Čtvrtek 31. ledna 1946

Volební řád do ústavodárného Národního shromáždění předpokládá však ještě rozřešení určitých otázek z oboru práva ústavního. Jde tu především o otázku, bude-li míti ústavodárné Národní shromáždění jen jednu komoru, a kolik poslanců bude voleno, dále o otázku, jaké budou podmínky aktivního a pasivního práva pro volbu do tohoto zákonodárného sboru. Všechny tyto otázky jsou dosud upraveny v ústavní listině.

K tomu přistupují ještě další otázky, týkající se úkolů ústavodárného Národního shromáždění, neboť jeho působnost nebude se moci omeziti jen na revisi ústavní listiny. S tím souvisí též úprava volebního období ústavodárného Národního shromáždění a způsob jeho jednání, zejména jaká má býti kvalifikovaná většina pro usnášení ústavních zákonů. Jistě pozorujete, jak je tomu v jiných státech, jaké úkoly byly dány na př. ve Francii ústavodárnému Národnímu shromáždění, jaké v Jugoslavii a v jiných zemích. I tuto otázku musí řešit a rozřešit ještě Prozatímní Národní shromáždění.

Všechny zde nadhozené otázky budou upraveny osnovou ústavního zákona, která se rovněž připravuje v ministerstvu vnitra v souvislosti s volebními osnovami, o nichž jsem již mluvil. Politicky byly i tyto otázky z největší části již projednány ve schůzích Národní fronty.

Ústavodárné Národní shromáždění, jež vyjde z nadcházejících voleb, bude míti úkol historického významu - totiž vypracování nové ústavní listiny Československé republiky.

Jak známo, odpadla potřeba ústavního uspořádání postavení Podkarpatské Rusi, naproti tomu musíme na zcela nové základy postaviti vzájemný poměr obou našich slovanských národů. Otázka menšinová a jazyková jeví se dnes ve zcela jiném světle než při tvoření ústavy z roku 1920. Již při tvoření Prozatímního Národního shromáždění upustili jsme od některých zásad ústavní listiny; přiklonili jsme se k systému jednokomorovému a snížili jsme věkové předpoklady aktivního a pasivního volebního práva. Liberalistická konstrukce ústavní ochrany občanských práv a svobod, převzatá do naší ústavy z duchovního dědictví velké revoluce francouzské, dojde svého doplnění a korektivu z ideové náplně, již lidstvu přinesla velká revoluce ruská, a hlavně pak ze změn, jež přinesla naše národní revoluce.

To jsou jen některé letmé náznaky práce, kterou čeká ústavodárné Národní shromáždění.

V denním tisku v zemích českých i na Slovensku bylo již dosti pozornosti věnováno otázce uspořádání poměru mezi Čechy a Slováky. V posledních dnech bylo pak z kompetentních míst politických vydáno prohlášení vám všem jistě známé, v němž trvá se na zásadách vládního programu košického. Nemám co bych k tomu s tohoto místa dodal. Definitivní vyřešení této otázky bude provedeno ústavodárným Národním shromážděním při jeho pracích na ústavě republiky Československé; jakékoli kombinace v tom směru by byly dnes předčasné. Přechodné potíže administrativního rázu budou vyřešeny v duchu košického programu vzájemnou dohodou, neboť oběma stranám jde stejně o to, aby náš stát byl silnou oporou obou národů v něm žijících. (Potlesk.)

Vyčištění a rekonstrukce našeho právního řádu, rozvráceného okupací a násilným režimem, bude vyžadovati ještě značné práce. Ústavní dekret o obnovení právního pořádku, který byl Prozatímním Národním shromážděním již schválen a zčásti pozměněn, bude nutno nyní provésti v plné šíři. Prozatímnímu Národnímu shromáždění přísluší nyní, aby podle čl. 4 tohoto dekretu provedlo zrušení další použivatelnosti řady právních předpisů z doby nesvobody, zejména pak zrušení použivatelnosti předpisů vydaných za okupace v pohraničí, a rozšíření použivatelnosti zbývajících předpisů, vydaných v době nesvobody ve vnitrozemí, i na pohraničí. Příslušná osnova zákona je již připravena a bude předložena Prozatímnímu Národnímu shromáždění v nejbližší době.

Zákonem bude též potřebí podchytit - alespoň provisorně - rozdělení působností mezi jednotlivá ministerstva. Dnešní stav sice nepůsobí již značnějších administrativních potíží, takže nedochází ke kompetenčním konfliktům, avšak k úpravě té došlo mnohde jen faktickým vývojem, který potřebuje zákonného pokladu. Při tom bude lze provésti některé žádoucí revise.

Aby bylo dokumentováno, že v ministerstvu vnitra nezapomíná se na řešení žádného problému, který nám doba přinesla, chtěl bych ještě v této souvislosti upozornit, že se pracuje i na novém uspořádání velkého a středního státního znaku.

S ústavními poměry souvisí do jistě míry také otázka státních hranic. Naše spravedlivé požadavky na úpravu hranic náležejí do oblasti politiky zahraniční. Ministerstvu vnitra náleží jen technické vytyčení těchto hranic. Práce toho druhu se provádějí právě na hranicích slovensko-ukrajinských.

V čl. 1 protokolu ke smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945 bylo stanoveno, že vytyčení hranic mezi Československem a Zakarpatskou Ukrajinou bude provedeno na místě delimitační komisí, do které každá ze smluvních stran vyšle po třech zástupcích, kteří budou míti právo přibírati k jednání potřebný počet znalců.

Smíšená delimitační komise zahájila jednání koncem měsíce října. Předsedové obou delegací se vzájemně střídají v předsednictví schůzí. Ve schůzích dosaženo bylo dohody jak o postupu prací, tak i o způsobu jich provádění. Základ tvoří hraniční čára vyznačená v mapě, připojené ke smlouvě se Sovětským svazem.

Práce v terénu v jižním úseku hranic byly zahájeny počátkem prosince minulého roku a byly přikázány dvěma smíšeným subkomisím.

Pokud jde o úsek severní, bylo vyznačení a zaměření hranic rovněž přikázáno dvěma smíšeným subkomisím. V severním úseku je nutno po celé téměř délce hranic vykáceti pruh lesa 10 m široký. Poměry povětrnostní byly zde dosud celkem příznivé, takže práce postupuje velmi rychlým tempem.

Mezitím se připravuje řešení různých otázek, které souvisí s novou úpravou státních hranic. Jsou to zejména: pohraniční styk, otázky rázu hospodářského, otázky vodní, silniční, železniční a j.

Řešení majetko-právních otázek bylo svěřeno zvláštní likvidační komisi, která zahájí svoji práci, jakmile budou skončeny práce opční. O nich se zmíním dále.

Historicky nejvýznamnějším krokem, který byl až dosud proveden, bylo vyřešení otázky státního občanství Němců a Maďarů a přetvoření Československé republiky na národní stát Čechů a Slováků. Ústavní dekret presidenta republiky z 2. srpna 1945, č. 33 Sb., který byl vypracován v ministerstvu vnitra, je právním podložením odsunu Němců z území republiky. Jeho nekompromisní provádění je proto v zájmu státu i národů českého a slovenského. Dekret připouští ovšem některé výjimky. Tak nejprve Němci a Maďaři, kteří zachovali věrnost republice a neprovinili se proti národu českému nebo slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za osvobození Československé republiky nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem, mají zachováno československé státní občanství, požádají-li o to do 10. února 1946 a vydá-li jim ministerstvo vnitra kladné rozhodnutí. Takových odůvodněných žádostí bude asi 30.000, počet všech žadatelů bude při snaze dosíci co nejvíce výhod ovšem několikrát vyšší. Žádosti probíhají již u okresních a zemských národních výborů, v ministerstvu vnitra jich byl projednán s konečnou platností dosud jen nepatrný počet.

Dekret se nevztahuje na osoby původem německé nebo maďarské národnosti, které se v době zvýšeného ohrožení republiky hlásily jako Češi nebo Slováci; těmto osobám lze vydati osvědčení o státním občanství československém. Pro mimořádnost tohoto ustanovení je ministerstvu vnitra vyhrazen projev souhlasu s vydáním osvědčení: případů bude asi 2.000. Češi a Slováci, jakož i příslušníci jiných slovanských národností, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary nebo o německou nebo maďarskou státní příslušnost žádali, avšak byli k tomu donuceni nátlakem nebo jinými okolnostmi hodnými ohledu, zůstanou československými státními občany, vydá-li jim okresní národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti a schválí-li toto osvědčení ministerstvo. Se zřetelem na to, jakým způsobem se z Čechů a Slováků uměle vyráběli Němci a Maďaři, je počet takových osob velmi značný; podle mírného odhadu půjde tu nejméně o 300.000 případů. Zvláštní skupinu mezi těmito osobami tvoří t. zv. Volkslistaři, to jest obyvatelé na Těšínsku, kteří byli donuceni větším nebo menším nátlakem dáti se zapsat do seznamů německých příslušníků, t. zv. Volkslist. Těchto osob je na Těšínsku, to jest v okresu těšínském, fryštátském a frýdeckém asi 110.000. Aby se vydání resp. schválení osvědčení o národní spolehlivosti co nejvíce urychlilo, byla na Těšínsko vyslána zvláštní komise ministerstva vnitra, která tam již projednala 14.000 případů.

Zvláštní pozornost věnována je národnostně smíšeným manželstvím. Dekret ustanovuje totiž v §u 4, že státní občanství provdaných žen a nezletilých dětí se pro účely dekretu posuzuje samostatně, takže českým a slovenským ženám, resp. takovým dětem zůstává zásadně zachováno československé státní občanství. To je velikou výhodou, přiznanou českým a slovenským ženám a dětem již samým zákonem. Německé a maďarské ženy a děti československých státních občanů nemají této výhody a musejí žádat o vrácení československého státního občanství do 10. února t. r.

Tyto žádosti jest podle uvedeného dekretu posuzovati blahovolně. Počet takových žádostí bude činiti asi 15.000. Uvažuje se i o opatření, jímž by bylo v mezích §u 3 uvedeného dekretu umožněno, aby i němečtí a maďarští manželé, resp. děti Češek a Slovenek mohli v určité lhůtě podati žádost o vrácení čs. státního občanství. Je ovšem pochopitelné, že v případech vrácení československého státního občanství osobám německé nebo maďarské národnosti nutno postupovati velmi obezřele, nemáme-li ovoce dekretu č. 33 uvésti zase vniveč, a že o nějaké blahovůli u osob, jež sympatisovaly s fašistickým režimem, nemůže být ani řeči. (Potlesk.)

Odchodem Němců a Maďarů z území Československé republiky uvolní se místo pro návrat českých a slovenských krajanů ze zahraničí. Jde tu o velmi početné skupiny krajanů z Rakouska, zvláště z Vídně, z Německa, z Volyně, Slováků z Maďarska, našich dělníků z Francie, Belgie a vojínů - vcelku o několik desítek tisíc osob. Bude třeba vyřešit otázku nabytí československého státního občanství těmito reemigranty urychleně a velkoryse; zákonná úprava pro to je připravena a bude předložena ještě Prozatímnímu Národnímu shromáždění. Aby se takoví reemigranti, kteří se u nás již ve značném počtu usazují, mohli aspoň provisorně zde zaříditi, přijímá ministerstvo vnitra již nyní jejich přihlášky o československé státní občanství a vydává o tom potvrzení v tom smyslu, že na takové osoby se prozatím má hleděti, jako by již československými státními občany byly. Přihlášek tohoto druhu bylo podáno dosud asi 8.000.

I všeobecné právní předpisy o nabývání a pozbývání československého občanství vyžadují nové zákonné úpravy. Bude potřeba vydati jednotné, nové době přizpůsobené předpisy, které by nahradily dosavadní nedokonalé a neunifikované předpisy, z nichž zvláště předpisy platné v zemích českých pocházejí již z počátku 19. století. Touto úpravou bude se ovšem zabývat asi již nové Národní shromáždění.

S úpravou státního občanství souvisí též otázka opce Čechů a Slováků ze Zakarpatské Ukrajiny, po případě příslušníků československých zahraničních vojenských jednotek národnosti ruské a ukrajinské, která je řešena v protokolu ke smlouvě mezi ČSR a SSSR. Lhůta opční končila dnem 1. ledna 1946 a prodloužena byla dohodou s SSSR do 1. března 1946. U ministerstva vnitra bylo v původní lhůtě podáno asi 18.000 opčních prohlášení, dodatečně došlo a po prvním lednu 1946 bylo podáno asi 2.000 opcí; tato opční prohlášení jsou nyní přezkoumávána a v 1230 případech bylo již vydáno osvědčení o účinně vykonané opci. Velký počet těchto opcí bude třeba odmítnouti, ježto byly podány osobami, jimž právo opční nepřísluší. Jsme totiž v tomto směru vázáni smlouvou a protokolem k ní, takže jednostranné řešení není možné. Na Slovensku bylo pověřenectvo pro věci vnitřní zmocněno ministerstvem vnitra k přijímání opčních prohlášení a dávání souhlasu s opcí osobám, které bydlí na Slovensku. V ukrajinských novinách na Zakarpatské Ukrajině byla právě znovu uveřejněna výzva k osobám, které chtějí optovat do Československé republiky.

V souvislosti s problémy státního občanství zmíním se také o otázce průkazu národnosti na podkladě materiálu o sčítání lidu v r. 1930. Počet žádostí podaných v ministerstvu vnitra o toto osvědčení překročil v minulém roce značně číslici 80.000. Veřejnost i některé veřejné orgány považují toto osvědčení namnoze za jediný a výhradní průkaz pro posuzování otázky příslušnosti k určité národnosti a činí na předložení tohoto osvědčení závislým některé úřední úkony. Osvědčení o národnosti podle materiálu o sčítání lidu z r. 1930 není však jediným a výhradním objektivním znakem, kterým je národnost určována, a již vzhledem k delšímu časovému odstupu a zatěžkávací zkoušce národního uvědomění za okupace nemůže býti jediným a výhradním podkladem pro posuzování národní příslušnosti. Při masovém vyžadování těchto osvědčení nemůže ministerstvo vnitra všem žádostem urychleně vyhovět, ač při vydávání těchto osvědčení je zaměstnáno přes 50 úředních orgánů. Je proto žádoucno příliv těchto žádostí omeziti.

Jedním z prvních a nejtěžších úkolů obnovené československé administrativy bylo napraviti na osvobozeném území republiky škody, které okupanti a fašisté napáchali ve veřejně správě. Pokus o rozbití státní jednoty Československé republiky a okupace měly za následek rozvrat vnitřní správy. Německé, polská a maďarská okupace v roce 1938 roztrhala zemské správní celky a přičlenila jejich okrajová území ke státům sousedním, při čemž byla okupační čarou přeťata řada našich politických okresů. Brzy na to došlo pak k obsazení zbytku českých zemí Němci a k odtržení Slovenska. Němci zavedli v pohraničí svou vlastní organisaci a i ve vnitřní oblasti rozestřeli síť svých úřadů, podřídili ústřední i nižší úřady svým orgánům, zredukovali a přebudovali politické okresy, odštěpili některá odvětví vnitřní správy od okresních úřadů a pohnuli i historickou zemkou hranicí mezi Čechami a Moravou. Také na Slovensku provedl Tisův režim pronikavé změny v organisaci vnitřní správy.

Je jasné, že po tomto působení okupantů a fašistů nalezli jsme administrativu hluboce rozvrácenou a v pohraničí úplně v troskách. K tomu přistoupil ten závažný moment, že český administrativní aparát byl zčásti okupanty vyhlazen nebo rozmetán, zčásti v očích veřejnosti zdiskreditován; to platí též o úřednictvu dosazeném fašistickým režimem na Slovensku.

Zavření vysokých škol českých zastavilo vůbec doplňování konceptního úřednictva dorostem.

Za této situace má zavedení instituce národních výborů v naší vnitřní správě nejen politický, ale i administrativní význam. Dovolte, abych s tohoto místa konstatoval, že bychom bez národních výborů a bez jejich iniciativní práce nebyli vůbec zvládli chaos ve veřejné správě a nesmírné úkoly, před které byla veřejná správa po odstranění okupace postavena. (Potlesk.) Tato skutečnost zvlášť vynikne, porovnáme-li vývoj u nás s vývojem v jiných zemích, blízkých a vzdálených. Národní výbory musily převzít a organisovat správu v obcích, okresech a zemích, přes které se přehnala válečná vichřice, místy zahájiti práci, i když často neměly budov, lidí, ani komunikací, zkrátka ani nejprimitivnějších podmínek řádného úřadování. Uvědomme si dále, že za této situace byla uvedena do chodu výroba, zabrána a rozdělena půda nepřátel státu a národa, zneškodněni zrádci a nepřátelé, provedeno znárodnění průmyslu, uskutečněn celkem hladký přechod k organisovanému zásobování obyvatelstva a splněny i ostatní životně důležité úkoly, spojené s budováním nového života v osvobozené republice. Může-li se říci, že vláda splnila z valné části úkoly, které si vytkla ve svém košickém programu, tak se to může říci jen proto, že našla tak účinnou podporu v lidu a v jeho zástupcích v národních výborech. (Potlesk.)

Po legislativní stránce jest instituce národních výborů zakotvena v dekretu presidenta republiky ze 4. prosince 1944, jakož i ve vládním nařízení z 5. května 1945, pokud jde o zemi Českou a Moravskoslezskou, a v nařízení předsednictva Slovenské národní rady ze 7. dubna 1945, pokud jde o Slovensko.

V instituci národních výborů uplatňuje se pronikavě zásada účasti občanstva při výkonu veřejné správy. Soustava národních výborů znamená však také provedení nejširší decentralisace správy, přenášejíc výkon veřejné správy ve značné míře na nižší správní jednotky.

Byly položeny základy nové lidové veřejné správy, je však třeba na nich dále budovati. Jsme teprve na počátku jejího vývoje, jehož úkolem jest instituci národních výborů legislativně upevnit a organisačně vybudovat. Bude také potřebí uvážit, jaké důsledky je třeba vyvoditi z toho, že není již starého rozporu mezi samosprávou a státní správou a že mizí t. zv. dvojí kolej administrativní.

S otázkou zlidovění veřejné správy souvisí také problém poměru mezi zástupci lidu a úřednictvem, který je třeba po provedené očistě vyřešit ve smyslu positivní spolupráce obou těchto složek (Potlesk.) K úředníkům lidové demokracie, kteří se spontánně zapojují do budovatelského úsilí osvobozené republiky, mizí nedůvěra, která se leckdy dosud projevuje jako jedno z neblahých dědictví dřívějšího režimu. Jest třeba uvážit, že v dnešních složitých poměrech se žádná veřejná správa neobejde bez odborníků právních, hospodářských, technických a jiných. (Potlesk.)

Změna, způsobená zlidověním veřejné správy, projeví se také nutně v novém poměru ústředních úřadů k orgánům lidové správy. Úprava tohoto poměru si vyžaduje nových method i nových forem. Ústřední úřady si musí ujasnit, že jejich pokyny nejsou již řízeny na aparát byrokratický, který je přijímal a plnil bez kritiky. Národní výbory všech stupňů se pak musí povznést nad hledisko místních zájmů a mít na zřeteli zájmy vyšších celků a konečně celého státu. V ústředních úřadech, spravovaných také zástupci lidu a pod kontrolou Národního shromáždění, nelze spatřovat protiklad lidové správy. (Potlesk.)

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP