Neděle 28. října 1945

V srpnu roku 1942 byl formálně odvolán Mnichov jak vládou britskou, tak i de Gaullovou vládou francouzskou. V květnu a červnu roku 1943 podnikl jsem úřední cestu do Spojených států amerických a dotvrdil definitivní přátelský vztah mezi Československem a Spojenými státy. Téhož roku v prosinci vykonal jsem návštěvu Sovětského svazu, při čemž byla podepsána spojenecká smlouva mezi námi a Sovětským svazem. Zároveň jsem projednal u příležitostí této cesty politické otázky s naší emigrací v Moskvě a dohodl se s našimi vůdci komunistické strany o další spolupráci mezi Londýnem a Moskvou a o přípravách k politické spolupráci po válce v osvobozené vlasti. V květnu r. 1944 byla podepsána mezi námi a Sovětským svazem dohoda o převzetí našeho osvobozeného území do správy naší vlády. V téže době došlo na západní frontě k invasi a naše vojsko z Anglie bylo posláno k dobývání Dunkerku. Téhož roku v srpnu došlo k banskobystrickému povstání na Slovensku a brzo na to k příchodu prvních našich vojenských jednotek do vlasti.

V lednu r. 1945 byl jsem sovětskou vládou pozván já i naše vláda k přesídlení na naše osvobozené území; k odjezdu z Londýna došlo pak na začátku března. Během března byla dojednávána v Moskvě dohoda našich politických stran o první vládě domácí a o jejím politickém programu v osvobozené vlasti. Předsedou jejím byl jmenován Zdeněk Fierlinger, náš velvyslanec v Rusku. Sestavení vlády a její program politický byl pak vyhlášen na počátku dubna v Košicích. Zůstali jsme na kratší čas v Košicích a na Slovensku, zatím co náš vojenský sbor z Ruska s vypjetím všech svých sil dobýval Slovenska. Dne 5. května vypuklo pražské povstání a došlo k těžkým bojům na pražských barikádách. Dne 9. května vtrhla Rudá armáda do Prahy a dokončila její osvobození. A brzo na to vstoupila i naše vláda sama do osvobozené Prahy.

Mezitím paralelně postupoval náš odboj politický i vojenský u nás doma. Politický odboj v zemích českých i na Slovensku byl neobyčejně rozrůzněný a rozsáhlý - účastnil se ho skutečně národ jako celek ve všech možných formách. Nelze zatím krátce a syntheticky zachytit ty nesčetné jeho formy a způsoby - byl to opravdu odboj národní, v pravdě lidový, spontánní a ideově demokratický; začal hrozným pronásledováním naší inteligence a bývalých příslušníků armády a vyvrcholil na konec revoltou nejširších vrstev lidu v Praze. Vojensky projevoval se vedle obou zmíněných povstání slovenského a pražského především rozsáhlým hnutím partyzánským, jež vykonalo činy opravdového válečného hrdinství.

Taková je, paní a pánové, krátká historie význačnějších událostí z našeho zahraničního a domácího odboje. A od polovice května roku 1945 až do dnešního svolání Prozatímního Národního shromáždění začali jsme v rámci Národní fronty domácí činnost politickou a práci budovatelskou v osvobozené republice.

Není jistě nikoho z nás, kdo by si nebyl vědom ohromnosti našich dnešních úkolů. Víte snad všichni, jak si já formuluji problematiku dnešní doby. Odmítám pokládat jednotlivé její události za oddělenou a samostatnou část, béřu je všecky v celku a syntheticky a hledám jejich hluboký dějinně filosofický smysl. Krise před první světovou válkou a pak válka sama, ruská revoluce a ostatní revoluce poválečné, dvacetiletý politický boj mezi oběma válkami, boj o mír a stabilisaci poválečných poměrů, vznik fašismu a nacismu, těžká krise poválečné demokracie, pokusy o vyhnutí se druhé světové válce a mnichovský diktát, druhá veliká válka světová a její hrozné formy s totálním barbarským ničením celých stran, tříd a národů, pád všech světových fašismů a dnešní pokusy o vybudování nových demokracií, položení problému přeměny sociálních struktur dnešních národů a států a volání po stvoření nového člověka a nového světa - to všecko je mi jeden jediný veliký celek událostí, jedna s druhou spojená, jedna v druhou zapadající a vzájemně z druhé vycházející; podmiňují se navzájem a tvoří společně charakteristiku naší doby, začínající přibližně prvními lety 20. století a daleko se ještě nekončící nejen dnešními chvílemi poválečnými, ale ani příštími lety druhé polovice našeho století.

V historii světa a Evropy bude tato doba tvořiti zvláštní velikou a krajně revolučně vzedmutou kapitolu, bude náležeti mezi nejbouřlivější chvíle světových dějin a bude označována jako přechod, přelom a tvoření se - za těžkých krisí, válek a lidského utrpení - nové fáze lidské společnosti, nebo aspoň jako pokusy o ni a začátky jejího tvoření.

Společně s Masarykem jsem po první válce světové zdůrazňoval, že musíme jíti v duchu politiky evropské a světové a že se musíme vždycky snažit své českoslovenství vložit do rámce smyslu dějin světových; že se musíme snažit pochopit, kam svět - a nikoliv jen ten či onen národ - jde a co chce, a dle toho sami postupovat, dle pravdy a práva, dle všelidské morálky a dle správně chápané a správně určené filosofie dějin světových, neboť moderní dějiny jsou stále více a více dějinami světa a nikoli jen dějinami jednotlivých národů. Že se při tom budeme přidržovati jako stát menší především toho státu a té orientace, která znamená větší jistotu a bezpečnost speciálně našemu státu, rozumí se mi samo sebou.

Tak jsem se díval na události evropské od roku 1934, když jsem viděl, že krise evropská musí patrně vyústit ve velikou válku proti fašismu a nacismu, tak jsem se na ni díval speciálně v roce 1938. A odtud moje stanovisko: jít za každou cenu cestou vývoje světového, světového pokroku, pravdy, práva, správné lidské, světové morálky a světové demokracie. Bylo mi už tehdy jasno, že novou válkou dojdeme k přelomu moderní společnosti, společnosti orientované světově, důsledně demokratické a sociálně a hospodářsky spravedlivější. Dnes jdeme do tohoto přelomu, do nových velikých změn, do sporů o ně, do převratových událostí, smírných a povlovných na jedné straně, bojových a revolučních proměn místních a dílčích, i celoevropských a světových na straně druhé.

V duchu této převratné doby musíme řešit všecky problémy naší vnitřní politiky; a ve skutečnosti naše politika od 4. dubna 1945 - a vlastně už od posledního roku naší vlády zahraniční - v tom smyslu postupovala. Přebudováváme, jedním slovem, svůj stát.

Po roce 1918 jsme nemohli dělat to, co děláme dnes. Nebyl vývojově tak daleko svět mezinárodní, nebyly vývojově tak daleko ani naše poměry vnitřní. Od té doby však prošlo 20 let našich bojů uvnitř a prošla hrozná světová válka, která celý svět revolucionovala. Staví se nám tudíž problémy, které řešit musíme a které řešit budeme: problém nové, revidované konstituce, otázka naší nové vnitřní administrace, definitivní řešení vztahu Čechů a Slováků, problém Němců a Maďarů a našeho nového národního státu, problém nové pozemkové reformy, problém postátnění, eventuelně znárodnění klíčového průmyslu, bank a pojišťoven, problém měnové reformy a s ní souvisící sanace státních financí, jakož i řešení otázky státních dluhů a nového státního hospodaření a rovnovážného rozpočtu; a především ovšem velký problém morální: plné zavedení ztraceného právního řádu a řádného hospodaření v celém státě, jedno z nejtěžších dědictví převratné doby posledních sedmi let - to jsou otázky, které námi všemi lomcovaly v uplynulých měsících a které musíme řešit a vyřešit, děj se co děj.

Prozatímní Národní shromáždění nemá odhlasovat novou ústavu. Bude však v jeho rámci připraveno mnoho materiálu a mnoho zkušeností pro revisi všeho toho v naší ústavě, co je dobou už překonáno, co se ukázalo jako nevyhovující dnešním poměrům anebo to, co se přímo neosvědčilo. Už dnes mnoho z toho, co revidováno bude, je nám jasno, především některé věci zásadní: Bude na prvním místě přebudována celá správa republiky ve smyslu právomoci nové instituce t. zv. národních výborů. Vyslovil jsem se o této instituci positivně už za hranicemi a je mi samozřejmé, že bude do naší konstituce vklíněna. Po roce 1918 přijali jsme v podstatě starou byrokraticko-policejní správu rakouskou a přes to, že už tehdy návrh na dnešní formu národních výborů byl učiněn, nebyl přijat hlavně z ohledu na naše Němce a Maďary - těm nebylo možno tehdy tu míru svobody a demokracie dáti. Dnes jsou poměry jiné. Budeme míti stát národní, národní výbory představují bezesporně vyšší stupeň demokracie a sám princip decentralisace, jímž naše ústava bude proniknuta už také s ohledem na Slovensko, si tuto reformu samozřejmě vynucuje.

Víme všichni, že náhlé uvedení v činnost národních výborů po válce vyvolalo řadu nedorozumění a řadu zneužití: některé národní výbory se pokládaly za všemocné a dle toho jednaly; jiné byly konstituovány na rychlo a nevyhovovaly ani potřebám lidu, ani svým správním povinnostem; jiné konečně přímo zneužívaly svého postavení. Dnes je v celku mezi nimi už dost pořádek, ale pro budoucnost musí platiti - a budou platit - tyto zásady: národní výbory budou co nejdříve a řádně, t. j. dle řádných předpisů volebních, zvoleny; národní výbory budou míti přesně vymezenu svou kompetenci, kterou nebudou moci překračovati, a konečně národní výbory budou bezpodmínečně podřízeny své demokratické hierarchii a budou se jí bezpodmínečně podrobovati.

Já nemám pochybnosti, že s hlediska právního a správního budou národní výbory za těchto okolností představovati skutečný pokrok, že to bude uplatnění toho, čemu se u nás říká "lidová" demokracie, a že se jako nová forma státní správy v rámci státního života osvědčí. Náš lid je pro tento způsob státní správy zralý.

Totéž platí o zásadě decentralisace. Decentralisace je přímý důsledek a doplněk demokracie. Nebudeme-li míti u nás Němce a Maďary, bude decentralisace nejen možná, ale všemu obyvatelstvu republiky naprosto nezbytná. Bude to decentralisace nejen legislativy, nýbrž i exekutivy. Decentralisace bude provedena shůry dolů, od parlamentu ústředního k sněmům zemským, výborům okresním a výborům místním; od vlády pražské k výkonným orgánům v jednotlivých zemích, okresech a obcích. Při tom bude možno respektovat zvláštnosti a speciální potřeby jednotlivých zemí. To vše v přípravách revise konstituce bude probráno, svobodně, demokraticky a smírně uváženo, a zásady a formule budou předloženy k rozhodnutí ústavodárného parlamentu. V rámci toho bude definitivně řešen právně a administrativně poměr Čechů a Slováků.

Ovšem víme všichni, že tím celý poměr Čechů a Slováků vyřešen nebude. Vycházíme všichni ze zásady o naprosté rovnoprávnosti Čechů a Slováků. (Potlesk.) Prováděti ji není jen problémem administrace; je to otázka mravního vztahu a poměru jich obou, je to otázka lidského vztahu s jedné i druhé strany, je to otázka morální a politické výše jak jedněch, tak druhých. Pro mne osobně to nikdy nebylo problémem; ale pro řadu našich občanů s obou stran to ještě problémem je a já bych si přál, aby toho nikdo ani u Čechů, ani u Slováků nepodceňoval. Historie roku 1938 a 39 a vše to, co následovalo, je a musí býti nám všem výstrahou. Správná psychologie, politický takt, vrcholná trpělivost jedněch s druhými, lidskost, sebekritika a naprostá objektivnost je a musí býti přímo zákonem s obou stran pro budoucnost.

My i spojenci v podstatě - a na základě událostí druhé světové války - jsme přijali zásadu národního státu, a dřívější zásady ochrany menšin vzhledem k tomu, že se neosvědčily - především vinou menšin samých - nebudou znovu uplatněny. Každý stát si věci ty bude řešit sám a teprve později se uvidí, jak problém ten bude řešen mezinárodně, patrně novou bezpečnostní organisací spojených národů. Pro nás se tím klade problém Němců a Maďarů a jeho definitivní řešení.

Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvážnějších důvodů nejen politických, nýbrž i mravních, a já prosím všechny naše politické činitele, aby otázku tu vůbec posuzovali především také s hlediska mravního. Pokusili jsme se až do r. 1938 a zejména v roce 1938 dohodnouti se s nimi v duchu opravdu liberálním a opravdu lidsky. Všecky naše pokusy totálně zklamaly. Je dnes jasno, že od roku 1934 záměrně v plné dohodě s Hitlerem a v plné zodpovědnosti veliké většiny našich Němců byl připravován rozvrat našeho celého státu. Nešlo jen o připojení našich Němců k říši; naši Němci se dali ve své 80-90 %ní většině úplně do služeb barbarského nacismu k zničení našeho státu a k podlomení všech mravních a kulturních sil a hodnot našeho národa. A když se pak zmocnili za vedení Hitlerova a společně s Němci z říše celého našeho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás a naší zemi tyranisovali. Všecky mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány; náš společný život s nimi není možný. (Potlesk.) Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru Evropy prostě není.

Historie posledních deseti let tu ostatně mluví sama. Až bude nyní během připravovaných procesů s našimi Němci pověděno všecko o celém zákulisí tohoto grandiosního komplotu a o skutečném vztahu našich Němců k Hitlerově vládě, uvidí celý svět, jak jsme v právu a jak mravní zákony o spolužití občanů a lidí mezi sebou mluví pro nás. Činím apel na všecky velké spojence z druhé války světové, která začala právě Mnichovem, na Sovětský svaz, na Velkou Britanii, Spojené státy, Francii a Čínu - a na všecky ostatní - aby nám pomohli vyřešit tuto otázku definitivně a učinili konec všem příštím pokusům o nějaký nový Mnichov. (Potlesk.) Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může býti všem dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.

Že všecky přípravy k přesunu Němců od nás se musí dobře organisovat, provádět humánně, lidsky, nenacisticky a v plné dohodě se spojenci, rozumí se nám samo sebou. Já to zde před Národním shromážděním znovu zdůrazňuji.

V tom duchu byly připraveny naše dekrety ohledně občanství německého a maďarského občanstva; našimi občany budou jen ti, kdož naše občanství znovu od naší vlády obdrží. Dále dekrety o konfiskaci německého a maďarského majetku: německý majetek je zabrán jako záloha na naše reparace proti německé říši, která prováděla po celých sedm let u nás takové devastace a rabování, že všechen německý majetek u nás na to ani zdaleka nestačí. To ostatně nevylučuje položení otázky reparací s naší strany v celé její šíři. I tímto řešením chceme však ulehčit ten tak obtížný a složitý problém reparací po této válce vůbec.

Také problém Maďarů může a musí býti po této válce u nás rozřešen. Nebude to na podkladě prostého odsunu, bude to postaveno více na základě výměny obyvatelstva. Maďarů je u nás jen málo více nežli Slováků v Maďarsku. Jsme ochotni se o této výměně s Maďarskem dohodnouti. Ale i tu apelujeme na Spojence, aby nenechali národnostní problém maďarský a všech jejich sousedů nevyřešen. Po dnešní válce je nutno, aby i mezi Maďarskem a všemi jeho sousedy byla otázka menšin vyřešena na základně ryze národní a aby menšiny byly z dnešních hranic všech těchto států přesunuty do svých států národních. Rozumí se, že ty menšiny, které odmítnou do svého národního státu se vrátit, budou definitivně přenechány národnostní assimilaci státu druhého.

Zdůrazňuji tento problém proto, že už dnes máme doklady o tom, jak se v jistých kruzích v dnešním Maďarsku už zase připravuje nové revisní hnutí. V zájmu budoucího míru ve střední Evropě a v zájmu míru vůbec volám po tomto definitivním a nekompromisním řešení národnostní otázky po této druhé světové válce. Já vím, že tím vznikají těžké problémy a že tím budou částečně trpět nevinní s vinnými. Ale až z toho vznikne opět válka, tu pak nevinní s vinnými trpět nebudou? A nebude to pak utrpení nesrovnatelně větší?

V souvislosti s konfiskací německého a maďarského majetku, jakož i majetku zrádců a kolaborantů byl vydán dekret o nové reformě pozemkové. I to je otázka dalekosáhlá. Celé statisíce hektarů půdy mají přejít v držení českých lidí na podkladě ustanovení, v dekretu onom obsažených. Další reforma pozemková, která především bude míti za cíl stanoviti definitivně vrchní hranici pozemkového vlastnictví pro všechny obyvatele republiky, bude diskutována později a bude provedena až rozhodnutím parlamentu. To se stane teprve po provedeném osídlení pohraničí, po řádném provedení a prozkoumání všech statistik ohledně zemědělského obyvatelstva a zemědělského vlastnictví vůbec.

Nesmíme však zapomenouti, že provedením dekretů o odsunu německého obyvatelstva se nám položí další veliké problémy. Především odejde tím z republiky nejméně asi 800.000 pracovních sil. Tím dosavadní hospodářská síla a kapacita republiky bude velmi oslabena a stát tím bude ochuzen. Bude to znamenat pro nás veliké oběti, musíme si toho být vědomi, ale tyto oběti náš stát v zájmu budoucího klidu a míru musí přinést. Naši národohospodáři musí dobře propočítat, co to bude znamenat pro celou naši poválečnou hospodářskou úroveň a celé naše hospodaření veřejné i soukromé, a musí z toho vyvodit náležité důsledky.

Jedním z našich velkých problémů budovatelských budou i všecky naše problémy finanční, především otázka reformy měnové a s ní souvisící problémy oddlužení státu, vytvoření nové základny pro hospodaření státní a pro přísné uplatnění zásady o vyrovnaných státních rozpočtech už v nejblíže příštích letech. Nemám v úmyslu zabývat se otázkami těmi v tomto poselství v podrobnostech. Chci vytknouti jen několik hlavních zásad.

Vydali jsme o otázkách těch už nejdůležitější dekrety. Prozatímní Národní shromáždění bude se nutně i jimi zabývat a bude jistě jednat o nových zákonech, zapadajících do těchto důležitých opatření. Zdůrazňuji jen, že nám bylo a je jasno, že pokud nebude otázka měny definitivně řešena, nezdvihne se nynější úroveň pracovní morálky v republice. Dále zdůrazňuji, že si musíme býti vědomi, že všechny dnešní operace finanční, spojené s reformou měnovou, se musí bezpodmínečně podařit, neboť opatření taková se nedají opakovat, mají charakter definitivní a jsou dělána jednou pro vždy, a celý náš další finanční postup v hospodářství státním i soukromém je na nich postaven.

A konečně: měnová reforma je současně v našich dějinách největší operací státně-finanční. Musíme nalézti krytí pro závazky státu již dnes existující, t. j. pro náš státní dluh, a pro závazky, jež stát musí v důsledku války převzít ať přímo, či nepřímo skrze zvlášť k tomu zřízené instituce. Mezi tyto závazky patří dluhy Německa vůči československému hospodářství, vůči Národní bance, vůči našemu peněžnictví a našemu průmyslu. Patří sem i náhrady válečných škod našim občanům a podnikům, jež bude třeba aspoň do určité míry uskutečnit. A patří sem konečně i veškeré výdaje rekonstrukční a rehabilitační, na které si stát bude musit vypůjčit doma nebo za hranicemi. Břemeno, doléhající na státní finance, musí býti sníženo operacemi finančními, mezi které patří především majetkové dávky, a dále realisací jmění, které stát obdrží ze zkonfiskovaného jmění německého, maďarského a z jmění zrádců a kolaborantů, a konečně z jmění, jež eventuelně připadne státu z oddekretované již reformy pozemkové a také ovšem z reparací mezinárodních.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP