K odst. 2:

Pokud jsou věci podléhající poštovní výhradě dopravovány z ciziny do státního území nebo tímto územím prováženy v dopravě pozemní, provede se, jak je obvyklé, jejich převzetí poštou. Výkon poštovní výhrady je ovšem prakticky velmi ztížen u průchodních zásilek, které jsou dopravovány cizími letadly v přeletu státního území. Po stránce fiskální neběží tu však o zkracování státních příjmů, neboť podle čl. 14, odst. 11 Světové poštovní úmluvy o dopravě leteckých zásilek, sjednané r. 1939 v Buenos Aires, nenáleží přelétávaným zemím žádné odškodnění za listovní závěry, dopravované letecky nad jejich územím. Poštovní výhrada však se tu přece uplatňuje alespoň v té formě, že přelet cizího území je dovolen jen se souhlasem dotyčného státu podle příslušných mezinárodních smluv.

K § 3.

Výjimečná ustanovení § 3 osnovy jsou hlavní oporou pro soukromou dopravu věcí, podléhajících jinak poštovní výhradě, a jako taková musí býti vykládána přísně restriktivně.

K odst. 1, č. 1:

Osnova pamatuje především na to, aby poštovní výhradě nepodléhala doprava v místě, t. j. v obci, kde odesilatel má své bydliště nebo podnik. V této místní dopravě je ponecháno zcela na vůli odesilatele, chce-li své zásilky dopraviti poštou nebo doručí-li si je sám či osobou k tomu zjednanou. Obvodem obce se tu rozumí její katastrální území, nikoliv tedy snad obvod místního poštovního úřadu, který se může od katastrálního obvodu obce lišiti. V místech, která byla sloučena zákonem nebo podle zákonného zmocnění usnesením vlády v jednu obec, tvoří všechna místa (obce) jedno místo (jednu obec).

Ani dopravu do jiného místa osnova nevylučuje, ovšem váže ji podmínkou, že dopravované věci nejsou určeny různým adresátům nebo nepocházejí od různých odesilatelů. Bez těchto podmínek by se docela nepochybně vyvinula organisovaná a po živnostensku prováděná soukromá doprava zpráv, zejména mezi místy, kde by to bylo rentabilní.

K odst. 1, č. 2:

Osnova výslovně konstatuje oprávnění státních dopravních podniků (železnice, plavebních, leteckých a j. podniků), že mohou dopravovati svoji služební korespondenci svými zaměstnanci. Toto oprávnění, pokud se speciálně železnice týká, je starého data. Všeobecná dvorská komora dovolila dekretem ze 14. května 1847, aby nebyla pozastavována korespondence železničních ředitelství o službě nebo stavbě železnic ve styku s podřízenými orgány, která se dopravuje po státních a soukromých železnicích zaměstnanci nebo zřízenci železničních ředitelství. Nutno však dbáti toho, aby tato korespondence byla zevně označena jako služební a aby se jí nezneužívalo k dopravě soukromé korespondence.

Osnova zachovává toto oprávnění nejen pro železnici, ale rozšiřuje je i na ostatní státní dopravní podniky všeho druhu.

K odst. 1, č. 3:

Zpravidla obsahují průvodní listiny (na př. železniční nákladní listy) údaje o odesilateli, příjemci, druhu, množství a ceně zasílaného zboží a výši dopravních výloh, tedy vesměs údaje, mající úzký a přímý vztah k zasílaným věcem a dopravnímu úkonu. Nejsou však dovolena oznámení o věcech, které již byly nebo teprve budou zaslány, nebo oznámení osobního a pod. rázu.

K odst. 2:

Právo státu k dopravě písemností vztahuje se na dopravu celou, t. j. od podání až do dodání zásilky (srv. důvodovou zprávu k § 1); proto ten, kdo se vyhne poštovní dopravě i jen v jejím některém úseku, poruší poštovní výhradu. Ve shodě s tím dosavadní předpisy § 12 resp. 9 pošt. zákona rak. a uh. a § 423 důchodkového trestního zákona postihovaly by výjimečně trestními sankcemi případy, kdy někdo s úmyslem zkrátiti poštu na poplatcích zaslal do jiného místa v úhrnné poštovní zásilce několik psaní, určených různým adresátům, jediné osobě, která pak měla obstarati dodání těchto psaní jednotlivým adresátům. Toto ustanovení vedlo v praksi k příkrostem v těch případech, kdy šlo o psaní určená osobám bydlícím s adresátem, zejména jeho rodinným příslušníkům. Světová poštovní úmluva z r. 1939 již prohlásila v čl. 34, odst. 5 takové případy v mezinárodním poštovním styku za nestihatelné a konformně s tím i osnova stanoví příslušnou výjimku z poštovní výhrady, aby nevzniklo rozdílné posuzování takových sdružených zásilek v poštovním styku tuzemském a mezinárodním. Dosud toto ustanovení v tuzemsku neplatilo a je dalším částečným uvolněním poštovní výhrady.

K § 4.

Osnova nepřipouští, aby výkon výhradních práv státu na dopravu věcí, podléhajících poštovní výhradě, byl propůjčen osobám třetím, byť i za úplatu.

K odst. 2:

Nezáleží na tom, chtěla-li by soukromá osoba, soukromá dopravní firma nebo kterýkoliv jiný subjekt kromě pošty provozovati místní dopravu vyhrazených věcí jako podnik (t. j. pravidelně a na cizí příkaz) celou, nebo převzíti jen část dopravních úkonů. Není tedy dovoleno organisovati podnik na př. pro sběr psaní v obci bez poštovního úřadu, aby tato psaní byla dopravena na nejbližší poštovní úřad, je-li v této obci již zřízena poštovna, nebo má-li tam pošta své zařízení, t. j. je-li v obci vyvěšena poštovní schránka, kterou příslušný poštovní úřad pravidelně vybírá, nebo dochází-li do obce přespolní listonoš, u něhož lze zásilky podávati. Je nerozhodné, zda soukromý podnik pro místní dopravu vyhrazených věcí by byl provozován po živnostensku či nikoliv; ustanovení odst. 2 osnovy postihlo by i toho, kdo by takovou místní dopravu chtěl organisovati bezplatně. - Doprava psaní veřejnými posluhy v místě neodporuje tomuto ustanovení osnovy za předpokladu, že nepředstavuje výhradný nebo převážný obor jejich činnosti, nýbrž že se děje jen příležitostně (případ od případu).

K § 5.

K odst. 1:

Osnova vytyčuje ve stručných rysech rozsah činnosti pošty, přihlížejíc k oběma základním oborům její činnosti, t. j. činnosti jako podniku dopravního a k činnosti jako ústavu peněžního. V ohledu prvním má největší důležitost především doprava věcí podrobených poštovní výhradě, dále pak také doprava peněz a jiných cenností a zprostředkování peněžního styku, jakož i doprava zboží, zejména v balících, při čemž pošta nevylučuje z této balíkové dopravy žádná místa, byť i velmi vzdálená a bez jiného spojení kromě poštovního; tato doprava má hospodářský význam velkého dosahu.

K odst. 2:

Službami, srovnávajícími se s oborem činnosti pošty, rozumí se na př. orážení kolkových známek na směnkách, opravování adresářů firmám atd. Jsou to především služby vykonávané v zájmu obecenstva, ale mohou to býti i služby, kterých si mohou vyžádati potřeby státní správy při akcích celostátního významu, jako byl na př. soupis markových platidel nebo výměna peněz, což se ovšem děje vždy za souhlasu věcně příslušného ústředního úřadu.

K § 6.

K odst. 1:

Pošta jako veřejný státní dopravní podnik, sloužící obecnému prospěchu, musí poskytovati všech svých služeb každému, nerozlišujíc, o koho běží. Ovšem zásadním předpokladem je, aby každý, kdo se jejích služeb dožaduje, dbal platných předpisů (§ 7 osnovy), resp. splnil podmínky jimi stanovené. Tato veřejnoprávní povinnost se dotýká ovšem pošty jen jako celku, ale nikoliv všech jejích služeben; nemůže býti žádáno, aby poštovní služebny v místech zcela malých, zařízené jen na skromnou dopravu, přijímaly zásilky v rozsahu, který snesou služebny vybavené vydatnějšími dopravními prostředky. Toto omezení vyjadřuje osnova slovy "kde má pošta potřebná zařízení". I jinak dostačí, učiní-li pošta opatření, která vyhovují pravidelnému nároku nebo jeho předvídanému vzestupu. Na případy ojedinělých zvýšených nároků, které nelze vůbec předvídati, pamatovati nemusí.

K odst. 2:

Nutnost obmezení, zmíněného v tomto odstavci, netřeba zvlášť odůvodňovati, je-li ohrožen zájem státní, např. za války. Při takových událostech byla by také ohrožena bezpečnost poštovních zásilek. Obmezením z důvodů veřejných se rozumí také obmezení poštovní dopravy v případech zcela výjimečných, - na př. při nebezpečných nákazách (tyfu, choleře). Obmezení služeb pošty z důvodů bezpečnosti poštovních zaměstnanců nebo věcí poště svěřených vztahuje se zpravidla jen na doručování poštovních zásilek a může míti význam jen lokální. Tam, kde se vyskytnou častá přepadávání poštovních doručovatelů, je ohrožena i jejich osobní bezpečnost. V takových případech by se zvláště cenné zásilky a peníze nedoručovaly, nýbrž příjemci jen avisovaly, aby si je sám u poštovního úřadu odebral. - Odepření poštovních služeb přichází v úvahu v případech, pokoušel-li by se někdo podati k dopravě zásilku, zejména otevřenou, tedy dopisnici, tiskovinu a pod., s obsahem urážlivým, nemravným nebo jinak z veřejných důvodů závadným.

K § 7.

K odst. 1:

O tom, že poštovní správa je oprávněna určovati podmínky, za kterých lze pošty používati, čili vydávati poštovní řád a jiné poštovní předpisy, není pochybnosti. Toto oprávnění vyplývalo již z ustanovení § 24, resp. § 18 býv. rak. a uh. poštovního zákona, který ponechával poštovní správě, aby zvláštními předpisy (řády) uspořádala soubor práv a závazků mezi poštou a obecenstvem používajícím jejích služeb.

Oprávnění stanoviti a vyhlašovati poštovní poplatky bylo poště již dáno § 7 vládního nařízení č. 175/1936 Sb., o používání pošty. Podrobnosti, zejména povinnost pošty jednati před každou novou úpravou podmínek pro používání pošty, resp. poštovních poplatků s věcně příslušnými ústředními úřady, budou upraveny prováděcím vládním nařízením podle § 15 osnovy.

K odst. 2:

Zásadu, vyslovenou v č. 1 tohoto odstavce, bylo třeba doplniti ustanovením č. 2, a to již se zřetelem na to, aby byl vytvořen nutný systém pro trestní ustanovení, obsažená v § 14 osnovy. Příkladem se uvádí:

K odst. 2, č. 1:

Skutkovou podstatu přestupku zakládá na př. zneužití obálky státního (veřejného) úřadu s poznámkou "poštovné paušalováno" a pod. k dopravě soukromé (osobní) korespondence, s úmyslem vyhnouti se placení poštovních poplatků. V takovém případě může dojíti též k porušení podmínek pro použití pošty, které pro úřední zásilky mohou stanoviti různé úlevy co do jejich zevní úpravy, váhy a pod.

K odst. 2, č. 2:

Opatří-li někdo psaní se sdělením osobního rázu vědomě poznámkou "tiskovina" a jako tiskovinu je vyplatí a podá k poštovní dopravě, spoléhaje se na to, že v hromadné poštovní dopravě zásilka ujde pozornosti poštovních orgánů, dopouští se zkrácení poštovních příjmů, rovněž jako ten, kdo k tiskovině (na př. mezi stránky ceníku) vědomě připojí psaní s osobním sdělením s úmyslem zneužíti poplatkové předpisy, které pro tiskoviny stanoví poplatky nižší.

K odst. 3:

Strana, která hodlá použíti služeb pošty, musí se podříditi určitým, konstantním podmínkám, jak jsou uvedeny v předpisech (řádech), upravujících styk pošty s veřejností. Ustanovení tohoto odstavce osnovy jsou dána v zájmu publicity těchto smluvních podmínek, o nichž pošta předpokládá, že je strana zná. Právo stran nahlížeti do poštovních předpisů týká se ovšem jen předpisů zásadních, upravujících styk pošty s obecenstvem, nikoliv povozních předpisů, které jsou určeny pouze pro službu vnitřní.

K § 8.

Povinností stejně důležitou, jakou je služební povinnost (§ 6 osnovy), je pro poštu povinnost zachovávati před neoprávněnými osobami mlčení o skutečnostech plynoucích z používání pošty: zda, kdy, k čemu a jak kdo pošty použil. Tato povinnost je především v přímé a úzké souvislosti s poštovní výhradou, neboť je-li strana povinna podati určitou věc k poštovní dopravě, aniž má možnost svobodně zvoliti si svého prostředníka, musí se jí dostati záruky naprosté diskretnosti pošty. Poštovní tajemství vztahuje se ovšem bezvýjimečně na všechny druhy poštovních zásilek.

Poštovní zaměstnanci musejí zachovávati povinnost mlčeti také o obsahu otevřených poštovních zásilek (dopisnic a pod.), o němž se dovídají bezděky; nesmějí také nijakým způsobem, nikoliv snad pouze otvíráním, vnikati do zásilek uzavřených. Povinnost tuto, jež se nazývá úhrnně povinností zachovávati poštovní tajemství, uznávají všechny poštovní správy, a je tak důležitá, že vyžaduje úpravy přímo zákonem s trestními sankcemi, jak je tomu v řadě jiných států.

Poštovní tajemství je obchodním tajemstvím pošty; jeho účelem a právním důvodem je zachovati důvěru v poštu. V jiných odvětvích státní správy se nevyskytuje a trvá na rozdíl od úředního tajemství i proti jiným státním úřadům, pokud v určitých zákonech nejsou stanoveny výjimky. Je samozřejmé, že poštovní zaměstnanci musí šetřiti i listovního tajemství, jsouce jako všichni občané vázáni i zákonem č. 42/1870 ř. z. a zák. čl. V/1878, o listovním tajemství. Povinnost zachovávati poštovní tajemství trvá i u zaměstnanců mimo službu a ve výslužbě.

K § 9.

K odst. 1 a 2:

S tímto ustanovením osnovy se shodují také příslušná ustanovení uvozovacího zákona ze dne 27. května 1896, č. 78 ř. z., k zákonu o řízení exekučním a zajišťovacím. Rovněž se shoduje s tímto ustanovením osnovy zák. č. LX/1881 býv. uh. exekučního zákona platného na Slovensku.

Úplaty, které pošta poskytuje osobám, s nimiž sjednala úmluvu o dopravě poštovních zásilek (t. zv. podnikatelům poštovních jízd), jsou rovněž vyloučeny z exekuce, neboť tato doprava je určena k zabezpečení nerušeného chodu poštovní služby. (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1928, R I 199/28-Vážný č. 7898, a ze dne 7. 1. 1932, R I 1047/31-Vážný č. 11.305).

K odst. 3:

Zadržovací právo k zásilkám za poplatky a výdaje na nich váznoucí bylo dáno poště již v § 7 vlád. nař. č. 175/1936 Sb., o používání pošty.

K § 10.

K odst. 1:

Ze zákonů, které tu přicházejí v úvahu, případně i tak, že výslovně stanoví osvobození pošty od břemen a služeb, se zejména uvádí: Zákon č. 131/1936 Sb. o obraně státu; zákon č. 117/1924 Sb., ve znění zák. č. 25/1936 Sb., jakož i vládní nařízení č. 220/1924 Sb., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské; zákon č. 68/1932 Sb., jakož i vládní nařízení č. 193/1932 Sb., o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru.

K odst. 2:

Potřeba pomoci se vyskytuje nejčastěji při dopravních poruchách nebo nehodách.

K odst. 3:

Poměr železniční správy k poštovní správě je obdobně upraven v § 116 železničního zákona č. 86/1937 Sb., jehož ustanovení jako zákona speciálního nejsou ustanoveními osnovy dotčena. Osnova pamatuje i na ostatní případy, kdy v hospodářském zájmu státním i regionálním je třeba zaručiti poštovní spojení určitých míst, t. j. dopravu poštovních zásilek prostřednictvím jiných dopravních podniků kromě železnice, zejména podniků autodopravních. Potřeba takového zákonitého ustanovení se ukázala zvláště poté, kdy v roce 1931 soustředila se veřejná pravidelná hromadná doprava osob motorovými vozidly v ministerstvu dopravy. Poštovní správa musí nyní, zejména při nezbytném udržování poštovního spojení s místy bez železnice - pokud nedisponuje vlastními vozidly - sjednávati zvláštní smlouvy s koncesionáři silniční dopravy (osobní i nákladní). Při tom se mnohdy ukázalo, že je s hlediska pošty i veřejného zájmu povážlivé, je-li pošta odkázána na libovůli soukromého dopravce, chce-li s poštou uzavříti smlouvu o dopravě poštovních zásilek, či nikoliv. S ohledem na to došlo v roce 1935 k vydání zákona č. 77/1935 Sb. o dopravě motorovými vozidly a jich zdanění, který v § 14 ukládá koncesionářům povinnost, budou-li o to požádáni poštovní správou, dopravovati veškeré poštovní zásilky za přiměřenou náhradu. Ustanovení zák. č. 77/1935 Sb. se navrhovaná osnova rovněž v ničem nedotýká; při určení, zda náhrada je přiměřená, bude i nadále platiti, nedojde-li k dohodě mezi koncesionářem a ministerstvem pošt, předpis § 14, odst. 2 citovaného zákona. U ostatních dopravců bude poštovní správa v případě potřeby jednati o otázce přiměřenosti náhrady s organisacemi hospodářské samosprávy, zejména s obchodními a živnostenskými komorami. - Navrhovaná osnova zavazuje navíc poštu, aby při uplatnění svého nároku přihlížela k hospodárnému provozu dopravcovu. Znění tohoto odstavce osnovy bylo ovšem třeba upraviti tak, aby jeho ustanovení bylo lze použíti i při předvídaném budoucím rozvoji dopravy, zejména letecké.

K odst. 4:

O právu pošty vydávati poštovní známky a jiné poštovní cenniny nebylo v rakouském poštovním zákoně zmínky, ježto v době jeho vydání (1837) nebyly poštovní známky ještě známy, byvše zavedeny v býv. Rakousko-Uhersku až od 1. června 1850. Ani uh. poštovní zákon z r. 1850 nemá o poštovních známkách žádného ustanovení. S ohledem na to třeba v novém poštovním zákoně toto právo pošty - ostatně zcela nepochybné a chráněné zvláštními trestními normami - výslovně stanoviti. Pod pojem "jiné poštovní cenniny" náležejí dopisnice a zálepky s vytištěnou poštovní známkou, proužky do výplatních strojů, t. zv. aršíky, vydávané poštou k významným příležitostem, a pod.

Stále ještě užívaným znakem pošty je poštovní trubka, používaná v odznaku (jako součást služebního oděvu poštovních zaměstnanců) i ve vyobrazení (na poštovních vozidlech). Soukromé osoby, na př. dopravci, prodavači poštovních cennin atd. nejsou oprávněny tohoto znaku používati bez dovolení poštovní správy. - Poslední úprava služebního oděvu poštovních zaměstnanců stala se vládním usnesením ze dne 3. července 1936, na základě § 8 vlád. nař. č. 133/1934 Sb. o služebním oděvu civilních státních zaměstnanců.

K §§ 11 a 12.

Pořad práva proti státu (poštovní správě) může býti nastoupen při rozhodnutí o náhradě škody za zásilky odevzdané poště k dopravě, a to se zřetelem k ustanovení zákona č. 217/1925 Sb. až po vyčerpání administrativního instančního pořadu.

Při sporech, vzniklých z případů, uvedených v § 11, odst. 1, vylučuje osnova příslušnost řádných soudů včetně soudů obchodních. V takových případech se přiznává straně pouze právo stížnosti k administrativním instancím poštovní správy, jimiž jsou ředitelství pošt a ministerstvo pošt resp. pověřenectvo pošt.

Na rozhodnutí odvolací instance o stížnostech podle § 11, odst. 2 osnovy lze si stěžovati k nejvyššímu správnímu soudu. Naproti tomu není nejvyšší správní soud příslušný rozhodovati o stížnostech o náhradě škody (srv. nálezy NSS z 27. října 1932, č. 3078, Boh. A 10.101/32, a ze 14. února 1929, č. 2874, Boh. A 7749/29); v těchto případech je po vyčerpání soudních instancí přípustné podle okolností odvolání k nejvyššímu soudu.

K § 13.

K odst. 1 a 2:

Poštovní zaměstnance, kteří porušili poštovní tajemství, nebylo lze stíhati podle dosavadního právního stavu jinak, než jen disciplinárně podle §§ 87 a 181 služební pragmatiky (zákon č. 15/1914 ř. z.), ale v osnově je pamatováno také na trestní sankce pro porušení poštovního tajemství, podobně jako je tomu v § 16 zákona o telegrafech č. 60/1923 Sb. pokud jde o porušení tajemství telegrafního a telefonního. Rozdílné posuzování deliktů proti tajemství poštovnímu a telegrafnímu resp. telefonnímu vedlo v praksi k nesrovnalostem, které odkliditi je účelem navrhovaného ustanovení osnovy.

Shodně se zákonitým ustanovením o telegrafním tajemství prohlašuje osnova porušení poštovního tajemství za přečin, jehož se může dopustiti nejen poštovní zaměstnanec (úředník pragmatikální, smluvní atd.), ale i každá jiná osoba i jen dočasně v poštovní službě použitá (na př. správce poštovny, výpomocný zřízenec, přijatý jen na dobu dovolených, vozka nebo řidič firmy, s kterou poštovní správa sjednala smlouvu o dopravě zásilek atd.). Nedovolená jednání, uvedená v § 8, odst. 1 osnovy rozšiřuje § 13 v odst. 1, č. 2 též na taková jednání, kdy někdo úmyslně a nedovoleně poruší práva použivatelů pošty, t. j. poštovní zásilku zničí (aniž případně má z toho majetkový prospěch), nebo ji odstraní (na př. doručovatel úmyslně doručí zásilku jiné osobě, než adresátovi), nebo ji zadrží nebo zatají (na př. doručovatel si ponechává zásilky u sebe, aniž je doručuje). V takových případech může ovšem nastati konkurence ustanovení poštovního zákona s obecným trestním zákonem (krádež, podvod, zneužití moci úřední). Další ustanovení odst. 1, č. 2 jsou analogií § 16 zákona o telegrafech a prohlašují za přečin též úmyslné pomáhání nebo trpění předchozích trestných činů.

Trestní sazba je upravena shodně s ustanovením § 16 zákona o telegrafech č. 60/1923 Sb.

K odst. 3:

Zákonnými předpisy, na něž se zde odkazuje, jsou: V zemích českých: vládní nařízení ze dne 24. srpna 1939, č. 244 Sb., o ochraně poštovních známek. Na Slovensku: zákon ze dne 11. února 1942, č. 23 Sl. z., o ochraně kolků, poštovních a jiných známek, cennin a značek.

K § 14.

Skutková podstata přestupků zde vytčených jednotlivých ustanovení poštovního zákona spočívá v porušení výhradních práv resp. fiskálních zájmů pošty a tedy i státu. Výjimku tvoří ustanovení odst. 3 (neoprávněné použití služebních odznaků a služebního oděvu), který osnova postihuje jako samostatný přestupek, trestaný okresními národními výbory, ač mnohdy tu půjde též o čin trestný podle obecného práva trestního, na př. zneužití stejnokroje k podvodu; konkurence trestů se nevylučuje.

K odst. 1:

Osnova se přidržuje v této části dosud platných předpisů důchodkového trestního zákona č. 112/1835 sb. zák. pol., zejména ustanovení § 429 a násl., pokud jde o určení peněžitého trestu, s nutnou úpravou nejmenší výměry tohoto trestu s ohledem na nynější měnové a cenové poměry. Ustanovení odstavce 1, č. 3 postihuje též přestupky proti § 4 osnovy, t. j. neoprávněné zřízení soukromého podniku pro dopravu zásilek, vyhrazených poště. V takových případech se peněžitý trest vyměří rovněž na základě poplatků, o které byla pošta zkrácena, nebo podle jejich pravděpodobné výše, avšak nejmenší peněžitý trest bylo nutno stanoviti vyšší částkou s ohledem na závažnost přestupku.

K odst. 2:

Ustanovení o řízení při ukládání trestů podle odst. 1 jsou obsažena v cit. důchodkovém trestním zákoně z r. 1835, platném ovšem jen v zemích českých. Na Slovensku byl dosavadní právní stav ten, že tresty za zkracování poštovních příjmů byly obsaženy přímo v poštovním zákoně z r. 1850, kdežto předpisy o důchodkovém trestním řízení byly obsaženy v různých jiných zákonech, zejména v instrukci k třicátkovému řádu z r. 1842. Býv. rak. poštovní zákon z r. 1837 pak neobsahuje vůbec trestních ustanovení, nýbrž jen odkazuje na důchodkový trestní zákon z r. 1835.

Proti dosavadnímu, značně roztříštěnému právnímu stavu znamená osnova pokrok v tom, že unifikuje nejen základy poštovnictví v zemích českých a na Slovensku, ale zavádí i jednotné posuzování trestných činů proti výsostným právům pošty. Navrhovaná osnova nemůže však unifikovati též celé důchodkové trestní řízení, poněvadž to provádějí v zemích českých i na Slovensku nikoliv poštovní, nýbrž finanční úřady (poštovní úřady jen spolupůsobí), takže budoucí unifikace v tom směru by náležela svou povahou do oboru správy finanční, při čemž ovšem by nebyly dotčeny jen delikty poštovní, ale i veškeré důchodkové delikty, na př. přestupky proti státním monopolům, přestupky kolkové, loterní a pod. Osnova proto v odst. 2 zachovává až na další v platnosti dosavadní ustanovení o řízení při trestání důchodkových přestupků, platná jak v zemích českých, tak i na Slovensku.

K odst. 4:

Ve všech těchto případech přestupků proti poštovnímu zákonu je třeba trestati i pokus.

K § 15.

Vládním nařízením, k jehož vydání se vláda deleguje, budou stanoveny podrobnější směrnice zejména pro: rozsah činnosti pošty, používání pošty, případy zápovědi poštovní dopravy, zvláštní oprávnění pošty, stanovení poštovních poplatků, rozsah odpovědnosti pošty a jejich použivatelů. Půjde tu o normu nahražující vládní nařízení č. 175/1936 Sb. o používání pošty, s úpravami, které vyplývají z navrhované osnovy poštovního zákona. Na základě tohoto vládního nařízení budou pak vydány řády, o nichž mluví § 7 osnovy. Tento systém stěžejních poštovních předpisů (zákon - vládní nařízení - řády) se velmi osvědčil a umožňuje, aby ta ustanovení, která podléhají rychlejšímu vývoji, mohla býti měněna resp. doplňována s pružností, nutnou s ohledem na současné hospodářské zájmy státu i občanstva.

K § 16.

K odst. 1:

Vnitrostátní účinnosti nabývají mezinárodní smlouvy ratifikací vládami smluvních zemí, jak ustanovuje čl. 14 Světové poštovní úmluvy, sjednané v Buenos Aires 1939.

K odst. 2:

Odpovídá čl. 6 cit. úmluvy, podle něhož ustanovení Světové poštovní úmluvy se nedotýkají zákonodárství kterékoliv země v ničem, co není akty úmluvy upraveno.

K § 17.

V tomto paragrafu ruší se dva dosavadní stěžejní předpisy, upravující právní základy poštovnictví, a to býv. rak. poštovní zákon a býv. uh. poštovní zákon, a kromě nich též příslušné paragrafy důchodkového trestního zákona vzhledem k nové systematice přestupků poštovního zákona. Výslovně se neruší celá řada dekretů býv. dvorské komory, vydaných k provádění poštovního zákona zvláště v 1. polovině devatenáctého století; jejich neplatnost se odvozuje ze znění § 17, poslední věty.

K § 18.

Lhůta 30 dnů je nutná pro vydání prováděcího vládního nařízení.

V Praze dne 13. září 1946.

Předseda vlády:

Klement Gottwald v. r.

Ministr pošt:

František Hála v. r.



Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP