Středa 29. dubna 1936

Jsme také povinni budovati zákon na obranu státu v důsledku našich spojeneckých smluv. Je samozřejmé, že svazky spojenecké, kterými jsme poutáni jak se státy Malé dohody, tak s Francií a sovětským Ruskem, nejsou svazky vybudované pouze a jediné k naší ochraně. Tak daleko spojenecká láska nikdy nesahá. Hledali jsme spojence zrovna tak jako ti, kteří jsou s námi ve spojeneckém a smluvním stavu, ale také jako my potřebujeme jich v případě ohrožení naší bezpečnosti, tak i oni mají plné právo žádati po nás, abychom vykonali všecko, co můžeme vykonati k vlastní obraně a co musíme učiniti vzhledem k přijatým závazkům spojeneckých smluv; kdyby ten či onen z našich spojenců byl napaden, nastává nutnost plnění smluv o vzájemné pomoci. To je prostě povinnost, která nám vyplývá ze spojeneckých úmluv, a my nejsme a bohdá nebudeme nikdy tak daleko, abychom smlouvy svobodně a dobrovolně dojednané pokládali za cár papíru, jako je tomu u pánů vedoucích režimy diktátorské. Demokracie je a musí býti poctivou a věrnou danému slovu. Takovou jest a chce býti i naše demokracie československá. Chceme tedy své závazky respektovat a už tím vyplývá nám povinnost vykonati všecko, co je v našich silách.

Už § 1 osnovy zákona o obraně státu mluví o tom, co jest účelem tohoto zákona: Chrániti nejvyšší statky republiky. A které jsou to ty nejvyšší statky? Čteme tam: Samostatnost, jednotnost, celistvost a demokraticko-republikánská forma.

Naše ústava, základní kámen našeho státu, vytyčuje právě tyto statky jako nejvyšší statky státní: celistvost, jednotnost a republikánsko-demokratickou formu. Jestliže někdo, ať je to kdokoliv, by se uvnitř nebo ze zahraničí pokoušel dotknout těchto nejvyšších a nejdražších statků, nastává nutnost obrany. Pak to není obrana jednotlivého toho statku, nýbrž celého státu, celé existence státní, celé naší existence národní.

A už při té příležitosti dovolil bych si několika málo slovy reagovati na vývody p. kol. Kundta ze Sudetendeutsche Partei. On nechápe, proč stále a stále mluvíme prý jenom o národě a státu, proč prý jaksi úmyslně vynecháváme a necháváme stranou národnostní menšiny.

Vážení pánové, je to snad zvyk, ale je to více než zvyk, že jsme si navykli v tomto státě mluvit o národě, a národem myslíme podle ústavy jediné a pouze státní národ Čechů a Slováků. Výslovně! Pak jsou národnostní menšiny, jimž jsou rovněž zabezpečena ústavním a jazykovým zákonem, který má platnost ústavního zákona, všecka práva, a to v takové míře a v takovém rozsahu, jak nemají národnostní menšiny v žádném jiném státě evropském. (Potlesk.) Budiž nám tedy prominuto, že mluvíme-li o svém státě, mluvíme také o státním národě Čechů a Slováků, ale tím nijak - ubezpečuji vás - nechceme se dotknouti našich národnostních menšin. Ty zde jsou, my je nechceme vystěhovat, nechceme je vyhánět, chceme s nimi spolupracovat, poněvadž jsme v tomto státě odkázáni jeden na druhého, státní národ musí zde v této pospolitosti a častokráte promíchaně žíti s příslušníky národních a národnostních menšin. Je nezbytně nutno, abychom se dorozuměli, a po té stránce kvituji vaše ustavičné vyzývání k dorozumění. My nemáme důvodu, proč bychom se nedorozuměli s vámi, ale račte prominout, to dorozumění nemůže býti prováděno tou formou, aby příslušníci národnostní menšiny diktovali státnímu národu, jak si spolupráci, dorozumění a porozumění představují. My máme určité normy, které jsou nám dány zákony, ústavním a jinými. Ty platí pro nás, příslušníky státního národa, tak jako pro vás, příslušníky národnostních menšin. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Snaží-li se někdo dosáhnouti změny ústavního zákona ústavní cestou, prosím, není naprosto námitek proti tomu. Hledá-li však někdo ke změně ústavy a ústavního zákona cesty neústavní a často nezákonné a jde-li někdo dokonce také stěžovat si do Ženevy ty věci jsme zde už dávno, před 10 lety, kdy ještě nebylo strany sudetskoněmecké, rovněž zažili, že se s každou věcí chodilo žalovat do Ženevy a výsledek byl vždycky stejný, poněvadž Československo mohlo vždycky a může i dnes, i v budoucnosti jasně a nesporně prokázati, že dává menšinám více než kterýkoliv jiný stát, že se k nim chová spravedlivě a že je nepřipravuje ani o jediné právo, zaručené zákony. (Potlesk.) My jsme ochotni k dorozumění a záleží nám na tom, aby se všichni obyvatelé tohoto státu cítili zde doma. A záleží nám na tom, poněvadž máme rádi tento stát - a tvrdím to docela bez ostychu, že považujeme ten stát za náš, za vlastní stát přes to, že jsou v něm i národnostní menšiny - a proto i vás považujeme za příslušníky našeho státu a chceme, abyste měli důvěru k tomu státu. My nečiníme nic, co by tu důvěru u vás podkopávalo, ale pak prosím, abyste ani vy nic nečinili, čím by důvěra obyvatelstva, příslušejícího k národnostním menšinám, k tomuto státu byla nějakým způsobem podkopávána a ničena. Pak to není práce ani pro tu národnostní menšinu, ani pro stát, nýbrž je to práce pro někoho jiného, který by se z té práce, jak již dnes to je, těšil a radoval. Pak ovšem to není práce ve smyslu positivním, nýbrž je to práce, která spadá pod některý z paragrafů právě projednávaného zákona.

Bylo zde také mnoho mluveno o pohraničním pásmu. Já teprve při dalších vývodech se o tom zmíním, poněvadž jsem také při výborovém projednávání o této věci obšírněji mluvil.

Slavná sněmovno, už při projednávání tohoto návrhu zákona ve výborech bylo vzneseno mnoho námitek a bylo učiněno také mnoho nových stylisací a úprav návrhu zákona, aby nebyla nějak dotčena ústava. Proč? Bylo nám jasno a samozřejmo, že tato osnova zákona, který je na dnešní dobu jedním z největších a nejdůležitějších zákonů, nesmí přece jenom překročiti hranice ústavního zákona, nesmí ani v jednom případě porušovati ústavní zákony. To nebyla snaha autorů zákona, to nebyla ani vůle nás, kteří jsme se účastnili jeho projednávání. Bylo řečeno velmi trefně právnickou autoritou, že osnova zákona se pohybuje na samé hranici ústavního zákona. Já to chápu. Opatření takového významu, takového dosahu a takové závažnosti a důležitosti, jaká jsou obsažena v osnově zákona na obranu státu, musí ovšem jíti na samou hranici ústavního zákona, musí prostě využíti všeho, nesmí nechati nikde jedinou mezeru, kterou by vlivy nepřátelské mohly do našeho obranného systému vnikati, musí pamatovati na všecko, musí připraviti obranu v celém rozsahu a tak důkladně a tak dobře, jak jenom je to v lidských silách. Odtud tedy to rčení, že zákon se pohybuje na samé hranici ústavnosti.

Aby nebylo pochybnosti o tom, bylo přijato jednomyslně a vloženo do osnovy zákona, že tímto zákonem nijak nejsou dotčena ústavní práva jak presidenta republiky, tak také Národního shromáždění a jeho členů. Je to takové slavnostní opakování toho, co bylo několikrát v zákoně již zdůrazněno. Je to, řekl bych, takové vyznání té velké snahy, že chceme vybudovati veliké dílo, které by pamatovalo na vše, které by dalo možnost připraviti obranu státu do nejmenších podrobností, ale přece jenom nechceme, poněvadž nemůžeme a nesmíme, dotknouti se nikde ani v nejmenším ústavního zákona, který je základem státního života.

Slavná sněmovno, bylo zde již hodně hovořeno o tom, k čemu vlastně činiti určité přípravy pro obranu státu, a byl to zase pan kol. Kundt, který upozorňoval, že jsou děla, která dostřelí na 25 km, ba dokonce - to jsme četli také v novinách - že pan Hitler je už dále a že má lepší, dokonalejší děla, která donášejí na desítky, dokonce přes sto kilometrů a že je to tedy směšné, když se zákonem zřizuje t. zv. pohraniční pásmo v šířce průměrně 25 km. Že to nic neznamená, uváděl jako další důvod letadla, jejich akční radius, jejich rychlost. No, pro tuto zbraň válečnou neznamená takové pohraniční pásmo naprosto nic, to je pochopitelné, a v tom s panem kol. Kundtem plně souhlasím. Jestliže však je zde kromě těch děl a letadel také to, čemu se říkalo za světové války Kanonenfutter - a stále a stále je dnes pěchota královnou zbraní - a jestliže my si obranu státu nevybudujeme ve svém pohraničí tak, jak jenom ji vybudovat můžeme, nebudeme-li budovat opevnění, nebudeme-li pamatovat na všecko to, co by znemožnilo vpád na naše území, pak jsme spáchali hřích, pak by bylo velmi problematické dělat jakékoliv opatření uvnitř země, když si nezabezpečíme hranice. A tu znovu říkám: Nikdy jsme neměli ofensivních úmyslů. Kolikrát byla u nás prokleta a zavržena útočná válka! A to platí, vážení pánové, i v budoucnosti. My nechceme vést útočné války, nejsme těmi, kteří by někoho chtěli připravovat o jeho území, o nějaké právo, o jazyk, svobody nebo výsady. Ne, my jsme rádi, že jsme se domohli vlastních práv, vlastní svobody, vlastní samostatnosti a že máme vlastní hranice.

My nechceme a nemáme taktiku ofensivní ani v naší armádě, ale přes to máme povinnost - a zejména my, kteří máme v rukou možnost rozhodovat o opatřeních pro obranu státu důležitých - abychom nehnali naše lidi, naše vojáky i naše civilní obyvatelstvo na jatky. Máme určitou odpovědnost za životy a krev vojáků a jestliže jim nedáme všecko to, co je chrání u výkonu té nejtěžší služby, pak hřešíme na nich, a já bych si nechtěl tu odpovědnost brát. A výzbroj vojáka určeného k obraně není jen výzbroj, kterou má u sebe, není jen výzbroj doprovodných zbraní, nýbrž je to také zabezpečení výpadní brány, kterou k nám může nepřítel vniknout. A to je pohraniční pásmo, to je pohraniční území a my jsme povinni věnovati tomu území největší pozornost.

A jestliže si pánové ze strany SdP myslí, že toto ustanovení zákona je obráceno proti národnostní menšině německé, pak upozorňuji, že na určitých a značných kusech našich hranic s Německem a Rakouskem v tom pásmu 25 km bydlí Češi až na samou hranici německou a rakouskou a že na naší hranici s Maďarskem bydlí na mnohých místech v tom pásmu 25 km po většině Slováci, a opatření o pohraničním pásmu budou se týkat stejně Němců jako Čechů, jako Slováků a jako Rusínů. Prostě není to opatření namířeno proti příslušníkům státního národa nebo národnostních menšin, proti žádnému národu, neboť je to opatření diktované povinností zabezpečit hranice. A pak nemůžeme couvnout před žádnou výtkou, před žádnou žádostí změniti to, aby obyvatelstvo v pohraničí nebylo tím pobouřeno. Vysvětlete pořádně obyvatelstvu, že je to opatření k jeho ochraně, nikoliv k jeho týrání, a pak to obyvatelstvo přijme takové opatření klidně, poněvadž bude ubezpečeno, že jde o jeho zájem a ne proti jeho zájmu. Právě proto nemůžeme na ustanovení o pohraničních pásmech nic měniti.

Ještě na jednu zajímavost bych rád upozornil. Velmi ostře byla napadena možnost evakuovat obyvatelstvo z ohrožených území. Evakuace je ve svých důsledcích něco strašlivého. Zákon mluví o evakuaci obyvatelstva i zvířectva, čili prostě o vyklizení celých uzemí, aby tam živý tvor nezůstal. A zase to bylo vytýkáno jako opatření namířené proti příslušníkům národnostních menšin. K jejich uklidnění mohu říci, že mnohem dříve bude evakuována Plzeň, Praha, Brno a různá jiná velká průmyslová střediska, která budou především ohrožena, než pohraniční pásmo, ve kterém bydlí obyvatelstvo jazyka německého, které ani v případě invase německé nemá se tolik co obávati od útočících Němců. Můžete býti pánové klidni. (Posl. Kundt [německy]: Kdo byl proti tomu? Já jsem pro vše v zákonu, co je předepsáno za války!). To bylo namítáno již ve výboru branném, a právě jako tam považuji i zde za svou povinnost zdůrazniti, že se toto opatření netýká výhradně pohraničního pásma, nýbrž všech území, která budou především ohrožena, kde by mohly býti spáchány nenapravitelné škody, ať už se to území nalézá kdekoliv, třeba uvnitř státu. Tedy spíše bude evakuováno obyvatelstvo české, případně slovenské, než obyvatelstvo v pohraničních pásmech. Můžete tedy vy i vaše obyvatelstvo přes toto ustanovení osnovy zákona docela klidně spát.

Slavná sněmovno! Způsob příští války se celkem vtipně charakterisuje jako změna proti dosavadnímu vedení války, a to v tom, že se říká: Na frontě, kde budou vojáci se zbraní, bude pravá idyla proti peklu, které se rozpoutá tam, co se dříve nazývalo zázemím. Při úžasném zdokonalení útočných vzdušných zbraní, při obrovské únosnosti bombardovacích letadel, která mohou nad naše území dopraviti celé tuny zápalných výbušných bomb, je samozřejmé, že se musí také obrana přizpůsobit těmto novým opatřením, zařízením a, řekl bych, novým válečným objevům. Tím jsou naše úkoly neobyčejně zhoršeny, naše povinnost je tím neobyčejně těžší a odpovědnost mnohem větší, než byla za dřívějšího způsobu vedení války. Nebude zázemí, nebude fronty, všecko bude jediná fronta, to znamená, že všecko obyvatelstvo musí býti zmobilisováno. (Posl. dr Köllner [německy]: Proč tvoříte tedy po hraniční pásmo?) Ustanovení o pohraničním pásmu, pane kolego víte to dobře z branného výboru - může se vztahovat spíše a především na dobu mírovou, aby se tam obrana mohla připravit, než na dobu válečnou.

Mobilisace národa může se a bude se podle této osnovy zákona prováděti různým způsobem. Máme zde mobilisaci veškerého průmyslu, mluví se o podnicích důležitých pro obranu státu - a takovým podnikem může býti každý podnik, nejen tovární a živnostenský, nýbrž i samo zemědělství a vůbec všecko, co má jakýkoliv vztah k obraně státu, k zabezpečení armády, k vyživování armády i obyvatelstva, všecko to tvoří ten velký obrovský, skoro nevyčerpatelný, souhrn pojmů obrany státu, všecko to musí býti přirozeně připraveno a k tomu dává osnova zákona všecky prostředky a zmocnění. Ale když poměry takové budou a když dnes konec konců nemůžeme očekávati, že válka bude vypovídána podle starých konvencí ženevských, a když víme, že také odznaku Červeného kříže dnes už nijak není šetřeno a že se s oblibou právě jde na tento odznak, musíme býti připraveni na nejhorší, a to znamená, musíme zmobilisovat k obraně státu všecky síly národa. (Výkřiky poslanců strany sudetskoněmecké.) Já tu myslím i národnostní menšiny výslovně. (Posl. dr Köllner: Tedy nikoli jen státní národ!) K obraně státu, buďte ubezpečeni, (obrácen k poslancům strany sudetskoněmecké), chceme přitáhnouti i národnostní menšiny, vás nechceme nijak vylučovati, my vás chceme k té obraně, my vás k obraně zveme a my vás budeme také nutiti k obraně státu, to je pochopitelné. Dokud jste občany tohoto státu, nemůžete míti menší povinnosti, než mají příslušníci státního národa. Práva máte při nejmenším taková, vy si berete těchto práv ještě víc, než vám náleží, ale přes to po této stránce znovu prohlašuji, že nechceme vás nijak vylučovati z účasti na obraně státu. Promiňte, abych zkrátka mluvil jen o národě, ale myslím i národnostní menšiny. (Hlasy: Tedy to má širší pojem!) Tedy v tom nejširším pojmu mobilisace národa, mobilisace veškerého obyvatelstva, mobilisace mravních sil, všecko musí býti připraveno. Mnoho se činí, a tu bych se zmínil jenom o jedné věci: Když se nebezpečí projevovalo a mraky se valily čím dále tím černější nad naší vlastí, začalo se mluviti o výchově obyvatelstva a zejména naší mládeže ke brannosti a bylo velmi často - já řeknu i právem poukazováno, že musí býti především zapřažena škola do úkolů pěstovati brannost v našem dorostu národním. Škola mnohými svými příslušníky to dříve neplnila, ale dnes možno s radostí říci, že učitelstvo jak škol národních, tak škol středních učinilo po té stránce velmi značné pokroky, velké dílo dokonce již vykonalo a snaží se plniti své povinnosti, a my jim to s povděkem musíme kvitovati.

Poznali, že je nutno k té všeobecné mobilisaci mravních a duševních sil národa už tam přiložiti ruku, ve škole, že je nutno tak, jako to říkali ti sovětští návštěvníci, zbaviti se jednou Švejka a jeho ideologie ulejváctví a vrátiti se znovu k historii národních hrdinů, prostě zbaviti se jednou toho ovzduší poraženectví a vdechnouti zase jednou do našich údů, do našich duší sílu, statečnost a odvahu, která držela naše předky tak, že mohli vykonati to, co nazval president republiky: "12 set let jsme tady a vydrželi jsme a ubránili jsme se." Věřím, že škola toto své poslání bude konati dále, že své úsilí ještě zvětší a že tím, když bude plniti své povinnosti - nic jiného než své povinnosti - si získá našeho vděku a našeho obdivu.

Potřebujeme, aby veškeré obyvatelstvo bylo připraveno na zlé doby. Nemůžeme ovšem pěstovati panikářství. To je jedna z našich nectností. Jakmile se někde něco objeví, jakmile je nebezpečí, už se objeví sýčkové, kteří přehánějí nebezpečí a kteří dokonce mluví takovým způsobem, jak jsem to minulý týden četl: Na nás stačí pár pruských vojáků. A tož to prosím ne. My jsme si svou zemi dovedli tolikrát uhájiti proti přesile, my jsme ukázali bojovného ducha dokonce tak daleko, že jsme stáli v cizích službách. Příslušníci našeho národa, když jsme měli doma nedostatek válečného zaměstnání, šli bojovat do ciziny, a jsem plně přesvědčen, že dnes, když bude zle, budou všichni ti, kteří byli v cizích službách, sloužiti své vlasti, sloužiti poctivě s celým vědomím své velké, obrovské zodpovědnosti k tomuto státu.

Budeme plnit svou povinnost a musí ji plnit i průmysl. Ustanovení osnovy zákona o obraně státu, řeknu upřímně, těžce doléhají na průmysl, tak jako těžce doléhají i na zaměstnance různých podniků pro obranu státu důležitých. Ale není možno dnes již vystačiti s tou ideologií: postavíme si do fronty vojáky, ti nás budou svými životy chránit, a zde v zázemí se budou dělat válečné kšefty. Činíme-li přípravy k obraně státu, a musíme je činit, také na tu mobilisaci mravní nesmíme zapomínati. Zde musíme přitáhnouti i ty, kteří dávno před vypuknutím válečného konfliktu těží z budoucí války, a proto výbory jednomyslně přijaly resoluce, ve kterých jsou učiněna ostrá opatření nebo žádají se ostrá opatření proti všem těm, kteří, jak se to ukázalo za světové války, užívali války jako výhodného prostředku konjunkturního, ať to byla výroba, zásobování, cokoliv. I zde musí býti zmobilisovány všechny mravní síly a jestliže na jedné straně musí plnit svoji povinnost voják se zbraní a musí-li ji plniti dělník, který nesmí opustiti svého místa i při omezení svých svobod, musí ji plnit i zaměstnavatel, dodavatel, který nesmí z válečných dodávek zbohatnout.

Ožehavým problémem byla státní nespolehlivost. Podniky důležité pro obranu státu musí ovšem, o tom není třeba debatovat, býti prosty všech živlů, které nejsou státně spolehlivé. To je jasné všem a je to jasné i pánům na německé straně; nijak se také proti tomu nestavěli. Bylo ovšem jejich snahou, jako bylo naší snahou, aby zde nebylo křivděno. Úmyslem tohoto zákona a vůlí naší není páchat křivdu na někom. Nechceme, aby předem byl prohlašován za státně nespolehlivého člověk prostě proto, že patří k určitému jazyku, národu, náboženství, nebo k určité rase. To ještě nemůže a nebude v budoucnosti tvořit základ k určení státní nespolehlivosti, a to bylo také výslovně do zákona pojato. V tom jsme byli shodni, ale poněkud obtížnější bylo stylisovati a definovati positivně pojem státní nespolehlivosti. Kdo je státně nespolehlivý, víme všichni, cítíme a poznáme to na tom člověku, ale nestačí nám soudní odsouzení, ať jde o Čecha, Slováka, Němce nebo Maďara. Víme, že máme určité příznaky, ale dokud jsme ho nepřistihli při činu, kdybychom vycházeli i z toho nejpřísnějšího stanoviska, musíme ho nechat v podniku důležitém na obranu státu na škodu obrany státu, na škodu státu samého. To, myslím, nebylo moudré. Bylo nutné dáti do ustanovení, jak se dívati na činy, které nutno zahrnouti do té kategorie státní nespolehlivosti. Jsem pevně přesvědčen, že tam nebylo vypočítáno všechno, a není to také možno, ale přes to, a po té stránce, myslím, jsme byli jednotni jak koalice, tak oposice, jak koaliční, tak oposiční strany státotvorné, české i německé, že jsme vycházeli s toho stanoviska, že je nutno co nejjasněji vysvětliti pojem státní nespolehlivosti, aby toho ustanovení nebylo nikdy a nikým zneužíváno, aby se opatření, které má sloužiti k dobru státu, nezvrhlo v persekuci, která by byla zlem pro stát. Ujišťuji znovu, že to byla naše dobrá vůle. Pokud se nám podařila, ukazuje osnova zákona, a budoucnost ukáže, zdali tato cesta stačí nebo nestačí. (Posl. dr Köllner [německy]: Příliš pozdě!) Nevěřím. My, pane kolego, znovu to zdůrazňuji, věříme ve zdravý lidský rozum také v Německu. Věříme, že i pan "Führer" přece jenom pozná, že zahájení válečného dobrodružství bylo vy vedením nejen národa německého, nýbrž také celé Evropy na krvavé jatky, o jejichž výsledku nemůže býti, aspoň se stanoviska německého, sporu, a ten výsledek sotva pro německou říši by vyzněl příznivě, a proto věříme, že tam bude tolik rozumu, a když ne v politických kruzích, tak aspoň v kruzích vojenských, které jsou střízlivější a které budou jako doposud zrazovat od jakéhokoliv válečného dobrodružství. A jestliže tam pomine nebezpečí, pak ho není nikde jinde v celé Evropě. Buďte přesvědčeni, že požár evropské války naším přičiněním nebo zaviněním nikdy nevzplane.

Slavná sněmovno! Osnova zákona o obraně státu, jak již bylo tolikrát prohlášeno i zde prohlášením pana ministra, je zákonem, který je jakýmsi mezníkem v dějinách vývoje našeho státu. Doposud, jak jsem řekl, seděli jsme v pláštích zahaleni věříce ve věčný mír, ale přípravy jsme nečinili. Dnes jsme se probudili a chceme najednou dohánět všechno to, co jsme zanedbali, ale chceme také připravit všechno to, co připravit musíme a máme. Chceme prostě připravit obranu našeho státu proti každému útočníku, proti každému nebezpečí. (Potlesk.) Myslím, že v této vůli jsme se zase jednou po dlouhém čase sešli všichni, a to i příslušníci stran oposičních, kteří prohlašují, že budou pro tento zákon hlasovat, a jsou to páni ze SdP, kteří hlasovali aspoň pro řadu ustanovení této osnovy zákona. I tuto dobrou vůli je nutno kvitovat s povděkem. Viděli bychom velmi rádi, kdyby hlasovali pro celou osnovu zákona, poněvadž obrana státu je též pro obyvatelstvo sudetskoněmecké zamýšlena. A jestliže chtějí, aby německý živel v tomto státě byl chráněn před útrapami a následky války, měli by z toho vyvodit důsledky a také pro osnovu zákona, který má jediný účel organisovat obranu státu proti útočníkovi, hlasovat. Zatím tak daleko nedošlo. (Posl. dr Köllner [německy]: Pro případ války ano!) Pane kolego, já jsem vám řekl, při tom rozvoji válečné techniky je těžko mluviti, že si budeme dělati zákony, až nastane nebezpečí, až zde budou bomby nad Prahou, jako název té knihy. Pak bude těžko se scházeti a dělati zákony jen k vůli tomu, abyste pro ně mohli hlasovat. To by bylo trochu pozdě. Vy jste před chvílí řekl, že je to pozdě, a my říkáme, že by to bylo velmi pozdě. Nechceme ve vědomí, že jsme něco zameškali, teď zameškávat něco jen proto, abyste vy pro to mohli hlasovat. Nechcete-li, prosím, najde se tu ústavní většina pro tuto osnovu zákona. (Tak jest!)

Toto bude zákon opravdu manifestační. Bude velmi málo těch stran politických, které se vysloví proti přijetí této osnovy zákona. Jestliže mluvčí strany ľudové, která je v oposici proti této vládě, prohlašuje, že ľuďáci budou hlasovat pro tento zákon, je to zjev, že tam je politická rozvaha, že dovedou rozlišovat mezi státem a vládou, která právě ten stát spravuje. Oni jsou oddáni státu a proto se nestaví proti osnově zákona, která zabezpečuje ochranu státu. Mluvčí německé strany křesťansko-sociální za posměchu pánů z lavic SdP prohlásil, že německá křesťansko-sociální strana bude pro tento zákon hlasovat. (Posl. dr Köllner [německy]: Proč?) Proč? Myslím, že vy to také dobře víte! Ale myslím, že to není přece jen žádný důvod k tomu, když chtějí změnit oposiční kabát za koaliční. Tak daleko to ještě není, aby předem hlasovali. Hlavní je prostě důvod, že tato strana se staví na půdu tohoto státu. Přes to, že je to strana německá, a přes to, že je to strana oposiční, cítí povinnost hlasovat pro zákonná opatření, kterými chrání veškeré obyvatelstvo tohoto státu před válečným nebezpečím, jeho důsledky, jeho škodami. Tedy velmi bychom byli povděčni, znovu říkám, kdyby taková politická rozvaha našla si cestu ke všem duším a srdcím, a není-li tomu tak, přece jen to bude ústavní většina, která pro tento důležitý a pro obranu státu a jeho budoucí existenci naprosto nezbytný zákon bude hlasovat.

Slavná sněmovno, začal jsem citováním několika veršů .... (Posl. inž. dr Toušek: Vičánku, o těch Němcích mluvíš a o nás ne!) Myslím, že národní sjednocení nikdy se nechce cpát do stejného měchu se stranami vyloženě oposičními. U vás byly epochy, kdy jste byli vládními, a doufám, že jimi zase budete. Tedy, prosím za prominutí, že jsem se nezabýval z oportunity také stranou národního sjednocení.

Dovolte mně, abych skončil svůj projev zase citátem dvou, tří veršů téhož básníka Nerudy. Ke konci své básně píše: "My nevíme, co budoucnost nám chová, však ještě žije českých bitev Bůh a pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh." To jsou slova, která jsou takovým odkazem pro nás v této době. My plníme svou povinnost, dáváme-li si zákon, který umožní celé státní správě provést všecka opatření k obraně státu. (Posl. Špaček: A který měl býti již před 15 lety!) Měl, být, ale nebyl a chvála pánu Bohu, že je aspoň dnes, a že všichni jsme se sešli v ocenění jeho důležitosti a ve snaze po urychleném jeho přijetí a odhlasování a velmi rychlém jeho provádění. (Posl. Špaček: Díky Hitlerovi!) I zlo může být často dobrem, aspoň v tom relativním smyslu a Hitler, který nemůže být nijak nazýván dobrem, je pro nás skutečně dobrem, poněvadž nás ze spánku blanických rytířů probudil a dal nám na vědomí, že je nutno, abychom také my plnili svou povinnost vůči svému státu.

A pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh. Jsem přesvědčen, když bude vykonáno na podkladě tohoto zákona všechno, co bude sloužiti k obraně nejen vojáků v poli, nýbrž i veškerého obyvatelstva tohoto státu, když budou splněny tím všecky předpoklady plnění povinností plynoucích ze spojeneckých našich úmluv, že pak také vykoná národ plně svoji povinnost, a že nemusíme se obávati, že by nějaká ideologie poraženecká se objevila v řadách naší armády, v řadách příslušníků našeho národa, veškerého našeho obyvatelstva, že si tento svůj stát, který obýváme přes 1.200 let, udržíme, jeho existenci zachováme, byť i železem, i v dalších budoucích stoletích. (Výborně! - Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP