Pátek 26. června 1936

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, p. posl. Polívkovi.

Posl. Polívka: Slávna snemovňa!

V prejednávanú osnovu zákona tlač 536, ktorá pojednáva o poistení u banských bratských pokladieň. máme plnú dôveru, pretože prinesie a navráti tisícom a tisícom zamestnancov banských podnikov istotu a bezpecnosť ich nárokov na dôchod ... (Různé výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Polívka (pokračuje): ... a vráti takmer 100.000 aktívnym baníkom a viac ako 100.000 provizionistom, vdovám a sirotkám bezpečnosť dôchodov do budúcna. Táto osnova zákona sa dotýka takmer viac ako 1/2 mil. obyvateľov. Hoci v tejto osnove zákona nebolo možné uplatniť všetky spravodlivé a naliehavé požiadavky baníckeho zamestnanectva, preca len prináša mnohé veľmi cenné a podstatné zlepšenie a najmä istotu pre dôchody banícke do budúcnosti. Kto bol bližšie zasvätený do finančného stavu bratských pokladníc (Předsednictví převzal místopředseda Košek.), vedel, s akými ohromnými finančnými obeťmi prispieva štát nielen zálohou, ale tiež i zárukou. Bolo nutné učiniť naliehavé opatrenie, aby na základe bezpečne zisteného matematicko-poistného predpokladu bolo učinené opatrenie, aby bratské poistenie neprišlo na úplné znivočenie. Výsledky dlhoročnej úmornej práce vo vzájomnej dohode zamestnancov so zamestnávateľmi za spolupráce rozhodujúcich činiteľov vládnych priniesly výsledky iste veľmi kladné a najviac potešuje baníkov, že sa zachovala neodvislosť a samostatnosť banského bratského poistenia, že sa zachránil tak význam morálny i hmotný pre nositeľov tohoto poistenia. Je nutno si uvedomiť z rečí takmer všetkých rečníkov, že i rečníci opoziční vyslovili svoj zásadný súhlas s prejednávanou osnovou a že sa vyslovili, že buiudú pre túto novú osnovu hlasovať.

Zavedenie štátneho príspevku 500 Kč pre dôchodcu a 250 Kč na vdovu je iste veľmi značné uľahčenie bratským pokladnici am, ktoré môžu plniť svoj veľký odpovedný úkol. Rozvrh úhrad, ktoré boly rozdelené na všetky složky ako zamestnávateľov, taktiež i poistencov i štát, a čiastočne boly prenesené na nepatrné zvýšenie ceny uhlia hnedého, čierneho a koksu, sú iste cesty, ktorými sa dospelo k rozumnému výsledku. Sociálna bieda v baníckých rodinách iste pripúšťala len tie najmenšie a najmiernejšie obeti z týchto vrstiev.

Po stránke dôchodovej majú všetky vrstvy baníckeho a hutníckeho zamestnanectva naprosto právnu i finančnú istotu, že budú v budúcnosti ich dôchody, provízie naprosto zabezpečené. Robotníctvo prijíma túto osnovu zákona s naprostou dôverou a vďakou vláde, že vykonala v tejto vážnej a ťažkej hospodárskej dobe svoje úkoly voči robotníctvu podľa svojich síl a možností plne a čestne.

Chcel by som v rámci prejednávania tejto osnovy zákona pričiniť niekoľko poznámok k slovenským otázkam baníckym. Na Slovensku v oblastiach štátnych baníckych podnikov, nech je to Báňska Štiavnica, Kremnica, Podbrezová, Tisovec, alebo v oblasti rožnavskej a na Podkarpatskej Rusi vo Slatinských doloch j e rozvírená otázka tak zvaného poštátnenia baníkov a hutníkov na štátnych podnikoch. Vedie túto otázku celoríšsky akčný výbor a predniesol vláde a odpovedným činiteľom svoje potrebné pripomienky a návrhy. Prosím, aby najmä ministerstvo verejných prác i ministerstvo financií skúmalo túto otázku a umožnilo ju riešiť v rámci nosnosti podnikov štátnych. Je treba zdôrazniť, že za maďarského režimu na týchto štátnych podnikoch bola istá čiastka zamestnancov skutočne v kategorii štátnych zamestnancov a že rozpomínanie na minulé roky, najmä u starších baníkov a hutníkov, bolo príčinou, že si prajú a žiadajú, aby i vláda republiky umožnila najmä starším dlhoročným zamestnancom týchto podnikov primeranejšie ako právne, taktiež penzijné zaistenie.

Včera pán kol. Čavojský pripomenul vo svojej reči, že vraj pri jednej porade, vlastne po porade sociálne-politického výboru dňa 26. novembra 1935 mal sa pán dr Schönbaum vysloviť o otázke poštátnenia robotníctva na Slovensku v tejto veci kladne. Pretože tento výrok nebol učinený v oficiálnom zasadnutí soc.-politického výboru, lež po schôdzi, pros ím ministerstvo verejných prác, aby učinilo skutočne predmetom jednania túto otázku, aby mohlo zistiť, pokiaľ je splniteľná táto požiadavka vzhľadom k tomu, že štátne podniky banícke a hutnícke na Slovensku, žiaľbohu, vykazujú ešte stále ohromné, milionové pasívum.

Je ovšem treba dnes uvážiť, že bude-li v týchto baníckych a hutníckych podnikoch, najmä na Slovensku, právna a existenčná otázka zamestnancov kladne vyriešená, má tiež štát veľký aparát svojich oddaných a verných stúpencov a ochráncov štátnej myšlienky. Práca banícka i práca hutnícka je iste jedna z najťažších a najodpovednejších a iste dôchod, ktorým končí služba takého baníka a hutníka po 30-40 rokoch práce, dožije-li sa toho, nie je závidenia hodný. Preto nová osnova umožňuje, aby tí, ktorí chcú, mohli si pripoisťovať na vyšší provizný dôchod, a tu prosím ministerstvo verejných prác, aby práve zamestnancom svojich štátnych baníckych a hutníckych podnikov umožnilo, najmä tým kvalifikovanejším, tieto príplatky na vyššie provizné. Je to možné najmä podľa §u 26 a), ktorý toto pripoistenie aj umožňuje.

V reči niektorých rečníkov sa ozývaly akosi výtky, že štát tu prináša ohromné, finančné obeti v prospech sanácie bratského poistenia. Ale kladiem otázku: Je snáď tento stav baníkov a hutníkov tak hmotne zaistený, že nezasluhuje ohľadu, aby mu bolo pomožené na lepšom proviznom dôchode? Keď uvážime, že po 30 rokoch ťažkej, odpovednej práce, po veľmi nákladných príspevkoch do bratskej pokladnice dostáva dôchodca iba 3.320 Kč alebo 3.500 Kč ročite; myslím, že tento dôchod nie je nijako závideniahodný a že vláda republiky bola mravne povinná, aby tento dôchod nielen zaistila, ale i primerane zabezpečila. Nariekať, že bolo nutné učiniť istú prirážku, niekoľko halierov, na uhlie hnedé, čierne a na koks, považujem za naprosto nemiestnu, poneváč týmito niekoľko haliermi ešte veľmi málo spláca verejnosť veľkú verejnú službu baníkov, najmä v uhoľných baniach, a hutníkom vôbec.

Pri baníctve a hutníctve je veľmi dôležitá otázka mladého dorastu. Podniky prijímajú sily ešte i pred nastúpen m vojenskej služby, ale nastúpením vojenskej služby prezenčnej strácajú títo mladí, zdraví chlapci takmer nárok na prijímanie do ďalšej práce. Apelujem na ministerstvo verejných prác a na ministerstvo nár. obrany, aby sa vzájomne dohodly o tom, aby pri prijímaní nových síl do práce boli vzatí do ohľadu títo prezenčníci vojenskí. Je nutné tak učiniť vzhľadom na zvýšenie brannosti národa a na kladný pomer k vojenskej službe.

Baníctvo slovenské vyžaduje skutočne veľmi významnej pozornosti. Je moje hlboké presvedčenie, že dosiaľ vláda nesplnila všetky úkoly, aby v prvom rade umožnila náležité preskúmanie nerastného bohatstva slovenského a najmä aby si overila výnnosnosť opustených a zaniklých baní, najmmä medených, železných, zlatých a iných. Slovensko je bohaté nielen na nerastné bohatstvo, ale tiež na schopný, dobrý ľud, ktorý v tisícoch a tisícoch kedysi pracoval v baniach nemeckých, poľských a maďarských. A tomuto ohromnému počtu nezamestnaných baníkov, prešlých tvrdou školou života, je potrebné, aby vláda umožnila dojsť k chlebu a práci.

Poznám kraje slovenské veľmi podrobne a doporučujem ministerstvu ver. prác, aby v dohode s mininisterstvom nánár. obrany umožnilo náležité obnovenie baní, najmä na meď, ktorú tak veľmi k obrane nášiho národa a státu potrebujeme. Zdôrazňujem tu najmä nevycerpateľné ložiská medi v okolí Banskej Bystrice, Ľubietovej, Novej Bane, na východe vo Spiši, v Slovinkách a v Liptove, ďalej v Gemeri, kde sú skutočne ohromné ložiská toho vzácneho a drahého kovu.

Ďakujem vláde, že štátne podniky na Slovensku udržala aj v dobách, keď vykazovaly ohromný deficit. Prišla chvíľa, že tento deficit rozumnou politikou hospodárskou bol snížený na minimum, a ministerstvo ver. prác pred krátkym časom mohlo krásny výsledok práce osvedčiť pred celou verejnosťou, na príklad v kremnických zlatých baniach alebo v Banskej Štiavnici, a veríme, že aj veľký štátny podnik v Podbrezovej, ktorý po toľko rokov bol vydržovaný a bol udržaný s veľkou obetavosťou vlády a štátu, prinesie koniec koncov aj veľké aktívum pre štátnu pokladnicu.

V závere apelujem na ministerstvo ver. prác, aby si povšimlo boľastnej otázky niekoľkých desiatok rodín slovenských repatriantov, ktorých maďarské úrady vyhnaly z maďarských štátnych podnnikov na Slovensko a ktorým dosiaľ nárok na budúcu províziu nie je zabezpečený.

Zakľučujem: Prijímame vzhľadom na Slovensko túto veľadôležitú osnovu zákona o sanácii bratských pokladieň a budeme tiez s plnou dôverou pre ňu hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Al. Langer. Dávám mu slovo.

Posl. Al. Langer: Slavná sněmovno! Paní a pánové!

Naši horníci se konečně dočkají úpravy svého pojištění, jíž si opravdu zaslouží. V žádném jiném odvětví hospodářském nejsou pracovní podmínky tak těžké a výkon práce tak nebezpečný jako v hornictví. V nezdravém ovzduší pod zemí, jež samo o sobě je líhní nejrůznějších nemocí, číhá na horníky každou minutu nebezpečí úrazu nebo zabití.

Za jak strašných poměrů pracují horníci, o tom svědčí skutečnost, že v letech 1929 až 1935 bylo v našem báňském průmyslu usmrceno 2426 horníků, v tomtéž období bylo těžkých úrazů 13.571 a zraněno bylo 64.945 horníků, tedy úhrnem 78.516 úrazů. To jsou číslice jako z válečného bojiště, to je hotová válka v míru! Kdo jen trochu lidsky cítí, musí uznat, že hornictvo si plně zaslouží, aby se k jeho zájmům přihlíželo se zvláštním porozuměním, zvláště když jde o zajištění existence horníků po desíti letech práce, vykonávané za tak nebezpečných okolností.

Chtěl bych říci, že i stát má důvody, aby vyšel našemu hornictvu vstříc a poskytl mu podporu a pomoc. Mluví-li se dnes z některých stran neodpovědně a dokonce se píše o deficitu bratrských pokladen, který prý má stát zaplatiti, a vyčítá-li se i státní příspěvek k pojištění horníků, který je jen obdobou téhož příspěvku v sociálním pojištění, pak je nutno hodně důrazně říci, že žádný jiný odbor v našem průmyslovém i zemědělském podnikání nepřinesl republice tolik finančních obětí jako právě odbor hornický.

Dávka z uhlí, kterou byl uhelný průmysl po dlouhá léta zatížen a kterou odvádí ještě také dnes, neexistovala pro žádné jiné odvětví. Dávka ta vynesla státu 6 1/2 miliardy Kč. Když tak slyšíme hlasy, a zrovna dnes píší pravicové časopisy o tom, že socialisté jsou vinni tím, že stát musí platit na sociální pojištění, a před chvílí jsme slyšeli, že bylo vydáno více než 24 miliard na toto sociální opatření, pak je nutno zde říci, že si toho horníci a dělníci zaslouží, protože svou prací, svou činností ve společnosti lidské a ve státě také ty statky a majetky tvoří.

Má-li nyní stát uhraditi půlmiliardový deficit na hornické pojištění, pak jenom vrací tím jen malou část peněz, které cestou zvláštní dávky z uhlí vyzískal. Jinak řečeno, uhelný průmysl, vlastně horníci dali státu velmi mnoho a nyní právem žádají daleko méně na sanaci svého pojištění. Je nutno také zdůrazniti, že horníci dosavadní stav nezavinili.

Nesmí býti také zapomínáno obětí, které horníci republice přinášeli v jejích těžkých počátcích, hned po převratu r. 1918 a začátkem r. 1919, kdy byla u nás veliká nouze o uhlí. Byl to důsledek války, která vyrabovala všechny naše zásoby uhlí. Byli to horníci, kteří přiskočili na pomoc, vzdali se volného sobotního odpoledne, ba i nedělního prázdna a pracovali, jen aby narubali dostatek uhlí a zbavili republiku nebezpečí a poruch, do kterých by mohla následkem nedostatku uhlí upadnouti tím, že by byl náš průmysl ochromen. Těm lidem, kteří prokázali, že se pro republiku umějí obětovat, právě také patří, aby s pomocí státu bylo zabezpečeno jejich pojištění, jež jim má býti oporou ve stáří a invaliditě.

Mluví se o tom, že bylo hříchem, nechaly-li se poměry v hornickém pojištění dospěti až tam, že z toho vznikl schodek 2 1/2 miliardy a že stát musil přispět více než 1/2 miliardou, aby se důchody vůbec mohly vyplácet. Ano, nemělo se to stát, měla se už dávno provésti sanace a nová úprava hornického pojištění. Že se tak nestalo, za to nejsou odpovědni horníci, ani odborové organisace a ni socialistické strany. Hornické odborové organisace upozorňovaly již za starého Rakouska na nedostatečnou výstavbu hornického pojištění, dožadovaly se jeho reformy. V této akci pokračovaly ihned po převratě a vypracovaly několik odborných návrhů. Kdyby byly návrhy ministerstva veřejných prací z r. 1926 a 1929 odpovídaly tomu, co dnes sama vláda ve svém návrhu předkládá, pak byla by sanace hornického pojištění provedena již před 10 lety a republice mohlo býti ušetřeno 1/2 miliardy, kterou vydala na vyplacení důchodů.

Odpovědnost za dnešní stav, který lze nazvati katastrofálním, padá na ony kruhy, které chtěly, aby sanace se děla na účet chudáků havířů a kterým šlo také o to, aby havíři byli zbaveni svého samostatného pojištění, hlavně své dosavadní výhody, t. j. posuzování invalidity podle neschopnosti k povolání.

Budiž konstatováno, že tyto protidělnické tendence byly v dřívějších návrzích ministerstva veřej. prací uplatňovány v dobách, kdy těžaři měli skvělou konjukturu a kdy právem se mohlo od nich žádat, aby sanaci hornického pojištění buď sami zaplatili nebo přispěli na ni obnosem co největším. Tenkráte nebylo dosti odvahy u vládních činitelů žádati po těžařích, aby více platili, za to však byla odvaha, chtíti po hornících, aby se spokojili se snížením nároků o 1/3. Jak strašný to byl požadavek a jak docela právem horníci jej odmítli, o tom svědčí skutečnost, že horničtí provisionisté dostávají stále malé provise, že se o nich právem může říci, že je to málo na umření, ale ještě méně k živobytí.

Podle dosavadního zákona má hornický pensista po 40letém členství roční důchod 4.260 Kč, t. j. 355 Kč měsíčně. Ale, kolik těch horníků je, kteří to mohli 40 let vydržeti v šachtě? Musili odcházet do provise dříve Zvláště v posledních letech hospodářské krise jsme byli svědky, že mnozí horníci byli pensionováni již dříve, po 20letém a také i kratším členství. Kdo se dostal do provise po 20letém členství, má roční důchod 2.340. Kč, t. j. 195 Kč měsíčně. U nás, v revíru ostravsko-karvinském je mnoho případů, kde provisionisté pobírají jen 140 Kč měsíčního důchodu, důchod vdovský činí polovinu, a sirotčí jen 1/4 tohoto důchodu invalidního.

Přihlédneme-li k tomu, že příspěvky horníků do bratrských pokladen jsou značně vyšší než příspěvky u sociálního pojištění a naproti tomu důchody jsou menší, bylo stanovisko horníků zcela správné, že se bránili dřívějším sanačním návrhům, podle nichž měly býti tyto malé důchody ještě sníženy. Horníci a hornické organisace zastávali tu stanovisko spravedlnosti a nelze jim vytýkati, že se stavěli proti takovéto sanaci.

Je třeba také uvésti, že krise hornického pojištění byla v posledních letech zhoršena vlivem krise hospodářské a katastrofální nezaměstnaností, jakou bylo postiženo naše hornictví. Ubývalo rapidně aktivních členů, při tom počet provisionistů stoupal. 1. října 1924 bylo plně platících členů u Ústřední bratrské pokladny 147 378, k 1. lednu 1936 již jen 97.729 plně platících členů. Tak, jak klesal stav zaměstnaných horníků a plně platících členů Ústřední bratrské pokladny, tak stoupal počet provisionistů starobních a invalidních, důchodců vdovských a sirotčích. K 1. lednu t. r. bylo více než 100.000 důchodců provisionistů, včetně vdov a sirotků, t. j. asi o 2.487 více než členů platících plný příspěvek. Každý aktivní člen platí nejen na sebe, nýbrž také ještě na více než jednoho provisionistu.

Horníci nemohou za to, že krise zapůsobila tak katastrofálně na jejich pojištění. Víme, že v době krise musel stát leckde zasáhnout svojí hmotnou pomocí, a nelze proto dnes vyčítat horníkům, kteří trpí hospodářskou krisí více než příslušníci jiných hospodářských odvětví. Bylo by oprávněnější, kdyby všichni ti, kteří dnes vyčítají, že stát má poskytovat horníkům pomoc ze státní pokladny, aby vyčítali těžařům, že bezohledně se zbavovali přebytečných horníků a vháněli z nich valnou část do provise. Dřívější zisky uhlobaronů byly tak obrovské, že se mohlo právem od nich chtít, aby po dobu krise udrželi své dělníky v zaměstnání. Také by bylo na místě vyčítati těžařům, že bezohledně prováděli mechanisaci a racionalisaci báňského podnikání i v době krise, ba že právě v době krise racionalisaci nejvíce vystupňovali. Pánové z pravicového tábora, kteří mají odvahu brojiti proti tomu, aby stát přispěl horníkům na pojištění, nemají odvahy vytknouti povinnosti těžařům, ač všichni vědí, že všichni nebo většina majitelů uhelných podniků jsou cizinci a své zisky vyvážejí do ciziny.

Právě v těchto dnech se konala valná hromada jedné z největších společností, Báňské a hutní společnosti, která vykázala, kolik v této době, v době krise, v době úpadku má čistého zisku, a nejenom to, ale kolik si také uplatila na investicích a kolik zaplatila dělníkům. Tam neslyšíme, že by pánové soustředili svoji pozornost a vytýkali a žádali, aby odtamtud z těchto zisků byly dány peníze na úhradu toho, co je také jejich povinností.

Co však mají horníci, když se díváme na bilance těchto společností? Vidíme, že u nás, v našem revíru ostravsko-karvinském pracují naši horníci průměrně 3·14% směny za týden, t. j. někdy 2 a někdy přes 3 šichty. Jejich výdělky klesly kdysi ze 13.000, na necelých 8.000 ročního výdělku. Takovou dividendu, takový zisk mají horníci v těch podnicích, kde se vykazují největší zisky, investice odepsaly a dluhy zaplatily.

Při této příležitosti chtěl bych říci, že je naléhavá otázka přebudování uhelného podnikání, a jestli zde mluvčí republikánské strany řekl, že dali návrh před lety, aby uhelné doly byly postátněny, tož prosím, nikdo nebrání, aby tento návrh byl prováděn, ba naopak je nutno, aby se už o tom hovořilo a hledala forma, jakým způsobem má býti organisace podnikání a výroba uhelná provedena, aby se zase zabránilo vývozu velkých zisků a aby pak stát nebyl připraven o to, co mu náleží.

Výhoda navrhované úpravy hornického pojištění vynikne, podíváme-li se na poměry, v nichž nyní zaměstnaní horníci žijí. V ostravsko-karvínském uhelném revíru bylo r. 1929 39.628 zaměstnaných dělníků a horníků. Průměrný počet směn na jednoho horníka činil 270 v roce. Hrubá mzda horníků a dělníků ve všech uhelných závodech za tento rok činila 556 mil. Kč. V r. 1935 byla zaměstnáno průměrně jen 26.000 horníků při průměrné počtu 171 směn a celkový výdělek všech těchto zaměstnanců činil 231 mil. Kč.

Tedy o 12.763 horníků je méně a o 99 směn méně na jednoho horníka a výdělek všech těchto horníků poklesl o 324,958.000 Kč ročně. To je hotová katastrofa, to je zbídačení všech, kteří ještě částečně pracují. Kdo zná, jak vypadal na Ostravsku život horníků po převratu a také již v době uhelné krise až do r. 1929, kdo ví, jak z horníků silně těžil celý hospodářský život ostravského kraje, a kdo dnes vidí, jak těžký je život hornických a dělnických rodin v koloniích, ten si teprve dovede domysliti, s jakými obavami hleděli horníci vstříc do budoucnosti, když se museli obávati o osud svého pojištění, jediné to opory pro stáří a invaliditu. Je to opora velmi slabá, ale i tak nastalo v revíru určité uklidnění, když vešlo ve známost, že pojištění bude samostatné a důchody nebudou zkráceny. Horníci vzali na vědomí obsah nové úpravy pojištění, i když se jim ukládá nové placení sanačního příspěvku ve výši 1% ze mzdy.

Vážená sněmovno, československý parlament vykoná jen akt spravedlnosti, když osnovu zákona o pojištění hornických bratrských pokladen schválí, aby mohla co nejdříve vstoupiti v platnost. Je to zákon dobrý a jeho tvůrcům náleží za to dík. Už nyní to lze označiti za pokrok, že při zachování dosavadních důchodů je zabezpečeno podstatné zlepšení a zvýšení důchodů novým pojištěncům, jimž bude lépe než těm, kteří jsou obětí strastiplných desetiletí nedostatečného pojištění. Horníci si zaslouží, aby se jejich požadavkům vyhovělo. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP