Úterý 10. prosince 1935

Nám ovšem, slavná sněmovno, jde tu ještě o něco jiného. Když budeme prováděti syndikalisaci průmyslu, jde nám také o to, aby se v této budoucí, nové formě hospodářského a sociálního života jiným způsobem než posud uplatňovalo ve výrobě dělnictvo. Už dávno přestal platiti názor, že jenom kapitál je ve výrobě něco, a každý rozumný člověk uzná, že práce znamená ve výrobě právě tolik jako kapitál. A této práci, dělnictvu, musí býti dána účinná a živá účast v nových formách hospodářského života, v syndikalisaci. Teď je otázka, jak zařaditi dělnictvo do toho procesu a jak je učiniti zúčastněným na nových formách hospodářského života. Máme dělnictvo příliš roztříštěné v úžasné, velké řadě odborových ústředen a svazů. Myslím, že tu nezbude nic, než zákonem zavésti nucené, povinné členství dělnictva v odborových organisacích. Tak jako je nucené členství živnostníků v jejich společenstvech, jako bude v různých komorách zemědělských nucené členství zemědělců, představuji si nucené členství dělnictva v jeho odborových svazech. Pravda, dnes se jedná o sjednocení odborových organisací a předešlý řečník velmi ohnivě zde apeloval za dělnickou třídu, aby se spojila v lidové frontě, utvořila jednotu atd. Já, bohužel, nemám k počinům, které tu byly, tolik důvěry, a nedívám se s takovým optimismem, abych předpokládal, že v nejbližší době může dojíti k sloučení a vytvoření jednotné odborové organisace. Zvláště mám obavu, že strana předešlého řečníka, to je strana komunistická, bude největší závadou ve vytváření nějaké jednotné organisace, která by mohla dělnictvu skutečně prospěti. Řeknu jednou větou proč. Výbor soc. politický svojí protidrahotní akcí skutečně udělal mnoho, poněvadž vláda splnila vše, co jsme tam žádali. Stoupání cen mouky bylo zaraženo, resp. sníženo na červencovou úroveň, bylo zaraženo zdražování chleba, brambory byly zaopatřeny, povoleno nové množství výroby umělých tuků a řada jiných věcí. Dělalo se to tam celkem v dohodě i se stranou řečníka promluvivšího přede mnou, ale když se téměř všechno splnilo, co soc.-politický výbor žádal, jejich řečník řekl, že se nic nestalo, za nic to nestojí atd. Jak je možno positivně pracovat, když negují všechno, když i sebemenší úspěch třídy dělnické a jejich pracovníků, na konec pošpiní a řeknou, není tu nic. Mám obavy, že nedojde v brzku k sjednocení odborových organisací, ale přál bych si, aby dnešní roztříštěnost zmizela. Chceme komory práce, ale pokud nebudou tyto komory práce, podala naše říšská odborová rada návrh, aby při ministerstvu soc. péče byl vytvořen místo komory alespoň stálý výbor odborových ústředen, ve kterém by jejich zástupci projednávali všechny soc.-politické předlohy, pracovali návrhy pro ministerstvo a s ním spolupracovali. Prosíme znovu velmi pana ministra soc. péče, aby alespoň toto opatření uvedl v život, když nemůžeme seříditi komory práce, a zřídil stálý výbor odborových ústředen při ministerstvu soc. péče.

Slavná sněmovno! Musím se při této kapitole dotknouti jedné věci, která by vlastně již vůbec neměla přicházeti v našem veřejném životě ani na přetřes. Četli jste v posledních týdnech a měsících často o teroru, nejhroznějším zjevu, jaký se v době demokracie může objeviti. Když se najde demokratická strana - já se nedivím teroru prováděnému někdy v oblastech severních Čech, kde zaměstnavatelé z Henleinovy strany svým terorem nutí dělníky do svých organisací, to jest již charakter té strany - ale když se to objeví na straně české a demokratické, zaslouží to nejostřejšího odsouzení. My jsme, pánové, prožili dobu teroru v letech 1919 až 1921, ale to se tenkráte dalo omluvit revolučním poválečným kvasem, ale dnes po tolika letech klidu, když všechno již přišlo k rozumu, se najde strana, která chce provádět teror a nutiti dělníka, aby za kus chleba prodal své přesvědčení, aby za kousek zaměstnání prodával svoje lepší smýšlení. Jestliže mluvíme stále o svobodě, pak nejvíce potřebuje svobody hospodářské ten nejutlačenější a hospodářsky nejhůře postavený dělník. Je nutno, aby i s tohoto místa bylo protestováno proti všemu tomu, co se zde v posledních měsících ve veřejném životě tak ošklivým, nedemokratickým způsobem projevilo a prosím, aby i vláda a zvláště pan předseda vlády touto otázkou se zabýval. a žádám kategoricky, aby vláda zabezpečila všemi prostředky svobodu našeho veškerého dělnictva. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Mluvilo se tolik o prospěšnosti investičních prací a já jsem jeden z těch, kdo věří, že investičními pracemi jde nejlépe bojovati proti krisi. Také jsme to viděli v minulých letech a letos zase. Ale chci říci: je potřebí, aby zadávání investičních prací, dělo se rychleji, účelněji a aby se dělo také spravedlivěji a čistěji, že ano? Proces v Brně právě projednávaný a všecko co s tím souvisí, je takového rázu, že o tom člověk nerad mluví. Náš klub předkládá dnes sněmovně návrh zákona o novém zadávacím řádě a jsme přesvědčeni, že když v koalici najde se pro tento návrh většina, že tím investiční práce nejen rychleji a účelněji, nýbrž i levněji a beze všech postranních věcí budou prováděny v zájmu státu a v zájmu všeho.

Bohužel, uplynula mi již stanovená doba a já nemohu o všech věcech, které jsem měl na mysli, již promluviti. Chci skončiti, abych nepřekročil ani o minutu, tímto: naše strana bude hlasovati nejen pro rozpočet, předložený vládou sněmovně, ale naše strana vás ubezpečuje. že bude pracovati v otázkách sociálních s každou skupinou a stranou. která chce skutečně prospěti pracujícímu lidu a která chce v boji proti krisi pomáhati státu a prospěchu veřejnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Ďalej je prihlásený ako rečnik p. posl. Wollner. Udelujem mu slovo.

Posl. Wollner (německy): Slavná sněmovno!

Chápu-li se zde jako německý dělník po prvé slova, vím, že se mi dostane odporu se strany těch, kteří líčí národnost jako hříčku občanských vrstev. Pro nás však není národnost prázdným pojmem. Pro nás jest národ to nejvyšší, co máme, pro co bojujeme a pro co, musí-li to býti, dáme své poslední. Avšak pustota mezinárodního myšlení a třídní nenávisti jest varováním před vydáním dělníka kapitalismu, varováním před zbavením ho práv. Marxismus dnes se snaží s nedbáním všech národních požadavků zlepšiti hmotnou výhodu dělníka a myslí, že může krisi, kterou vlastně můžeme shrnouti jako sociální otázku, rozhodně změniti. Aby dosáhl tohoto zdánlivého zlepšení, káže třídní nenávist a třídní boj, který musí vésti každý národ, jenž toto učení přijme, do záhuby. Desetiletý vývoj dokázal jasně a otevřeně, že mu marxismus nerozumí a podle své nejvnitřnější bytosti vůbec není schopen prováděti pravou sociální spravedlnost.

Když se rakousko-uherské mocnářství národnostně rozdělilo, zůstalo jen německo-rakouským sociálním demokratům vyhrazeno zůstati mezinárodními, zatím co se na příklad česká sociální demokracie postavila úplně k národnostní práci a nestyděla se býti označována českou. Jinak u austromarxistů a jejich nástupců v sudetských zemích. Popírali osudovou spojitost se svým národem, nezadrželi nejtěžší rány a nemohli se prostě osvoboditi z osamocení jako třída. Se svým rozbředlým komunismem snažila se sudetskoněmecká sociální demokracie dobýti s cizineckými legionáři třetí internacionály duše německého dělníka. Obzvláště však, když směla míti účast na moci, zahájila bratrovražednou válku proti každému, kdož nestál v jejích řadách. Tak netrpěla jen ničivý boj proti národním odborovým organisacím, nýbrž ho dokonce žádala a podporovala, ačkoliv jí muselo býti jasno, jaké nesmírné zlo tím muselo postihnouti tisíce nevinných dělníků a jejich rodiny.

Svou politickou argumentací přispěla také ke zmenšení počtu státních zaměstnanců a tím pomohla národnímu zmenšení počtu německých státních zaměstnanců tak, že to nemohlo býti horší a bolestnější. Německá sociální demokracie souhlasila dosud se všemi výjimečnými zákony a tím podkopala politické svobody. Komunisté, kteří se mohli označiti na svých volebních listinách hrdě jako sekce III. internacionály, tedy jedné strany mimo zemi stojící, která se přiznává ke státní formě, která otevřeně odmítá demokracii a chce jen panství jedné třídy, rozdmychovali ještě hůře než sociální demokraté na německé straně třídní nenávist a chtěli svésti naše hladovějící rodáky, všem duševním odrazům nedobrovolného pracovního klidu vystavené, k teroru a vzpouře.

Bohudíky, národně smýšlející dělník dal jak sociální demokracii, tak i komunistům 19. května jasnou, jednoznačnou, odmítavou odpověď. Odmítl svým zdravým lidským rozumem vedení lidu cizí a nedá si již vzíti svůj nárok na zařazení a příslušenství ke svému národu. (Potlesk.) Ovšem musíme trpce zaplatiti hrozné nevýhody opožděného poznání a budeme je moci nahraditi jen nesmírnými obětmi a radostnou prací. Víme, že budeme proto dále pronásledováni, že němečtí soudruzi se již prostě nemohou naučiti něčemu jinému, ačkoliv by se potřebovali učiti jen od Čechů, jak pevně tam dnes stojí dělnická třída za svým národem. Stranická nenávist těchto dvou stran jde dnes již tak daleko, že se nezastaví ani před sociálním právem slabšího. Konsumní družstva, odborové organisace vypovídají našim přívržencům členství, o kterém tvrdily, že jest přístupné každému, kdo v této společnosti hledá oporu. (Výkřiky.) Předložili jsme vládě dostatek důkazů, jak se tyto organisace proviňují proti zákonům.

Třídní boj náš národ roztrhl a rozdvojil v nenávisti. My, němečtí uvědomělí dělníci, chceme svůj národ opět spojiti a následky liberální doby, která znemožnila vstoupení čtvrtého stavu do politické a národní spoluodpovědnosti, opět napraviti. Nouzí poučeni víme dnes, že musíme bez rozdílu stavu držeti dohromady. (Potlesk.) Neboť dřívější pojetí se od základu změnilo a společenství všech jest dnes uznáno za nutnou ideu. Nechť se nám nepřichází s takovým mlácením frází, že je to myšlenka z venku přinesená. Ne, jasně a otevřeně nechť je zde zjištěno, že nechceme více, než to, co vyrostlo na české straně z dob národní revoluce v pravém národním společenství, chceme svou kulturní a hospodářskou svobodu a svou národní rovnoprávnost.

Sudetskoněmecká strana ztělesňuje dnes životní právo a životní vůli našeho národa. Jest přemožením rozervanosti a hledá ve vlastním národě dorozumění a nikoliv nenávist a na české straně porozumění pro tuto skutečnost. Nedáme si již namluviti boj jedněch proti druhým. Neboť jako nelze pohlížeti na každého dnešního vůdce dělníků jako na poživatele dělnických krejcarů (Potlesk.), tak také nelze líčiti každého podnikatele jako kořistníka. (Výkřiky.) Milý pane kolego, paušální nenávistí a paušálními pomluvami se dnes nedá již nouze zmírniti. (Potlesk.) Máme odvahu hledati dorozumění a pohlížeti na závod jako na společné chránící pracovní místo. (Výkřiky.)

Jestliže my, němečtí dělníci, odmítáme jasně a otevřeně marxismus, neděje se to proti zdravému, poctivému a vše zahrnujícímu socialismu, nikoliv, naopak vidíme v sociálním společenství, do kterého patří všichni, kdož nepracují jen pro zisk, teprve pravou bojovou frontu proti mamonářskému kapitalismu, který chce zvěčniti své panství nejen nad pracujícími vrstvami, nýbrž nade všemi, kdož stejně jako on sledují egoistické a sobecké cíle. Proto stojíme od kapitalismu dále než ti, kteří pohlížejí na hmotné pojetí dějin jako na obsah svého života.

Dovolte mně nyní, který stál u svěráku a znám nouzi a nebezpečí dělníka z vlastní zkušenosti, vřelou výzvu na odpovědné vůdce státu: Opatřete práci, chléb pro naše hladovějící! Nejde dnes jen o skrovný chléb dělníka, jde také o duševní nebezpečí statisíců. Věříte, že takové procento naší národní síly může ležeti ladem, aniž toto ležení ladem mělo za následek u těchto chudých a mučených lidí duševní přeskupení? Věříte, že to může zůstati pro budoucnost bez důležitosti, bez nebezpečí? Zde jest stát spolu dotčen v nejširší míře, neboť plody této doby bude sklízeti společnost.

Dovolte mi nyní, abych uvedl několik skutečností, které jsem sám zažil, skutečností, které naprosto nezadají strašlivosti. Cesta krušnohorskými obcemi daleko od každé železnice, ve výši 800 a 1000 m, tato cesta se podobá křížové cestě hřbitovem. Tam nahoře umírá celý národ, ano, umírá hladem. Nemoci z bídy jsou všude domovem, lze je všude nalézti a daří se jim na půdě podvýživy. U 80% školních dětí lze zjistiti podvýživu. Nezaměstnanost tam nebyla ještě nikdy správně pojata. Kdyby byla, musel by se svět otřásti před čísly. Jest to dnes takové, že se již nepočítají nezaměstnaní, nýbrž dělníci, kteří jsou ještě v práci, poněvadž jest toto sčítání práce lehčí. Vyšetřete sami, pánové, nemám-li pravdu, říkám-li, že ve Přebuzi a Sauersacku jest skoro 80% obyvatelstva přímo postiženo nezaměstnaností. Podívejte se dovnitř, do obecních domů těchto míst, poznáte, že se tam tísní bída. že nemůže již býti hroznější. Tmavé, vlhké díry v rozměru 10, 12 m2 tam hostí rodiny s 10 a 12 hlavami. Řekl-li pan ministr pro věci zahraniční dr. Beneš ve svém výkladu, že máme ještě stále vyšší životní úroveň než naši sousedé, musím při pohledu na tyto skutečnosti konstatovati, že to již není vůbec žádná životní úroveň. Neboť, jestliže dnes bydlí rodiny v žalářích, v bývalých umrlčích komorách, které nemají žádné podlahy, nemá to s lidskostí nic společného. To jest stručně vylíčená sociální situace v naší oblasti. Je proto naléhavě nutno, aby byla zjednána pomoc. Zdá se mi příliš málo, co zde odpovědní správcové státu slíbili k zmírnění nouze. Zima nastala a zmnohonásobí ještě nouzi se všemi jejími hroznými následky, kterou již známe především v sudetskoněmecké oblasti. Nouze dělníka podráží obchod a živnosti, avšak také zemědělství, oslabuje státní finance a tím i sám stát.

Nejtěžší problém tedy, který musí býti řešen s veškerou vážností jak se státněpolitického, tak i z finančního hlediska, jest odstranění nezaměstnanosti. My, sudetští Němci, kteří jsme dosud plnili své povinnosti ke státu, máme také nárok na práci a chléb. Nestačí prostě k odstranění nezaměstnanosti rozvinouti otázku sociální péče. Otázka nové obchodně politické orientace jest právě tak důležitá jako vytvoření zdravého investičního plánu. Nestačí, pánové, trvale dávati jen sliby, trvale doktorovati na periferii nouze, nikoliv, musí se při jíti na původ, na příčinu a při tom poměrně úplně nerozhoduje, zda tuto působící příčinu najdu dnes neb zítra. Důležité je, aby si správcové státu uvědomili, že bez jejího odstranění nemůže vůbec nastati uzdravení.

Vedle nezaměstnaných jest však ještě řada omezeně pracujících, kteří pracují jen dva, tři dny v týdnu a jejichž osud je neméně špatný, než úplně nepracujících. Na nich ztroskotá zavedení povinného zkrácení pracovní doby nebo bude tím aspoň mocně zeslabeno. Je to již jednou takové: pro hospodářství, které jako naše vytvořilo organisační aparát zařízený na masový odbyt, není volby, masy musí se udělati schopnými kupovati, musejí býti do hospodářství napumpovány dodatečné prostředky.

Gentský systém se ukazuje právě úplně neschopným základem státní sociální péče. Stravovací akce jest bezútěšné, nepatrné vykoupení státu od svých povinností ke státním občanům na práci a chléb.

Mzdovému problému bych se rovněž nechtěl vyhnouti. Tak jako jest mzdový nátlak, který není odůvodněn obchodně-politickými podmínkami a vytvářením cen doma, tak je také podbízení mezd, které bohužel nabízejí sami dělníci pro svou katastrofální situaci. Uváží-li se. že krajkářky v Krušnohoří vydělají při 8hodinové pracovní době 7 Kč a z toho ještě 3.50 Kč připadá na materiál, nebo když se pomyslí na brusiče skla, kteří vydělají při devítihodinové pracovní době 3 až 4 Kč, musí se říci, že to již nemá co činiti se socialismem. Naléhavě potřebná jest právě ochrana práce a spravedlivá mzda, přizpůsobená životní úrovni našeho lidu, která právě může býti uskutečněna vyjednáváním mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Nikdo dnes nemůže popírati, že bylo také u nás lépe, když se sešli podnikatel a dělník a promluvili si o sporných otázkách a o zákonitých úpravách. Mnohý sociální pokrok vyšel již z této pospolitosti. Paušální nenávistí a paušální pomluvou se to ovšem nedá dosáhnouti.

Veřejně právní pojištění potřebují rovněž spravedlivé úpravy a dalšího vývoje po sociální stránce. Nezaměstnaný dělník nemá již dnes nároku na léčebnou péči. Neodkladné jsou volby do všech sociálních ústavů, neboť jmenování od r. 1928 neodpovídá již rozvrstvení pojištěných. Rovněž naléhavé jest pronikavé zlepšení podpory pro přestárlé a právě tak naléhavá jest postačující podpora pro všechny válečné poškozence. Zde však se nesmí dělati rozdíl, zde jest nasaditi páku, aby i tito chudí lidé byli konečně jednou lépe postaveni.

Československo má v sudetských Němcích pracovité obyvatelstvo, které volá po práci a ovšem jen podle toho, jak jeho volání bude v Praze slyšeno, může pojati důvěru. Uvažte, že sudetoněmecký dělník jest dnes již celý rok bez zaměstnání a že nemá vůbec žádnou možnost dostati opět ve státním závodě zaměstnání, protože se trvale dává přednost českému dělníku a že sudetoněmecký živnostník jest při zadávání státních dodávek zkracován, protože se dává přednost českému konkurentovi pro jeho národnost. Sudetoněmeckému úředníku se dnes nedůvěřuje, aniž se má pro to konkretní důvod. Tak by se mohlo uvésti sta případů. (Různé výkřiky. - Místopředseda Onderčo zvoní.)

To vše jsou problémy, které musejí býti řešeny, které nejsou vhodny k tomu, aby vzbudily lásku sudetských Němců. Vzpomeňte si přece na dobu, kterou jste strávili ve starém Rakousko-Uhersku, kde jste byli ovládáni systémem, který byl nám sudetským Němcům právě tak nenáviděným jako Čechům. Potom si snad budete moci lépe představiti naše city. Činí se nám při každé příležitosti výčitka, že postavení 70% sudetoněmeckého obyvatelstva ke státu a k demokracii není takové, jaké by mělo býti. Na tom nejsme vinni my, sudetští Němci, nikoliv, musí to být otevřeně vysloveno: Není-li dnes láska sudetských Němců ke státu a k českému národu taková, jaká by měla býti, musí se jednou říci, že Češi dosud neuznali za hodno námahy v nás tuto lásku vzbuditi. (Potlesk.) Lpíme právě tak na své vlasti, chceme a budeme chrániti své pracovní místo a budeme uměti zachovati dědictví našich otců nyní i pro veškerou budoucnost.

Nemůže se žádati od národa více lásky, než se mu dává. Pokládáme tu politickou linii za správnou, která směřuje ke smírnému a klidnému spolužití Němců a Čechů. Jsme ochotni spolupracovati, nejsme však připraveni povoliti v boji o své právo. (Potlesk.) President Masaryk poukázal jednou na to, že německo-česká otázka jest převážně otázkou sociální, a později jednou řekl, že národnostní zásada musí býti podřazena zásadě sociální. Chceme sociální spravedlnost nejen v našem národě, nýbrž také ve státě a věříme, že může býti lépe teprve tehdy, až se nahlédne, že bez sociální spravedlnosti není národní dorozumění možné a že by muselo ztroskotati každé národní dorozumění, kdyby nebyl dříve dosažen mezi námi sociální mír. (Potlesk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Ďalej má slovo pán posl. Rybárik.

Posl. Rybárik: Vážená sněmovňa! Keď počúvame debatu o našom štátnom rozpočte, tak by sme mali dojem, že v tejto republike len robotníkom alebo občianstvu národnosti nemeckej sa darí zle a že Slováci a Česi, tí sú všetci zamestnaní, že Slováci a Česi biedu nemajú, že biedou trpí jedine menšina v Československej republike. A keď pozorujeme výdavky nášho ministerstva sociálnej pečlivosti, tak vidíme, že veľká čiastka tohoto rozpočtu ide nie v prospech nezamestnaných obyvateľov národnosti českej a slovenskej, ale že veľká čiastka ide práve pre naše menšiny. Jestli stále sa tu tvrdí... (Hluk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Prosím, pánovia, ráčte zachovať kľud.

Posl. Rybárik (pokračuje):...že len táto čiastka má biedu, môžeme i my, zástupci Slovenska a Podkarpatskej Rusi, poukázať, že snáď u nás na našich obciach je viac biedy a väčšia bieda ako v krajoch tých, pre ktoré sa toľko narieka a plače. Nechcem týmto dôvodiť to, že sa nemá starať naša vláda o našich spoluobčanov nemeckej a maďarskej národnosti, ako sa stará o svojich spoluobčanov československých, ale chcem zdôrazniť, že práve s tohoto miesta by zástupci našich menšín mali uznať, že sa im tu nekrivdí, ba naopak v otázkach sociálnych a kultúrnych možná že majú a používajú väčšie výhody ako občania národnosti československej.

Keď cestujeme po Slovensku, ktoré nemá mnoho priemyslu, kde sú chudobní zemedelci, a keď pozorujeme ich život, tak vidíme, že ich živobytie je o mnoho ťažšie, o mnoho horšie ako obyvateľov i nezamestnaných, ktorí žijú v priemyselných krajoch. A preto s ľútosťou musíme pozorovať, že pri pojednávaní nášho štátneho rozpočtu hovorí sa skoro výhradne o nezamestnanom robotníctve priemyselnom, ale zapomína sa, že máme desiatky tisícov nezamestnaných, alebo polozamestnaných, vo veľkej biede žijúcich ľudí, ktorí nie sú registrovaní ako nezamestnaní, ktorí nedostávajú vyživovacej podpory, ktorí nedostávajú akejkoľvek inej výpomoci z prostriedkov určených pre sociálnu pečlivosť. A preto my musíme sa domáhať, aby bol bratý ohľad i na tieto vrstvy, i na tých nezamestnaných, ktorí nie sú registrovaní, ktorí nie sú vedení v evidencii nezamestnaných.

My pre týchto nebudeme vymáhať na našej vláde žiadne podpory, žiadne dary, my budeme pre týchto vymáhať prácu. (Tak je!) A túto prácu budeme vymáhať v tej forme, aby vláda sa dostatočne starala o to, aby naše cesty okresné, naše cesty obecné boly upravované pomocou podpôr produktívnej pečlivosti o nezamestnaných, aby bola daná možnosť našim okresom a obciam, aby tieto dostaly dlhodobé komunálne pôžičky, pomocou ktorých upravily by cesty do našich obcí, aby takýmto spôsobom náš roľník mohol vydatnejšie hospodariť, aby touto investíciou docielil toho, že by lepšie mohol plniť svoje platebné povinnosti voči svojmu štátu.

Keď zástupci zvlášte mest a priemyselného robotníctva domáhajú sa rôznych ustanovizní za pomoci štátu, zabúdajú na jedno, že ako málo má venkov ešte upravené cesty, koľko obcí je v republike, ktoré by maly vodovod, koľko obcí je v republike, ktoré by maly možnosť upraviť, odvodniť svoje pozemky, koľko krajov je, ktoré majú regulované potoky a rieky, a veď tieto práce, tieto investície nie sú len výhradne pre toho zemedelca, tie majú slúžiť pre celok, tie majú slúžiť i pre tých, ktorí nie sú priamo súčastnení na tomto podnikaní.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP