Čtvrtek 18. ledna 1934

Jakkoliv velmi vítáme všechna opatření ke zvýšení bezpečnosti, právě tak se musíme ohraditi proti tomu, aby se oseckého neštěstí využívalo k určitým štvanicím a tendencím, jejichž konečným cílem jest připraviti německého zaměstnance o chléb a práci. Zde, ve sněmovně místo slova postátnění několikráte bylo proneseno slovo znárodnění, a to jistě dokonale vyjadřuje smysl všech opatření. Jest to klamná myšlenka domnívati se, že by zestátnění dolů zvýšilo bezpečnost horníků. Kdyby tomu tak bylo, nesměli bychom ani míti železničních neštěstí, poněvadž železnice jsou přece úplně ve státní držbě. Není ani správné tvrditi, že postátnění samo znamená již zlepšení nebo racionalisaci výroby a že by dělník nebo spotřebitel měl z toho zvláštní výhody. Až dosud jsme slyšeli o státních podnicích vždy jen opak, poplatník musil pak hraditi schodek státního hospodářství. Kdyby se snad chtělo dosíci zlevnění uhlí, dalo by se o ledačems mluviti, ale máme velké obavy, aspoň po dosavadních zkušenostech, kterých jsme nabyli, že státní provoz uhlí spíše zdraží než zlevní. Postátnění nepřineslo dosud žádného prospěchu, ale mělo v zápětí nesčetné zničené existence a zoufalé rodiny, které ztratily výdělek a chléb. Viděli jsme to při pozemkově reformě a při zestátnění železnic. V letech 1921 až 1931 stoupl počet železničních zaměstnanců o 84.621. Jen v Čechách klesl počet zaměstnaných Němců o 20.654. V jiných odvětvích státní správy vzrostl počet českých úředníků, učitelů, soudců atd. o 38.800, počet Němců jest menší o 600. Kamkoliv stát vstoupí, ničí naše německé pracoviště a náš výdělek. V posledních dnech provedly dráhy rozsáhlé překládání zaměstnanců do výslužby. Do výslužby jsou překládáni statní lidé ve 40 letech, jsou posíláni s 500 až 600 Kč a mimo to se jim zakazuje, aby si vedle toho ještě něco vydělali. Před několika dny řekl v Podmoklech jeden vyšší železniční úředník: "Zaplať Pán Bůh, r. 1935 bude železnice zbavena Němců." Jsou-li to pohnutky správy provozu, můžeme se jen třásti a každý nám dá za pravdu, postavíme-li se na obranu proti tomu se vší energií v zájmu hladovějícího a strádajícího lidu. Tak tento druhý odstavec jest útokem na německé pracovní místo a vyhlášení tohoto vládního návrhu vzbudilo těžké starosti na svazích Rudohoří. Tento odst. 2 jest ještě podporován článkem V, který přímo ještě zavádí povinné ovládání jazyka, znalost státního jazyka činí závislou na průkazu, to jest na proslavené jazykové zkoušce. Jest úplně správné, co prohlásil kol. Kremser, že bezpečnost v důlním provozu nedá se naprosto zabezpečiti národními hračičkami. Uhelný prach nemluví ani německy ani česky.

Jest samozřejmé, žádá-li se, aby správa provozu ovládala jazyk zaměstnanců. S tím souhlasíme úplně, ale musí uměti jak německy, tak také česky. Znalost státního jazyka není naprosto tak strašlivým požadavkem. Nikdy bychom se proti tomu nestavěli a každý lepší obchodník a rozumný průmyslník přijímaje nového zaměstnance žádá také znalost českého jazyka a také my žádáme od naší mládeže, aby si osvojila znalost státního jazyka. Ale je to něco jiného, oceňuje-li dnes soukromý podnikatel rozsah českých znalostí svých zaměstnanců, nebo činí-li to stát. Soukromý podnikatel bude je posuzovati podle toho, má-li dostatečnou jazykovou znalost pro jeho služební místo. Naproti tomu stát hodnotí znalosti tak, že hledá dvířka, aby mohl dotčeného vyhoditi, protože je Němec. Tak ubozí železničáři byli vlečeni od jedné jazykové zkoušky ke druhé, až se konečně shledalo, že je možno přeložiti je do výslužby. A jaké zkoušky! Sám jsem slyšel od jednoho železničáře, který vychodil českou střední školu a dovede česky slovem i písmem, který měl českou matku, a jen proto, že se hlásil jako Němec, musil se podrobiti jazykové zkoušce, že při ní neobstál, poněvadž nevěděl, kdo maloval oponu v Národním divadle v Praze. Tomu se podobá případ, kdy jednoho nosiče uhlí na nádraží poslali k jazykové zkoušce a žádali od něho dějiny objevení Ameriky, na kteroužto otázku nedovedl ovšem odpověděti, nebo že strojvedoucí nedovedl vylíčiti přírodní vývoj housenky mnišky. Začíná-li se nyní také s jazykovými zkouškami na dolech, nepůjde při tom o odborné výrazy, nýbrž o vše jiné, aby ti lidé přišli o chléb a o výdělek. Kdyby snad někdo chtěl ještě o tom pochybovati a kdyby se někdo domníval, že zveličuji své pochybnosti, odkazuji ho na komentáře českých časopisů, které docela nezakrytě prohlašují, co zákon ještě stydlivě zamlčuje, totiž, že Němci, jak je nazývají, cizinci, mají býti odstraněni ze služby. A nejsou to snad dryáčnické a bulvární časopisy, nýbrž časopisy, které chtějí býti posuzovány vážně, časopisy nejsilnější vládní strany, českých agrárníků, především "Venkov" se svým večerníkem "Večerem".

Snad se mi namítne, že to vše zákon neobsahuje. Druhý odstavec nebyl přece v této formě pojat do zákona, ba článek V zůstal úplně beze změny. Článek V s ustanoveními, v nichž se žádá průkaz státního jazyka, nebyl do zákona pojat. Za to bylo učiněno něco jiného. Vládě bylo ponecháno, aby v určitém rozsahu vydala jazyková nařízení. To jest správné. Ale domníváte se, že jest to nějaké zlepšení? Pro Bůh, nikoliv. To by musilo býti parlamentní dítě, které by chtělo tvrditi něco takového. Vydává-li dnes parlament zákon, musí se expressis verbis říci, co dovoluje a co zakazuje a co se může žádati. Jest to parlamentní nestvůrnost, ponechávati byrokracii volnost jednání a krýti ji tímto zákonem a takto si opatřovati alibi. Alibi německých vládních stran přes znění čl. V nebude uznáno a před veřejností venku nikdo je nebude moci prokázati, i kdyby čl. V byl sebe více zaklausulován. Chápu to, byl to strach před odpovědností, strach před skládáním účtů vládních stran dělníkům. Tento strach jest také dosti velký, nehledě k několika výjimkám, neboť jsou také lidé, kteří se otevřeně chlubí, že poštvali státní moc na vlastní soukmenovce. Ale to jest zjev příliš žvatlavého stáří a u členů sněmovny není to všeobecným zjevem. Strach je přiměl, aby utekli od obou těchto ustanovení a aby vložili několik pružných ustanovení a tím poskytli vládě podklad, aby skutečně také provedla, co chce. (Posl. Schweichhart [německy]: Čím jste přispěl, aby se to zlepšilo?) Pane kol. Schweichharte, nepřipustili jste nás, abychom něčím přispěli. Víte velmi dobře, že jste každého oposičníka drželi stranou. Jest jasné, že by pro čl. V nemohl žádný Němec zvednouti ruku, jest rovněž jasné, že pro článek V v jeho novém znění nemůžeme hlasovati. Dosáhli jste sice úspěchu, obsahuje totiž ustanovení, že nikdo nesmí ztratiti zaměstnání pro národnostní příslušnost. Nuže, tohoto paragrafu použije se zřídka, neboť Němci nedostanou vůbec žádné zaměstnání. Ale víte, komu prospěje toto ustanovení? Toto ustanovení jest paragrafem na ochranu hraničářů, kteří u nás pobíhají a naplňují zemi křikem, že přišli o práci z národních důvodů. Ba, jde to tak daleko, že při uzavření podniku s 500 dělníky, se 3 Čechy, tito tři dělají veliký rámus a dělají z toho národní záležitost. A tak tato národní ochrana jest spíše pro německé horníky kletbou než nějakým požehnáním.

Pro tato ustanovení nemůžeme zákon přijmouti. Podali jsme proto dva pozměňovací návrhy, a to, aby byl škrtnut odstavec o vyvlastnění a ustanovení čl. V o jazykových otázkách a ustanovení jazyková. Doufáme, že se sněmovna přikloní k našemu mínění a oba tyto články, které do zákona nepatří, škrtne a přijme náš návrh. Kdyby se však stalo, že proti lepšímu poznání oba tyto články v zákoně zůstanou a budou tvořiti nerozdílný celek se zákonem, nemohli bychom pro tento zákon hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Vaculík. Dávám mu slovo.

Posl. Vaculík: Slavná sněmovno! Obět 142 mrtvých horníků, 126 vdov a 192 sirotků jest jistě velkým obžalováním dnešního společenského řádu, pořádku a společenského ducha. Tato velká katastrofa svým rozsahem a významem vyvolala ozvěnu nejen v naší vlasti, nýbrž i daleko za hranicemi. Byly to hlasy z Francie, byl to i hlas sv. Otce Pia XI z Říma, který se zúčastnil soustrastného projevu, a bylo to také vzkvetnutí lásky, milosrdenství, kdy ruce obětavě snášely dary, jichž dosud se shromáždilo na 2 miliony, aby zmírnily útrapy a přispěly k ulehčení zármutku pozůstalých.

Tato katastrofa měla však ještě jiné následky. Nebyly to jenom návštěvy našich pánů ministrů na místě neštěstí, nebyla to pouze návštěva p. min. předsedy na dole, nebyla to pouze opětovná a opětovná návštěva p. ministra Dostálka, nýbrž mělo to ozvěnu dále i v našem veřejném životě, parlamentě i ve vládě. Děkuji zde veřejně pánům ministrům a zvláště p. ministru Dostálkovi za jeho přičinění a obětavost, když se staral, aby vše, co je nutno, bylo zařízeno a opatřeno. Tato katastrofa měla následkem nejenom zatčení mnohých, kteří byli nějak obviněni, že zavinili tuto katastrofu. Dnes projednáváme osnovu zákona, která sice dlouho ležela pro značný odpor, ale konečně katastrofa ji vyvolala, my dnes máme projednati, aby bezpečnost horníků na dolech byla zajištěna, aby se takovéto neštěstí vícekráte neopakovalo, aby, pokud je v lidské moci, bylo tomu zabráněno. Opatření mohou se díti na základě při katastrofách získaných zkušeností a fakt. Mohou býti administrativní, technické, anebo může to býti revise celého dnešního systému společenského a zvláště tedy podnikatelského.

Nejprve povím o systému podnikatelském, pokud je vinen. Systém podnikatelský, ať je to kdekoliv - nemusí to býti pouze v hornickém oboru, máme jej všude - pracuje přísně racionelně, to jest, žádá za určitou dobu, za určitých nákladů co nejvyšší výkon. U strojů, u mechanismu to lze docíliti, ta lze výrobu, jak každodenně se přesvědčujeme, znásobiti a k tomu ještě šablonovitě, ale u člověka je to něco jiného. Člověk má svou individualitu, má svou povahu a proto nelze tak počítati s ním jako se strojem. Je nasnadě, že v době dnešní bídy, strachu o práci, nejistotou, co bude zítra, je horník honěn a dává přednost spíše vyššímu, většímu výkonu, nežli starosti o své zabezpečení. Nutno uvážiti, že zvláště za dnešních poměrů, kde hornictvo pracuje 2 až 3 směny v týdnu, je tento strach o chleba pro sebe, pro své rodiny také jistě do jisté míry oprávněný. Není vzácné rčení, že vydělat se musí stůj co stůj, aby byl chléb. A není to také řídký úkaz. Že i touto snahou po větším výkonu a výdělku trpí bezpečnost, zvláště na dolech, je jistě jasno. Znám případ, že ve sloji, kde se dobývalo uhlí, při dopravě uhlí žlaby posunuly se až ke stojce, t. j. podpěra, která podpírá strop, a třely se o tuto stojku. Tímto třením se zřejmě zanítily, takže vznikl oheň. Havíři zabráni byli do své práce a výkonu tak, že to nezpozorovali. Jak lehko se může státi na dole katastrofa, když se něco takového přihodí. K tomu nutno uvážiti, že zvláště při těchto strojích se práší, že v dolech není takové světlo, jaké může býti na povrchu, a tím vším právě jsou možny takové křiklavé případy. A, kdo je nyní zde vinen při tomto způsobu dolování? Horníci, kteří se snaží svým dětem, celé rodině získat chléb? Mám za to, že sotva by na ně padla plná vina. Odpovím, kdo je odpověden a jak se to děje. Správní rada, která kolikrát nemá o práci v podniku ani potuchy - to je všeobecné nejen u dolů - poručí jednoduše ředitelství ze ziskuchtivých důvodů, aby podnik vynášel úroky, aby mohly býti konkurenčními: Tolik a tolik musíte vytěžiti, o tolik a tolik musíte snížiti výrobní náklady. A co má ředitelství dělat? Jednoduše jako Pilát si umyje ruce a nestará se, zdali bude náležitě provedena bezpečnost, poněvadž to je zase úkolem jiných orgánů. Ředitelství to poručí inženýrům, inženýři zase doléhají na dozorce, dozorci na havíře a tento tlak zřejmě působí potom nedbalost v bezpečnostním ohledu a zaviňuje zcela jistě leckterou katastrofu. Postarati se o odstranění tohoto systému je největším úkolem, který dnešní lidstvo má. Musíme změniti tento řád, který vy mohl zcela určitě být nazván neřádem, musíme zavésti nový pořádek a zvláště obnoviti ducha dnešní společnosti, který se žene pouze za mamonem a nedbá, zdali se stanou nové ztráty lidí. (Potlesk.)

Odpovědnost je jistě zdola nahoru, ten horník má menší odpovědnost, závodní ředitel větší. Ale nemusí to býti podle zákona, nýbrž podle svědomí. Ovšem hledejte dnes svědomí. Je jisté, že je ještě u mnohých pánů svědomí. Ale, vážení, i tento kousek svědomí, kde ještě je, je tlumen právě tím strachem, tou nejistotou, co bude dále, zdali zítra nebude vyhozen. A vy víte, že dnes máme nejenom dosti dělníků - dnes na závodě se přijímají dělníci a dělají různé práce přes to, že by měli míti také jakési určité zkušenosti a postupně býti přidělováni k práci - máme dosti lidí, kteří se nabízejí, máme dosti dozorců, inženýrů a ředitelů. A zde je také jedna příčina, proč kolikráte se mohou velmi snadno katastrofy státi, neboť kdo by se snad pro své dobré svědomí, pro starost o osazenstvo na dole vzepřel vyššímu výkonu a také šetřil - co může očekávati za dnešních dob? Ukáže se mu list a musí jíti.

Velmi důležitou složkou při zabezpečování je na př. výbuch uhelného prachu. Kdyby se zde dbalo náležitě povinných opatření, tak by se mnoho zamezilo. Dělá se to hlavně tím, že se polévá prach, který, jsa vlhký, zabraňuje mnohým katastrofám. Dělá se to také práškováním, sypáním kamenného prachu nebo postřikováním, ale z úsporných důvodů nedává se k tomu tolik lidí, aby bylo všechno zabezpečeno. Obyčejně se řekne: Minule to tam také nebylo polito nebo popráškováno a nic se nestalo; zase se nic nestane - a jde se dále. Jistě i toto má velký vliv. Proto je nařízeno odklízení uhelného prachu. Explose uhelného prachu potřebuje impulsu; prach se sám tak snadno nezapálí - také se to stává - ale přece je odolnější než methan. Zavadíme-li kovem o kámen nebo přibrzděním důlních vozíků vznikne jiskra, která může methan zapáliti, nebo se tak může státi od lampy, nebo případně také, jak se říká, když rána vyfoukne při střelbě. Methan se rychle zapálí, vznikne malý výbuch, který potom vznítí uhelný prach, takže uhelný prach zde hoří a vybuchuje. Je zřejmé, jakmile je zde jednou malý výbuch, že probíhá všemi prostorami důlními, pokud má potravu. Je zajímavé pozorovati hranice výbuchu. Na jámě Barboře jsou dvě jámy, 20 m od sebe vzdálené. R. 1914 jedna jáma vyletěla výbuchem, kdežto druhá zůstala neporušena, poněvadž byla vlhká a nemohl tam nastati výbuch prachu. Tím je dozajista jedna příčina katastrof naprosto jasná.

Na severu Čech jsou velmi nebezpečné stařiny. Jsou to staré části, kde se dobývalo uhlí, které se nechávají za určitými, důležitými účely. Tam se uhlí často zapálí, má-li vzduch dosti přístupu, a ve dvou hodinách může povstati oheň. Jakmile vznikne oheň, vznítí se uhlovodík a katastrofa je hotova. Je známo, že chemickým pochodem vyvíjí se stále teplo, které se zvyšuje a které, jak říkají horníci, nejprve zapáchá, pak se zapaří a na to nastane destilace uhlí. Nejprve uniká uhlovodík, uhlí se zahřívá tak dlouho, až je zápalné, a chytne. Čím větší je povrch uhlí, tím se snáze zapaluje, takže u drobného uhlí, které má poměrně velký povrch, je právě největší nebezpečí pro vznik katastrofy.

Z těchto různých příčin - jsou také jiné příčiny - jsou na dolech strážci ohňů. Tito mají povinnost procházeti důl a veškeré vznikající ohně udusiti, znemožniti. Ale právě ten systém, o němž jsem mluvil, šetří na těchto důležitých orgánech, které mají kolikráte mnoho různé práce, takže zřejmě nepostačí anebo nedohlédnou všude a katastrofa zde může býti ihned. Hasiti, až když to vybuchuje, je pozdě. Stát jakožto majitel hor, regálů, provádí svými dozorčími orgány báňskými kontrolu bezpečnostních opatření. On ji docela předpisuje. Proto není divu, když se něco stane, že padá odpovědnost také na tyto orgány. Tyto orgány mají dohlížeti a mají býti iniciativními. Ony mohou docela naříditi, co uznají za nutné, aby bezpečnost hornictva, a poněvadž stát je majitelem dolů, tedy také státního majetku byla stůj co stůj zabezpečena. Nesmějí čekati, až se něco strhne, nýbrž mají předem působiti, aby se znemožnilo neštěstí.

Jak dalece tomu u nás báňské úřady vyhovují? Práce báňských úředníků ve své povaze vyžaduje znalostí teoretických i technických, to jest praktických obeznámení nejen s doly, nýbrž i důkladnou znalost práce hornické. Je to veliký obor působnosti a mnoho se na nich vyžaduje. Pro revírní báňské úřady je předepsáno dvojí vysokoškolské vzdělání. Takových lidí nebylo mnoho a není dnes mnoho a k tomu ještě, uvážíme-li jejich vzdělání, nemají dostatečných platů. Prosím, račte se přeptati, jak jsou tito úředníci placeni, a dovíte se, že s podobným vzděláním a s podobnou prací mají jejich kolegové v soukromém průmyslu čtyřikráte více než oni u nás ve státě, kde jest jim svěřeno takové ohromné bohatství a mnoho tisíc lidí. Jistě, pánové, je to chyba, že pak nemají takový respekt, jaký mají míti. Jdou na závod a tam jsou lépe postaveni, což dozajista působí také psychologicky, a je nevýhodou.

Dále mají tito úředníci předepsanou jednoroční praksi. Zdálo by se, že to snad stačí. Ale uvážíme-li, že důl jako samostatná jednotka je něco zvláštního, něco individuálního, že všude jsou jiné poměry, tu zajisté by bylo záhodno, kdyby tato prakse byla jinak uzpůsobena. Ale pánové, přijdeme pak na náklady, a musíme dáti ruce pryč. Nemůžeme dále. Mimo to zmenšuje se stále rozpočet na báňské úřady. Vím, že zvláště nynější pan ministr veř. prací má velmi dobrou snahu vybudovati tyto báňské úřady jak náleží. Ale uvažte, že dnes v ministerstvu veř. prací je systemisováno 11 míst, ale obsazeno pouze šest. Může těch 6 vykonati tolik, kolik vykonalo dříve 11 systemisovaných? Vždyť ten dřívější počet vlastně nedostačoval a ten nynější má dostačovati? Představte si, prosím, oč se zvýší výkonnost za těch všelijakých hospodářských poměrů, které tam jsou. To jsou právě různé příčiny, které je nutno napraviti. Bylo by potřebí, aby úředník báňský, přijde-li na závod, vynutil si také již i svým zjevem respekt, aby jeho rozkazů a opatření bylo náležitě uposlechnuto a aby také byly vykonány, neboť to je hlavní a veliká věc.

Je třeba také, aby inspekce byly častěji prováděny. Slyšeli jsme, že se bude měniti a zdokonalovati obecný horní zákon. Je to jistě chvályhodná věc, a mám pouze přání, pokud se o tuto věc jedná, aby nejenom páni úředníci v ministerstvu veř. prací, nýbrž všichni lidé dobré vůle se spojili, aby náš národní majetek, naše doly byly ušetřeny škod, kterých býti nemusí, aby také hornictvo a osazenstvo jednoho dolu i všech bylo náležitě zabezpečeno a aby báňské úřady byly tím, čím býti mají, ale nikoliv nějakou maskou. Při tom ovšem musí býti pamatováno, aby přestal u těchto orgánů úsporný systém, jaký byl doposud. Je pravda, všude na nás naléhá nutnost, abychom šetřili, ale při tom všem musíme velmi rozeznávati, kde to jde a kde je to účelné, potřebné - a kde zase vyžadují poměry, aby se nešetřilo, nýbrž přidalo. Dnes slyšíme od horníků, jak se báňské inspekce vykonávají. Slyšíme, že pravidelně i poslední havíř ví, že inspekce přijde, a nemusí se nikoho ptáti, naprosto ne. Ví to proto, poněvadž se uklízí vše, co by snad nebylo správné, na co by se mohlo poukázati, a proto ví: Aha, jistě přijde pan inspektor! I tato věc je velmi závažná. Pak, když úředník přijde, jistě nenalezne to, co vskutku vlastně na dole je, a když opět odejde, ví se, že zase bude dlouhou dobu trvati, než se vrátí, a všelijaké - odpusťte, že to neřeknu česky - "šlampáctví" trvá dále. Představte si nyní, jak by to dopadalo, kdyby některý havíř, nebo vůbec někdo z osazenstva si stěžoval na něco anebo by na něco upozorňoval. Pravidelně chodí s dozorčím orgánem inženýr dolů, který by potom ovšem slyšel, co ten havíř, nebo někdo jiný, praví. A víte, co to znamená? To znamená za dnešních poměrů obrovskou statečnost člověka a velikou obětavost, poněvadž, i kdyby hned nebyl propuštěn, najde se po čase nějaká příčina a takový stěžovatel a upozorňovatel (Hlasy: Je vyhozen!), ano, je vyhozen za vrata a stojí zde jako oběť své povinnosti. A kdo mu co dá?

Představte si, velevážení, jakou důležitost má právě strach o chléb pro rodinu i v tomto případě, kde zamlčováním může povstati veliká katastrofa. Tento strach nemají pouze horníci, nýbrž všichni, jeden před druhým, a proto také je těžko, aby lidé postarali se o bezpečnost.

Je známo, právě u příležitosti této katastrofy, že se našel přece jeden pán, který byl, jak se psalo a jak je to skutkem, dobrého srdce; nebyl to havíř, byl to ten nejvyšší, a protože byl dobrého srdce, musel jinam a teprve katastrofa přivedla toho člověka jako od vlády vyžádaného zase tam, kde prve byl, proti majitelům dolů. Tedy k tomu si jistě dovedete představiti, jak psychologicky je těžko dnes zabezpečiti to, co je nutno pro havíře.

A teď si představte ten vášnivý boj o horníky v organisaci, jedna organisace proti druhé, a tento systém vede tak daleko, že už není ani rozumný, že je vášnivý a že kolikrát horníci jedné organisace trpí pro to, že nejsou v jiné organisaci. I to ztěžuje život, a pak ten horník otupí, jeho důstojnost utrpí a tento člověk stává se lhostejný a myslí si: Ale vy jste všichni takoví, kozel vás vzal! A jeho svědomí je utlumeno, nedává již pozor na bezpečnostní opatření, poněvadž si na mnoze myslí, že ten život nestojí za to, aby zde žil, aby se trápil, aby přinášel stále ty oběti pro rodinu a společnost, a tím potom povstávají tato neštěstí. Důstojnost lidská zvláště v hornictví je šlapána a tím také roste lehkomyslnost, nedbalost a strach. Člověk přestává býti člověkem a právě proto je na dolech tak zle.

Aby byla bezpečnost zajištěna, zostřují se předpisy. Je to správné, chápu to, je to významné, a zvláště je to dobrá výstraha. Je však také třeba, aby styk mezi dozorčími orgány, báňskými úředníky a horníky byl umožněn a aby ti, kteří poukazují na různé nešvary, byli také chráněni a nemuseli se báti, že budou propuštěni. Je třeba, aby nejenom jistota horníka byla zajištěna v ohledu hmotném, nýbrž také v ohledu duševním. Duše je tím hlavním tvořitelem, z duše vycházejí činy a proto také i to je zde třeba napraviti, aby ten člověk jinak smýšlel o všem tom, co je, než smýšlí namnoze doposud. Je zde třeba, aby tedy bylo hospodářské i sociální zajištění provedeno a dokud nebude tato jistota životní, bude těžko zjednati nápravu a bezpečnost na dolech.

Jsou tedy snahy, a k tomu vedla také ta katastrofa, předpisy zajistiti bezpečnost na dole. Je jisto, že dobrý, přísný předpis nelze odmítnouti. Ale litera není všecko. Smysl, duch, to je to hlavní. Všechno to, co se odehrává v hornickém odboru, to ovoce toho moderního mamonářství, které přivodilo oseckou katastrofu, není však pouze platným pro odbor hornický, nýbrž pro všechny odbory, ať se podíváte do továrny a kamkoliv jinam, všude vidíte - s odpuštěním, že to tak řeknu - trošku toho otrockého ducha. A chceme-li změniti poměry v oboru hornickém, nesmíme zůstávati zde, nýbrž musíme jíti také dále, musíme v celé společnosti pracovati za obnovu nového řádu, nového pořádku v ohledu hmotném i duševním.

Tyto snahy nejsou nové. Vidíte, každý stát se honí za něčím jiným. Vidíte Rusko, vidíte Italii, Německo, vidíte Anglii, Francii, Japonsko, zkrátka všude vidíte takové snahy, které by přivodily lepší časy. Řekl bych, že je to boj o svobodu jednotlivců proti společnosti a boj o práva společnosti proti jednotlivcům. Je to boj soukromého vlastnictví s vlastnictvím kolektivním, státním, nebo jak již to chcete nazývati, s vlastnictvím společenským. Boj tento není nový. Ale právě v dnešní době je velmi důležitý, je aktuální. I u nás, a řekněme si to upřímně, i mezi námi jsou tyto rozpory. Jedni jsou pro to, jiní jsou pro to. Jedni volají: zestátniti, druzí zase jsou proti a chtějí kolektivisovati anebo chtějí také zindividualisovati ještě více snad, než dosud tomu je. Kterou cestou máme my jíti? Všechny formy mohou býti dobré. Pravím: všechny formy mohou býti dobré, ale za jedné podmínky: když lidé nebudou lidmi, nýbrž anděly. Když budou anděly, je jedno, jaká forma společenská zde je. Ale lidé jsou lidmi, nejsou anděly a proto mohou býti všechny formy škodlivé. A toho je si nutno dobře všimnouti, protože je to důležité. Dobrá forma znamená mnoho, ale kvalita, duch lidí rozhoduje. Zkušenosti, kterých nabýváme o dnešních soustavách v různých státech a státních společnostech, nejsou lákavé. Mohl bych říci, že v některých případech jsou velmi výstražné a proto nemohou býti správné. Buď je tam špatná forma nebo jsou tam špatní lidé anebo je tam špatná forma i špatní lidé. Něco z toho všude jistě je.

I u nás se volá po zestátnění. Pravda, lehko se to řekne, ale důsledků, toho si nutno všimnouti. Ne že bych byl z formálních důvodů proti, nýbrž právě z praktických. Jistě, že je těžko každý podnik přehlédnouti, ovládnouti, a proto musí býti u velkých podniků kontrola, a důkladná kontrola. Ale tato kontrola je složitá a zvláště drahá. Hospodářství kolektivní je nepřehledné, je ovládáno mocí v určitých rukou a kolikráte pouze v několika rukou. A z dějin známe, že i v rukou jedněch. Toto právě je velmi nebezpečné a proto třeba také mnoho kontrolorů. Ale je to vše papírové a zároveň je to hospodářství podle předpisů, nařízení a rozkazů, je to hospodářství kontrolorů, kde kontroloři zase potřebují jiné kontrolory, zdali dobře kontrolují. Jak by to vypadalo všechno, je pravda těžko říci. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Mluvil jsem o zostřených předpisech báňských. Jak je tomu s předpisy ve státním hospodářství? Poukáži ze všeho jen na jedno. Stát má velký podnik - dráhy. Kdyby železniční zřízenci se řídili předpisy, nastane pasivní resistence, zastaví se běh vlaků a ti, kteří podle předpisů začali pracovati, kteří to vedli, byli by zavřeni. Zde máte nejlepší důkaz, jak předpisy ve státním hospodářství mohou býti paskvilem toho, co vlastně býti má. Musíme tedy dáti velký pozor a nespoléhati se pouze na předpisy a také pouze na kontrolory, a kolikrát i na špicly - pozor tedy!

Státní zřízení kontrolorů. Chápu, že mnozí by si rádi přisvojili velikou moc, aby vládli, vždyť někteří lidé touží až vášnivě po dosažení moci nad druhými, a to právě působí velmi nebezpečně. Soustředěná moc je překážkou svobody jednotlivců. Tam, kde jednotlivec nahoře má moc, jistě nemají svobodu všichni dole. Vždyť je známo přece, že v Německu docela pánové poručili, co se má vařit. A tu je nejlépe vidět, kam až mnozí lidé zabíhají. I u nás máme takové snahy, že stát chce do všeho vidět, do všeho strkat prsty, všude poroučet, a na druhé straně se zase hází všechno na stát a spoléhání na stát je u nás všeobecné.

Denní zkušenost, různé aféry nás poučují každodenně, že i veškerá tato kontrola klame. Člověk je člověk, a je-li společnost taková, jakou býti nemá, není-li tam dostatek mravnosti, pak duch společenský přenese se i na kontrolory a máme to všecko jednaké, celé to zařízení kontrolorů není potom k ničemu. A tak bychom mohli probírati systém za systémem a shlédli bychom se zármutkem, že veškeré tyto pokusy a formy nejsou nic jiného než chodbami v bludišti, a to chodbami odstrašujícími. A přece je nutno obnoviti společnost a její uspořádání, aby byl zaveden jiný společenský řád, než je dnes platný. Jistě je třeba, aby mysl byla odvrácena od mamonu k nejvyššímu Dobru.

Pro dnešek pravím krátce pouze tolik: Správný, všem prospěšný řád musí odpovídati přirozenosti lidské a nesmí ji znásilňovati. Svoboda jednotlivců má býti vázána pouze potud, pokud je to nutné, pokud kulturní, hospodářská a politická vázanost by nebyla rušena. To je hlavní zásadou a podmínkou každého nového řádu. Naprostá svoboda nesmí býti dána ani pouze státní moci, aniž komu jinému. Všichni chceme kousek svobody a každý jí má míti kousek, protože všichni chceme žíti a pracujeme. Proto máme míti všichni právo, proto máme míti všichni povinnost. A zde je právě základ, na kterém musíme budovati nový společenský řád. (Výkřiky posl. Vallo.) Pane, vy se tam schovejte, právě vy jste zde nejvíce odstrašujícím příkladem, jak se vládnouti a společensky žíti nemá. (Výkřiky posl. Vallo.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP