Pátek 14. února 1947

Nemluvme vůbec o přednostním právu a přednostních uchazečích, tak jako nemluvíme o nějaké přednosti, že tito lidé mohli a musili trpět a osvědčit se ne v národních správách, nýbrž na gestapu, na bojištích a v koncentrácích. (Potlesk.) Půjdou-li tito naši občané do pohraničí, vezmou na sebe daleko více povinností než práv a výhod. Proto jsme my, sociální demokraté, usilovali, aby tito lidé, kteří se osvědčili v dobách nejtěžších, byli ne ve svém zájmu, nýbrž pro národ a pro stát postaveni na místa důležitá, protože máme důvěru, že tam budou na svých místech i dnes. Myslím, že při dobré vůli a rozumu bude u nás pro všechny místo a hlavně práce dost a že nedojde nikdy k žádné konkurenci.

K projednávanému zákonu bych chtěl jen tolik připomenout, že tak, jak byl podán a podepsán panem ministerským předsedou a panem ministrem vnitra, bychom se jistě všichni na něm shodli a že by byl býval velmi rychle odhlasován a uskutečněn, že však to byly právě opačné připomínky, které způsobily průtahy, takže se k projednávání zákona dostáváme až dnes.

Nedopusťme, nemůžeme-li a nebudeme-li platit za práci a za oběť pro vlast, abychom platili za zradu na ní, odměňovali chytráctví, zbabělost a slabost. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Dále je ke slovu přihlášena paní posl. Kleinerová.

Posl. Kleinerová: Paní a pánové!

Obtížná jednání ve výborech Národního shromáždění, která doprovázela předlohu 419, sledovali po celou dobu s úzkosti také všichni ti, kteří se vrátili v pozdních měsících roku 1945 a ještě později ze zahraniční armády, z koncentračních táborů a věznic, z nemocnic a sanatorií, kde léčili těžká onemocnění z věznění a ze zranění v době revoluce. Přišli již v době kdy pohraničí bylo skoro obsazeno, poněvadž potřeba spořádané plynulosti denního života byla neodvratná. Do dnešního dne žili s pocitem křivdy, že nezaviněně přišli pozdě.

Většina z nich po svém návratu nenašla nikde svůj bývalý majetek. Skoro nikdo z nich to nepovažoval za tragedii. Ve chvílích rozhodování se pro účast na odbojové činnosti byli všichni vedeni láskou ke své zemi. Proto dobrovolně spojili svůj osud s osudem jejím. Nikdo z nich nepomýšlel na skládání účtů ze své služby národu. Ať to byly věznice, káznice, koncentrační tábory, východní či západní fronta, partyzánské jednotky nebo barikády květnového povstání, všude nalézáme stejný zápal a nadšení, jehož zdrojem je jenom nezničitelná víra ve spravedlivý boj za svobodu své země. Žádný si tehdy nevybíral povinnosti, každý dělal to, co mu bylo přikázáno, bez odmluvy, protože věděl, že nikdy předtím nebylo třeba větší kázně. Takto zoceleni a charakterově zpevněni vrátili se účastníci odboje do budování se stejným nadšením, s jakým šli do illegality, za hranice a na barikády. Jako se každý z nich zařadil bez protestu v okamžiku, kdy to od něho bylo žádáno, s vědomím, že možná i život ztratí, tak bezvýhradně se chtěli tito navrátilci znovu postavit za všechno, co znamená prospěch obnovené republiky. Stali se tak zárukou věrného a oddaného znovutvoření milované vlasti a reformy sociální, kterými jsme nastoupili cestu nového hospodářského pořádku, nebyly jim cizí. V těžkých dnech stesku po domově viděli svoji osvobozenou vlast jenom jako zem lepšího světa pro všechny.

Proto málokdo z nich zůstal stát lhostejně s rukama založenýma, když se splnila první část jejich nejkrásnějšího snu. Málokteří z nich si pro sebe reklamovali právo na oddech. Mezi prvními byli v zaměstnání a v úkolech, kde se nemluvilo, ale pracovalo, kde se nekladly otázky po odměně a vyznamenání. Jednali tak proto, že je zkušenost z let poroby naučila tomu, že každý jsme osobně pověřen, že nikdo za nás nemohl převzít domácí odboj a potřebnou odolnost, a že právě tak v době míru nikdo za nás nemůže vzít nezbytné úkoly. Nebyly a nejsou to jenom škody věcné, které u nás okupanti zanechali. Nacistické učení, každou minutu infikované goebbelsovskou propagandou, morálně poškodilo celé složky národa na dlouhou dobu. Proto převratné měsíce roku 1945 nenalézají všechny občany v potřebné mravní čistotě. Proto jsou tak důležitým přínosem lidé, kteří se osvědčili a kteří obstáli. Jsou prokazatelně našimi nejlepšími občany. Oni nejlépe rozumějí potřebě svornosti a jednoty národa, protože v době teroru, rozvratu mravních hodnot a blízkosti smrti rostla vzájemná důvěra beze slov, která neviděla různorodost ani názorovou, ani povahovou. Nebylo vždycky svornosti v pohledu na politickou perspektivu, ale byla jednota v tom, komu a jak právě pomoci. Proto stranickopolitická agitace stále zdůrazňující počet svých členů, která se dnes projevuje kolem obětí nacismu, je nelogická a znevažuje nejsvětější památku na všechny ty, kteří se nevrátili. Příšerný systém násilí, hrubosti, nestoudnosti a drzosti, na něž ještě ani dnes nemůžeme myslet bez mrazení v zádech, vyvolal v persekvovaných lidech jenom nové hodnoty mravní. Protože se většina z nich nebála aktivovat svá nejlepší hnutí srdce v době opravdového trápení, mohou nejlépe tyto vyzkoušené hodnoty zapojit do nových povinností, k nimž se vrátili. Nepřišli domů odpočívat. Zkušenosti, často stačící na deset životů, nemohou zůstat bez použití. Život doma od počátku potřeboval a potřebuje onu sílu vzájemné pomoci, která byla hlavním obsahem života bojovníků za svobodu.

Proto je tak důležité, aby všech těchto zdrojů odolnosti bylo dobře využito. Vidíme, že tomu není vždycky tak. Po celé měsíce mnozí z těchto opravdových hrdinů chodili s trapným pocitem zbytečnosti od jednoho úřadu ke druhému, od jedné obce ke druhé. Dožadovali se využití svých schopností, svého vzdělání a svých zkušeností k samostatné práci. Pokrčení ramen, někdy dokonce i posměšná slova byla odpovědí v mnoha případech. Proto odhlasováním předložené osnovy, která je doprovázena příslibem předsedy osidlovacího úřadu, že žádný přednostní žadatel nezůstane neuspokojen, pouze napravujeme křivdu a vyhovujeme potřebě pracovního zařazení našich nejlepších lidí.

Jako jedna z mluvčích za odbojové pracovníky nepovažuji a nebudu považovati poskytování hmotných výhod projednávaného zákona jako odměnu za práci pro vlast, nýbrž lidově-demokratická republika pouze splácí svůj dluh a jen zčásti odčiňuje škody a křivdy těm, kteří v žádné minutě své služby a svého trápení nemluvili a nereklamovali pro sebe odměny a nároky. V definitivně zajištěném pracovním prostředí bude dána nová příležitost všem těm, kteří neváhali odevzdat v boji o novou budoucnost národa všechno, čeho bylo třeba, aby znovu aktivovali svou odvahu, svou statečnost a vytrvalost, která je doprovázela ve dnech nejhorších. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Stavíme-li se dnes za jejich spravedlivé nároky, máme na mysli především všechen ten prospěch, který bude vnesen jejich účastí do budování státu. Uvědomujeme si, že na místa našich odvěkých nepřátel, nepřátel zapřisáhlých a nejvášnivějších, přicházejí naši bratři a sestry, nejoddanější služebníci národní ideje v bojích za svobodu zocelení, a jsou nám proto zárukou toho, že tyto kraje jsou a zůstanou českými. Nad bezprávím zvítězilo právo. Nad útlakem svoboda. Tak bude právo a svoboda vítězit všude, kde tito jejich zastánci stanou. Právě v pohraničí, které musí být osídleno a znovu vytvářeno od základu, kde je zapotřebí obzvláštních ctností občanských, které by paralysovaly kořistnictví a nestoudnost mnohých osídlenců, budou tito noví účastníci tou nejlepší investicí. Stanou se mravní základnou v tomto nově se vytvářejícím území a přinesou tam onu bratrskou vzájemnost, která byla znakem našeho národního odboje, protože většina z nich neodhodila žádný z těch ideálů, které vzali na svůj štít. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. Rudolf Svoboda. Udežujem mu slovo.

Posl. R. Svoboda: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Zákon o zkráceném přídělu domků a živností do vlastnictví osvědčených národních správců má historický význam pro další vývoj poměrů v našem českém pohraničí. Provisorium národních správ bude v průběhu provádění tohoto zákona postupně ustupovati právnímu stavu. Celým desítkám tisíců rodin zaměstnanců a živnostníků se tak zaručuje vlastnické právo na majetek, který byl dán po osvobození do národní správy, zajišťuje se trvalá existence a řádné obydlí.

Nyní jde o to, aby tempo při praktickém provádění tohoto zákona bylo rychlejší než tempo, které bylo při jeho tvoření. To je, myslím, jediná velká chyba tohoto zákona, kterou bych mu chtěl vytknout. Přichází příliš pozdě. Oč konsolidovanější a oč jednodušší bychom dnes měli poměry v pohraničí, kdyby se byl onen příděl začal uskutečňovati již před 3/4 roku, jak jsme o to my, komunisté, usilovali. Tehdy, tak jako u dekretů o vlastnictví půdy, nám bylo vytýkáno, že si chceme neprávem za státní majetek kupovati voličské hlasy. Udělal se z toho problém nikoli hospodářský, ale politický, a naše pohraničí na to doplácelo, bohužel však ne politicky, nýbrž hospodářsky.

My, komunisté, jsme usilovali vždycky o to, co bylo přáním osídlenců. Naše politika je úzce spojena s životními zájmy širokých vrstev pracujícího lidu. Proto se také nikdo nesmí divit tomu, že máme u tohoto lidu a zvláště v pohraničí tak silnou důvěru.

Od prvopočátku jsme hájili zásadu vyslovenou košickým vládním programem, aby zkonfiskovaný majetek Němců byl odevzdán do rukou českého lidu. Byli jsme také jediní, kteří jsme nejdůsledněji apelovali na trpělivost osídlenců a kteří jsme také bojovali proti všem nekalým živlům, které měly v úmyslu zanášeti do pohraničí chaos a neodůvodněnou nejistotu. A nebylo toho málo, co jsme všechno o pohraničí a v pohraničí slyšeli a četli.

Jen si vzpomeňme, co se toho neodpovědně namluvilo, a to i odpovědnými činiteli, okolo přidělování zemědělského majetku. Napřed byly šířeny zprávy, že rolníci půdu do vlastnictví vůbec nedostanou. Protože však lež ma krátké nohy, zvítězila pravda ve formě dekretů o vlastnictví půdy. Dekrety se však staly terčem útoků, prohlašovalo a psalo se o nich, že nemají právního podkladu a že jsou obyčejným cárem papíru. A dnes tento t. zv. cár papíru se stává základem pro taxaci a zaknihování podle nového knihovního zákona, jehož návrh byl již sněmovně rozdán k projednávání.

A tak tomu bylo i s majetkem nezemědělským. Mnohdy byla pod vlivem falešné propagandy vytvořena taková situace, že se osídlenci sami sebe tázali, zda mají vytrvat anebo se vrátit do svých domovů ve vnitrozemí. Říkávalo se, že hodnota, kterou budou muset zaplatit za přidělený majetek, bude je stát několik bezesných nocí a na splátky že budou muset střádat i jejich budoucí generace. Ještě v pondělí tohoto týdne se v Krnově šířila zpráva, která mně byla hlášena, že prý soudr. Ant. Zápotocký kdesi při jakési příležitosti měl říci, že se domky a živnosti budou přidělovati do vlastnictví až po úspěšném skončení dvouletého plánu.

Jsem nucen odmítnout a pranýřovat takovéto neodpovědné pomluvy, ať pocházejí od kohokoliv. Neobávám se zde prohlásit, že my komunisté jsme ani minutu neváhali propagovati zásadu, aby zkonfiskovaný majetek byl dán do vlastnictví osvědčených národních správců, a to urychleně, aby tak byla zabezpečena jejich právní jistota, a levně, aby zatížení bylo pro ně únosné. Naši hraničáři si toho právem zaslouží. Oni to byli, kteří uposlechli výzvy vlády a do pohraničí se odstěhovali. Oni to byli, kteří se podílejí na tomto velikém historickém díle. Oni to také byli, kteří zachránili státu a národu tak veliké hodnoty.

Byli jsme a dosud jsme svědky, že poměry v pohraničí jsou kritisovány velmi záměrně a jednostranně. Většinou se vypichují nedostatky a zjevy nezdravé a zamlčují se úspěchy a zjevy zdravé. Jednotlivé a zištné zjevy se paušalisují, což působí nepravým dojmem, jakoby naše pohraničí bylo zaslíbenou zemí zlatokopů.

A přece je velký rozdíl mezi jedinci, kteří tam šli kořistit, a mezi těmi, kteří tam šli za svou novou existencí. Vždyť naše pohraničí soustřeďuje na svém území značnou část našeho průmyslu, který je důležitým článkem naší dvouletky. Mohl bych říci, že v tomto průmyslu je opravdu ukryto zlato, které tam hraničáři přišli dobývat, nikoliv však jen pro sebe, nýbrž pro celý národ a republiku.

Pokud se těch nezdravých zjevů týče, nesouhlasím s nimi a musí se ku prospěchu celé věci potírat. Jedno však je důležité podtrhnout, co si mnohý z oněch kritiků a obdivovatelů starého režimu nechce přiznat: že totiž ony nezdravé zjevy u osídlenců nevznikly dekretem o národní správě a osídlení; to si už přinesli s sebou z vnitrozemí. Přinesli s sebou to, k čemu byli vychováni starým soukromokapitalistickým řádem, který nutil, aby se každý rval o svůj život, a který nedával záruku, aby všichni příslušníci národa měli zaručenu svou řádnou existenci. Zde na pohraničí, kde máme lepší možnost život kontrolovat, máme jednu ukázku toho, kolik mravní bídy a sociálního úpadku zanechal v národě tento starý soukromokapitalistický řád. Nedivím se proto a prosím, aby to nebylo příliš zazlíváno zemědělskému dělníku a deputátníku, který celý svůj život dřel na svého pána, a to za pár haléřů, a bydlel v zatuchlých bytech, nedivím se proto dělníku, který se celý život uskrovňoval v zapadlých koutech periferních, nebo drobnému živnostníku, který dříve těžce zápasil s konkurencí ve vnitrozemí. Celý svůj život snili o lepším životě, o lepší a svobodnější práci a o lepším bydlení, a v rámci osídlení se jim k tomu naskytla příležitost, kterou nikdy již míti nebudou. Nedivím se ani tomu, že v touze po lepším životě se často dopustili i poklesku, který si mnohdy ani sami neuvědomili.

Nesouhlasím s tím, protože to přineslo státu jako celku značné národohospodářské škody. Je však otázka, jaké škody by byli způsobili národu, kdybychom s osídlením otáleli, až by byly poměry uvnitř státu konsolidovanější, ale až by nám zde nakonec Němci zůstali, jako je tomu ku příkladu s Maďary. Byly by zde škody daleko větší nejen pro dnešek, ale i pro budoucí vývoj naší republiky. Při tom bychom českým lidem nepomohli, a tak i při všech těchto škodách zkonfiskovaný majetek Němců zůstal v rukou českého národa. Je to veliké humánní dílo, které bylo vytvořeno. Posílili jsme značnou část národa hospodářsky. Dali jsme jí to, co jí nemohl dát starý společenský řád, a jde nyní o to, abychom jí dali také to druhé, abychom posílili jejich mravní sílu, morálku a výchovu, aby nezneužívali výhod, kterých se jim osídlením dostalo. Toho ovšem nedosáhneme nevěcnou a jednostrannou kritikou, ale společným úsilím všech odpovědných činitelů a celé Národní fronty. Je to nutné k prospěchu celého díla, k jehož úspěšnému dokončení jsme vázáni vládním programem.

V pohraničí se sešli lidé ze všech koutů republiky. Vzpomeňme si při tom na dobře známou kolonisaci Ameriky. Máme u nás, abych tak řekl, v miniaturním měřítku obdobný případ. Tam vývoj poměrů vytvořil z amerického člověka člověka průbojného, velkorysého a podnikavého, a vývoj poměrů v našem pohraničí dá také nám za pravdu. Tam se vytvoří z našeho hraničáře také nový typ českého člověka, člověka, který vytvoří novou tradici hraničářů, který bude oporou síly a zdatnosti národa a oporou při obraně našich státních a národních hranic.

Bude však nutno vyřešiti v této souvislosti jeden důležitý problém, který naše pohraničí dosud tíží. Je to očista od živlů, které sem nepatří. Mám při tom na mysli nejenom ty, kteří se tam zneužitím osídlení přistěhovali - to považuji za věc samozřejmou a to se také provádí; ale mám na mysli takové živly, které tam byly před zahájením osidlovací akce a které tam zůstaly. Odsun Němců je prohlášen za skončený. Přes to však tu a tam, někde více, někde méně, se ještě vyskytují zbytky německého obyvatelstva. Nemám při tom na mysli ani antifašisty, protože zdrcující většina jich dobrovolně odešla do Německa, aby tam pomohli dělat pořádek; nemám také na mysli ani skutečné odborníky, kteří zde byli ponecháni jako nepostradatelní, ale mám na mysli tak zvané antifašisty a tak zv. nepostradatelné odborníky, kteří jimi ve skutečnosti nejsou. Proto, pokud nemají býti dodatečně odsunuti a pokud je tam nemusíme z technických a hospodářských důvodů ponechat, bylo by na čase, aby tyto zbytky byly přemístěny do vnitrozemí, kde je budeme míti rozhodně jistější a snadněji se budou asimilovat v ustálených vnitrozemských poměrech než v pohraničí, které vyžaduje zvýšené bezpečnosti.

Při této příležitosti bych se chtěl zmíniti o jednom koutu našeho pohraničí, který je naší starou bolesti. Je to naše Hlučínsko. Tam těm málo osídlencům, kteří se tam přistěhovali, tento právě projednávaný zákon příliš velkou radost nepřinese. Spíše bych řekl, že přinese rozčarování, protože podle tohoto zákona by měli právo na příděl jimi spravovaných majetkových podstat, ale není zde jistoty, zda nebudou muset jim svěřený majetek opustiti, protože vydávání státního občanství na Hlučínsku se posuzuje příliš benevolentně. Víme, že pro zvláštní charakter staletého vývoje poměrů na Hlučínsku není možno postupovati zde tak jako v ostatních oblastech pohraničí, kde příslušnost k německé národnosti a k nacistickým korporacím byla automatickým podkladem pro konfiskaci.

Hlučínsko jako celek bylo po osvobození uznáno jako součást Československé republiky a jeho lid jako lid slovanského původu, tudíž také jako součást českého národa. Mnohaletou iredentistickou propagandou byl však hlučínský lid českému národnímu uvědomění značně odcizen. Mnoho viny na tom měl do určité míry nesprávný postup se strany odpovědných a také i vládních činitelů první republiky. Proto také vláda naší nové osvobozené republiky, vědoma si této situace, učinila pro Hlučínsko zvláštní výjimku. Hlučínskému lidu byla dána možnost probuditi se opět k českému a národnímu uvědomění. A tak bylo rozhodnuto, po odstranění všech špiček a původců iredenty vrátiti ostatnímu lidu jejich bývalé státní občanství. Výjimečně nemají osvědčení o státním občanství dostat ti, kteří byli členy Freikorpsu, členy dobrovolných SS, a pak ti, kteří byli německými politickými a iredentistickými vůdci, i když jsou moravského původu. Z rozhodnutí ministerstva vnitra působí v těchto dnech na Hlučínsku zvláštní pětičlenná komise úředníků, která má uplatněním těchto zásad problém státního občanství na Hlučínsku ukončit. Podle zpráv, které mně docházejí, jeví se zde u některých politických stran Národní fronty snahy onu část německých politických a iredentistických vůdců omezit na míru nejmenší, protože pojem německého politického a iredentistického vůdce je zde různě vykládán a různě rozváděn. Je to veliké nebezpečí pro další vývoj poměrů na Hlučínsku a žádám, aby se v tomto smyslu nepokračovalo úzce stranicky, ale s hlediska státně-politického. Hlučínsko znám, sousedím s ním pouze přes řeku Opavici a do Hlučína jsem chodil do školy. Jeho lid je ve svém jádru pracovitý, ale málo národně uvědomělý, a chceme-li jej k národnímu uvědomění probuditi, musíme jej zbaviti onoho moru, kterým je z velké části nakažen vinou nenapravitelných, tvrdohlavých germanofilů, kteří při tom všem, bohužel, nemohou vůbec říci, zda-li jsou Češi anebo Němci. Polovičatost a úzkoprsá stranickost by se zde špatně vyplatila. Zde je transfuse nanejvýš nutná. Potřebujeme ony germanofilské špičky zaměnit za nový český živel z vnitrozemí z řad prostých lidí, kteří by se stali pilířem a oporou oné nesnadné probuzenecké národní činnosti. Vím, že narazím na odpor pro toto své stanovisko u ostatních partnerů Národní fronty. Dovolím si však konstatovati: kdyby politické poměry na Hlučínsku byly jiné, jinak by se chovali také ti, kteří se dnes domnívají, že chceme páchat na hlučínském obyvatelstvu křivdu. Všechno to, co je dnes obhajováno, stalo by se předmětem útoků a kritiky. Fakt však zůstane faktem. Nejde nám o nic jiného než o to, aby Hlučínsko bylo nejenom po stránce územní, ale i po stránce národnostní nedělitelnou součástí Československé republiky. Proto vycházejme ze skutečnosti, jaká zde je, postupujme objektivně, jak to zájem státu, zájem národa a zájem Hlučínska samého vyžaduje. Proveďme důslednou očistu, dejme hlučínskému lidu hospodářské a sociální zabezpečení, práci v průmyslu, proveďme důsledné rozdělení velkostatkářské a zbytkařské půdy a soustavnou výchovou a pomocí přílivu nového českého živlu na Hlučínsko umožníme hlučínskému lidu návrat k české národní a bratrské pospolitosti. (Potlesk.)

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP