Důvodová zpráva

OBECNÁ ČÁST

I

Ústava Československé socialistické republiky je mezníkem, kterým byla zakončena jedna historická etapa - přechodné období od kapitalismu k socialismu. Socialismus se v naší zemi stal skutkem. Přešli jsme k další etapě budování socialistické společnosti, v níž se plně rozvinou a uplatní všechny formy socialistického života. Směry tohoto rozvoje a úkoly, které je třeba splnit v současné etapě vývoje, vytyčil XII. sjezd Komunistické strany Československa, jehož usnesení je i základní směrnicí pro činnost všech orgánů, organizací a občanů.

Uskutečněním socialismu došlo k četným změnám ve společenských vztazích. Socialistická hospodářská soustava se stala jediným ekonomickým základem naší společnosti. Také socialistický stát vstupuje do nové etapy svého vývoje. Všechny tyto změny musí proniknout i právním řádem naší společnosti. Je třeba, aby nové společenské vztahy byly upraveny v právních předpisech tak, aby právo umožňovalo a podporovalo jejich další rozvoj a plnilo tak jako součást socialistické nadstavby aktivní úlohu.

Odlišnost socialistických společenských vztahů od společenských vztahů období přechodu k socialismu vyžaduje přestavbu podstatné části právního řádu. Zcela nově musí být pojaty i ty vztahy, jejichž úprava je předmětem občanského zákoníku z roku 1950. Jde o vztahy, které mají nejblíže k ekonomice, a které se proto vítězstvím socialistické hospodářské soustavy změnily nejpodstatněji. V nové úpravě, k níž základ položila již ústava, je vyjádřen a zakotven nový, již plně socialistický obsah těchto vztahů, a to formou, která jej vyjadřuje daleko konkrétněji a přesněji než dosavadní systém občanského práva.

II

Občanský zákoník z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.) vznikal za podstatně jiné situace, než jaká je dnes. Charakteristickým rysem tehdejší ekonomiky bylo, že vedle socialistického sektoru existoval i soukromokapitalistický sektor a že podstatnou roli hrál sektor malovýrobní. Socialistický sektor nebyl dosud plně upevněn, socialistické společenské vlastnictví nebylo ještě zcela konsolidováno, socialistické formy organizace výroby a plánovité řízení hospodářství se teprve začínaly rozvíjet. Jeho další vývoj bylo možno předvídat jen v hrubých rysech a bylo prakticky vyloučeno v právním předpise podrobně upravit překotně se vyvíjející vztahy socialistického hospodářství.

Za těchto okolností nebylo možno vypracovat takový občanský zákoník, který by plně vyjadřoval socialistický obsah společenských vztahů. Občanský zákoník z roku 1950 musil nutně vycházet z ekonomické a politické situace období, v němž vznikal, a musil být proto pojat tak, aby jeho ustanovení byla použitelná pro všechny sektory národního hospodářství. Z těchto důvodů občanský zákoník navázal na předchozí úpravu a zachoval její systém i vysoký stupeň obecnosti právní formy, aby jeho ustanovení vyhovovala všem sektorům, i když jejich ekonomika byla tak odlišná. Jednotlivé instituty dřívějšího práva toliko přizpůsobil novým poměrům, aniž je podstatně měnil nebo pronikavěji zasahoval do jejich obsahu. Ustanovení, jimiž vyjadřoval nové socialistické vztahy, nemohla být vnitřní a logickou součástí zvoleného systému úpravy, ale stála vedle něho a vymykala se i z celkového rámce zákona. Tak například v ustanovení § 100 až 106 uvádí dosavadní občanský zákoník druhy vlastnictví, ale úprava vlastnického práva je provedena tradičním způsobem, při němž se nerozlišuje, o jaký druh vlastnictví jde, takže jednotlivá ustanovení musí být proto tak obecná, aby mohla být použitelná jak pro vlastnictví socialistické, tak i pro vlastnictví osobní a soukromé. V důsledku toho nemohlo být osobní vlastnictví vyzdviženo jako institut, který je vlastní socialistickému právu, a ani podstata socialistického vlastnictví nemohla být vyjádřena vyhovujícím způsobem. Tak dochází k tomu, že nový společensko-ekonomický obsah občanskoprávních vztahů musí být násilně vtěsnáván do starých právních forem.

Přes tyto nedostatky sehrál občanský zákoník z roku 1950 v období svého zrodu a počátku své působnosti kladnou úlohu. Krokem vpřed bylo již to, že v hlavních rysech zachytil revoluční změny v oblasti společenského zřízení a že byl výrazem vůle dělnické třídy vybudovat socialistickou společnost. Nebyl však aktivním nástrojem této přeměny, neboť ta ustanovení, která ji vyjadřují, jsou jen proklamační povahy; konkrétní úprava jednotlivých institutů však chybí.

V dalším období počíná občanský zákoník působit jako brzdící prvek. Při rozvoji socialistické ekonomiky dochází totiž ke společenským vztahům, na které se občanský zákoník při svém tradičním pojetí nemůže vztahovat. Vývoj začíná jít mimo něj a občanský zákoník se postupně pro některé vztahy stává nepoužitelným, přestože formálně zůstává jedním ze základních předpisů našeho právního řádu.

Ze sféry působnosti občanského zákoníku se za socialismu vymyká především právo pracovní, neboť pracovní poměr ztrácí svůj charakter prodeje pracovní síly. Při nedostatku nových norem pracovního práva bylo sice podpůrně užíváno některých ustanovení občanského zákoníku i pro vztahy pracovněprávní, ale oblast jeho působnosti byla stále omezována speciálními úpravami jednotlivých otázek pracovního poměru, zejména otázek náhrady škody.

Občanský zákoník měl přímo platit i pro oblast hospodářských vztahů mezi socialistickými organizacemi. O hospodářských smlouvách však má jen rámcové ustanovení; proto postupně celá tato oblast musela být upravena speciálními předpisy. Ukázalo se, že použití občanského zákoníku pro další vztahy mezi socialistickými organizacemi nevyhovuje potřebám společnosti a že je třeba tyto vztahy upravit. Tento vývoj byl dovršen vydáním zákona č. 69/1958 Sb., o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi, který omezil použitelnost občanského zákoníku pro vztahy mezi socialistickými organizacemi na míru co nejmenší.

Působnost občanského zákoníku je fakticky omezena i tím, že neexistuje již soukromokapitalistický sektor, a tím, že hospodářský význam malovýroby silně poklesl. S nesocialistickými sektory národního hospodářství mizí z naší společnosti i ony vztahy, kterým forma úpravy občanského zákoníku nejlépe vyhovovala.

Tím dochází k tomu, že občanský zákoník je použitelný již jen pro oblast uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů. Avšak ani pro tuto oblast instituty občanského zákoníku nevyhovují. Uspokojování osobních potřeb občanů je v naší společnosti převážně zabezpečováno socialistickými organizacemi; vztahy, které mezi nimi a občany vznikají, mají již plně socialistický charakter a nelze je proto regulovat pomocí tradičních právních forem. Proto i na tomto úseku dochází k omezování působnosti občanského zákoníku. Speciální úprava se dostává někdy i do rozporu s ustanoveními občanského zákoníku; její vztah k němu není vyjasněn.

Občanský zákoník zastaral. Většina jeho ustanovení podrobně upravuje mrtvé, dnes už neexistující společenské vztahy. Naproti tomu chybí v něm úprava typických socialistických vztahů a tím je jejich rozvoj svazován. Tento nevyhovující stav nelze řešit vydáním dalších zvláštních předpisů, neboť všechny souvislosti může vyřešit jedině komplexní úprava. Usnesení Ústředního výboru KSČ z 8. prosince 1960 uložilo proto vypracovat nový občanský zákoník a zaměřit jeho úpravu na živé socialistické vztahy, které vznikají v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů.

III

Předním úkolem nového občanského zákoníku je vyjádřit naši socialistickou skutečnost. Nová úprava proto vychází především z toho, že se změnilo třídní složení naší společnosti, kterou dnes tvoří spřátelené třídy dělníků a družstevních rolníků spolu s pracující inteligencí. Zanikly třídy, které byly nositelkami nesocialistických sektorů hospodářství. Na socialistickém sektoru naší společnosti nemůže nic změnit ani existence zcela nepatrného zbytku malovýroby, neboť pro naše hospodářství již malovýroba význam nemá.

Ruku v ruce s mohutným rozvojem výrobních sil, k němuž došlo za přechodného období a který byl předpokladem pro vybudování materiálně technické základny socialismu, došlo i k zvýšení životní úrovně všeho našeho obyvatelstva. Zabezpečení bohatého života našeho lidu stojí v popředí činnosti strany i všech státních a společenských orgánů, je smyslem všeho úsilí ve společnosti, jejímž hlavním cílem je blaho člověka. Hmotné a kulturní potřeby občanů se rok od roku rozvíjejí a rostou. Zároveň s tímto rozvojem hmotných a kulturních potřeb vytvářejí se i nové socialistické formy, jimiž je uspokojování osobních potřeb občanů zajištěno.

Pro novou úpravu občanskoprávních vztahů z dnešní situace naší společnosti vyplývá, že zákoník již nemusí být pojat tak, aby se hodil i na jiné vztahy, než které vznikají na půdě socialistické hospodářské soustavy. Úprava se již nemusí přizpůsobovat těm formám, které vyhovují nesocialistickým sektorům, ale naopak vztahy, které ještě přežívají v důsledku existence zbytku malovýroby, se musí přizpůsobit formám, které vyhovují vztahům typicky socialistickým, a obdobné se podle nich řídit. Nový občanský zákoník se proto soustřeďuje na úpravu živých vztahů, k nimž každodenně dochází mezi občany a socialistickými organizacemi i mezi občany navzájem v souvislosti s uspokojováním hmotných a kulturních potřeb občanů.

Nový občanský zákoník vychází z dosaženého stavu, ze současné etapy vývoje. Jeho úkolem však současně je přispět k dalšímu rozvoji naší společnosti, připravit půdu dalšímu vývoji, vytvořit podmínky a předpoklady pro to, aby byly co nejlépe plněny úkoly stanovené XII. sjezdem KSČ. Sjezd konstatoval, že přechod ke společnosti komunistické vyžaduje mohutný rozvoj výrobních sil, vybudování materiálně technické základny komunismu. Tomuto rozmachu výroby musí napomáhat i právní úprava občanského zákoníku, i když se bude týkat především oblasti spotřeby. Výrobu a spotřebu totiž nelze chápat izolovaně, ale jedině v jejich vzájemné souvislosti. Proto XII. sjezd vytyčil jako jeden z nejdůležitějších úkolů, aby se výroba a spotřeba rozvíjely rovnoměrně a proporcionálně tak, aby byl mezi nimi stálý soulad. Občanský zákoník volí takovou úpravu, která zainteresuje každého občana jako spotřebitele na kvalitě výrobků i na kvantitativním rozvoji výroby.

Občanský zákoník rozvádí na poli občanského práva zásady, které vyjádřila naše socialistická ústava, zejména zásadu souladu zájmů jednotlivce a společnosti, ochrany socialistického a osobního vlastnictví, jednoty práv a povinností, rovnosti všech občanů a povinnosti zachovávat pravidla socialistického soužití.

Občanský zákoník jako zákon socialistické společnosti umožňuje další rozvoj socialistické demokracie, zejména rozvíjení účasti pracujících na správě státu a řízení hospodářství. Formy této účasti konkretizuje na úseku, který je předmětem jeho úpravy, a vyjadřuje i vztah mezi ústředním řízením a řízením nižšími složkami, vztah, který je podstatou demokratického centralismu.

IV

Ve všech svých institutech vychází osnova z toho, že zájmy jednotlivce a společnosti jsou za socialismu v zásadním souladu. Tento soulad se v oblasti práva projevuje jako jednota a vzájemná podmíněnost občanských práv a povinností vůči společnosti; je určujícím hlediskem postavení občana ve společnosti. jednota práv a povinností znamená jednak, že společnost všemi způsoby zajišťuje práva občanů a že má zájem na jejich plném rozvoji a na druhé straně, že tento plný rozvoj občanských práv je možný jen tehdy, budou-li i občané plnit všechny své povinnosti, které mají vůči společnosti, zejména povinnost pracovat ve prospěch společnosti. Tyto dva důsledky jednoty práv a povinností projevují se především tím, že osnova má celou řadu ustanovení, která znamenají posílení nebo utvrzení občanských práv. Dále klade osnova důraz na zachování celospolečenských zájmů. Ukládá proto povinnost rozvíjet, upevňovat a chránit socialistické společenské vlastnictví, neboť to je zdrojem jak bohatství republiky; tak i blahobytu pracujících. V souladu s požadavkem, aby byly prosazeny zájmy společnosti, poskytuje osnova dostatek právních prostředků k tomu, aby mohlo být zakročeno proti těm, kteří staví své úzce osobní, sobecké zájmy nad zájmy celku. Jde především o to, aby nikomu nezůstal majetkový prospěch, který získal neoprávněně, zejména trestnou činností, aby každý, kdo se takto obohatil, byl povinen obohacení vrátit nebo vydat společnosti.

Práva občanů jsou projevem společenských vztahů. Výkon těchto práv není proto jen záležitosti účastníků, ale má i společenský dosah. Proto například práva ze zákonné odpovědnosti za vady výrobků prodávaných v obchodě nejsou dána jen v zájmu občana, který koupil vadné zboží; ale uplatňováním těchto práv provádějí občané jako spotřebitelé kontrolu nad výrobou a její kvalitou. Již sám důsledný výkon občanských práv znamená účast občanů na řízení hospodářství a na kontrole činností socialistických organizací, zejména těch; které zajišťují uspokojování hmotných a kulturních potřeb. Rozvoj socialistické demokracie ovšem umožňuje i celou řadu dalších forem přímé i nepřímé účasti pracujících na řízení; prohlubování této účasti má pak přímý vliv na to, že občanská práva mohou být stále dokonaleji zabezpečována.

Ve vztahu občana ke společnosti hraje významnou roli i morálka, která se při postupu ke komunismu stále sbližuje s právem. Z toho důvodu normuje občanský zákoník i určité principy morální, a tím posiluje jejich význam. Již v zásadách občanskoprávních vztahů se osnova dovolává pravidel socialistického soužití. Sbližování práva a morálky umožňuje i to, že občanský zákoník může mít i některé normy bez sankce, neboť za podmínek, které jsou v socialistické společnosti, se takové normy mohou prosadit i jen výchovným působením. Výchovné působení ovšem hraje významnou úlohu i při zachovávání norem, které mají sankci; metoda přesvědčování má vždy přednost před donucením.

Socialismus je takovým stupněm vývoje společnosti, kdy potřeby člověka mohou být uspokojovány toliko podle jeho podílu na tvorbě společenského bohatství. Z toho důvodu se uspokojování hmotných a kulturních potřeb zajišťuje především odměňováním za práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu. Formou spotřeby, která odpovídá tomuto základnímu socialistickému způsobu rozdělování, je osobní vlastnictví, které je plně v souladu se zásadou hmotné zainteresovanosti a se socialistickou formou odměňování za práci. Osnova proto vyzdvihuje osobní vlastnictví jako institut, jehož podstata je socialistická, a výrazně ji odlišuje od druhů vlastnictví, které nemají socialistickou povahu a jejichž ekonomická funkce je jiná; vytváří tak předpoklady pro plný rozvoj a účinnou ochranu osobního vlastnictví.

Zásada odměňování podle práce není již za socialismu jediným způsobem rozdělování spotřebních předmětů. Uspokojování potřeb občanů společnost zajišťuje také bezplatným rozdělováním podle potřeb. Tato zásada, která svou povahou je již komunistickou formou rozdělování, existuje za socialismu jen v míře omezené. Protože však při budování socialistické společnosti bude její význam i podíl stále sílit a růst, musí občanské právo vytvořit půdu i pro její další rozvoj. Osnova proto nemůže tuto vyšší formu rozdělování pominout, má však přitom stále na zřeteli, že základní formou rozdělování zůstává v naší společnosti rozdělování podle práce ve prospěch společnosti.

V osnově dochází plného vyjádření také ta skutečnost, že uspokojování osobních potřeb občanů zajišťují převážně socialistické organizace, takže vztahy, které v souvislosti s uspokojováním potřeb občanů vznikají; projevují se jako vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi. Jak občané, tak organizace mají jako účastníci těchto vztahů rovné postavení. Osnova upouští od preference socialistických organizací, kterou ve svých ustanoveních obsahoval občanský zákoník z roku 1950. Vychází přitom z toho, že síla socialistického společenského vlastnictví, jehož jsou socialistické organizace nositelkami, je dána vahou socialistické hospodářské soustavy a že proto není již třeba zajišťovat upevňování socialistického vlastnictví mimoekonomickými prostředky. Ostatně ze zásadního souladu zájmů jednotlivce a společnosti vyplývá i to, že socialistické organizace nemají být ve svých právech zvýhodňovány, neboť jejich posláním je poskytovat občanům služby, a tím dbát o všestranné uspokojování jejich osobních potřeb. Nesmí však být zvýhodňováno ani postavení občanů vůči organizacím, protože organizace jsou představitelkami zájmů společnosti. Rovnost subjektů občanskoprávního vztahu odpovídá proto podstatě těchto vztahů nejlépe.

Jedním z úkolů, které vytyčil XII. sjezd KSČ, je zabezpečení rozvoje spotřebního průmyslu tak, aby na trhu bylo zboží vysoké kvality v dostatečném množství a v žádaném sortimentu. Osnova se proto při úpravě vztahů mezi občany a socialistickými organizacemi neomezuje jen na úpravu jednotlivých typů smluv, jak tomu bylo až dosud, ale volí úpravu, která zajišťuje práva občanů na to, aby jim byly poskytnuty služby, a upravuje i důsledky, které plynou z toho, že k poskytnutí služeb neoprávněně nedošlo. Z toho důvodu není a nemůže být vhodným výrazem například pro koupi zboží v obchodě obecná kupní smlouva, při niž proti sobě stojí subjekty, jejichž zájmy si navzájem odporují; jednotlivý kupní akt je v osnově upraven v rámci širších souvislostí vztahu občana ke společnosti. Význam smluv je proto v socialistickém občanském právu jiný; nejsou to většinou skutečnosti, které teprve zakládají práva a povinnosti, neboť ty vyplývají již přímo ze zákona, ale jsou to skutečnosti, jejichž pomocí se tato zákonná práva konkretizují.

Zcela jinou funkci než vztahy občanů k socialistickým organizacím mají vztahy mezi občany navzájem. Z hlediska uspokojování osobních potřeb občanů je význam těchto vztahů druhotný, ale jejich úprava je stejně důležitá, protože v nich se projevuje nový poměr člověka k člověku, poměr, který ztrácí výlučně majetkovou povahu. Za socialismu jsou tyto vztahy výrazem soudružské spolupráce, vzájemné pomoci a úcty k právům spoluobčanů.

Tyto stěžejní zásady nového občanského zákoníku jsou vyjádřeny jak v preambuli, tak i v zásadách občanskoprávních vztahů. Zásady článku VIII ukládají povinnost, aby ve smyslu těchto zásad, z nichž nový zákon vychází, byla jednotlivá ustanovení zákona vykládána a používána.

V

Osnova volí pro vyjádření socialistických společenských vztahů novou formu úpravy. Tato změna není samoúčelná; nejde při ní jen o to, aby jednotlivá ustanovení byla vyjádřena srozumitelněji, a o pouhé přejmenování některých institutů, ale o to, aby novému obsahu společenských vztahů byla dána i vhodná právní forma.

V dřívějších typech státu, ve vykořisťovatelských formacích, vládnoucí třída si ani nemohla dovolit otevřeně říci, co se vlastně skrývá za právními normami. Zejména buržoazie nemohla přiznat, že právo vyjadřuje jen její nejvlastnější zájmy; právní normy koncipovala proto tak, aby sice vyhovovaly jejím třídním zájmům, ale aby skutečná podstata společenských vztahů z nich nebyla patrná. Vyhovoval ji proto systém úpravy založený na abstraktních institutech, z nichž byly zřejmé jen vnější, jevové stránky společenských vztahů, nikou jejich skutečná podstata. Od tohoto systému úpravy osnova upouští, neboť v jeho rámci není možno odpovídajícím způsobem vyjádřit socialistický obsah společenských vztahů, natož aby při jeho zachování mohly být vytvořeny podmínky pro to, aby právo napomáhalo vývoji.

Místo systému abstraktních institutů používá osnova institutů konkrétních, jako je osobní vlastnictví, užívání bytů a pozemků, služby, občanská výpomoc atd. Z těchto institutů je jasně patrno, o co v tom kterém právním vztahu ve skutečnosti jde. Proto například koupě není už pojímána obecně jako kterákoliv smlouva, jíž se za úplatu převádí vlastnictví, ale je konkrétně upraven především prodej zboží v obchodě, jehož ekonomickou podstatou je služba obyvatelstvu. Při této formě úpravy je možno upustit od pojetí, podle něhož smluvní strany stoji svými zájmy proti sobě, a vyjádřit naopak soulad zájmů účastníků občanskoprávního vztahu, zejména socialistických organizací a občanů. Proto i právní forma osobního užívání bytů a pozemků se podstatně liší od dřívějšího nájmu (pachtu), v němž postavení účastníků obdobně jako u kupní smlouvy bylo protichůdné.

Občanský zákoník neupravuje celou oblast socialistické ekonomiky, ale zaměřuje se na vztahy, které vznikají při uspokojování osobních potřeb občanů. Občanský zákoník nelze pojímat jako základní předpis pro všechny majetkové vztahy v naší společnosti. Již proto ne, že upravuje nejen vztahy majetkové, ale i vztahy, jejichž charakter není (buď vůbec, nebo převážně) majetkový a dále proto, že ne všechny majetkové vztahy vznikají v oblasti uspokojování potřeb občanů, které je předmětem jeho úpravy.

VI

Práce na občanském zákoníku byla součástí kodifikačních prací, které navázaly na ústavu. Na jeho přípravě se podíleli pracovníci praxe i vědy. Připomínkového řízení se zúčastnily nejen všechny ústřední orgány a úřady, ale i všechny soudy, dále prokuratura, notářství, advokacie dále národní výbory a některé podniky a společenské organizace. V rámci připomínkového řízení se mohli ti, kteří budou používat ustanovení občanského zákoníku, vyjádřit k jejich obsahu, posoudit jejich význam pro praxi a navrhnout příslušné změny.

Současně s připomínkovým řízením probíhaly i besedy s pracujícími. Ve všech okresech byly nejdůležitější otázky občanského zákoníku probrány v kolektivech pracujících; tak byl zjištěn nejen názor pracujících na připravovanou úpravu, ale bylo shromážděno mnoho dalších podnětů, které znamenaly podstatné zlepšení osnovy občanského zákoníka.

Vládní návrh občanského zákoníku je proto kolektivním dílem, na jehož přípravě měla účast široká veřejnost - právnická i neprávnická. Vypracování občanského zákoníku tímto způsobem je svědectvím rozvoje socialistické demokracie v našem státě, ukazatelem toho, že názory pracujících se přímo vtělují do zákona, že zákony jsou tak výrazem vůle celé společnosti.

 


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP