Pátek 8. listopadu 1935

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Zierhut. Dávám mu slovo.

Posl. Zierhut (německy): Slavná sněmovno! Jménem svazu zemědělců mám tu čest podati k výkladu pana ministra pro věci zahraniční toto programové prohlášení (čte):

Svaz zemědělců má a měl odjakživa jako zástupce trvale usídleného německého zemědělstva velmi hluboký zájem na tom, aby náš stát prováděl zahraniční politiku, která má především na zřeteli jeho klidný a pokojný vývoj, a přispívá podle svých sil svým pokojným a přátelským ovzduším s našimi sousedy k udržování a podporování pokojného vývoje.

Zahraniční politiky našeho ministra pro věci zahraniční nesla se odedávna v tomto duchu, dostalo se jí daleko zřejmého vnějšího uznání volbou dr. Beneše za presidenta letošního shromáždění Společnosti národů, zdůrazňovala v dřívějších letech vždy, aby dala činně najevo dobrou vůli Československa ke spolupráci bez třenic se všemi mírovými živly Evropy, byla řízena v těch případech, ve kterých hrozily určité komplikace, vždy s rozvahou, rozumem a mírností, takže jsme jí mohli přisvědčiti a ji schváliti jako shodnou nejen se zájmy celého státu, nýbrž i sudetského němectví a našich německých zemědělců.

Jako národnostní menšina měli jsme obzvláštní porozumění pro naprosto věrnou a oddanou politiku ke Společnosti národů, vždyť taková politika zahrnuje v sobě vážnost k povinnostem Společnosti národů, zvláště k smlouvám o ochraně menšin, ve Společnosti zakotveným. Proto schvalujeme také dnes politiku Společnosti národů, za jejíhož zástupce, nesvedeného na scestí, se hlásí pan ministr pro věci zahraniční ve svém posledním projevu. Jest to politika, kterou pan ministr pro věci zahraniční podle našeho uvážení velmi šťastně charakterisuje jako výsledek poznání, podle něhož by bylo největším vlastenectvím to, jež dovede spojiti zájem vlastního národa se zájmem všeobecným. Schvalujeme tuto definici tím spíše, že podle našeho mínění jest ji vztahovati nejen na poměry mezistátní, nýbrž i na poměry vnitrostátní. A chtěli bychom ve své vlastnosti jako mluvčí zájmů státních a sudetskoněmeckých zdůrazniti, že účinek takové zahraniční politiky, věrné Společnosti národů, není jen jejím, jak pan ministr pro věci zahraniční zdůraznil, samozřejmým doplněním vlastní vojenské síly, nýbrž musí nalézti své další doplnění ve vnitřní politice Společnosti národů. Rozumíme tím vnitřní politiku, která směřuje k tomu, aby vybudovala stát obývaný různými národnostmi jako národnostní svaz, ve kterém má být jednáno se všemi národnostmi jako se stranami stejných práv a stejných povinností. (Výkřiky.)

Věříme, že jsme k této doplňující poznámce tím spíše oprávněni, když pan ministr pro věci zahraniční znova zdůraznil slavnostní setrvání Československého státu na jeho mezinárodních závazcích k menšinám, což rádi a s dostiučiněním béřeme na vědomí, a prohlašuje nezakrytě ochotu odčiniti v té příčině nahodilé chyby a omyly.

Musíme při tom opakovati v této souvislosti to, co jsme již vždy a vždy znova říkali při dřívějších příležitostech ke kapitole zahraniční politiky. Základ pro zdárnou, silnou a ostatním světem respektovanou zahraniční politiku může tvořiti jen vnitřní soudržnost a celostátní solidarita různých národností sídlících v našem státě. A věříme, že dr. Beneš má co děkovati za svůj dnešní mezinárodní náhled a za dnes nepopiratelně velkou důležitost Československa v evropské politice nejenom svým značným diplomatickým schopnostem, nýbrž i tomu, že vždy může poukázati na to, že národnosti usídlené v tomto státě jsou v nezlomné solidaritě odhodlány udržeti a hájiti svou vlast.

My, zástupci sudetskoněmeckého zemědělstva, jsme byli první, kdož se hlásili podle klidného, vážného poznání stavu věci k nezlomné obraně státu, a můžeme s dostiučiněním prohlásiti, že se od té doby veškeré německé strany postavily fakticky nebo programově na stejné stanovisko. To je kladem československé zahraniční politiky, za nějž dr. Beneš má co děkovati sudetskému němectví, to je kladem státu, který velmi šťastně přidružuje k vnější obranné schopnosti obrannou schopnost vnitřní. To je klad, který také dr. Beneš ve svém výkladu uznal, když říká, že musíme dělat důsledně a vědomě vnitřní a vnější politiku, která spočívá na ženevských zásadách, a když dále kategoricky zdůrazňuje dobrou vůli dáti v harmonické spolupráci všech tříd a národností, které plní své povinnosti ke státu, vše, co jim podle práva náleží. Přijímáme tento slib s vědomím, že jsme své povinnosti k státu splnili se své strany vždy úplně. A protože se též hlásíme úplně a zcela k demokracii, podepisujeme také další Benešovo slovo a přejeme si jeho úplného uskutečnění: Náš stát se všemi svými požitky a právy patří těm, kdož demokraticky cítí, v demokracii věří a kteří přinášejí v duchu demokracie oběti, kterých dnešní pohnutá doba vyžaduje bezvýjimečně ode všech občanů. Použijeme příležitosti při jednání o rozpočtu, abychom se o tom konkrétněji vyjádřili.

Musíme však již dnes s vědomím své odpovědnosti jako státní strany a sudetskoněmecké národní strany konstatovati, že demokracie, jež znamená vzájemné poskytování obětí mezi státem a národnostmi, nedospěla u nás ještě nijak k úplnému uskutečnění. A to musíme v zájmu státu považovati za tím hodnější politování, když velká hospodářská krise, kterou všichni dnes trpíme, postihla naše sudetskoněmecké občanstvo dvojnásob silně. Již celý rok jsme ukazovali na tento smutný zjev, stále jsme znovu zdůrazňovali nezbytnou nutnost, aby byla poskytnuta vydatná pomoc našim lidnatým německým průmyslovým okresům, které se mezitím změnily v průmyslové hřbitovy a okresy hladu. Již před rokem jsme při stejné debatě o zahraniční politice při vysvětlování programu své strany varovali před tím, aby nebylo spatřováno splnění ochrany demokracie jen v čistě mechanických nebo politicko-technických prostředcích a ukazovali na to, že nejlepší porozumění najde u většiny našeho občanstva demokracie, která jeho národnímu a kulturnímu svérázu zabezpečuje jeho chléb, práci, pořádek, spravedlnost a ohled.

Od té doby se bohužel poměry v našem německém pohraničním území dále katastrofálně zhoršily (Výkřiky.) a následek toho není samozřejmě jen umírání hlady našeho sudetskoněmeckého občanstva, psychosa hladu, o které se mohli čeští intelektuálové teprve nedávno sami přesvědčiti, nýbrž i další nebezpečné tápání politické psychosy, před kterou jsme již loni co nejdůtklivěji varovali. A věříme, že to panu ministru pro věci zahraniční musilo dáti právě tak hodně přemýšlení jako nám, když při poslední vyzvědačské aféře četl, že velká většina obviněných se skládá z nezaměstnaných. Věříme, že můžeme panu ministru pro věci zahraniční uvésti na zřetel zoufalou hospodářskou i ostatní situaci německé pohraniční oblasti, neboť se při své poslední návštěvě v Mostě vyslovil sám s tak srdečným a neobyčejným porozuměním pro naši národnost, že naše sudetskoněmecké občanstvo načerpalo nejen novou naději, nýbrž že i říšskoněmecké úřady, které o nás jinak dovedou hlásiti zvláště negativní stránky, s uspokojením zaznamenaly stanovisko našeho ministra pro věci zahraniční.

Jestliže my tedy neodříkáme panu ministru pro věci zahraniční své schválení k jeho výkladu, děje se to proto:

1. Protože schvalujeme jako státu věrná strana každou politiku, která chce prostředky míru a přátelského vyrovnání se všemi sousedy vésti stát ke zdárnému vývoji.

2. Protože jako Němci vidíme ve Společnosti národů, jejíž politiku dělá dr. Beneš, instituci, ve které nyní znamenité síly usilují, aby se nelpělo na starých ustrnulých poměrech, nýbrž aby se formy vůle nové Evropy proměnily v nové životní evropské formy.

3. Protože jako německá menšina věříme, že můžeme čerpati novou naději z posledních projevů pana dr. Beneše v Mostě a z jeho nynějšího výkladu, že pro národní, kulturní, politické, hospodářské a sociální problémy našeho sudetoněmectví dá najevo stejné porozumění a stejnou dobrou vůli, jakou tak úspěšně osvědčil v problémech velké evropské politiky.

S těmito předpoklady hlasujeme pro výklad pana ministra pro věci zahraniční. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen pan posl. dr. Branžovský. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Branžovský: Slavná sněmovno! Jménem poslanců Národní obce fašistické dovoluji si přednésti toto prohlášení klubu (čte):

Předmět debaty lze rozděliti vlastně na 2 kapitoly. Je to předně otázka sankcí a Svazu národů, otázka Habeše, pak jsou to specifické otázky, otázky vztahů k našim sousedům a jaké z toho vyvodit důsledky či jaká opatření provésti. Chceme-li si o nějaké věci učiniti obraz, musíme nejprve uvážiti všechny složky sil, které spolupůsobí, zvážiti a oceniti jednotlivé herce na scéně, zjistit, kam cílí a co chtějí. Hlavní figurkou na šachovnici, figurkou dynamickou, jest Italie. Stát, který prodělal své "risorgimento", své znovuzrození, stát s národem, který vykazuje nesmírné populační přebytky, rozhodně největší z celé západní Evropy, stojí před nejhorší potíží přebytku lidí. Před válkou a ještě po válce dalo se to řešiti exportem lidského masa - viděli jsme zde italské dělníky na silnicích, na terasách, na betonových pracích, Italie vyvážela dělníky do Spojených států, do jižní Ameriky, do Anglie dodávala číšníky - ale dnes ocitla se v situaci horší. Mírová smlouva přidělila Italii, řekl bych, tu nejmenší kvotu území a co Italie dostala, je vlastně pustinou. Italové - a to se musí přiznati k jejich cti - snažili se nejdříve řešiti populační problém ve své vlastní sféře, na svém vlastním státním území, uvnitř svých hranic. Desetitisíce dělníků vrhli na pontinské bažiny, vysušili je, proměnili v úrodná pole, poskytli tak tisícům rodin obživu. Prováděli svou velkou "battaglia del grano", bitvu o zrno, zvýšili až na nejzazší hranice možnosti produkci potravin. Avšak to vše nestačilo na území, které jim patřilo podle mírových smluv V Cyrenaice proměnili obyčejné saharské písčiny píď po pídi velmi složitou kultivací v úrodnou půdu, aby získali nějaký hektar, na kterém by mohlo růsti obilí. A tak Italie chtíc nechtíc musí se obrátiti k svému smluvně zajištěnému právu; je to smlouva z r. 1915, kterou i Angličané signovali, smlouva o Habeši. Anglie, která tenkráte smlouvu signovala, Anglie, která by nejvíce měla státi na gentlemanském stanovisku, že smlouvy musí býti plněny, se nejvíce rozčiluje.

Druhou postavou v této hře, postavou vlastně pasivní, jest Habeš. Co to je Habeš, kdo to jsou Habešané? Poměrně malý semitský národ, sídlící kolem jezera Tana, který se vyznačuje kulturními a povahovými rysy, které se vymykají vůbec možnosti našeho chápání. Je to národ naprosto nekulturní a nevzdělaný, infekční nemocí řádí tam více než kde jinde, je to národ nesmírně surový; promiňte, že musím se zmíniti o tak odporné věci, ale je to všeobecně známo a bylo to publikováno, že totiž Habešané zajaté nepřátele kastrují způsobem nejsurovějším. Habešané jsou národem otrokářským, sama Anglie v "Bílé knize" z r. 1925 vypočítává celé stovky loupežných nájezdů, které prováděla tak zv. habešská armáda i s těmi svými rasy na území sousední anglické kolonie Kenya. Tisíce lidí vyvraždili a odvlekli do otroctví to vše je konstatováno v aktech Svazu národů. Proto nutno se diviti, jak takovýto národ, takovýto stát mohl býti přijat do Svazu národů. Naší ženevské delegaci se nedivím, protože každá nová členská akvisice pro Svaz národů byla novou satisfakcí: ejhle úspěch, a těch až dosud v ženevských věcech bylo velmi málo. Co se týče státu habešského, musíme rozeznávat původní historickou Habeš, která je tím malým, teritoriálně velmi omezeným územím u jezera Tana, pak to ostatní území, které z převážné části bylo teprve během posledních 40 let dobito ohněm a mečem, podrobeno, obyvatelé vyvražděni a zavlečeni do otroctví. To můžeme zjistiti ve spisech jak cestovatelů, tak také politických znalců všech evropských národů.

To nové území habešské je vlastně cílem italských aspirací a snad by k tomu nebývalo muselo dojíti, kdyby se bývali pánové zabývali také s tohoto hlediska věcí a zjistili, že vlastně zde by byl eventuálně předpoklad podle 22. článku Paktu národů zříditi mandát. Nestalo se však tak a hra se rozběhla plným tempem. Nejhlavnější postavení ve hře má však ten, kdo se chce státi režisérem. To je Anglie. Anglie pěstovala vždycky onu politiku splendid isolation, naprosto dokonalého oddělení, nezajímat se o věc druhého, netahat druhému kaštany z ohně, zasahovat jen tam, kde šlo o hru Anglie, ať již šlo o boj proti Napoleonovi, končícímu u Waterloo, ať šlo o krimskou válku či světovou, vždycky vidíme, že Anglie jen ve věcech pro ni důležitých se angažovala. Nyní pojednou apeluje Anglie na Svaz národů a uvádí jej v horečný pohyb. Bylo by naivní domnívati se, že snad Anglie opustí svoji věkovitou linii a že spoutá svůj osud s osudy těch větších či menších příslušníků Svazu národů. Jaká je vlastně role a zájem Angličanů v té věci? To je transafrický pás, anglická politika v Africe vlastně staletí se nese tím směrem, aby bylo vytvořeno souvislé pásmo anglických dominií od Kapského města až po Alexandrii. Byli to nejprve holandští sedláci, kteří byli vypuzeni, Cecile Rhodes dokončil to pak před 25 lety, pak přišla burská válka, oranžská republika zmizela z mapy, byla zavtělena, Burové byli podrobeni, pak přišla světová válka, která arondovala velmi výhodně anglickou državu na nejjižnějším cípu Afriky, byla to německá jihozápadní Afrika, a nejdůležitější, Angličané dostali německou východní Afriku, která dnes pod jménem kolonie Kenya je vlastně spojovacím článkem mezi Alexandrií a Kapským městem.

V místech rozhodných jeví se ovšem určitá slabina, je to přibližně ve výši Habeše, v místech, kde je známá historická Fashoda, kde již svého času francouzský major Marchand udělal Anglii určité potíže a těžko to tehdy Anglie likvidovala, tehdy se Angličané rozčilovali. Tam je třeba vyztužiti a rozšiřovati to pásmo, ovšem to by se mohlo státi jedině na účet Habeše. A tu také musíme hledati motiv oné idealistické "Bílé knihy" z r. 1925. Poněvadž Angličané pracují vždycky systematicky a pomalu, dala by se věc upraviti tak, že by zde byl za nějaký čas všelidský důvod ke zřízení mandátu, anektování nebo obsazení Habeše. A tu pojednou se tady objevila Italie, ne ze svévole, nýbrž skutečně z životní nutnosti, a uchvátila toto chystané sousto. Pochopitelně, že Anglie musí býti nad tím rozčilena. V tom směru jí to také nikdo za zlé míti nebude, ale má to otevřeně říci, oč jí jde. Mluví se zde o tom, že musíme za každou cenu zabrániti válce v Habeši, poněvadž z toho hrozí světový požár. Stejně, ba snad oprávněněji možno říci, že event. kdo by bránil válce, kdo by bránil tomu otevření bezpečnostního ventilu italského, mohl by přivoditi explosi toho přetopeného italského kotle a mohla by z toho jednoho krásného dne z ničeho nic vzniknouti daleko nebezpečnější evropská otázka.

S hlediska bělošského je pro nás kalkulace velmi jednoduchá. Podle statistiky Svazu národů je lidstva přibližně 1800 milionů. Z toho je 550 mil. bílých a 1250 milionů barevných. Barevní v zásadě se vyznačují daleko větší populační silou, populačními přebytky než bílí. A proto už i s tohoto hlediska nelze považovati za správné, hnáti ať tak či onak právě Italii, která skutečně vykazuje velký populační přebytek, do nějakého omezení porodů nebo snad omezení života. Pokud Japonci rvali bezbrannou Čínu, pokud bomby jejich válečných aeroplánů rozbíjely čínské vesnice a města a vytloukaly Číňany, národ to nesporně kulturní, staré jemné kultury, Svaz národů se spokojil s platonickými hovory o tom. Stejně zůstala bez výsledku válka v Grand Chacu, kde tisíce barevných i bílých hynuly, snad, říká se, pro zájmy nějakých petrolejářů. Svaz národů rovněž se nezmohl k energickému zákroku, když Německo frapantně porušilo mírové smlouvy a vydupalo si ohromnou armádu, abych tak řekl, vycenilo zuby na celou Evropu a svět. Svaz národů rovněž relativně zachoval mlčení, když si Anglie udělala s Německem svůj lodní pakt. Teprve když jde o hru Angličanů, o jejich koloniální obchod, exploitační zájem, teprve nyní musí Svaz národů s velikou vehemencí postupovati. Zde je právě cosi, co je na pováženou. Je to ocenění plánů, úmyslu, činnosti a výsledků té činnosti Svazu národů. A tu vidíme jen ten povážlivý fakt, že když Anglie potřebuje chrániti své transafrické pásmo proti Italům, tedy Svaz národů musí vystoupiti ve funkci. Když však na př. sousedé Německa jsou ohroženi jeho zběsilým zbrojením, Svaz národů se spokojil s projevem jakési nespokojenosti. Byla to chyba naší vnitřní i zahraniční politiky, že po celých těch 16 let jsme věřili v jakousi všemohoucnost a všeléčivost Svazu národů, nadstátní organisace, která však má jednu malinkou chybu, totiž že nemá skutečné exekutivy. Ona také v praksi by ta exekutiva byla sotva možná, poněvadž si nemůžeme představiti, jak by takový důstojník, řekněme Francouz, mezinárodního sankčního vojska měl potom event. dáti stříleti na francouzská města. Spoléhali jsme příliš na Ženevu, nespoléhali jsme dosti na vojáky, na děla a na opevnění. Snad by nebylo od místa při této příležitosti se zmíniti o tom, že by bylo také na čase honorovati tu směnku, která byla autoritativně vládními ústy vůči legionářům, vojákům, kteří bojovali za naše osvobození, akceptována letos 6. července na Staroměstském náměstí.

Nyní pokud se týče našeho stanoviska k věci, nehledě k těmto mezinárodním vztahům. Náš vývoz ocitá se skutečně v hloubi úpadku, to je nesporná okolnost. Nyní bychom mohli zaměstnávati svých 20.000 horníků kopáním uhlí, které bychom dodali do Italie, a bylo by placeno promptněji než zboží dodávané na jiná místa. Myslím, že skutečně nebylo zde na místě připojovati se k sankcím, jejichž výsledek konec konců je přece jen otázkou, je dosti problematický, a hlavně považuji za chybné, že jsme přijali sice vyznamenávající, ale přece jen naprosto odiosní funkci předsednickou při tom verdiktu nad Italií. Vždyť samo exposé říkalo, že naše vztahy k Italii se zlepšily. Pak však toto zlepšení patrně asi bude pryč a už italští fotbalisté nám to dali cítit. Myslím, že to budeme cítiti i jinde, a je škoda těch 300 milionů exportu do Italie. Proto tedy vycházíme z hlediska, že stanovisko, které bylo naší ženevskou representací zaujato, nebylo správné.

Nyní co se týče našich vztahů k sousedům, nejdříve k Polsku. Mnoho rozhořčení, mnoho rozčilení zcela oprávněného, ale musíme zase zcela objektivně posouditi, jak věci vypadaly, jak se vyvíjely. Již od raného středověku vlastně vztahy mezi námi a Poláky nikdy nebyly na trvalo dobré a od převratu, řekl bych, že jsou přímo zlé, přímo špatné a se strany polské naprosto nenávistné. My Čechoslováci můžeme skutečně říci s hrdostí, že jsme si vůči Polákům vedli velmi a velmi konciliantně a přátelsky. Nebylo tomu tak u Poláků. Již hned od převratu Poláci se svými bojůvkami napadali a páchali žhářství, vraždili. Ovšem potom přišel r. 1920, kdy v sovětsko-polské válce hrozila sovětská vojska zaplaviti celé Polsko, kdy se blížila k Varšavě, a tu jsme nedovolili provézti Polákům přes naše území výzbroj a výstroj. Chápu, že takové věci se těžko zapomínají, ale kdyby bylo dosti dobré a účinné vůle smazati, setříti tu nepříjemnou vzpomínku, bylo by se podařilo u nás dojíti mnohem dále a ne končiti tam, kde dnes. Ale opět jsme ukázali příliš dobráctví, příliš slabošství, když to tak dlouho muselo trvati, než bylo odňato exequatur polskému konsulu, který nejenom frapantně porušoval zásadu slušnosti hosta, nýbrž který přímo hrubě porušoval zákony státu, v němž byl akreditován. Snad té nynější vládě polské, té skupině, která je tak germanofilsky orientována, bylo dostatečným mementem to, jak dopadaly a jak probíhaly před nedávnem parlamentní volby, snad pochopí konečně rozhodující činitelé v Polsku, že tato cesta by se mohla státi eventuálně cestou ke čtvrtému dělení Polska, které by však potom sotva se dalo reparovati.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP