Středa 6. listopadu 1935

Ke slovu se přihlásil p. předseda vlády dr Hodža. Dávám mu slovo.

Předseda vlády dr Hodža: Slávna snemovňa!

Postavený súc, rozhodnutím pána prezidenta republiky zo dňa 5. listopadu, v čelo vlády, prichádzam k vám, dámy a pánovia, menom vlády i menom svojím s prosbou o podporu, ktorá je ústavným predpokladom a zdrojom výkonnej moci demokratického štátu. Vzhľadom na to, že vláda nepodala demisiu a jej vnútorná kontinuita trvá, je samozrejmě, že i s novým predsedom chce a bude pokračovať v prevádzaní programu, obsaženého vo vládnom vyhlásení z 18. června t. r., v úplnom súlade s dosavádnymi osvedčenými zásadami našej politiky vnútornej a zahraničnej. (Výkřiky komunistických poslanců.) K nastávajúcim úkolom nášho zákonodarstva a našej štátnej správy prednesiem akčný program vlády podrobným výkladom v rozprave o štátnom rozpočte. Známe svoje problémy a nebojíme sa ich, cítime sa dosť jednotnými a silnými pokračovať v ich riešení v naprostej shode a s pevným odhodlaním dovŕšiť politickú a hospodársku konsolidáciu doma a obhájiť pozíciu Československa medzi národmi. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

2. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministra zahraničních věcí dr Beneše, učiněném v 8. schůzi sněmovny dne 5. listopadu 1935.

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté v dnešní prvé schůzi.

Lhůta řečnická jest 60 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Sidor, Slanský, Rázus, Borkaňuk, dr Wolf a Śliwka; na straně "pro" pp. posl. Stivín, Světl í k, Kögler a Hrušovský.

Dávám slovo p. posl. Stivínovi.

Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Mám promluviti k prohlášení pana ministra zahraničních věcí jménem klubu čsl. soc.-dem. strany dělnické, abych vyznačil stanovisko, jež ona i při společném prohlášení koaličních stran k tomuto exposé zaujímá se svého hlediska dělnického a socialistického.

Osnovou prohlášení p. ministra zahraničních věcí byla slova "chceme jen klid a mír". Litujeme, že neslyšíme stejná slova také z úst našich sousedů, kteří naopak dávají nám velmi často na jevo, že jejich touhy a snahy jsou zcela odlišného rázu. Nehodlám dnes již vzhledem k tomu, jak své stanovisko k těmto otázkám formuloval pan ministr zahraničních věcí i kol. Hampl jménem koalice, se těmito našimi sousedy podrobněji zabývati, přesto, že jedni z nich k nám posílají vrahy, druzí žháře, třetí party s ekrasitem, čtvrtí falešné peníze, pátí nadávky v rozhlase, šestí Habsburky a hostí Jedlicsku a jiné štvance nebo provádějí u nás rozsáhle organisovanou špionáž. Soudím, že všecky tyto věci lze dnes shrnouti pod jedním tvrzením: Víme, že státy s diktátorskými režimy jsou jako nekonečný šroub hnány do dobrodružné politiky, která končí válkou, a že všecky tyto snahy jsou dnes ve svých důsledcích velmi význačně charakterisovány těmi konci, ke kterým dospívá dnes Italie, a že také všecky ostatní státy, které by chtěly podobnými cestami kráčeti, ať už jsou to naši sousedé či nikoliv, dojdou k jednomu a témuž konci.

Bylo-li zde řečeno, že my, Československo, jsme klíčem celé poválečné stavby středoevropské, pak jen litujeme, že vedle tohoto našeho klíče se v jiných státech používá paklíčů, které jistě nemohou vésti k tomu, aby zde byl klid, aby zde byl pořádek.

Jistou část exposé p. ministra zahraničních věcí zaujala také otázka ochrany menšin. My jistě máme tak čisté svědomí v této věci, jak to vyjádřil p. ministr zahraničních věcí, a díváme-li se na poměry sousedů okolo nás, mohli bychom právem říci, že máme-li u nás určité závazky pro ochranu menšin, u našich sousedů by potřebovali určité závazky pro ochranu většin. My vidíme dnes v celé Evropě, že nebezpečím pro mír jsou právě ony státy - a to chci právě v dnešní své řeči zdůrazniti - ve kterých byl potlačen, udušen socialismus nebo ve kterých se dosud socialismus nedopracoval k platnosti. Mír ohrožují a ruší státy, kde není socialismu, kdežto naopak ve státech, kde socialismus hraje určitou politickou roli, je tento mír chráněn pod vlivem dělnických, socialistických a tedy v pravém slova smyslu mírumilovných stran, pokud jde o styky mezinárodní.

V těchto dnech bylo tomu právě 6 roků, co jsme vzpomínali výročí velikých krachů na bursách plodinových i peněžních v Americe, jež byly signálem, že počíná veliká a těžká světová krise. My vstupujeme do 7. roku této krise ve znamení velikých zmatků, ve znamení velikých bojů, ve znamení strašného utrpení pracujících vrstev, jako by se všichni běsové rozpoutali kolem nás i u nás, aby ničili všecko to, co bylo dříve budováno a vybudováno.

Letošní exposé p. ministra zahraničních věcí velmi význačně podškrtlo činnost a zásluhy a rostoucí význam Společnosti národů. Mohu říci, pokud jde o zájmy dělnické, jež se dotýkají vzrůstu moci a síly Společnosti národů, že zde máme co činiti s jistou složkou, která může hráti v řešení dělnické otázky v této krisi, bude-li ovšem Společnost národů růsti ve své moci a síle, značnou roli. Je to mezinárodní ochrana práce ustanovená zřízením Mezinárodního úřadu práce. Čteme-li dnes úmysly, které byly v předmluvě k těmto usnesením určeny jako plán pro činnost úřadu práce, pak vidíme, že jeho činnost dnes právě tak není dostatečná, jako nebyla do nedávné doby dostatečná činnost Společnosti národů, a můžeme vysloviti naději, že čím silnější a mocnější bude Společnost národů, tím silnější, mocnější a průbojnější bude také činnost Mezinárodního úřadu práce.

V předmluvě k ustanovením o Mezinárodním úřadu práce se praví, že tato organisace se má starati o přiměřené pracovní hodiny, o ustálení maximálního pracovního dne a týdne, o najímání pracovních sil za slušných existenčních podmínek, o ochranu dělnictva proti profesionelním chorobám a úrazům, o ochranu žen a dětí, o spravedlivé důchody starobní a invalidní, o ochranu dělníků v cizině, o zajištění svobody odborového sdružování a odborného vyučování. Myslím, že tento program Mezinárodního úřadu práce je velmi bohatý a už sám o sobě by stačil k tomu, aby dělnická třída jevila největší zájem o budování instituce Společnosti národů.

Mluví se velmi mnoho o krisi demokracie. Setkáváme se s tímto tématem téměř od té doby, co demokracie po světové válce nabyla moci a síly, ale my vidíme, že v některých státech skutečně demokracie, po válce nastolená, byla zdeptána pod vlivem zjevů a vlivů, které vyrůstají ze světové hospodářské krise, a které upravily půdu různým pokusům diktátorským šířením zoufalství, bezradnosti a nejasnosti.

Věci dospěly až tam, že dnes stojíme opět před jevištěm velké a možná dlouhé války, nebude-li učiněno opatření tak rázné, aby tato válka byla brzy skončena. Už znovu zase se rozvírají ty strašné obrazy moderní války, uplatňují se zvýšenou měrou ještě nové, zdokonalené vynálezy z doby po světové válce. Ale na druhé straně vidíme, že proti těm zjevům, které vyvrcholily habešskou válkou, vyrůstají na druhé straně zjevy, které potvrzují, že socialismus není smeten, že není vidět ve světové politice jeho oslabení, že se prostě ty ztráty, které socialismus jako světový činitel utrpěl, zase na druhých stranách vynahradily.

Pokud pozorujeme politické důsledky těžké hospodářské krise, můžeme viděti vyrůstat na jedné straně pokusy o fašistické režimy, a na druhé straně poznání dělnictva, poznání pracujících vrstev, poznání socialistů, že socialismus je jediným východiskem z dnešní krise.

Můžeme viděti ten zjev, který známe i z krisí dřívějších. My jsme viděli, že z velké evropské hospodářské krise v letech čtyřicátých vzešly veliké pokroky buď cestou revoluce, nebo cestou mírnou, v otázce konstituční i v otázce sociální, my jsme viděli, že velká, těžká a dlouhá patnáctiletá krise, která počala vídeňským krachem r. 1873 a trvala až do roku 1888, vytvořila vlastně základny pro dělnické hnutí soc. demokratické, poněvadž vedla k poučení dělnictva, kam vedou poměry za dnešního kapitalistického zřízení a čeho je třeba činiti, aby tento systém byl odstraněn, aby nastala náprava taková, jež by znamenala vyřešení otázek sociálních.

Řekl jsem už, že pan ministr zahraničních věcí položil zvláštní důraz a věnoval valnou část svých vývodů Společnosti národů. Myslím, že je dosti smutné, musí-li pan ministr zahraničních věcí u nás mluviti do našich vlastních řad, do řad politiků českých a slovenských, aby neodporovali nerozumným způsobem té politice, kterou z důvodů velmi jasně a důrazně uvedených sleduje náš stát ve spojitosti a na půdě Společnosti národů. Jest smutné, že musí vycházeti takové napomenutí do našich vlastních řad a já bych ty pány, jichž se tato, řekl bych, polemika pana ministra zahraničních věcí týkala, upozornil, aby než půjdou na tuto tribunu v nynější rozpravě, vzali si do rukou řeč p. kol. Szüllö, maďarského politika, který mluvil před několika hodinami v této sněmovně. Podle sdělení, které mi učinili kolegové maďarské řeči znalí, uvedl právě tytéž argumenty o velikášství naší zahraniční politiky, o nebezpečí politiky z účasti na sankcích a o přílišném spoléhání se na Společnost národů, tedy tytéž argumenty, které uváděny bývají u nás v "Národních listech" a v listech fašistických a polofašistických. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

Dovolte mi, abych šel trochu do minulosti, pokud jde o Společnost národů a její Pakt. Společnost národů prožívala v posledních letech své, řekl bych, mrtvé období, ztratila velmi mnoho na vážnosti, zklamala mnohé naděje, které k ní byly připínány. Psalo se veřejně o jejím úpadku, dokonce o jejím rozpadu a rozchodu; a když se dnes karta obrací ke prospěchu, jest třeba připomenouti, jaký byl počátek této Společnosti národů. Historik likvidace světové války, pan Rudolf Procházka, vzpomíná ve své knize, jak již před světovou válkou velký americký president Wilson zabýval se touto myšlenkou organisačního spojení všech národů. Líčí, jak již na počátku války 1914, když se počínají rozvíjeti válečné hrůzy na všech frontách, Asyuith, anglický politik volal, že tato válka musí skončiti vytvořením organisace, která by válce zabránila; a tu praví zmíněný autor, že "nábožensky inspirovaný filosof, který v době osudové srážky světového imperialismu stál právě v čele veliké demokracie zámořské a který měl tudíž postavení zároveň dosti vzdálené a povýšené i dosti autoritativní a mocné, aby mohl využíti jediné příležitosti americké arbitráže k úžasnému experimentu, vytvořiti z celého civilisovaného lidstva jednu společnost, velkou společnost národů jednotného mravního řádu a konečně snad i jednotný stát, stát všech států, nadstát jednotného občanského práva." Věci nabývaly konkrétnějších forem, čím dále válka trvala a když se schylovalo k mírové konferenci, byly zde již hotové plány Angličanů, Američanů, Francouzů, z nichž pak společný výbor vytvořil záhy po zahájení mírové konference základní zásady Paktu o Společnosti národů. A když se mluví o tom, že jsou u nás proudy, které si libují v kritisování této instituce a snad dokonce v jejím odmítání, pak tedy na adresu všech těchto pánů konstatuji jenom tolik, že spolutvůrcem Paktu o Společnosti národů na konferenci mírové, členem oné komise, jež Pakt o Společnosti národů zpracovala a předložila, byl za Československo p. dr Karel Kramář, tehdejší ministerský předseda a člen naší mírové delegace.

Dnes vidíme, že doba domnělého úpadku Společnosti národů pomíjí, dík nové orientaci anglické politiky, o které zde mluvil pan ministr zahraničních věcí. Jistě k tomuto obratu přispěla nejen ta okolnost, že anglická světovláda změnila svou povahu tím, že dnes proti její námořní převaze vyrůstá ohromná převaha letectví v jiných státech, ale také motiv mravní, vyvolaný novými hrůzami války v Habeši a nebezpečím pro mír Evropě. Habešská válka nám znovu staví před oči válečné hrůzy, i s tím novým zdokonalením válečného průmyslu, a my vidíme, že čím více se rozvíjí to divadlo a čím více vzrůstá proti němu odpor v Evropě, tím rychleji pokračuje také orientace anglické politiky pro uskutečnění spolupráce s Francií a se Společností národů.

My zde nemůžeme přejíti, naopak musíme zdůraznit velkou zásluhu naší bratrské strany, libour Party v Anglii, která svým tlakem, svou propagandou, svou politikou se podstatnou měrou přičinila o tuto novou orientaci anglické politiky. Nemůžeme nevzpomenouti při této příležitosti také velkých zásluh nedávno zesnulého anglického soudruha Hendersona, který zejména jako předseda odzbrojovací konference se snažil přispěti k tomu, aby po této stránce bylo pracováno pro politiku míru.

Druhý činitel, který nám dává naději, o níž jsem se zmínil, že totiž přichází doba obratu a že se tak děje nikoli ve znamení oslabení posic socialismu, je nová politika Sovětského svazu, o níž se pan ministr zahraničních věcí velmi šťastně a podrobně zmínil. Vidíme, že Sovětský svaz, zejména když překonal své potíže akdyž viděl vyrůstat neklid v Evropě, rozpoznal, že jeho politika vůči Společnosti národů, ať již z jakýchkoliv důvodů byla provozována, nebyla správná, a byl na vlastní přání přijat do Společnosti národů a okamžitě také zvolen do její Rady. Tyto věci mají jistě svůj určitý smysl a svůj určitý význam pro politiku dělnickou a pro politiku socialistickou, koordinovanou té politice, kterou v našem státě provozuje naše vláda s p. ministrem zahraničních věcí dr Benešem v čele. Vítáme prohlášení p. ministra zahraničních věcí, že nepotřebujeme činit žádné koncese při respektování demokracie naší ani vnitřně, ani mezinárodně, a podtrhujeme v této chvíli slovo: "vnitřně" vzhledem k tomu, že právě v této chvíli se nám představil nový šéf naší vlády a my bychom měli přání, aby tato slova napsal na prapor svůj při vstupu do nové své funkce a staral se o to, aby také u nás vnitřně nebyly dělány žádné koncese při respektování naší demokracie. (Tak jest!)

Zastánci fašismu u nás, ať českého nebo německého, zazlívají nám často náš nový a přátelský poměr k Sovětskému svazu a vytýkají, že v Rusku nevládne demokracie - jakoby demokracie byla jejich ideálem. K těmto věcem měl bych zde určité vysvětlení.

Vážené shromáždění, není možno říkat: Diktatura je jako diktatura. V sovětech nebylo účelem a cílem nastolení diktatury. A právě v těchto dnech vyšla v Paříži kniha Suvarinova proti Stalinovi a tam staví Suvarin do rozporu Stalina s Leninem. Uvádí tam, že Lenin původně, dokud se zdálo, že se budou v Rusku věci vyvíjeti normálně, vyslovoval se i pro politiku s občanskými stranami, a uvádí tam dokonce tolik, že Lenin ještě bezprostředně před říjnovou revolucí představoval si bolševickou diktaturu tak, že myslel na diktaturu sovětů jako na demokracii pracujících, v níž viděl vyšší typ demokracie. Kapitalistické vrstvy měly býti z volebního práva do sovětů vyloučeny, neměly požívati žádných svobod, ale pracující lid, dělníci a sedláci, měli o svém osudu v sovětech sami rozhodovati za úplné svobody. Měli voliti sověty svobodnou volbou a sověty měly zůstati výhradně orgánem vůle pracujícího lidu a o to mělo býti postaráno tím, že dělníci a sedláci měli míti právo své zástupce v sovětech kdykoli odvolati a nahraditi jinými. Byrokracie měla býti odstraněna. Sověty se neměly jen usnášeti, ale měly také svá usnesení ihned prováděti vlastními výbory. Nemělo býti policie ani stálého vojska. Sověty měly dosaditi milici pracujícího lidu, která sama měla voliti své představené.

Přiznám, že od tohoto plánu revoluce se sovětská republika valně oddálila, ale jistě zde byly příčiny jednak v tom, že republika Ruská byla ohrožována vnitřními revoltami, že byla ohrožena dlouhou občanskou válkou a že se zde probudily také velmi prudké spory mezi samými bolševiky, které je vedly k frakčním bojům. Pak je zde ta ruská povaha a velká nevzdělanost lidu, za jaké ruští bolševici stát převzali, opozdilé hospodářství, ohromná rozloha a také okolnost, že velká moc svádí ke zneužívání. Ale jistě můžeme říci, že ruské sověty vyrůstají z jiné půdy a z jiných myšlenek než fašistické diktatury, které se dnes dovolávají u nich demokracie.

Řekl jsem, že obrat v politice Ruska byl způsoben také tím, že vnitřní potíže, ty nejhorší, v Sovětském svazu byly překonány. Slyšíme zprávy stále hojnější a hojnější, že Sovětský svaz je v hospodářském a kulturním rozmachu, že tam je zaveden nyní opravdu v celém hospodářství pořádek a že se tam už ozývají hlasy přirozené a odůvodněné, že každé urovnání hospodářských poměrů v Sovětském svazu, každé jejich znormalisování, každé zvýšení blahobytu bude působiti tím směrem, že lidé budou žádati také určitá práva a že sovětská diktatura bude kráčeti k uvolnění a k demokracii.

Ale nyní, vážené shromáždění, když mluvíme o politice Společnosti národů, která ostře vystoupila se svými sankcemi, a když vidíme, že tyto sankce jsou velmi účinným prostředkem - když ne hned účinným tam, kde válka je vedena - studené sprchy na ostatní rozpálené hlavy, můžeme říci, že tato politika sankcí je nejenom schvalována, nýbrž i podporována dělnickou třídou, a že předseda dělnické internacionály socialistické de Brouck@ere mohl právem prohlásiti, že všechno dělnictvo světa stojí dnes za Společností národů a za jejím prováděním sankcí.

V Bruselu se konala společná konference zástupců Socialistické dělnické internacionály, jak říkáme politické nebo druhé, a Mezinárodního odborového svazu, na níž byla přijata resoluce, která ohlašuje, že "společná konference obou internacionál vzala s velkým uspokojením na vědomí usnesení Společnosti národů, kterým byla Italie prohlášena za útočníka ve sporu italsko-habešském. Internacionály ujišťují Svaz národů nejúčinnější podporou svých organisací při použití sankcí všeho druhu", - se výslovně praví v usnesení, - "jichž by bylo třeba použíti, aby válce bylo zabráněno a mír co nejrychleji zjednán."

Je zajímavé, že z této konference vzešel také hlas, že dělnická odborová internacionála vykonala všecky přípravy, aby mohla své usnesení o podpoře sankcí prováděti prakticky, že staví veškerou sílu organisovaných dělníků do služeb Společnosti národů k obhájení míru a práv.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP