Středa 29. dubna 1936

Přes to jsme si vědomi, že osnova na různých místech nešetří ústavní listiny, ale neřekl bych to tak stroze, že by ji výslovně porušovala. Na některých místech se poněkud dotýká ústavní listiny, ale to není vina autorů této ústavní listiny, to je tak poněkud praxe Národního shromáždění po řadu let.

Jestliže kol. Remeš jednou prohlásil, že je třeba varovati resorty před tím, aby nepřekročovaly rozpočty bez zákonného podkladu, je třeba také současně říci, že je třeba varovati vládu i Národní shromáždění, i nás, abychom se nedopouštěli i nadále ve svém zákonodárstvíví onoho stálého, někdy poněkud citelnějšího, někdy méně citelného porušování ústavy. Naše zákonodárství si zvyklo na poněkud extensivní výklad ústavní listiny a je třeba v tomto postupu je poněkud zadržeti a dbáti přísnějšího výkladu ústavní listiny, nechceme-li sami ústavní listinu v tomto směru desauovati.

Nebylo možno veškeré nedostatky po této stránce odstraniti už vzhledem k různým rozporům v názorech, vzhledem k různým rozporům i právních učenců v tomto směru, kde zejména delegace zákonodárné moci na správní úřady, na výkonnou moc, je otázkou sporu. Jestliže ústavně-právní výbor měl za zjištěno, že zejména ona část osnovy, kde se mluví o stavu branné pohotovosti, chce vyhověti všem požadavkům armády, tedy ústavně-právní výbor se tímto úsekem tak příliš podrobně nezabýval, maje za to, že je třeba armádě všecky prostředky dáti, aby zdolala úkoly, které jsou vytyčeny v §u 1 této osnovy.

Ústavně-právním výborem i branným výborem byla přijata resoluce, která zamezuje přespřílišné válečné zisky, přijato ustanovení, podle něhož se přísně a důrazně trestá úředník pro určitý zločin spáchaný právě za stavu branné pohotovosti. Ústavně-právní výbor má za to, a osnova s tím souhlasí, aby právě v případě války, branné pohotovosti, úředník tohoto státu měl zvýšenou pozornost, pečlivost, zvýšenou opatrnost a zejména poctivost. Kdož jsou ve vojenské uniformě, mají-na to právo, aby ti, kdo řídí doma správní aparát, konali své povinnosti svědomitě a tak čestně, jako ji koná ten, který obětuje svůj život a svou krev.

Je to ominosní § 139 osnovy, který byl předmětem diskuse novinářské. A také právem. Je to paragraf, který je fondem ohromné důvěry, kterou do osnovy zákonodárce vkládá, zejména po dobu mimo brannou pohotovost, po dobu, která není válečnou dobou, po dobu, kdy je možno subjektivně konstruovati určité nebezpečí, ať již proti ústavní formě státu, nebo proti klidu a pořádku, kdy je tedy možno veškeré ustanovení této osnovy aplikovati na mírové poměry. Tento paragraf umožňuje, aby všech ustanovení této osnovy bylo použito již v době mírové. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

Posl. dr Dolanský ve své dopolední řeči kritisoval zejména tuto tendenci zákona, kritisoval tento skutečný objektivní stav této osnovy a nebylo by lze říci, že by kritisoval neprávem, kdybychom se s ním nerozcházeli v tom, proč my tento paragraf tam vkládáme. Proč my tuto plnou moc orgánům, ať ministerstvu vnitra, ministerstvu nár. obrany, ať celé vládě i s podpisem presidenta dáváme? Proto, poněvadž jsme si vědomi, že může nastati stav a mohou býti okamžiky, kdy stát bude tohoto opatření nezbytně potřebovati. Mohou nastati okamžiky, kdy nastane obdoba válečných poměrů. Pak je toho třeba, jestli by nestačily dosavadní dnešní prostředky, ať už je to zákon z r. 1922 a 1930, jestli by s těmito instrumenty nemohla vláda vystačiti. Dali jsme se přesvědčiti zejména událostmi zahraničními, které mohou míti nesmírný vliv na domácí poměry, a připustili jsme v osnově paragraf, který, jak již jsem pravil, znamená v době mírové těžký zásah do osobních svobod, neboť je možno vojenské soudnictví zaříditi i ve věcech občanských, je možno, aby starostové požadovali osobní úkony, je možno zbaviti obce a města normální správy a dosaditi správu vojenskou. To všechno by bylo přijatelné, ale jen tehdy, když skutečně nastane stav, kde existence státu může býti ohrožena nepokoji nebo nepořádkem na určitém teritoriu. Co je tím řečeno? Tím je jasně řečeno, že když je možno použíti tohoto zákona na mírovou dobu, když bude povoláno úřednictvo, aby bylo pověřeno výkonem zákona, aby byla administrativa v tomto směru prováděna podle intencí zákona, že potom na úřednictvo klademe požadavky nadmíru vysoké. To znamená, že se od úřednictva žádá stoprocentní kvalita, stoprocentní svědomitost a stoprocentní pečlivost. Proto je zde třeba výběru, a poněvadž se klade velká váha na pravomoc a kompetenci okresních úřadů resp. na přednostu okresního úřadu, okresního hejtmana, je třeba, aby zejména výběr okresních hejtmanů byl co nejpečlivější, aby to byl výběr lidí nejlepších.

Myslím, že dr Dolanský zbytečně zde má obavy - a my jsme také tyto obavy mohli mít, ale nemůžeme je mít - že by tohoto zákona kdykoliv a kýmkoliv mohlo býti zneužito. Myslím, že jen šílenec by si mohl troufati, aby ustanovení zákona, určeného pro doby nejobtížnějších nepokojů a vážných otřesů, chtěl použíti v dobách mírových, jen pro politické choutky anebo jen pro stranické účely. Myslím, že předem, a priori, můžeme tuto domněnku vyloučiti. (Posl. dr Jar. Dolanský: Což 18. prosinec?) Myslím, že to nebyla doba neklidu, to byla jistě doba, kdy posl. sněmovna a senát Národního shromáždění svobodnou volbou volili za presidenta muže, kterého považovali za kvalifikovaného, aby tuto funkci vykonával.

Největší pochyby o této osnově vedle §u 39 vyvolaly jistě §§ 19 a 20. Tam šlo o to, aby se stát zbavil některých elementů. O tom nemůže býti sporu, že stát má právo zbaviti se kdekoliv a kdykoliv všech živlů, které považuje za nespolehlivé pro stát. Teď jde jen o to, aby výběr osob byl spravedlivý, aby byl doprovázen tolika znaky, aby libovůli jednotlivých orgánů byla učiněna přítrž. My jsme podali řadu opravných návrhů a měli jsme na mysli - vzhledem k tomu, že je mnoho necháno na dobré vůli okresního hejtmana a že se mu ukládá příliš mnoho a že se kladou příliš vysoké požadavky na jeho kvalifikaci - aby nález okresního hejtmana byl podepřen určitým kolektivem, sborem utvořeným z občanstva. Tento návrh, snad z prestižních důvodů, snad z jiných, nemohl býti prosazen. V odvolacích senátech je třeba zaručiti všestrannou objektivitu a proto jsme kladli velikou váhu na to, aby řízení bylo dokonalé a aby obviněný byl vyslechnut a aby senát byl doplněn zástupcem ministerstva soc. péče a zástupcem resortu, jehož jest obviněný zaměstnancem.

Oč dále šlo? Šlo o to, aby v zákoně, v důvodech a v textu, ale především v textu, se přineslo tolik negativních a positivních znaků, aby ten, kdo zákon bude provádět, nebyl iritován, aby měl určité směrnice a určitou linii. A jestliže sledujete osnovu, naleznete, že jednak po stránce positivní je výslovně řečeno, že rasa, náboženství a národnost nesmějí rozhodovati, nýbrž jen zřetele, které v důvodové zprávě a v textu jsou uvedeny, jako odsouzení pro určité trestní delikty podle zákona na ochranu republiky, příslušnost i post festum k politické straně, která byla rozpuštěna, a když dotyčný byl funkcionářem, jak již kol. Jaksch v německém svém projevu tyto věci rozváděl a proto je nechci opakovati.

Zdá se, že tato část osnovy byla vítaným předmětem pro diskusi různých diferencí, zejména u těch, kdož se postavili kladně k této osnově zákona a těch, kdož se stavěli zásadně z určitých snad důvodů proti ní. Nezabývám se ani prohlášením p. kol. Szüllöho, zdá se mně, že mu kosti ani jednoho Maďara nestojí za to, aby se o obranu tohoto státu staral. Myslím však, že projev kol. Jaksche a všechno to, co se mluví na schůzích a projevy řečníků, ať českých nebo německých, zde nás nutí k úvaze, je-li tu příležitost při zákonu na obranu státu, abychom se postavili k tomuto problému kladně.

Jde o českoněmecký problém, jde o to, abychom si uvědomili, zdali ten problém zde je. A je nutno říci, že takový problém zde skutečně je. Myslím, že tento problém nelze odkázati a odčiniti nějakým poukazem na smlouvy, které tu jsou, na smlouvy mírové, na menšinová práva národnostní atd. Tento problém nevyřešíme tím, když povýšeným gestem, určitým prázdným slovem problém odsuneme a nebudeme se jím vážně zabývat. I s hlediska brannosti státu je třeba, abychom se vzhledem ke třem milionům Němců tímto problémem velmi vážně zabývali. Nemůže nám býti lhostejno, jak vypadá poměr velké části těchto 3 milionů Němců k tomuto státu a k československému národu vůbec. (Správně!) Je to problém velmi významný po stránce národnostní, hospodářské, sociální a po stránce jazykové.

Jestliže zde zástupci sudetskoněmecké strany tento problém rozvířili, myslím, že mohu se vrátiti k projevu kol. Sandnera, který je ve dvojích směrech zajímavý. A držím se především onoho směru, kde kol. Sandner ve svém projevu svůj poměr k brannosti státu vyjadřuje zaklausulováním a doprovází různými "kdy", "kdyby" a činí si určité výhrady.

V úvodu své řeči jsem již poznamenal, že jsme přijali resoluci, ve které jsme výslovně řekli, že ve válce se nesmí tolik vydělávat a že na obraně státu se vydělávat nemůže. Řekli jsme tedy jasně své hledisko ohledně válečných zisků. Kol. Sandner dovolí, abychom to opakovali ohledně politických a stranických zisků. A kol. Sandnerovi, pokud mluvil za ty ostatní, je třeba jasně říci, že obranu státu si na nikom a nikdy vykupovat nebudeme. Je samozřejmou věcí všech národů tohoto státu a nemůžeme připustiti - zabraňovati a zakazovati vám to nemůžeme, ale důsledky toho nemůžeme také připustiti - aby vaše stanovisko k brannosti státu bylo doprovázeno výhradami a aby bylo žádáno, aby tyto výhrady námi také byly plněny.

Myslím, že projev kol. Sandnera nebyl šťastným doprovodem k diskusi o brannosti státu a nebyl také dobrým a vážným příspěvkem k poměru vás k nám vůbec. Projev kol. Sandnera, takto zaklausulovaný a typisovaný oním stálým opakováním stížností zde již tolikráte slyšených, nebyl vážným příspěvkem ke skutečné a vážné diskusi o českoněmeckém problému, zejména u těch, kdož na české straně - odchylně od jiných - se na řešení tohoto problému dívají velmi reálně, střízlivě a chtějí míti odvahu tento problém řešiti ne pro krásné oči vaše, ne pro krásné oči kterékoliv politické strany, nýbrž pro krásné oči jedině státu a celé Československé republiky.

Myslím, že s toho hlediska také nemůžeme dobře přijímat všechny projevy, ať již zleva nebo zprava, které se tohoto problému dotýkají tak poněkud citově, s určitým pathosem a poněkud s povýšeným gestem, poněvadž tyto projevy nemohou sloužiti státu a jeho zájmům. Tento problém je příliš hluboký a vážný, než aby nebyl řešen také vážně a reálně, jaký význam má pro celou Československou republiku soužití Čechů s Němci.

Slyšeli jsme, že byly pronášeny různé stesky. A vážená sněmovno, je třeba přece jenom se zamyslit nad tím, co se o těchto věcech mluví, ať už mluví kol. Jaksch nebo kol. Schütz, ať pánové ze sudetskoněmecké strany. Třeba se zamýšlet a zkoumat, zdali na těchto stížnostech něco je, a jestliže je, nutno jíti tomu na kloub. Především bych chtěl při tomto zkoumání říci na adresu kol. Sandnera a pánů ze sudetskoněmecké strany: Pánové, vy nám nebudete poroučet a přikazovat, chceme-li mluvit s německým národem, že tak musíme činit právě prostřednictvím kol. Sandnera nebo přes vás. Je naší věcí, s kým my na straně německého národa chceme mluvit. Jsem pro. to, abychom mluvili se všemi, ať s kol. Jakschem nebo Schützem a se všemi, kteří se domnívají mluvit buďto za celý německý národ nebo za jeho část.

Myslím, že je třeba, vracím se k tomu, zkoumat. A tu, vážená sněmovno, nepřejdeme fakt, že ty stížnosti nemohou vyvěrat jen z jakési politické licitace. Přiznávám, že ty projevy jsou také velmi často úmyslně, z taktických důvodů, přeháněny, jsou velmi často předmětem licitace ze stranických důvodů, ale konec konců se to ozývá se všech stran. Jediný pohled na německé oblasti v tomto státě, vědomí, že tam 3 mil. lidí je ve varu, že je tam pohyb, neklid, nutí nás přemýšleti, zdali není pravda, že v těchto přeindustrialisovaných oblastech ona soutěž o práci, o výdělek, chleba, zaměstnání jest urputnější než jinde. Jsou to často věci, které nemají jiného podkladu, než boj o lepší a větší skývu chleba. Tento fakt nemůžeme odčiniti, je zde, a je třeba si ujasniti, že není možné čekat, až ty otázky se vyrovnají automaticky samy sebou, až industrialisace sama sebou se oslabí, vyrovná s počtem obyvatelstva, poněvadž prozatím je tu opravdu nedostatek. Sta a sta absolventů škol, sta a tisíce dělníků žádají o práci. Prohřešuje se na zájmech státu a národa, kdo je pro laciný úspěch vytlačení jednoho německého dělníka z práce, nepřijetí jednoho německého absolventa školy. Sám president Masaryk ve svých črtách o demokracii povídá, že Němci na místa nárok mají. Pro vytlačení jednoho tohoto uchazeče o místo jen z důvodu soutěže nacinální způsobí, že ten příliš laciný úspěch konec konců zaplatí 15 mil. lidí v tomto státě. To je úspěch jednoho dne, přechodné doby, ale škoda státu je to trvalá. S tím faktem nutno počítati.

Slavná sněmovno, osobuji si právo o těchto věcech mluvit, znám českou i německou duši. Třeba o těch věcech mluvit otevřeně. Nějakou národnostní asimilaci v tomto státě, i kdyby přinesla ovoce několika procent, i kdyby přinesla určitý úspěch pro příští statistické sčítání lidu atd., my nechceme, my ji odmítáme. Ale i kdyby tu byla, to procento by za to nestálo, aby celá republika byla předmětem jejich stížností, aby stále musela naslouchati a aby celý stát v určitém úseku byl v neklidu, zejména v dobách, které vyžadují soustředěnosti všech sil v tomto státě. Když posloucháme stížnosti kol. Jaksche, aktivistického poslance, kol. Schütze a ostatních, přece si při tom musíme uvědomiti: Probůh, tito lidé přece nemají žádného důvodu, aby nás úmyslně chtěli klamati, na jejich stížnostech přece něco musí býti. A jestliže kol. dr Peters při diskusi na nějaké anketě doslova potvrzuje celý rozsah vývodů kol. Jaksche, je třeba se ptáti, kam jsme to ty aktivistické strany zatlačili, kam jsme to vlastně dospěli, když konec konců slyšíme jeden hlas a slyšíme stejné toniny ať z řad aktivistických či ze strany sudetskoněmecké, kde můžeme předpokládati, že jsou tu také taktické cíle, taktické plány, a řekl bych, určité agitační tendence.

Pan kol. Sandner si trpce stěžoval ve svých vývodech a pateticky volal do sálu, že 2 roky už podává ruku československému národu a že 2 roky už tato jeho ruka není přijímána, a při tom kol. Sandner nedomyslil věc a není mu nápadné, proč tato ruka je odmítána. Kol. Sandner tu citoval Žižku a Chelčického, ale přes to si troufám tvrditi, že duchu českých dějin nerozumí. Můžeme míti odvahu říci, že každý státní úředník v oblasti, kde bydlí občané většinou německé národnosti, je povinen znáti německý jazyk, a nebude žádným neštěstím v tomto státě, když všech 15 milionů obyvatelů v tomto státě bude ovládati oba jazyky opravdu důkladně a bezvadně. Pak si navzájem budou zajisté rozuměti, pak bude

Čech rozuměti Němci a Němec Čechovi. Z vlastní prakse vím, že mnoho animosity, mnoho vzájemné antipatie spočívá jen v té jakési přímo fysické bolesti, že jeden nerozumí jazyku druhého. Když si dva lidé rozumějí a mluvící spolu česky anebo mluví spolu německy, již mnoho hrotů je tím setřeno, již mnoho ostří je tím zmírněno, poněvadž lidé, jak se lidově říká, si lépe rozumějí.

Ale kol. Sandner nepochopil, že je tu něco, co brání československému národu a skoro všem stranám v tomto státě tak klidně přijmouti ruku, kterou kol. Sandner nabízí. Kol. Sandner nechápe, že my prostě instinktivně cítíme, že za touto rukou není slovo, a slovo, které doprovází tuto ruku, že není to slovo, které slyšeti chceme. My máme pocit - a to budí onu nedůvěru a šíří tu nedůvěru - že je tu něco tajemného, zamlčeného, na co bychom rádi odpověděli, kdyby to bylo jasněji řečeno.

Vy, pánové, jste mluvili o tom - Henlein na Mikulovsku, Sandner zde a jiní jinde že nemůžete přece tomuto státu dáti na projevech více, než jste mu dali, že více než postaviti se na půdu státu a více než plniti všechny povinnosti k tomuto státu mu dáti nemůžete. A Henlein na Mikulovsku to říká naprosto jasně a lze to podepsati. A přece, pánové, je tu něco, co nám brání, abychom tuhle dikci tak přijali, abychom nabízenou ruku také uvítali. A co je to? Pánové, je třeba říci zejména těm, kdož nevnikli do německé duše - že my v československém národě se nemůžeme spřáteliti s onou novou přetvořenou německou duší, kterou vy nám presentujete. Vytýkáte nám, že nechceme znáti civilisaci Třetí říše, vytýkáte nám, že nechceme rozuměti vašim novým pojmům a terminologii "zeitgemässes Gestalten". Dobře vím a dobře víme, nač narážíte. Pánové, pro to nebudeme míti pochopení nikdy. My, demokratický národ, nebudeme nikdy chápati vaši novou orientaci. Nemůžete chtíti na nás, abychom se přizpůsobili vám, abychom my, tisíc let sloužící demokracii a demokratickým zásadám, najednou přijali vaši orientaci. Pokud se tato orientace točí kolem sblížení kulturního a kulturní pospolitosti s německým národem, nikdo vám ji zazlívati a vytýkati nemůže. Žijte si podle svého způsobu, ale chcete-li v politickém životě hledati kontakt, hledati dorozumění českého a německého národa, pak, pánové, také musíte přijmouti formy našeho politického života (Potlesk.), ale nejenom podle slov, nýbrž i podle skutků. A pánové, nás děsí a irituje ne to, co říkáte. Děkujeme za projevy loyálního modlářství, my žádné modlářství nepotřebujeme (Potlesk.), ačkoliv každý projev loyality je jistě státu dobrý a nutný. Ale my, pánové, od vás chceme jasné, mužné a otevřené slovo. Promiňte, nevolám policii na politické strany a na vás. Já volám na vás a na poměr mezi Čechy a Němci národohospodáře, státníka, politika a sociologa, volám prostě lidi, kteří mají rozuměti tomu, co nás dělí, aby našli to, co nás může pojit.

Vážení pánové, vy jste nás učili po řadu let vážiti si německé povahy. Žil jsem v kulturním prostředí německém a vážil jsem si německé kultury a povahy. Proč? Vážil jsem si německé otevřenosti, vážil jsem si německé jasnosti. Takový Mommsen se svou brutální vědou mne mohl ohromiti a děsiti, ale mohl mně také imponovati: Co si myslel, to také řekl. A když jsem za svého studia na německých školách poznal i studenty ve vašich buršáckých spolcích, znal jsem jejich mentalitu a celé prostředí; takový Oskar Teufel dovedl říci Čechům, co od nich žádá. A i kdybychom se ho báli, jeho otevřenost jsme uznávali.

Pánové, něco se změnilo v tomto směru, vaše duše se přeorientovala. Ztratili jste tuto otevřenost, ztratili jste onu, řekl bych, přímočarost, kterou musíme žádati v poměru a ve styku obou národů mezi sebou. (Posl. Stivín: "Tarnen!") Ano, před několika dny přišli jste se slovem "Tarna ung". To slovo znala snad jenom němčina dříve ve středověku za Siegfrieda a Kriemhildy, a teď se to najednou stalo novou politickou terminologií. Vážení, my toho slova používati nemůžeme, tuto terminologii znáti nechceme. Prosím, před několika dny učinil projev Watson, anglický spisovatel. Vy jej přece nebudete podezřívati z nějakých přemrštěných sympatií k nám a z přemrštěných antipatií k vám, jeho předválečná kritická činnost, jeho postavení vůči poměrům jugoslávským, jeho cesty po Slovensku a jeho postavení i k slovanské otázce jistě mu dávají legitimaci, aby mu bylo věřeno a aby jeho slova byla vzata vážně. Není vám nápadná ona shoda jeho projevu s tím, co já zde říkám, není vám nápadné, že také on vám to vytýká? Nikdo vám nebude zakazovati a brániti v tom, že pro kterékoliv hnutí v Třetí říši máte tak jemné pochopení a porozumění, že cokoliv se šustne v Německu, budí váš živý zájem; nesmí vám to nikdo zazlívati, je to vaše právo, a mezník na hranicích nemůže brániti, abyste hledali i nadále kulturní pospolitost s velkým německým národem. Ale, vážení pánové ze sudetskoněmecké strany, musí nám býti nápadné, že řadu problémů Československé republiky chápati nechcete. Ve vašem tisku a projevech na této tribuně, ať je to ten nebo onen, jste nenašli ani jednoho vřelého slova pro zahraniční problém Československa, které nechce bojovati na výboj, které se chce jen brániti a udržeti se v těch mezích, kde je, které hledá kolektivní bezpečnost, které žádá na celém světě, aby mu dal pokoj, poněvadž ono dá pokoj zase jemu, které žádá, aby sousedé ho neobtěžovali. To je problém, který vám, vážení pánové, dává veliké dějinné poslání. My jsme také možná propásli psychologický okamžik v našem politickém vnitřním životě, pokud se týče poměru Němců a Čechů. Vidíme, že kdyby se bylo mluvilo s Výmarem, nemuselo se tak mluviti dnes s Berlínem. A kdybychom byli v dřívějších letech našli vřelejší poměr a odvahu k řešení česko-německého problému, možná že bychom dnes na tyto potíže nenaráželi. Ovšem, není naší vinou, že do řešení tohoto problému se vsunul element - možná velmi slušných lidí, ale, prosím, strany, jejíž cíle a barvu smutečně neznáme a nemůžeme ji znáti podle toho, co říkáte a co nechci znovu opakovati.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP