Čtvrtek 7. června 1934

Dávám slovo prvnímu řečníkovi, přihlášenému na straně "proti", p. posl. dr Bacherovi.

Posl. dr Bacher (německy): Slavná sněmovno! Když nyní v červnu r. 1934 dostáváme se k tomu, abychom prozkoumali účetní uzávěrku za r. 1932, bude se to většinou pociťovati jako věc překonaná a velmi dobře chápu, když se projevuje ještě větší nezájem, než jsme v posledních měsících zde ve sněmovně mohli dosti často pozorovati. Kolo dějin točí se nyní přímo příšernou rychlostí, a to platí nejen o politických událostech, nýbrž i o hospodářských zjevech, které jsou s nimi v nejužší souvislosti. Když se však státní účetní uzávěrce nevěnuje v této sněmovně zájem, jejž bychom se zřetelem na tuto důležitou látku mohli očekávati, příčinou toho nejsou jen časové okolnosti, příčinou toho není jen, že se účetní uzávěrka, jak jsem se zmínil, pociťuje jako věc opožděná, nýbrž příčinou jest celá podstata naší kontroly.

Pan zpravodaj posl. Remeš kritisoval zde účetní kontrolu neobyčejně ostře, a domnívám se, že mu všichni můžeme býti jen vděčni, že s takovou nešetrností položil prst na bolavé místo celé účetní kontroly. Byl to již zesnulý president nejvyššího účetního kontrolního úřadu, vážený p. dr Körner, který několikrát ukázal; že se postavení nejvyššího účetního kontrolního úřadu a jeho přednosty nemůže naprosto považovati za účelné. Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest vlastně povinen skládati účty jen přednostovi příslušného odboru. Navenek nemusí skládati žádných účtů, podle zákona ani sněmovně, ani členům sněmovny. Když se tedy někdo obrátí na nejvyšší účetní kontrolní úřad s prosbou, aby mu vysvětlil nějaký hospodářský postup, musí mu odpověděti: "Vám nemůžeme nic říci, my jsme povinni skládati účty jen příslušnému odboru a jen jemu musíme účty skládati." Mimo to zaujímá nejvyšší účetní kontrolní úřad pouze místo účetnické a k meritorní kontrole účelného hospodářství není vůbec oprávněn ani zavázán. To jest neobyčejná vada, a velice mne zajímalo, když jsem četl v návrhu nového ústavního zákona v Rakousku, tedy ve státě autoritativním, že tam nejvyšší kontrolní úřad jest přímo povinen skládati účty i sněmovně. Když se pan zpravodaj zabýval kontrolou jednotlivých odborů a zmínil se o skutečnosti přímo groteskní, že se od podřízeného úředníka žádá, aby do jisté míry kritisoval svého představeného, vystihl to pravé, stejně však i svou poznámkou a svou výzvou ke sněmovně, aby si nedala pokoje, dokud tato kontrola nebude podstatně změněna. V poslední době mohli jsme v oboru státního hospodářství pozorovati velmi mnoho nepříjemných zjevů, a že nezvířily více prachu, toho důvodem jsou jistě osvědčené "pokyny" státního zastupitelství novinám, jimiž snad dokonce bylo by možno - bůh nás před tím ochraňuj - před veřejností úplně zatajiti takovou aféru Staviského. Bohudík, nedostali jsme se ještě tak daleko, ale i zjevy, které jsme pozorovali při dodávkách pražců atd., poskytují nám jistě dosti podnětů k nejdalekosáhlejším reformám kontroly veřejné správy. Ovšem nesmíme zde očekávati popud pouze od vlády, nýbrž nejsilnější iniciativa měla by, jak naznačil i pan zpravodaj, vycházeti ze sněmovny samé. Sněmovna měla by míti vůli, když již zřídila úspornou komisi, přikročiti se vsí energií i ke kontrole, jak se spravují veřejné peníze. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Obracím-li se k jistým podrobnostem, rád bych zaujal stanovisko i k resoluci, kterou pan zpravodaj doporučil. Ve 4. odstavci resoluce se žádá, aby daně a poplatky, rovněž však i nezaplacená ještě dávka z majetku - zřejmě míní i dávku z přírůstku na majetku - byly účinněji vymáhány. Pánové! Pozorujeme-li vymáhání daní v posledních letech, jistě přece všichni musíme uznati, že zde větší energie není netoliko již možná, nýbrž ani výnosná. Naši živnostníci, obchodníci, průmyslníci, ale i naši zaměstnanci trpí zasahováním berních úřadů již tak velice, že tím povstávají těžké hospodářské škody. Zde resolucí popoháněti do jisté míry ještě berní úřady, aby v nynějších dobách mávaly svým bičem ještě krutěji nad poplatníky, toho dnes nejširší vrstvy obyvatelstva nepochopí. Ale ještě méně lze chápati, že se dnes žádá, aby se dávka z majetku vymáhala ještě energičtěji. Z jakého fondu se dnes platí dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku? Obě se dnes platí nikoliv z majetku, nýbrž z příjmu. Připomínáme si dobře zákony a nařízení, které byly vydány r. 1919. Byly provedeny jisté odhady majetků, bylo řečeno, jak vysoko se má ceniti rakouská a uherská koruna, jak vysoko se mají hodnotiti uherské hypoteční zástavní listy, německá marka atd. Netrvalo to ani rok a již se tyto odhady proměnily jen v libovolná čísla. Celé majetky, které byly podrobeny dávce z majetku, rozpadly se zatím v trosky, ale přes to měla se z těchto hodnot platiti dávka z majetku. Tomu jest již 15 let. K čemu se vlastně mělo užíti dávky z majetku? Mělo se jí užíti k zaplacení neuhrazeného státovkového dluhu a již tehdy, když bylo ustanoveno, že se k tomu má užíti dávky z majetku, zdůrazňovali někteří znalci finančnictví, připomínám zde zesnulého dr Fořta, že jiná cesta k zaplacení neuhrazeného státovkového dluhu jistě by byla bývala výhodnější. Na tuto cestu se však nevkročilo, k úhradě tohoto dluhu použilo se tedy dávky z majetku a z přírůstku na majetku, o které opakuji, že se platí z příjmu, nikoliv však z majetku, že tedy úplně ztratila svůj ráz. Po 15 letech se tyto dávky stále ještě vybírají a staly se případy, že prostě nemohla býti vymáhána, poněvadž se spisy povalovaly kdoví kde. Nyní přichází sněmovna a praví: Nejen obyčejné daně a dávky, nýbrž i dávka z majetku se má vymáhati ještě energičtěji. Domnívám se, že takovou výzvu přijmou dnes naše vrstvy obyvatelstva, které tak strašně trpí krisí, se zděšením. Prostě nechápu, jak se většina rozpočtového výboru mohla odhodlati k takové formulaci a v zájmu vážnosti sněmovny u poplatníků bych doporučoval, aby tato věta byla vyloučena, zvláště však věta, aby se vymáhání dávky z majetku a z přírůstku na majetku provádělo ještě ostřeji a krutěji.

Pokud tedy jde o jednotlivé položky, nechci se jimi blíže zabývati, právě proto, že jde o položky z r. 1932. Prosím, každý z nás uzná, že se věci vyvinuly tak, že na podzim 1931 nemohli jsme přehlédnouti výdajů r. 1932. Chci však jen poznamenati, že tehdejší oposice a tak zvaná oposice již při sestavování rozpočtu na r. 1932 několikrát upozorňovala, že pro vývoj poměrů v hospodářství se zdá, že rozpočtové položky byly odhadnuty příliš optimisticky, než toho se nedbalo. Státní účetní uzávěrka za r. 1932 dává za pravdu těm, kdož si dovolili poukázati na tuto okolnost již na podzim 1931.

V této státní účetní uzávěrce, třeba byl tento elaborát sebe více užší, má určitý úkol fondové hospodářství. Musím vám upřímně říci, že nejsem přítelem fondového hospodářství, ale přece musím uznati, že v určitých případech jest prostředkem dověděti se o něčem, zvláště za i dnešních poměrů, prostředkem, jehož nelze nedbati. Ale přece bych rád využil příležitosti, abych poukázal na tuto věc. Dámy a pánové, zřídili jsme fondy pro nejrozmanitější hospodářské poměry. Máme fond pro umělá hnojiva, silniční fond, fond vodohospodářský atd. Ale dosud nemáme fondu pro kulturní účely. Jest přirozené, že za takových poměrů, jaké máme dnes, kdy boj o chléb, o pracovní místo nabyl tak hrozivých tvarů, a tíseň o nejnutnější životní potřeby tlačí člověka, hmotné potřeby vystupují tak silně do popředí, že po měsíce ovládají všechny naše rozpravy. Ale při tom zapomínáme, že se sice říká: "Primum vivere, deinde philosophari", že však k "vivere" a nikoliv ku "philosophari" patří i kulturní potřeby.

Nechci pominouti této příležitosti, abych neupozornil, že kulturní život v republice jest nyní velmi těžce ohrožen. Děláme ve svém školství škrty, které ohrožují celý vývoj našeho školství. Řada učitelských míst není obsazena. Prosím, když jde o reálné gymnasium, může konečně jeden profesor společně vyučovati tomu nebo onomu předmětu, ale u odborných škol se velmi brzy ukáže, že se v odborných školách nebude moci vůbec vyučovati jistým předmětům a že vyšleme do života mladého člověka s vysvědčením odborné školy, aniž se skutečně naučil učebné látce. Tím učiníme tohoto člověka neschopným soutěže v životním boji a znehodnotíme vysvědčení našich odborných škol.

Docela beznadějné je to však nyní s našimi divadly. Netýká se to jen německých nýbrž i českých divadel. Jsou snad lidé, kteří říkají: "No, konečně divadla možno se vzdáti." Já jsem opačného mínění, domnívám se, že by v celém vývoji - a kulturního vývoje nelze odlučovati od hmotného - naše divadla vyžadovala mnohem větší pozornosti a péče. Čteme o všech možných divadlech, že jsou v neobyčejné tísni, a všichni přec musíme uznati, že vývoj našeho divadelnictví a naší hudby zde v Československu jest naší pýchou, že německé pražské divadlo zaujalo v Evropě místo, které lze označiti aspoň jako vyžadující nejvyšší pozornosti. Hmotnou tísní našich divadel a našich umělců jest ohroženo velmi mnoho, čeho bylo dosaženo neslýchanou prací a vynaložením velkého nadání, a v nanejvýš nebezpečné situaci. Naše německé ústavy jsou ovšem po této stránce ve větším nebezpečí než ústavy české, při čemž bych však naprosto nepodceňoval tíseň českých divadel. Ale přece bych jen rád ukázal, že německé divadlo v Praze má význam nejen pro pražské Němce, nýbrž, když se již tak často mluví a píše o prestiži republiky, má dnes zvláštní význam i pro prestiž republiky. Pomyslete jen, kolik cizinců přichází do Prahy, a jelikož neumějí česky, navštěvují německé divadlo a podle úrovně německého divadla posuzují naše umění. Dosud jsme mohli s pýchou říkati, že se právě německé pražské divadlo významně odlišuje od četných divadel, která by se jako venkovská divadla mohla s ním snad ke srovnání stavěti do jedné řady. Úroveň německého divadla jest neobyčejně vysoká a pokojná soutěž německého a českého umění vedla k tomu, že právě zde v Praze jak německé, tak i české výtvarné umění usilovalo dospěti k nejvyšším výkonům. Tomuto německému divadlu byla subvence snížena - chci-li zde zemský příspěvek pro zjednodušení označiti jako subvenci, i když to není subvence, která sama sebou není vysoká. Činila úhrnem 2,750.000 Kč, tedy subvence, jakou v Německu zpravidla dostávají malá venkovská divadla. Tato částka byla nyní snížena na třetinu, na 800.000 Kč. Za těchto okolností nemůže německé divadlo již plniti svůj dosavadní úkol, poněvadž prostředky obyvatelstva jsou omezené, pokud jde o placení míst k sezení atd. Třebaže se ukázala velká soukromá obětavost pro divadlo, musíme se velice obávati, že německé divadlo, které i četným českým dílům teprve zprostředkovalo cestu za hranice naší země, nebude moci a těchto okolností dále plniti své vznešené poslání. Lituji, že tísně německého divadla užily rozličné strany, aby podnikly útoky proti divadlu, které nejsou věcně odůvodněny, a že dělaly náladu proti tomuto ústavu, co může dalšímu vývoji jen uškoditi. Prosil bych tedy, aby se divadelnictví, zvláště i německému divadlu v Praze věnovala větší a, smím-li tak říci, láskyplnější pozornost, než tomu bylo v poslední době.

Ale jak, tak se budou lidé tázati, mělo by se divadlům pomoci? Domnívám se, že ze všech návrhů, které dosud byly podány, když přemýšlíme o opatření prostředků, přece by zřízení zvláštního divadelního fondu s pomocí rozhlasu bylo jedním z nejlepších východisk. Máme u nás podle posledního sčítání 615.000 předplatitelů rozhlasu a z toho asi 600.000 platí příspěvek, který činí ročně 120 Kč. Zvýšíme-li měsíční příspěvek za rozhlas, posluchači rozhlasu přihlížejíce k tomu, co jim rozhlas poskytuje, jistě jej rádi zaplatí, budou-li věděti, že to jest ve prospěch i jiných důležitých kulturních ústavů. Zvýšením rozhlasových poplatků a zřízením fondu mohly by se opatřiti prostředky, které by naše umění, naše divadelnictví zachránily před zbídačením, a tato oběť, kterou by obyvatelstvo přineslo, tento klad nebyl by jistě v nesprávném poměru k účelu, uvědomíme-li si skutečně, co naše divadelnictví, co naše umění dnes znamená pro celý vývoj státu a jeho obyvatelstva.

Pan ministr financí ve svém velmi jasném a obšírném výkladu poukázal v souvislosti se státní účetní uzávěrkou i na úkoly státu, dávaje se vésti myšlenkou, že by nemělo ceny i při projednávání státní účetní uzávěrky ohlížeti se jen dozadu a nedívati se i kupředu. Toto pojetí jest úplně správné. Dnes jest naším úkolem zírati mnohem spíše o budoucnosti než do minulosti a dbáti toho, aby opatření, která se učiní, byla také účelná, aby byla taková, aby nám umožnila soutěž s jinými státy v hospodářském soutěžení světa.

Při této příležitosti bych rád poukázal i na jisté okolnosti, které patří do nejnovější doby. Pan ministr financí řekl, že jednou z největších děr v našem rozpočtu jsou železnice. Pro každého, kdo se touto látkou zabýval, jest to jistě jedna z největších a nejtěžších otázek. Zvláště tehdy, když ve státní pokladně jest tak málo peněz, aby se na př. dělalo to, co by bylo nejúčelnější, aby se krátké tratě místních drah co nejrychleji úplně zrušily a nahradily automobilovým provozem. Ale právě toto pozorování: "Jak se dnes utváří železniční doprava, jak se utváří doprava automobilová a jak se utváří u nás konkurenční boj mezi železnicí a automobilem?" nám ukazuje, že se tento boj vede tak, že neodpovídá duchu doby. To mne přivádí i k tomu, že pozoruji jistá opatření, která se zde čas od času činí. Tu bych rád upozornil i sněmovnu na tak zvanou smlouvu o výhodách, kterou dne 19. května uzavřela státní správa s majiteli dolů. Tato smlouva o výhodách směřuje k tomu, že doly, které neužívají železnice a které nenutí své odběratele, aby užívali železnice, nemají účasti ba výhodných výjimečných sazbách, že se tedy pokud možno největší vyloučení automobilů a užívání železnice odměňuje tím, že se příslušnému majetníku dolu zajišťují výjimečné sazby, zatím co ten, který se odhaluje jako přítel automobilové dopravy, není těchto výjimečných sazeb účasten. Proti této zásadě jako takové mohlo by se se stanoviska řádné soutěže velmi mnoho namítati. Bylo by lákavé prozkoumati jednou tyto dohody o výhodách pod zorným úhlem zákona o nekalé soutěži. Ale nehledě k této právnické otázce rád bych přece jen poukázal na hospodářskou stránku těchto tak zvaných dohod o výhodách. Jak vypadají tyto dohody o výhodách? Pásmo, které se ponechává majetníkovi dolu pro automobilovou dopravu, má v průměru 30 km, nesahá tedy ani z Prahy do Mělníka, poněvadž to jest asi 38-40 km. Pak se béře t. zv. ložná váha podle certifikátu příslušného typu automobilů, zkoumá se tedy každý vůz, ke kterému typu ložné váhy patří, a nyní se vydává certifikát. Toto dodržování ložné váhy podle certifikátu vede k tomu, že i v tomto pásmu 30 km nelze naprosto automobilu využíti, neboť při dopravě uhlí bylo zvykem, že tato tak zvaná ložná váha byla překračována o 100% u malých vozů, o 60% u velkých vozů. Toto překračování není teď možné, nýbrž smí se využíti jen ložné váhy podle certifikátu příslušného typu a podle mých informací znamená to tolik, že se při tak zvaných 6-8 tunových vozech nesmí překročiti váha 5100 kg, t. j. tedy, že i v tomto pásmu 30 km nemohou býti nákladní vozy plně využity a že takový vůz odjíždí z dolu v nejlepším případě s polovičním nákladem. Ti přece nelze označiti jinak než nanejvýš nehospodářský systém. Nemohu si pomoci, že musím sahati k tak ostré kritice, ale přece si myslím, že konkurenční boj železnice s automobilem nesmí se vésti tak, že se nejen automobilová doprava tak omezí, nýbrž že se rafinovanými prostředky ještě donucuje k nehospodářskému systému, když byla dříve zatížena velmi těžkými daněmi.

Takový systém nemůže podle mého mínění za žádných okolností zachrániti železnice. Tento boj mezi železnicí a automobilem se nemůže vésti v duchu zpátečnickém, nýbrž může se vésti jen ve smyslu technického pokroku, t. j. že si železnice nějak včlení automobil do svých služeb, aby vynášely. Ale nutiti majetníky a odběratele uhlí k nevýnosným výdajům, znamená podle mého mínění prohřešovati se proti hospodářské zásadě a byl by nejvyšší čas, aby tyto smlouvy o výhodách byly prozkoumány po stránce právní a hospodářské. Nevěřím, že by někdo, ať to jest železničář, nebo automobilový dopravce, nebo odběratel uhlí, mohl míti nějaký prospěch z této smlouvy o výhodách při těžké konkurenci, se kterou musí náš průmysl zápasiti.

To byly otázky, jimiž jsem se chtěl podrobněji zabývati navazuje na zprávu, která nám byla předložena. V podstatě zdůraznil pan ministr financí ve svém výkladu velmi mnoho z toho, co se v této souvislosti musí říci. Bylo velmi potěšitelné, že pan ministr financí obrátil svou pozornost i k obchodně-politické situaci státu, při čemž bych poznamenal, že se za žádných okolností nesmíme zastaviti při tom, abychom obraceli svůj zrak stále jen na přímé sousedy a na jihovýchod Evropy, nýbrž že musíme napnouti všechny síly, jak to učinilo Japonsko přes svou devalvaci, abychom pronikli i na další cizozemské trhy.

Devalvace se všeobecně osvědčila, nebylo to nesprávné opatření, bylo to opatření správné, nevedla ke zvýšení cen, které bylo malováno jako čert na zeď, nýbrž naše ceny zůstaly stálé. Ale od této devalvace o 16 2/3% nelze očekávati divy. Tato devalvace může býti jen částí, jen malým úsekem z kruhu opatření, která stát musí učiniti, aby pomohl na nohy i hospodářskému vývoji, pokud to ovšem jest v jeho moci. S tohoto hlediska však lituji, že všechno pokračuje tak hlemýždím krokem. Celý rok se mluví o reeskontním ústavu a ani zde se nehýbá s místa. Dne 1. května byl uveden v život reeskontní a lombardní ústav s velkým množstvím úkolů, slyšeli jsme, že byl jmenován vedoucí aparát. Dnes jsme v první polovici června, tedy více než 5 neděl po zřízení tohoto ústavu. Byl bych se domníval, že ústav, který jest připojen k Zemské bance, bude moci začíti svou činnost do týdne. Neslyšíme však vlastně nic o aktivní činnosti lombardního a reeskontního ústavu, ačkoliv každý den, který se dnes ztrácí, skrývá v sobě nebezpečí, že se nedosáhne očekávané výhody, abych neřekl, že dále budeme klesati zpět v bídu.

Podíváme-li se podrobněji na vývoj letošního jara, vidíme, že tento vývoj, i když nikoliv křivkou příkře stoupající, přece jen stoupal a že se dnes zase s touto křivkou blížíme vodorovné čáře. Třebaže klesající počet nezaměstnaných jest potěšitelný, přece si nesmíme sami sobě něco namlouvati, nesmíme strkati hlavu do písku a nechtíti viděti, že příčinou poklesu počtu nezaměstnaných jest i to, že naše zákony a jejich provádění jest stále přísnější a že právě máme jistý počet nezaměstnaných, který není obsažen v těchto úředních číslicích.

Chci tedy své dnešní vývody skončiti přáním, aby nejen v oboru obchodní politiky nastala silnější aktivní činnost, aby se nejen do správního organismu zanesl svěží vzduch, bez kterého nemůžeme déle existovati, nýbrž aby i všechno, na čem se usnášíme, co se dělá, bylo učiněno tak rychle a včas, aby také celek skutečně byl účasten výhod, kterých od toho očekáváme. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále pan posl. Štětka.

Posl. Štětka: Paní a pánové! K projednávané státní účetní uzávěrce chci vyjádřiti napřed po stránce formální několik poznámek. Především projednává se zde se vší vážností, ovšem předstíranou, státní účetní uzávěrka za r. 1932, ale jak účast, tak celá debata rovná se debatě o sněděném krámu. Každým rokem dochází ku projednávání účetní uzávěrky za stejné situace, každým rokem slyšíme zde z úst pana zpravodaje chrliti síru a oheň proti překročování státního rozpočtu, každým rokem pan zpravodaj hubuje, že již je to naposledy, že příště se to již státi nesmí, ale přes to každým rokem a také letos pan zpravodaj i tento státní účet za rok 1932 nakonec s klidným svědomím doporučuje poslanecké sněmovně ke schválení i se všemi těmi protizákonnostmi, které byl pan zpravodaj sám nucen nakonec doznat.

Po stránce věcného obsahu státní účetní uzávěrky za rok 1932 je tu především otázka schodková. Již čtvrtý rok vykazuje státní hospodářství každým rokem stále rostoucí nové schodky, větší nebo menší - to není rozhodující ale vždy v jiné formě. Státní hospodářství za rok 1932 končilo schodkem ve státní správě 1.890 mil. Kč. Pan zpravodaj ovšem při tom ohromném sčíslování, odpočítávání a sčítání schodků a neschodků nakonec všechny schodky spočítal, že jich je pouze 1.748 mil. Již sama skutečnost, že státní správa vykazuje schodek 1.890 mil. Kč, ukazuje, že pan zpravodaj ztratil během počítání, sčítání a odečítání schodku 1 miliardu. Již v rozpočtovém výboru jsme hledali tuto miliardu. Poukazoval jsem tam a poukazuji i zde při této příležitosti na "Novou svobodu", tedy orgán strany soc. demokratické. Je to číslo z 25. května, kde zase sen. Modráček také tepe účetní uzávěrku za rok 1932 a došel zase k jinému schodku. Pan sen. Modráček, který v tom smyslu také mluvil v senátu o státní účetní uzávěrce, našel schodek 2.416 mil. Kč. Ale zde pan zpravodaj při tom hledání schodků a odčítání nemohl přijíti a ani dnes nedošel k jinému závěru než k schodku 1.748 mil. Kč. K tomu však je dlužno připočítati také odpisy ze základního kapitálu železnic, státních lesů a statků, které samy o sobě representují 450 mil. Kč. Pak je to 75 mil. Kč z t. zv. konsolidačního fondu a jsou to nesporně také schodky státního fondového hospodářství. Státní fondy (silniční, vodohospodářský a vodocestný) jsou napájeny ze státních peněz, do nich plynou daňové příděly atd., tedy jsou to peníze státní, ale ovšem, jsou státu zcizeny a ti, kdo spravují toto fondové hospodářství, nakonec nejsou ani povinni předložiti státu řádné vyúčtování. Spočteme-li pak tyto schodky, docházíme k cifře 2.635 mil. Kč, ale připočteme-li k tomu ještě platební povinnost zadržených splátek, dojdeme nezbytně k závěru, že státní hospodářství proti účtu za r. 1932 daleko překročilo schodek 3 miliard Kč.

Fakt, že za poslední 3 léta už je 6 miliard schodků, ukazuje, že hospodářská linie v Československu je linií schodkovou, úpadkovou. Ale schodky samy o sobě by ještě nebyly důkazem nesprávné hospodářské politiky, nebyly by ani důkazem krachu. Teprve podíváme-li se, jakému účelu sloužily a k čemu bylo použito překročení rozpočtových částek, vyplyne nám jasně, jaké je to hospodářství. Pan zpravodaj se ovšem nezabýval touto částí, která ukazuje, co bylo odčerpáno ze státních peněz nikoliv k účelům obnovy hospodářského života, nýbrž k účelům naprosto protichůdným. I stručný přehled, jak se kde rozpočet překračoval a jak se naproti tomu kde spořilo, nám ukazuje jasně linii finanční hospodářské politiky nejen za r. 1932, nýbrž už za léta předešlá, i za léta 1933 a 1934. Tak dnes jsme slyšeli z úst pana ministra financí doznání, že r. 1933 nebyl lepší než 1932, ba v některých směrech prý i daleko horší i při snaze úsporných opatření, a jak pan ministr řekl, tyto oběti prý nebyly marné. My naopak tvrdíme, že všechny oběti, které přinesli státní zaměstnanci tím, že jim byly sníženy platy, byly marné, poněvadž i s nimi končí teď stát své hospodářství tam, kde začal svým úpadkovým hospodářstvím r. 1930.

Srovnání rozpočtu na r. 1932 s dnes projednávaným státním účtem za rok 1932 nám ukazuje, kde se rozpočet překročoval a k jakým účelům. Tak na příklad na zpravodajskou službu - to je důležitý hospodářský produkt - byl rozpočet překročen daleko přes 2 mil.; na platy důstojníků a zásoby vojenské přes 46 mil. Kč, na letectví přes 4 mil. Kč, na četnictvo přes 9 mil. Kč, na platy soudců přes 1 mil. Kč, na podporách Wrangelovců 1/2 mil. Kč, na delegaci do Ženevy přes 1/2 mil. Kč, na kultus československý, římsko-katolický pres 1 mil. Kč, řecko-katolický, evangelický atd., všechny dohromady vybraly přes 2 1/2 mil. Kč.

Ale účetní závěrka ukázala, kde se šetřilo. Šetřilo se také v ministerstvu nár. obrany, ovšem na zdraví vojáků, šetřilo se na zdravotní službě pro vojsko a ušetřilo se dokonce 3 1/2 mil. Kč, šetřilo se na státní veřejné zdravotní službě, t. j. státních nemocnicích a ústavech, a ušetřilo se přes 13 mil. Kč, šetřilo se na bytové péči a ušetřilo se 5 1/2 mil. Kč, šetřilo se na péči o mládež a ušetřilo se přes 4 mil. Kč, šetřilo se na péči o válečné poškozence a ušetřilo se na 12 mil. Kč, šetřilo se na péči o studenty a ušetřilo se přes 1 mil. Kč, na pokračovacích školách dokonce se ušetřilo 7 182 mil. Kč.

Také na kultuře, samozřejmě na hudbě, vzdělání, ušetřilo se 1 1/2 mil. Kč, ale na lidové výchově se dokonce ušetřilo 50% rozpočtené částky, t. j. 2,700.000 Kč. Tedy na této položce, která je sama o sobě již tak nízká, t. j. 4 mil. Kč, bylo ještě 50% ušetřeno. Šetřilo se také na veřejných pracích. Jestliže pánové pořád roztáčejí kolečka, promiňte, když to řeknu tak vulgárně, tak je roztáčejí jen hubou, ale fakticky ta kolečka se zastavují a narůstá stále větší armáda nezaměstnaných.

Všechny akademické cifry, které dnes p. ministr financí uvedl v souvislosti se situací, jak se jeví, že snad klesá nezaměstnanost, neodpovídají skutečnosti, poněvadž nezaměstnanost fakticky stoupá. To prosím ukazuje účetní uzávěrka v položkách na práci. Je to rozpočet ministerstva veř. prací, tam se ušetřilo 12 mil. Kč, na státní stavební službě se ušetřilo daleko pres 5 mil. Kč, na státních stavbách pozemních se ušetřilo přes 6 mil. Kč, na silnicích a mostech se ušetřilo na 15 mil. Kč, na stavbách vodních na 4 mil. Kč, na stavbě státních budov na 9 mil. Kč, na investicích státních na 7 mil. Kč. Tak bychom to mohli vyčíslovati a viděli bychom, kde se všude šetřilo a kde se plnýma rukama rozhazovalo.

A nyní několik poznámek k fondovnímu hospodářství. Fondovní hospodářství v Československu vzniklo proto, aby se zvědavá veřejnost nedověděla, jak se to vlastně dělá se státními prostředky, kterých má býti použito v t. zv. veřejném zájmu, t. j. na stavbu silnic, na výstavbu vodních toků, na stavby meliorační atd. Za tímto účelem byly utvořeny fondy. Československo se ve své finanční a hospodářské politice vyznačuje zvláště tím, že má velikou řadu fondů a fondových hospodářství, které však absolutně uniká jakékoli kontrole. Je to především pověstný fond silniční, který v účetní uzávěrce za r. 1932 máme se zvláštním doprovodem a se zvláštní soustavou. Jestliže však tento fond vysvlékneme do naha, zbavíme jej všech příkras, pak se nám projevuje takto: Příjmy pro tento fond byly stanoveny 570 mil. Kč, avšak výdaje činily 742 mil. Kč, čili je tu schodek 171 mil. Kč. Ale tyto schodky rostou od vzniku tohoto fondu, který dnes bude míti už 1 miliardu Kč pasiv. Ale díváme-li se, kam vlastně jdou takto vydané prostředky, přidělené fondu z daní, ze státní pokladny, vidíme, že z celkového vydání, to je ze 742 mil. Kč, pouze na úroky a úmor půjček bylo použito přes 300 mil. Kč. Díváme-li se ještě dále, co se vydalo na správu a manipulaci tohoto fondu, vidíme, že stála 87 mil. Kč. Tedy prosím, 52% všech vydání požral sám fond, čili finanční piráti, pro jejichž účely byl tento fond tvořen, a tak vidíme, že na skutečnou stavbu silnic bylo použito jenom 354 mil. Kč. A kdybychom k tomu nyní připočítali všechny korupce, které jsou na zadávkách vázány, tak by z těch 354 mil. Kč ještě 50% prasklo na toto korupční zadávací řízení, na to vykupování atd.

Co požere správa a úroky toho fondu? Především celý výnos daně motorové, dávku z jízdného, polovici poplatků z dovozu minerálních olejů, polovici cla z dovozu minerálních olejů, celé clo z dovozu pneumatik, 70% spotřební daně z minerálních olejů, 70% výtěžku z kontrolního poplatku z lihu, užitého pro mísení s benzinem. Celý tento daňový výnos, 292 mil. Kč, nestačí ani na úhradu úroků a úmoru tohoto fondu a proto si správa tohoto fondu musí ještě vypůjčiti 96 mol. Kč, aby uhradila úroky, úmor a správu. Musí si tedy vypůjčovati na vlastní správu! Není to, pánové, nic než bankrot. Vždyť to už podle vás hraničí s trestním zákonem a ti, kdož takto spravují fond a t. zv. státní prostředky, nesporně by už měli seděti někde jinde než třeba zde.

Druhý je fond vodohospodářský. Tento fond vykazuje rovněž 48 mil. Kč schodku. O takových schodcích však není řeči. Tyto fondy, to není stát. Plynou do nich sice příděly daní, ale, prosím, to není stát! Tak to asi zdůvodňuje pan zpravodaj. Pasiva tohoto fondu překročila již daleko přes 100 mil. Kč. Ale již i u tohoto fondu, který měl 194 mil. Kč vydání, vidíme, že na úroky a úmor jde 91 mil. Kč, na jeho správu 7 mil. Kč, a znovu tu máme fakt, že úrokování a správa tohoto fondu požere 50% z přídělu, který jde ze státních prostředků. A zase správa a úrokování požerou celý státní příděl 70 mil. Kč, k tomu příděl daně z vodní síly 16 mil. Kč a ještě t. zv. výnos poplatků z přístavů.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP