Čtvrtek 19. března 1936

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Jenšovský.

Posl. Jenšovský: Slavná sněmovno! K předložené osnově zákona o stavebním ruchu po změnách, které byly k jeho dobru učiněny v soc.-politickém výboru, mám jenom jednu výtku, že přichází na stůl poněkud pozdě. Je celá třetina roku pryč a ta jedna třetina mohla znamenati u řady lidí zlepšení jejich existencí a mohla znamenati 1/4 roku jejich lepšího života, který by ztrávili ne o podporách, nýbrž v práci.

Osnova zákona má dvojí tendenci. Především řeší nouzi o malé byty, v druhé řadě řeší otázku nezaměstnanosti. Že by ji odstranila úplně, nemohu uvěřiti, poněvadž jsou zde ještě jiní, silnější činitelé, kteří tuto otázku nedovolí jenom tímto zařízením vyřešiti. Bohužel také krátké trvání necelých 3 let bude míti také jen účinek injekce, která snad zeslabený hospodářský organismus státu má posíliti aspoň na tolik, aby sebral sil k dalším účinnějším opatřením, která by mohla stejně účinně způsobiti obrat k lepšímu v této veliké katastrofě a neštěstí postižených.

Stejně i nouze o menší, poměrně levné byty dosáhla netušené výše. Mezitím, co velké byty možno získati jistě v Praze a ba i v jiných městech velmi snadno, nouze o malé byty dosahuje té výše, že hlavně na obecních úřadech vždycky se jedná o paniku, když se objeví malý levnější byt. Přichází až 30 žadatelů, ba i více, aby získali tento byt, ten levnější byt, který také znamená úlevu jejich existence. Nejtěžší případy jsou s otázkami nových domácností. Nemožnost zařizovati tyto nové domácnosti má opět dvojí nepříjemnost. Není možno zařizovati domácnosti, nepřibývá práce, která je tolik žádána všemi, kteří by rádi pracovali.

Že osnova zákona řeší, slavná sněmovno, tuto otázku malých bytů i otázku zaměstnanosti, za to mohu velmi srdečně poděkovati panu ministru soc. péče, který si dal záležeti na tomto návrhu zákona, aby řešil otázku malých bytů a nezaměstnanosti poněkud velkoryseji, než se to dělo dříve.

Při postupném odstraňování zákona o ochraně nájemníků, když byla zrušena ochrana 3pokojových bytů, zdálo se, že stav zůstane týž, že nájemníci spokojí se s přirážkou a zůstanou v bytech. Tento předpoklad se však nesplnil. Nájemníci z 3pokojových bytů vystěhovali se po zrušení ochrany těchto bytů a získávali menší byty, poněvadž mohli je snáze zaplatiti než ti, kteří tyto nízké byty dříve obývali a je opouštěli. Tento stav znamená, že nouze a bída zasáhla již i vrstvy, které dříve mohly lépe žíti, které dříve mohly si popřávati byty dvoupokojové.

Jaká je situace na trhu bytů, hlavně malých, toho jsou ukázky, které překvapují svojí drastičností, poněvadž drobný člověk, který je vázán na malý byt a který takový byt bez ochrany musí si vzíti, platí daleko dražší činži než lidé bohatí, poněvadž za lm2 takového drobného bytu platí daleko přes 100 Kč roční činže. To znamená, že z bytu o 15 m2 platí se až 2000 Kč, z bytu o 24 až 30 m2 3500 až 4000 Kč. To je, paní a pánové, jistě otázka, která musí každého, kdo chce aspoň poněkud podle poměrů žíti, vésti k tomu, aby byl vděčen, že zákon přináší opatření, které může tuto věc velmi radikálně změnit.

Jsme tu u otázky etapového rušení ochrany nájemníků. Velká řada zájemců tvrdí, že zákon o ochraně nájemníků působí na stavební ruch nepříznivě, ale já osobně tomu nevěřím. Za prvé nové domy nemají žádné ochrany nájemníků a za druhé stavební ruch v letech 1927 až 1929 byl při plné ochraně nájemnické tak veliký, že takového není pamětníka. Spíše je tu příčinou světový chaos finanční, nedůvěra v podnikání a konečně čekání na vývin všeobecných poměrů hospodářských, jimž strach před válkou přidává neobyčejné ostrosti.

Osnova zákona řeší nedostatek levných bytů velmi prozíravě jednak úlevou daňovou, jednak garancií i přímou podporou. Připravovaným novým opatřením na zrušení ochrany dvoupokojových bytů od 1. července 1937 bez rozmnožení finančně přístupných bytů pro postižené nastala by bezpečně nejen bytová, nýbrž také existenční katastrofa ve velké řadě úřednických a živnostenských rodin, nehledě ani na zpětný účinek, asi takový, jakým byl pohyb nájemníků z bytů třípokojových na vrstvy námezdní.

Lituji jen, že předcházející vládní nařízení č. 1 ze dne 20. prosince 1935 o daňových úlevách na stavební práce nebylo dříve projednáno v soc.-politickém výboru, že nebylo projednáno instancemi sněmovními, aby mohlo býti zlepšeno do té míry, že by poskytlo také mnoho práce, mnoho zaměstnání živnostnictvu, dělnictvu a všem těm, kteří jsou zúčastněni na pracích při opravách domů.

Paní a pánové, celá činžovní a domovní daň vynáší podle státního rozpočtu 167 mil. Kč ročně. Podle odhadu při plném použití tohoto vládního nařízení bude možno vyčerpati asi 20 až 25 mil. Kč - tedy dohromady příštipkářství, jehož účinek nebude v širokém okruhu zájemníků ani cítit, poněvadž toto vládní nařízení nemá oné velkorysosti, které by bylo potřebí.

Tvůrcům tohoto díla se zdálo, že by tu patrně měli dostávati majitelé domů nějakou subvenci. To je jistě veliký omyl. Zde se měla poskytnouti pomoc maloživnostem, které už dnes dospěly mnohde až k žebrácké mošně. Za takovouto pomoc nutno poděkovati, a kdyby toto nařízení neobsahovalo zároveň daňovou amnestii v případě stavby, dovolil bych si doporučiti, aby tento "dar" byl napříště vrácen k přepracování a novému projednávání. Zde se šetřilo nemístně a ke škodě věci samé. Nařízení mělo obsáhnouti svým účinkem všechny nájemné objekty v plné hodnotě oprav, neboť to není subvencování, nýbrž poskytování práce živnostem a jejich dělnictvu. Pro státní pokladnu zůstane nakonec lhostejno, je-li nějaká částka vyplacena ve formě podpor v nezaměstnání, či objeví-li se táž částka jako schodek na dani činžovní, ale veřejnosti a hlavně samosprávě to není jedno; její sociální péče jen těžko unese všechny tíživé povinnosti.

Po stránce morální je však tato nemístná úspornost ministerstva financí ještě horší. Živnostník zaměstnává pravidelně mladé dělnictvo. Racionalisovaná výroba tovární dosud nedorostła resp. nechce dorůsti na opravování starých domů, to se ještě ponechává živnostem rukodělným. Proto poskytnouti živnostníkům možnost zachycení znamená zachytiti řemeslnický dorost v jeho nejchoulostivějším věku - a to je přece jen velikou povinností státu - aby se mohla aspoň na pár měsíců poskytnouti těmto mladým lidem možnost utvrditi se v řemesle a vydělati si pořádnou prací kus chleba.

Druhou tendencí osnovy zákona o stavebním ruchu je pomoc nezaměstnaným. Nebudu, dámy a pánové, statisticky dokládati, co je všeobecně známo o tomto rozsáhlém neštěstí, jemuž padla za oběť valná část národního majetku a které již po dobu 5let přináší nejtěžší zlo bídy a demoralisace, jíž začíná propadati kdekdo.

Vyskytly se hlasy, že nezaměstnanost je problém socialistický, a také prostředky, jimiž jednak stát, jednak veřejné korporace tuto bídu, vzniklou nezaměstnaností, veřejnými podporami zmirňují, přičítají se k tíži vrstvám stojícím za stranami socialistickými. Je tu však veliký omyl. Bez zaměstnání nejsou dnes jen socialističtí dělníci; touto bolestí trpí skoro všechny vrstvy naší společnosti, když ne přímo, tedy nepřímo, poskytujíce pomoc svým známým či příbuzným, a nedostatek koloběhu peněz zahýbal již i pevností starých, tradičně zámožných rodin. Není nezaměstnán už jen dělník; stejně trpí živnostník, trpí inteligence, obchod, prostě trpí celé hospodářství a přebytek obilního monopolu je jen dokladem, kolik si dnes lidé dovedou odepříti, aby ještě další dny měli možnost klamat žaludek. Proto nezaměstnanost není problém socialistický, to je problém společenský, problém státní, problém lidský, a přináší-li pan ministr soc. péče injekci práce, věřím, že nebude nikoho, kdo by mu nepomáhal, neboť jen všemi kladnými silami můžeme pozvolna paralysovati toto zlo, které ohrožuje všechny. Že je neodstraníme docela, věřím také. Je tu nahromaděno příliš mnoho velikých činitelů, než aby tu mohlo býti přes noc vykonáno vše, co bylo za léta zameškáno.

Jednou z nejzávažnějších překážek úplného potření nezaměstnanosti je postup světové racionalisace. Už v loňské zprávě živnostenských inspektorátů se uvádí, že nezaměstnanost není ani tak produktem světové krise, jako výsledkem snah racionalisačních a nových pracovních metod.

Přehlédneme-li výrobu, paní a pánové, jen za dobu 25 roků, tedy vidíme, že je tu úplný převrat, že je tu něco, předčím stojíme, s čím si nevíme pro začátek rady a co bude ještě dlouho hádankou, aby tato otázka byla řešena ve shodě s lidskými existencemi. To již nejsou jen ony velké stroje, které lámou kámen nebo železo, to jsou také malé, nepatrné přístroje. Jetu na příklad autogenní sváření. Kdybyste se dnes podívali do výroby, kolik takový malý drobný plamének, takové elektrické sváření vyřadilo z práce lidí, viděli byste, že je nutno tuto otázku řešiti s veškerou vážností, poněvadž tito lidé, vyřadění racionalisací, nikdy se snad již do práce zpět nedostanou, aspoň ne do práce řemeslnické, poněvadž tato práce rukodělná je vykonávána novými vynálezy, novými stroji. Jsou, paní a pánové, stroje, které na př. v továrnách na automobily vyřazují až 24 lidí, kde na jejich místě pracuje dnes jeden, nanejvýše 2 lidi při obsluze takového nového automatu. Stroj se tu stal bezpodmínečným pánem člověka. Stroj, racionalisace je tu zprofanována lidským sobectvím. To už není otázka politická, co bude s těmito lidmi, to je věc všech, jimž záleží na osudu státu, na osudu kultury a lidstva.

Ze své vlastní prakse vidím denně, jak kvetoucí dříve rodiny propadají zlu nezaměstnanosti. Paní a pánové, vidím své staré kamarády, lidi, se kterými jsem před lety pracoval, jak pomalu chátrají, jak propadají zlu nezaměstnanosti, upadají do bídy, a jak se z nich stávají lidé, kteří se již bojí jíti mezi slušně oblečené lidi. A konečně, když vidíte jejich příbytky, jde z toho přímo hrůza. Přijde úředník, jeho žena prosí proboha o pomoc; věc se dá vyšetřit, v bytě není žádný nábytek, jen u kamen je slamník a na slamníku nemocný muž, není na doktora, není na pomoc, není kus chleba, celá rodina je vystavena této hrozné bezpomoci a pak, paní a pánové, divte se, jak tyto lidi bolí, když se jim vyčítají tyto nuzné podpory, které jim lidská společnost je povinna dát! Výčitky těchto podpor jsou nejtěžším obviněním těch,kteří je ať za jakýmkoliv účelem pronášejí. Snad je to pravda, že se najdou lidé, kteří dovedou dobu zužitkovávati - nepopírám - také v řadách nezaměstnaných, ale to jsou jen výjimky a kvůli nim ponechati na pospas osudu všechny řádné lidi, jimž práci nabídnouti nemůžeme, bylo by kruté a nedůstojné moderních lidí. Kdo vyčítá, nechť poradí, jak zaměstnati tyto nešťastníky, jimž není skok pod vlak hrdinským činem, nýbrž zoufalým útěkem před nepřekonatelnou hrůzou z takového života. Ti lidé nechtějí podpory, chtějí práci, dostatečnou práci, kterou by se mohli živit.

Ohromné množství rozvratů rodinných,paní a pánové, to je otázka, která již velmi hluboko zasahuje do společnosti lidské. Nezaměstnanost přivádí ohromnou spoustu rozvodů. Snad muž se ženou se někam skryjí, ale kam skrývají děti? Děti jsou přivedeny na obecní úřad, z teplého prostředí rodinného jsou vrženy do studeného prostředí ústavního. Ty děti vyrůstají s hořkostí v srdci, ty budou míti tu nejčernější vzpomínku na dobu svého mládí a budou jednou možná velkou přítěží celé lidské společnosti.

Proto racionalisace nesmí býti zužitkována jen těmi, kdož mohou její plody zaplatiti. Racionalisace musí přinésti prospěch všem a proto je nutno, aby odpovědní lidé myslili na odvrácení dalších hromadných škod a neštěstí. Má-li býti definitivně pomoženo, musí se tak díti prostředky, které jsou s to pomoci definitivně.

Ráz krise, jak bylo již častokráte dokázáno, není konjunkturální, nýbrž strukturální. Je to krise naší společnosti, na jejíchž základech, když si to tato společnost včas neuvědomí, buď pomřou nebo se stanou zločinci celé statisíce lidí. Osnova zákona, o níž kladu si za čest před vámi hovořit, je tříletým provisoriem. Co bude po třech letech? Bude lépe? Bohužel nebude. Bude stejně zase bušiti bída na dveře tohoto sboru, aby čelil jejím výstřelkům.

Nebylo by, slavná sněmovno, lépe, kdybychom již dnes hledali pomoc pro dobu, která se bezpečně dostaví a která bude možná ještě těžší než dnešní? Dnešním pracovním metodám nikdo nestačí v jejich tempu. 48 hodinová doba pracovní je již příliš dlouhá pro způsob dnešní moderní výroby v našich závodech. Ne nadarmo již několik roků alarmuje Mezinárodní úřad práce v Ženevě mocné tohoto světa, aby pamatovali na úpravu pracovní doby se zřetelem na změněné způsoby výroby, na technický pokrok a vražedné tempo, jemuž nestačí již žádné objednávky, ani soukromé, ani státní. Před 25 lety vyžádalo si strojní zařízení cukrovaru dobu jednoho roku při kapacitě asi 800 zaměstnanců. Dnes je takové zařízení pořízeno za 3 měsíce s polovičním stavem pracovníků. To se stále stupňuje a zasahuje do všech oborů lidské práce. Jeden obuvník zhotovil denně ručně jeden a půl páru bot, kdežto dnes strojně 15 párů. Neomezí-li se tempo racionalisace pracovní dobou, budeme míti v nejbližších letech polovinu všech pracovníků bez zaměstnání a celý stát pod touto přítěží úplně zchudne.

Volání po zavedení 40 hodinového pracovního týdne je dnes již skoro zastaralé, dnes je již čas uvažovat o pracovní době ještě kratší, má-li býti nástup nezaměstnaných do práce aspoň významný. Podíl na racionalisaci musí získat každý na vynálezu zúčastněný podílník, ať je to podnikatel, dělník či konsument. Dokud výsledky racionalisace shrabuje jen podnikatel, není divu, že oba druzí na to doplácejí svou hroznou bídou.

Zkrácená doba pracovní je podíl dělníkův na racionalisaci. O tento podíl je dělník bezdůvodně zkracován a účet za to platí stát skoro miliardou ročních podpor v nezaměstnání. Stejně je tomu s přesčasovými hodinami. Trest pro podnikatele za to, že neoprávněně dělá přes čas, je příliš mírný, a proto je nutno, aby živnostenská inspekce byla vybavena plnou mocí, aby mohla zjištěné případy na místě trestat, neboť práce přes čas, provozovaná bezdůvodně, jen za účelem zištným, přináší opět řadu nezaměstnaných, kteří připadají státu na obtíž.

Ministerstvo soc. péče předložilo už jako prejudic pro možné neshody ve výrobě v současném textu zákona i oddíl o mzdových soudech ve stavebnictví a ve výrobě stavebních hmot. Ještě tu chybí jeden zákon, totiž o povinném zprostředkování práce. Dnes máme ve výrobě zjevy, které normální mozek může těžko pochopit a které se dají vysvětlit jen bezpříkladným lidským sobectvím, které nezná jiného ohledu než na sebe sama. A tomu nutno čelit přísnými opatřeními, aby nakonec nevznikly nenahraditelné škody.

Lidé majetní, někdy majitelé až 70 měr polí, mající doma koně a čeleď, vstupují do závodů jako dělníci a tím ubírají chleba těm, jimž tato práce je jediným zdrojem obživy.

Jak při tomto nepořádku trpí státní pokladna, není třeba ani dokládati, avšak nejsmutnější je, že tuto škodu pášou podniky státní a polostátní. Brněnská zbrojovka zaměstnávala několik desítek takových sobců. Zatím co městská rada v Brně zoufale sháněla prostředky na udržení života nezaměstnaných, byli zde zaměstnáni lidé, kteří měli až 100 měr polí a veliký majetek.

Jestliže, paní a pánové, tento nepořádek ve zprostředkování práce zaviňuje, že na jedné straně lidé, kteří nemají nic jiného než své živobytí a než své ruce a kus té práce, dostanou podporu od státu, a druzí, kteří jsou majetní, jdou a tuto práci za ně dostávají, pak potřebujeme obligatorní zprostředkovatelny práce. Osvědčily se jinde v řadě oborů, odstranily protekcionářství a udržely pocit spravedlnosti. Jen výroba regulovaná ve prospěch státu může přinésti blahodárné výsledky, ale výroba prováděná jen v zájmu jedinců přináší celku nejen škodu hmotnou, nýbrž hlavně nenapravitelnou škodu morální.

Dalším předpokladem pořádku je zákonná závaznost dělnických,ať již hromadných nebo jednotlivých smluv mzdových. Byli a jsme v těchto dobách krise svědky tolika nezřízených útoků na dělnické smluvní právo a jeho zneužití, že musíme trvati na zařízení, které vyrovná a přinese kus sociálního klidu do naší výroby. Je podivné právě v této záležitosti, že řada zúčastněných činitelů své smluvní právo považuje za svaté, ale dělníkovo právo vzpouzí se uznati jako rovnocenné, jako by toto právo mohlo býti méněcenné než jeho osobní. Dokud toto právo bude podkládáno jen mocí dělnických organisací, pak nemluvme, že náš právní řád je opřen spravedlností ke všem občanům stejnou. Pak takové právo je jen třtinou, kterou může obraceti každý mocnější závan, ať přijde z kterékoli strany. Důkaz toho máte, pánové, v rukou, třeba že ne přímý, ale přes to velmi příznačný.

Dne 24. ledna vešlo v platnost nařízení o rozhodčích komisích pro stanovení cen stavebních hmot. Zatím co jinde ve státech daleko lépe finančně fundovaných vycházejí podnikatelé státu vstříc snižováním cen, vidíme, jak u nás vyrostly ceny od r. 1934. Naznačil to přede mnou kol. Čavojský, který poukázal v řadě cifer na to, jak ceny stavebních hmot vyskočily. Mám tu statistiku také, ale poněvadž to jeden řečník již řekl, nebudu to opakovati. Považuji však za povinnost ministerstva soc. péče, aby ihned svolalo tyto komise k jednání, aby se ptaly, jaký tu byl důvod, že ceny šly tak nahoru, aniž by dělnické mzdy byly nějak upravovány, ba spíše snižovány.

To jsou dokumenty jen lidské nenasytnosti, se kterou musí se při takových případech vždy počítati. Takovéto případy podle mého názoru by nepatřily před stížnostní komisi, nýbrž před trestní soud k přísnému potrestání pro lichvu.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP