Středa 14. prosince 1938

Slavná sněmovno! Když už o této věci hovořím, dovolte mi, abych dodal ještě toto. To už přestává všechno. Já jsem v jednom rozhovoru s býv. předsedou vlády dr Hodžou přiměl ho k tomu, že řekl na konec toto: Uznávám, že k vůli mým krásným očím nebo Benešovým Anglie nebo Francie nebude něco dělat.

Teď se zde rozšířila jiná víra. Odpusťte, já si vážím p. Rudolfa Berana. Jaké má oči, nevím. Ať má však sebe krásnější, není pravdivá víra, že pro krásné oči p. Berana nebo p. Chvalkovského bylo by Německo nekladlo územní požadavky naší republice. (Hlasy: To je správné!) Mám respekt před Hitlerem, že je tak upřímný a poctivý, že celému světu řekl, co chce - ve dvaceti bodech z r. 1920 a také v knize "Mein Kampf" všude jasně prohlašoval, že jest jeho cílem a prvním úkolem připojiti tato území k říši Německé. A, vážení pánové, vy si teď dáte napovídat, kdyby se dělala nějaká jiná politika, že Německo by řeklo: Oni jsou hodní, tak jim to necháme. Rakousko mělo i smlouvu s Německem o uznání své nezávislosti a nezdá se mi, že ta jeho nezávislost dopadla lépe, než tomu bylo u republiky Česko-Slovenské. Tedy když kritisuji politiku, musím vědět, v čem byla chyba a co bylo možné a co nikoliv.

Slavná sněmovno, cituje se, co říkal Stojadinovič, co vzkázal Ciano, a lidé by na konec věřili, že opravdu měli jsme ta území Německu sami nabídnouti. Nepochybuji, že toho, kdo by to byl učinil, byl by národ pověsil, a byl by to asi udělal právem, poněvadž to žádný národ na světě nemůže a nesmí snésti. Ale, slavná sněmovno, chyba byla jinde. Ta chyba byla, že jsme opravdu příliš spoléhali, a spoléhat jsme se neměli, že jsme měli býti opatrnější, ne vůči těm, kdo mají na nás požadavky, nýbrž vůči těm, kteří nejsou zainteresováni vůči nám a které jsme mohli získávat a udržovat. Ale když už o této věci mluvím, dovolte mi, abych řekl něco: Kritisoval jsem zde zahraniční politiku, takže mi to bylo censurováno z předsednictva. A možná, že toto předsednictvo, které, nemýlím-li se, je složeno z týchž pánů, bude censurovati i tuto moji řeč, snad proto, že jsem nenadával Benešovi, protože jsem četl, že mají býti jisté noviny zastaveny ne proto, co píší, ale proto, že neútočí na Beneše. Ale za celou tu politiku, slavná sněmovno, - přiznávám, ze byla vadná, chybná - měla odpovědnost celá vláda, všechny politické strany a zejména i jejich předsedové jako hlavní činitelé ve státě, kde bylo panství stran. A namnoze i ti, kteří tak hrdě se dovolávají svého zemřelého vůdce Kramáře. Nepůjdu do podrobností.

Učinil jsem zmínku, že jsem hlasoval proti, když mi to nebylo nějakým opatřením znemožněno. Zákazy na mne neplatí - ale když se rokovalo v klubu národního sjednocení o hlasování stran exposé pana Beneše o sankcích, proti kterému mluvil dr Kramář a řekl, že budeme hlasovati proti, František Schwarz zůstal opuštěn, schůze se prodlužovala, hlásil se jeden řečník za druhým tak dlouho, až přišla zpráva, že je po hlasování, takže ani klub národního sjednocení nehlasoval proti zahraniční politice, ač to dr Kramář prohlásil. (Hlasy: Není nad dobrou režii!)

Ale, slavná sněmovno, zde neztroskotala jen tato zahraniční politika, která - opakuji - se ztroskotala. Ještě více se ztroskotal plán, jak jsme se o něm aspoň dověděli, pana předsedy agrární strany Rudolfa Berana. A je to úžasné, když se člověk dokonce v těchto dnech, kdy ovšem I se všechno lehko potlačuje při předběžné censuře, doví, že prý dostal Rudolf Beran satisfakci. V čem byl jeho plán? Já znám dvojí, jednak z tisku a jednak na základě soukromého sdělení Jiřího Stříbrného. Ten plán podle veřejného tisku záležel v prohlášení, ze se s henleinovci musí jednat, že je to princip demokratický, poněvadž představují většinu německého obyvatelstva. Doplněn byl tento plán - byl-li to nějaký plán - tvrzením "Venkova", na př., že henleinovci jsou stranou loyální, že není pravda, že se nějak vyslovili pro odtržení od státu atd. a že i z toho důvodu není námitek, aby se s nimi jednalo. Je pravda, že pan Rudolf Beran dostal satisfakci v té věci; když to prohlásil, tak se totiž na něho kde kdo vrhl, a potom se s henleinovci opravdu jednalo. Kdyby byl, pánové, někdo řekl, že pan Rudolf Beran správně předvídal, kdyby to byl řekl ještě 15. září, tak jsem se mohl domnívat, že snad z nepřílišné prozíravosti, ale přece jen říká něco, čemu sám věří. Ale když jednání s henleinovci skončilo zřejmě, jak jsem zase sám prorokoval a tvrdil napřed, že na jeden ústupek odpověděli novými požadavky, že přišel druhý, třetí a čtvrtý plán a když se jim dovolilo všechno, co původně chtěli, řekli: To nestačí, protože chceme do Německa? Tedy jestliže něco ztroskotalo, byla to představa, že lze dosíci s henleinovci dohody v této Česko-Slovenské republice a že je možno tím zjednat vnitřní mír ve státě. Tato politika ztroskotala ze všeho nejvíce. Je beze vší pochybnosti, že kdyby se jednání bylo začalo v lednu a nikoli po volbách, že se to všechno sběhlo o pár měsíců dříve. Že nebyli tak loyální, jak "Venkov" tvrdil, to snad teď již i ve "Venkově" uvěří, že by se byli vzdali svých skutečných plánů, odtržení od republiky a připojení k Německu, zase pro nějaké krásné oči nějakého českého politika - nevím. Nevěřím v to.

A tady máme druhou částku viny, a ta vina je trochu širší. Širší je o to, co nebylo hlásáno a co se dělalo. Mrzí mne, že pan náměstek předsedy strany národní jednoty už tu není, protože on velmi dobře vzpomněl těch, kdo obětovali svůj život. [ ].

Slavná sněmovno, mluvil jsem tu o zahraniční politice, a té "vnitřní" zahraniční politice. Řekl jsem, že jsou dvě verse. O té druhé se také zmíním. Ta druhá verse byla příčinou mého rozchodu s Jiřím Stříbrným a Národní ligou. Přečtu úryvek z dopisu, který jsem kdysi Jiřímu Stříbrnému poslal, když tvrdil, že mne bude žalovati, když mu to potvrdím. Poslal jsem mu to písemně doporučeně a zavázal jsem se, že bud u sám žádati o vydání. Žaloby jsem se nedočkal, ač je tomu několik měsíců. [ ].

Slavná sněmovno, slyšeli jsme zde o tom, jakých chyb jsme se dopustili. Dovolte, abych dodal svoje hluboké přesvědčení. Také mám k nim podrobnosti, na které, myslím, dojde jindy. Teď už se jim věnovati nemohu. Byla chybná zahraniční politika. Ale největší chybou bylo, že jsme kapitulovali. A jsem hluboce přesvědčen a uznávám i důvody, pro které ani bych zde neuváděl, proč jsem o tom přesvědčen - že, kdybychom byli nekapitulovali, kdybychom byli prohlásili, že se budeme brániti, byli bychom dodnes pány celého území. A té krve by bylo možná neteklo vůbec víc, ale jistě méně, nežli jí poteče.

Slavná sněmovno, v tom byla ta největší tragedie. Nechci omlouvati Francii, ačkoliv zase musím opraviti pana ministra Černého. Bylo o mně vymyšleno, že jsem byl u Beneše, ač naposled jsem s ním mluvil r. 1925. Psal jsem mu jako panu ministerskému předsedovi a jako předsednictvu poslanecké sněmovny, protestoval jsem jako poslanec proti neústavním činům, které se dělaly ustupováním území bez souhlasu parlamentu, nesvoláním parlamentu atd. Snesu tedy i to, že se ze mne udělá komunista. Vydávám knihu, kde náramně ostře kritisuji sovětský režim, ale to věci nevadí. Jsem bohužel člověk, který opravdu mluví pravdu, a tu pravdu je třeba říci.

Tedy není pravda, že se nenašel ve francouzské sněmovně žádný poslanec, který by se ujal naší věci. Našel se tam poslanec Kerilis, nacionalista, avšak jenom jeden. A našlo se tam asi 70 komunistických poslanců. To je nepochybná pravda, slavná sněmovno, a proto, že pravdu máme říkati, jak říká pan dr Černý, je třeba to říci. A je tedy třeba už jednou se vypořádati s tím soustavným klamáním lidí a veřejnosti zglajchšaltovaným tiskem.

Slavná sněmovno, nemám k disposici tajné archivy, ale slyšel jsem na vlastní uši ministra propagandy Česko-Slovenské republiky Vavrečku, 30. září, myslím, to bylo, kdy prohlásil, že jsme byli opuštěni ostatními spojenci a že nám zbylo jen sovětské Rusko. Ale s tím že jsme jíti nemohli, protože by to trvalo několik neděl, než by sem přišla ruská armáda. A zatím že by prý zemřelo několik milionů mužů, žen a dětí. A za druhé, že, kdybychom šli jen se sovětským Ruskem proti Německu, pokládalo by se to za útok bolševismu na Evropu a že by se možná proti nám postavila i Francie a Anglie. To vykládal ministr vlády této republiky tomuto národu. Kde se tu jen béře odvaha - když ještě žádný oficielní činitel neřekl, že ministr Vavrečka klamal národ - kde se tu béře odvaha tvrditi, že nás sovětské Rusko zradilo?

A ministr republiky tvrdil, že my jsme nechtěli jeho pomoci.

Slavná sněmovno, kdybych měl více času, pověděl bych některé podrobnosti. Jen tedy do zásoby říkám odtud sen. Matouškovi: Až se bude soudit vina, já přijdu jako svědek, jak sen. Matoušek zaujal v rozhovoru se mnou stanovisko, [ ]. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) Slavná sněmovno, musím opustit zahraniční politiku. Jen několik slov. My jsme se prý poučili z chyb. A jak se poučila ta naše politika? My jsme prý doplatili na jednu ideologickou frontu. A co teď děláme? Každý by řekl rozumně: No, už se do ničeho takového nebudeme plést! - Kdepak! [ ]. Chci konstatovat toto: pan Chvalkovský prohlásil jasně chtěl bych to citovat do slova - v rozhovoru, který poskytl v Italii, že nové Česko-Slovensko se přikloní definitivně k ose Řím-Berlín. To je konec ideologických front? To je poučení, že jsme na jednu doplatili? Tedy si vsadíme na tu druhou, která nám vzala právě jednu třetinu území a obyvatelstva. Či je někomu málo, co se nám stalo teď, že chce, abychom to v příštím velkém zápolení prohráli snad zase ještě s tou druhou frontou? Tomu se říká poučení z chyb z minulosti? A takto vypadá celá zahraniční politika, která se nám tu tlumočí?

Konstatuji jedno, abych to uzavřel: Mluvil p. gen. Syrový a děkoval, mluvil p. předseda vlády Berana děkoval, a já proto, že jsem uvěřil informaci ministra propagandy Česko-Slovenské republiky, pokládám za svou povinnost jako odpůrce komunistického systému hospodářského i politického poděkovati tomu spojenci, který opravdu jediný nejen dodržel smlouvy, ale byl ochoten jíti ku pomoci i daleko za hranice těchto smluv. Co se týče další viny naší katastrofy, to byla politika, kterou zase mám právo zde připomenout, politika, týkající se vnitřního uspořádání státu. Tady jsme slyšeli pana kolegu mluvit o posl. Beranovi jako o prvním českém poslanci, který se postavil za autonomii. Mne to velmi těší, patrně to byla zase důvěrná seance, o které veřejnost nevěděla. Já jsem stylisoval Nitranskou deklaraci uznávající osobitost slovenského národa a trvající na poskytnutí slovenské autonomie. Já jsem v tomto parlamentě neslyšel jiného českého poslance, aby mluvil, jako jsem to tu prohlásil já, pro tyto požadavky slovenské a karpatoruské. A jak jsem to také zdůraznil, výslovně definoval zásadu, že v českých zemích má být pánem Čech, na Slovensku Slovák a na Podkarpatské Rusi Karpatský Rus. Myslím, že jsem byl jediný poslanec český, který tu mluvil proti čechisaci na Podkarpatské Rusi, kde se zřizovaly české školy ne pro české děti to je samozřejmé - nýbrž pro děti nečeské. Ale já jsem se, slavná sněmovno, i jinak staral o tyto věci a také vím, že bylo dokonce v programu Hodžovy vlády provést už volby do karpatoruského sněmu na podzim r. 1937. A vím, že to zvrhla koalice, a já jsem ke svému velkému ani ne tak překvapení, nýbrž řekněme podivení shledal, když jsme se zase sešli, ty pány, co tu ukřičovali luďácké poslance ještě v jarním zasedání, v klubu poslanců strany ludové. A konstatuji tedy znovu: Ten, kdo je odpověděn za to, že se nepochopilo včas, že Češi sami nemohou vládnout celému státu, kdo nepochopil včas, že je třeba připoutat všechno slovanské obyvatelstvo republiky k ní, právě proto, že má dost těch neslovanských spatných svých přátel ten je zase vinen tím, co se stalo.

Já ovšem na konec, slavná sněmovno, nehlasoval pro autonomistické zákony (Různé výkřiky.) A proč? Nemám mnoho času, ale fakt je jeden: Kdyby se byla dělala autonomie ještě v r. 1937, tedy se dělala tak, že neohrožovala jednotu státu, a tak, že se Češi nestali psanci v těchto zemích. Mohl bych, kdyby byl čas, o tom mnoho říci. [ ].

Slavná sněmovno, já jsem potíral, [ ] plakáty o tom, jak se doplácelo na Slovensko, a ukazoval jsem, že žádný národ se za hmotné škody nevzdá svých národních práv. Že se nesmí zapomínati. že se to dávalo nejen na potřeby Slovenska, nýbrž na potřeby celého státu a že tam tisíce Čechů našlo svou existenci. Ale nesnesu, aby se to najednou obracelo a najednou se z českých zemím které doplácely po léta na tyto země, dělali jejich vykořisťovatelé. [ ]. To byli četníci. pane ministře, to byla stráž svobody, to byly sokolské sbory, to byly legie a italská domobrana, která šla klást životy za svobodu slovenského lidu. (Posl. Čavojský: Počuvajte, pán kolega, kde jste počul pána ministra Tisu takto hovoriť. Povedzte, to nie je pravda, to nehovoríte pravdu.) Od českých lidí, kteří to slyšeli v Bratislavě.

Místopředseda Košek (zvoní): Prosím o klid!

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): A já právě proto, že jsem vždycky stál na straně slovenských zájmů a upřímně a z celého srdce za ně tu i jinde vždycky mluvil, těžce lituji takových zjevů, poněvadž v tom je pramálo té bratrskosti, o které mluví vládní prohlášení.

Místopředseda Košek (zvoní): Upozorňuj i pana řečníka, že jeho řečnická lhůta minula. (Posl. Čavojský: Povedzte, kde ste to počul.)

Posl. inž. Schwarz (pokračuje) Četl jsem i v novinách o tom referát a slyšel jsem to, jmenuji vám svědky, kteří mně to řekli. Slavná sněmovno, tímto způsobem by mně ovšem tím méně času zbylo . . .

Místopředseda Košek (zvoní): Upozorňuji pana řečníka po druhé, že jeho řečnická lhůta uplynula.

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): Jak vidím, nedostanu se k dalším otázkám, o kterých jsem chtěl hovořit. Já na konec těchto vývodů řeknu . . . (Výkřiky poslanců Hlinkovy slovenské strany ludové.) Však ono dojde k tomu, abych to dopověděl, pánové!

Na konec konstatuji jednu věc. Vývody pana předsedy vlády končily prohlášením, že musíme býti věrni národní tradici. Národní tradice naše od počátku byla tradice slovanská a demokratická. To byla tradice - nemohu to zde číst - Palackého, Havlíčka, Kollára, kde koho jsem si přivezl, abych ukázal, jak prohlášení o tisku, jak jiná prohlášení, obsažená ve vládním programu, jsou v diametrálním rozporu s celou národní tradicí našeho národa od dob probuzenských do dob dnešních.

Slavná sněmovno! Takto se národní jednota dělat nemůže a takto se dílo, které se vytýká, uskutečniti nemůže.

Místopředseda Košek (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, znova, že jeho řečnická lhůta uplynula.

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): Říkali jste: Třeba se učiti z chyb! Ty hlavní chyby byly, že nebylo dosti svobody, že nebylo dáno hlasů varovných, a nápravu chcete učiniti, že potlačíte každé varovné hlasy! To bude špatná náprava a můj úsudek se nemůže určitěji vyjádřiti nežli slovy, kterými mě uvítal v této sněmovně jeden poslanec národní jednoty. Úsudek, dostatečný, zněl: "Ale jestliže se zahraniční poměry změní a vláda věcí našich se navrátí do rukou lidu českého - to je ten známý výrok Komenského - to nebude druhý 28. říjen! [ ]." Slavná sněmovno! Má-li takovéto mínění příslušník této strany, nedivte se mínění nezávislé československé veřejnosti! Já pevně věřím, že k národní jednotě dojdeme, ale ne cestou národní kapitulace a hanby, nýbrž bojem za národní svobodu, za svobodu navenek, za svobodu uvnitř! (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. inž. Nečas.

Posl. inž. Nečas: Slavná sněmovno!

Budiž mi dovoleno, abych zaujal stanovisko . . . . . (Výkřiky. Hluk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Nečas (pokračuje): . . . . jménem klubu poslanců národní strany práce k včerejšímu vládnímu prohlášení, jakož i k rozhlasovému projevu pana předsedy vlády ze 4. prosince a k projevům některých resortních pánů ministrů z poslední doby.

Vítáme především zásadu, že zjednodušení politických poměrů a celková změněná situace republiky vyžaduje, aby byl učiněn konec dosavadním komplikovaným a roztříštěným stranicko-politickým poměrům. Chceme-li však udržeti své české země jako demokratické, nemůžeme míti jen jedinou stranu. Existence dvou stran je nutná, má-li býti umožněna kontrola a kritika, což neznamená ovšem jen dodatečné kritisování již hotových činů, nýbrž vyslechnutí názorů druhé strany dříve ještě, než se ta určitá opatření stanou skutky. Za normálních poměrů přísluší jedné straně funkce vládní, druhé straně funkce loyální, státotvorné oposice. Jsou však určité situace, kdy je potřeba soustřediti všechny síly národa k řešení životních úkolů státních. Národní strana práce považuje proto za svou povinnost pracovati za dnešních mimořádných poměrů aktivně na velkém budovatelském díle naší republiky. Zaujme positivní postoj ke všem úkolům doby, ať již jde o zajištění ochrany a bezpečnosti republiky nebo o její hospodářské a sociální nové vybudování. Bylo by přímo hříšným luxusem, kdyby se v dnešních osudových dobách nepřitáhly všechny konstruktivní složky národa ke kladné spolupráci.

V tom smyslu vítáme i příslušné projevy pana předsedy vlády.

Považujeme dnes za svou povinnost upozorniti na vývoj věcí na Slovensku. Nedávno přijala sněmovna manifestačním způsobem zákon o autonomii Slovenské krajiny. Vypsané volby do slovenského sněmu znamenají nedodržení předpisů, obsažených v zákoně o autonomii Slovenské krajiny a v něm obsažených volebních zákonů. Tyto zákony vycházejí ze systému poměrného zastoupení a z možnosti kandidování více politických stran. Na Slovensku byla však zastavena činnost všech politických stran s výjimkou jediné a volby byly vypsány tak, že bylo prakticky znemožněno podání jiných kandidátek než kandidátky jedné strany. Bez zákonného podkladu a s porušením občanských svobod zaručených v platné ústavní listině mají býti zřízeny na Slovensku internační a koncentrační tábory. Na Slovensku byla suspendována soudcovská neodvislost a proti platným zákonům zbaveni byli soudci míst a zastaveny jim platy. Za takového stavu věcí a při úplném zastavení tiskové a shromažďovací svobody na Slovensku není dána lidu možnost projeviti svobodně svou vůli. Vypsané volby do slovenského sněmu jsou podle našeho názoru formálně právně zmatečné (Výborně! - Potlesk poslanců národní strany práce.) a výsledek voleb do sněmu bude objektivními činiteli posuzován podle skutečností právě vylíčených.

Dochází nás mnoho stížností o postupu proti českým zaměstnancům na Slovensku. Nemáme nic proti těm opatřením, jež byla učiněna proti zaměstnancům, kteří se provinili proti platným zákonům a předpisům. Bylo však postiženo tisíce zaměstnanců, kteří poctivě a s láskou k slovenskému lidu konali své povinnosti za okolností často velmi těžkých.

Tyto naše připomínky netýkají se slovenského národa jako celku. Český národ, přes všechno co se nyní děje, chová ke Slovensku opravdovou lásku. Naši vojáci podali také v nejtěžších chvílích Slovenska důkaz, že svými životy a zdravím jsou ochotni brániti Slovensko. (Potlesk poslanců národní strany práce.) Věříme, že přijde doba uklidnění a spravedlivého hodnocení nejen chyb a vad, které se snad na Slovensku v uplynulých 20 letech staly, nýbrž také těch zásluh a práce pro povznesení Slovenska v téže době.

Doufáme též, že se moudrému počínání pana předsedy vlády podaří najíti v bolestných pro nás problémech na Slovensku uspokojivé řešení pro obě strany.

Těžce zkoušené Karpatské Ukrajině - tak nazývá dnešní vláda v Chustu Podkarpatskou Rus a toto označení přijme pravděpodobně i sněm podkarpatsky . . . (Výkřiky. - Hluk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP