Pátek 3. června 1932

Iný konfiškovaný článok je tento: Z "Lidových novín" zo dňa 28. mája 1932 citujeme doslovne [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Dňa 9. februára bola u delostreleckého pluku č. 7 v Olomouci konaná škola o strážnej službe a pohotovosti. Bolo to v dobe, kedy komunisti pripravovali sa na systematické demonštrácie. Školy zúčastnil sa tiež maďarský vojak zo Slovenska Eugen Rottenstein, ktorý aniž bol dotazovaný, prehlásil [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Toto svoje prehlásenie ešte raz opakoval. Rottenstein, u ktorého našli pozdejšie novinové výstrižky obsahu protištátneho, zodpovedal sa za toto svoje prehlásenie pred divizným súdom a ku svojmu činu sa z časti priznal. Súd uznal ho vinným a odsúdil ho nepodmienečne k ťažkému žaláru na 4 mesiace."

Všetka táto cenzúrna prax deje sa vo smysle poslednej inštrukcie ministra vnútra Slávika. To sú tie "nesprávné zprávy", pre ktoré možno každé verejné shromaždenie rozbiť. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Preto budujete blok dunajských štátov k uspokojeniu vašich imperialistických záujmov a z poverenia imperializmu francúzskeho. Každý priemysel ste utľkli na Slovensku, avšak muničné továrne a továrne streliva pracujú vo dne v noci vo troch smenách. Staviate novú továreň v Púchove, Trenčíne, Povážskej Bystrici, aby ste mohli dodávať zbrane a strelivo japonskému imperializmu proti sovjetom, aby ste sa sami mohli i vašich spojencov vyzbrojiť k útoku imperialistickému na Svaz sovjetský. Robotníkov prepúšťate z núdzových prác z dôvodu, že nieto peňazí, avšak v stejnej dobe za krátko spúšťate na vodu v Komárne už druhý monitor a na Slovensku horečne budujete letištia, silnice a vojenské cvičištia.

Pri riadnom vojsku budujete celý rad fašistických vojenských útvarov proti vnútorným a vonkajším nepriateľom. Sokol, DTJ, ktoré pomáhaly zdolať maďarskú komúnu v r. 1919, venujú zase všetky svoje sily službám válečných príprav. Občianske strelecké spolky, telocvičné jednoty zásobí vojsko zbraňou i dôstojníckymi cvičiteľmi.

Válečných dobrodruhov, veľký počet bielogardistov, týchto šeliem bez pána, umiestili ste v štátnych, mestských a súkromých úradoch. Kým nad hlavami pracovníkov na Slovensku hrozí stále Damoklov meč štátnej príslušnosti, udelili ste týmto svetobežným protirevolucionárom štátne občianstvo s najväčšou ochotou. Najnenávidenejším vrchným kontrolným lekárom nemocenskej pokladnice v Bratislave je emigrant. A stejne veľa bielogardistov je i vo službách policie a súdov.

Domnievate sa, že tieto [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] opatrenia bude pracujúci ľud na Slovensku pokojne a kľudne trpeť? [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Myslíte-li si to, trpko sa sklamete.

Maďarskí pracovníci jednotne s pracovníkmi ostatných národností, v bratskom spojenectve s českým proletariátom pod vedením strany komunistickej budú bojovať proti vašemu vyhladovaciemu, fašistickému a imperialistickému válečnému systému a za revolučné riešenie krízy.

Bojovať budú proti vaším imperialistickým válečným plánom tak, že boj za chlieb a voľnosť sjednotia s bojom proti válke imperialistickej na ochranu sovjetskej unie.

Bojovať budú proti každému zjavu národnostného útlaku, za očistenie Slovenska od vašeho utlačovacieho aparátu, za plné sebaurčovacie právo národností [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] za sociálné a národné oslobodenie Slovenska, za vládu robotníkov a sedliakov. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 3. června 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Macek.

Posl. dr Macek: Vážené shromáždění! O meritu tohoto zákona bylo toho zde už dosti pověděno a já bych se tedy rád omezil jen na konstatování, že se rozpočtovému výboru podařilo za rozumného souhlasu vlády snížiti váhu budoucí drobné mince s nominálem 20 Kč na 12 gramů, takže se bude lišiti pouze o 2 gramy od desetikoruny. Snad bude tím veřejnost přivedena k vědomí, že kupní síla u drobné mince nezáleží na její váze resp. na ceně jejího materiálu, nýbrž, že tkví v něčem docela jiném. Pak bych upozornil, že se podařilo také jasně stanoviti, že uvolněných bankovek - jak praví důvodová zpráva - bude použito k placení t. zv. státovkového dluhu nikoliv cestou mimořádnou, nýbrž že si stát těmito penězi quasi předplatí své smluvní povinnosti, jež přejal na sebe smlouvou s akciovou společností Národní banka československá r. 1927.

Zde bych přešel rád několika slovy k oněm neurčitým obavám, o kterých slyšíme a čteme denně, s nimiž na nás denně přicházejí jednotlivci a chtějí, abychom jim své stanovisko k nim vyjádřili. Nemůžeme s každým člověkem, který u nás je poplašen těmi neurčitými obavami, rozmlouvati a vyvraceti mu tyto věci, a proto používám této tribuny k tomu, abych několik slov o tom řekl.

Nejobyčejnější otázky těchto poplašených lidí jsou: Jak dlouho krise potrvá? Udržíme korunu? Na otázku, jak dlouho krise potrvá, nemůže býti odpověděno jinak, nežli, že to záleží na tom, co proti té krisi budeme dělat. Když si člověk zlomí nohu a nechce jíti k lékaři a jen pořád se táže, kdy mu to sroste, pak ovšem stěží dostane nějakou spolehlivou odpověď, které by sám mohl uvěřiti, nehledíc k tomu, jak mu to sroste. Žádný národohospodář světa nemůže říci, jak dlouho krise potrvá, nevěda, co svět proti krisi bude podnikati.

Druhá otázka: Udržíme korunu? Co značí tato otázka? Jak si obyčejný člověk představuje držení koruny, kdo ji drží a jak ji drží? Jde o tu korunu (o které praví, že by se měla držet), kterou má v kapse? Tu, kterou má v kapse, drží sám a přemýšlí, neměl-li by si koupiti čtvereční decimetr nějaké výtečné parcely v okolí Prahy. To je jeho držení koruny. Co jest ta koruna, kterou držíme, máme a chceme držet? Dovolte mi, abych vám připomněl bonmot dr Engliše na ustavující valné hromadě Národní banky československé. Většina z vás se pamatuje na slova, jimiž dr Engliš, tehdejší ministr financí, obracel se na guvernéra akciové cedulové banky a pravil: "Odevzdávám do vašich rukou nejcennější klenot národní, naši korunu československou, klenot, který není ani ze zlata ani ze stříbra, nýbrž z práce a představuje určitý malý zlomek našeho národního produktu, určitou miniaturní životní míru, kus výroby a práce. Tato představa žije v hlavě milionů pracujících a čekajících za práci určitou spotřebu, měřenou korunami - podtrhuji, měřenou korunami milionů prodávajících a kupujících, když v ceně odvažují hodnotu směňovaných statků. Tento obsah tane na mysli těm, kdož kupují korunu československou za dolary, libry a franky." Myslím, že dr Engliš velmi dobře vystihl prostonárodní představu koruny. On sám nepochybně dobře věděl, oč zde jde, neboť pravil dále: "Ve stálosti této hladiny cenové, ve stálosti ceny životní míry spočívá stálost naší jednotky měnové, její kupní síly, první a hlavní vlastnost každé dobré měny." Dr. Engliš nepochybně věděl, že koruna jakožto měnová jednotka jest pouhým měřítkem hospodářských zásluh, jež na trh přinášíme, když vyděláváme měnové jednotky, a jež z trhu si odnášíme, když je vynakládáme. Proto tato jeho slova, se kterými se obracel na guvernéra cedulové banky, neznamenala nic jiného, než jako, kdyby obchodník s textilním zbožím předávaje svůj závod synovi řekl mu: "Teď ti odevzdávám nejcennější klenot svého závodu - metr." Velectění, má-li tento metr, který poctivý obchodník nástupci odevzdává, míti nějaký smysl, musí míti co měřiti. Pak teprve má smysl rada: Nezkracuj ten metr, když měříš věci kupované, to bys okrádal sám sebe, ani jej nezkracuj, když prodáváš své zboží, to bys okrádal druhého a nevyplatilo by se ti to. Kdyby neměl obchodník co měřiti, je marná rada, aby držel metr poctivě v té délce, v jaké jej dostal. (Posl. Hrubý: A co Baťa?) Proč uvádíte Baťu? (Posl. Hrubý: Poněvadž je to čistý marxismus, co říkáte! Nedávno jste říkal, že Baťa prodal málo.) S Baťou mi dejte pokoj. Já nemám na nohou boty Baťovy, spíše je máte vy. Jestliže vás tlačí, za to já nemohu. Ale ona vás netlačí tak bota Baťova, jako spíše bota Stalinova, kterou máte na hlavě a ke které vám gratuluji. (Smích.)

Velectění, držeti korunu znamená držeti určitý poměr mezi tím, co za korunu musíme dáti, a tím, co za ni dostáváme. To velmi dobře řekl dr Engliš. Zlato slouží pouze za měřítko, nebo lépe bych ještě řekl za materiál toho měřítka, jímž měříme, co za korunu dáváme a co za ni dostáváme. Držeti relaci koruny ke zlatu nemá jiného smyslu, než pomocí zlata držeti relaci koruny k tomu, co za korunu dáváme, a k tomu, co za korunu dostáváme. Žádného jiného smyslu zlato v měně nemá.

Ovšem zlato se ukázalo velmi hrubým prostředkem k udržení stálosti měnové jednotky i na té straně, když se vydělává ta měnová jednotka, i na druhé straně, když se měnová jednotka vydává. Hrubým prostředkem se ukázalo proto, že výskyt zlata je věcí náhody, věcí štědrosti přírody a lidského štěstí nalézti ten minerál. Dále je to otázka pokroku technického, jak vydatně dovede člověk těžiti z pohotových zásob přírodních, a pak je to také věcí politiky měnové, jak který stát dovede se zmocniti zlata v přírodě se vyskytujícího a technikou dobývaného. Pracují-li dvě takové velké pumpy na zlato, o kterých tu mluvil pan dr Bacher, jako je federální reservní systém a politika americká a pak neblahá politika reparační, ze které nejvíce nabobtnaly zásoby zlata ve francouzské bance, pak ovšem držeti korunu nebo jakoukoli jinou měnovou jednotku (také dolar a frank) na určitém niveau, je věc nesmírně těžká.

Považuji za velmi osudné, že měnová politika našeho státu i jiných civilisovaných států se orientuje na tak zvaném zlatém krytí. Velectění, tak zv. zlaté krytí nezaručuje stálost měny, na které nám tolik záleží. To je fakt, který nelze oddiskutovati a vyvrátiti. Záleží na tom, zda jsme schopni opláceti, co od druhého kupujeme, když potřebujeme cizí výrobky, čili záleží na tom, zda ten druhý, od něhož kupujeme, je spokojen s tím, co jsme schopni mu dáti; záleží na tom, zdali dovedeme navzájem směňovati výsledky své práce na vnitřním a mezinárodním trhu, když kupujeme od cizinců a když jim prodáváme. V tom tkví problém stálosti koruny, nikoli v množství zlata, které některá cedulová banka má. Zlato nebo devisy, znějící na zlato, které cedulová banka má, mohou rozumně sloužiti k vyrovnávání dočasných výchvěvů v tak zv. platebních bilancích, t. j. v poměru mezi splatnými závazky a splatnými nároky určitého státu vůči cizině v určité době. K ničemu jinému tak zv. zlaté krytí býti nemůže a také není. Zlaté krytí nám není nic platné pro náš vnitřní obchod, má smysl jenom pro náš obchod se zahraničím. Kolik toho zlatého krytí potřebujeme, záleží na tom, jak jsou veliké výchvěvy mezi platební bilancí jednoho týdne a druhého týdne, vlastně každého dne.

Že to zlaté krytí je vyměřené 35 nebo 40% z celkového oběhu bankovek, je přehnané, to se dnes obecně uznává. I ctitelé tohoto zlatého krytí, toho kovu, jako pan Quesnay, ředitel mezinárodní banky pro vyrovnávání platů, uznal před nějakým časem, že by stačilo mnohem nižší zlaté krytí. Pan Quesnay pustil neoficielně do oběhu cifru asi 20%. Národohospodář Cassel před časem mluvil o 10 až 12%, že by jako krytí stačilo. My máme fakticky asi 40%.

Velectění! V čem tkví nebezpečí politiky orientované ke zlatému krytí, vyložil dobře pan kol. dr Bacher. Jakmile z jakéhokoliv důvodu klesá toto zlaté krytí, tedy cedulové banky, které se pokoušejí udržeti stálý poměr zlatého krytí ke krytí bankovnímu, musejí omezovati úvěry, musejí omezovati oběh bankovek, aby zmenšený objem zlata představoval tak velké procento z celkového oběhu bankovek, jaké mají míti. Když objem zlata klesá, musí se smrskovati oběh bankovek, aby ten poměr zůstal týž, čili jakmile klesá zlaté krytí, nastává v národním hospodářství stlačování úvěrů, zdražování jich a omezování, čili cedulové banky, hájíce své zlato nebo t. zv. zlaté krytí, působí omezování podnikání, působí nouzi o práci, působí bídu.

Prof. Keynes velmi dobře řekl, že kdyby si svět uvědomil, že cedulové banky v dnešní soustavě udržují měnu děláním bídy, tak by toho nesnesl. Ale cedulové banky tomu říkají zdravé finanční zásady nebo finanční nezbytnost, udržení zlatého krytí v této proporci. Jinými slovy: když z jakéhokoliv důvodu oběh peněz podle mínění těchto cedulových bank se musí zmenšiti, musí se zmenšiti zaměstnanost v národě, aby prý ta zaměstnanost držená úvěrem se přizpůsobila peněžnímu oběhu.

Velectění! To je převrácený svět. V nedávno vydané znamenité knize "Síla peněz a lidský život" říká Fred Henderson o této filosofii: To jest asi tak, jako kdyby někdo upadl do strašného snu, ve kterém by se mu zdálo, že špatně udělaný jeho klobouk vzbouřil se proti jeho hlavě, a žádal, aby on svou hlavu přizpůsobil klobouku, člověk by pak v tom snu pod strašnou autoritou tohoto klobouku pokoušel se svou hlavu zformovati, aby padla na onen lidský výrobek.

Velectění! Peníze mají sloužiti životu, peníze se mají přizpůsobiti poměrům životním a ne výroba a podmínky života přizpůsobiti se penězům. Vždyť to je svět na ruby, ale říká se tomu zdravá finance. Velectění, já s tohoto místa jsem již citoval starého francouzského národohospodáře Saye, který před 100 lety poznamenal, že když vázne odbyt nějakého výrobku, není to tím, že by toho výrobku na trhu bylo nazbyt, příliš mnoho, nýbrž, že je to tím, že jiných výrobků vzájemných je málo. Svět netrpí nadbytkem toho neb onoho artiklu, nýbrž nouzí o jiné artikly. A dále musíme dělat - to Say nepostřehl - organisaci, která by nadbytečné výrobky z jednoho oboru směňovala s druhým. Tento problém liberální národohospodář Say nepostřehl, ten dnes vidí socialisté, kteří pozorují svět a vidí, že skoro ve všech oborech výrobních je nadbytek zboží, neboť které pak vzájemné statky scházejí? Zdánlivě žádné, ale selhal aparát, který má vyměňovati tyto statky, které zdánlivě překypují všude, který by spojil práci těch lidí, kteří jsou nezaměstnáni téměř ve všech výrobních odvětvích. Všechna odvětví naříkají, že mají přeplněné řady dělnictva, podnikatelstva, dorostu atd.

Fred Henderson - necituje při tom Saye - poznamenává, že v národohospodářství se vyměňují výrobky za výrobky, práce za práci a tedy že na konec na těch pólech konečných, které nám představují výrobci všeho druhu zboží, je toho, co se má směňovati, dost. Ale ten směnný instrument, ten vehikl, ty peníze selhávají. Ty prý tu nejsou.

Velectění, držeti korunu, neznamená hromaditi zlato v Národní bance, ani v naší, ani v jiné. Držeti korunu znamená starati se lidem o práci, starati se o to, aby všichni lidé, kteří jsou ku práci způsobilí, místo našli, aby si mohli vlastní zásluhou opatřiti čeho k svému živobytí potřebují. To je ta politika držení koruny a ne hromadění zlata. Je potřebí, aby byla organisována směna statků a ne aby byla omezována výroba a restringována směna. Je potřebí, aby se výroba organisovala, osvěžila tam, kde nedostačuje, a aby se směna uhlazovala. Místo toho vidíme restrikce, omezování výroby, omezování směny uvnitř státu i za hranicemi.

Velectění, já jsem byl určitým tiskem cejchován za inflacionistu. Používám tohoto místa, abych poukázal na to, že jsem nikdy pro inflaci nemluvil ani nepsal, protože považuji inflaci za nejhorší způsob zdanění. Ale ten člověk, který říká, že je proti inflaci, ale dělá poměry, aby se k té inflaci musilo dojíti, to je špatný politik, to je špatný antiinflacionista. Já jsem proti inflaci, což mne zavazuje, abych dělal politiku takovou, aby náš stát inflaci propadnouti nemusil, protože stát neumře na svou zdravou měnu, jak jí rozumějí páni, kteří tu zdravou měnu takhle dělají.

Anglie si rozmyslila umříti na svou zdravou libru. Ovšem, velectění, u nás - je to pochopitelno při nedostatku hlubšího hospodářského vzdělání - v širokých vrstvách inflací rozumí se všechno možné a nemožné. Mnoho lidí věří, že kdyby náš stát snížil t. zv. zlaté krytí Národní bance předepsané ze 30 nebo 35 na 20, že to by byla inflace. Někteří lidé se domnívají, kdyby náš stát zrušil zákonný poměr naší měnové jednotky ke 44.58 miligramu zlata, že by to byla inflace. To je hrozný omyl. Anglie neprovádí inflaci a já doufám, že jí nebude prováděti, aspoň nemá k tomu viditelného důvodu. Anglie zrušila nemožný poměr mezi svou měnovou jednotkou a zlatem, a jak vidíte, jde jí to k duhu. A takový člověk, jako Keynes, řekl, že opatření anglické vlády přinese požehnání celému světu. Řekl to nedávno v Hamburku a tiskly to četné noviny po světě. Já tomu věřím.

Velectění, náš program, držeti korunu, je programem správným, ale ten program nás zavazuje, abychom korunu drželi prostředky, které ji udrží, a ne prostředky, které ji neudrží, které ji podkopají. Budeme-li takto pokračovati v politice, jakou "držíme korunu", tak nám spadne ta koruna na hlavu i při našem zaklínání, že ji držíme a že ji udržíme.

Držeti korunu znamená tedy starati se lidem o práci, aby vznikaly statky a aby byly organisovaně směňovány. Z čeho tento program může býti plněn, nebo jak může býti plněn? V soukromém podnikání, jak viděti, nemůžeme udržeti zaměstnanost, výrobu a směnu. To uznávají obhájci soukromého podnikání sami. A kdyby toho neuznávali, dávali by si vysvědčení slepoty. Oni také musejí viděti, že se továrny zastavují a továrníci konec konců také naříkají, poněvadž jim to také škodí, když se místo zisků dožívají ztrát a když přicházejí o vyhlídky na lepší časy, poněvadž, jak to jde dnes, je to stále horší a horší. Soukromé podnikání nestačí vyvésti svět z kalamity, do které jej uvedla špatná hospodářská politika, neboť tato kalamita nebyla způsobena nouzí nebo zemětřesením nebo neúrodou, nýbrž byla způsobena velikými žněmi, velikým pokrokem technickým atd., čili špatnou politikou, která nestačila zorganisovati přírodní síly od techniků rozpoutané a stupňované tak, aby přinášely lidstvu blahobyt a nikoliv bídu, nezaměstnanost a zoufalství.

Velectění, my potřebujeme tedy nastoupiti cestu, která jedině nás může vyvésti z této kalamity, to je rozšíření veřejného hospodářství státu a obcí. To neznamená, že by stát musil podnikati textilní fabriky atd. Nikoli, stát a obce musejí podnikati rozumné věci, placením těchto rozumných věcí uvedou do oběhu kupní sílu, která se pak uplatní při nákupu textilií, chemikálií atd. Zkrátka stát a obce musejí rozprouditi koloběh peněz, který dnes povážlivě stagnuje a s ním stagnuje zaměstnanost. Jak si stát a obce mohou pomoci k prostředkům, jimiž by ty peníze rozproudily? Daněmi? Aby stát a občanstvo mohli daně platiti, musejí míti z čeho. Daně předpokládají jistý stupeň prosperity. V takové době, jako je dnešní, daně ve svém výnosu nutně klesají. Tedy jediná rozumná cesta, která nám zbývá, jsou úvěry. Není jiné cesty. Já jsem již dříve poukázal na to, že náš stát si může pomoci k potřebným penězům poměrně snadno tím, že použije čistého výnosu majetkové dávky, která se kdysi usnesla a do dneška vybírá, ale o této věci nebudu zde mluviti - je to téma velmi rozsáhlé - poněvadž jsem o této věci mluvil a psal dosti obšírně, od r. 1925, ale v každém případě musí stát peníze si opatřiti. Kdo říká: "Musíme krisi překonati" a připouští, že soukromým podnikáním to nejde, a vidí, že veřejné podnikání potřebuje peněz, ale při tom říká, že peníze opatřiti nemůže anebo že je veřejnému podnikání svěřiti nemůže - nebo nechce, mluví nerozumně, vyvrací sám sebe. Buď chceme tu krisi zdolávati - pak peníze na nastartování tohoto koloběhu práce a peněz musíme opatřiti, anebo ti, kdož mluví o potírání té krise a vylučují prostředky k jejímu potírání, mluví naprázdno.

Velectění! Prostředky, jak peníze opatřiti, byly zde už také několikráte rozbírány. Nedávno náš stát prolongoval pokladniční poukázky způsobem, který dnes z těchto kruhů, které radily k tomuto způsobu prolongace, se odsuzuje jako faux pas finanční správy. Napřed ty finanční kruhy státu zdražovaly úvěr, a když pak dohnaly ministra financí, aby při té drahé míře úrokové "konvertoval", tak mu říkají, že pochybil, že tím, že přeplatil při této "konversi", prý vzbudil nedůvěru ke státním papírům a že teď všichni lidé chtějí, aby stát také jim platil tak velikou úrokovou míru, jakou zaplatil těm, jimž se prolongovaly pokladniční poukázky. To je přetvářka, kterou s tohoto místa musím co nejrozhodněji odsouditi. Ti, kdož dnes mluví o faux pas finanční správy, měli tenkráte raditi jinak. Měli tenkráte přicházeti k finanční správě s ochotou opatřiti státu peníze levněji. (Posl. Slavíček: To by byli nedostali 8%!) Ano. Jim ovšem nešlo o to, aby pomohli státu, nýbrž aby vydělali, a teď by rádi vydělávali i napříště tak, jak se jim podařilo tenkráte. Ovšem k takové věci je vždy třeba dvou stran, nejen té, která chce trhnouti, nýbrž také té druhé, která se dá.

Velectěné shromáždění! Situace, ve které se teď svět ocitl při velké nadvýrobě všeho možného a nedostatku peněz, jimiž by se to rozešlo tam, kde je toho třeba, byla přirovnána k situaci na železniční stanici, na které by došly lístky. Publikum se sejde a chce jeti, ale panu pokladníkovi došly lístky. To se může státi. Jenomže v té situaci, ve které jsme, tvrdí nám pan přednosta, že nemůžeme jeti, "není lístků". Lokomotiva stojí, celá garnitura je připravena, všechno je vytopeno, prázdné vozy, ale lístky nejsou. Chápeme, že by se mohlo státi, že by železnice nejela podle plánu, protože by nějaký lajdák neopatřil včas uhlí. To chápeme, bez uhlí by železnice nejela. Ale že by ten vlak se nemohl rozejeti pro nedostatek lístků, že by se to nedalo nějak zorganisovati, aby se přece jelo, to se nám věřiti nechce. Je velmi možné, kdyby svět stihla nějaká přírodní katastrofa, že by se neurodilo, že by se doly zatopily, že by se továrny pobořily, že by se pak svět měl zle. Svět by mohl utrpěti těžkou pohromu bídou, nouzí o potřebné věci - ale svět neumře na nedostatek peněz! (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji posl. dr Hodáčovi.

Zpravodaj posl. dr Hodáč: Slavná sněmovno! Chtěl bych v doslovu k této debatě konstatovati, že také mnozí z pánů řečníků oposičních, zvláště uvádím kol. Bachra a Pružinského, jasně prohlásili, že tento zákon nemá v sobě nic, co by mohlo znamenati jakoukoliv inflaci. Mám za to, že tato prohlášení, se kterými také oposiční strany přicházejí, posilují a ukazují spolu správnost stanoviska, které jest podkladem této osnovy. Opravdu z celé debaty nelze konstatovati ani jednu námitku, která by mohla prokázat jen stín inflace, který by v této předloze mohl býti obsažen. Je zajímavo, že spíše zde byly vysloveny obavy z deflace a snad ani ne obavy, nýbrž spíše přání, aby ustanovení §u 9 této osnovy nevedlo k opatřením deflačním. Slavná sněmovno, mám za to, že jako všichni jsme odpovědnými odpůrci inflace, tak nikdo z nás si nepřeje, aby v této chvíli se prováděla politika deflační. Ale musím konstatovati, že není v této předloze nic, co by mohlo k inflaci vésti; naopak, změnili jsme i § 9 v jeho ustanovení tak, aby splácení státovkového dluhu bylo vyúčtováno podle úmluvy s Národní bankou, aby bylo zachováno dosavadní tempo splácení. A rád bych také konstatoval, že měnová politika, která se dnes u nás provádí, není politikou deflační, které si také nikdo nepřeje.

Kol. Pružinský mluvil o tom, jako by se touto předlohou ukázal politováníhodný fakt, že prý bankovní úřad ministerstva financí končil deficitem. Slavná sněmovno, to jest omyl. Dovoluji si uvésti, že bilanční přebytky bankovního úřadu ministerstva financí v letech 1919 až 1925 činily celkem 412,473.995.56 Kč. Tedy bankovní úřad ministerstva financí nekončil schodkem, a pokud se týče likvidačního bloku, tedy jeho saldo nepokládáme za ztrátu státu, naopak, ve zprávě rozpočtového výboru - a já jsem to zdůraznil ve svém referátu a zdůrazňuji znovu - jest výslovně uvedeno, že bylo jednomyslným předpokladem této úpravy přesvědčení, že tato pohledávka opětným převzetím do rukou státu nepřestane býti pohledávkou, že skutečně také v předepsané době bude umořena, že stát jejím převzetím neutrpí žádné škody, že pohledávka nebude v neprospěch státu žádným způsobem měněna. Proto ani z tohoto ustanovení, které ostatně přejímáme z dřívější smlouvy, nelze odvozovati, že by byl bankovní úřad ministerstva financí skončil schodkem.

Debata se dotkla řady zásadních otázek, které ovšem jdou daleko za rámec této předlohy, ale přece jen ukazuje, že se těmto otázkám věnuje bedlivý zřetel. Konstatuji, že také otázka rozsahu zlatého krytí byla zde podrobena teoretickému rozboru, nevím však, že by byl někdo žádal, abychom přistoupili ke změně v dnešním okamžiku. Ale právě kritika, jež mluví o přílišné výši našeho zlatého krytí, ukazuje, na jak přísném základě je vybudována naše měna, a právě tyto poukazy mohou ukázati naší i zahraniční veřejnosti, že naše měna je budována na nejpřísnějších základech, které jsou pro měnu vůbec nutné.

Pokud se týče dalších otázek, bylo zde mluveno o vhodnosti nebo nevhodnosti 25níků; tu bych si dovolil poukázati, nač jsem již upozornil v referátě. Z dosavadních projevů lze souditi, že 25ník může přivésti větší pružnost cenového vývoje; ale pro případ, že by tento předpoklad se objevil mylným, ukazuji na důležité ustanovení §u 4, odst. 3, podle něhož ve chvíli, kdy by bylo u Národní banky po 6 měsíců shromážděno nejméně 10% mincí jednoho druhu, mají býti vyměněny za mince jiného druhu nebo za bankovky. Tím je dána záruka, že i tenkráte, když bychom se snad mýlili o tom, čeho v podrobnostech a útvaru mince oběh potřebuje, máme dosti záruky, aby se mohl vývoj a ražba okamžitě přizpůsobiti skutečné potřebě hospodářského života.

Konstatuji dále, že ve všech projevech, zvláště také v projevech kol. Slavíčka a kol. dr Macka bylo jasně zdůrazněno odhodlání držeti korunu. Praví-li kol. Macek, že základem pro udržení koruny, pro udržení měny je možnost výroby a výměny zboží a že síla měny je založena na hospodářském rozkvětu, nebude jistě nikoho, kdo by byl jiného názoru. Ale musím říci, že jde právě o to, aby byla také podepřena tato výroba pevnou měnou, aby v penězích, které vyjadřují hodnotu této výroby, skutečně také ta hodnota byla uchována. Proto hospodářský rozkvět by byl zničen, kdybychom znehodnotili peníze na kovové hodnotě a na práci, kterou representují výměna zboží a výroba.

Nechtěl bych se zabývati řadou zásadních otázek, které zde byly řečeny, nechci se dotýkati otázek politických, o kterých byla řeč, jen jedno bych řekl: jestliže kol. dr Keibl nám pravil, že nemá účelu, abychom tak vysoko drželi čsl. korunu, tedy odpovídám, že čsl. koruna jest udržována na tom kursu, který odpovídá jejímu obsahu zákonem stanovenému. Budeme se snažiti, aby tento kurs byl udržen, poněvadž jsme si dobře vědomi, co by to znamenalo, kdyby došlo k jakékoliv úchylce.

Jsem pevně přesvědčen - a opatrnost, kterou věnujeme této předloze, to ukazuje - že toto přání p. kol. dr Keibla zůstane vždycky přáním, že při každém svém činu, jednání a rozhodování budeme vedeni nezlomnou vůlí, aby se na tomto kursu čsl. koruny nikdy nic nezměnilo. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP