Čtvrtek 3. prosince 1936

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Uhlíř (pokračuje): Ústavy tyto je třeba rozdělit, poněvadž jsou pedagogicky nezvladatelné. Z mnohých míst se doporučuje, abychom nedostatek středních škol nahrazovali tím, že se některé z dosavadních ústavů budou rušiti. Považuji to za nemožné. Je třeba uvážiti, že jsme měli v roce 1920/21 314 středních škol, v letošním roce jich máme jenom 311, tedy o 3 méně, ačkoliv počet žáků do letošního roku se zvýšil o plných 66 %.

Ve školství odborném je třeba věnovati pozornost stavbám průmyslových škol, a to ve Vítkovicích, v Karviné, v Brně a v Praze.

Vřele se přimlouvám, aby na našich průmyslových školách byla věnována zvýšená pozornost letectví a automobilismu pro obranu státu a aby se některé průmyslové školy v tomto směru specialisovaly. Je třeba pamatovati na postátnění profesorských sborů některých městských obchodních škol a doporučuji, aby byla provedena v tomto směru urychleně resystemisce.

Za velmi nutné považuji upozorniti na vleklou krisi našeho divadelnictví. Zejména jde o krajinská divadla, která zápasí těžce o své bytí a nebytí. Mám na mysli na př. Národní divadlo v Mor. Ostravě, které vykonává veliké poslání v celém pohraničí a které je v tak svízelné finanční situaci, že mu hrozí zavření. Prosím, aby tedy v tomto směru bylo pamatováno též na krajinská divadla, zejména na divadlo v Mor. Ostravě.

Kapitola o lidovýchově je tak bolestná, že by se jí měla slavná sněmovna zvlášť pečlivě zabývati. Třebas byla položka v rozpočtu na rok 1937 pro lidovýchovu zvýšena, je v podstatě tak nízká, že se jí nemohou krýti ani nejnutnější úkoly. které lidovýchovu čekají. Vždyť na př. na podporu knihovnictví v 17.296 obcích připadne z letošního zvýšení lidovýchovných položek pouhých 18.000 Kč. Co se má s tím provést vážného, jistě nebude v této sněmovně vědět nikdo. V této době je třeba zvláště podpořiti hmotně činnost osvětových sborů, neboť je čekají veliké úkoly. Mnohé německé osvětové sbory po vítězství sudetskoněmecké strany straní se občanskovýchovné práce, ba mnohde nebyly ani obnoveny osvětové sbory po resignaci těch členů, kteří přešli do tábora Konráda Henleina. Tak se sabotuje občansko-výchovná činnost právě v době, kdy je jí nejvíce třeba. Upozorňuji na tyto zjevy zejména ministerstvo vnitra, že v poslední době byly zjištěny závady v obecních pamětních knihách, kde jsou zápisy protistátní povahy, takže okresní úřad musel některé obecní pamětní knihy odevzdati přímo k řízení krajskému soudu.

Je potřebí, aby se na školu a kulturu v tomto státě hledělo jako na conditio sine qua non, neboť je to podmínka celé naší národní existence. Musíme to, co nám chybí na kvantitě oproti mocnějším, nahraditi svou vlastní kvalitou. A končil bych s Epiktetem: "Prokážete největší služby národu a své vlasti, pozvednete-li ne střechy domů, ale duše občanů; neboť je lépe, aby velké duše přebývaly v nízkých domech, nežli aby nízké duše číhaly v příbytcích velkých." (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Otáhal. Dávám mu slovo.

Posl. Otáhal: Slavná sněmovno, vážené dámy a pánové!

Dříve než promluvím o stanovisku lidové strany k otázkám kulturním, považuji za svou povinnost jako poslanec čsl. strany lidové odmítnouti nezřízený útok posl. Kundta na kol. Msgr. Staška jako katolického kněze. Výrok kol. Staška, že v našem státě mají Němci nejvíce svobody, byl jistě oprávněný. A přibil-li na pranýř jednání poslanců sudetskoněmecké strany vůči státu, jehož jsou občany, větou, že není jeho úmyslem volati na nikoho policii, nýbrž že uvádí případ návštěvy v Londýně jako příklad svobody u nás, avšak jiného jednání v jiném státě, byl jako poslanec v plném právu.

Tak daleko láska k bližnímu ani u katolického kněze nemůže sahati, aby musel krýti jednání, která se bojí denního světla a směřují při nejmenším k ostouzení naší vlasti v cizině. (Výborně!) Považuji za nedůstojné poslance, nevyvrátiti pravdivost a oprávněnost tvrzení jiného, nýbrž zkresleným výkladem útočiti ne na poslance, nýbrž na katolického kněze. (Výborně!)

A teď dovolte, abych několik slov zde pronesl nejen o stanovisku lidové strany k otázkám kulturním, nýbrž také o jejím názoru na nynější stav jejich řešení, a také abych pronesl požadavky a přání katolického lidu.

Čsl. strana lidová dívá se na řešení všech otázek jak politických, tak také hospodářských a sociálních s hlediska zásad křesťanských, poněvadž je si vědoma, že jenom tento směr může zajistiti klidný vývoj demokracie tohoto státu a zabezpečiti samostatnost a upevniti jednotu státu. A proto naše strana žárlivě sleduje vývoj všech otázek kulturních a má veliký zájem na tom, jakým směrem se řešení jejich ubírá.

Ústava naše zaručuje jistě svobodu náboženského vyznání každému občanu, avšak tato svoboda předpokládá, že bude také každému dána možnost náboženského projevu, že bude také znemožněno jakékoliv jeho znehodnocení, že bude dána ochrana tomuto vyznání a že se zamezí jeho zesměšňování. Jestliže toto vše svoboda připouští, pak není svobodou v pravém slova smyslu. V našem státě byla mnohá zařízení odstraněna, která se ukázala po převratě snad jako žádoucí, ale která nyní v době dalšího vývoje se ukázala jako rušivá, omezující svobodu nebo působící rušivě na klidné soužití občanstva. Bylo by proto potřebí zrušiti některá nařízení, která se týkají svobody přesvědčení a náboženské výchovy. Význam náboženství pro výchovu mravní zdůraznili téměř všichni vynikající mužové našeho státu. O tom vyjádřil se pan president uznávaje význam náboženství pro mravní výchovu, o tom padla slova, že musíme přáti svobodu církvi tak, jak si jí přejeme sami pro každého v rámci demokracie, a také pan ministr vyučování sám zdůraznil, že si nepřeje kulturního boje, naopak že chováme úctu ke každému názoru a chceme věnovati se službě ve prospěch republikánské a demokratické osvěty.

Ač poslední doba a vývin událostí ukazuje, že právě náboženství má velký význam ve hnutí národů, ve hnutí světovém, přece se snad u nás plně význam toho nechápe, a ačkoliv jiné národy a jiné státy, které se odvrátily od toho principu, se k němu vracejí, u nás se dosud nepřichází k názoru, že je potřebí náboženskou výchovu chrániti, že je potřebí náboženskou svobodu pro všechno občanstvo u nás zastávati. U nás dosud nebyla odstraněna hesla protináboženská, a považuje se za pokrokové to, co je protináboženské. A přece náboženství jako takové nevadí pokroku, naopak uplynulé doby ukazují, že vědy a umění nejlépe kvetly tehdy, když lid žil životem náboženským.

U nás je dosud na školách veden zastřený náboženský boj. A z jakých důvodů je tento boj veden, snad by ani ti, kteří jej vedou, nemohli dostatečně odůvodniti. Dosud je viděti, že u nás v tomto ohledu je jistá anarchie, že každému je dovoleno podniknouti a činiti v tomto ohledu právě proti svobodě náboženského přesvědčení katolické mládeže, co mu libo. Základem veškeré výchovy je samozřejmě rodina a život rodinný, a je tedy potřebí, aby pokračování výchovy, to jest výchova školní, stavěla se právě na základě výchovy rodinné, aby rodina byla pevným a nerozborným základem a aby škola tuto výchovu doplňovala. Bohužel není tomu dosud tak. Zdá se, že u nás na školách jest dosud respektován jeden směr a vládne dosud heslo, že Tábor jest naším programem. Ale my máme dnes také jiné tradice, tradici cyrilo-metodějskou a tradici svatováclavskou, a je potřebí také na těchto tradicích budovati.

V tomto rámci měly by býti také upraveny naše učebnice, zvláště dějepisné, a naše čítanky. Kolikrát již v kulturním výboru a z kolika stran bylo zdůrazňováno, že naše učebnice nevyhovují po stránce vědecké a po stránce národní. Bylo žádáno, aby byla provedena reforma našich učebnic, aby byla ustavena k této reformě komise, ale bohužel v tomto ohledu jsme se dosud nedočkali žádné nápravy, ač bylo sneseno tolik dokladů o různých věcech ve cvičebnicích, které nejsou dnes skutečně oprávněny.

Vyučování náboženství jako předmětu na školách bylo degradováno na předmět téměř nepovinný a děti i katolických rodin mohou se odhlásiti z náboženství kdykoliv, i během roku. Velectění, čím vlastně pak zakládati mravní výchovu, když dnes zavedená občanská nauka naprosto nedostačuje jako základ této výchovy a když je umožněno dětem nenavštěvovati hodiny toho náboženství, ke kterému náležejí a příslušejí? Je tedy nutno a je povinností, aby se tento princip změnil a aby náboženství jako vyučovací předmět, jako základ mravní výchovy, bylo postaveno mezi předměty povinné. Dnešní vyučování ve skupinách je nevčasné, hodiny vyučování bývají často měněny, takže děti mnohdy celé části roku jsou bez náboženského vyučování. V našich školách se dává prázdno na představení kinematografická, na oslavy, slavnosti a přednášky, ale dosud není u nás zrušeno nařízení, které by dalo dětem právo, aby směly důstojně vykonati zpověď a přijati svaté svátosti. Snad dnes není už obavy, jako bylo po převratě, že by to ohrozilo klidný vývoj státu, a aspoň tyto základní věci a nařízení by měly býti odstraněny a mělo by býti konečně přihlíženo, aby katolické děti - a děti kteréhokoli vyznání - měly čas důstojně vykonati své náboženské úkony. Účast na prosebných průvodech je sice zajištěna nařízením, ale bohužel provádí se to tak, že se dětem hrozí i špatnou známkou z mravů, jestliže se nezúčastní včas školního vyučování. Aby modlitba ve školách byla nahrazena, používá se k tomu namnoze nevhodných písní.

Vyučování náboženství na měšťanských školách se znemožňuje tím, že se zavádí spousta nových předmětů. Jsou to předměty pro dnešní život potřebné, a když pak není možno v rámci a v počtu týdenních hodin je absolvovati, řekne se: Odhlaste se z náboženství. Má-li takový předmět větší význam nežli nábožensko-mravní výchova, je otázkou, a, jak se asi v budoucnosti také ukáže, nebude to výhodné ani pro náš stát.

Zdá se, že v tomto ohledu je na našich školách ještě skrytý protináboženský boj a jistý druh anarchie. Každý občan má sice volnost projevu svého náboženského přesvědčení, ale my žádáme, aby tato svoboda také platila pro náboženské přesvědčení našich katolických dítek. Považujeme za svoji povinnost upozorniti na tyto věci a zdůrazniti neudržitelnost a nebezpečí tohoto stavu ve slavné této sněmovně. Žádáme, aby svoboda náboženství zvláště na národních a měšťanských školách byla plně zaručena a aby byla také nadřízenými úřady plně respektována, aby tam, kde je převážná většina katolických dítek, byl dán do školy kříž. Snad to nebude nikomu na závadu, když se dá do učeben symbol té svrchovanosti všech reforem, které jsou prováděny na podkladě toho, co právě přinesl Kristus celému světu a lidstvu. Žádáme, aby nebylo ukládáno katolickým dětem za povinnost to, co je výslovně proti jejich náboženskému přesvědčení, nebo co toto přesvědčení uráží, aby náboženství stalo se povinným předmětem právě pro ohromný význam na vytváření mravního charakteru. Žádáme, aby provedena byla konečně revise učebnic a zřízena komise, která by tuto věc uspíšila. Je samozřejmé, že se tím nestavíme nikterak proti pokroku ve školství, naopak přejeme si, aby naše školství dosáhlo nejvyšších met. Není však pokrokem a vidíme v tom jakýsi úpadek, jestliže tento pokrok je spatřován v boji protináboženském. Také žádáme, aby na školách bylo dbáno prohlubování učiva, aby nebyla přílišná povrchnost a roztříštěnost, nýbrž aby každý předmět byl vyučován tak, aby poskytoval dětem základ pro celý další život. Plně se stavíme za to, aby vyučování bylo zdokonaleno, aby také bylo rozšířeno vzdělání učitelstva národních škol, aby byla prodloužena docházka školní a aby také byl odstraněn nedostatek učitelstva škol občanských, který je možný jen tím, že budou upraveny platové poměry učitelstva těchto škol, neboť jen tak můžeme doufat, že bude mít význam zákon o újezdních školách měšťanských. Je potřebí regulace studia a to proto, poněvadž máme ohromný nadbytek studovaných lidí v některých oborech. Uvádím jen jeden případ. Počet vychovatelek na školách mateřských jest takový, že absolventky z r. 1932 budou ustanovovány snad během r. 1938, z r. 1933 až za 5 let a z r. 1934 nevím, kdy přijdou na řadu. Bude-li to takto pokračovati rok za rokem, nedostanou se co budou živy vůbec na místa. Je tudíž proto potřebí regulace studia v určitých oborech, aby nebyly peníze zbytečně vyhazovány na studium v určitých oborech.

Dále je důležito, aby školní instituce nebyly obsazovány stranicky, nýbrž podle platných zákonů a spravedlivě se zřetelem ke kvalifikaci. Není potřebí, aby to bylo porušováno, avšak stává se tak přece v určitých případech a zvláště se tak stalo v poslední době při jmenování zkušebních komisí při učitelských ústavech, a stává se tak velmi často při jmenování okresních školních inspektorů.

Jestli zdar našich škol a vyučování má býti zajištěn, je také potřebí, aby bylo pomoženo obcím, aby byla co nejdříve provedena sanace samosprávy, poněvadž obce nesou celý věcný náklad na školství. Jak to máme už nyní při zákoně o újezdních školách, který je pokládán za zákon papírový, tak také to budeme míti za chvíli na školách ostatních, nebudou-li obce moci plniti své úkoly, pokud se týká věcných nákladů na školství národní a měšťanské. Je samozřejmé, že země Moravskoslezská právě při těchto úkolech je nejvíce postižena, poněvadž má mnoho úkolů, které ostatní země nemají, a měla by jich býti zbavena, zvláště pokud se týká středních škol, které musí vydržovati, a také zemských drah, na které musí každoročně veliké částky dopláceti. Dokud nebudou zajištěny finance obcí a zemí, nelze počítati na uskutečnění zákonů, které samosprávným svazkům ukládají nová břemena, ač jich mají tolik, že je unésti nemohou.

Doufejme, že právě tyto nedostatky, o kterých jsem mluvil, zejména zastřený kulturní boj, budou odstraněny z našeho školství, aby katolický lid, který projevil tolik věrnosti, tolik sympatií našemu státu, neměl příčiny si stěžovati, aby skutečně považoval školu za prostředek k uskutečnění naší veliké budoucnosti, aby věřil a důvěřoval naší národní a občanské škole, že nám vychová takovou mládež, která bude zárukou této budoucnosti naší Československé republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je k slovu přihlášen p. posl. inž. Künzel. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Künzel (německy): Slavná sněmovno!

Nemůžete od nás, sudetských Němců, dobře očekávati, abychom se nepřiznávali k zásadě, kterou máte napsánu na státních znacích: Pravda vítězí! I kdyby pravda neměla zvítěziti zítra, zvítězí jistě příště! Toto poznání nás naplňuje jistým klidem a jistotou a béřeme proto, sice s protestem, ale přece, na vědomí, že jste z řeči našeho kamaráda Köllnera vyškrtli řadu zpráv o skutečnostech a objektivních tvrzení z prakse veřejné správy. Vždyť můžeme pochopiti, že se stydíte právě tak jako my za to, že takové stavy jsou dnes vůbec možny. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.) Chápeme, že byste chtěli rádi zamlčeti nejenom veřejnosti našeho státu, nýbrž kromě toho i veřejnosti světové, že zde jsou středověké správní metody prostě na denním pořadu.

Máme tu škrtnuté body a můžeme konstatovati, že se v nich jedná o objektivní vylíčení prakse četnictva a správních orgánů. Ano, můžeme konstatovati, že nám byla censurována tvrzení, jež již byla jednou konstatována v novinách a jejichž skutečnost jest veřejnosti úplně jasna. Že censurujete z řečí našich zástupců také místa, která snad konstatují poměry v německých vládních stranách, na př. spojení Svazu zemědělců se skandálem v Zemské bance, tomu rozumíme, neboť konec konců chtějí míti tito lidé svou účast ve vládě aspoň takto honorovánu. Škrtáte-li mimo to z řeči našeho kamaráda Kundta věty, kterými zde charakterisoval řeči jednoho zástupce lidu, který v současné době nosí duchovní roucho, konstatujeme jen znovu, že tito pánové, mluví-li odtud, činí tak jako zástupci lidu, jestliže je však napadneme, schovají se za oděv duchovního, jenž nemůže býti napaden. Musíme zde tyto věci konstatovati, protože pozorujeme, že rozsah vlivu veřejné správy stejně jako policie a četnictva zasahuje právě v území námi osídleném stále další kraje a zasahuje stále více do soukromého života lidí. Víme, že četnictvo a policie, právě co se týká kapitoly agrární politiky dostanu se ještě k tomu, abych o tom promluvil - má zasahovati do hospodářských věcí jednotlivcových. Musíme klásti důraz na to, neboť to jest i v zájmu státu, aby se tyto orgány snažily rozuměti nejen řeči německých spoluobčanů, nýbrž kromě toho i jejich povaze; protože obě národnosti musí přece nyní jednou žíti v tomto státě spolu, jak tomu chce osud. Dnes musíme poznati, že se úřady a orgány venku stále více dostávají do rozporu s usedlým obyvatelstvem, že tento rozpor se stává stále ostřejším a že vládní zástupci jsou venku stále méně psychologicky proti věcem usedlého obyvatelstva. Přijdu k tomu ještě jednou v souvislosti s líčením našeho stanoviska k nejdůležitějším agrárním problémům, protože se zde jedná o podstatnou otázku samosprávy, nejen v oboru státním, nýbrž i v oboru hospodářského a sociálního života.

Smím-li k agrárně-politickým otázkám zaujmouti stanovisko s hlediska strany, konstatuji úvodem, že státní agrární politika stála již dlouho proti dvěma nesnázím, jichž zdolati nebylo zcela v její moci. Jednou je nesnáz se stále více stoupajícím poklesem vývozu velmi cenných hospodářských výrobků, které jsou u nás vyráběny nad míru vnitřního trhu, jako na př. chmel, ječmen, cukr, některé druhy zelenin, mléčné výrobky a j. Obchodní politika našeho státu nebyla přizpůsobena tomu, aby získala pro tento odbyt zahraniční trhy nebo aby poskytla cenové záruky pro vývoz těchto výrobků. Státní agrární politika se musila proto pokusiti, aby opět napravila slabosti obchodní politiky. To se mohlo státi jen na útraty hospodářství, což se projevilo, abych uvedl příklad, v omezení chmelařství a v nesnázích, jež vznikly na trhu mlékárenských výrobků. Ztrnulost naší obchodní politiky musila se projeviti na tomto poli v ustrnutí celého selského vedení selského hospodářství, jež jest pro zemědělství mimořádně škodlivé.

Na druhé straně musí se naší agrární politice přičísti k dobru, že musí při stoupající výrobě počítati se stále více klesající spotřebou. Jest tomu nyní tak, že naší agrární politice jsou zavřeny hranice ve chvíli, ve které se musí konstatovati, že nezaměstnaně masy, špatně placené vrstvy dělníků neposkytují již zemědělským výrobkům odbytové možnosti, jež jsou předpokladem pro existenční zajištění zemědělství. Není divu, stoupají-li zásoby pšenice, nemohou-li si naše spotřebitelské vrstvy koupiti chleba a nasytiti se. Jest snad správné na tomto místě konstatovati, že vláda poskytla sice vedení agrární strany volnou ruku ohledně vytvoření agrární politiky, že však nestvořila předpoklady, jež by byly nutny pro plodné vytvoření této agrární politiky.

Agrární politika našeho státu převzala ze starého Rakouska zemědělství, jež bylo odkázáno na zcela jiné odbytové trhy, než jest odkázán dnešní československý stát. Musila proto nově uspořádati základy výroby, musila výrobu na jednom poli přiškrtiti, na jiném zase rozvinouti. Můžeme konstatovati, že toto přeskupení ve výrobě bylo provedeno dalekosáhle, musíme však zároveň konstatovati, že toto přeskupení nebylo by bylo možno provésti, kdyby zde nebyly k disposici dobrovolné zemědělské organisace, s vybudovaným vedoucím aparátem, jenž jedině umožnil, že byl zemědělci dán podnět, aby se vžil do nových poměrů. Tak přizpůsobily naše organisace pěstování cukrovky možné spotřebě a pokoušely se též v jiných odvětvích provésti přizpůsobení výroby spotřebě. Musíme konstatovati, že tomuto zdravému vývoji kladla zase strana šovinisticko-národní v cestu mnohé překážky. Nebyly to naposledy národně-politické důvody, ze kterých bylo dalekosáhle znemožněno jednotné jednání ústředen zemědělských organisací v otázkách úpravy výroby. Je-li dnes ještě stále na trhu mlékárenských výrobků nepořádek, jsou toho příčinou nikoliv naposledy tyto křižující vlivy. Při státní péči byly totiž spolurozhodující se zřetelem na úpravu našeho veškerého hospodářství národně-politické momenty, které ztěžují zdravý průběh, zdravé přeskupení výroby v nové výrobní předpoklady.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP