Pátek 1. prosince 1933

Naše školy národní dostaly nové osnovy, osnovy hodně pružné, snad v mnohén směru až příliš pružné, ale přece jenom dobrým učitelům dávající možnost, aby rozvinuli svou činnost úplně individuálně a vykonali ve škole veliké dílo. Pro učitele špatnější je to ovšem až snad přemíra volnosti, které dá se lehce zneužít.

Naše škola národní neuzavírá se ani moderním objevům a výzkumům ve školním vyučování a ve výchově. Řekl bych, že se tu v mnohých případech příliš rychle a lehce rozhoduje naše školská správa pro reformy a nové proudy nevyzkoušené, duchu našeho národa neodpovídající a spíše škodlivé než prospěšné. V dnešních listech čteme zprávu o schůzi rodičů v jedné části Velké Prahy, obrovské protestní schůzi rodičovské proti vnucené globální metodě. Nechci o této věci se nijak šířiti, poněvadž je to tolik prodiskutováno, zejména v Praze, kde jest nejakutnější, kde naprosto nedemokratickým, nevhodným způsobem byla tato, duchu našeho jazyka a národa naprosto se protivící metoda anglická nebo spíše částečně metoda americká nařízena a zavedena a tím nejen do značné míry zotročeno učitelstvo, nýbrž hlavně zotročeni žáci a jejich rodiče, kteří nemají práva do této věci naprosto nic mluviti, ani se ozvati. Bylo sice prohlášeno, že metoda byla zavedena na zkoušku, ale zkoušky takového druhu provádějí se u rozvážných lidí vždy v malém měřítku a teprve po provedených zkouškách užijí se v měřítku, jako se stalo zde. Jest třeba varovati před experimenty, které neposlouží škole, tím méně poslouží výchově národní a celku. Ozývají se již hodně silné hlasy proti kulturní diktatuře docenta dr Příhody, který je právě hlavou takovýchto reforem, a myslím, že by školství v této době bylo více poslouženo, kdyby v tomto směru bylo konáno méně. Je nutno zdůrazniti staré přísloví, že méně reforem bylo by více užitku školského.

Škola měšťanská, to jest problém, o který se jedná již, tuším, po 4 roky v kulturním výboru naší sněmovny a před tím v senátě. Je to otázka zřizování obvodových měšťanských škol. Můj názor jest, že otázka tato byla již dávno zralá k vyřešení a že zřizování obvodových měšťanských škol, aspoň tam, kde byly žádány a kde byla možnost, bylo by velmi prospělo našemu školství, bylo by prospělo zvýšení všeobecného vzdělání často v zapadlých krajích, byl by to zkrátka kulturní počin. Nutno litovati, že z nepochopitelných důvodů, které se u nás nazývají rozpory v koalici, nedošlo k projednání a uzákonění osnovy o obvodových měšťanských školách a že tato otázka ke škodě měšťanského školství zůstává nadále otevřena. Přimlouval jsem se vždy a postavil se za toto stanovisko s celou rozhodností a jsem i dnes toho názoru, že i v této těžké době, kdy nemáme nazbyt a úpíme v krisi finanční od nejnižších samosprávných svazků až po stát, by bylo lze tuto věc řešiti aspoň tam, kde si toho lidé přejí, kde mají dobrou vůli přinésti oběti finanční i osobní, že je to věc zralá k řešení aspoň v mnohých případech.

A právě proto je mně naprosto nepochopitelné, že jsou případy, kde měšťanské školy už po řadu let existující jsou našimi úřady rušeny. Ze svého volebního kraje mám velmi charakteristický případ měšťanské školy na velké slovácké vesnici Vnorovech. Tam bývala už dříve, před válkou, obecná škola s 13, 14 třídami, ale po převratu nastala změna: byla zde zřízena měšťanská škola. Pro celou obecnou školu bylo místností dosti a ovšem že bylo v té budově i dosti místa pro měšťanskou školu, která tam také byla řadu let umístěna. Poněvadž však školské úřady nařídily postaviti novou budovu nákladem o 50 % vyšším, než mohla obec unésti a obci se nepodařilo sehnati úvěr v této době, kdy je těžko sehnati milionové úvěry i pro obec zámožnější než je tato, přikročily školní úřady patrně na návrh především ředitele této školy - poněvadž šlo hlavně o ředitelský byt při ní - a pak na návrh inspektora k postupnému zrušení měšťanské školy tak, že letos už je tam pouze třetí třída měšťanské školy, když první a druhá byly již zrušeny. Dovoluji si upozorniti pana ministra školství na tento přímo neslýchaný postup školních úřadů v době, kdy se právem volá, aby měšťanské školy byly zřízeny i tam, kde nebudou moci býti plně vybudovány a opatřeny vším možným, poněvadž se musí vycházeti ze zásady: lépe něco než nic. Prosím, aby si všiml tohoto případu a zjednal nápravu v tom smyslu, aby vadné rozhodnutí školních úřadů bylo zrušeno a měšťanská škola ve Vnorovech zase obnovena.

Je zde otázka učitelského vzdělání. Slavná sněmovno, mohu zase přímo slavnostně prohlásiti, že nikomu z nás nenapadne volati po nižším vzdělání učitelském nebo se brániti touze učitelstva po dosažení vyššího vzdělání. Cíl nás všech je jednotný, pouze cesty jsou rozdílné. Je otázka, má-li se dostávat budoucím učitelům odborné průpravy k jejich povolání v učitelských ústavech, založených a vybudovaných tak, jak toho žádá dnešní doba a rozvoj věd jak pedagogických, tak také všeobecných, nebo mají-li se nechat projíti střední školou a v určitých institucích, nazvaných pedagogické akademie, jedno nebo dvouletých nabývati vzdělání praktického? Vycházíme z toho stanoviska, že učitel potřebuje především vysokého odborného vzdělání, že musí býti připravován pro svůj úkol déle než jeden rok nebo v nejlepším případě 2 roky, že toto naprosto nestačí, aby v dnešní době splnil dokonale a dobře svůj úkol a že je tedy nezbytně nutno pro zvýšení učitelského vzdělání vzíti za základ dnešní učitelské ústavy, pojmenovati je třeba pedagogickými akademiemi, poněvadž na jménu nezáleží - máme také obchodní akademie, které jsou středními školami - vybudovati učitelské ústavy jako pedagogické střední školy v každém směru na roveň postavené středním školám a zříditi pak pro učitele měšťanských škol zvláštní jednoroční pedagogické akademie - nebo jak by se to jmenovalo - vyššího stupně, kde by nabývali odborného vzdělání ze skupiny předmětů, které by si zvolili. Tuto cestu považujeme za jedině možnou a schůdnou již proto také, že zde - a to nesmí býti opomíjeno - touto cestou při značném počtu soukromých učitelských ústavů dostává stát presentem velké množství učitelů, kteří ho nestojí naprosto nic. Mluví-li se dnes o úsporném systému i v tomto ohledu, doporučují-li se pedagogické akademie právě z důvodu úspornosti, tvrdím, že by zde nebyla žádná úspora, poněvadž takovýmto způsobem při dosavadním systému téměř jedna čtvrtina učitelstva nestojí stát ani haléře, bývá mu presentována soukromými ústavy naprosto zdarma.

Tíživá finanční situace tlačí vládu před rozhodnutí, která působí ve veřejnosti jednak rozpory, jednak bouři odporu a nevole. Jsou to ohlašované restrikce ve školství výsokém. Dovoluji si upozorniti, že již před dvěma lety jsem zde žádal zrušení brněnské německé techniky, ústavu naprosto nepotřebného, vydržovaného velkými náklady a finančními obětmi se strany státu pro převážnou většinu cizinců, na kterých náš stát nemá naprosto žádný zájem, lépe řečeno, kteří po absolvování této školy hledí se usaditi u nás, aby naším vysokoškolákům ubírali poslední možnost získati si kousek chleba v životě vlastním povoláním. Tento ústav je, myslím, beze sporu odsouzen k zániku. Našemu státu a, řekněme, i německému národu, který má vysokou technickou školu v Praze, nevznikne tím naprosto žádná kulturní újma, nebude o nic zkrácen ve svých právech, za to však státu vzniknou úspory, kterých nezbytně v této době potřebuje k plnění vlastních povinností k českému vysokému školství.

Něco jiného jsou ovšem restrikce českých a slovenské university. To je otázka ožehavější a bolestnější. Jistě nebude možno, aby restrikce, dojde-li k ní, byla prováděna podle názoru a návrhů úsporné komise, která nebrala v úvahu naprosto nic jiného, než kolik set tisíc nebo snad milionů korun se tímto opatřením ušetří. Finanční důvody nesmějí v tomto ohledu hráti takovou úlohu. Zde nutno počítati také s tím, jakou újmu by utrpěla kultura našeho národa a na druhé straně Slováků tím, když by z universit brněnské a bratislavské zůstala pouze kusá torsa. Je nutno, aby vláda celou tuto věc řešila opravdu s porozuměním pro kulturní zájmy Moravy, která se již dávno před válkou za souhlasu celého českého národa domáhala své úplné, druhé české university. Nebude ovšem také možno nějak násilně sahati na jedinou slovensku universitu, poněvadž Slováci mají totéž právo jako Češi, aby na vlastní vysoké škole mohli pracovati na kulturním povznesení svého národa a na vědeckém poli národa slovenského. Při tom bych si dovolil upozorniti také, že podle různých hlasů má býti zrušeno zeměměřické oddělení na vysoké škole technické v Brně. I před tím je nutno varovati. Právě tohoto zeměměřického oddělení používají do značné míry Slováci a my jsme opravdu s povděkem četli slova p. kol. Siváka se strany ľudové, kterými zde dával brněnské vysoké škole technické skvělé vysvědčení, že tato vysoká škola vychází Slovákům snad, pokud je to možné, ještě více vstříc, nežli Komenského universita v Bratislavě, žena brněnské technice Slováci našli své ovzduší, že se zde cítí doma, že mají některé vlastní profesory, mají učebnice jazykem slovenským vydané a prostě že jim brněnská technika úplně i při choulostivosti zájmů slovenských vyhovuje. Bylo by tedy velmi nerozvážným činem, kdyby právě toto zeměměřické oddělení v Brně, sloužící výchově zeměměřičů, geometrů nejenom moravských, nýbrž i slovenských, bylo zrušeno.

A tu mi dovolte ještě zmíniti se o dvou věcech, které přímo nesouvisí se školstvím, nýbrž s kulturou. Je to brněnská konservatoř hudby a jsou to divadla. Brněnská hudební konservatoř má tento hodnostní název teprve v letech popřevratových. Měli jsme tam obyčejnou, chudou varhanickou školu, na které ovšem působili hudební umělci a pedagogové vynikajících jmén; vzpomínám jenom Janáčka, který stál v čele tohoto ústavu. Tato prostá varhanická škola, vydržovaná ne nákladem státním, nýbrž obětavostí jak země Moravskoslezské, tak veškerého obyvatelstva moravského, plnila své kulturní poslání v oboru hudby a zpěvu tak, že po této stránce Morava nezůstala pozadu. Když převrat přinesl změnu varhanické školy v konservatoř, bylo sňato břemeno, které nesli do té doby dobrovolníci. A dnes se mluví, že konservatoře hudební v Brně není potřebí a že nám stačí jedna v Praze. To, co jsme měli, co jsme si sami vybudovali, má nám býti vzato. Myslím, že kdyby to tak daleko došlo, že v Brně konservatoř hudby zůstane, a že kdyby se stát zachoval tak macešsky k tomuto jedinému hudebnímu a pěveckému centru moravskému, že si ji dobrovolníci zase tak udrží, jako si ji udrželi za Rakouska, které nepřálo kulturním zájmům moravským. (Výborně!)

Otázka našich velkých divadel je v této době také strašně choulostivá. Národní divadlo se stalo státním divadlem a právě v těchto dnech slavilo 50tiletí svého trvání. Nevím, jestli to, že přestalo býti národním a stalo se státním, znamená veliké plus pro tuto naší starou zlatou kapličku na Vltavě. Onde jsem četl takové vtipné pojednání, že je velmi těžko umělce, kteří působí na Národním divadle, vtěsnati do úzkého platového rozpětí, které nám dává systemisace stát. zaměstnanců. Systemisovati umění v té které platové stupnici, je, páni moji, poněkud nezvyklý zjev, u jiných kulturních národů naprosto nemožný. Zaplatiti umění? Jak? Já si vzpomínám na tu německou báseň "Umění to je volné a to se nedá ničím zaplatiti". To se dá pouze odměňovati, dá se projevovati vděčnost nějakým způsobem, ale nedá se honorovati zařaděním do té které platové stupnice, která jest systemisována pro toho kterého úředníka anebo zřízence. A právě proto myslím, že postátnění Národního divadla neznamená zlepšení stavu a osudu jeho, nýbrž že to znamená zešněrování, že to znamená zbavení možnosti uměleckého vývoje a rozmachu, že to znamená nutnost, aby naši nejlepší umělci domácí čeští musili odcházeti za existencí za hranice, že si je nemůžeme udržeti, že je nemůžeme zaplatiti, že jim nemůžeme dáti to, co výška a hloubka jejich umění zasluhuje. To jest jistě kulturní škoda, kterou je nutno vzíti v úvahu a zamysliti se nad ní.

Řekl jsem, že se setkáváme nyní s faktem, že jsme se školsky předimensovali, a v dnešních dobách krise a nemožnosti najíti existence důsledkem tohoto předimensování je veliké množství nezaměstnané inteligence. To je, slavná sněmovno, problém mnohem ožehavější a mnohem horší, máme-li vyřešiti otázku, řekněme, třiceti tisíc nezaměstnaných inteligentů, než vyřešiti otázku několika set tisíc nezaměstnaných dělníků. Já chápu tu strašlivou situaci dělnictva, chápu tu jejich duševní náladu, když řadu měsíců a snad léta hledají práci, nemohou ji najíti a jsou stále a stále odkazováni jenom na tu ponižující podporu v nezaměstnání, po které nevolají, poněvadž chtějí práci, ale vžijte se, vážená sněmovno, do situace inteligenta, který má maturitní zkoušku a který má doktorát a zůstává rodičům na obtíž tak dlouho, pokud je má, a to jest ještě šťasten ten, který má rodiče. A co s tím, který rodiče nemá? Je to, myslím, 14 dní, kdy přinesl "Večerník Práva lidu" obrázek, jak se promovaný doktor přichází představit k hrobu svého otce, sešlý, opravdový proletář, a říká tomu hrobu: "Tak tatínku, chtěl jsi ze mne míti doktora, jsem jím. Doktor bez zaměstnání. Máme jich sta, máme tisíce inženýrů bez zaměstnání, máme desetitisíce středoškoláků a máme tisíce učitelů bez zaměstnání. Co s nimi? Kam je umístíme? Všichni dobře víme, že státní služba nesnese nového přijímání stát. zaměstnanců, že nemůžeme ani to střední školství rozšiřovati dále jenom proto, abychom umístili profesory, že nemůžeme snižovati počet žactva ve třídách, abychom uměle vyráběli třídy v této době, abychom umístili učitele. My nemůžeme rozšiřovati žádný obor státní správy jenom proto, abychom umístili přebytečné inteligentní síly. Myslím, že po řadu let zůstane nám otevřena tato hluboká, bolestná rána a my si marně budeme lámati hlavu tím, jak tuto věc vyřešiti. Omeziti příliv na střední a vysoké školy, to je jediná možnost, a když se to učiní, budeme zase snad my první, kteří přijdeme a budeme protestovati, že se tu děje určitá kulturní křivda, když se omezuje některým dětem možnost přístupu na střední školu. My sami to budeme kritisovati. Prostě jsme v situaci nikterak záviděníhodné, ze které nevím, jakým způsobem vyjdeme.

A tu, vážené dámy a pánové, vynořuje se problém, jak řešiti otázku zaměstnankyň ve státní službě, ještě lépe řečeno provdaných zaměstnankyň ve státní a veřejné službě. Je to palčivý problém a nám nezbude nic jiného než do toho kousnouti. Ty tisíce nezaměstnaných maturantů a tisíce nezaměstnaných vysokoškoláků donutí nás k tomu, abychom to řešili, tak, jak jsme byli donuceni formou zákona řešiti jiné velmi palčivé a ožehavé otázky, do kterých se nám z různých důvodů dříve také nechtělo. A my musíme přikročiti k vyřešení této věci dříve, než bude pozdě. Necháme-li nezaměstnanou inteligenci choditi tak bez zaměstnání, bez obživy, bez přispění, necháme-li jí propadati duševnímu nihilismu, necháme-li je sežírati se hněvem a nenávistí proti panujícímu řádu, jak oni to říkají, pak nám bude dorůstati inteligence nežádoucí pro budoucí vývoj našeho národa, pro budoucí státní administrativu, případně pro školskou výchovu. Nemůžeme a nesmíme to nechati dojíti tak daleko, abychom si otrávili všecky ty, kteří čekají na umístění a kteří se dříve nebo později veřejné nebo státní služby dočkají. Je nutno řešiti a odvážně řešiti tento problém. Je nutno aspoň tak daleko jíti, že z moci úřední bude tu stanovena určitá hranice příjmů manželových, dostačujících k tomu, aby rodina byla dobře zajištěna, pří níž manželka činná současně ve státní a veřejné službě musí opustiti místo, aby se uvolnilo místo tomu hladovícímu, (Potlesk.) aby místo výborně zajištěné existence vlastní rodiny byl dopřán aspoň krajíc suchého chleba tomu začátečníkovi, mladému inteligentu.

To je můj názor, je to názor mé strany a jsem přesvědčen, že i všichni ostatní, kteří mají na zřeteli osud nezaměstnané inteligence, ale jsou různými důvody ještě odraďováni a odstrašováni od řešení této otázky dvojího zaměstnání v jedné rodině, že i ti se budou musit rozhodnouti pro brzké, důrazné a pokud možno spravedlivé vyřešení celé této věci. Předem připomínám, že nikomu z nás a mně nejméně jsou trnem v oku takové zaměstnankyně, ti manželé, kteří dohromady mají pár stovek měsíčně. O ty se nejedná. Tam, kde se dá bída s nouzí dohromady, tam to nevzbuzuje závist, tam to nebouří veřejnost a nedotýká zejména mladých, čekajících na umístění. Ale tam to pobuřuje, kde měsíční příjem činí dohromady několik tisíc, kde se žije luxusně, kde obyčejně nebývají žádné děti, kde v každé rodině je auto a různé jiné věci, kterých si obyčejný státní zaměstnanec nemůže a nesmí dopřáti, poněvadž prostě na to nemá. Už z toho důvodu přimlouvám se vřele, aby tato věc byla brzy a rázným způsobem řešena. Zde ve spojitosti s tím, zejména s minulými a očekávanými srážkami, které postihují více dvojice manželské, anebo zejména s propouštěním provdaných zaměstnankyň ze státní služby spojují se hrozby, které přinesl olomoucký "Pozor": Dáme se rozvést.

V tomto směru dostal jsem právě tento týden dopis od jednoho důstojníka ne příliš vysoké hodnosti, ne ve skvělých poměrech žijícího, a ten zde píše otevřeně: "Vojenským gážistům je žíti v konkubinátě přísně zakázáno a v případě, že by dotyčný neuposlechl výzvy, aby poměr ten přerušil, bude s ním zavedeno kárné řízení, které bude míti za následek ztrátu hodnosti a z toho plynoucí důsledky. Toto opatření je odůvodněno tím, že důstojník čsl. armády podobným životem poškozuje dobré jméno armády.

Poškozuje-li důstojník tímto životem dobré jméno armády, není pochyby, že civilní úředník poškozuje týmž způsobem nejen dobré jméno všech státních zaměstnanců, nýbrž všech řádných lidí. Je proto nezbytně třeba postupovati i zde přísně a spravedlivě."

To je názor. Jestliže někde se činí pokusy, aby umělým, zdánlivým rozvodem a pak žitím v konkubinátě byl zákon obcházen, pak je nutno se vší přísností postupovat proti takovýmto zjevům a získat autoritu státní správě, které je tu zapotřebí. Jestliže u důstojníka není přípustno, aby žil v konkubinátě, myslím, že týmž právem je možno žádat i od každého státního úředníka, aby rovněž nedával veřejné pohoršení, zejména když se ví, že toto veřejné pohoršení dává ze zištných důvodů a z důvodů, aby oklamal stát a obešel platné dané zákony. (Posl. Vávra: Uděláme to jako Mussolini!) Ono také není všecko to, co dělá Mussolini špatné, nelze všechno schvalovat, ale mnohé věci jsou také dobré.

Slavná sněmovno! Několika slovy bych se zmínil o duchu naší výchovy. Není nám žádnému tajno, že zahraniční situace vyvolala u nás změnu v nazírání na naši národní, demokratickou armádu a že se na všech stranách jeví nejenom zvýšená úcta a láska k brané moci, ve které každý občan tohoto státu vidí určitou záštitu státu i sebe při hrozícím nebezpečí, ale že se tu také jeví jakási zvýšená láska k tomuto státu, k této republice.

Mluví se v této souvislosti stále a stále o výchově naší mládeže k brannosti. To bylo slovo, které ještě před rokem nemohlo zde býti vysloveno, aniž by člověk nebyl podezírán z nějakých bůhví jakých militaristických sklonů. Dnes se o tom hovoří docela otevřeně. Je potřebí výchovy v brannosti a mluvím o tom proto při této kapitole ministerstva školství a nár. osvěty, poněvadž především škola je povolána k tomu, aby položila základ výchovy k brannosti, neboť je pozdě bycha honiti a pozdě vychovávati k brannosti toho, kdo na vojnu přichází s protivojenskými sklony, nevlastenecky založený, lhostejný ke všemu tomu, co je každému řádnému občanu tohoto státu svatým.

Je nutno, aby škola postupovala zde přímo. Ne vychovávat vojáky. Žádný to nechce, ani vojenská správa toho nechce, ale vychovávat a pěstovat již v těch dětech lásku k vlasti. Zdá se mně, že to slovo tak již pomalu z našich učebnic vypadlo. My jsme za řadu let trvání tohoto státu si zřídili celou stupnici osob, které jsme postavili na oltář k uctívání. Máme kult osob, kult význačných událostí, význačných úseků našich dějin, v těch se utápíme, ty zbožňujeme, o těch pějeme hymny, ale zapomínáme, že právě tyto osoby, ty události a ty výjevy jsou spojeny s určitým obdobím historického vývoje našeho národa, že je uctíváme ne proto, že to jsou osoby, nýbrž proto, že se určitým způsobem zasloužily o nás národ, že jenom tím si získaly úcty. Zdá se mi však, že právě pro tento kult osob nemůžeme se dostat ke kultu našeho vlastního národa a státu, a to nám schází. Mluvím otevřeně, nechci vylučovat nijak to, co nazývám kultem osob, i to má svůj význam, ale není to to hlavní, to je prostředek k cíli. A tím cílem vždy musí býti jediné a totéž: připoutati všecku naši mládež, všecky obyvatele republiky s plnou vírou a oddanou láskou ke svému státu, ke své vlasti, ke svému národu. (Výborně!)

U nás se sice mnoho mluví o nacionalismu. Ale prosím vás, co to je za nacionalismus, když v čele těchto nacionalistů s praporem nacionálním jde pan Jiří Stříbrný? (Veselost.) To chcete nazývat nacionalismem? A projevy Ligy a různých těch odnoží, to mají býti projevy zdravého národního ducha? (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Tam v plném slova smyslu účel posvěcuje prostředky. Z nacionalismu stal se krám, kde je dnes velká tlačenice, tak jako v obchodech s jednotkovými cenami. A právě tomuto obchodu zabránit je povinností všech opravdových nacionalistů, těch nacionalistů, kteří nerukují do ulic s písní Hej Slované, atd., nýbrž kteří vždycky za všech okolností jsou ochotni obětovat pro svůj stát, pro svůj národ všecko. A já prohlašuji za svoji stranu, za kterou kladu si za čest dnes zde mluvit, že my se řadíme do řad těch nacionalistů, ale jiného druhu, než jsou nacionalisté t. zv. oficielní, kteří si to dávají denně potvrditi ve svém tisku. (Výborně!)

I my chceme, aby náš národ v těchto dobách sílil a mohutněl, aby překonal nynější doby krise a těžkých a hrozivých událostí, které se na nás ženou. My nepotřebujeme ani strašit. Každý z nás dobře ví, že světová situace je dnes zahrocena tak, že se může sice proměnit shodou okolností k dobrému pro nás, ale na druhé straně může také zkončiti katastrofou. Po té stránce musíme býti připraveni na všechno. Je nutno, aby náš národ byl silným, dobrým a mravným. To mu musejí dávat naše školy, to mu musí dávat i naše osvětová činnost ve veřejnosti, všude, při každé příležitosti, kde je to možné. Je potřebí mravnosti, obnovené mravnosti, poněvadž není možno počítati s tím, že by národ náš se udržel bez opravdové hluboké a velké mravnosti. Pro nás historie nebude dělat žádných výjimek. Doposud každý národ, který zde byl, zahynul, jakmile přestal býti mravným, jakmile kořeny jeho bytí nebyly zakořeněny hluboko v mravní půdě, v názorech mravních, a, řeknu to otevřeně, v názorech náboženských, jaké náboženské představy ten který národ tehdy měl. (Potlesk.)

Na tom podkladě my budujeme a chceme budovat, chceme mravný a silný národ a proto chceme pokřesťanštění národa. Hlásíme se k tomu docela otevřeně. Víme, že tím, když žádáme návrat křesťanské mravnosti, pracujeme pouze k blahu tohoto státu, pracujeme pouze k blahu našeho národa a k upevnění jeho budoucnosti.

A tu chceme upevnit. My jsme pevně přesvědčeni, že naše státní samostatnost a trvání našeho národa bude zajištěno, ale musíme vykonati všechny ty podmínky, kterých je potřebí k udržení samostatnosti. Přihlašujeme se po této stránce k dílu a prosíme pouze, abychom nebyli považováni za kverulanty, když stále a stále budeme žádati - tak jako to žádal v minulých dnech pisatel v hlavním republikánském časopise "Venkov" - návrat k náboženským zásadám, které jedině zušlechťují, povznášejí, které jedině dávají hodnoty, jež se nekazí a neničí ani v dobách konjunkturního poklesu všech ostatních hodnot, které zde na světě vůbec jsou. Po té stránce myslím, a jsem tomu rád, že jsem naprosto protichůdného názoru, než byla kol. Kirpalová, která končila svoji řeč výzvou po odluce církve od státu a školy. Já však pravím, že v zájmu našeho státu a národa je potřebí, aby náboženství přišlo nejen znovu v plném rozsahu k platnosti ve škole, nýbrž i v celém státě. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Ščerecký.

Posl. Ščerecký (rusky): Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno říci několik slov jménem těch, které mám čest zastupovati v této sněmovně. Rozpočet Československé republiky na rok 1934 byl sestaven za velmi těžkých hospodářských podmínek, a přece jeví se nám, karpatským Rusínům, jak mohu prohlásit, jako úplně uspokojivý, a to proto, že nehledě k těžkému hospodářskému postavení, přece byl uveden do rovnováhy a nebyla uvalena daňová břemena na obyvatelstvo naší republiky a Podkarpatské Rusi.

Nás, karpatských Rusínů, týká se nejvíce 10. kapitola rozpočtu, poněvadž my tam, na východě naší republiky, jsme na nižším stupni vzdělání, poněvadž celá staletí byli jsme bez národní kultury pod vládou cizího plemene, které nemělo úkolu rozšiřovati a podporovati kulturu karpatoruského lidu proto, aby byl postaven na roveň jiným evropským národům.

Účelem bývalého rakousko-uherského režimu bylo udržovati Podkarpatskou Rus k tomu, aby se získaly levnější pracovní síly v době, kdy se musily prováděti sezonní práce na maďarských nížinách. Československá republika nemá takových úmyslů, ona, pokud bylo možno, ukázala v krátké době, že vyšla vstříc našemu karpatoruskému lidu a postavila velkou spoustu škol a povznesla naši kulturu na žádanou výši, ačkoliv k dosažení úplného cíle máme ještě daleko.

Jest pravda, že za krátký čas trvání republiky nebylo možno zbudovati na Podkarpatské Rusi to, co se tam nevytvořilo za tisíc let, ale přece jen nás zajímá zvláště kapitola ministerstva školství, která bohužel byla snížena o 54 mil. Kč. Vždyť u nás jest zapotřebí v této době stavby nejméně 65 školních budov, a to nejméně se 100 učebnami.

Dne 14. t. m. byla československé vládě podána žádost s hotovými plány o udělení 6 mil. Kč na stavbu školních budov na Podkarpatské Rusi. Máme plnou naději, že bez ohledu na neutěšené finanční postavení naší republiky vláda, zvláště ministerstvo školství, vyslyší naše požadavky, naši výzvu a vyjde nám vstříc a udělí tyto žádané peníze na stavbu tak velice potřebných školních budov na Podkarpatské Rusi.

Ale vládě, která se s plnou energií zabývá zvýšením naší kultury a uvedením všech školou povinných dětí na Podkarpatské Rusi do škol, musím také vylíčiti naši ohromnou bolest, o které podle vší pravděpodobnosti ví z tisku většina zástupců ve sněmovně Československé republiky.

Na jedné straně vyhazují se ohromné peníze na povznesení lidu na kýženou kulturní úroveň, na druhé straně překáží nám t. zv. ukrajinští vystěhovalci, kteří přišli z ciziny a zpolitisovali až do poslední všechny školy, naše učitele a celé naše školní oddělení.

Mám tisíce protestů proti tomuto násilnému systému, který jest na Podkarpatské Rusi, proti tomu, že naše děti, pocházející z jednoho otce, nerozumějí si vzájemně a spolu bojují. Máme mnoho případů, že děti jednoho otce chodí do dvou škol, z nichž jedna leží na pravém břehu říčky a druhá na levém; v jedné vyučuje ukrajinský vystěhovalec, ve druhé domácí učitel. Děti přijdou večer domů a místo aby se jejich rodiče těšili, radovali, chválili republiku za to, že umožňuje zaškoliti děti, otec musí bráti do rukou hůl a zabraňovati boji mezi svými syny, neboť jeden tvrdí, že jest Ukrajinec, a druhý tvrdí, že jest karpatský Rusín.

Takové zjevy jsou na Podkarpatské Rusi každodenní. Já bych se rád s tohoto místa odvolal přímo k duši pana ministra školství dr Dérera, aby jednou provždy učinil přítrž tomuto nesmyslnému systému poukrajinšťování na Podkarpatské Rusi, který ničí to vše krásné, co nám dala republika, který maří peníze, které vydaly československé vlády na naše školství a osvětu. Neboť co nám pomohou tyto peníze na naše školy, bude-li našim dětem vyrvána ze srdcí národní kultura a bude-li násilně nadiktována ta, které si nepřejí?

Že a jak velice jsou zpolitisovány naše školy, naše školní oddělení, naše učitelstvo, ukazují nám události z poslední doby. Vasil Špenyk z Mukačeva, absolvent university, nejlepší učitel, nejlepší kulturní pracovník, byl beze všeho vysvětlení, bez kárného řízení degradován ze správce školy na třídního učitele. Druhý případ: Josef Župan, učitel, který stvořil velké dílo na Podkarpatské Rusi v oboru kultury, mladý energický domácí pracovník, do dneška neznámo z jakých důvodů - snad jen proto, že byl velmi energickým pracovníkem, miloval svůj lid, svůj stát, svou republiku - byl degradován ze správce školy a přeložen na nejhorší, poslední místo na Podkarpatské Rusi.

Slavná sněmovno! Takové zjevy nepřinesou nám na Podkarpatské Rusi konsolidaci, nepřinesou nám to, co očekáváme. Vždyť ten učitel, ten náš profesor, náš otec, náš buditel, naše inteligence, která se narodila pod doškovou střechou, trpí pronásledováním a stíháním za své ruské přesvědčení v době, kdy s druhé strany panují nad námi přišlí ukrajinští vystěhovalci a vysmívají se nám: Kdybys byl Ukrajincem, zůstal bys na svém místě. To, pánové, nepřinese žádného úspěchu, to zničí konsolidaci, zmaří to, co vybudovala Československá republika na Podkarpatské Rusi.

Slavná sněmovno! Podal jsem žádost, schválenou zemským zastupitelstvem v Užhorodě, aby vláda nebo ministerstvo školství vyšlo nám vstříc a udělilo nám v letošním roku žádaných 2 mil. Kč z půjčky práce, 4 mil. Kč z investičního fondu na stavbu potřebných škol, které jsou vypočteny v naší žádosti. Máme pevnou naději, že budou-li tyto peníze poskytnuty, dostanou se naše karpatoruské děti všechny do škol a za krátký čas karpatoruské obyvatelstvo bude moci vybřednouti z toho těžkého postavení, ve kterém dnes je. Vždyť nelze pomýšleti na to, aby se zlepšilo sociální postavení, hospodářské postavení tam, kde není kultury. Vždyť sledujeme vzdělání a kulturu našich bratří Čechů a víme, že kdyby zde nebylo kultury, nebylo by ani lepšího sociálního postavení a vaše hospodářství nestálo by na tak vysokém stupni. Jen škola nám může pomoci, může nás vyvésti z toho těžkého postavení, ve kterém jsme.

K tomu jest zapotřebí jen dobré vůle, k tomu jest zapotřebí toho, co každému člověku diktuje rozum: vzdělání, školy. My podkarpatští Rusové jsme stoprocentně státotvorní, bude-li zapotřebí, půjdeme i na smrt za republiku, my, kteří jsme trpěli, byli stíháni, internováni v Talerhofu, my zasluhujeme, aby naše republika, náš kulturnější bratr, poskytla nám pomoci a podala nám pomocnou ruku v našem těžkém boji tehdy, když celý svět spěje za kulturou kupředu, a abychom my toho dosáhli za několik let pod vaším protektorátem a s vaší pomocí.

Ale s tohoto místa rozhodně protestuji proti tomu, aby Ukrajinci pronásledovali naše bratry učitele. Protestuji s tohoto místa, aby se na Podkarpatské Rusi rozvíjelo poukrajinšťování, aby se tvořil rozkol mezi námi a Čechy, aby naše děti vycházející ze škol zpívaly ukrajinské písně a aby přímo iredentu navrhovaly našemu negramotnému staršímu bratru na Podkarpatské Rusi.

Doufám, že nikoliv jedna koaliční strana československé sněmovny, nýbrž všechny strany vyslyší konečně náš hlas, vyjdou nám vstříc a učiní přítrž poukrajinšťování na Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus jest pro Československou republiku a nikoliv pro Hitlerovu Ukrajinu. (Potlesk).

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. V. Beneš. Uděluji mu slovo.

Posl. V. Beneš: Slavná sněmovno! Za prvních 15 republikánských let našeho státního života vydali jsme na školství přes 50 miliard Kč. Je to na menší stát suma tak úžasná, že nás zavazuje, abychom se pečlivě ptali, zač, k čemu a jak byly tyto penze vydány, abychom se ptali, zdali hřivna, kterou jsme takto vydali, byla vydána spravedlivě a účelně.

R. 1918 jsme přejali správu svých věcí a s ní z rukou starorakouských a starouherských svou národní školu. Když dr Hodža v březnu r. 1927 jako ministr školství zahajoval jednání kulturního výboru, pronesl o předválečné škole velmi charakteristická slova. Řekl, že před válkou cílem národní výchovy bylo slepé poslouchání tradic a výchova k otroctví. Ukazoval tak na pasivní typ, který nám posílala do života minulá škola; a jistě na tom je a bylo velmi mnoho pravdy, i když jsme si vědomi, že u nás na př. za vedení Drtinova a Masarykova měnila i v předválečných poměrech naše škola svůj materiocentrický ráz, svůj výlučně naučný ráz na ráz školy pedologické, na ráz školy, která svůj cíl a svůj smysl hledá v dítěti a ve studentovi. Za Drtinou a Masarykem šla veliká armáda národního učitelstva, šlo velmi mnoho profesorů i učitelů. Jmenuji jenom zvěčnělého Tůmu a Josefa Kožíška, jichž jména jsou známa snad ve všech chalupách naších vesnic i v obydlích měst. Tito mužové vykonali pro naše školství jistě veliké dílo.

Převrat nám uložil, abychom tuto školu přejali a dále budovali. Prvá popřevratová léta za ministerstva Habrmanova měli jsme nesmírně těžký úkol: dáti školu všem těm krajům a místům, které jí do té doby neměly, dáti školu Slovensku, dáti školu Podkarp. Rusi, vybudovati menšinové školství, vybudovati university, kde jich dosud nebylo, doplniti odborné školství a nahraditi sta a tisíce bídných škol novými účelnými budovami, které jsou jistě také důležitým instrumentem školské výchovy. Již Habrman zasáhl do vývoje školství nejen extensivním způsobem, on zasahoval do školství také intensivně ve smyslu a duchu politické demokracie, tak jak to doba žádala. Jeho reformy také odpovídaly spíše duchu demokracie politické. Všechny zákony, ať Metelkův, ať rovností, ať zákon o správě školské, o služebních poměrech učitelstva a právních svazcích učitelstva, směřovaly k této demokracii politické a v jejím duchu byly tvořeny.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP