiče a vznikla-li tato potřeba až po uzavření smlouvy o přenechání části bytu.

Na rozdíl od dosavadní úpravy podnájmu osnova tyto vztahy zjednodušuje a v podstatě je klade na roveň užívacímu právu k celému bytu. Zejména se odstraňuje rozdíl mezi přenecháním části bytu, která je vybavena nábytkem uživatele bytu, a přenecháním části bytu, kterou si převážně zařizuje ten, jemuž byla do užívání přenechána, jakož i mezi tím, zda v přenechané části bytu bydlí jednotlivec či rodina. Tato skutečnost má význam pouze v tom směru, že v případě zrušení užívacího práva nestačí, jde-li o rodinu, zajistit jen náhradní ubytování. Přenechání části bytu do užívání není sice podrobeno přidělovacímu režimu národních výborů, ale vyžaduje se, aby k přenechání dal přivolení národní výbor jako orgán provádějící bytovou politiku, popřípadě jiný orgán příslušný podle předpisů o hospodaření s byty (např. orgán vojenské správy). Jde-li o byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace anebo o byty vyjmenované ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, je k přenechání části bytu třeba souhlasu příslušné organizace.

Přenechání nemovitosti k dočasnému užívání

Na rozdíl od předcházející úpravy, která má na zřeteli případy, kdy se byt nebo jeho část anebo jiná místnost přenechává do trvalého užívání, jsou v tomto oddílu osnovy upraveny případy; kdy jde o užívání jen dočasné, přechodné povahy. Patří sem například případy, kdy se přenechává užívání rekreační chaty, garáže nebo zahrádky, anebo užívání bytu nebo jeho části jinému občanovi po dobu jeho dovolené, přechodného pobytu v místě, apod. Právě proto, že jde o poměr časově přechodný, je třeba jiné právní úpravy než u poměru trvalého charakteru; proto například k přenechání části bytu na dobu přechodné potřeby není třeba přivolení národního výboru. Osnova připouští, aby za toto přechodné užívání byla smluvena odměna. Ani tohoto institutu nesmí ovšem být zneužíváno k nedovolené výdělečné činnosti.

Úprava přenechání nemovitosti k dočasnému užívání má na zřeteli nemovitosti, která jsou předmětem osobního vlastnictví. Pokud jde o přenechání zemědělského pozemku k dočasnému užívání, stanoví se v § 494, že ustanovení § 397 a 398 lze použít přiměřeně i na nájem tohoto pozemku, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.

Koupě, výměna a darování

Z ostatních smluv upravuje osnova jako typické koupi, výměnu a darování. Jde o smlouvy, které mohou být uzavírány nejen mezi občany navzájem, ale i mezi občany a socialistickými organizacemi. Ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi patří sem jen případy, kdy prodávajícím je občan, neboť prodej zboží v socialistickém obchodě i ostatní prodeje socialistickými organizacemi jsou upraveny ve čtvrté části pojednávající o službách. Ve vztazích mezi občany jde zpravidla o prodej věci použité, kterou prodávající sám nepotřebuje a která není vždy již bezvadná. Proto se ukládá prodávajícímu povinnost, aby na vady, o nichž ví, kupujícího upozornil. Jestliže tak neučiní a vada vyjde dodatečně najevo, má kupující nárok na slevu z kupní ceny. Sleva musí odpovídat povaze a rozsahu vady. Kdyby ovšem šlo o takovou vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má kupující právo od smlouvy odstoupit. Toto právo má také tehdy, jestliže prodávající kupujícího ujistil, že věc má určité vlastnosti anebo že je bez vad, a toto ujištění se ukáže nesprávným.

Uplatnění práva z odpovědnosti za vady je upraveno tak, že především je třeba shledanou vadu oznámit prodávajícímu, a to bez zbytečného odkladu nejpozději však ve lhůtách, jejíchž délka je přizpůsobení povaze věci. Jen byla-li splněna tato oznamovací povinnost, je možno nárok z odpovědnosti za vady uplatnit u soudu. Tato úprava jednak umožňuje, aby se účastníci kupní smlouvy mohli vypořádat smírnou cestou, jednak působí k tomu, aby vady věci byly včas zjištěny.

Ustanovení o koupi platí přiměřeně i o výměně, která má ekonomicky stejný význam jako koupě.

Poněvadž předmětem koupě jsou věci v osobním vlastnictví, které požívá zvláštní ochrany, nepřebírá osnova dosavadní úpravu, podle níž mohlo být v určitých případech nabyto vlastnictví ke koupené věci, i když byla koupena od nevlastníka, například od toho, komu ji vlastník svěřil.

Také do úpravy darování pronikají socialistické prvky (například povinnost dárce, aby při nabídce daru upozornil na vadu, o níž ví, a právo obdarovaného dar vrátit, jestliže se tak nestalo).

Obstarání záležitosti jiného

Úprava obstarání záležitosti jiného je založena na principech důvěry v toho, kdo záležitost obstarává, zejména důvěry v jeho schopnosti. Proto se zásadně požaduje, aby obstarání bylo provedeno osobně. Výjimka z této zásady se připouští pouze, bylo-li to dohodnuto, jinak jen v krajně naléhavých případech, kdy nelze dosáhnout předchozího souhlasu. Tím, pro nějž je záležitost obstarávána, bude zpravidla občan, není však vyloučeno, aby jím byla i socialistická organizace. Nárok na náhradu nutných nákladů přiznává osnova i v případě, když požadovaného výsledku nebylo dosaženo. Naproti tomu odměnu lze požadovat jen tehdy, byla-li smluvena a bylo-li výsledku dosaženo přičiněním obstaravatele; vždy však musí být odměna přiměřená vynaloženému přičinění.

Veřejná soutěž

V § 412 až 414 upravuje osnova institut, který byl v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. a v dřívějších předpisech upraven jako veřejný příslib. Právní úpravy veřejné soutěže je třeba vzhledem ke skutečnosti, že veřejné soutěže mají v životě socialistické společnosti značný význam, neboť podporují pracovní soutěživost a zabezpečují pro socialistickou společnost nejlepší výsledky tvořivé činnosti občanů. Proti dosavadnímu stavu zpřesňuje osnova zásady pro rozdělení cen mezi soutěžící, aby nedocházelo k zbytečným sporům.

ČÁST ŠESTÁ

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU A NEOPRÁVNĚNÝ MAJETKOVÝ PROSPĚCH

Hlava první

Předcházení hrozícím škodám a neoprávněnému majetkovému prospěchu

Osnova má především na zřeteli, aby nedocházelo ke společensky nežádoucímu poškozování zdraví a majetku. Proto se ukládá každému občanovi povinnost počínat si tak, aby bylo zabráněno škodám na zdraví a majetku a aby nedocházelo k neoprávněnému majetkovému prospěchu jednotlivce na úkor společnosti nebo spoluobčanů. I ten, komu hrozí škoda, je povinen přiměřeným způsobem zakročit k jejímu odvrácení; jde-li o vážné ohrožení, přiznává, se ohroženému právo domáhat se u soudu vhodného a přiměřeného opatření směřujícího k tomu, aby hrozící nebezpečí bylo odvráceno. V socialistické společnosti je však nutna nejen od ohroženého, nýbrž od každého požadovat, aby sem učinil vhodné spatření všude tam, kde hrozí závažná škoda. Toto opatření může záležet buď v upozornění příslušných orgánů, anebo v přímém zákroku směřujícím k odvrácení hrozící škody, jestliže je to neodkladně zapotřebí. Odpovědnost za nesplnění této povinnosti je upravena v § 425. Na splnění této prevenční povinnosti může ovšem trvat tam, kdo by to bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití. Tak by tomu bylo v případech, kdy by zakročení mohlo vážně ohrozit občana anebo osoby jemu blízké. Pojem osob blízkých je vymezen v § 216.

Do rámce úpravy vztahující se na předcházení hrozícím škodám spadají i ustanovení týkající se náhrady škody, jež byla způsobena v nutné obraně hrozícímu útoku anebo při odvracení hrozícího nebezpečí. Obojí tato úprava je v zájmu jednotnosti právního řádu provedena v souladu s úpravami v trestním zákoně. Z odpovědnosti se vylučuje ten; kdo způsobil škodu, když odvracel hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal a které mohlo způsobit závažnější následky. Toto ustanovení má působit výchovně v tom smyslu, aby občan neváhal zabránit hrozící znané škodě i za cenu toho, že přitom způsobí škodu méně významnou. Rovněž není povinen nahradit vzniklou škodu ten, kdo jednal v obraně proti útočníkovi; musí však jít o takovou obranu, které je nezbytně třeba k odvrácení hrozícího útoku.

Hlava druhá

Odpovědnost za škodu

Obecná odpovědnost

Odpovědnost občanů

Předpokladem odpovědnosti občana za škodu je porušení právní povinnosti plynoucí ze zákona nebo ze smlouvy. K porušení této povinnosti může dojít jednáním i opominutím. Skutečnost, že došlo k porušení některé právní povinnosti a že vzniklá škoda je s tímto porušením (protiprávním úkonem) v příčinné souvislosti, musí prokázat poškozený. Jestliže občan, který škodu způsobil, ji nezavinil, je na něm; aby to prokázali. Je totiž nutno uvážit, že ten, kdo za škodu odpovídá, zná zpravidla lépe situací; za které ke škodě došlo, a že proto, je-li nevinný; může snadněji prokázat svou nevinu než poškozený jeho vinu. V tom směru se úprava provedená osnovou odlišuje od úpravy dosavadní, podle níž musí poškozený prokazovat i škůdcovu vinu. V praxi ovšem zjišťování viny namnoze splývá se zjištěním, zda byla porušena některá právní povinnost. Situace poškozeného i toho, kdo škodu způsobil, je také značně usnadněna povinností soudu dbát o zjištění objektivní pravdy.

Osnova zjednodušuje cellové uspořádání náhrady škody a upouští od dosavadní kazuistiky. Tak například neřeší výslovně odpovědnost za škodu způsobenou věcí (§ 30 občanského zákoníku č. 241/1950 Sb.); i odpovědnost za tuto škodu je třeba posoudit podle obecných hledisek. To platí i o náhradě škody způsobené náhodou (§ 341 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), neboť i zde v podstatě jde o odpovědnost za zavinění.

Odpovědnost organizací

Také při odpovědnosti organizace vychází osnova z předpokladu viny, přičemž považuje zavinění pracovníka za zavinění organizace. Při této úpravě se vychází z toho, že právní a hospodářská struktura organizace není zpravidla poškozenému občanovi známa, a proto by mu ani nebylo známo, co bylo příčinou škody. Podle osnovy odpovídá tedy přímo organizace občanovi za škodu, která mu byla v rámci plnění jejích úkolů způsobena těmi, kde tyto úkoly plní, ledaže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Ve vztahu k poškozenému tyto osoby samy za škodu neodpovídají. Úprava vypořádání pracovníka s organizací, jejíž úkoly plní, se ponechává pracovněprávním předpisům.

Případy zvláštní odpovědnosti za vzniklou škodu

Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nejsou schopni posoudit následky svého jednání

Za škodu nelze činit odpovědným toho, kdo buď pro nezletilost anebo pro duševní poruchu není způsobilý k tomu, aby mohl posoudit následky svého jednání, anebo není schopen své jednání ovládat. Pokud jde o nezletilé, nestanoví osnova na rozdíl od dosavadní úpravy určitý věk, od kdy je nezletilý odpovědným za způsobenou škodu. Je třeba v konkrétním případě uvážit, zda nezletilý byl schopen své jednání ovládnout a posoudit jeho následky. Toto pojetí odpovědnosti nezletilého za způsobenou škodu je v souladu s pojetím způsobilosti nezletilého k právním úkonům, které rovněž odstraňuje dosavadní věkové hranice. Za následky jednání nezletilého nebo toho, kdo pro duševní poruchu nemůže být odpovědným, jsou odpovědni a povinni způsobenou škodu nahradit ti, kteří nad nimi zanedbali náležitý dohled. Co je třeba rozumět náležitým dohledem, je nutno posoudit podle povahy věci a okolnosti jednotlivého případu. Lze-li nezletilého nebo osobu stiženou duševní poruchou vzhledem k jejich rozumové vyspělosti uznat odpovědnými za způsobenou škodu, odpovídají s nimi osoby, které zanedbaly dohled, solidárně. Jestliže funkci dohledu vykonávali pracovníci organizace, odpovídá poškozenému přímo organizace.

Občan, který se vlastní vinou uvedl do takového stavu, že nemůže posuzovat následky svých činů (například se opije), je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou. I když úsudek nebo schopnost ovládání jednání takového občana jsou oslabeny, je správné, aby nesl sám následky toho, že se přivedl do takového stavu. Nebylo by spravedlivé, aby škoda šla k tíži těch, jimž byla způsobena. Za škodu takto vzniklou odpovídají také ti, kdo jiného do tohoto stavu úmyslně přivedli.

Odpovědnost za jednání proti pravidlům socialistického soužití

Vedle obecné odpovědnosti za způsobenou škodu, kde je předpokladem porušení právní povinnosti ať občanem či organizací, upravuje osnova mezi, případy zvláštní odpovědnosti i případ, kdy škoda byla způsobena úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití. Takové úmyslné jednání musí však poškozený sám škůdci prokázat.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

Jestliže občan neplnil povinnost uloženou k odvrácení hrozící závažné škody (§ 416 odst. 1), ačkoli by splněním této povinnosti ke škodě nedošlo, může mu soud uložit, aby přispěl k její náhradě (§ 425). Tato úprava odpovědnosti však nesmí být chápána tak, jako by se jí povinnost nahradit vzniklou škodu přesouvala z toho, kdo za škodu odpovídá, na toho, kdo nesplnil prevenční povinnost. K rozhodnutí soudu může dojít jen tehdy, když nelze škodu jinak nahradit. Jde pouze a příspěvek k náhradě, jehož rozsah má být přiměřený okolnostem případu. Soud musí zejména posoudit, jaká byla příčina; že prevenční povinnost nebyla splněna.

Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

Jde o případy, kdy ke škodě došlo nezákonným rozhodnutím státního orgánu anebo orgánu, na který úkoly státního orgánu přešly (§ 426). Osnova vychází ze stanoviska, že odpovědnost za škody způsobem nezákonným rozhodnutím vyplývá z požadavku společnosti na dodržování socialistické zákonnosti. Úpravu této odpovědnosti je ovšem nutno ponechat zvláštním předpisům; neboť přímo v občanském zákoníku nelze souhrnně všechny případy upravit pro rozmanitost a odlišnost jednotlivých skutkových podstat. V osnově je tedy pouze obecně vyslovena zásada, že se odpovídá i za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle úpravy obsažené ve zvláštních předpisech. Pokud takové předpisy nebyly již vydány (např. úprava odpovědnosti za neoprávněnou vazbu a trest provedené v trestním řádu), bude možno podle této zásady postupovat, jakmile zvláštní předpisy budou vydány.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a provozem zvlášť nebezpečným

Do osnovy se zařazuje i náhrada škody způsobené provozem dopravních prostředků, dosud upravená ve zvláštním zákoně (zák. č. 63/1951 Sb.), jakož i odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným (§ 351 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.). Jde-li o organizace, které provozují dopravu, nezáleží na tom, zda jde o dopravní prostředek motorový či nikoliv (např. provoz přívozu na řekách). V ostatních případech musí jít o dopravní prostředek motorový; výjimku tvoří pouze provozovatel letadla, který odpovídá, i když letadlo není poháněno motorem. Zachovává se zásada, že odpovědnost k náhradě škody vzniká bez zřetele na zavinění [tzv. odpovědnost objektivní). Této odpovědnosti se lze zprostit jen ve zvlášť uvedených případech, kdy by nebylo v souladu s pravidly socialistického soužití; aby byl poškozenému nárok na náhradu škody přiznán. Je to tehdy, když provozovatel prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při veškerém úsilí, které mohlo být vynaloženo. Své odpovědnosti se však provozovatel nemůže zprostit, jestliže byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Princip objektivní odpovědnosti nelze ovšem použít, když dojde ke střetnutí provozů a má být provedeno vypořádání mezi jejich provozovateli. Tu musí být o náhradě způsobené škody rozhodnuto podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Stejné zásady odpovědnosti platí, jde-li o provoz zvláště nebezpečný.

Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

Úprava se vztahuje na tři skupiny provozovatelů. Především jde o odpovědnost organizací, které poskytují ubytovací služby (§ 300 až 306). Jejich odpovědnost se týká věcí, které byly ubytovaným občanem přineseny do prostor ubytovacího podniku anebo jím byly odevzdány některému z jeho pracovníků. V druhém případě jde o škodu; která vznikne na věcech; jež si občané v různých zařízeních (v restauracích, zdravotních střediscích, plovárnách apod.) na vyhrazených místech odkládají. Třetí skupinu tvoří provozovatelé garáží; jejich odpovědnost se týká vozidel v garáži umístěných. Na rozdíl od dosavadní úpravy osnova nerozlišuje, zda škoda byla způsobena domácími či jinými lidmi, a zdůrazňuje, že se této odpovědnosti nelze zprostit ani jednostranným prohlášením (např. vyhláškou vyvěšenou v prostorách podniku), ani dohodou. Nárok musí být uplatněn nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, a to pod sankcí ztráty nároku. Provozovateli musí být totiž umožněno, aby mohl co nejrychleji zahájit pátrání po skutečném viníkovi. Výše hodnoty, za kterou se odpovídá u peněz, cenností a klenotů, které nebyly organizací převzaty do úschovy, se stanoví vyhláškou ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, a to částkou 1000 Kčs. Toto omezení má působit k tomu, aby se takové věci dávaly do zvláštní úschovy, kdy se odpovídá bez omezení. Cennostmi se rozumí zejména vkladní knížky, legitimační cenné papíry, směnky a šeky.

Společná odpovědnost

Na rozdíl od občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který vychází ze zásady solidárnosti závazků několika dlužníků (§ 239), upravuje osnova v § 74 vztahy vyplývající ze skutečnosti, že témuž věřiteli má plnit dluh více dlužníků, tak, že zásadně (není-li jinak stanoveno nebo účastníky dohodnuto), je každý dlužník povinen platit pouze díl na něj připadající. Tato zásada se důsledně promítá i do úpravy společné odpovědnosti za škodu. Osnova proto stanoví, že způsobí-li škodu více občanů nebo organizací společně, odpovídají podle své účasti na způsobení škody; solidární odpovědnost k náhradě škody je upravena v § 422 odst. 1 a § 423. Aby tímto rozdělením odpovědnosti nemohlo dojít k újmě poškozeného, připouští osnova, aby v odůvodněných případech soud mohl rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, odpovídají společně a nerozdílně (solidárně). Ustanovení § 440 je obdobné ustanovení § 74 odst. 3 osnovy.

Zavinění poškozeného

Úprava důsledků zavinění poškozeného se vztahuje jak na případy, kdy škůdce odpovídá za vzniklou škodu proto, že ji zavinil (§ 420), tak na případy, kdy jde o odpovědnost objektivní (§ 427 a 428). Aby nemohly vzniknout pochybnosti, stanoví se výslovně, že poškozený si nese sám škodu, kterou výhradně zavinil.

Způsob a rozsah náhrady

Vznikne-li škoda; je nejpřirozenějším způsobem její náhrady uveden) v předešlý stav. Jen tam, kde to není dobře možné anebo kde by to nebylo účelné, hradí se škoda v penězích. Náhrada v penězích musí být ovšem provedena v takovém rozsahu, aby tím byly plně vyváženy důsledky plynoucí z toho, že nebylo provedeno navrácení v předešlý stav. Zásada, že škoda se hradí uvedením v předešlý stav, je tedy zároveň směrnicí pro rozsah náhrady škody v penězích. Z toho také vyplývá, že se hradí jen skutečná škoda. Nutno však přiznat, že setrvat důsledně na požadavku, že ve všech případech se hradí jen skutečná škoda a nikoli škoda další (to; co poškozenému ušlo, jak stanoví dosavadní občanský zákoník), by leckdy nebylo spravedlivé. Stejně tak by ovšem mohlo vést k nežádoucím tvrdostem - zejména při škodách způsobených z nedbalosti -, kdyby byla obecně stanovena povinnost nahradit i další než jen skutečnou škodu. Osnova proto zvolila takové řešení, které dává soudu možnost, aby při škodě úmyslně způsobené přiznal náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. Tak by tomu například mohlo být v případě, kdyby někdo v době zemědělských prací úmyslně zničil těžko nahraditelnou součástku hospodářského stroje, takže by nebylo možno s ním v těchto pracích pokračovat.

Se zásadou, že škoda se hradí především uvedením v předešlý stav, úzce souvisí i další zásada, že pro určení výše škody na věci je rozhodná doba, kdy došlo k jejímu poškození.

Při škodách způsobených na zdraví se hradí ztráta výdělku, odškodňují se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění a poskytuje se úhrada nákladů spojených s léčením. Úprava všech těchto náhrad je obdobná jako při odškodnění pracovních úrazů.

Rozsah náhrady při ztrátě na výdělku je omezen tak, aby náhrada za tuto ztrátu od skončení pracovní neschopnosti spolu s výdělkem poškozeného dosahovaným po škodné události a spolu s dávkami důchodového zabezpečení měla maximální hranici, jež je upravena ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Likvidace náhrady škody způsobené ublížením na zdraví je tedy založena na zásadě zajistit občanům takto poškozeným postačující hmotné prostředky pro jejich další život, a to v souladu s možnostmi a úrovní jak celé naší společnosti, tak i jejích jednotlivých členů. Přitom se přihlíží k tomu, že základním zdrojem těchto prostředků je vlastní práce. Náhrada se tu poskytuje vždy ve formě peněžitého důchodu. Jednorázová náhrada by se mohla projevit nepříznivě jak pro poškozeného, tak i pro toho, kdo je povinen náhradu poskytnout. Nelze totiž vyloučit, že může nastat změna následků poškození, a to jak k horšímu, tak i k lepšímu.

Stanovení limitu při škodě na zdraví by však mohlo vést v některých případech k tvrdosti, zejména kdyby šlo o škodu způsobenou úmyslně. Znamenalo by to, že i v tomto případě by musel poškozený část škody přesahující limit nést ze svého. Proto osnova připouští, aby při úmyslně způsobené škodě mohl soud přiznat úhradu přesahující limit, kdyby nepřiznání této vyšší úhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. (Například kdyby budoucí výdělek poškozeného z důvodu utrpěné škody na zdraví byl podstatně nižší než výdělek škůdce).

Při usmrcení je výše náhrady ve formě peněžitého důchodu ohraničena tak, že se při výpočtu náhrady nepřihlíží k výdělku usmrceného, pokud by přesahoval částku, jejíž výše je upravena ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Hradí se náklady poskytované pozůstalým na výživu, avšak jen pokud nejsou uhrazeny dávkami sociálního zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. I tu může soud - byla-li škoda způsobena úmyslně - stanovený limit překročit, a to ze stejných důvodů jako při škodě na zdraví. Ustanovení Úmluvy o sjednocení některých pravidel v mezinárodní letecké dopravě (č. 15/1935 Sb.) zůstávají nedotčena. Vedle toho se hradí náklady přiměřeného pohřbu až do částky 5000 Kčs i náklady pomníku, jak je stanoveno ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Snížení náhrady

Pokud nejde o škodu způsobenou úmyslně, přiznává osnova soudu právo, aby výši náhrady snížil. Hlediska, z nichž má soud při zmírnění vycházet, se řídí pravidly socialistického soužití. Nerozhodují jen osobní a majetkové poměry na straně poškozeného a toho, kdo za škodu odpovídá, ale i společenský význam škody a okolnosti, za kterých byla způsobena. V rámci těchto okolností uváží soud i míru zavinění.

Hlava třetí

Odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch

Při úpravě tohoto institutu upouští osnova od dosavadního systému různých případů tzv. bezdůvodného obohacení, který je svým uspořádáním příliš úzký; neboť svým výpočtem nepostihuje všechny případy neoprávněného majetkového prospěchu na úkor společnosti nebo spoluobčanů. V morálce naši společnosti platí zásada, že nikdo nesmí v jakékoli míře získat nepoctivě majetkový prospěch nejen na úkor společnosti, ale ani na újmu jiného občana. Podle této zásady je v osnově upravena odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch. Neoprávněně získaným majetkovým prospěchem je proto nejen prospěch nabytý z neplatného právního úkonu nebo bez právního důvodu, ale i každý prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Osnova sem zahrnuje i případy, kdy si nálezce ponechá ztracenou věc nebo si přisvojí věc skrytou nebo opuštěnou, jejíž vlastník není znám. Takové věci připadají do vlastnictví státu. Stát má tedy na základě tohoto ustanovení postavení vlastníka a může se na každém, kdo věc zadržuje, domáhat vydání vlastnickou žalobou; protože jde o právo vlastnické, nepodléhá toto právo promlčení (§ 100). Neoprávněně získá majetkový prospěch i ten, za nějž někdo jiný plnil to, co měl po právu plnit sám. Neoprávněně nabytý prospěch je nutno vrátit, za neoprávněně provedené výkony je třeba poskytnout úhradu v penězích. V penězích je nutno úhradu poskytnout také tehdy, není-li dobře možné vrátit to, co bylo neoprávněně získáno. Neoprávněně získaný majetkový prospěch se zásadně vrací tomu, na jehož újmu byl získán. Leckdy však osobu takto postiženou nelze zjistit. V takovém případě musí být neoprávněný majetkový prospěch vydán státu. Stává se, že pachatel promění nepoctivé získané peníze ve spotřební předměty; koupí tedy někdy i takové předměty, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu by tu nebylo možno úspěšně provést. Proto osnova připouští, aby v těchto případech mohl soud rozhodnout, že nárok na vrácení lze uspokojit i z těchto věcí a že dlužník s nimi nesmí disponovat, pokud není nárok uspokojen.

V rámci neoprávněného majetkového prospěchu jsou také upraveny případy, kdy si smluvní strany musí vrátit to, co navzájem plnily z neplatné smlouvy. Pravidlům socialistického soužití by neodpovídalo, aby měl právo na vrácení plnění v každém případě i ten účastník, který uzavřel smlouvu s úmyslem porušit zákon. Prokurátor může v případech uvedených v § 457 odst. 2 a 3 navrhnout, aby plnění - zcela nebo zčásti - připadlo státu.

Neoprávněným majetkovým prospěchem není získání takového prospěchu, který pravidlům socialistického soužití neodporuje. Je to plnění přijaté že hry nebo sázky uzavřené mezi občany, jakož i vrácení peněz půjčených dohry nebo sázky. Takové plnění nelze sice vymáhat u soudu, ale bylo-li poskytnuto dobrovolně, není možno je požadovat zpět. To platí i o plnění promlčeného dluhu a takového dluhu; který není závazný jen pro nedostatek předepsané formy.

ČÁST SEDMÁ

DĚDĚNÍ MAJETKU V OSOBNÍM VLASTNICTVÍ

Ústava v článku 10 odst. 2 zaručuje dědění osobního majetku. Osnova toto ustanovení ústavy provádí a vychází přitom z toho, že dědické práv je nerozlučně spojeno s osobním vlastnictvím, které sloužilo nejen zůstaviteli, ale i jeho rodině. Proto osnova zajišťuje, aby předměty osobního majetku zemřelého občana nabyli především ti, kteří jsou s ním v blízkém osobním a citovém vztahu, tedy zejména členové rodiny a ostatní blízcí příbuzní.

Při úpravě dědění bere osnova zřetel k nynějšímu stupni vývoje naší společnosti. Proto byly některé instituty dosavadního dědického práva nahrazeny jinými a od jiných, které jsou již vývojem překonány, bylo upuštěno. To platí například o zřeknutí se dědictví smlouvou, které dříve umožňovalo tzv. vybytí především u jednotlivě hospodařících rolníků. Do nové úpravy nebyl pojat ani institut vydědění. Osnova nezná ani institut odkazu bez současné odpovědnosti za zůstavilelovy závazky. Nebylo převzato ani ustanovení o tzv. manželově přednostním nároku na obvyklé domácí zařízení, jehož není zapotřebí vzhledem k nové úpravě bezpodílového spoluvlastnictví k věcem nabytým za trvání manželství.

Hlava první

Nabývání dědictví

Osnova zachovává zásadu, že se nabývá dědictví smrtí občana, neboť tato zásada je v souladu s nazíráním pracujících.

Osnova připouští možnost odmítnout dědictví. Zvláštní forma a lhůta pro odmítnutí dědictví má za účel bránit nerozvážným projevem dědiců a sporům, které z takových projevů vznikají. Osnova nepřipouští odmítnutí části dědictví ani připojení podmínek a výhrad k dědicovu projevu; chce tím zabránit tomu, aby dědic nepřijal jen věci vhodné k osobní potřebě, například rodinný domek nebo osobní vozidlo, a ostatní majetek odmítl a vyhnul se tak plnění povinností ke společnosti spojených s převzetím takového majetku (např. při dědění pozemků určených k zemědělské výrobě).

Po zůstaviteli nemůže dědit takový dědic, který se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti závěti. Nebylo by to ve shodě se socialistickou morálkou. Protože však socialistická společnost počítá s převýchovou i takových lidí, kteří se dopustili trestného činu, připouští osnova jejich dědění, jestliže jim zůstavitel tento čin odpustil.

Odpovědnost za dluhy

Dědění nemá být pro dědice majetkovým rizikem. Proto odpovídá dědic za pasíva dědictví jen do výše nabytého dědictví. Je-li více dědiců odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k ceně celého dědictví.

Osnova počítá i s možností, že dědictví může být předluženo, a upravuje přenechání zůstavitelova majetku věřitelům na základě dohody dědiců s věřiteli, která podléhá schválení státního notářství a přispěje k rychlému uspořádání majetkových poměrů zůstavitele, popřípadě jeho dědiců a věřitelů. Kdyby pak k dohodě nedošlo, upravuje osnova povinnosti dědiců podle ustanovení notářského řádu o likvidaci dědictví, jakož i povinnosti dědiců při svolání věřitelů.

Tyto zásady odpovědnosti za dluhy platí i v případě, že zůstavitelův majetek připadl státu. Umožňuje se, aby stát mohl peněžité zůstavitelovy dluhy uhradit nejen penězi, ale i jednotlivými předměty z dědictví. Jinak by se neodůvodněně zlepšovalo postavení věřitelů tím, že jejich nelikvidní pohledávky (například u nájemních domů) musely by být státem uspokojeny plnou hodnotou v penězích. Protože nelze vyloučit případ, že věřitel přijetí věci na úhradu dluhu odmítne, stanoví se, že stát může navrhnout likvidaci dědictví. Postup při likvidaci dědictví upravuje notářský řád.

Hlava druhá

Dědění ze zákona

Protože dědické právo je určeno k tomu, aby posilovalo rodinné, příbuzenské a osobní vztahy, je okruh zákonných dědiců omezen na osoby, které i dosavadní právo ze stejných důvodů povolávalo k dědění (s výjimkou nepraktického ustanovení o dědickém právu prarodičů). Osnova zavádí třetí dědickou skupinu, do které zařazuje zůstavitelovy sourozence, neboť ti si již zpravidla vytvořili své vlastní rodiny a jejich vztah k zůstavitelovi není už proto bezprostřední.

Hlava třetí

Dědění ze závěti

I když dědění ze zákona je z hlediska zájmu společnosti nejvhodnějším způsobem přechodu majetku zemřelého občana, připouští osnova pořizovací volnost občana, ale omezuje ji zákonnými právy jeho potomků jako nepominutelných dědiců.

Dosavadní forma závěti psané jinou osobou do statečně nezabraňovala sporům o platnost závěti. Osnova proto připouští kromě závěti zřízené ve formě notářského zápisu pouze závěť psanou vlastní rukou zůstavitele.

Hlava čtvrtá

Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců

Z jiných hledisek než dosud je upraveno potvrzení dědictví a vypořádání dědiců, které nemá být pouhou deklarací stavu, který nastal smrtí zůstavitele.

Je-li jen jeden dědic, ať již dědic ze zákona nebo dědic ze závěti, vydá mu státní notářství po projednání dědictví úřední potvrzení, které je bezpečným průkazem, že nabyl dědictví již zůstavitelovou smrtí. Mezi více dědici bude však provedeno vypořádání, a to především dohodou dědiců, která vyžaduje schválení státním notářstvím, anebo rozhodnutím státního notářství; při dohodě bude možno lépe přihlédnout k potřebám úpravy v konkrétním případě, s nímž zákon ani zůstavitel nemohli předem počítat. V prvé řadě počítá osnova s dohodou dědiců podle jejich potřeb, které tu jsou v době projednání dědictví a s nimiž nemohl počítat ani zákon, který, bere zřetel jen na vztah dědiců k zůstaviteli; ani popřípadě sám zůstavitel v závěti.

Vypořádání má zásadně vyřešit všechny právní vztahy vyplývající z dědictví. Určí se zde proto také, kdo z dědiců dostane kterou věc, kdo vyplatí jinému dědici určitou částku, zda některá věc bude zpeněžena a její výtěžek rozdělen mezi dědice, zda a které dluhy budou uhrazeny přímo v hotovosti, která je v dědictví, nebo kteří dědici dluhy převezmou a v jaké výši.

Základem pro vypořádání jsou podíly dědiců určené zákonem nebo závětí. Dřívější samostatný institut započtení se nahrazuje pružnější úpravou prováděnou v rámci vypořádání, která se vztahuje v případech v zákoně uvedených i na dědice ze závěti. I při rozdělování dědictví je třeba přihlédnout k možnosti účelného využití věci jednotlivými dědici. Rovněž možnost přidělení dědictví nebo jeho dílu jen jednomu z dědiců a současné uspokojení ostatních dědiců penězi nebo zbývajícími předměty dědictví zavádí se proto, aby byl majetek z hlediska zájmu společnosti účelně využit. Předchází se tak i případným sporům mezi dědici, k nimž docházelo při dosavadním dělení majetku na ideální podíly, například při spoluvlastnictví rodinného domku. Při vypořádání je možno upravit i odpovědnost dědiců za pasíva jinak, než je uvedeno v § 470. Osnova však zajišťuje práva věřitelů tím, že takovou úpravu připouští jen s jejich souhlasem.

Hlava pátá

Ochrana oprávněného dědice

Protože není vyloučeno, že dědictví bude potvrzeno někomu; kdo dědicem není, a oprávněný dědic se zjistí teprve později, což je možné zejména u dědiců neznámých nebo dědiců neznámého pobytu, bylo nutno zajistit právo oprávněného dědice na vydání dědictví. Přihlíží se tu k dobré víře neoprávněného dědice i případného dalšího nabyvatele.

 


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP