Pokud jsou věci podléhající poštovní
výhradě dopravovány z ciziny do státního
území nebo tímto územím prováženy
v dopravě pozemní, provede se, jak je obvyklé,
jejich převzetí poštou. Výkon poštovní
výhrady je ovšem prakticky velmi ztížen
u průchodních zásilek, které jsou
dopravovány cizími letadly v přeletu státního
území. Po stránce fiskální
neběží tu však o zkracování
státních příjmů, neboť
podle čl. 14, odst. 11 Světové poštovní
úmluvy o dopravě leteckých zásilek,
sjednané r. 1939 v Buenos Aires, nenáleží
přelétávaným zemím žádné
odškodnění za listovní závěry,
dopravované letecky nad jejich územím. Poštovní
výhrada však se tu přece uplatňuje alespoň
v té formě, že přelet cizího
území je dovolen jen se souhlasem dotyčného
státu podle příslušných mezinárodních
smluv.
Výjimečná ustanovení § 3 osnovy
jsou hlavní oporou pro soukromou dopravu věcí,
podléhajících jinak poštovní
výhradě, a jako taková musí býti
vykládána přísně restriktivně.
Osnova pamatuje především na to, aby poštovní
výhradě nepodléhala doprava v místě,
t. j. v obci, kde odesilatel má své bydliště
nebo podnik. V této místní dopravě
je ponecháno zcela na vůli odesilatele, chce-li
své zásilky dopraviti poštou nebo doručí-li
si je sám či osobou k tomu zjednanou. Obvodem obce
se tu rozumí její katastrální území,
nikoliv tedy snad obvod místního poštovního
úřadu, který se může od katastrálního
obvodu obce lišiti. V místech, která byla sloučena
zákonem nebo podle zákonného zmocnění
usnesením vlády v jednu obec, tvoří
všechna místa (obce) jedno místo (jednu obec).
Ani dopravu do jiného místa osnova nevylučuje,
ovšem váže ji podmínkou, že dopravované
věci nejsou určeny různým adresátům
nebo nepocházejí od různých odesilatelů.
Bez těchto podmínek by se docela nepochybně
vyvinula organisovaná a po živnostensku prováděná
soukromá doprava zpráv, zejména mezi místy,
kde by to bylo rentabilní.
Osnova výslovně konstatuje oprávnění
státních dopravních podniků (železnice,
plavebních, leteckých a j. podniků), že
mohou dopravovati svoji služební korespondenci svými
zaměstnanci. Toto oprávnění, pokud
se speciálně železnice týká,
je starého data. Všeobecná dvorská komora
dovolila dekretem ze 14. května 1847, aby nebyla pozastavována
korespondence železničních ředitelství
o službě nebo stavbě železnic ve styku
s podřízenými orgány, která
se dopravuje po státních a soukromých železnicích
zaměstnanci nebo zřízenci železničních
ředitelství. Nutno však dbáti toho,
aby tato korespondence byla zevně označena jako
služební a aby se jí nezneužívalo
k dopravě soukromé korespondence.
Osnova zachovává toto oprávnění
nejen pro železnici, ale rozšiřuje je i na ostatní
státní dopravní podniky všeho druhu.
Zpravidla obsahují průvodní listiny (na př.
železniční nákladní listy) údaje
o odesilateli, příjemci, druhu, množství
a ceně zasílaného zboží a výši
dopravních výloh, tedy vesměs údaje,
mající úzký a přímý
vztah k zasílaným věcem a dopravnímu
úkonu. Nejsou však dovolena oznámení
o věcech, které již byly nebo teprve budou
zaslány, nebo oznámení osobního a
pod. rázu.
Právo státu k dopravě písemností
vztahuje se na dopravu celou, t. j. od podání až
do dodání zásilky (srv. důvodovou
zprávu k § 1); proto ten, kdo se vyhne poštovní
dopravě i jen v jejím některém úseku,
poruší poštovní výhradu. Ve shodě
s tím dosavadní předpisy § 12 resp.
9 pošt. zákona rak. a uh. a § 423 důchodkového
trestního zákona postihovaly by výjimečně
trestními sankcemi případy, kdy někdo
s úmyslem zkrátiti poštu na poplatcích
zaslal do jiného místa v úhrnné poštovní
zásilce několik psaní, určených
různým adresátům, jediné osobě,
která pak měla obstarati dodání těchto
psaní jednotlivým adresátům. Toto
ustanovení vedlo v praksi k příkrostem v
těch případech, kdy šlo o psaní
určená osobám bydlícím s adresátem,
zejména jeho rodinným příslušníkům.
Světová poštovní úmluva z r.
1939 již prohlásila v čl. 34, odst. 5 takové
případy v mezinárodním poštovním
styku za nestihatelné a konformně s tím i
osnova stanoví příslušnou výjimku
z poštovní výhrady, aby nevzniklo rozdílné
posuzování takových sdružených
zásilek v poštovním styku tuzemském
a mezinárodním. Dosud toto ustanovení v tuzemsku
neplatilo a je dalším částečným
uvolněním poštovní výhrady.
Osnova nepřipouští, aby výkon výhradních
práv státu na dopravu věcí, podléhajících
poštovní výhradě, byl propůjčen
osobám třetím, byť i za úplatu.
Nezáleží na tom, chtěla-li by soukromá
osoba, soukromá dopravní firma nebo kterýkoliv
jiný subjekt kromě pošty provozovati místní
dopravu vyhrazených věcí jako podnik (t.
j. pravidelně a na cizí příkaz) celou,
nebo převzíti jen část dopravních
úkonů. Není tedy dovoleno organisovati podnik
na př. pro sběr psaní v obci bez poštovního
úřadu, aby tato psaní byla dopravena na nejbližší
poštovní úřad, je-li v této obci
již zřízena poštovna, nebo má-li
tam pošta své zařízení, t. j.
je-li v obci vyvěšena poštovní schránka,
kterou příslušný poštovní
úřad pravidelně vybírá, nebo
dochází-li do obce přespolní listonoš,
u něhož lze zásilky podávati. Je nerozhodné,
zda soukromý podnik pro místní dopravu vyhrazených
věcí by byl provozován po živnostensku
či nikoliv; ustanovení odst. 2 osnovy postihlo by
i toho, kdo by takovou místní dopravu chtěl
organisovati bezplatně. - Doprava psaní veřejnými
posluhy v místě neodporuje tomuto ustanovení
osnovy za předpokladu, že nepředstavuje výhradný
nebo převážný obor jejich činnosti,
nýbrž že se děje jen příležitostně
(případ od případu).
Osnova vytyčuje ve stručných rysech rozsah
činnosti pošty, přihlížejíc
k oběma základním oborům její
činnosti, t. j. činnosti jako podniku dopravního
a k činnosti jako ústavu peněžního.
V ohledu prvním má největší důležitost
především doprava věcí podrobených
poštovní výhradě, dále pak také
doprava peněz a jiných cenností a zprostředkování
peněžního styku, jakož i doprava zboží,
zejména v balících, při čemž
pošta nevylučuje z této balíkové
dopravy žádná místa, byť i velmi
vzdálená a bez jiného spojení kromě
poštovního; tato doprava má hospodářský
význam velkého dosahu.
Službami, srovnávajícími se s oborem
činnosti pošty, rozumí se na př. orážení
kolkových známek na směnkách, opravování
adresářů firmám atd. Jsou to především
služby vykonávané v zájmu obecenstva,
ale mohou to býti i služby, kterých si mohou
vyžádati potřeby státní správy
při akcích celostátního významu,
jako byl na př. soupis markových platidel nebo výměna
peněz, což se ovšem děje vždy za
souhlasu věcně příslušného
ústředního úřadu.
Pošta jako veřejný státní dopravní
podnik, sloužící obecnému prospěchu,
musí poskytovati všech svých služeb každému,
nerozlišujíc, o koho běží. Ovšem
zásadním předpokladem je, aby každý,
kdo se jejích služeb dožaduje, dbal platných
předpisů (§ 7 osnovy), resp. splnil podmínky
jimi stanovené. Tato veřejnoprávní
povinnost se dotýká ovšem pošty jen jako
celku, ale nikoliv všech jejích služeben; nemůže
býti žádáno, aby poštovní
služebny v místech zcela malých, zařízené
jen na skromnou dopravu, přijímaly zásilky
v rozsahu, který snesou služebny vybavené vydatnějšími
dopravními prostředky. Toto omezení vyjadřuje
osnova slovy "kde má pošta potřebná
zařízení". I jinak dostačí,
učiní-li pošta opatření, která
vyhovují pravidelnému nároku nebo jeho předvídanému
vzestupu. Na případy ojedinělých zvýšených
nároků, které nelze vůbec předvídati,
pamatovati nemusí.
Nutnost obmezení, zmíněného v tomto
odstavci, netřeba zvlášť odůvodňovati,
je-li ohrožen zájem státní, např.
za války. Při takových událostech
byla by také ohrožena bezpečnost poštovních
zásilek. Obmezením z důvodů veřejných
se rozumí také obmezení poštovní
dopravy v případech zcela výjimečných,
- na př. při nebezpečných nákazách
(tyfu, choleře). Obmezení služeb pošty
z důvodů bezpečnosti poštovních
zaměstnanců nebo věcí poště
svěřených vztahuje se zpravidla jen na doručování
poštovních zásilek a může míti
význam jen lokální. Tam, kde se vyskytnou
častá přepadávání poštovních
doručovatelů, je ohrožena i jejich osobní
bezpečnost. V takových případech by
se zvláště cenné zásilky a peníze
nedoručovaly, nýbrž příjemci
jen avisovaly, aby si je sám u poštovního úřadu
odebral. - Odepření poštovních služeb
přichází v úvahu v případech,
pokoušel-li by se někdo podati k dopravě zásilku,
zejména otevřenou, tedy dopisnici, tiskovinu a pod.,
s obsahem urážlivým, nemravným nebo
jinak z veřejných důvodů závadným.
O tom, že poštovní správa je oprávněna
určovati podmínky, za kterých lze pošty
používati, čili vydávati poštovní
řád a jiné poštovní předpisy,
není pochybnosti. Toto oprávnění vyplývalo
již z ustanovení § 24, resp. § 18 býv.
rak. a uh. poštovního zákona, který
ponechával poštovní správě, aby
zvláštními předpisy (řády)
uspořádala soubor práv a závazků
mezi poštou a obecenstvem používajícím
jejích služeb.
Oprávnění stanoviti a vyhlašovati poštovní
poplatky bylo poště již dáno § 7
vládního nařízení č.
175/1936 Sb., o používání pošty.
Podrobnosti, zejména povinnost pošty jednati před
každou novou úpravou podmínek pro používání
pošty, resp. poštovních poplatků s věcně
příslušnými ústředními
úřady, budou upraveny prováděcím
vládním nařízením podle §
15 osnovy.
Zásadu, vyslovenou v č. 1 tohoto odstavce, bylo
třeba doplniti ustanovením č. 2, a to již
se zřetelem na to, aby byl vytvořen nutný
systém pro trestní ustanovení, obsažená
v § 14 osnovy. Příkladem se uvádí:
Skutkovou podstatu přestupku zakládá na př.
zneužití obálky státního (veřejného)
úřadu s poznámkou "poštovné
paušalováno" a pod. k dopravě soukromé
(osobní) korespondence, s úmyslem vyhnouti se placení
poštovních poplatků. V takovém případě
může dojíti též k porušení
podmínek pro použití pošty, které
pro úřední zásilky mohou stanoviti
různé úlevy co do jejich zevní úpravy,
váhy a pod.
Opatří-li někdo psaní se sdělením
osobního rázu vědomě poznámkou
"tiskovina" a jako tiskovinu je vyplatí a podá
k poštovní dopravě, spoléhaje se na
to, že v hromadné poštovní dopravě
zásilka ujde pozornosti poštovních orgánů,
dopouští se zkrácení poštovních
příjmů, rovněž jako ten, kdo
k tiskovině (na př. mezi stránky ceníku)
vědomě připojí psaní s osobním
sdělením s úmyslem zneužíti poplatkové
předpisy, které pro tiskoviny stanoví poplatky
nižší.
Strana, která hodlá použíti služeb
pošty, musí se podříditi určitým,
konstantním podmínkám, jak jsou uvedeny v
předpisech (řádech), upravujících
styk pošty s veřejností. Ustanovení
tohoto odstavce osnovy jsou dána v zájmu publicity
těchto smluvních podmínek, o nichž pošta
předpokládá, že je strana zná.
Právo stran nahlížeti do poštovních
předpisů týká se ovšem jen předpisů
zásadních, upravujících styk pošty
s obecenstvem, nikoliv povozních předpisů,
které jsou určeny pouze pro službu vnitřní.
Povinností stejně důležitou, jakou je
služební povinnost (§ 6 osnovy), je pro poštu
povinnost zachovávati před neoprávněnými
osobami mlčení o skutečnostech plynoucích
z používání pošty: zda, kdy, k
čemu a jak kdo pošty použil. Tato povinnost je
především v přímé a úzké
souvislosti s poštovní výhradou, neboť
je-li strana povinna podati určitou věc k poštovní
dopravě, aniž má možnost svobodně
zvoliti si svého prostředníka, musí
se jí dostati záruky naprosté diskretnosti
pošty. Poštovní tajemství vztahuje se
ovšem bezvýjimečně na všechny druhy
poštovních zásilek.
Poštovní zaměstnanci musejí zachovávati
povinnost mlčeti také o obsahu otevřených
poštovních zásilek (dopisnic a pod.), o němž
se dovídají bezděky; nesmějí
také nijakým způsobem, nikoliv snad pouze
otvíráním, vnikati do zásilek uzavřených.
Povinnost tuto, jež se nazývá úhrnně
povinností zachovávati poštovní tajemství,
uznávají všechny poštovní správy,
a je tak důležitá, že vyžaduje úpravy
přímo zákonem s trestními sankcemi,
jak je tomu v řadě jiných států.
Poštovní tajemství je obchodním tajemstvím
pošty; jeho účelem a právním
důvodem je zachovati důvěru v poštu.
V jiných odvětvích státní správy
se nevyskytuje a trvá na rozdíl od úředního
tajemství i proti jiným státním úřadům,
pokud v určitých zákonech nejsou stanoveny
výjimky. Je samozřejmé, že poštovní
zaměstnanci musí šetřiti i listovního
tajemství, jsouce jako všichni občané
vázáni i zákonem č. 42/1870 ř.
z. a zák. čl. V/1878, o listovním tajemství.
Povinnost zachovávati poštovní tajemství
trvá i u zaměstnanců mimo službu a ve
výslužbě.
S tímto ustanovením osnovy se shodují také
příslušná ustanovení uvozovacího
zákona ze dne 27. května 1896, č. 78 ř.
z., k zákonu o řízení exekučním
a zajišťovacím. Rovněž se shoduje
s tímto ustanovením osnovy zák. č.
LX/1881 býv. uh. exekučního zákona
platného na Slovensku.
Úplaty, které pošta poskytuje osobám,
s nimiž sjednala úmluvu o dopravě poštovních
zásilek (t. zv. podnikatelům poštovních
jízd), jsou rovněž vyloučeny z exekuce,
neboť tato doprava je určena k zabezpečení
nerušeného chodu poštovní služby.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22.
3. 1928, R I 199/28-Vážný č. 7898, a
ze dne 7. 1. 1932, R I 1047/31-Vážný č.
11.305).
Zadržovací právo k zásilkám za
poplatky a výdaje na nich váznoucí bylo dáno
poště již v § 7 vlád. nař.
č. 175/1936 Sb., o používání
pošty.
Ze zákonů, které tu přicházejí
v úvahu, případně i tak, že výslovně
stanoví osvobození pošty od břemen a
služeb, se zejména uvádí: Zákon
č. 131/1936 Sb. o obraně státu; zákon
č. 117/1924 Sb., ve znění zák. č.
25/1936 Sb., jakož i vládní nařízení
č. 220/1924 Sb., o požadování dopravních
prostředků pro účely vojenské;
zákon č. 68/1932 Sb., jakož i vládní
nařízení č. 193/1932 Sb., o požadování
dopravních prostředků pro vojenské
účely v míru.
Potřeba pomoci se vyskytuje nejčastěji při
dopravních poruchách nebo nehodách.
Poměr železniční správy k poštovní
správě je obdobně upraven v § 116 železničního
zákona č. 86/1937 Sb., jehož ustanovení
jako zákona speciálního nejsou ustanoveními
osnovy dotčena. Osnova pamatuje i na ostatní případy,
kdy v hospodářském zájmu státním
i regionálním je třeba zaručiti poštovní
spojení určitých míst, t. j. dopravu
poštovních zásilek prostřednictvím
jiných dopravních podniků kromě železnice,
zejména podniků autodopravních. Potřeba
takového zákonitého ustanovení se
ukázala zvláště poté, kdy v roce
1931 soustředila se veřejná pravidelná
hromadná doprava osob motorovými vozidly v ministerstvu
dopravy. Poštovní správa musí nyní,
zejména při nezbytném udržování
poštovního spojení s místy bez železnice
- pokud nedisponuje vlastními vozidly - sjednávati
zvláštní smlouvy s koncesionáři
silniční dopravy (osobní i nákladní).
Při tom se mnohdy ukázalo, že je s hlediska
pošty i veřejného zájmu povážlivé,
je-li pošta odkázána na libovůli soukromého
dopravce, chce-li s poštou uzavříti smlouvu
o dopravě poštovních zásilek, či
nikoliv. S ohledem na to došlo v roce 1935 k vydání
zákona č. 77/1935 Sb. o dopravě motorovými
vozidly a jich zdanění, který v § 14
ukládá koncesionářům povinnost,
budou-li o to požádáni poštovní
správou, dopravovati veškeré poštovní
zásilky za přiměřenou náhradu.
Ustanovení zák. č. 77/1935 Sb. se navrhovaná
osnova rovněž v ničem nedotýká;
při určení, zda náhrada je přiměřená,
bude i nadále platiti, nedojde-li k dohodě mezi
koncesionářem a ministerstvem pošt, předpis
§ 14, odst. 2 citovaného zákona. U ostatních
dopravců bude poštovní správa v případě
potřeby jednati o otázce přiměřenosti
náhrady s organisacemi hospodářské
samosprávy, zejména s obchodními a živnostenskými
komorami. - Navrhovaná osnova zavazuje navíc poštu,
aby při uplatnění svého nároku
přihlížela k hospodárnému provozu
dopravcovu. Znění tohoto odstavce osnovy bylo ovšem
třeba upraviti tak, aby jeho ustanovení bylo lze
použíti i při předvídaném
budoucím rozvoji dopravy, zejména letecké.
O právu pošty vydávati poštovní
známky a jiné poštovní cenniny nebylo
v rakouském poštovním zákoně
zmínky, ježto v době jeho vydání
(1837) nebyly poštovní známky ještě
známy, byvše zavedeny v býv. Rakousko-Uhersku
až od 1. června 1850. Ani uh. poštovní
zákon z r. 1850 nemá o poštovních známkách
žádného ustanovení. S ohledem na to
třeba v novém poštovním zákoně
toto právo pošty - ostatně zcela nepochybné
a chráněné zvláštními
trestními normami - výslovně stanoviti. Pod
pojem "jiné poštovní cenniny" náležejí
dopisnice a zálepky s vytištěnou poštovní
známkou, proužky do výplatních strojů,
t. zv. aršíky, vydávané poštou
k významným příležitostem, a
pod.
Stále ještě užívaným znakem
pošty je poštovní trubka, používaná
v odznaku (jako součást služebního oděvu
poštovních zaměstnanců) i ve vyobrazení
(na poštovních vozidlech). Soukromé osoby,
na př. dopravci, prodavači poštovních
cennin atd. nejsou oprávněny tohoto znaku používati
bez dovolení poštovní správy. - Poslední
úprava služebního oděvu poštovních
zaměstnanců stala se vládním usnesením
ze dne 3. července 1936, na základě §
8 vlád. nař. č. 133/1934 Sb. o služebním
oděvu civilních státních zaměstnanců.
Pořad práva proti státu (poštovní
správě) může býti nastoupen při
rozhodnutí o náhradě škody za zásilky
odevzdané poště k dopravě, a to se zřetelem
k ustanovení zákona č. 217/1925 Sb. až
po vyčerpání administrativního instančního
pořadu.
Při sporech, vzniklých z případů,
uvedených v § 11, odst. 1, vylučuje osnova
příslušnost řádných soudů
včetně soudů obchodních. V takových
případech se přiznává straně
pouze právo stížnosti k administrativním
instancím poštovní správy, jimiž
jsou ředitelství pošt a ministerstvo pošt
resp. pověřenectvo pošt.
Na rozhodnutí odvolací instance o stížnostech
podle § 11, odst. 2 osnovy lze si stěžovati k
nejvyššímu správnímu soudu. Naproti
tomu není nejvyšší správní
soud příslušný rozhodovati o stížnostech
o náhradě škody (srv. nálezy NSS z 27.
října 1932, č. 3078, Boh. A 10.101/32, a
ze 14. února 1929, č. 2874, Boh. A 7749/29); v těchto
případech je po vyčerpání soudních
instancí přípustné podle okolností
odvolání k nejvyššímu soudu.
Poštovní zaměstnance, kteří porušili
poštovní tajemství, nebylo lze stíhati
podle dosavadního právního stavu jinak, než
jen disciplinárně podle §§ 87 a 181 služební
pragmatiky (zákon č. 15/1914 ř. z.), ale
v osnově je pamatováno také na trestní
sankce pro porušení poštovního tajemství,
podobně jako je tomu v § 16 zákona o telegrafech
č. 60/1923 Sb. pokud jde o porušení tajemství
telegrafního a telefonního. Rozdílné
posuzování deliktů proti tajemství
poštovnímu a telegrafnímu resp. telefonnímu
vedlo v praksi k nesrovnalostem, které odkliditi je účelem
navrhovaného ustanovení osnovy.
Shodně se zákonitým ustanovením o
telegrafním tajemství prohlašuje osnova porušení
poštovního tajemství za přečin,
jehož se může dopustiti nejen poštovní
zaměstnanec (úředník pragmatikální,
smluvní atd.), ale i každá jiná osoba
i jen dočasně v poštovní službě
použitá (na př. správce poštovny,
výpomocný zřízenec, přijatý
jen na dobu dovolených, vozka nebo řidič
firmy, s kterou poštovní správa sjednala smlouvu
o dopravě zásilek atd.). Nedovolená jednání,
uvedená v § 8, odst. 1 osnovy rozšiřuje
§ 13 v odst. 1, č. 2 též na taková
jednání, kdy někdo úmyslně
a nedovoleně poruší práva použivatelů
pošty, t. j. poštovní zásilku zničí
(aniž případně má z toho majetkový
prospěch), nebo ji odstraní (na př. doručovatel
úmyslně doručí zásilku jiné
osobě, než adresátovi), nebo ji zadrží
nebo zatají (na př. doručovatel si ponechává
zásilky u sebe, aniž je doručuje). V takových
případech může ovšem nastati konkurence
ustanovení poštovního zákona s obecným
trestním zákonem (krádež, podvod, zneužití
moci úřední). Další ustanovení
odst. 1, č. 2 jsou analogií § 16 zákona
o telegrafech a prohlašují za přečin
též úmyslné pomáhání
nebo trpění předchozích trestných
činů.
Trestní sazba je upravena shodně s ustanovením
§ 16 zákona o telegrafech č. 60/1923 Sb.
Zákonnými předpisy, na něž se
zde odkazuje, jsou: V zemích českých: vládní
nařízení ze dne 24. srpna 1939, č.
244 Sb., o ochraně poštovních známek.
Na Slovensku: zákon ze dne 11. února 1942, č.
23 Sl. z., o ochraně kolků, poštovních
a jiných známek, cennin a značek.
Skutková podstata přestupků zde vytčených
jednotlivých ustanovení poštovního zákona
spočívá v porušení výhradních
práv resp. fiskálních zájmů
pošty a tedy i státu. Výjimku tvoří
ustanovení odst. 3 (neoprávněné použití
služebních odznaků a služebního
oděvu), který osnova postihuje jako samostatný
přestupek, trestaný okresními národními
výbory, ač mnohdy tu půjde též
o čin trestný podle obecného práva
trestního, na př. zneužití stejnokroje
k podvodu; konkurence trestů se nevylučuje.
Osnova se přidržuje v této části
dosud platných předpisů důchodkového
trestního zákona č. 112/1835 sb. zák.
pol., zejména ustanovení § 429 a násl.,
pokud jde o určení peněžitého
trestu, s nutnou úpravou nejmenší výměry
tohoto trestu s ohledem na nynější měnové
a cenové poměry. Ustanovení odstavce 1, č.
3 postihuje též přestupky proti § 4 osnovy,
t. j. neoprávněné zřízení
soukromého podniku pro dopravu zásilek, vyhrazených
poště. V takových případech se
peněžitý trest vyměří
rovněž na základě poplatků, o
které byla pošta zkrácena, nebo podle jejich
pravděpodobné výše, avšak nejmenší
peněžitý trest bylo nutno stanoviti vyšší
částkou s ohledem na závažnost přestupku.
Ustanovení o řízení při ukládání
trestů podle odst. 1 jsou obsažena v cit. důchodkovém
trestním zákoně z r. 1835, platném
ovšem jen v zemích českých. Na Slovensku
byl dosavadní právní stav ten, že tresty
za zkracování poštovních příjmů
byly obsaženy přímo v poštovním
zákoně z r. 1850, kdežto předpisy o
důchodkovém trestním řízení
byly obsaženy v různých jiných zákonech,
zejména v instrukci k třicátkovému
řádu z r. 1842. Býv. rak. poštovní
zákon z r. 1837 pak neobsahuje vůbec trestních
ustanovení, nýbrž jen odkazuje na důchodkový
trestní zákon z r. 1835.
Proti dosavadnímu, značně roztříštěnému
právnímu stavu znamená osnova pokrok v tom,
že unifikuje nejen základy poštovnictví
v zemích českých a na Slovensku, ale zavádí
i jednotné posuzování trestných činů
proti výsostným právům pošty.
Navrhovaná osnova nemůže však unifikovati
též celé důchodkové trestní
řízení, poněvadž to provádějí
v zemích českých i na Slovensku nikoliv poštovní,
nýbrž finanční úřady (poštovní
úřady jen spolupůsobí), takže
budoucí unifikace v tom směru by náležela
svou povahou do oboru správy finanční, při
čemž ovšem by nebyly dotčeny jen delikty
poštovní, ale i veškeré důchodkové
delikty, na př. přestupky proti státním
monopolům, přestupky kolkové, loterní
a pod. Osnova proto v odst. 2 zachovává až
na další v platnosti dosavadní ustanovení
o řízení při trestání
důchodkových přestupků, platná
jak v zemích českých, tak i na Slovensku.
Ve všech těchto případech přestupků
proti poštovnímu zákonu je třeba trestati
i pokus.
Vládním nařízením, k jehož
vydání se vláda deleguje, budou stanoveny
podrobnější směrnice zejména
pro: rozsah činnosti pošty, používání
pošty, případy zápovědi poštovní
dopravy, zvláštní oprávnění
pošty, stanovení poštovních poplatků,
rozsah odpovědnosti pošty a jejich použivatelů.
Půjde tu o normu nahražující vládní
nařízení č. 175/1936 Sb. o používání
pošty, s úpravami, které vyplývají
z navrhované osnovy poštovního zákona.
Na základě tohoto vládního nařízení
budou pak vydány řády, o nichž mluví
§ 7 osnovy. Tento systém stěžejních
poštovních předpisů (zákon -
vládní nařízení - řády)
se velmi osvědčil a umožňuje, aby ta
ustanovení, která podléhají rychlejšímu
vývoji, mohla býti měněna resp. doplňována
s pružností, nutnou s ohledem na současné
hospodářské zájmy státu i občanstva.
Vnitrostátní účinnosti nabývají
mezinárodní smlouvy ratifikací vládami
smluvních zemí, jak ustanovuje čl. 14 Světové
poštovní úmluvy, sjednané v Buenos Aires
1939.
Odpovídá čl. 6 cit. úmluvy, podle
něhož ustanovení Světové poštovní
úmluvy se nedotýkají zákonodárství
kterékoliv země v ničem, co není akty
úmluvy upraveno.
V tomto paragrafu ruší se dva dosavadní stěžejní
předpisy, upravující právní
základy poštovnictví, a to býv. rak.
poštovní zákon a býv. uh. poštovní
zákon, a kromě nich též příslušné
paragrafy důchodkového trestního zákona
vzhledem k nové systematice přestupků poštovního
zákona. Výslovně se neruší celá
řada dekretů býv. dvorské komory,
vydaných k provádění poštovního
zákona zvláště v 1. polovině
devatenáctého století; jejich neplatnost
se odvozuje ze znění § 17, poslední
věty.
Lhůta 30 dnů je nutná pro vydání
prováděcího vládního nařízení.