Úterý 1. prosince 1936

Já chci dále poprositi, když jsme odkázáni, abychom pohromadě žili, aby všechno, s čím naše minority chodí ven, sneslo také kritiku. Nechci se vyslovovati o tom, zda tato forma je žádoucí, vhodná nebo méně vhodná. Ale chtěl bych připomenouti, že na př. průmyslovou krisí byly zachváceny některé kraje a odbory stejně bez ohledu, zda tam jsou čeští nebo němečtí dělníci. Mohl bych ukázati na Novopacko, Semilsko, na řadu průmyslových oblastí ryze českých, kde jsme prožívali a prožíváme nejtěžší poměry, kde jsme musili s hlediska sociální péče činiti řadu mimořádných opatření. Jsem pevně přesvědčen, že v krisích, které jsme viděli v některých průmyslových státech okolo nás, jako je Polsko a Německo, našly by se po této stránce ještě drastičtější poměry než u nás. Závisí to na hustotě průmyslu a pochopitelně také na prudkosti krise. Já bych tedy nerad, aby tento argument, který je po mém soudu špatně formulován a špatně fundován, se jednou neobracel proti těm, kdož s ním chodili do světa, aby nám neztěžoval cestu k vnitřnímu smíru. A té části lidí, která vsadila více než třeba na mezinárodní naděje - nechci ji zde pranýřovat - měl bych jen jedno skromné připomenutí, to je, že "se kolo do kola točí", že se situace obracejí. A tu bych zejména podškrtl to, co řekl předseda vlády, že pravděpodobně rychlík do Berlína pojede přímo a nepojede přes nějaké vedlejší stanice. (Výborně!) A to je důležité pro posici každé strany, která chce býti vážnou, nehledě k některým nutnostem, které musíme vždy uplatňovat.

Když se dívám na norimberskou agitaci a tu se obracím do našich vlastních řad která chtěla označiti také Československo za výpadní bránu bolševismu, rád bych konstatoval, že všichni vědí, že nebezpečí komunismu u nás není. Oni to vědí a přece jen to pronášejí - až na sporou část těch, kteří o nebezpečí bolševismu mluví a na vlastní kapsy myslí. (Potlesk.) Je třeba odmítnouti a celému světu prokázati, že zde stojí pevný koaliční demokratický systém, který konec konců přestál řadu těžkých zkoušek a který, jak je viděti, má svůj pevný program také kupředu.

Připomínám, že propaganda, o níž jsem mluvil, prýští také poněkud z poraženeckých nálad. Zde na adresu českých a slovenských lidí bych chtěl říci, že Československo, které leží na evropské křižovatce, bude vždy nepříjemným sousedem. Tento stát a tento národ československý zde žije, žije již pevný, politicky poučený, vojensky vyzbrojený, a já chci konstatovat, že za 1200 let, co žijeme, bývali jsme slabšími a bylo nám hůř a přece jen jsme se neztratili. (Potlesk.) To je třeba uvésti, poněvadž tyto nálady mohou způsobiti mnoho zla někdy i ve vnitřní politice.

Pokud jde o problém komunistický, dovolte mi, abych konstatoval především některé známé okolnosti. Vy mně uvěříte, že mé srdce je nejblíže oné skupině lidí, z nichž jsem vyšel - nerad to připomínám, aby to nevyhlíželo demagogicky - a že máme živý pocit těžké ztráty, která plyne z roztržení socialistického tábora. My jsme však konstatovali, že soc. demokracie se rozchází s komunismem v jeho začátcích již pro principy vládnutí, že se rozcházíme v ideologii. My jsme na to obětovali větší část své strany a odmítáme proto se vším důrazem jakékoli podezření, pronášené v tom směru (Výborně!), že naše politika je snad politikou etapovou, dočasnou, nebo dokonce konjunkturální. My odmítáme tyto názory i pro případ pravého nebezpečí, kdyby pod mezinárodním tlakem mělo vzniknouti, poněvadž nechceme jíti cestou dvou revolucí, když můžeme postupovat po osvědčené linii. Vyvolati levou revoluci a dobývati druhou revolucí znovu demokracii, anebo vychýliti se napravo a zase odbojem klestiti půdu demokratickému režimu, považujeme za riskantní, neúčelné a zbytečné. Podobný postup je v odporu s politickým rozumem. Zejména když si všichni uvědomujeme, že demokratický režim je jediná možná a schopná forma bezpečného vládnutí v Československu. (Potlesk.)

Jsme svědky toho, že komunistická strana dělala řadu takticko-agitačních obratů. My jim rozumíme. Víme také, že se vnitřně dosud nevzdala svých názorů na formu vládnutí, že je vnitřně pro diktaturu a odtud vyvěrá náš rozchod. Jsem však přesvědčen, že politická fakta posledních dob vyvolají řadu korektur i zde. Ale v současné chvíli po našem soudu není komunistická strana schopná, aby přispěla nějak ku konstruktivní politice v Československu. (Potlesk.) My toho trpce litujeme, ale zatím nemůžeme si pomoci.

Nynější zahraniční situace je právem označována jako nejkritičtější od skončení světové války. Jak jsem již naznačil, ideály, s nimiž lidstvo vcházelo do období poválečného, t. j. myšlenka trvalého míru, politika Společnosti národů a idea kolektivní bezpečnosti jsou některými skupinami evropských států pokládány za přežitek a proti politice míru a kolektivní bezpečnosti formují se bloky v předválečné podobě. Máme obavy, nebudou-li se formulovati a pronikati stejnou silou mírové tendence, že by svět mohl blouditi v katastrofě. Příčina toho leží nyní v tom, že v celé Evropě se vede ideový zápas koncepce mírové a demokratické s koncepcí vůdcovskou a fašistickou a proto také s koncepcí válečnou.

Je potřebí si to uvědomiti. že fašistická koncepce je výrazem nouze, je to pokus o návrat ke starým poměrům ovládání nositelů práce. Je to do určité míry brzda, která by nezbytně, i kdyby fungovala, musila vyvolati neobyčejně silnou a prudkou reakci, ať již dnes nebo zítra.

Proti politice násilí stavíme politiku dohod mezi národy a státy a jsem přesvědčen, když se díváme do nitra všech problémů, že tato politika je schopna, aby překonala světový chaos. Zle jest ovšem, že dochází k porušování převzatých závazků a že světem plouží se příšera nedůvěry, že dnes se podpisují smlouvy, a nemáme jistoty, jestli ten, kdo je podepsal, je nebude chtít při příznivé situaci za týden rušiti. Tento úpadek morálky v mezinárodních úmluvách je nejhorší, co mohlo svět potkati jak psychologicky, ta politicky a státnicky.

Z konkretních otázek evropské politiky stojí v této chvíli v popředí Španělsko. Boj není ještě rozhodnut a přidružuje se k tomu řada nových komplikací diplomatických. Je pochopitelné, že v každé válce, zejména v občanské válce "hřeší se uvnitř hradeb i mimo ně". Ale český svět a zejména naše inteligence a naše rolnictvo mělo by bedlivě sledovati celou genesi španělské tragedie (Potlesk.), španělské občanské války. Přišli by k poznání, že vláda, která vznikla z řádných voleb, neměla žádných příkrých levých nebo revolučních tendencí, přišli by k poznání, že v r. 1931 nebo 1932 byl ve Španělsku přijat zákon o pozemkové reformě, z něhož nebylo provedeno nic nebo téměř nic, přišli by k poznání, že tam byla ta vodnatelná militaristická hlava, ohromný počet generálů a slabá armáda, že docházelo k pensionování generálů a že hrozilo nebezpečí provedení pozemkové reformy. To je nejvlastnější důvod povstalecké akce, která, jak jsem řekl, nese s sebou, že se hřeší na všech stranách. Ale domnívám se - a to říkám nepoliticky - že český národ a stát musí ve svém poměru k této velké události postupovat tak, abychom se v dějinách jednou nemusili stydět. že jsme pomáhali reakci. (Výborně! - Potlesk.) Vím, že musí býti každému dovoleno, aby šel za hlasem svého srdce, ale nerad bych, abychom v politice každé chvíle musili dělat zvláštní korekturu.

Když jsem mluvil o funkci naší správy zejména ministerstva obchodu, měl jsem také na mysli naše zastupitelské sbory v cizině. Při vší úctě k nim musí býti i zde pronesen požadavek naléhavé aktivity. My, kteří máme ve svém státě relativně nejlepší dělnictvo, technické úřednictvo a poměrně dobrou studovanou inteligenci, chceme jíti ven a chceme být živi tak, jak to konec konců odpovídá naší morální a intelektuální úrovni, a odtud musí vycházeti úsilí těchto faktorů, aby nám za všech okolností pomáhali.

Československo trvá na věrnosti k Francii, Malé dohodě a ostatním přátelům, mezi nimiž hraje sovětské Rusko tak vynikající úlohu, a žádá, aby dosavadní svazky malodohodové byly upevněny a precisovány a stejně aby byl doplněn náš poměr k ostatním spojencům a přátelům.

Dovolte mi něco o Rusku. Slyšel jsem názory, a je mně líto, že je zde musím opakovat - ovšem nebudu prozrazovat jejich autora, který řekl: Co nastane při tomto spojenectví? Když budeme poraženi, spolkne nás Hitler promiňte, že reprodukuji tak, jak to obecná mluva s sebou nese - když to vyhrajeme, spolknou nás bolševici. Řekl jsem: Tato formulace je tak jednoduchá, že jí budou prostí lidé věřit, a v tom je nebezpečí. Je třeba konstatovat, že u nás nevyplynula vládní forma ze chtění nebo nechtění, nýbrž že byla produktem skutečných morálních, hospodářských a sociálních poměrů, a kdo ji chce znásilňovat zleva nebo zprava, musí ztroskotat, nebo musí ztroskotat stát. Jedno z obojího. Byl bych velmi rád, kdyby naši drobní živnostníci a rolníci nebyli plašeni těmito formulacemi. Je to politická škoda, do jisté míry je to brzda a někdy to kalí pocit vzájemné důvěry, který mezi stranami různých světových názorů v koalici musí trvat.

Československo má přání, aby byla vytvořena silná fronta míru, a všechny smlouvy a opatření, které Československo koná. jsou defensivního charakteru. A jsou takového charakteru i v těch případech, když máme na mysli poměr ke státům, které jsou ovládány jinými ideologiemi než demokratickou. Chceme spolupracovat s každým jako rovný s rovným. To platí také o našem poměru k Polsku, k jehož národu chováme sympatie, které jsme již častěji vyjádřili, ale nikdo na nás nemůže chtíti, abychom tyto sympatie platili nějakým nátlakem na naši zahraniční politiku, zejména pokud jde o naše spojence. (Potlesk.)

Poslední projev Mussoliniho mluvil o revisi. Jsem povinen mluviti s tohoto místa o vedoucích lidech v cizině s určitou reservou, a já tuto reservu akceptuji. Když Mussolini formuloval poslední svůj projev, do něhož pak později nalil trochu vody, jako projev se silným akcentem revisionistickým, tu naše zahraniční politika - konstatuji - v souhlase s celým národem řekla jasně, že jakékoliv revisionistické územní úsilí by musilo vyústit ve světový rozvrat a ve světovou válku. A na tom faktu nezmění nikdo ničeho, ani projevy ministerských předsedů. (Výborně! - Potlesk.)

A dovolte mi, abych nyní ještě připomenul a snad letos je to poněkud aktuálnější, abychom si připomněli, i když máme obavu, že oposice naslouchá, že trváme na principech koaliční spolupráce. Koalice je zdánlivě těžkopádný stroj, často to v něm skřípe, je vystavena, řekl bych, při známé volnosti u nás bezohledným kritikám, oprávněným, méně oprávněným, ba i neoprávněným. Ale dlužno konstatovati, že úsilí koalice a její práci musíme měřiti podle výsledků. Koalice stabilisovala nynější režim v době, řekl bych, mezinárodní tísně a domácích rozvratů, jak je vidíme kolem sebe, a vypořádala se na rozdíl od mnoha jiných států s nejtěžšími problémy své vnitřní a mezinárodní politiky. Budeme držet režim loyální spolupráce se všemi demokratickými složkami v tomto státě. Zachováme věrnost danému slovu a zůstaneme věrni svým přátelům a spojencům. Bázeň před nepřáteli je to poslední, co by mohlo určovati linii naší politiky.

Řekl jsem již, že československý stát oprávněnost své existence prokázal za horších situací a není potřebí, abych k tomu připojil, že je to naše nezvratné přesvědčení dnes. A mluvíme-li pro vládní politiku, jsme-li pro řadu korektur v dobrém, a mluvíme-li o tom, co je naší povinností, chtěl bych konstatovati, že když mluvíme o lidu a státu, že je to v převážné většině široká fronta pracujícího lidu, k tomu máme své povinnosti, ten nechceme zklamati a chceme jeho důvěru v nás upevniti. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Rosche.

Posl. dr Rosche (německy): Slavná sněmovno!

Není jistě snadnou úlohou ujmouti se slova po řečníku tak zběhlém, jakým je pan kolega Hampl, zvláště ne tehdy, jsme-li černou ovcí. Nemluvím jako dr Rosche, ale mluvím jako prostý vojín strany, ježto nechci býti o nic lepší než moji kamarádi, ale také ne o nic horší. Jestliže vás to, pane kolego Hample, politicky nekompromituje, chtěl bych vám poděkovati za věcnost, se kterou jste se ve své velkorysé řeči vyjádřil i o sudetskoněmecké straně. Zcela upřímně se vám přiznám, že tento způsob diskuse je mnohem demokratičtější, než kterého užívají některé jiné strany. Sledujeme-li celou řeč pana kol. Hampla, domníváme se, že s ním můžeme v mnohých věcech souhlasiti. Budeme však zcela samozřejmě v zásadních programových věcech, pane kolego Hample, jiného mínění. To je důsledek vzájemného stanoviska našich stran, neboť byste jinak seděl v našich lavicích, nebo my ve vašich. To je osudem politiky, že se věci tak různí.

Úplně s vámi souhlasíme, že se nikdo nemá vměšovati do vnitřních poměrů. Bezvýhradně souhlasíme, aby vnitřní poměry byly i skutečně upravovány uvnitř státu. Co však zdůrazňujeme, je, aby se přikročilo k úpravě životních poměrů, nutných životních požadavků a práv sudetských Němců, a zde můžeme plným právem míti určité naděje.

Chci se v prvé části své řeči zcela stručně zabývati finančně a hospodářsko-politickými otázkami, hlavní část svých vývodů přenésti na pole čistě politické a národnostně politické. Rozpočet na rok 1936 byl předložen v době vrcholného napětí zahraničního i vnitřního. Beze sporu jsou zde příznivé známky určitého znatelného zlepšování hospodářských poměrů. Bylo by nesprávné, kdybychom to nechtěli uznati. Nechci nyní zkoumati příčiny tohoto zlepšení, z největší části však mají svůj důvod ve zbrojení; zde si musíme za každých okolností položiti jednu otázku, jak dlouho a do jaké míry se může v nějakém státě zbrojiti, aniž by se zbrojení stalo zárodkem úpadku a zkázy. To neplatí jen pro Československo, nýbrž stejně pro všechny státy, a na konec se může státi, nebude-li zde brzy konce, že právě to bude příčinou budoucího úpadku a zkázy Evropy. Kdo se tedy jako rozumný politik připravuje na válku, musí současně mysliti na naprostý mír, a tu je především nutno, aby byli činní směrodatní a iniciativní lidé, kteří pracují na uskutečnění evropského míru. Neboť konec konců rozhodne právě mír o budoucím štěstí národů a států. Nezapomeňme jedno: Nesmíme přehlížeti, že stojíme dnes ve světových dějinách před velikými boji světových názorů, které mohou úplně nově uspořádati celou politickou soustavu v Evropě, do které jednotlivé státy nebudou moci buď vůbec nebo alespoň nerozhodným způsobem zasáhnouti, protože se tato soustava již zase uskutečňuje v mnohem větším měřítku. Jedno je jisté a to výslovně zdůrazňujeme, že my sudetští Němci a zvláště sudetskoněmecká strana jsme pro myšlenku míru, že se o ni zasazujeme a celou otázku takto shrnujeme: Přejeme si mír navenek a přejeme si mír ve vnitřních poměrech.

K tomu nás vede především myšlenka a ještě čerstvá vzpomínka na poslední světovou válku. Nebyli bychom lidmi se sociálním citem, nebyli bychom lidmi, jimž záleží na blahu bližních, kdybychom si nepřipomínali čísla, která jsou výsledkem poslední války. Poslední válka si vyžádala 10 milionů padlých, 19 milionů zraněných, 7 milionů zmrzačených, 9 milionů sirotků, 5 milionů vdov, 10 milionů uprchlíků a nákladů ve výši 10 bilionů francouzských franků. Tato čísla musí sama o sobě předem uvésti rozumného člověka na cestu míru.

Rozpočet jako takový je ve své formě a obsahu ovládán starou rozpočtovou tradicí československou. Nemáme, jak známo, rozpočtový zákon a finanční řád, který tyto věci upravuje. Dožadovali jsme se toho, stejně jako doporučujeme doplniti zákon o odpovědnosti ministrů a upraviti příslušnost jednotlivých resortů. Bylo by velmi zajímavé prozkoumati jednou celou rozpočtovou látku s hlediska historického, právního, finančního, morálního, společenského a politického. Chceme se omeziti na politickou stránku a je-li správné, že rozpočet je vládním programem, o kterém se jedná, musíme konstatovati, že máme v Československu proti ostatním státům zcela zvláštní tradici. Máme tak zvanou rozpočtovou demokracii, která spočívá v tom, že se na rozpočet hledí se zcela jiného politického hlediska. Ještě nikdy nebyl rozpočet příčinou nějakých politických zápletek; v rozporu s názorem na západě, zvláště ve Francii, se v Československu ještě nikdy nepřihodilo, že jsme stáli před zamítnutím rozpočtu nebo před rozpočtovými obtížemi. To má své výhody, může však míti na druhé straně nevýhody, protože právě tato rozsáhlá a důležitá látka, která rozhodně ovládá celý národní, kulturní, hospodářský a sociální život, by měla býti podnětem, aby se na věci hledělo čistě politicky.

S tohoto hlediska máme zcela zvláštní tradici, protože rozpočet v jádře vlastně se pohybuje ve vytčených mezích, je ovládán byrokracií, aniž má na něj v celku vliv právě panující koalice. Nechci při tom nijak pominouti mlčením zřetel, který byl vzat v rozpočtu na otázku nezaměstnanosti a investic, ale konečně jsou to požadavky, na které se musí bráti zřetel bez ohledu na koalici. Význam rozpočtu nespočívá jen ve vydáních, nýbrž především i v příjmech. Zde se bude říditi podle toho, zda jsou příjmy tak upraveny, aby je hospodářství a obyvatelstvo uneslo. Upřímně se musíme přiznati, že my jako sudetští Němci cítíme, že se na nás rozhodně páše křivda, zkoumáme-li národnostně politickou stránku rozpočtu. Užíváme-li odborných finančně politických výrazů, končí účetní uzávěrka vždy velikým schodkem. S našeho sudetskoněmeckého hlediska vykazujeme po stránce národnostně politické ztrátu a náš národnostně politický rozpočet není se sudetskoněmeckého stanoviska nikdy v rovnováze. To se nevztahuje převážně jen na výdaje osobní, nýbrž i na výdaje věcné. Máme dojem, že se při investicích a státních dodávkách nebéře na nás přiměřený poměrný zřetel. Konstatujeme se zvláštním uspokojením, že se předsednictvo ministerské rady a předseda vlády Hodža snaží věci změniti. Chceme jen doufati, že tato slova, se kterými úplně souhlasíme, budou v tomto směru také potvrzena činy. Aby se nám stále nevytýkalo, že my sudetští Němci se stáváme kverulanty, navrhli jsme, aby rozpočet byl národně politicky rozdělen ve vertikální části, jinými slovy aby v položkách jednotlivých rubrik byly vykázány částky, jež připadají jak ve výdajích osobních, tak i věcných na německé obyvatelstvo. Tím uvedete jak na české, tak i na německé straně vše na pravou míru a budete moci zjistiti, zda vládne spravedlnost čili nic.

Uvedení rozpočtu do rovnováhy je jen zevní okrasou. Má to snad mravní význam, ale prakticky to není důležité, protože to úplně odporuje účetní uzávěrce. Navrhujeme: aby se účetní uzávěrka a rozpočet projednávaly současně ve výboru a v plenu. Bylo by dobře, kdyby se v rozpočtu neuváděl jen rozpočtový rok, nýbrž i uplynulý rok. To znamená prakticky, že neuvedeme jen rok 1936/37, nýbrž i rok 1935 a zároveň uveřejníme ve čtvrté rubrice údaje roku 1935 podle účetní uzávěrky za tento rok.

Rozpočet se formálně dělí na 4 části. První a třetí část bylo by záhodno sloučiti, zřízení třetí části je jen sypáním písku do očí. Všechny položky třetí části, jako příděly fondům a samosprávným sborům, patří rozhodně do první části. Hmotné výdaje státní správy, státní podniky, státní dluh: musíme souhlasiti s míněním ministra financí - ostatně to zjistili všichni ministři financí - že výdaje ve státní správě jsou příliš vysoké, že se podniky nevyplácejí, že poměry v samosprávě jsou katastrofální a že dluhy jsou příliš vysoké. Hospodářství státu se liší od národního a soukromého hospodářství tím, že ve státním hospodářství se řídí úhrady podle potřeb, kdežto v soukromém a národním hospodářství se vydání ve všech dobách musí říditi podle příjmů, což jest jediné správnou zásadou, neboť právě v tom je zárodek pře. tížení a přílišného napětí hospodářských poměrů. Poznali jsme, že státní hospodářství hospodařilo příliš na úkor hospodářství národního. Zjevy v krisi, změny měny nejen vlastní, nýbrž i cizích měn byly všechny provedeny na úkor národního hospodářství. Ať jsme prožili inflaci měny nebo její stabilisaci, deflaci, devalvace, nemohly míti z největší části tak veliký vliv na národní hospodářství, protože jste se současně zdráhali odstraniti překážky na poli devisového hospodářství, povolování devis, kompensačního a kontingentového řízení, neboť konec konců celý náběh k oživení hospodářství musí uváznouti a se ztratiti, není-li zde učiněna patřičná náprava. Zjistil jsem, že odpovědní činitelé se v tomto směru o věci velmi zajímají, že však ještě na různých místech narážejí na odpor. Musíme konstatovati, že v československém hospodářském životě tkví příčina největší části krise, pokud se týče jejích důsledků, ve všeobecných zjevech v Evropě. Máme však v Československu, zejména v sudetskoněmeckém území, co činiti s typicky československými úkazy, jejichž příčina tkví v tom, že sudetskoněmeckému hospodářství nebyla věnována náležitá péče. Důležité bude, aby se odpovědní činitelé zajímali o vývoz, který klesl ze 20 miliard v r. 1929 přibližně na 7 miliard v r. 1935 a 1936 - béřu za základ jen rok 1929 a nikoliv 1921, kde jsme měli 29 miliard. Nesmíme přehlížeti, že musíme nalézti soulad mezi zásobováním vnitrozemí a vývozem, ježto se nemůžeme pohybovati jednostranně, neboť hospodářská soustava závisí přibližně z polovice na vývozu a na vnitřním odbytu. Vedlo by příliš daleko, kdybych se zde zabýval jednotlivostmi. Ale v těchto věcech musí býti vaším hlavním cílem odstraniti překážky hospodářského života.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP