Středa 2. dubna 1930

Živnostníci a obchodníci žádají co nejrozhodněji ponechání dosavadní nejvyšší hranice pro přirážky samosprávných korporací, poněvadž by další zatížení musilo přivoditi hospodářskou krisi, což za stávajících poměry by bylo jednoduše nesnesitelno. Pokud jde o daň z obratu, žádáme její brzké zrušení a pro dobu přechodnou její snížení alespoň na 1 % a podle našich někdejších návrhů její paušalování u malých živnostníků a obchodníků.

Díváme-li se na jednotlivá ministerstva, vidíme, že zase ministerstvo národní obrany je nejvyšší měrou dotováno. Vojenská správa vyžaduje 1400 milionů, to jest 15 % rozpočtu, anebo 3 veškerého příjmu, při čemž pro tyto účely máme ještě ozbrojovací fond, ze kterého může vojenská správa čerpati ročně 315 milionů. Dalších 222,7 milionů lze nalézti mezi pensemi jakožto výdaje pro vojsko, kterážto částka se však ještě zvyšuje obnosy pro sociální péči o vojenské osoby atd., takže vyplývá vyšší náklad asi 1.000 milionů. Jak vysoké poměrně jsou výdaje pro vojenské účely v Československu, vysvítá nejlépe z toho, že jen Francie a Italie nás předčí svými vojenský mi výdaji, kdežto s Anglií stojíme na stejném stupni a všechny ostatní státy jdou daleko za námi. Je přímo pobuřující, chce-li se nám namluviti, že se na stravování mužstva může roku 1930 uspořiti 15 milionů, kdy mužstvo nyní ještě k tomu má dostávati bílou kávu, kdežto skutečné výdaje za stravování byly efektivně o 80 milionů vyšší, takže také zde zase vyplývá rozdíl asi 100 milionů Kč.

Kdežto se ministerstvu obchodu jakožto jednomu z nejdůležitějších oborů přiznává částka 46 milionů Kč, pohltí ministerstvo národní obrany jen v ústředí částku 38,2 milionů, čemuž se ovšem nelze diviti, poněvadž v tomto ministerstvu samotném sedí 19 generálů a 17 sekčních šéfů v radě generálů.

V jedenáctém roce po skončení války, kdy neustále zasedají komise, které se snaží přivoditi mezinárodní úmluvy, aby bylo lze se vyvarovati intervencím se zbraní v rukou, není zajisté tak vysokých výdajů více potřebí. Kdežto pro nemocné v nemocnicích je nedostatek lůžek, pro pracující obyvatelstvo je nedostatek přiměřených bytů a všechny sociální ústavy trpí nedostatkem potřebné podpory a nemohou vyhověti požadavkům, které se na ně kladou, vidíme, jak se miliony korun vydávají na účely úplné neproduktivní.

Pan ministr financí zdůraznil, že dlužno spořiti, a vidíme také v rozpočtu, že se spořilo, ale na nepravém místě. Tak vidíme, že obnos pro ministerstvo obchodu - zajisté jednu z nejdůležitějších institucí ve státě - oproti loňskému roku byl zkrácen asi o 1 milion. Kdežto se ministerstvu národní obrany dostává 15 % veškerých příjmů, nedostává ministerstvo obchodu ani půl procenta, kdežto ministerstvu zemědělství byly přiznány 2 1/2 %. Vezmeme-li v úvahu daňovou poplatnost těchto skupin, vidíme, že se se stavem živnostenským a obchodnickým, který přece také pro samosprávné korporace platí zcela značně obnos, neustále a opětně zachází jako s nevlastním dítětem. Právě ministerstvo obchodu bylo by musilo v letošním roce obdržeti vyšší příděl, neboť také živnostnictvo a obchodnictvo, jakož i průmysl nalézají se ve strašlivé krisi. Vidíme přece hospodářský pokles nejlépe v obrovském vzrůstu vyrovnání a konkursů. Ba máme jednotlivé skupiny živnostenského stavu, které jsou již úplně na vymření, jako na příklad živnost obuvnická, po které asi co nejdříve bude následovati živnost krejčovská. í když se pomýšlí na to, upraviti krisi v živnosti obuvnické, jsou prostředky, vzaté pro to v úvahu, přímo směšné. - Má-li se pomoc pro obuvníky mimo to ještě provésti tím způsobem, že by se to stalo ve formě společných nákupen koží, pak lze věc již předem považovati za marnou, poněvadž se tím sice zajisté vytvoří několik míst pro zaopatření, obuvníkům by však tím nebyla poskytnuta žádná pomoc. Krisi v živnosti obuvnické bylo by snad. čeliti mnohem spíše tím, že by se vojenské a jiné veřejné dodávky ještě větším procentem zadávaly maloživnostníkům a že by také erár opatřil kůže a jinaké suroviny, takže by se obuvník potřeboval starati jen o svoji práci. Dále musilo by se obuvníkům umožniti, aby si levně opatřili stroje, aby mohli racionalisovati své dílny a svou výrobní metodu. Dále musilo by se továrnám na obuv zakázati provádění oprav, pak mohlo by se mluviti o sanaci krise v živnosti obuvnické.

Poukázal jsem již k tomu, že mimo zemědělství také průmysl a živnosti i obchod musí prodělávati těžkou krisi, krisi, která má svou příčinu v přílišném zatížení našeho hospodářství daněmi a veřejnými dávkami a na druhé straně v úplně pochybené obchodní politice. Tak jako u zemědělství, bude vláda musit u průmyslu, obchodu a živností pomýšleti na poskytnutí pomoci, a to může učiniti nejlépe tím, obrátí-li hlavní zřetel ke kapitole podporování živností. Vývoj poslední doby přinesl s sebou, že každý živnostník se musí snažiti, aby si opatřil nejmodernější stroje a aby si osvojil racionelní pracovní metodu, může to však učiniti jen tehdy; obdrží-li k tomu potřebný návod. A tento návod mohou podávati ústavy pro zvelebování živnosti, ale také jen tehdy, mají-li k tom u dostatečné prostředky peněžní. Dnes však nejsou ani s to opatřiti nejmodernější stroje. Jen pořádáním kursů pro ministry a tovaryše lze dnes podporovati bezpodmínečně nutné racionalisační snahy maloživnostníků a proto je naléhavě potřebí, aby ústavy pro zvelebování živností dostávaly mnohem větší peněžní prostředky, tak aby skutečně mohly působiti ke zvelebení živností.

Totéž spatřujeme u živnostenských škol pokračovacích. Také těchto je za dnešní doby pro živnostenský dorost nezbytně potřebí a musí býti podle dnešních poměrů přiměřeně moderně vybudovány, aby se učňům dostalo v dnešní době potřebného odborného a theoretického výcviku. Nynější poměry v živnostenských školách pokračovacích jsou přímo neudržitelné. Tak je v mé domovské obci pokračovací škola. kterou navštěvuje asi 400 žáků a která má 16 tříd ve třech různých budovách, k čemuž dlužno ještě poznamenati, že se v těchto místnostech po celá čas vyučuje a že některé místnosti jsou přímo zdraví škodlivé. Kdežto se na jedné straně vyhazují miliony na zcela nemožné paláce pro menšinové školy, které se často zřizují pro 3 a ještě méně dětí, musí živnostenský dorost býti vyučován v nezdravých místnostech a umístěn tak rozptýleně, že ústřední dozor jest úplně vyloučen. (Sen. Hubka: Kde pak je to?) Kde to je, pane kolego? V Liběchově u Mělníka, na příklad. Tam je taková škola s třemi dětmi. Kdežto německé školy s 50-60 žáky byly zrušeny. (Sen. Hubka: Ale to není pravda!) Mohu posloužiti důkazy. (Sen. Hubka: Kde jsou takové školy, kde by sedělo 50-60 žáků?) Mám tato data od starosty dotyčné obce. (Sen. Jokl (německy): Také ve Slezsku!) Ostatně praví zrovna také kolega Jokl, že se takové případy udály také ve Slezsku. Trváme nadále na vybudování živnostenského odborného školství a žádáme, aby stát k tomu poskytl potřebné peněžní prostředky.

Zvláštní kapitolou pro živnosti a obchod jest opatření levného úvěru. Vidíme sice, ze do rozpočtu zařaděn byl malý obnos, který však naprosto nepostačí. Živnostníkům není možno bráti úvěr. u velikých bank a sáhli proto ke svépomoci a vytvořili živnostenské úvěrnictví. Živnostníci, kterým následkem nezaplacení válečné půjčky, dávkou z majetku a přílišným zatížením daněmi a jinými veřejnými dávkami byl jejich provozovací kapitál zredukován skoro na nulu, nemohou si vlastni silou opatřiti potřebný úvěr. Musíme tudíž žádati, aby také živnostenská úvěrní družstva státem byla přiměřeně subvencionována a aby jim poskytován byl dlouhodobý bezúročný úvěr, jak jej dostávají zemědělské a jiné stejnorodé organisace. K tomuto cíli možno použíti také obrovských kapitálů ústavů pro sociální potištění a úrazové potištění, jsou to přece z valné části živnostnici, kteří platí obrovské příspěvky. Tak plynul by alespoň z části provozní kapitál, stavu živnostenskému odňatý, tomuto stavu zase zpět.

Nesrozumitelným jeví se nám, že částka pro podporu cizineckého ruchu byla opětně zkrácena o 200.000. Kdežto jiné státy ve správném pochopení velkorysým způsobem podporují cizinecký ruch, u nás se prostředky pro tento účel zmenšují. Je to opět znamením falešného stanoviska vládní politiky, která právě ještě nikdy neměla správné pochopení pro potřeby stav u živnostenského a obchodnického. Netřeba zajisté teprve zvláště zdůrazňovati, že by přiměřená podpora cizineckého ruchu byla s prospěchem také pro stát, poněvadž přece oběh cizích peněz jeví příznivý účinek ve formě vyššího výnosu daní pro stát. V neposlední řadě projevuje se také zde staré zlo, totiž stálá snaha udržeti báchorku o národním státu, takže ministerstvo železnic z této příčiny nechce ničeho věděti o dvoujazyčnosti nápisy a že staří, osvědčení a jazyků znalí němečtí železničáři byli restringováni a nahraženi mladými Čechy, kteří rozumějí jen státnímu jazyku - který ovládá nejmenší počet cizinců - a nemohou tudíž většinou podati cizincům žádné vysvětlení a často také nechtějí, což určitě nepůsobí ke zvelebení cizineckého ruchu.

Opětovně přednesli jsme stížnosti, že se ministerstvo železnic vyslovuje proti udílení koncesí pro autobusové linky, i když tyto neběží souběžně s železniční tratí a sjednávají. jen lepší spojení ke dráze, i bylo by tudíž nejvýš na čase, aby ministerstvo železnic své stanovisko opravilo a přizpůsobilo je novodobým poměrům. Jako zanedbávání velkých hospodářských zájmů dlužno považovati, že nová rychlíková dvojice Berlín-Praha-Budapešť nemá míti zrdržení v Ústí. Ústí samo není jen důležitým střediskem průmyslový m, nýbrž má jako zázemí silné průmyslové území až k Teplicům-Šanovu a Chomutovu. Myslím, že Ústí přece je město, kde má rychlík stavěti, již pro průmysl a dopravní možnosti. Připustiti, aby železnice klidně míjela takovéto průmyslové město, jako je Ústí, které vykazuje takovouto dopravu, když přece staví v malých českých místech jako v Roudnici atd., je přece příliš silné. Stejně musíme se zasazovati také o to, aby rychlíky č. 63 a 12 stavěly v Lovosicích. Lovosice jsou známé průmyslové město s podniky, které při odběru jich surovin a odbytu jich tovarů jsou s dalekou cizinou v netužším obchodním styku. Lovosice potřebují tohoto mezinárodního vlakového spojení pro svůj obchodní styk mnohem naléhavěji, nežli jiná města, která, pokud jde o rychlíkové spojení, jsou na tom daleko lépe. Pan ministr železnic prohlásil ve svých vývodech, že bude jeho snahou pokud možno urychliti jízdní dobu. Vidíme však pravý opak toho. Osobní vlaky č. 1103, 1110 a 1112, které jezdí z Liberce do Prahy a zpět, vykazují podle nového letního jízdního řádu vesměs jízdní dobu o 22-50 minut delší. Také rychlíky č. 49 a 48 mají delší jízdní dobu. Ministerstvo železnic musí. míti zření k tomu, že průmyslová území Rumburk, Varnsdorf, Šluknov, Liberec, Frýdlant, Jablonec n. N. a jejich zázemí jsou skoro výhradně odkázána na vývoz, a že průmysl, obchod a živnosti pro čilý obchodní ruch potřebují přiměřeně příznivého spojení. Také zde pozorujeme, že německá území bez ohledu na jejich bohatý průmysl a jejich bohatý hospodářský život jsou jednoduše odstrkována, čehož svědectvím je také to, že se na těchto tratích používá staršího vozového materiálu. Co nejostřeji nutno odsouditi jakékoli zvyšovaní osobních a nákladních tarifů. Vysoké nákladní tarify působí beztak velmi silně na naši konkurenční schopnost oproti cizině, takže při eventuelním zvýšení nutno se obávati nového poklesu hospodářského života. Domnívá-li se pan ministr železnic, že takovýmto opatřením zvýší příjmy, bude se asi mýliti, poněvadž asi následkem toho by se velice rozmnožily podniky autodopravní a příjmy by se velmi silně ztenčily.

Rovněž musíme co nejostřeji odsouditi zvýšení manipulačního poplatku v poštovním šekovém řízení,poněvadž toto zvýšení na trojnásobek částky svého času preliminované znamená obrovské rozmnožení obchodní režie. Při tom nemohu opomenouti, abych se ještě zmínil o tom, aby v německém území používáno bylo telefonního personálu, který skutečně ovládá německý jazyk, aby se zabránilo častému nepříjemnému falešnému spojení.

Ministerstvo sociální péče vykazuje na rok 1930 částku 824 miliony. Z tohoto obnosu má se ministerstvo zasazovati o potřeby nemocných, invalidů a lidí pomoci potřebných. Pochybuji, že ministerstvo sociální péče bude moci s tímto obnosem vyhověti všem požadavkům, jež na ně budou kladeny. Dosti smutné, ze obnosy pro invalidy byly opětně sníženy. Je kulturní hanbou, že invalidé následkem nedostatečné státní podpory jsou nuceni stavěti na odiv své zmrzačelé a znetvořené údy, aby tímto způsobem si vy žebrali nějakou almužnu a aby se uchránili před nouzí a bídou. Jednou z věcí, kterou jsem již v loňské rozpočtové debatě popíral, jest obmezení zaměstnávání cizích pomocných sil v tomto státě. Poukázal jsem opětně k tomu, že tento zákon neznamená naprosto žádné ochrany pro domácí práci, že naopak jsou mnohé živnosti. které jsou poukázány na zaměstnávání zahraničních pomocných sil, poněvadž jich v republice nelze dostatečnou měrou sehnati. Je nemožno, aby živnostník za zaměstnávání zahraniční pomocné síly přes sezonu měl platiti obnosy až do 800 Kč, poněvadž mu je nemožno sehnati tyto obnosy v této krátké době. Přes různé intervence nebylo dosud možno docíliti nějakého snížení. Zjednati zde pořádek a snížiti poplatky podle skutečných výdělkových poměrů bylo by věcí ministra sociální péče.

Na ministra veřejných prací chtěl bych se obrátiti s prosbou, aby při zadávání veřejných prací vzal přiměřený zřetel také k německým živnostníkům. Nežádáme tím nic nesprávného, nýbrž jen ohled h zájmům německých živnostníků v německém území.

Nastínil jsem v krátkých rysech požadavky německého živnostnictva v oboru hospodářském a doufám, že těmto spravedlivým požadavkům v příštím státním rozpočtu bude vyhověno. Vláda nesmí se déle uzavírati poznání, že živnostnictvo a obchodnictvo znamená velikou část živlu státotvorného a že by tudíž bylo povinností vlády popřáti sluchu jeho životním požadavkům a jim také vyhověti.

Tak jako na poli hospodářské politiky nebylo vy hověno našim požadavkům, tak také nebyly splněny v oboru. národnostně-politickém. A dokud tyto požadavky zůstanou nepovšimnuty, není nám možno hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Luksch (zvoní) Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Curkanovič.

Sen. Curkanovič: Slavný senáte! Jestliže jsem se rozhodl zúčastniti se rozpočtové debaty, činím tak, nikoli proto, abych panem ministrem financí pečlivě zpracovaný a sestavený a rozpočtovými výbory přezkoušený a parlamentní většinou schválený státní rozpočet podrobil kritice za účelem snad docílení nějakých změn. Nechci tak činiti již proto, že jsem si vědom toho, že v daném stadiu. již asi není možno zvětšiti nebo zmenšiti jednotlivě položky rozpočtové, byt by k tomu byly zde třeba závažné a plně odůvodněné příčiny. V takovém stadiu rozpočet nutno považovati za nenarušitelný a nutno jej přijmouti úplně v té formě, v jaké je zde předložen.

Ale učet mého vystoupení je jiný a jmenovitě ten, abych několika náčrty nakreslil vám situaci nejvýchodnější části naší republiky, to jest Podkarpatské Rusi. Pokusím se představiti vám krátce státoprávní postavení této země i jetí kulturní a podle možnosti hospodářské poměry.

Jako zástupce více než jedné třetiny karpatoruského obyvatelstva považuji především za svou povinnost na tomto místě prohlásiti, že já a moji voličové, totiž karpatoruská strana trudová, již zvláště mám čest zde representovati, a vůbec voličově kandidátní listiny ruského bloku stojíme neochvějně na půdě a celistvosti tohoto státu a my všichni Karpatorusové připojili jsme se k Československé republice před 13 lety proto, abychom v jejích hranicích žili svým životem, abychom se vyvíjeli kulturně a hospodářsky a abychom navždy sdíleli blahé i neblahé osudy celého tohoto státu. (Výborně! Tak jest!)

Velevážené dámy a pánové! Pokusím se vám znázorniti skutečný stav věcí Podkarpatské Rusi už také proto, že z těch nesčetných zde pronesených řečí, vyjímaje kol. mistra Dyka u včerejšího řečníka kol. dr Bačinského, kteří ve svých řečích dotkli se této zapomenuté země, téměř nikdo se nezmínil o našich poměrech.

Dovolte mi, abych pokračoval rusky. (Pokračuje rusky.)

Predovšetkým dovožte mi, aby som vám pripomenúl, že sa Podkarpatská Rus pripojila k Československej republike dobrovožne a bez akéhokožvek vlivu s niečej strany. Stalo sa to tak, že americká ruská národná rada, organizácia, skladajúca sa z podkarpatoruských vysťahovalcov žijúcich v Ameriké, na svojej schôdzi dňa 12. novembra 1918 v meste Scrantone sa usniesla, že >Ugrorusovia ako štát s najširšími autonomnými právy pripojujú sa k Československej demokratickej republike, avšak pod podmienkou, že v tejto autonomnej zemi majú byť zahrnuté určite všetky Ugroruské župy<.

Toto rozhodnutie bolo skoro sankcionované plebiscitom, prevedeným medzi týmito americkými karpatskými Rusmi, podža ktorého 67% ná väčšina hlasov sa vyslovila pre pripojenie k Československej republike. Zápis tohoto rozhbdnutia a prevedeného plebiscitu bol odovzdaný pánu prof. Masarykovi, ktorý v tejto dobe zdržoval sa vo Washingtone, a potom dňa 13. februára 1919 ako t. zv. >Memoir VI.< mierovej konferencií v Paríži.

To bol prvý akt pripojenia. Druhý akt previedol sa tým, že dňa 8. mája 1919 všetk ruské národné rady sa spojily v Užhorode v Ústrednú ruskú národnú radu, ktorá sa usniesla dokončiť pripojenie Podkarpatskej Rusi ku bratskej Československej republike vyslaním hromadnej 100 člennej deputácae do Prahy, ktorá by prejavila svoj súhlas s rozhodnutím americkej ruskej národnej rady, a so svojej strany by vyslovila, že sa Podkarpatská Rus pripojuje k Československej republike ako nedelitežné jej ruské územie s najširšou autonomiou.

Táto hromadná karpatoruská deputácia bola toho času prijatá p. prezidentom a československou v ládou voskrze s radosťou a láskou, a Praha odevšia sa vo sviatočné rúcho vežmi srdečne ju privítala. Bol to opravdu slovanský sviatok. Domnievam sa, že niektorí z prítomných tu pánov, ktorí boli vtedv členami vlády, nezabudli ešte na tieto sžávnostné dni.

Karpatorusovia, žijúci 1000 rokov pod cudzím útlakom, roztrhli konečne železné reťazy pútajúce ich o stáročia, a spojili svoj osud s osudom dobrých slovanských súsedov, ktorí vydobyli si slobodu a sŕiadili svoj samostatný štát, - v plnej nádeji, že sžuby bratov Čechoslovákov, vyplyvajuce nepochybne z hlbín čistej slov anskej duše, budú záväzne v krátkom čase úplne splnené.

Toto pripojenie bolo konečne potvrdené mierovou smluvou saint-germainskou, podpísanou dňa 10. septembra 1919 plnomocníkmi Spojených štátov severoamerických, Anglie, Francie, Itálie a Japonska s jednej strany, a plnomocníkmi Československej republiky s druhej strany Hlava II. v článkoch 10-13 tejto smluvy určuje presne a jasne štátoprávné postavenie Podkarpatskej Rusi k Československej republike.

Dovolím si ukázať len na niektoré podstatné miesta tejto smluvy. Robím to preto, že podža môjho hlbokého presvedčenia nie všetci páni kolegovia mohli sa soznámiť s úplným obsahom tejto smluvy, a stejne našeho ústavného zákona, jehož desaťročie sme nedávno oslavovali. V čl. 10. sa hovorí: >Československo sa zaväzuje, že sriadi územie Rusinov juhokarpatských ako samosprávnu jednotku, ktorá bude vypravená najširšou samosprávou.< V článku 11: >Územie Rusinov juhokarpatských bude mat samosprávny snem.<

Je pochopitežné, že Československá republika, ktorá túto smluvu podpísala, ihneď potom bola tiež povinná previest zákonom prijaté povinnosti týkajúce sa Podkarpatskej Rusi, čo je vyslovené v §e 3., v bodoch 2-9 nášho ústavného zákona součástí tohoto celku jest samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude v ypraveno nejširší autonomií < - a ďalej v bode 2: >Podkarpatská Rus má vlastní sněm< a v bode 4: >Sněm Podkarpatské Rusi, jest příslušnýusnášeti se o vécech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy, jakož i jiných věcech atd.<

Tak vidíte, vážené dámy a pánovia: >Podkarpatská Rus má vlastní sněm<, je povedané v našom ústavnom zákone, nie >bude míti<, ale >má<. A toto slovo >má< na tomto mieste už viac ako desať rokov uisťuje nás o našej autonomii, už desať rokov nás presvedčuje, že máme >vlastní sněm<, príslušný k rozhodovaniu o zákonoch vo veciach jazykových, vyučovacích, náboženských, miestnej správy atď. A my nielen že dosiaž tohoto snemu nemáme, lež žiažbohu nepozorujeme ani najmenších znamení, z ktorých by bolo možno usudzovať, že vláda je ochotná hoci po 10 rokoch ukázať dobrú vôžu a prikročiť aspoň k prípravným prácam k prevedeniu našej >nejširší autonomie<. Najširšej! Či to nie je ironia? Nebolo by snáď lepšie po slove > nejširší< pridať ešte slovo >daleké<,ďalekej vo smysle vzdialenej? Potom by sme pochopili, prečo sa naša autonomia odkladá s roka na rok, prečo sa odkladá ua dlhé lokte ad calendas graecas.

Pri takomto stave vecí vzniká otázka, v čomväzí vlastne príčina, že sa naša autonomia neprevádza? Veď výšuvedená smluva a rovnako tak základná ústavná listina majú dosial platnosť, neztratily svojej moci ani v týchto 10 rokoch. A ked sa vyžaduje od obyvatežov, aby zachovávali zákony, tým väčšmi vláda sama musí sa podrobovať príkazom zákonov a zachovávat ich do poslednej litery.

To je pre vládu kategorický imperativ, ktorému sa nemôže nepodrobrť. Ale ona nielen že sa nepodrobuje tomuto zákonitému príkazu, lež ani nepovažuje za nutné aspoň niečim ospravedlniť toto zrejmé porušenie príslušnej časti nášho ústavného zákona. Ciže pán predseda vlády vo svojom prejave, prednesenom tuná v tejto snemovni, aspoň jedným slovom omluvil neprevedenie našej autonomie? Nie, ani jediným slovom sa o to nepokusil, plne uznávajúc, že pre nezachováv anie zákonov niet a nemôže byť omluvy.

A predsa otázka autonomie Podkarpatskej Rusi nemôže zostať ani v druhom desatročí otvorená, nevyriešená. Je svrchovaný čas, aby sa pristúpilo k tomu alebo lc inému jej rozriešeniu. Nezbytne je treba súrne zahájiť prípravné práce v tejto palčivej otázke, alebo zmenit výšuvedené miesto ústavného zákona, roztrhať saint-germainskú smluvu a kategoricky prehlásiť obyvatelstvu Podkarpatskej Rusi: >Žiadnu autonomiu pre Podkarpatskú Rus!<

Verte, že nič nie je neprí jemnejšie a ťažšie, ako prebývať v dajakej šerej, nekonečnej neistote. A takto sa naraz zkráti toto nekonečné očakávanie. Tak alebo onak, ale ďalej nelzä s autonomiou otážať, treba nezbytne rozseknúť gordický uzel.

Avšak záujmy všetkého obyvaťelstva v Podkarpatskej Rusi, rovnako tak ako záujmy našej republiky vyžadujú prvého riešenia, t. j. riešenia v prospech autonomie. Nie je žiadneho nebezpečia pre celú našu republiku, tým skôr, že celý náš karpatoruský žud je loyálny spožahlivý a verne háji celistvosť a nedotkutežnost nášho štátu. Obranou a záštitou štátnych záujmov na ďalekom východe nešej republiky môže byť a vždy bude náš ruský žud, žijúci pod Karpatami; ale republika so svojej strany svojím spravodlivým chovaním k nášmu ruskému žudu a splnením zákonných ustanovení musí ospravedlnit jeho oddanosť, jeho lásku a dôveru.

S autonomiou našej zeme súvisí i nerozriešená dosiaž otázka hraníc medzi Podkarpatsko Rusou a Slovenskom. Podža hlavy II. čl. l0 saint-germainskej mierovej smluvy naša republika sa zaviazala >zříditi území Rusínů jihokarpatských jako samosprávnou jednotku<, ale ani to nebolo dosiaž vykonané; lebo boly určené len prezatýmné hranice, deliace toto juhokarpatské ruské územie, ktoré saint-germainská mierová smluva nazýva > samosprávnou jednotkou< na dve administratívné časti.

Spravodlivé určenie zmienených hraníc a to tak, ako je jasne vyslovené vo smluve, je životnou otázkou karpatoruského ludu, ktorý chce a má práv o žiť svojím jednotným kultúrnym živ otom na svojom autonomnom území. Môže byť, že tento náš, i zdravým rozumom a pudom sebaochrany diktovaný, ale zároveň i zákonitý požiadavok nie je vhod naším súsedom a bratom Slovákom, ale ja ich môžem uistiť, že my Rusovia nechceme nič, čo im patrí, lež žiadame len to, čo je naše, nač máme zákonité právo, a s nimi chceme vždy žiť v pokoji a svornosti ako s uprimnými slovanskými bratmi.

Je na čase vyriešiť konečne i túto otázku naších hranic a tým doplniť našu >ústavní listinu<, v ktorej sa dosial, nič nehovorí o naších hraniciach a čítame len v poznámke, že >Zákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatskej Rusi, tvoŕí součást ústavní listiny<. Treba si priať, aby i tento zákon bol konečne vydaný.

Po našom dobrovožnom pripojení k republike náš ruský žud ktorý tvoril v tej dobe po stránke národnej, kultúrnej a rovnako tak i stranícko-politickej jedno telo, jedon celok, jednu rodinu, získal, keď k nám prišli úradníci a straníckí organizátori bratov Čechov, v ich vlastnostrach veža krásneho, užitočného, a hlavne bratia Česi zachránili vtedy našu zem po politickom prevrate pred zmätkom a anarchiou, ktorá nesporne bola by sa prejavila v našej zemi vežmi smutne.

Ale spolu s tým bola mu rozličnými politikmi a stranickými činitežmi na Podkarpatskej Rusi vštepená škodlivá - zvlášte pre náš žud - sústava drobenia na rozličné politické strany a straničky, nenávidiace sa a vzájomne proti sebe bojujúce: Tým bol náš ruský celok rozbitý, rozdrobený a pochopitelne oslabený.

Karpatoruské obyvatežstvo, ktoré tvorí nepretržitú masu - asi 70 % všetkého obyvatelstva - malozemedelských a pôdy vôbec nemajúcich rožníkov, naprosto nepotrebovalo rozdrobenie, naopak jeho záujem je sjednotenie všetkých jeho síl dohromady, až k jeho rôznobarevnej inteligencii, ktorá žiažbohu ani dosiaž nepochopila psychologiu sedliacky ch más a nespojila a nesliala sa s nimi v jedon celok.

My si neprajeme drobit sa, my si prajeme žiť v jedinej silnej, mocnej, ruskej, sedliackej orgánizácii - tak slyšíme všade hlasy naších sedliakov - ale bez ohžadu na to zloduchovia skorumpovali velä osôb z našej inteligencie a sedliackého stavu, a s ich pomocou zanášajú do más hnilobu, mravný rozklad a zoslabuju naše ruské telo.


Související odkazy