Čtvrtek 7. listopadu 1935

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je pan dr Luschka. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Luschka (německy): Vážené dámy a pánové! Exposé pana ministra pro věci zahraničí vysvětlilo v souvislosti s italsko-habešským sporem situační obraz ženevské politiky a dotklo se podle zvyku pana ministra více méně také všech problémů mezinárodní a evropské politiky. Můžeme s povděkem přijmouti, že aspoň tím je dána příležitost, aby i v poslanecké sněmovně před celým světem zaujali zástupci lidu stanovisko k aktuálným politickým a mezinárodním otázkám. Pan ministr se obíral v podstatě politikou Společnosti národů a prohlásil ji za podklad své politiky také v mezích československé zahraniční politiky. Méně se obíral nynějším bolestínem mezinárodní politiky, italsko-habešským sporem. Zopakoval sice dějinný vývoj sporné otázky a zevní skutečnosti, ale jak již pan řečník přede mnou řekl, diplomaticky se vyhnul nejchoulostivějšímu bodu, otázce sankcí. Zrovna s tohoto zřetele bychom si byli nejvíce přáli posudku, kterým by byl pan ministr posoudil situaci a vyjádřil se o politických a hospodářských důsledcích, i když je pochopitelné, že se nechtěl a nemohl vyjádřiti o vojenských opatřeních, poněvadž by to spadalo již do oboru předpovědí, což od něho nelze žádati. Pan ministr se snažil o krajní zdrženlivost a zdůrazňoval jen, že je žádoucí dobrý poměr k Italii. Domnívám se, že zdrženlivost již není u nynějšího temperamentního italského předsedy vlády otázkou, která by ho ještě zajímala. Je zde poněkud pozdě. Je myslím - zaujat nikoliv tím, co ještě bude, nýbrž tím, co se již stalo. A tu se náš ministr účastnil politiky Společnosti národů, stanovisko, které ostatně sdílíme, při čemž se také docela otevřeně vyjádříme o pokutových opa třeních. My s německé strany považujeme z ideálního stanoviska pokutová opatření tehdy za oprávněná, když jde o ochranu svobody cizího národa. To je zde v tomto případě a je to mravním odůvodněním pro pokutová opatření a zůstane jím také ve všech ostatních případech v budoucnosti, když jeden národ zamýšlí potlačiti národ druhý. S hlediska této mravní stráže jsou pokutová opatření ospravedlněna a my se naveskrz nechceme ideálně proti nim stavěti. Je otázkou, zdali tato pokutová opatření jsou druhou stranou míněna poctivě, zdali by některý z těch, kteří souhlasí se sankcemi, neholdoval na poli koloniální politiky svatému egoismu, kdyby k tomu měl možnost a moc. Problém kolonií může býti také oprávněným požadavkem, zvláště pro spravedlivější a stejnoměrnější zacházení se všemi národy v této otázce. Neboť každý národ má zájem na tom, aby možností vlastního dobývání surovin obohatil a zlepšil své hospodářství.

Není však mým úkolem zabývati se blíže touto otázkou, když to pan ministr sám nezvolil za předmět svých vývodů. Našim zájmem je zdůrazniti politiku Společnosti národů. K podstatné kapitole vývodů pana ministra, to jest k převzetí vedení politiky Společnosti národů Anglií, musíme otevřeně říci, že bychom my jako Němci neměli důvodu stavěti se proti tomu, jakož že se i s politického a národnostně právního stanoviska domníváme, že znamenalo pokrok, když se politika Společnosti národů v budoucnu přísněji utváří, především se ohradí proti zvláštním zájmům některých členů Společnosti národů a tak se vskutku může státi určujícím činitelem evropské politiky - přání, které již dávno chováme. Ať se budoucí Společnost národů nečlení více podle vítězů a poražených a nechť působí jen pro společné kulturní zájmy a mezinárodní spravedlnost.

Otázka sankcí má ostatně pro samou Společnost národů svůj zvláštní význam. Zajisté není jenom otázkou moci, zda Společnost národů pronikne se svými pokutovými opatřeními s úmyslem pokořiti útočníka. Zde jde také o existenční otázku Společnosti národů. Musí se teď v poslední hodině snažiti občerstviti svou již hodně vybledlou vážnost a státi se zase tím, čím měla býti s počátku, první autoritou v mezinárodní politice. Samourčující funkce spravedlivě účinkující a všechny zájmy zastupující Společnosti národů je také zájmem, který máme my, sudetští Němci. Nechceme však zříti, a o tom jsme ani dříve nenechávali žádných pochybností v podobných debatách, aby se politika Společnosti národů zpitvořila mnohými pakty a zvláštními smlouvami, které se staly zatím v mezinárodní politice více méně rozhodnými.

Pan ministr dr Beneš vidí v přátelských smlouvách a v soustavě paktů určitou reservu, aby se dosáhlo maxima jistoty. Domníváme se, že se těmi smlouvami a systémem paktů nezesílí jistota a politika Společnosti národů, nýbrž naopak lehce zkříží a zeslabí a že právě tato soustava smluv ohrožuje opětovně ideální úkol Společnosti národů, prováděti mírovou politiku. A kdyby bylo zapotřebí důkazů, že toto pojetí není jenom tak vzato ze vzduchu, nýbrž může býti velice konkretně dokázáno, je to teď situace, ve které se nyní nachází francouzský předseda Laval k Italii. Kdyby nebyl 7. ledna letošního roku uzavřel přátelskou smlouvu s Italií, nestál by dnes mezi dvěma ohni, aby se přesto v rozhodující chvíli musel rozhodnouti pro silnějšího spojence a Italii prostě opustiti. A to je právě charakteristické pro možnost, že taková politika paktů a vojenských smluv vede k zápletkám a že se může státi svěrákem, který pro budoucnost jistě bude působiti odstrašujícím příkladem. To je otázkou míru, o kterou se nyní jedná při snahách obzvláště také ministerského předsedy Lavala. Mír má býti co možná brzy obnoven. Snahy zde jsou a přece stále vždy znovu slyšíme, že se pro ně nenachází zřejmý podklad. Marný průběh těchto mírových snah nevykázal až dosud positivních výsledků a čím déle trvají, tím méně mohou dáti náhradu za to, co se zmeškalo, aby se tomu sporu v pravý čas zabránilo. Po vyčerpání protivníka je zde konečně vždy nějaký mír a uzavření míru je pak přirozeně jen důsledkem války, ale nikoliv zásluhou mírových snah.

Druhým případem, který se nás týká, kde se rovněž můžeme příště octnouti v nesnázích z přátelských smluv a paktů, je naše přátelská smlouva se sovětským Ruskem, která se stala, jak se nyní již otevřeně přiznává, aspoň manévrující smlouvou. V této přátelské smlouvě se nalézají příčiny ve spojenectví s Francií, která se stala předchůdcem této smlouvy a systémem svých smluv přivedla i náš stát k přátelským smlouvám. (Německé výkřiky: Francie ji ani neratifikovala!) Pravděpodobně to také potrvá ještě delší dobu.

Jistě zde rozhodla francouzská politika: "jeden za všechny, všichni za jednoho." Ministr představuje tuto přátelskou smlouvu jako neškodnou. Prohlašuje o ní, že nesměřuje proti nikomu. Je-li tomu tak, musí se člověk, jako rozumný poslanec jenom tázati: Proč se pak vůbec uzavřela? (Souhlas.) A i kdyby byla doprovázena zvuky, znějícími panslavisticky anebo národně panslavisticky, aby tato smlouva byla učiněna většině poslanecké sněmovny vhodnou, jest to přece jen věcí, která vybočuje daleko z hranic přátelských smluv, zvláště, když se uváží účel komunistů a komunistické internacionály, který spočívá ve světové revoluci, pro kterou je nástrojem rudá armáda, o kterou zde, podle vysvětlení ruského komisaře války ze dne 1. května t. r., hlavně jde. Tedy, tak neškodná nemůže býti tato věc, zato jsou nebezpečí, která z toho mohou vzniknouti, příliš veliká, jak velice jasně již pan řečník přede mnou vyložil. Může se velmi lehce státi, že se staneme nejen pro vnější, nýbrž předně pro vnitřní poměry obětí této smlouvy, kterou jsme uzavřeli (Posl. Beuer [německy]: Jste pro či proti?) - k čemuž tvoří východisko vaše včerejší řeč. (Posl. Beuer [německy]: A ha, přiznal barvu!) Že nejsem komunistou, to vědí všichni již od 15 let, proto nemusím teprve přiznávati barvu. Co bylo včera úvodem, je zajisté novou obdobou československé politiky a bude jistě hráti pro budoucnost nikoliv nepatrnou úlohu, zvláště tenkráte, když je a zůstane v souzvuku se zahraničněpolitickými smlouvami. (Posl. Schenk [německy]: A papež se ujme italských nároků!) S tím se budete pravděpodobně méně zabývati, k tomu nejste povolán.

Otázka smlouvy s Ruskem se může tedy státi také otázkou vnitřních poměrů a celé orientace československé politiky, při čemž vůbec netajíme, že odmítneme chtíti spolupůsobiti v té politice, která učiní i u nás ožehavým nebezpečí bolševické světové revoluce.

Sympaticky působilo naproti tomu v exposé pana ministra zdůrazňování přátelství, kterého si přeje ve stycích s Rakouskem. Bez vztahu - a to zdůrazňuji - k vnitřním vládám v Rakousku mohu tvrditi, že si nikdo tak nepřál přátelství Československé republiky s Rakouskem jako my, němečtí křesťanští sociálové, že bychom vítali, kdyby tyto hospodářsky a kulturně mnohonásobně s sebou spjaté státy vstoupily do poměru, který odpovídá trvalému a jistému přátelství.

Pan ministr se zmínil při perspektivách zahraniční politiky také o vlivech na vnitřní politiku a prohlásil za heslo a hlavní slovo svého exposé Československou republiku jako stát míru a loyální mezinárodní spolupráce. Na této cestě ho mohou samozřejmě následovati všechny německé aktivistické strany, nechť jsou v oposici či nikoliv. I my máme vynikající zájem na tom, aby stát prováděl mírovou politiku a loyální mezinárodní spolupráci učinil podkladem své politiky, již z důvodu nám nejbližšího, že jsou s mezinárodní loyální spoluprací a s mírovou politikou Společnosti národů uznány také závazky, které nám prospívají smlouvou o ochraně menšin, jež je podstatnou součástí samého paktu o Společnosti národů. Podle slov ruského ministra pro věci zahraniční Litvinova, které se staly slavnými, je možný jen nedělitelný mír. Můžeme právě tak tvrditi, že pro nás také pakt o Společnosti národů musí býti nedělitelným paktem. Všechna ustanovení paktu o Společnosti národů musí býti v mezích a ve smyslu této politiky plně a stejně oceněna, jakož i loyální a to úplné provedení těch ustanovení, která nám umožňují jistotu naši existence jako Němců v československém státě. K tomu máme přirozené a národnostněprávně dané právo, kterého se nesmíme nikdy vzdáti, kterému bychom se neobětovali nikdy jinak, než s celým odevzdáním a láskou k svému lidu. Od tohoto nedělitelného paktu o ochraně menšin očekáváme také jenom udržení naší velké národnostní menšiny ve státě.

Nejsme zde v historických zemích jenom menšinou ve všedním smyslu slova. Jsme, jak i pan ministr pro věci zahraniční před několika dni v Mostu prohlásil, osudem spjati po staletí v tomto státě. Pan president republiky prohlásil, že jsme organickým činitelem státu. Nechceme býti ničím jiným. Chceme jen, aby se toto uznání uplatnilo rozhodně také činem, když jsou naše životní zájmy v nebezpečí. Pan ministr s toho hlediska i tentokráte otevřeně a jasně prohlásil, že on jakož i národnostní většina ve státě mohou přiznati, že jsou mravně a také politicky dosti silnými, přiznati se ke všem chybám, které se staly, aby je napravili. Věřím těmto slovům a hned bych chtěl ukázati na možnost, na místě skutkem dosvědčiti, že je tato vůle se zřetelem k našemu lidu míněna vážně a poctivě. Když na př. musíme zjistiti u opavského školního výnosu, že jsme byli nejradikálnějším způsobem připraveni o právo našeho lidu na vyspělé školství - školní třídy se ruší, početný klíč se určí na 42 německých žáků, zatím co české školní třídy nevykazují ani 20 žáků - a při čemž se hned z počátku prohlašuje, že je zbytečná a marná každá námaha o nápravu této věci... (Posl. Špaček: Na německé škole v Novém Vrbně je 9 dětí! Já na ně platím!) Ano, pane kolego, děti, o které zde jde, jsou vskutku německé děti, které mohou jíti tímtéž právem do opavských škol, jako přicházejí denně sta českých dětí v době vyučování do Opavy, aby docházely do škol města Opavy. Nechceme nic jiného, než aby nastalo stejné zacházení, aby naše oprávněné námitky nad početnými základy byly přezkoumány a aby pak podle této společně zjištěné skutkové povahy následovalo jednotné řešení školní otázky. Všechny námahy na tomto poli, všechny intervence zůstaly úplně marné a ztroskotaly na bezohledném prohlášení, že se zde nesmí nic měniti. Proto tyto skutečnosti, u nichž se projevuje spíše všechno jiné než rovnoprávnost v těchto školských věcech, způsobily přirozené roztrpčení, jež musí býti napraveno, má-li se opravdu obnoviti ovzduší míru a loyální spolupráce. Nemožnost zachrániti ve školských věcech alespoň to nejmenší, nevzbuzuje pocit, že máme rovnoprávnost podle ústavy a stejné zacházení ve školství, jež, podle mého mínění, má býti v ovzduší mezinárodního napětí spíše než jindy vyňato z rámce denní politiky a jenom kulturně hodnoceno. (Potlesk.)

Druhý případ, který také působí vážné obavy, kam dospějeme, když se vždy povolí nejradikálnějším požadavkům krajně nacionalistické pravice, je příznačný: Článek v časopise "Stráž Moravy", ve kterém jistý učitel Sedláček z Olomouce podává zcela bez závad, tedy se souhlasem censorovým, zprávu, jež nás přímo překvapila. Navrhuje, aby se odňaly děti ze smíšených manželstev na počátku školní povinnosti rodičům a poslaly do českých škol, aby se neodrodily české národnosti. Když se již doporučuje odnímati děti, nechce to býti začátkem vůle zatočiti s námi? (Posl. Špaček: To jsou české děti!) Ze smíšených manželstev, pane kolego, kde aspoň jeden z manželů je německé národnosti? (Posl. Špaček: Mají býti všechny německé!) S toho hlediska vás mohu uklidniti! Mohl bych vám uvésti číslice, kde jsou zaplňovány české školy z 9 až 10% německými dětmi. (Výkřiky posl. Špačka.) Běžte do Malé Morávky v okrese bruntálském. Nemám v úmyslu obšírně to rozváděti, protože jsem přívržencem loyální spolupráce, a neříkám to proto, abyste zde našel také ještě pro další školy kámen úrazu, nýbrž jenom proto, aby byla dána s vůlí pana ministra možnost dáti nám nejméně to, co nám prostě podle dobrého práva, podle požadavků rovnoprávnosti a zajištění v menšinové smlouvě nemělo býti vzato. Žádám jen samozřejmost - ale aby ji soustavně prováděly všechny úřady, které zde nejsou proto, aby dělaly nacionální politiku - aby Němci byli považováni za plnocenné státní občany. Stalo se však, že v opavských školních třídách byla radniční strana křesťanských sociálů potrestána za to, co se stalo 19. května, zač může býti křesť.-sociální strana nejméně hnána k odpovědnosti; to připustíte. My, Němci, jsme velice skromní a nechceme více, než aby k našim požadavkům a zájmům v otázkách školství přihlížely státní úřady občansky; chceme, aby občanská rovnoprávnost v otázkách školských byla také konkrétně vyjádřena. (Souhlas.)

Další příklad, jenž je přímo pohnutkou žasnouti nad praksí, je jmenování do zemských a okresních zastupitelstev. Podle mého mínění jsou úřady povolány provésti zákon. Nejsou však oprávněny opravovati zákonodárce a tím zákon měniti nebo zhoršovati. Když se výslovně ustanovuje v zákoně, jako o reformě správy, že se jmenování má státi podle národnostních poměrů vedle poměrů kulturních, sociálních a hospodářských, mělo by se tak postupovati za všech okolností, a když je zvoleno v zemi Moravsko-slezské 10 německých zemských zástupců ze 40, mělo by býti podle téhož klíče ze 20 jmenovaných 5 Němců. Byli však, bohužel, jmenováni jen 3, takže jmenováním byl poměr zhoršen. Stejně se tomu stalo i v Čechách při zemském jmenování a především při jmenování do okresních zastupitelstev. Křesťansko-sociální strana byla zde také opominuta. Byl to tak řečeno trest, který jí zde byl uložen. Pánové, kteří měli již v dřívějších parlamentech čest býti členy poslanecké sněmovny, vzpomínají si snad na dobu, když se stala reforma správy zákonem. Jak jsme se museli my, křesťanští sociálové, obětovati proto, že jsme hlasovali pro reformu správy, my, kteří jsme byli pronásledováni nejvíce právě těmi, kteří teď mají z ní největší užitek, totiž německými sociálními demokraty. Za to, že jsme byli tenkráte věrně a loyálně ukázněni, že jsme vytrvali u reformy správy, byť to stálo naši vlastní stranu těžkou oběť, byli jsme nyní při jmenování do okresních zastupitelstev hladce opominuti. Není to žádný vděk, jenom trest za to, že jsme tenkráte vytrvali. Toto mravní dostiučinění je na naší straně a chceme jenom doufati, že se jednou snad ještě dostaví poznání, že takové precedenční případy nepůsobí dosti příznivě na pohotovost politické podpory. Doufáme, že tento ohled nalezne u stran, které spolupůsobily při uzákonění reformy správy, příště svoje ocenění.

Jest ironií osudu, že jsme byli právě my jako strana opominuti při provádění zákona o reformě správy, ale snad to není konečně to nejhorší. Mnohem nepříjemnější a významnější je duševní sklíčenost, která se z takových příčin vzmáhá v našem obyvatelstvu a jež jest podle mého mínění nejtěžším bodem pro sudetsko-německé politiky, přejí-li si poctivě ovzduší míru, jak ho chceme poctivě my. Můžeme panu ministru pro věci zahraniční děkovati za jeho upřímná slova, která řekl na konci svého exposé a která prohlásil za svou vůli: "Jdeme, odmítajíce násilné převraty a přenáhlené pokusy, na evoluční cestě nepřetržitě vstříc vyššímu stadiu politické, sociální a hospodářské činnosti a není pro nás pouhou frází, když znovu zdůrazňujeme, že máme vždy a za všech okolností dobrou vůli všem třídám a národnostem, které u nás žijí v souzvučné spolupráci a plní ke státu svou povinnost, dáti vše, co jim podle práva náleží." Jest to vyznání, které musíme my, aktivisté s německé strany od prvního do posledního slova spolu podepsati jako cíl též naší politiky a jsme, ctěný pane ministře, v teorii zajedno. Prosíme jen, hleďte co možná brzy vytvořiti také praksi. Po této stránce jsme my, křesťanští sociálové, odedávna považovali za svou povinnost otevřeně prohlásiti, že hledíme na cestu, kterou pan ministr naznačil, také jako na svou cestu. Provádíme aktivistickou politiku spojených národů. Naše hledisko je podmíněno tím názorem, který pan ministr zde ve svém výkladu uvedl. Chceme jíti touto cestou, rádi přijímáme slib a žádáme, aby byl co možná brzy patrný u našeho lidu. Naše stanovisko směřuje přes úzkou stranickou politiku k politice lidové, která může a bude míti v tomto státě právo a trvání, když je i na druhé straně vůle s námi se na této cestě sejíti. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Aniž bychom se vším souhlasili, co pan ministr uvedl jako své mínění - jiné věci, které byly uvedeny, jsou zase v přímém rozporu s našimi názory - chci znovu prohlásiti, že podporujeme politiku Společnosti národů a s tohoto hlediska dáváme na jevo svůj souhlas s výkladem pana ministra tím, že jej schvalujeme a béřeme na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Borkaňuk. Dávám mu slovo.

Posl. Borkaňuk (malorusky): Svá první slova s této tribuny věnuji otázkám zahraniční politiky, které se týkají východní části republiky. Ale dříve než se budu zabývati těmito otázkami, dovolím si jménem pracujícího lidu Podkarpatí zaslati bratrský pozdrav pracujícím Sovětského svazu, zvláště pracujícím sovětské Ukrajiny, kteří dnes světí 18. výročí svého vítězného října.

Dnes na ulicích Kijeva, na ulicích Charkova pochodují sta, tisíce, miliony pracujících, s radostí počítají úspěchy, jichž dosáhly na cestě socialistického vybudování, a tyto úspěchy nejsou malé. Sovětská Ukrajina, jejíž hospodářství r. 1918 ničila Vilémova vojska, kterou ničila vojska protirevoluce, Petljury a ruských bílých gard, tato země jest dnes zemí moderního socialistického průmyslu, je zemí Dněprelstanů, zemí průmyslových obrů. Sovětská Ukrajina, ve které dříve pracující sedláci sténali pod karabáčem ruských, polských a ukrajinských statkářů, je dnes zemí moderního kolektivního hospodářství. Pracující lid sovětské Ukrajiny může se dnes hrdě pochlubiti svým rozvojem kultury ukrajinské formou, socialistické obsahem. Na sovětské Ukrajině pracující si budují svůj užitečný, kulturní, šťastný život.

Nám všem je znám Rosenbergův plán, podle něhož německý a polský fašismus připravuje válku proti sovětské Ukrajině, chce odtrhnouti sovětskou Ukrajinu od Sovětského svazu a proměniti ve svou kolonii. I ukrajinská protirevoluce v poslední době v čele se svou UNDO vstoupila úplně do služeb německého a polského fašismu. Štvanicí proti Sovětskému svazu usiluje získati pracující vrstvy na území Západní Ukrajiny pro vojenské plány německého a polského imperialismu.

Totéž dělají na Podkarpatí Vološinové, Braščajkové, kteří také štvou proti Sovětskému svazu a svým spojením s ukrajinskou protirevolucí konají tutéž službu. Ale pracující vrstvy Podkarpatí s největší sympatií sledují velké úspěchy svých bratří na sovětské Ukrajině a stojí na stráži jejich svobody. Pracující vrstvy Podkarpatí radostně uvítaly, že československá vláda změnila svou dřívější politiku k Sovětskému svazu, navázala s ním styky a uzavřela smlouvu o vzájemné pomoci. Pracující vrstvy Podkarpatí budou bojovati pro dodržení této smlouvy, budou všemi silami usilovati, aby mírové styky mezi Československem a Sovětským svazem zesílily.

Pan ministr dr Beneš ukázal ve svém výkladu, jak silně je napjaté dnešní mezinárodní postavení a že od poslední světové války snad nikdy nebyl tak ohrožen mír ve střední Evropě jako dnes. Myslím, že není příčin, abychom vyvozovali optimistické důsledky o situaci Československa. Nebezpečí války ohrožuje také Československo. Německý fašismus s pomocí své expositury, Henleinovy strany, připravuje půdu pro své válečné, loupežné úmysly nejen v německých územích republiky, nýbrž s pomocí rozličných svých agentů připravuje půdu pro své plány ve východní části republiky, na Slovensku a Podkarpatí.

Je známa koncepce některých sousedních fašistických plánů o rozdělení Slovenska a Podkarpatí, o společné hranici mezi fašistickým Polskem a Maďarskem. Německý fašismus obrací zvláštní pozornost na Podkarpatí, protože Podkarpatí je důležitým strategickým bodem v nynější mezinárodní situaci, neboť Podkarpatí spojuje Československo s Rumunskem a přes Rumunsko se Sovětským svazem. Německý fašismus připravující válku proti malým zemím střední Evropy a zvláště proti Sovětskému svazu, usiluje přetrhnouti toto spojení, usiluje dostati do svých rukou tento strategický bod, a není náhodou, že na Podkarpatí stále častěji přijíždějí fašističtí agenti z Berlína. Není také náhodou, že Henleinova strana vysílá na Podkarpatí své poslance.

Nejsou to ovšem hlavní činitelé, kteří mají připraviti půdu ku provedení výše zmíněných plánů. Hlavní činitelé na Podkarpatí jsou lépe maskováni. Těmi činiteli jsou především Fencikové, najatí sluhové Kramářů, Hodáčů, Stříbrných, těmi činiteli jsou vůdcové maďarských buržoasních stran, kteří rozšiřují iredentu v maďarských krajinách, kteří i zde se vyslovují a staví proti přátelským stykům Československa se Sovětským svazem. Takovým činitelem jest i Vološin a Braščajko, kteří se spojují s ukrajinskou protirevolucí, která jest ve službách německého a polského fašismu. Těmi činiteli jsou i vedoucí osobnosti t. zv. kurťakovské strany. Slyšeli jsme sice dnes jakési prohlášení pana Bródyho, že schvaluje navázání styků se Sovětským svazem a že bude hlasovati pro výklad pana ministra Beneše, ale bylo by pro nás velmi zajímavé věděti, jak dalece je tento projev myšlen vážně. Známe činnost kurťakovců na Podkarpatí a domníváme se, že dělají taková. prohlášení spíše ze strachu, a nikoliv z dobré vůle a pevného přesvědčení.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP