Pátek 18. března 1938

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. inž. Schreiber. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Schreiber (německy): Slavná sněmovno!

Kol. inž. Schwarz pokládal za správné v této době, kdy vedoucí státníci mluví o dorozumění s Němci, pronésti jednu ze svých nenávistných a štvavých řečí proti nám. (Souhlas.) Je jen dobře, že pan inž. Schwarz z mluví za klub, který se skládá vcelku ze 3 mužů. (Veselost.) Jedno bych však chtěl panu kol. Schwarzovi přece říci, totiž, že my sudetští Němci nejsme v tomto státě menšinou, nýbrž podle výroku pana ministra věcí zahraničních dr Krofty "integrující součástí tohoto státu", "druhým státním národem". (Souhlas a potlesk poslanců strany sudetskoněmecké. - Výkřiky posl. inž. Schwarze.) Vezměte také na vědomí (Hluk.), že tvoříme v samotných Čechách 32 %, na Moravě a ve Slezsku 23 % obyvatelstva. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Nelze říci, že bychom byli, když jsme zastoupeni tak vysokým procentem, menšinou. Ostatně mohu poraditi panu kolegovi Schwarzovi a pánům, kteří jsou stran sudetských Němců stejného názoru jako on, jen toto: Dejte nám sudetským Němcům práva, která nám na základě naší početné síly, na základě naší kultury a na základě našeho hospodářství patří! (Výkřiky.) Dejte nám samosprávu! A nyní k věci.

Několik řečníků přede mnou již zjistilo, že státní závěrečný účet skýtá každoročně stejný obraz a zjišťuje stejné, totiž překročení rozpočtu (Výkřiky.), pouze u jedné kapitoly stálé škrty a úspory, u péče o válečné poškozence. (Hluk.) To mi dává věru právo, abych přednesl v mezích debaty o státním závěrečném účtu některá přání německých válečných invalidů a poukázal na nedostatky naší péče o oběti války.

Čím více se vzdalujeme od konce války, tím menší se stávají výdaje na oběti války a tím ostřeji se vykládají ke škodě obětí války ustanovení beztoho nedostatečného a především nemoderního zákona o zaopatření československých válečných a poválečných poškozenců. Z přehledu "CIAMAC", jedné z mezinárodních organisací válečných poškozenců, z roku 1934 vyplývá, že právě Československo jest ve výši rentových sazeb na posledním místě. Větší škrty výdajů na válečné poškozence se staly jen v Jugoslavii, při čemž však musím poznamenati, že Československo snížilo v letech od roku 1924 do 1928 výdaje na péči o válečné poškozence s 911 milionů na 439 milionů, tedy skoro o 50%. Jak se však tyto v rozpočtu navržené částky skutečně vydaly ve stanovené výši na oběti války, můžete si přečísti v příslušných státních závěrečných účtech.

Jako omluva za stálé zmenšování péče se ponejvíce uvádí hospodářská krise a tím podmíněná nezaměstnanost, při čemž se však zapomíná, že hospodářskou krisí trpí právě nejvíce invalida. V praxi jest tomu tak, že zaměstnaný invalida ztrácí v důsledku své omezené pracovní schopnosti jako první své pracovní místo. Právě z tohoto důvodu by měl však býti stát povinen v dobách krise - která s sebou logicky přináší také zostření konkurenčního boje jednotlivců - poskytnouti zvýšenou péči hospodářsky, sociálně a zdravotně nejslabším.

Zaopatření obětí války jest však velmi důležité i s hlediska brannosti. Neboť voják musí míti především záruku, že veřejnost stát - jej a jeho rodinu za přinesené oběti dostatečně odškodní.

Náš zákon o péči o válečné poškozence, který byl vytvořen v roce 1920 a dodnes byl změněn a doplněn třemi novelami nebo doplňky, obsahuje bohužel stále ještě ustanovení, která neodpovídají duchu moderní doby a často se nesociálním výkladem stávají opakem toho, co měl zákonodárce na mysli.

Jako důkaz a markantní příklad pro to uvádím § 29 zákona o péči o válečné poškozence. Po dlouholetém boji se podařilo v roce 1936 organisacím válečných poškozenců prosaditi jeho změnu v té formě, že po projití v zákoně stanovené lhůty 10 let "může" ministerstvo soc. péče povoliti v dohodě s ministerstvem financí, že se může přiměřeně zvýšiti invalidovi renta na základě nového přezkoušení jeho válečného zranění, s doplněním, že se výdělečná schopnost invalidova snížila nejméně 50%, tedy o procento, které zahrnuje jen nejmenší část invalidů, neboť největší počet invalidů vykazuje procento výdělečné nezpůsobilosti mezi 35 a 50%.

Jak se projevuje toto ustanovení "muže" v §u 29 v praxi? Mně samému jest známo asi 50 případů německých válečných invalidů, ve kterých se na základě námitky ministerstva financí nepřiznala vyšší renta, ačkoliv vyšetřující úřední lékaři zjistili zvýšenou výdělečnou nezpůsobilost invalidovu. Chtěl bych z oněch mnohých příkladů vyjmouti jen jeden: Řezník, který byl na základě válečného zranění posledně v roce 1924 superarbitrován, žádá na základě zhoršení svého stavu - má následkem svého válečného zranění ochrnuty obě nohy - o zvýšení renty. Lékaři mu přiznají v důsledku jeho stavu 100 % výdělečnou nezpůsobilost, neboť jest zřejmé, že řezník s oběma ochrnutýma nohama nemůže vykonávati dále své povolání. Zástupce ministerstva financí, tedy úředník, nikoliv lékař, laik, nepokládá za prokázáno, že zhoršení neduhu bylo způsobeno válečným zraněním, a tento muž byl, ačkoliv lékaři konstatují opak, se svými oprávněnými nároky odmítnut. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)

To jest jen jediný příklad z praxe, který však správně ukazuje, jak se projevuje ustanovení "může" v §u 29 zákona o péči o válečné poškozence, když se jeho výklad ponechá volnému uvážení úředníka. Pomyslete jen sami na různá zranění ve válce, jejichž následky se projeví teprve po letech, jako na př. zranění páteře úderem kamene, kdy často dojde k ochrnutí rukou nebo nohou teprve po letech. Nebo, jak ztráta jednoho oka způsobuje často teprve po letech úplnou slepotu zraněného. Nebo těžké následky při otravě plynem a ranách, ve kterých zůstal náboj. Po letech se často ukazují a to jako nejlepší komplikace velmi bolestné vyrážky na celém těle a při těžkých otravách dojde často teprve po letech k úplné slepotě. Uvažte také, že válečný poškozenec nemá v mnohých případech vůbec možnosti dokázati po 20 nebo ještě více letech, že jeho stav byl způsoben válečným zraněním a že se již tím, a to neúmyslně, děje mnohé bezpráví.

Zamítá-li se však i v případech, kde lékaři zjistili spojitost mezi válečným zraněním a zhoršením neduhu, přiznání vyšší renty se strany ministerstva financí s uváděním často jen zcela formálních věcí, musíme žádati, aby bylo ustanovení "může" v §u 29, které jest příčinou zla, odstraněno. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Pro zatímní dobu bych však chtěl požádati s tohoto místa pana ministra soc. péče a pana ministra financí, aby dali svým úředníkům příkaz, aby vykládali § 29 zákona o péči o válečné poškozence blahovolnějším a humánnějším způsobem a v pochybném případě jej vyložili ve prospěch hospodářsky slabšího, invalidy.

Změny vyžadují rovněž §§ 2 a 4 zaopatřovacího zákona, které činí požívání renty závislým na hranici důchodu. Uvažte, že žádná z rent není vyměřena příliš vysoko a že jest to jen zcela malé uznání, nikoliv však odškodnění za to, co invalida vykonal, vytrpěl a po celý život musí nésti. (Souhlas.) Jest nadále jen polovičním člověkem a k tomu ještě dříve opotřebován než jeho zdravý konkurent v životním boji.

Ustanovení, která činí požívání invalidní renty, zasloužené renty závislým na příslušném důchodu, jsou proto nemorální a nesociální a musí býti tedy odstraněna. Náš zákon o péči o válečné poškozence sice předvídá v §u 5, že ministerstvo soc. péče může v dohodě s ministerstvem financí od použití §§ 2 a 4 upustiti. Tyto povolené případy můžeme však spočítati na prstech a vidíme jasně, že se nepoužívá ani ustanovení zákona pro válečné poškozence, která byla přece vytvořena k tomu, aby zmírnila tvrdosti zákona.

Další kapitolou, kterou bych se chtěl s tohoto místa zabývati, jest výše rent a výše částek, které dávají jednotlivé státy na péči o válečné poškozence. Stoprocentní invalida nebo slepec, který jest bezpodmínečně odkázán na pomoc druhé osoby, dostane u nás 7.200 Kč plus mimořádný příspěvek 1800 Kč, tedy dohromady 9.000 Kč. V Rakousku - naprosto nehledě k posledním událostem, kde se požitky zavedením německého zákona o válečných obětech značně zvýší - tedy v Rakousku obdrží těžký válečný invalida průměrně přepočteno jako rentu asi 6.000 Kč plus příspěvky na ošetřování 7.000 Kč, celkem tedy 13.000 Kč. U slepce se tato suma zvyšuje ještě o slepecký přídavek 3.500 Kč, tedy celkem na 16.500 Kč. Ve Spojených státech obdrží úplný invalida, počítáme-li dolar za 20 Kč, základní rentu 24.000 Kč plus 24.000 Kč jako nejvyšší příspěvek na ošetřování při slepotě. Ze srovnání těchto tří čísel, a to 9.000 Kč pro Československo, 13.000 Kč, vlastně 16.500 Kč pro Rakousko a 48.000 Kč pro Ameriku můžete seznati, že vlastně my platíme našim válečným obětem nejhůře.

Podobný obraz se naskytne při srovnání částek, které se věnují na péči o válečné poškozence. Podle výkazu "CIAMAC" za léta 1928 až 1934 poznáváme, že Československo snížilo v těchto letech péči o válečné invalidy v celkové sumě o 33%. Vyšší zmenšení provedla jen Jugoslavie s 69%, při čemž jsem však nevzal v úvahu zmenšení naší patřičné rozpočtové položky v letech 1924 až 1928, které činilo skoro 50%. Z toho vidíte, že právě v kapitole "péče o válečné poškozence" byly provedeny poměrně vysoké úspory a že jsme na základě této skutečnosti oprávněni žádati také loyálnější a především humánnější výklad mnohých ustanovení "může" v zákoně o péči o válečné poškozence.

Otázkou, kterou bych se chtěl také ještě zabývati, jest: Co se má státi s oněmi přestárlými, bezmocnými invalidy, kteří jsou následkem ztráty svých nejbližších příbuzných zcela odkázáni na cizí pomoc. Byl by svrchovaný čas, aby ministerstvo soc. péče vešlo ve styk s organisacemi válečných poškozenců, aby hledalo společné prostředky a cesty, které by tuto otázku uspokojivě vyřešily. Nechtěl bych nechati bez povšimnutí, že se § 14 zákona o péči o válečné poškozence projevuje v praxi velmi tvrdě a vyžaduje změny, vlastně blahovolnějšího výkladu. Tento paragraf praví, že vdova po invalidovi obdrží jen za zcela omezených podmínek zaopatření, provdala-li se po počátku invalidity. Uvažte ty následky! Jak se to projevuje v praxi? Před splněním vojenské povinnosti se málokterý mladý muž ožení, po vojenské službě mu tento krok, stal-li se invalidou, ztěžuje zákon. Toto ustanovení není sociální. Invalidu nelze srovnávati s jiným státním pensistou. Ožení-li se na př. pensionovaný odborový rada v 60 neb 62 letech s mladým děvčetem, aby mu zajistil vdovskou pensi, páše podvod na státu, jedná nemorálně. Naopak, ožení-li se válečný invalida a nepřizná-li se vdově z toho důvodu, že byl invalidou před sňatkem, pense, pak páše stát toto bezpráví na invalidovi, pak jedná nemorálně stát. Nechť tedy příslušná ministerstva vykládají u žádostí o přiznání vdovské renty nejblahovolnějším způsobem § 14 zákona o péči o válečné poškozence a neodmítají, jak se to často děje, nárok vdovy z formálních důvodů. Také příklad z praxe: Odmítají vdově rentu, poněvadž včas neoznámila smrt svého manžela. Myslím, že má vdova po smrti svého muže jistě jiné starosti, než aby hlásila ministerstvům financí neb soc. péče, že její invalidní manžel zemřel.

Další kapitolou, na kterou si musíme stěžovati, jest zadávání trafik a hlavních tabákových skladů. Německý invalida nemá při panující hospodářské krisi téměř možnosti nalézti práci a výdělek a právě z tohoto důvodu jest morální povinností státu vyhraditi německým obětem války ony výdělečné možnosti v sudetoněmecké sídelní oblasti, které stát zadává. To dále nejde, aby se v ryze německých městech dávaly trafiky Čechům nebo místa úředních sluhů a cestářů lidem jiné národnosti. Právě tak musíme žádati zřízení státní invalidovny, a to v sudetskoněmecké oblasti, která by měla německou správu, německé lékaře a německý ošetřující personál.

Německý válečný invalida žádá také, aby byl vyšetřován a léčen německými lékaři a na německých klinikách a aby se jeho organisaci, Svazu německých válečných invalidů, dostalo té státní podpory jako české organisaci válečných invalidů.

Nejde především déle, aby se pan kol. Neumeister jako generální sekretář Družiny ucházel o německé oběti války a sbíral u německých firem dary. I když je snad na základě stanov k tomu oprávněn, nepovažuji jeho jednání za vhodné. Mnoho německých válečných poškozenců mě sice ujistilo, že Družině tyto německé členy, kteří se u ní organisují, přejí, nechť se však přece poukáže na tento postup, aby se vidělo, že se i v oblasti péče o válečné poškozence loví duše. Německý válečný poškozenec se hrdě přiznává ke svému národu, patří do německé organisace válečných obětí, která vždy bez jakéhokoliv stranictví plnila své úkoly. Pan kol. Neumeister nechť tedy nemaří čas a práci ucházením se o sudetskoněmecké oběti války, nýbrž nechť nasadí všechny své síly, aby byl náš státní zákon o péči o válečné poškozence opravdu přizpůsoben duchu moderní doby a aby byly odstraněny jeho tvrdosti. Také mu doporučuji, aby uveřejňoval raději v časopise "Nový život" pojednání o říšskoněmecké péči o válečné poškozence než články proti vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi nebo proti režimu v Německu. Krmí-li však přece pan kol. Neumeister členstvo Družiny politickými účastníky jako v čís. 8 a 10 svého časopisu, jest jeho věc a věc Družiny, avšak německé obě války nechť nechá laskavě na pokoji. Neboť sama výzva, aby německý válečný invalida přistoupil do české organisace, jest urážlivý předpoklad.

Problém zaopatření obětí války, vojenských invalidů a jejich pozůstalých jest velmi úzce spojen s myšlenkou brannosti. Dejte svým občanům záruku, že oběti, které musí jednotlivci přinésti pro blaho veřejnosti, budou patřičně oceněny a pracujte pro brannost! V jubilejním roce republiky vzpomeňte však především těch, kteří svou povinnost za národ a vlast již zaplatili krví a při tom zchudli a nezbohatli! (Souhlas a potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. inž. Richter. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Richter [německy]: Dámy a pánové!

Neuplynulo ještě mnoho dní od chvíle, kdy pan předseda vlády dr Hodža zaujal s tohoto místa stanovisko k řeči vůdce a říšského kancléře a kdy konstatoval, že prý jest méně politických rozdílů, jež oba státy od sebe dělily, než spíše psychologických bariér, kterých jest daleko víc a které musí býti v zájmu obou států odstraněny. Máme dojem, že tato slova o odstranění psychologických překážek nemají se vztahovati jen na překážky, které povstaly mezi Československem a Německem od trvání tohoto státu, nýbrž především i na překážky, které jste mezi svým lidem a naší lidovou skupinou způsobili svou 20tiletou politikou. (Souhlas poslanců strany sudetskoněmecké.) Kdybyste se ještě v tom mýlili, že musí býti odstraněny i ony psychologické překážky, pak si přečtěte, prosím, ještě jednou řeč německého vůdce a říšského kancléře z 20. března, který jednoznačně vyložil zájem svůj a zájem Německa o německé lidové skupiny mimo říšské hranice.

Nemůžeme proto pochopiti, že před několika minutami pokládal posl. Schwarz za nutné, aby k dosavadním psychologickým bariérám byly postaveny nové. I když nám různí čeští kolegové prohlašovali, abychom kol. Schwarze nebrali zcela vážně a i když nám prohlašovali, že bychom se nepotřebovali o jeho řeč zvláště starati, chtěl bych přece říci, že odpovídá vážnosti sněmovny, aby se řeči, zde pronesené, braly vážně, protože se nemůžeme domnívati, že jste s české strany poslali do parlamentu lidi, kteří parlamentem vážně bráni býti nemají. (Potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.) Věří-li kol. Schwarz, že sudetskoněmecký problém rozřeší tím, že do sudetskoněmecké oblasti pošle české pancéřové vozy, pak se mýlí, neboť politika posledních 20 let dokázala jen příliš zřetelně, že užití fysických mocenských prostředků není způsobilé, aby lid, který bojuje o své životní právo, udrželo a především zdrželo od toho, aby o toto životní právo bojoval. (Potlesk poslanců strany sudetskoněmecké.) Obrněné vozy, i když se nechají projíždět ve větším počtu, jako projížděly nyní ve Vídni, nebudou moci sudetský problém rozřešiti, nýbrž jedině nová orientace vašeho politického jednání, odstranění bariér, o nichž mluvil předseda vlády; to jsou opatření, jež budou způsobilá, aby v tomto státě vznikl onen pocit, kterého potřebujeme tak naléhavě nejen my, nýbrž při zeměpisné a politické situaci především vy. (Výkřiky a hluk.) Myslíte-li, že případ zlikvidujete tím, že nás všechny vsadíte na Pankrác, pak se mýlíte! Varujeme vás, abyste si nehráli s ohněm. (Výkřiky.) Chtěli bychom říci, že byste měli být rádi, že v tomto státě hledáme vnitrostátní řešení a ukazujeme vám pro ně cestu. (Výkřiky a hluk. - Místopředseda Langr zvoní.) To k řeči kol. Schwarze, jehož vaši vlastní lidé nebrali vážně (Posl. dr Klíma: A vás máme brát vážně?), abychom se tu s jeho výklady nezabývali. Nyní bych chtěl přikročiti k vlastnímu tématu mých dnešních vývodů.

Pod tlakem vyšších vydání na zbrojení učinili jste po prvé na podzim roku 1937 rozhodnutí změniti dosavadní rozpočtovou techniku a předkládati sněmovně řádný jakož i mimořádný rozpočet. Při tom řádný rozpočet zahrnuje obvyklá vydání na správu a zbrojení, která mají býti uhrazena normálními příjmy státní správy, zatím co mimořádný rozpočet zahrnuje ony investice státních podniků a především ony investice na zbrojení, jež již nemohou býti uhrazeny řádnými příjmy, nýbrž k jejichž úhradě se musí užíti úvěru. K 4.500 milionům, již oznámeným jako vydání na zbrojení v řádném rozpočtu, přistupuje ještě 2.360 milionů Kč jako mimořádné vydání na zbrojení, jež má býti opatřeno úvěrem. S vydáními na investice státních podniků má býti úvěrem opatřeno dohromady 3.500 milionů.

Mocné stoupání výdajové stránky řádného rozpočtu vyžádalo si zavedení nových daní, jež byly v rozpočtu vyměřeny ve výši 1150 milionů. Mluviti zde o účinku této výdajové a daňové politiky není již nutno, protože jsme tak učinili vydatnou měrou při jednání o státním rozpočtu. Při debatě o státní účetní uzávěrce za rok 1936 budiž jen nyní připomenuto, že skutečný výnos veškerých daní a cel za rok 1936 stačí právě k tomu, aby sám uhradil oznámené vydání na zbrojení v roce 1938. Při rozmluvě o účetní uzávěrce za rok 1936 budiž také poukázáno na to, že úhrada řádného rozpočtu pro rok 1938 předpokládá vzestup řádných příjmů o 3335 milionů čili o 47% proti skutečným příjmům roku 1936. Se vší důrazností jsme poukázali, že zvýšení daňového břemene není v žádném poměru k únosnosti obyvatel, a provedli jsme také důkaz, že poslední hospodářský vývoj očekávání fisku neopravňuje. V tomto pojetí nám nemohla zabrániti ani formální vyrovnanost rozpočtu, protože pohled na schodky státních rozpočtových uzávěrek, jak jest možno je zjistiti od roku 1930, mohl jen příliš přesvědčiti o bezcennosti formální vyrovnanosti rozpočtu.

Nemohli jsme souhlasiti s pojetím ministra financí, který prohlásil, že by se nové daně nedotkly životosprávy. Naopak, byli jsme a jsme toho mínění, že nové daně odejmou obyvatelstvu část oné kupní síly, jež je k udržení dosavadní životosprávy nutná. Při tom jest přece zcela lhostejno, zda byl pokles životosprávy způsoben stoupnutím cen nebo odnětím té části kupní síly daňovým fiskem, kterou obyvatelé k udržení životosprávy musí míti k disposici. Zkoumali jsme též účinek nových daní na výrobu a nemůžeme souhlasiti ani s panem ministrem financí ani s panem guvernérem Národní banky, kteří oba prohlásili, že nové daně by se výroby nedotkly.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP