Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1963

III. volební období

149

Vládní návrh

Zákon

ze dne..... 1963

o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu)

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

HLAVA I

Úvodní ustanovení

Díl I

§ 1

Účel zákona

Účelem tohoto zákona je souborným způsobem upravit majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku na základě zásady plné právní rovnosti a nepřípustnosti jakékoliv diskriminace kteréhokoliv z účastníků mezinárodního obchodu, napomáhat tak rozvíjení hospodářských styků Československé socialistické republiky se všemi zeměmi, nehledíc k rozdílům v jejich společenském a státním zřízení, a tím přispívat k upevnění mírového soužití a přátelství mezi národy.

DÍL II.

§ 2

Předmět úpravy

(1) Za vztahy vnikající v mezinárodním obchodním styku se ve smyslu tohoto zákona považují:

a) majetkové vztahy, na základě nichž došlo nebo má dojít za úplatu poskytovanou v jakékoliv formě k převodu věcného, závazkového nebo jiného práva nebo hospodářské hodnoty mezi osobami, které nemají sídlo (bydliště) na území téhož státu;

b) majetkové vztahy, jejichž předmětem je užívání věci nebo využití práva nebo jiné hospodářské hodnoty, jež se má uskutečnit na území státu, na němž nemá některý z účastníků své sídlo (bydliště );

c) majetkové vztahy, jejichž předmětem je činnost nebo zdržení se činnosti, nemají-li všichni účastníci sídlo (bydliště) na území téhož státu;

d) majetkové vztahy vznikající z obstarávání nebo z uskutečňování námořní přepravy zásilek nebo najímání lodi nebo uzavírání smluv o provozu lodí;

e) majetkové vztahy z jiné přepravy, při níž místo odeslání a místo určení nejsou na území téhož státu nebo jsou na území státu, na němž nemá některý z účastníků své sídlo (bydliště);

f) majetkové vztahy z bankovního styku mezi účastníky nemající sídlo (bydliště) na území téhož státu, nebo uskutečňují-li se tyto vztahy v souvislosti s některým z ostatních vztahů uvedených v tomto odstavci;

g) majetkové vztahy vznikající z pojištění proti nebezpečí škody hrozící v souvislosti s některým z ostatních právních vztahů uvedených v tomto odstavci;

h) majetkové vztahy, jejichž předmětem je kontrolní činnost uskutečňována v souvislosti s některým z ostatních právních vztahů uvedených v tomto odstavci;

ch) jiné majetkové vztahy vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů uvedených v tomto odstavci, zejména v důsledku jejich změny nebo zániku, nebo vzhledem k neplatnosti úkonu, který je měl založit, nebo odporovatelnosti právních úkonů, jimiž jsou zkracováni účastníci těchto vztahů, nebo vznikající v souvislosti s jejich zajištěním, plněním nebo porušením povinností nebo uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou upraveny v tomto zákonu;

i) jiné majetkové vztahy vznikající mezi obchodníky, kteří nemají sídlo (bydliště) na území téhož státu.

(2) Zákon se nevztahuje na majetkové vztahy uvedené v odstavci 1, je-li nebo musí-li být při jejich vzniku účastníkům nepochybně zřejmé, že vznikají, aby byly na území Československé socialistické republiky uspokojovány osobní potřeby alespoň jednoho z jejich účastníků nebo jiné vlastní potřeby účastníka. Zákon se však vztahuje i na takový právní vztah, je-li nebo musí-li být účastníkům zřejmé, že tento právní vztah tvoří právně celek se vztahem, při němž k uspokojování takových potřeb nedochází.

(3) Zákon se nevztahuje na nabývání nemovitostí.

§ 3

Má-li se podle mezinárodního práva soukromého použít československého právního řádu, zejména zvolí-li zúčastněné osoby československé právo nebo označí-li československé občanské právo jako rozhodné pro úpravu právního vztahu použije se výhradně tohoto zákona, jde-li o vztah v mezinárodním obchodním styku ve smyslu tohoto zákona (§ 2).

§ 4

Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.

DÍL III

Právní povaha jednotlivých ustanovení

§ 5

Strany se mohou dohodnout na úpravě odchylující se od ustanovení tohoto zákona, pokud není výslovně stanoveno, že se od nich nelze odchýlit.

HLAVA II

Společná ustanovení

DÍL I

Osoby

§ 6

Účastníky právních vztahů v mezinárodním obchodním styku mohou být osoby právnické i fyzické.

§ 7

Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti a vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) posuzuje se podle občanského zákoníku.

§ 8

(1) Právnickými osobami jsou podniky a jiné organizace, přiznává-li jim způsobilost k právům a povinnostem právo, podle něhož byly zřízeny.

(2) Československými právnickými osobami jsou zejména podniky pro zahraniční obchod a ostatní hospodářské organizace zapsané v podnikovém rejstříku. Tyto právnické osoby jsou obchodníky ve smyslu tohoto zákona.

(3) Způsobilost k právům a povinnostem má i stát.

§ 9

(1) Právní poměry právnických osob jsou upraveny právními předpisy, podle nichž byly zřízeny, nebo stanovami na základě těchto předpisů vydanými, v nichž je zejména určen název právnické osoby a stanoveno, kterými orgány jedná a jak zaniká.

(2) Právní úkony, které jménem právnické osoby nebo státu činí jejich orgány v mezích svých oprávnění, jsou však vždy právními úkony právnické osoby nebo státu. Ustanovení § 52 platí obdobně.

§ 10

Má-li právnická osoba členy, neručí členové za její závazky, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak.

§ 11

Československé právnické osoby, zejména podniky zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství, odpovídají za porušení svých závazků svým majetkem a stát neručí za jejich závazky; tyto právnické osoby neručí za pohledávky proti státu ani za pohledávky proti jiným právnickým osobám.

§ 12

Skutečnosti zapsané do rejstříku, v němž je právnická osoba zapsána; jsou účinné vůči všem třetím osobám. Nebyla-li do rejstříku zapsána skutečnost, která tam měla být zapsána podle předpisů země, kde je rejstřík veden, nelze se jí dovolávat vůči třetím osobám, ledaže by tyto osoby o ní věděly nebo musily vědět.

DÍL II

Věci a práva

§ 13

(1) Předmětem právního vztahu mohou být věci, práva nebo jiné hospodářské hodnoty; věcmi jsou hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí.

(2) Věc je zároveň zbožím, jestliže na základě právního poměru, jehož je předmětem, dochází k převodu vlastnického práva.

§ 14

Nemovitými věcmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Ostatní věci jsou věcmi movitými.

§ 15

Věcmi určenými podle druhu jsou věci, které jsou určeny podle počtu, míry nebo váhy a mohou být nahrazeny jinými věcmi téhož druhu a jakosti. Ostatní věci jsou věcmi jednotlivě určenými. V pochybnostech má za to, že věc má povahu věci určené podle druhu.

§ 16

(1) Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc nebo oddělovaná část znehodnotila.

(2) Není-li výslovně smluveno něco jiného, právní účinky týkající se věci týkají se i jejich součástí a tyto součásti nejsou proto samostatným předmětem právního vztahu.

§ 17

(1) Nebylo-li smluveno něco jiného, jsou příslušenstvím věci ty věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Příslušenství neztrácí nic na své povaze, jestliže je dočasně odloučeno od věci hlavní.

(2) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním u soudu.

(3) V pochybnostech má se za to, že právní účinky týkající se věci hlavní týkají se i příslušenství.

§ 18

Ustanovení tohoto zákona o právních vztazích, jejichž předmětem je movitá věc, užije se přiměřeně i na právní vztahy, jejichž předmětem je právo nebo jiná hospodářská hodnota, pokud to jejich povaha připouští.

§ 19

Závazkové právo opravňuje určitou osobu (věřitele), aby jí plnila osoba závazkovým vztahem určená (dlužník).

§ 20

Věcné právo zakládá oprávnění domáhat se na komkoli, aby se zdržel neoprávněného zásahu do výkonů tohoto práva a aby z toho vznikly závadný stav odstranil. K věcným právům patří zejména vlastnické právo, zástavní právo, podzástavní právo a zadržovací právo.

§ 21

Má-li právo ze závazkového vztahu působit podle smlouvy i vůči třetím osobám, musí to být ve smlouvě výslovně uvedeno a toto právo je třeba zřídit způsobem obdobným, jakým se zřizuje zástavní právo s takovým účinkem.

DÍL III

Právní úkony

Oddíl 1

Všeobecná ustanovení

§ 22

(1) Právním úkonem je každé jednáni nebo jiné chování (opomenutí), z něhož jasně vyplývá projev vůle založit, změnit, nebo zrušit práva nebo povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

(2) Projev vůle může být učiněn výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím vzhledem k okolnostem, za kterých se stal, pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

§ 23

(1) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to odpovídá skutečné vůli jednající osoby a povaze celého jednání, o které jde, s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a se zřetelem k poctivému obchodnímu styku; v pochybnostech má se za to, že zúčastněné osoby chtěly, aby projev vůle byl platný.

(2) Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba vykládat k tíži toho, kdo takového výrazu užil.

§ 24

(1) Pokud tento zákon nebo dohoda účastníků vyžaduje pro právní úkon písemnou nebo jinou zvláštní formu, je právní úkon platný, jen jestliže stanovená forma byla zachována. Jinak právní úkony zvláštní formy nevyžadují.

(2) Právní úkon, pro který právní předpis nebo dohoda účastněných osob vyžadují písemnou formu, je platný teprve od podpisu jednající osoby; činí-li právní úkon více osob, nemusí podpisy být na téže listině. Podpis toho, kdo neumí nebo nemůže psát, nahradí na listině samé potvrzení dvou svědků o vyslovení jeho souhlasu.

(3) Za písemnou formu se považují rovněž telegrafická a dálnopisná sdělení, jakož i údaje uvedené v obchodních listinách pořízené mechanickou cestou.

(4) Nahrazení nebo napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v obchodním styku.

§ 25

Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě až od okamžiku, kdy jí dojde.

Oddíl 2

Neplatnost právních úkonů

§ 26

Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

§ 27

(1) Projev vůle, k němuž byl někdo druhou stranou přiveden lstí nebo bezprávnou výhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň, je neplatný. Totéž platí, jestliže některou ze stran takto přivede k projevu vůle třetí osoba a druhá strana o tom věděla.

(2) Výhrůžka, třebas odůvodněná, je bezprávná, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo.

§ 28

Právní úkon je neplatný, pokud svým obsahem nebo účelem se příčí zákonnému zákazu nebo jej obchází, anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné.

§ 29

Postihuje-li důvod neplatnosti jen část právního úkonu, není tím dotčena platnost části zbývající, ledaže z povahy nebo z obsahu právního úkonu nebo z okolností, za kterých k němu došlo, je zřejmé, že jedna část nemá být oddělována od druhé.

§ 30

Obsahuje-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, je tento vadami nepostiženy úkon platný, jestliže z okolností je zřejmé, že taková by byla vůle jednající osoby, kdyby o neplatnosti úkonu věděla.

§ 31

(1) Neplatnosti právního úkonu podle § 26 nebo § 27 se může dovolávat pouze osoba, na jejíž ochranu je důvod platnosti stanoven.

(2) Právní úkon neplatný podle § 26 nebo § 27, jenž byl dodatečně schválen osobou, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven nebo který byl dodatečně mezi účastníky vyjasněn, zakládá práva a povinnosti, jako kdyby právní úkon byl platný od počátku.

§ 32

(1) Má-li být právním úkonem učiněným naoko zastřen úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.

(2) Neplatnosti právního úkonu učiněného naoko nelze se dovolávat vůči účastníkovi, který jej pokládal za vážný.

§ 33

(1) Omyl činí právní úkon neplatný, jestliže se tyká jeho podstaty a osoba, jíž je projev vůle určen, o omylu druhé strany věděla nebo musela vědět. Omyl je podstatný,

a) týká-li se předmětu nebo jakosti plnění v té míře, že jednající osoba se zřetelem na povahu právního úkonu by nebyla právní úkon učinila, kdyby o omylu věděla;

b) týká-li se osoby a právní úkon by se bez tohoto omylu neuskutečnil.

(2) Týká-li se omyl jiných okolností, je právní úkon platný, ledaže je tato okolnost podle projevené vůle okolností rozhodující.

§ 34

Omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným.

§ 35

(1) Početní chyby nečiní právní úkon neplatným.

(2) Osoba, na jejíž straně se početní chyba stala, je povinna ji opravit, je-li o to požádána.

§ 36

Došel-li projev vůle změněn vlivem sdělovacích prostředků nebo jiných okolností, posuzuje se podle ustanovení o omylu.

§ 37

Kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen a která utrpěla škodu proto, že důvěřovala v jeho platnost.

§ 38

Překročí-li orgán právnické osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, pokud se právní úkon týká předmětu jejího podnikání nebo náleží k její běžné činnosti, ledaže druhá strana o překročení věděla.

§ 39

Překročí-li své oprávnění zástupce, platí ustanovení § 51 až 65.

Oddíl 3

Odporovatelnost právním úkonům

§ 40

Věřitel se může domáhat, aby soudem bylo prohlášeno, že vůči němu nemají právních následků tyto právní úkony dlužníka, pokud jimi byl věřitel zkrácen:

a) právní úkony, z nichž nabyly práva osoby, kterým bylo nebo muselo být známo, že tímto právním úkonem jsou zkracováni věřitelé dlužníka;

b) právní úkony učiněné dlužníkem ve prospěch manžela, dětí, sourozenců nebo rodičů, ledaže by prokázali, že o zkracování věřitelů ani nevěděli, ani vědět nemuseli;

c) bezúplatné právní úkony dlužníka, pokud nejda o plnění zákonných povinností.

§ 41

(1) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

(2) Za podmínek ustanoveni § 40 může věřitel odporovat i právním úkonům učiněným osobami tam uvedenými, pokud převedly na další osoby prospěch získaný od dlužníka zkráceného věřitele odporovatelným právním úkonem.

§ 42

Věřitel se může domáhat na osobě, vůči níž uplatnil s úspěchem své odpůrčí právo, aby mu poskytla uspokojení jeho nároku z toho, co mu ušlo z dlužníkova jmění odporovatelným právním úkonem. Není-li to možné, má nárok na peněžní náhradu.

§ 43

Odporovat právnímu úkonu lze pouze do tří let od doby, kdy jej dlužník učinil.

Oddíl 4

Podmínka.

§ 44

(1) Vznik, změnu nebo zánik práva lze vázat na splnění podmínky.

(2) Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé zaniknou.

(3) Nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho povahy nic jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.

§ 45

(1) Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, platí podmínka za splněnou.

(2) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.

§ 46

Odkládací podmínka, jež je v době právního úkonu zákonem nedovolená nebo nesplnitelná, činí jej neplatným. Stane-li se odkládací podmínka později zákonem nedovolenou neb nesplnitelnou, platí, že se nesplnila. K zákonem nedovolené nebo nesplnitelné podmínce rozvazovací se nepřihlíží.

§ 47

Účinky splnění podmínky působí nazpět od doby, kdy se právní úkon stal, pokud z vůle účastníků nebo podle povahy úkonu nemají účinky úkonu nebo jeho zrušení nastat v jinou dobu. Je-li právní úkon, jehož následkem je opakované nebo nepřetržité plnění, závislý na podmínce rozvazovací, nemá její splnění účinky na plnění, která se již stala, ledaže si účastníci ujednali něco jiného.

§ 48

Účastník, který je podmíněně zavázán, je povinen, dokud o podmínce není rozhodnuto, zdržet se všeho, co by mohlo znemožnit nebo znesnadnit splnění jeho podmíněné povinnosti.

DÍL IV

Zastoupení a plná moc

Oddíl 1

Základní ustanovení

§ 49

Právní úkon může být uskutečněn též prostřednictvím zástupce. Oprávnění někoho zastupovat zakládá se na zákonu, na úředním nebo soudním výroku nebo na udělení plné moci nebo zmocnění podle § 66 a 71.

§ 50

Není-li patrno, že někdo jedná jako zástupce, má se za to, že jedná vlastním jménem.

§ 51

Jedná-li zástupce jménem zastoupeného v mezích oprávnění, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zvláštní pokyny dané zástupci nemají vliv na práva a povinnosti jiných osob, jestliže jim nebyly známy.

§ 52

Je-li právně významné, zda zastoupený je v dobré víře nebo zda věděl nebo musel vědět o určité okolnosti, přihlíží se k těmto skutečnostem i u zástupce, ledaže jde o okolnost, která nastala před udělením oprávnění k zastupování. Zastoupený, který není v dobré víře, nemůže se dovolávat dobré víry zástupce.

§ 53

Překročí-li zástupce oprávnění, je zastoupený vázán, jen pokud takové překročení schválí. Jestliže však zastoupený neoznámí osobě, s níž zástupce jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dověděl, platí, že překročení schválil.

§ 54

(1) Překročil-li zástupce při právním úkonu své oprávnění nebo jednal-li někdo bez takového oprávnění, je sám z právního úkonu zavázán, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil. Neschválí-li zastoupeny právní úkon, má druhá zúčastněná osoba podle své volby právo žádat na osobě jednající jako zástupce buď splnění, nebo náhradu škody.

(2) Ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže druhá zúčastněná osoba o vadě v zastupování věděla.

§ 55

(1) Zástupce má zpravidla jednat osobně, je však oprávněn ustanovit si sám zástupce,

a) je-li zástupcem na základě právního předpisu nebo na základě rozhodnutí úřadu nebo soudu,

b) je-li prokuristou,

c) je-li zástupcem k vedení sporu,

d) byl-li výslovně zmocněn ustanovit si vlastního zástupce.

(2) I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

§ 56

Soud muže ustanovit zástupce (opatrovníka) tomu, jehož pobyt není znám nebo kdo je nepřítomen, anebo z jiného vážného důvodu, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP