Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1963

III. volební období

142

Návrh

zahraničního výboru

na rezoluci Národního shromáždění k 25. výročí Mnichova.

Zahraniční výbor NS se zabýval na své schůzi dne 12. září 1963 přípravou rezoluce Národního shromáždění k 25. výročí Mnichova. Po projednání návrhu, který připravila pracovní skupina zahraničního výboru pro otázky Německa, usnesl se zahraniční výbor doporučit Národnímu shromáždění, aby přijalo přiloženou rezoluci.

Helena Leflerová v. r.

předsedkyně zahraničního výboru NS

V Praze dne 12. září 1963.

Rezoluce

Národního shromáždění ČSSR k 25. výročí Mnichova

Všechen československý lid i světová veřejnost si v těchto dnech připomíná 25. výročí událostí, které se staly předehrou druhé světové války a které jsou dnes všeobecně označovány pojmem "Mnichov".

Mnichov byl vyvrcholením celé předcházející etapy politických, diplomatických i vojenských příprav nacistického Německa k útoku proti Československu, na které se po "anšlusu" Rakouska zaměřily hitlerovské agresívní plány. Jejich součástí byly systematické provokace směřující k rozvrácení československého státu. Hlavní úlohu při nich přiřkli nacisté své páté koloně v Československu, Henlainově Sudetoněmecké straně, podporované většinou nacisticky zfanatizovaného německého obyvatelstva v Československu. Nacisté využívali ústupnosti československé vlády a neustále zvyšovali své požadavky, aniž byli ochotni k jakékoli dohodě, demagogicky zneužívali hesel o sebeurčení, vyvolali protistátní puč a tak se přímo podíleli nejen na vytvoření situace, která vedla k Mnichovu, ale i na všech jeho důsledcích.

Československý lid byl v těchto chvílích, tak kritických pro další osud republiky, pevně odhodlán bránit republiku proti útočníkovi. Vůli lidu nekapitulovat před požadavky nacistického Německa prosazovala Komunistická strana Československa jako jediná politická síla, která stála na pozicích pevné obrany nezávislosti republiky. Velké lidové demonstrace v zářijových dnech jasně ukázaly, že náš lid, podporován mezinárodní solidaritou pracujících a antifašisty z řad německého obyvatelstva, je připraven postavit se se zbraní v ruce na obranu republiky, demokracie a světového míru. Právem obracel své naděje k jedinému a věrnému spojenci Československa - k Sovětskému svazu. Přes tuto jednoznačně vyjádřenou vůli lidu, přes nabízenou pomoc ze strany Sovětského svazu se tehdejší buržoazní vláda neodhodlala k odporu proti imperialistickému nátlaku. Kapitulovala před hrozbami nacistického Německa, podvolila se nátlaku západních mocností, maskovanému jako úsilí o záchranu světového míru. Raději vydala svou zemi nepříteli, než by se odhodlala bránit ji s pomocí Sovětského svazu. Podepsáním tzv. mnichovské dohody, diktátu, který nemá v novodobých dějinách obdoby, byl československý lid zrazen svou vlastní průmyslovou a agrární velkoburžoazií i svými "spojenci" na Západě, oklamán a zbaven jakékoli možnosti se bránit, vydán všanc nacistickému Německu.

Akt, otvírající Hitlerovi dveře k přepadení Československa, se stal symbolem bezohledné dobyvačnosti německého militarismu i označením zrady velmocí na naší zemi a zbabělé kapitulace před agresorem.

Tato zrada na československém lidu i na světovém míru, která měla usměrnit expanzi hitlerovské říše proti Sovětskému svazu, se nakonec obrátila proti těm, kteří je zosnovali. Ústupek uvolnil Hitlerovi cestu nejen k přepadení Polska, Jugoslávie a Sovětského svazu, ale i Dánska, Norska, Lucemburska, Holandska, Belgie, Francie a Řecka. Stal se východiskem k rozpoutání největšího válečného požáru, jaký do té doby lidstvo poznalo.

Československý lid, poučen historickými zkušenostmi z Mnichova, vyvodil z nich po skončení druhé světové války své závěry. Pod vedením Komunistické strany Československa, která si pro svůj pevný postoj při obraně republiky a jako hlavní síla národně osvobozeneckého boje získala plnou důvěru našich národů, byla zrádná buržoazie zbavena moci a nastolena vláda lidu. Pevné přátelství a spojenectví se zemí, která v nejtěžších chvílích nezklamala - se Svazem sovětských socialistických republik - se stalo základním kamenem zahraniční politiky našeho lidově demokratického státu. Výrazem toho je historická Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, jejíž dvacáté výročí budeme v tomto roce oslavovat, smlouva, která byla zpečetěna společnými obětmi při osvobozování naší vlasti a při konečném rozdrcení fašistického agresora.

Po vojenské porážce nacistického Německa došlo ve světě k zásadním změnám, které natrvalo ovlivnily jeho další vývoj. V Evropě a Asii a v poslední době i v nejtěsnější blízkosti Ameriky, vznikly nové socialistické státy a vytvořily politicky i hospodářsky pevnou světovou socialistickou soustavu. V našem sousedství vznikla a upevnil se první demokratický a mírumilovný stát dělníků a rolníků v německých dějinách - Německá demokratická republiky. Pod vlivem těchto světodějných změn vytvořily se i zcela nové podmínky pro rozvoj národně osvobozeneckého boje, který slaví velké úspěchy. Za několik málo let osvobodilo se z koloniálního jha řada afrických a asijských národů. Mírová politika Sovětského svazu, ostatních socialistických zemí a všech mírumilovných sil světa, dosáhla významných úspěchů. Touha národů po trvalém míru našla svůj výraz v mohutném celosvětovém hnutí obránců míru.

Na druhé straně však vedly antikomunismus a snahy západních mocností zničit socialistické země k podpoře a oživení německého militarismu v západní části Německa. V mezinárodních vztazích převládlo v politice kapitalistických států období studené války, charakterizované neustálým zvyšováním napětí, horečným vyzbrojováním a snahou po získání vojenské převahy. Nebývalý rozvoj válečné techniky, zejména jaderných zbraní, vedl k vytvoření situace, ve které by jakýkoli ozbrojený konflikt mezi státy mohl přerůst v novou světovou válku, jež by ve svých důsledcích znamenala zničení lidské civilizace.

Sovětský svaz, socialistická země i ostatní mírumilovné síly světa vyvinuly nemalé úsilí k likvidaci období studené války a prosazení politiky mírového soužití, která je v současné etapě jedinou reálnou alternativou světového vývoje. Právě v nedávné době dosáhla tato politika významného úspěchu podepsáním moskevské Smlouvy o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou. To opravňuje k naději, že bude v zájmu mírová budoucnosti světa postupně dosaženo i dalších dohod, zejména paktu o neútočení mezi státy NATO a Varšavská smlouvy, smlouvy o úplném zákazu pokusů s jadernými zbraněmi, jakož i smlouvy o úplném a všeobecném odzbrojení.

V tomto směru mají zvlášť velký význam návrhy vlády Sovětského svazu, přednesené na XVIII. zasedání Valného shromáždění OSN na svolání konference na nejvyšší úrovni států, jež jsou členy Výboru osmnácti pro odzbrojení, a na postup v jednotlivých etapách odzbrojovacího procesu.

Československý lid pokládá za jeden z vážných problémů současnosti uzavření mírové smlouvy s oběma německými státy, jako problém, který se ho bezprostředně dotýká. Skutečnost, že 18 let po skončení druhé světové války nebyly dosud likvidovány všechny její pozůstatky, vytváří vážné ohnisko nepokoje a nebezpečí v Evropě. Historické poučení z Mnichova zde platí o to silněji, že díváme-li se na některé politické síly, působící dnes v Německé spolkové republice, a na cíle, které sledují, stále zřetelněji se vnucuje i jistá analogie s předmnichovským vývojem v Německu. Hospodářskou moc v Německé spolkové republice mají opět monopoly, která pomáhaly k moci Hitlerovi. Ve státním aparátě jsou na vedoucích místech mnohdy lidé, kteří aktivně prováděli hitlerovskou politiku. Mezi generalitou řídící bundeswehr je mnoho vysokých důstojníků bývalé nacistické armády. Hitlerovy páté kolony, po právu odsunuté ze zemí sousedících s německou spolkovou republikou, jsou dnes sdruženy v revanšistických organizacích, v jejichž čele jsou bývalí aktivní nacisté. Požadavky, které hlásají, se svým duchem neliší od minulosti.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky soudí, že tyto skutečnosti jsou v naprostém rozporu s životními zájmy německého lidu. Množící se projevy odporu k plánům odvety a agrese a ke snům o obnově "Třetí říše", ať již jsou hlásány kýmkoli a maskovány jakýmikoli hesly, svědčí o tom, že i západoněmecký lid začíná chápat naprostou nereálnost i nebezpečnost těchto plánů. Je-li i přesto úsilí německého imperialismu zaměřeno k posílení vojenské moci a k získání dispozičního práva, nad atomovými zbraněmi, je zcela pochopitelné, že je tento vývoj sledován se znepokojením nejen národy, které mají neblahé zkušenosti s německým imperialismem, ale i vlastními spojenci Německé spolkové republiky.

Pro československý lid je postoj spolkové vlády k Mnichovu v této souvislosti jedním ze zkušebních kamenů její politiky. Německá spolková republika; jako jeden z nástupnických států bývalé říše, nejenže jako jediný ze zúčastněných státu dosud neuznala naprostou neplatnost mnichovské dohody, ale dokonce se jí dovolává a opírá o ní své právní normy. O nereálnosti tohoto postoje svědčí jistá skutečnost, že všichni bývalí signatáři této dohody, dnešní spojenci Německé spolkové republiky již dávno prohlásili mnichovskou dohodu za protiprávní a od počátku neplatnou. Mnichovská dohoda je ovšem neplatná od samého počátku nezávisle na tom, zda i vláda Německé spolkové republiky uznala, či nikoli. Její postoj však nutně budí nedůvěru v úmysly a cíle Německé spolkové republiky. To nemůže prospět ani věci míru, ani zájmům německého lidu.

Mnichovská dohoda není však jediným přežitkem studené války, na kterém vláda Německé spolkové republiky dosud ulpívá. Stejně tak je tomu i s neuznáváním existence dvou německých států, s nesmyslnou tzv. Hallsteinovou doktrínou, s odmítáním kroků vedoucích ke zmírnění napětí a návrhu směřujících k pokroku v řešení německého problému.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky konstatuje, že zvláště v poslední době zesílily předpoklady pro to, aby všechny sporné otázky byly řešeny mírovými prostředky a aby v mezinárodních vztazích zvítězila politika zdravého rozumu, prosazovaná Sovětským svazem. Svědčí o tom zejména uzavření moskevské Smlouvy o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou.

Jedním z prvních států, které se k této smlouvě připojily, byla Německá demokratická republika. Také vláda Německé spolkové republiky musela pod tlakem světové veřejnosti i vlastního lidu moskevskou smlouvu podepsat. Z prohlášení, které při té příležitosti učinila, však vyplývá, že nejen nadále trvá na své dosavadní politice, která je v rozporu s duchem moskevské smlouvy, ale snaží se jí dokonce zneužít pro hlásání svých nereálných a protimírových cílů. Za těchto okolností se její podpis nutně jeví jen jako taktický manévr k oklamání světové i vlastní veřejnosti.

V poslední době hovořili různí veřejní činitelé v Německé spolkové republice ve svých projevech o zlepšení vztahů k východním sousedům Německa. Dokazuje to, že v Německé spolkové republice existují síly, které chtějí skoncovat s dosavadní nereálnou politikou. Československý lid sleduje takové hlasy s velkou pozorností.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky prohlašuje, že skutečného zlepšení vztahů lze ovšem docílit jen tehdy, bude-li odstraněno vše, co přežívá z minulosti a brání takovému zlepšení. Uznat oficiálně naprostou neplatnost tzv. mnichovské dohody by bylo nejen prvním nezbytným krokem vlády Německé spolkové republiky ke zlepšení vztahů s Československou socialistickou republikou ale i důkazem upřímnosti jejích snah vyrovnat se čestně s minulostí a přispět ke snížení napětí a k mírovému vývoji v Evropě i ve světě. Vzala by se tím také živná půda různým revanšistickým myšlenkám, které dosud v Německé spolkové republice existují.

Věříme, že dosáhneme v pravdě mírových hranic i s Německou spolkovou republikou, jestliže tam ovšem zvítězí politika rozumu, demokratický a mírumilovný kurs odmítající militaristické a revanšistické snahy.

25. výročí Mnichova není pro československý lid historickou remminiscencí. Jestliže se dnes Národní shromáždění Československé socialistické republiky, jako jeho volený zástupce, vrací k neblahým událostem z roku 1938 a k jejich tragickým důsledkům, nechce ani oživovat staré utrpení, ani rozdmychávat nenávist vůči německému lidu.

Rok 1963 není rokem 1938. Československo je dnes socialistickou republikou, která je pevnou součástí světové socialistické soustavy. Úspěchy, kterých dosáhl náš lid při budování Československé socialistické republiky, nebývale posílily její politický a hospodářský význam. Morální a politická jednota všeho československého lidu je zárukou síly a pevnosti našeho státu. Naši bezpečnost dnes zaručuje pevné přátelství a spojenectví se Svazem sovětských socialistických republik a ostatními socialistickými státy.

Připomíná-li si československý lid po 25 letech události, jež měly tragické důsledky nejen pro něj, ale pro lid celého světa, je to proto, že pokládá za svou povinnost varovat všechny, kdož zavírají oči před reálnou skutečností a jsou ochotní zapomenout na krví zaplacená poučení z minulosti.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky a s ním všechen československý lid plně stojí za zahraniční politikou své vlády, za politikou nerozborného přátelství a spojenectví s bratrským Sovětským svazem, nejmohutnější zárukou světového míru a pokroku. Stojí důsledně za politikou přátelství mezi všemi národy, za zásadami mírového soužití mezi státy s různým politickým zřízením. Vyjadřuje plné přesvědčení, že zásady této politiky se prosadí navzdory všem, kteří se tomu dosud brání. To také bude nejspolehlivější zárukou toho, že se Mnichov a jeho důsledky již nikdy a nikde nebudou opakovat.

Síly socialismu, pokroku a míru jsou neporazitelné!


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP