Úterý 26. května 1936

Keď sa z tohoto snažíme nejakým spôsobom, porovnávajúc s číslami z Komenského univerzity, zistiť, aké procento tvoria skutočne Slováci, tak dochádzame k zdrcujúcemu výsledku, že slovenská študujúca mládež v pomere k celej mládeži na vysokých školách tvorí 6, maximum 7%.

A teraz sa podívajme na sociálne rozvrstvenie tejto mladej slovenskej študujúcej generácie, aby sme mohli dojsť k záveru, ku ktorému tiež dochádza spomínaný odborový pracovník študentský. Všetky sociálne numera clausa, všetky triedne zásahy proti slabo sociáolne situovanej mládeži sú súčasne i zás ahhom proti národnosti slovenskej, sú súčasne triednym i národnostným útlakom. Podľa osociálnej štatistiky u 2.500 študentov na univerzite Komenského to vyzerá takto: robotníckeho pôvodu je 141, to znamená 6.2 %, maloroľníckeho 246, to znamená 10.6 %, z rodín statkárov, obchodníkov, veľkopodnikateľov, továrnikov, súkromníkov 632, to znamená 28%, z rodín farárov, penzistov, učiteľov, profesorov, úradníkov a slobodných povolaní je 983, to znamená 43.7 %. A konečne bez určitého udania 248, to znamená 11.5%.

Ráčte si uvážiť, že zdrcujúca väčšina slovenského národa to sú maloroľníci, robotníci a preca títo participujú na počte vysokoškolských študentov dohromady 16, slovom 16 %. Keby táto sociálna štatistika Komenského univerzity, ktorá nerozoznáva podľa národnosti, ale len podľa sociálneho rozvrstvenia, bola rozvedená podľa národnosti, tak by sme zistili, že tí statkári, veľkostatkári, too je niekoľoko slovenských zbytkošov a židovských arendatárov a deti vysokej byrokracie, to je zasa mladá generácia česká.

Z týchto niekoľko cifier je zrejmé, že všetky zásahy, ktoré chcú "riešiť" otázzku mladej generácie tým, že jej znemožňujú prístup do života, sú ochranou práve tých movitých, bohatých vrstiev, ktoré prevádzajú na Slovensku triedny útlak a sú priamo národnostne i triedne zahrotené proti mladej slovenskej generácii.

Je otázka, že ako možno riešiť túto situáciu mládeže slovenskej, či možno ju riešiť tak, ako sme práve včera počuli na manifestačnom shromaždení celého študentstva bratislavského z úst pána predsedu posl. Hlinku. Pán posl. Hlinka ako najdôležitejší úkol tejto mládeže, ktorá musí bojovať o svoju existenciu, kladie boj proti boľševikom. Veľkými frázami sa tam rozrečnil o boľševickom nebezpečí, a keď mal povedať, čo majú na svoju ozáchranu urobiť, tak im radil: Každý z vás musí byť diktátorom, každý z vás musí byť Mussolinim. No, a konkrétne nám povedal pán predseda Hlinka, ako on by si predstavoval riešenie študentskej otázky. My vieme, že pri známom sociálnom postavení mládeže slovenskej je vylúčené, aby slovenský robotník, slovenský roľník mohol posielať svoje deti na vysokú školu, ale hoci i na strednú školu. Je o tedy zrejmé, že mládež slovenská môže a mohla by študovať len v tom prípade, jestliže by bola dôkladne zaručená štipendiová otázka, jestliže by konečne poodľa skutočného nadania boly prideľované štipendiá a nie podľa toho, či ho pán farár alebo pán četník doporučil, aby sa dostal do tej alebo do onej koleje, a tiež nie podľa toho, či niekto dal a ebo nedal 30.000 na 100 aleboo viac postelí. V tomto smere dôležitou existenčnou otázkou študentstva je, aby boly upravené roztrieštené pomery rôznych nadácií, fundácií, podpôr atď. A tu prijde pán predseda Hlinka a hovorí: Podívajte sa, čo spravili v Strakovej akademii, kde porušili svätú vôľu jej fundátora. (Výkřiky posl. Hlinky.) Ja som ju, pán prelát, neporušil, ale súhlasím úplne s tým porušením. (Výkřiky posl. Hlinky.)

Ja vám niečo poviem, pán prelát. Ráčte si uvedomiť, že podľa vôle fundátorovej by tam mali prístup len chudoobní šľachtickí synkovia a bohatí magnáti. A po zrušení tej vôle tam chodia tisíce a desaťtisíce chudobných, mladých študentov Slovákov, Čechov atď. Keby ste osa ich ráčili opýtať, tak by vám títo mladí študenti povedali asi toto: Nielen "svätá" vôľa fundátorova rozhoduje, sú ešte ďaleko svätejšie, ešte ďaleko vážnejšie a morálnejšie dôvody na zrušenie takejto súkromnej vôle. A vy by ste si mohol uved omiť, že i pre vás by mohly existovať. Boly akési dynastie, bola akási habsburgská dynastia, ktorá považovala za svoje "sväté" vlastníctvo národy tohoto štátu, a bola smetená dejinami. Práve tak je smetená vyššími ideami súkromná vôľa. (Výkřiky posl. Hlinky.) Neviem, koho ešte smetie historia, vás či nás, skôr myslím, že vás ako aj tých vašich fundátorov. (Výkřiky posl. Hlinky.) Na to ste trochu slabí. (Výkřiky posl. Hlinky.)

Ešte jednu otázku možno riešiť v súvise s prejednávaním tejto t. zv. malej advokátskej novely. Pán zpravodajca dr Mareš rozhovoril sa o tom, že advokátsky stav má byť predstaviteľom a ochráncom demokratických slobôd v d emokratickom štáte. Bolo by to strašne krásné a priali oby sme si, keby sa to mohlo o všetkých advokátoch povedať. Ale preca sa najdú iste medzi advokátmi takí, ktorí i túto stránku svojho povolania chápu veľmi vážne.

Ale aká joe naproti tomu oskutočnosť ? Skutočnosť je tá, že keď sa dostane advokát do sporu s úradom, tak nie je to advokát, hájací demokratické práva, ktorý to vyhrá, ale je to úrad. V r. 1933 bol v meste Levoči prísne disciplinárne potrestaný jeden advokát, pretože si dovolil kritizovať istý výrok poroty. Porota totiž r. 1933 v Levoči odsúdila 2 cigánov pre dvojnásobnú vraždu, jedného na doživotie a druhého na 13 rokov, lebo sa pred četníkmi priznali. Pred 2 mesiacmi bola táto dvojnásobná vražda znova prejednávaná levočskou porotou a bolo zistené, že vrahom je celkom iný človek, ktorý bol teraz na smrť odsúdený. A preca, keď vtedy advokát na toto poukazoval, bol prísne disciplinárne potrestaný.

A tu som zasa u tých vyšetrovacích metôd, ktoré sa u četníctva a policie na Slovensku zahniezdily. Ráčte si, prosím, uvážiť, ako je možné, že 2 cigáni, ktorí nespáchali vraždu, ktorí nikdy neboli na mieste tej vraždy, že títo dva cigáni sa mali priznať do četníckych protokolov, a jeden bol odsúdený na doživotie a druhý na 13 rokov. Boli odsúdení len na základe četníckych výpovedí. Četníci vypovedali, že sa k tomu dobrovoľone priznali. Zistili sme protokolárne, že toto "dobrovoľné" priznanie cigánov pozostávalo z toho, že jeden z tých cigánov ohluchol pri vyšetrovaní a že bola prevedená kárna výprava do cigánskej osady, kde boli zatváraní príslušníci týchto cigánov, že boli vedení títo cigáni k mrtvole zabitého a že boli nútení četníctvom bozkávať túto mrtvolu a žiadať za odpustenie. Pood takýmto skutočne hnusným morálnym a fyzickým nátlakom sa cigáni priznali a boli odsúdení. Až za 3 roky sa našiel vrah.

To nie je ojedinelý prípad - naschvál som volil nepolitický prípad. Práve sme čítali v "Českom slove" prípad policajného inšpektora Pudila: "Psali jsme již o případu aktivního policejního inspektora Bedřicha Pudila, který byl před senátem krajského trestního soudu usvědčen ze zločinu křivého svědectví. Stalo se tak, když se svou svědeckou výpovědí hájil proti nařčení ze zločinu zneužití moci úřední. Usvědčili ho dva soudní znalci, ale ani soud, ani státní zastupitelství podle zákona proti inspektoru Pudilovi nezakročily. Máme několik skroomných otázek na opana ministra spravedlnosti: Je dovoleno policejním inspektorům, aby beztrestně skládali křivé svědectví ? Je státní zastupitelství povinno stíhati zločin, který byl spáchán před jeho výkonným orgánem, nebo není?"

A takýchto príapadov, vážená osnemovňa, mohli by sme uviesť ešte viacej. Chcel by som sa zmieniť o poslednom, ktorý sa stal nedávno u mukačevského krajského súdu. Na Podkarpatskej Rusi pokusila sa agrárna strana už niekoľkokrát vyprovokovať politickú pogromovú náladu prooti nám, tak ako sa dnes pokúša na Slovensku iná strana vykrucovaním jedného výroku. Bolo urobené oznámenie, že proti jednému agrárnemu poslancovi bol prichystaný atentát. Samozrejmo, že to spravili komunistickí teroristi. Celá vec skrachla. Došlo k inscenovaniu druhej veci, a síce proti súdr. Ivanovi Hafincovi. Ten bol obvinený, že naviedol určitú tlupu, aby zavraždila v podkarpatskej dedine vládneho komisára. Bol 10 mesiacov vo vyšetrovacej väzbe, bol prepustený z vyšetrovacej väzby, štátne zastupiteľstvo zastavilo trestné pokračovanie proti nemu. Vdova po zavraždenom prevzala súkromnú obžalobu, prišiel četnícky major a svedčil, že sa Hafinec priznal. Pravdaže bol bitý, čo četník nepovedal. Porota ho odsúdila na 15 rokov. V senáte zasedali obelogvardejskí sudcovia, a ých je plná Podkarpatská Rus, akých je tiež plné celé Slovensko vtedy, keď mladá slovenská generácia nemá, kde by hlavu sklonila.

Keď sa teda hovorí o chystanom novom advokátskom poriadku, boli by sme radi, keby tam bola zaručená imunita toho advokáta, ktorý skutočne poctive chce hájiť demokratické práva ľudu, aby bolo znemožnené obrátiť takúto obhajobu v stíhanie advokáta a prípadne v stíhanie klienta. Mali sme prípad v Bratislave, kde vyšli komunisti zbití z policajného komisárstva, a keď spravili trestné oznámenie, tak štátne zastupiteľstvo ich žalovalo pre krivé obviňovanie policie a jeden

z nich bol odsúdený na 6 mesiacov podmenečne. Je samozrejmé, že policia a četníctvo si neberie svedkov, keď takýmto spôsobom prevádza svoje vyšetrovacie metódy.

Vážení, navrhovaná osnova, i keď je nazývaná malou, je "veľká" v tom, že sa podržiava celá doterajšia prax, ktorá je vyznačovaná protidemokratičnosťou, systémom protimládežnickým, postupom proti iným národnostiam, ktoré sú sociálne slabšie situované, a preto, i keď niektoré snáď sľuby uvádza táto novela, ako je sľub penzijného poistenia advokátov, je vonkoncom špatná. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) Pre mladú generáciu právnickú ako aj pre celú mladú generáciu inteligencie je treba najsť spôsob výživy, je treba najsť možnosť práce a chleba, je treba postaviť ľudový program, ktorý oby za daných možností vyčerpával skutočne všetky zdroje a nie ich zahatil. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Schlusche. Dávám mu slovo.

Posl. Schlusche (německy): Vážené dámy a pánové!

Předložená osnova zákona na změnu některých ustanovení advokátního řádu může býti hodnocena toliko jako výraz rozpačitosti, ve kterém se na jedné straně přiznává rozhodná nutnost přizpůsobiti advokátní řád změněným poměrům, avšak na druhé straně jasně dochází výrazu, že není odvaha a v koalici snad ani síla řešiti novou úpravu advokátního řádu obsáhle a důkladně s čistě věcného stanoviska. Nelze věru popírati, že by byl nejvyšší čas přesně ustanoviti okruh povinností a práv advokátních komor. Nejlepším důkazem pro tuto nutnost jest věru nezákonitá a především nesociální praxe brněnské advokátní komory, která šla ve své snaze po potlačení přílivu mladých právníků ve svém známém usnesení tak daleko, že chce vyloučiti z připuštění ke koncipientské praxi ty, kteří mají u státní zkoušky jen dostatečně. Ve skutečnosti se tím nechce zříditi nic jiného než jakýsi numerus clausus pro sebe neb snad pro příbuzenstvo. Důsledné by věru bylo, kdyby pánové, kteří pojali toto usnesení, se také usnesli, že mají sami složiti praxi, pokud jednou při jedné státní zkoušce dostali dostatečnou. (Souhlas.) Máme silný dojem, že si chtějí tímto usnesením beati possidentes, šťastní majetníci advokátních kanceláří zříditi do jisté míry jakýsi monopol k vykonávání advokátní praxe. Politování hodné jest toto usnesení jistě proto, že pánové udělali ze smrtelně vážné životní otázky mladých akademických lidí do jisté míry žertovnou školní otázku. Ještě více politování hodný jest jistě pokus viděti v tomto usnesení druh národní otázky, přesunouti ji v oblast národního boje. Mně osobně se nezdá býti toto usnesení výrazem nějakých národně důležitých věcí, nýbrž naopak, nejvýš otázkou rasové a náboženské příslušnosti těch, kteří se ve většině na tom usnesli. Jak nadmíru přísní jsou pánové v této otázce, tak málo přísní a úzkostliví jsou v péči o udržení stavovské cti advokátů. V této sněmovně bylo již jednou před lety upozorňováno na smutný případ dr Pavla Knöpflmachra a dr Oskara Adlera v Mikulově. Tenkrát se bohužel nic nedalo na všechny ty stížnosti, které byly projevovány v tisku a veřejných shromážděních. Dnes jest tomu tak, že oba páni advokáti, kteří náležejí také k okrsku brněnské advokátní komory, jsou již přes měsíc ve vazbě ... (Posl. dr Mareš [německy]: Jsou již venku!)

Jsou již venku a jsou obviňováni z nejtěžších zločinů. Vytýkají se jim nejhorší podvody a podle sdělení, která mě došla, jest proti nim podáno 200 trestních oznámení. Zde se zdají v hájení tak zvané stavovské cti býti méně agilní.

V osnově zákona, která před námi leží, není nic řečeno - a toho z celého srdce litujeme o jasném a nedvojznačném ustanovení dozorčího práva ministerstva spravedlnosti nad advokátními komorami. Jak nutné by bylo toto jasné nedvojznačné ustanovení, mohli jsme pozorovati z výše uvedeného případu. Rozhodně by bylo dobře, kdyby ministerstvo spravedlnosti poslalo pánům kolegům v Brně výklad, snad právní poučení o interpretaci pojmů "demokracie" a "autonomie" v tom smyslu, že demokracie a autonomie není totožná s autokracií a sabotáží názoru vyšší stolice, nýbrž spíše s důmyslným spletením nejvýše možné svobody s úctyplnou kázní za rozhodného dbání autority.

Osnova nezaujímá bohužel stanovisko ani k ožehavé otázce pokoutního písařství. Zde by byla příležitost zakročiti jednou důkladně v otázce pokoutního písařství a vyjíti vstříc advokátům v jejich těžkých závazcích, avšak také obecenstvu hledajícímu právo.

Osnova, která leží před námi, přinesla pouze nové ohraničení okrsků komor na Slovensku, ustanovení o složení disciplinárních rad a konečně dva podstatné body, povinné starobní a invalidní pojištění advokátů a prodloužení koncipientské praxe z 5 na 6 let. Vítáme povinné starobní pojištění; ovšem také zde jsme zůstali státi na poloviční cestě, když chceme, aby po uplynutí určité řady let praxe a tím určité době pojištění advokáti s 65 nebo kolika lety vzdali se praxe a uvolnili místo mladším. Důležité a dobré by bylo bývalo, kdybychom snad byli přijali závaznost, že s dovršením 65. roku života jest nutno vzdáti se praxe, není-li v advokátní kanceláři zaměstnán aspoň jeden koncipient.

Vedl se těžký boj o otázku: 5 neb 6letá koncipientská doba. Rozhodně myslíme, že můžeme říci, že úprava této otázky není vhodným prostředkem, jímž by se čelilo přeplnění advokátského stavu. Naproti tomu vítáme ustanovení odst. 3 čl. I, ve kterém se ustanovuje, že právnická praxe u soudu, notářství, správní služby a při finančních úřadech bude do nejvyšší míry jednoho roku započítána do koncipientské praxe. Na druhé straně však litujeme, že toto ustanovení nemá již také platnost pro advokátní koncipienty, kteří již svou praxi vykonávají. Tím by se tu snad bylo dosáhlo, že bude čekatelskému stavu ulehčeno aspoň na rok. Toto ustanovení by bylo bývalo nepochybně v zájmu výcviku advokátů a jejich úrovně a tím konečně také v zájmu občanstva hledajícího práva. Za třetí by snad tím byl také mnohý kandidát advokacie zůstal v nějakém jiném zaměstnání, nalezl by zálibu a lásku k tomuto jinému zaměstnání, nalezl by do jisté míry své povolání pro speciální obor.

Započítání vojenské služby shledáváme nedostatečným. Mělo by býti přece úkolem prozíravého státního vedení, aby lidé, kteří splní svou vojenskou služební povinnost, nebyli tak dalece odstrčeni proti těm, kteří, podle jejich pojetí, snad měli to štěstí býti o rok dříve hotovi než jejich kolegové, kteří byli povoláni k vojenské službě. Doufejme, že toto ustanovení není podnětem neb pobídkou k vyhýbání se vojenské službě.

Ukázané nedostatky nás nutí hlasovati proti osnově zákona. Vidíme v ní nezdařený pokus omeziti přeplnění advokátského stavu. Rozhodně je jisto, že tímto vládním nařízením není dána působivá pomoc proti přeplnění advokátského stavu, působivá pomoc leží v jiném oboru. Jest tragikou našeho státu, která se opět ukazuje, že všechny rány v hospodářském, kulturním a sociálním oboru zde v zemi, které se objeví, spočívají z daleko největší části na německém obyvatelstvu našeho státu. Uvažte jediné: Ročně opustí 300 až 400 německých právníků vysokou školu věru mají doktorský diplom v kapse, a nad tím snad radost v srdci. Avšak před jejich očima stojí teskná a trpká otázka: "Co nyní, kam se mám obrátiti, abych dostal práci a chléb?" Průmysl není schopen přijímati ani nejschopnější právníky, protože nemá již možnosti si vydržovati drahé služebníky průmyslového závodu. U soudu, u finančního úřadu, ve správní službě jsou brány pro absolvované německé právníky uzavřeny. Pánové, jest otázkou svědomí pro většinu sněmovny a tím pro mocné ve sněmovně, aby si tento myšlenkový pochod jednou důkladně uvážili. Vmyslete se do citového života těchto mladých lidí, kteří snad studovali s napětím všech svých sil za hladu a odříkání, mají léta na vysoké škole za sebou, řeknou-li si: Zde leží má vlast - ano; zde jest můj stát ano; ale zde není mé právo, na které mám před světem a před svědomím nárok. Dlužno litovati, projdeme-li dnes jednotlivé úřady a státní služební místa, že vždy opět shledáváme, že mezi mladším a nejmladším dorostem není již skoro ani jediného německého úředníka. Já sám jsem se poctivě snažil celý rok umístiti u soudu německého právníka, který studoval s vyznamenáním a úplně ovládá státní jazyk, který jest státně-politicky v každém směru bezvadný. Skoro dva roky byl aspirantem, pracoval poctivě a řádně ke spokojenosti svých představených, aniž za to dostal krejcar. A výsledek: Ztratil odvahu, musil ztratiti odvahu, protože to nemohl materiálně již vydržeti zůstati dále ve státní službě, než by získal patřičné jisté postavení. Ano, dveře státní služby jsou uzavřeny a přece má naše německá akademická mládež na to právo. Všichni odpovědní činitelé sněmovny by si měli říci: Zde a nikde jinde jest živná půda pro smýšlení, které se vám a snad prozíravým lidem v našem národě nehodí. Zde jest pramen pro národní radikalismus, který se někde musí vybíti. Jest povinností srdce a svědomí naší politické strany, abychom vám řekli: "Videant consules". Dávejte pozor, vytvořte konečně národní spravedlnost, především v oboru poměrného přihlížení k německým čekatelům při obsazování státních služebních míst. (Souhlas.) Dejte mladým německým lidem jejich právo, dáváte tím sobě vnitropolický mír a našemu společnému domovu, státu, nejlepší bezpečnost. (Potlesk poslanců něm. křest. soc. strany lidové.)

Místopředseda Košek (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Žádám o přečtení podaných pozměňovacích návrhů.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Pozměňovací návrhy posl. dr Clementise:

Ve čl. I, odst. 1 nahrazují se první a druhá věta po dvojtečce zněním:

"Žadatel o zápis do seznamu advokátů musí vykázati, že byl na území republiky Československé anebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého Rakouska-Uherska zaměstnán u advokáta nejméně 5 let."

Ve čl. IV, odst. 1 znějž první věta:

"Advokát, který byl jmenován správcem konkursní podstaty nebo vyrovnacím správcem, jest povinen zaplatiti dávku ve výši 21/2 až 15% podle výše úhrnné odměny, která mu bude přiznána a zaplacena, ve prospěch té advokátní komory, jejímž je členem."

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo k doslovu panu zpravodajovi posl. dr Marešovi.

Zpravodaj posl. dr Mareš: Slavná sněmovno!

Z celé debaty, která byla více méně reprodukcí toho, co již bylo přednášeno v tisku a při jiných veřejných rozpravách, ať již právního dorostu nebo v jiných politických korporacích, vysvítá aspoň jedno, že tu nebyly proneseny ani jedním řečníkem námitky proti tvrzení, že stav advokacie jistě pomoci potřebuje. S povděkem kvituji, že ze všech stran toto uznání bylo zde proneseno, že stav advokacie jako mimořádný stav pomoci vyžaduje a jeden řečník dokonce použil slova, která kvituji stejně vděčně, že je to jistě otázka národní cti, aby stav advokacie byl zachován jako stav, který má i jiné, vznešenější úkoly, nežli jsou úkoly výdělečné.

Jinak ovšem tam, kde se rozprava pohybovala ve sférách jiných, než souvisících s přímou otázkou advokacie a novely, která je předmětem dnešní rozpravy a usnášení, tam bohužel zpravodaji není dovoleno, aby polemisoval. Tam, kde otázka advokacie a otázka prodloužení koncipientské služby je spojována s jednotkovými domy, s otázkou daňovou, s poplatky z převodu, tam mně, zpravodaji, není umožněno, abych polemisoval. Tam ovšem, kde se rozprava pohybovala na věcné úrovni a zejména na poli kritiky této novely, nutno rozlišovat tu rozpravu, která měla na mysli otázku mladé generace vůbec a snažila se dokázati, že to jest opět jeden krok, který problému mládeže neřeší a který vlastně nijakým způsobem nepřispívá, aby tento problém, který se stává jistě problémem palčivým, byl řešen uspokojivě. Tu opět bych musil zdůrazniti, že všechny řeči a rozpravy v tomto směru půjdou vedle, dokud slavné sněmovny, dokud celá československá veřejnost, celý veřejný život náš si neuvědomí, že žádná novelisace zákona, žádná jednotlivá úprava tento problém nevyřeší, dokud si celá veřejnost nebude vědoma, že je nutno přispěti všemi prostředky a metodami k tomu, aby mladé generaci skutečně bylo pomoženo skutkem a ne jen slovem.

Není to jenom otázka této osnovy, nýbrž je to otázka řady jiných zákonodárných osnov, je to prostě celý náš veřejný problém, který vyžaduje, aby pozornost celého československého národa a všech menšin v tomto státě byla soustředěna na otázku vyřešení tohoto palčivého problému.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP