Úterý 17. března 1936

V dnešní době, kdy se provádějí tak ostré zbidačovací útoky a drancování kapes a ožebračování dělnické třídy a pracujících vrstev, je projednávaný návrh zákona jednou z velkých demagogií, které mají zastříti pravý stav tisícům válečných poškozenců.

A jak bude vypadati celé toto zlepšení? Máme již platné zákony a v nich jest podstatně stanovena lhůta, kdy mohl býti získán nárok na invaliditu - to je do r. 1923. Avšak řada invalidů a válečných poškozenců, jednak z neznalosti zákona, jednak také dobrovolně zřekla se v této době nároku na důchod, zejména, když měli ještě zaměstnání. Dnes se ovšem poměry změnily, dnes tito lidé mají strašlivou bídu a nedostatek, žijí přímo v podvýživě. Dnes právě, protože byl stanoven určitý časový termín, kdy se měli váleční poškozenci hlásiti o své důchody, se projevuje, že ačkoliv máme již dlouhou dobu po tomto termínu, projevují se teprve následky zranění a válečných útrap. Podle litery zákona nemají však tito lidé naprosto práva a žádných nároků na invalidní rentu. Přímo strašným je ustanovení desetileté lhůty pro nárok na zvýšení důchodu, zhorší-li se zdravotní stav invalidy v důsledku válečného poškození. Toto ustanovení postihuje desetitisíce invalidů, jichž stav se - dnes zhoršuje. Projednávaný zákon, který má býti zlepšením, neodstraňuje desetiletou lhůtu. Neruší původní paragrafy.

Konečně tento zákon nedává vůbec žádné právní jistoty a žádného zákonného podkladu pro získání nároku na invaliditu. Zákon má býti zlepšením, ale neodstraňuje křivdu statisíců válečných invalidů, vdov a sirotků a tisíců již dnes vojenských invalidů, kteří byli zbaveni následkem tohoto stavu existence. Desetiletá lhůta není v tomto návrhu rušena, ačkoliv lékařské fakulty české i německé university ukazují na neudržitelnost tohoto ustanovení a předpokladu, že válečná zranění nebo choroby z válek během času se zhojí nebo ustálí na stav trvalý a neměnící se, naopak tyto posudky nevylučují podstatné zhoršení zranění nebo choroby po desíti letech. V posudku se říká doslovně: Nelze s lékařského stanoviska vymeziti žádnou určitou hranici, znamenající nemožnost dalších změn ve stavu válečného poškození. Lékařská fakulta německé university říká dále: Se stanoviska lékařského jest zcela neodůvodněno, aby lhůta k přihlášce zhoršeného poškození na zdraví, vzniklého za služby vojenské, válečné nebo v zajetí, byla nějak časově omezena. A tento posudek odůvodňuje řadou důkazů a žádá o upuštění od tohoto 10letého termínu.

Že nutno pochybovati o prospěšnosti tohoto zákona a že nutno varovati válečné poškozence před ilusí, že jim tímto zákonem bude pomoženo, svědčí znění 1 článku návrhu. V něm stojí: "Po uplynutí této lhůty může ministerstvo soc. péče v dohodě s ministerstvem financí povoliti, aby invalidovi byl zemským úřadem pro péči o válečné poškozence přiměřeně zvýšen invalidní důchod, zhoršil-li se jeho zdravotní stav pro poranění nesporně utrpěné válečným zraněním a útrapami." Co to znamená? To znamená, že celé zlepšení může býti provedeno, a také nemusí, protože plně to závisí na souhlasu ministerstva financí. Může se dokonce státi, že i když komise uzná invalidu, když schválí to i ministerstvo soc. péče, tak ministerstvo financí to může zastaviti. Zde prostě není žádné právní jistoty o tom a žádného právního podkladu, aby stav válečných poškozenců byl zlepšen.

Dále je tam tento odstavec: "Zvýšení důchodů možno povoliti jen tehdy, zjistí-li se, že zhoršení zdravotního stavu zvyšuje ztrátu výdělečné schopnosti invalidovy aspoň na 50%, a u invalidů, u nichž ztráta na výdělečné schopnosti již dosáhla aspoň 50 %, na stupeň vyšší."

Co to znamená? To znamená úplné a definitivní vyřazení z nároku na zlepšení důchodu všech těch, u kterých se neprokáže neschopnost nad 50 %. A vedle toho - a to pan zpravodaj Neumeister neřekl - není v tomto zákoně vůbec právní jistoty, že váleční poškozenci, budou-li se hlásiti o zvýšení důchodů a bude-li prostě jejich neschopnost pracovní uznána nižší, nepřijdou o své dosavadní důchody anebo že nebudou těchto důchodů zbaveni vůbec. Takovéto nebezpečí zde jest a musíme válečné poškozence před tímto nebezpečím také varovati. Není vůbec právní jistoty, že invalida nemůže svoji rentu ztratiti a že by invalida musil svého zlepšení dosáhnouti. Nejkrásnější doklad toho zde máme v případě invalidy Havránka ze Suchdola, slepce, který v důsledku výbuchu se stal 100%ním invalidou. Tento invalida si zažádal na základě ministerského nařízení z r. 1932 o zvýšení důchodu. Přišel před komisi, komise učinila však dobrozdání, že by prý stejně oslepl, i kdyby nebylo tohoto zranění, škrtla mu 100% invaliditu a neuznala ho invalidou vůbec. To nejlépe ukazuje nebezpečí, před kterým stojí statisíce válečných invalidů.

Další doklad o tom, jaké to bude zlepšení, máme zde i ve vyjádření pánů zpravodajů, kteří řekli, že se nepočítá s žádným nákladem, čili, že to ministerstvo soc. péče spraví z vlastních prostředků. Co to znamená? To znamená, že se jedněm vezme a druhým trochu přidá, a ještě na celém tom postupu se ušetří.

Dále zde měla býti řešena otázka vojenských invalidů. To jsou vojáci, kteří během své presenční služby v míru se stali invalidy. Není vůbec zmínky o té věci, ačkoliv dnes již také známe celou praksi. Podle zákona mají uplatňovati všichni tito vojenští invalidé nárok do jednoho roku. Na př. Josef Jobko, čeledín, když konal presenční službu v r. 1931 - byl dokonce dán do poddůstojnické školy - byl přidělen do skladiště, a tam při výbuchu cvičného granátu byly mu utrženy prsty. Když se vyléčil, propustili jej z nemocnice a řekli mu, že bude teprve později předvolán k prohlídce, která rozhodne o jeho invaliditě. Tento vojín neznal zákonů a nařízení, čekal, nehlásil se, promlčel lhůtu a tak byl tento člověk, který jest úplně zmrzačen, o rentu připraven. To jsou případy, které ukazují jasně tu péči. My varujeme válečné poškozence před ilusemi a říkáme jim, když se budou prostě domnívat, že celá ta péče bude vyřízena takovýmto způsobem, jakým se řeší, že se zklamou. Proto je vyzýváme do jednotného boje za jejich požadavky.

Ještě třeba se zmíniti o t. zv. státní charitě. V r. 1921 dávalo se darem potřebným invalidům a válečným poškozencům až 1000 Kč, teď se dává jen 200 Kč, a když se má dnes dáti více než 200 Kč, do 500 Kč, musí o tom rozhodovati ministerstvo financí, kdežto dříve rozhodoval zemský úřad. Půjčky do 500 Kč dnes může dávati jen Zemský úřad pro péči o válečné poškozence, který dříve mohl dávat 2000 Kč. Nyní o 2000 Kč musí rozhodovati ministerstvo financí. A jak může ta slavná charita, o které se také v rozpočtě mluví, vypadat, když prostě zde přichází na jeden měsíc pouze 6000 Kč k rozdělení? Mimoto se dříve dělala vánoční akce pro děti válečných poškozenců, na kterou se dávalo 100.000 až 200.000 Kč; dnes se to nedělá.

Chci se ještě zmíniti o tom, že v Sovětském svazu, ve státě, kde vládnou dělníci a rolníci, vyřešena byla otázka válečných poškozenců, otázka zmrzačených obětí války tím způsobem, že se všestranně a všemožně o ně postarali. Nejtěžší invalidé jsou tam chováni v sanatoriích, mají nejlepší lékařskou pomoc, lehčím invalidům se zajišťuje existence, dávají se jim školy, prostě se jim umožňuje návrat k životu a vede se to takovým způsobem, aby každý z těchto invalidů, těchto obětí války, byl platným členem lidské společnosti, aby mohl vykonávat platné služby v socialistickém státě. Takovou péči my zde nevidíme. Vidíme, že zde lidé, kteří přinesli nejtěžší oběti za cizí zájmy, dnes trpí strašnou bídou, dnes prodělávají skutečnou Kalvarii.

My k této předloze podáváme tyto návrhy. Předně navrhujeme, aby čl. I zněl takto: "Ustanovení § 29, odst. 3 zák. čís. 142/1920 Sb. z a n. se mění takto: "Zhorší-li se zdravotní stav válečného poškozence následkem události, zakládající jeho nárok na důchod invalidní, má válečný poškozenec nárok na zvýšení svého důchodu. Žádá-li válečný poškozenec o zvýšení důchodu, není přípustné snížiti jeho důchod při přezkoumání oprávněnosti jeho žádosti o zvýšení důchodu."

Dále navrhujeme, aby čl. I byl doplněn takto: "Válečný poškozenec může kdykoliv uplatňovati nárok na důchod, založený na tomto zákoně."

Dále podáváme tento resoluční návrh: Příjmová hranice válečných poškozenců podle § 2 zák. o požitcích válečných poškozenců budiž všech kategorií zvýšena na 14.000 Kč ročně u živitelů rodin a na 12.000 Kč ročně u osob nejsoucích živiteli rodin.

Dále podáváme tento resoluční návrh: Vláda se vyzývá, aby v dohodě s ústředními organisacemi válečných poškozenců nejpozději do 3 měsíců předložila návrh zákona, jímž by byly zvýšeny důchody všech válečných poškozenců, vykazujících ztrátu výdělečné schopnosti do 85%.

Ke konci je potřebí zdůraznit následující: Téměř milion invalidů a válečných poškozenců v tomto státě vidí, kde se octli, milion těchto lidí dnes prodělává nejstrašnější bídu a jsou v nejstrašlivějším postavení. Tito lidé, kteří se obětovali za cizí zájmy, dneska prodělávají skutečně strašlivý život. My musíme těmto invalidům a válečným poškozencům říci, že je potřebí, aby nejen dneska v jednotné frontě sjednoceně bojovali za všechny své požadavky, za lepší život, nýbrž aby současně jakožto oběti imperialistické války, jakožto oběti války za cizí zájmy se zařadili do jednotné fronty proti válce, do jednotné fronty za mír, za mírovou politiku po boku Sovětského svazu. Je potřebí všem těmto obětem říci, že je to jejich největší povinností, kterou oni dnes mají v zájmu míru, v zájmu všech pracujících lidí tohoto státu i pracujících lidí států ostatních, aby znemožněna byla každá imperialistická válka vůbec. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Zajiček. Udeľujem mu slovo.

Posl. Zajiček (německy): Pánové! Celé invalidní zákonodárství by mělo býti vzdáleno politického boje a čistě fiskálních úvah. Bohužel se stala také péče o válečné invalidy, válečné vdovy a válečné sirotky předmětem politických sporů. Vzpomínáme si ještě na dobu, kdy nejen ministerstvo financí, nýbrž také dvě politické strany požadovaly, aby byla odňata renta všem těm válečným poškozencům, jejichž invalidita jest pod 30%. Vzpomínáme si na těžký boj, který museli vésti invalidé o zlepšení situace těžkých invalidů. Také dnešní předloha není nic jiného než křížová cesta. Žádali jsme již léta, že by mělo býti změněno ustanovení invalidního zákona, že se invalida nesmí 10 let po první soc.-lékařské prohlídce podrobiti nové prohlídce, ani tehdy nikoli, když se jeho nemoc silně zhoršila.

Dva příklady z praxe: Invalida má ránu, ve které koule zůstala vězet. Byl před více než 10 lety klasifikován 30%. Choroba se v posledních letech tak zhoršila, že mu musela býti amputována noha. Tento invalida nemá právo se dáti znovu prohlédnouti a béře tak jako dříve svou 30% rentu. Nebo jiný příklad:

Invalida byl svého času klasifikován 20%. Dnes jest ten muž úplně práce neschopen, přes to dostává tak jako dříve jen 20% své invalidní renty.

Zákon, který máme před sebou, neodpovídá všem přáním, jest však přece částečným řešením. Příště musí býti každý invalida připuštěn k nové lékařské prohlídce. Zvýšení renty jest ovšem jen tehdy možné, je-li invalida nejméně z 50% práce neschopen. Bohužel jest také v tomto zákoně ustanovení "může". Snažili jsme se všichni vyloučiti toto ustanovení, bohužel se to nepodařilo.

Dovolte mi, abych při této příležitosti přednesl několik přání válečných invalidů. Každý invalida, který zmeškal přihlašovací lhůtu, t. j. 31. prosinec 1923, nemůže podle platných ustanovení dostati žádnou rentu. Jde asi o 30.000 lidí. Opět dva případy z praxe, které ukazují, jak nespravedlivý jest tento termín. Invalida se střelnou ranou, ve které zůstala kulka, byl před r. 1923 bez bolesti a proto se nehlásil. Minulý rok dostal velké bolesti. Jeho choroba se zhoršuje, avšak on nemá práva zažádati o rentu. Nebo jiný příklad z mnoha. Invalida přijde z války domů, necítí se sice zdráv, jest však hospodářsky tak postaven, že si řekne: Stydím se připadnout státu na obtíž. Nehlásí se proto. V posledních letech se mu však vede hospodářsky špatně, prosí o rentu, jest však odmítnut, protože se před 31. prosincem 1923 nehlásil. Je nám jasno, že novelování v tom směru, že se má každému z těchto 30.000 invalidů přiznati renta, by bylo finančně těžko snesitelné. Myslíme však, že by bylo možné novelování aspoň v ten způsob, že se připustí opožděná přihláška oněch invalidů, kterým se vede hospodářsky špatně a kteří jsou invalidní aspoň 50%.

Druhou kapitolou jsou t. zv. přeplatky. S 31. prosincem 1934 dlužilo 19.000 invalidů státu 34 milionů Kč na t. zv. přeplatcích, připadá tedy na jednu osobu 1.800 Kč. Tážeme se, jak z největší části povstaly tyto přeplatky? Jistě ne vinou invalidů, nýbrž vinou úřadů, které se včas neinformovaly, jak velký byl příjem dotčeného invalidy v posledním roce. Nemají-li tedy invalidé viny na přeplatcích, jest jen správné a spravedlivé, když se vrácení jich od invalidů nežádá. Žádáme, aby se při žádostech o odepsání přeplatku postupovalo liberálně. V minulém roce bylo odepsáno 9 milionů. Jistě krásná suma! S úpravou dluhů zemědělců a likvidací daňových nedoplatků měla by býti předsevzata úprava přeplatků invalidů.

K starým požadavkům invalidů patří zvýšení příjmové hranice. Přiznáváme, ze dnes následkem. devalvace není tento požadavek tak akutní jako před 5 nebo 6 roky, ale přece máme právo poukázati na to, že v ostatních státech, kde jest také tato příjmová hranice, jest daleko vyšší než u nás. Budeme musiti proto ze zásadních důvodů rozhodně na tomto požadavku trvati.

Pro invalidy, kteří nemohou ze zákonných důvodů dostati žádnou rentu, jest t. zv. invalidní fond. Rád zde konstatuji, že žádosti jsou vyřizovány podle zásad spravedlnosti a potřebnosti a že mají také zástupci organisací invalidů při poradách místo a hlas. Měl bych jen jedno přání, a to je obzvláště srozumitelné v době dnešní krise, aby totiž byl tento invalidní fond daleko více dotován než dosud.

Splnění přání válečných invalidů jest oprávněno. Starosti ministerstva financí nemohou tvořiti, myslím, žádné překážky, uvážíte-li, že v roce 1925, tedy před 10 lety, bylo vydáno pro invalidy 678 milionů a v minulém roce jen 327 milionů, tedy skoro polovina. Ročně klesnou výdaje na válečné invalidy asi o 6 až 7%. Splnění přání válečných invalidů může býti však žádáno také z důvodů lidskosti. Muži, kteří se stali ve válce a po válce v československém vojsku invalidy, válečné vdovy a sirotci mají viděti, že má pro ně demokracie srdce. Splnění těchto přání jest také ospravedlněno z důvodů brannosti. V době, ve které se mluví tolik o válečném nebezpečí, musí míti každý občan vědomí, že vojáci, kteří se stali invalidy, nejsou opuštěni.

Slíbilo se nám při poradách v soc.-politickém výboru, že zákon, který leží před námi, bude co nejdříve novelisován a že bude nynější novela prováděna liberálně. Doufáme, že bude tento slib také dodržen.

Používám dnešní příležitosti, abych z tohoto místa poděkoval srdečně spolku "Bund der Kriegsverletzten, Witwen und Waisen, mit dem Sitze in Reichenberg" za jeho dlouholetou práci. Považuji za svou povinnost jako člen parlamentu a invalida veřejně uznati, že se zemské úřady snaží nalézti pro válečné poškozence a všeobecně také ministerstvo soc. péče pro invalidy sociální porozumění. Cítili bychom se šťastnými, kdybychom mohli do tohoto díku pojmouti také ministerstvo financí. Ačkoliv zákon, který jest před námi, nesplňuje všechna naše oprávněná přání, budeme přece pro zákon hlasovati. (Potlesk něm. křesť. sociálních poslanců.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Knorre. Udeľujem mu slovo.

Posl. Knorre [německy]: Slavná sněmovno!

Hospodářský stav našich válečných poškozenců se stává den ze dne smutnějším. Podpory a důchody, kterých dostávají, ani zdaleka nedostačují k tomu, aby tito lidé mohli z toho skromně žíti. Musí jíti pracovat a bohužel je tomu tak, že naši podnikatelé nechtějí válečného invalidu přijmouti. Je odmítnut a je-li někde v práci, propustí se při nejbližší příležitosti především válečný invalida. Potřebuje proto ochrany, ale nikoliv jen od soukromých podnikatelů, nýbrž poskytovati ochranu těmto obětem války je především povinen stát. Stát, země, okres, obec, jsou všechny povinny věnovati největší pozornost válečným invalidům.

Před námi leží osnova zákona, jež jest opět nedostatečná. I když vítáme, že byla natolik rozšířena možnost zvýšiti požitky, nakolik se sestoupilo při snížení výdělkové schopnosti, požadované v původním návrhu, ze 75% na 50%, přes to šel náš návrh dále. Navrhovali jsme, aby tato hranice byla ustanovena na 35%, protože jest právě číslo úmrtnosti u invalidů největší mezi 35% a 50%.

Nejhroznější na osnově zákona jest však opět známé ustanovení "může". Zamítáme takové ustanovení "může" podle všech zkušeností, které jsme doposud nashromáždili. Vždyť jsme viděli při zákonu o organisaci správy, jaké účinky měla tato ustanovení "může". A viděli jsme to také při zákonu o menšinovém školství. Zamítáme toto ustanovení také z psychologických důvodů, protože je ponižujícím pro válečného invalidu, musí-li choditi s pocitem, že se z jeho právní věci dělá věc milosti.

Vyjednávání o novelování právě §u 29 trvají již léta. Všechny organisace válečných invalidů se již 5 nebo více let namáhaly změniti tento paragraf zaopatřovacího zákona. Ministerstvo soc. péče s tím již souhlasilo a bylo tam již dosaženo shody. Tu přišlo zase ministerstvo financí, které prohlásilo, že nemůže povoliti z důvodů finančních. Prohlašuje-li se dnes z ministerstva financí, že se bude toto ustanovení "může" spravedlivě a loyálně praktikovati, chápeme tím méně stanovisko ministerstva financí, trvá-li na tom, že neustoupí od tohoto ustanovení "může". Bude-li se zákon loyálně prováděti, nemůže to přece státi více. Máme však dojem, že vůbec není vůle prováděti tento zákon loyálně, nýbrž že se chce opět na obětech války šetřiti. (Potlesk.) Bude tomu skutečně tak, že se většina těch žádostí, které tam dojdou, zamítne. A kdo se nám zaručí za to, že se jednoho krásného dne ministerstvo financí prostě nevyjádří: Na návrhy o zvýšení invalidního důchodu po 10 letech nebudeme vůbec bráti zřetele. Je smutné, že se musí zjistiti, že i tento zákon je dělán opět jen pro vládní strany a nikoliv pro oposici, nebo pro státní národ a nikoliv pro menšinové národy. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Tak aspoň bude působiti tato věc prakticky.

Je přece čirou nespravedlností, co se zde provádí na válečných invalidech. Zemský úřad jako dohlédací úřad má každý den právo podrobiti invalidu novému šetření, a když se jeho zdravotní stav zlepšil jen o 1%, ihned se mu sníží invalidní důchod. Proto víme již dnes, že jest zůstaveno na vůli státu a jeho odpovědných míst zmenšiti důchod, jakmile se vede invalidovi poněkud lépe. Tím smutnější je to, když se chce invalidovi, vede-li se mu hůře, zabránit uplatnit právo a dosíci zvýšení důchodu. Proto směřuje náš návrh k tomu, aby byla přece tato omezená lhůta prodloužena alespoň do roku 1946. Již tím se vyjde vstříc všem organisacím válečných poškozenců. Když vidí ministerstvo financí celou věc tak příliš jen s finanční stránky, musí se poukázati na to, že je pamatováno v rozpočtu na válečné poškozence a že se výlohy na ně každým rokem snižují. Od roku 1924 do roku 1928 bylo na nich ušetřeno 439,336.000 Kč. Výdaje na válečné poškozence jsou dodnes již o více než 33% sníženy a požaduje-li se dnes o maličkost více, nedotkne se to vůbec financí státu, protože tyto výdaje jsou v rozpočtu určeny a rok co rok se na tom vždy ušetří. Ročně umírají sta válečných invalidů, vyskytují se opětovné sňatky válečných vdov, invalidé dosahují nejnižší hranice výdělku, děti válečných poškozenců dosahují stáří, kdy podporu ztrácejí. To všechno jsou značné úspory pro státní pokladnu a stát je nejspíše povinen zlepšiti osud těchto nejubožejších a nikoliv šetřiti na účet válečných invalidů. (Potlesk.)

Sledujeme-li celé projednávání tohoto návrhu zákona jak v sociálně-politickém, tak v rozpočtovém výboru, musíme zjistiti, že se vždy znovu ustupuje ministerstvu financí. V tomto případě jest však toto ustupování zcela neodůvodněné, protože státní finance nejsou dotčeny návrhy, které jsme předložili a které mají posloužiti ke zlepšení osudu válečných poškozenců. Mluví se stále o brannosti, o duchu v naší armádě a promeškává se při tom postarati se řádně o oběti poslední války. Jaký duch se vnáší do vojska, když vojáci vidí, jak jest postaráno o válečné poškozence, můžete si lehce představiti. Jistotně se takovými opatřeními duch nepovznese. Vždyť to vidíme všude. Pro armádu se vždy najdou miliony a tu nalezne ministerstvo financí vždy východisko. Má-li však poskytnouti pro válečné poškozence něco málo peněz, které jsou po ruce, protože se mohou z úspor uhraditi další výdaje, tu jest ministerstvo financí ztrnulé. Pak nepomůže ani úsilí těchto přece ryze hospodářských organisací válečných poškozenců a divíme se, že i německé vládní strany hlasovaly proti našemu návrhu, jenž zněl:

"1. Prodloužiti lhůtu do roku 1946, 2. posunouti hranici do 35% a 3. vypustiti ustanovení "může".


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP