Čtvrtek 17. března 1932

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Jabloniczky.

Posl. dr Jablomczky [německy]: Velectění! Celá hospodářská budova Evropy hrozí zhroucením, také zde to praská na všech stranách a my projednáváme novelu k bankovnímu zákonu. Proč musí býti tato novela vyřízena nyní? Či uvědomily si snad vládní vrstvy teprve nyní, že se nyní musí učiniti přítrž lehkomyslnému jednání některých bank? Vždyť přece byla příležitost již před několika lety věnovati na sanaci protežovaným bankám mnoho milionů a my si můžeme dobře připomenouti, jak již před lety bývalý ministr financí dr Engliš investoval do jedné banky 300 milionů státních peněz. Tedy, chorobné stavy bank jsou již po léta jistě známy, ale teprve od prosince 1931 vidíme mimořádný spěch s novelisací bankovního zákona.

Co jest asi příčinou tohoto kvapu? Vláda to neřekne. Upřímnost vůči veřejnosti není a nikdy nebyla silnou stránkou zdejší vládní soustavy a vždy se rádo pracovalo za maskami. Není tedy zvlášť nápadné, že se nyní zvolila maska novely k bankovnímu zákonu, aby se zakryl pravý obličej, to znamená pravý účel. Víme, že již v posledních měsících r. 1931 byl učiněn pokus požádati velkého a bohatého spojence republiky, když již r. 1930 dosti štědře poskytl půjčku do výše 2 1/2 miliardy, o další maličkost jen 800 milionů. Ale tu dožila se republika svého překvapení. Velký spojenec, který by přece měl býti republice podle českého mínění za tolik vděčen, vznesl podmínky a mezi nimi některé velmi kruté. Jak bylo lze čísti v českých časopisech, které se proto rozčilovaly, dožadoval se francouzského bankovního inspektora v Praze a od toho není příliš daleká cesta k projednávané novele k bankovnímu zákonu. To jest poloviční řešení hádanky, proč se nyní musí vyříditi novela k bankovnímu zákonu. Ale velkomyslný spojenec se asi skutečně úplně změnil, neboť nespokojil se již sliby našeho "national baby" dr Beneše, nýbrž žádal, aby nejdřív byly splněny žádané podmínky a podle toho, jak se pokračovalo se splňováním těchto podmínek, krok za krokem vyřizuje otázku zápůjčky doma.

Francouzská sněmovna s dosti velkou neochotou povolila republice zápůjčku 800 milionů korun, ale mohli bychom se vsaditi, že francouzský senát bude jednati o otázce zápůjčky teprve po vyřízení této novely k bankovnímu zákonu. Ve Francii dávají si na čas, ačkoliv nechybí naléhavých připomínek, jak naléhavě jest zde třeba peněz. Vskutku jest velmi bolestné, zklame-li se člověk ve spojenci, než život jest již takový, takových zklamání dožili se již i jiní. Hodie mihi, cras tibi! Doufejme, že dnešní šovinistický československý vládní systém dožije se ještě dalších a ještě bolestnějších zklamání, z nichž zmoudří a naučí se chápati, že přátelství, které vzniklo jen na násilí a bodlech, netrvá věčně, že také smlouvy, dokonce i mírové smlouvy, které pro politické cíle nohama šlapou po zákonech hospodářských, nemohou se udržeti při životě, ani použije-li se největšího násilí, a že i politicky zůstává přece nejchytřejším, existenci státu založiti na spokojenosti a na nevynucené loyalitě všech obyvatelů, a že ve vlastním zájmu jest nejlépe také menšiny plně uspokojiti.

Dnes ve 13. roce po světové válce, po níž nenávistí překypující vítězové se domnívali, že mohou chodu světa pro vždy předepsati směr, který se jim líbí, jest Evropa právě pro nemoudrosti mírových smluv hospodářskými a mravními troskami a i když jest to velmi trpké, vítězové musí přece konstatovati, že svět nechce a nebude se točiti tak, jak si to ve svých nedokonalých mozcích představovali. Teorie věčnosti ukázala se jako chybný předpoklad. Třeba litovati, že pro nesmírně omezený horizont vůdců vítězných států musely zajíti miliardy kulturních statků, velká část evropské civilisace a miliony lidí dříve nasycených jest tím nyní vydáno na pospas bídě. Mohu si velmi dobře připomenouti, když jsme my z oposice před lety žádali, aby byla učiněna určitá opatření pro případ, že bychom byli zachváceni hospodářským úpadkem, který se již velmi rozšířil v sousedních státech, jak nám Češi hrdě odpověděli: Jsme hospodářská oasa, nám se nic nestane.

Kde jest dnes tato oasa? Vše je zaváto a pískem zasypáno. Hněvivé zraky, které dnes upíráte proti Francii se sevřenou pěstí v kapse, poněvadž se odvážila žádati od hospodářsky zavátých drobných spojenců za zapůjčené peníze záruky, situaci nezachrání, ani francouzská zápůjčka nebude moci to provésti a ani zákonná moc tohoto návrhu zákona přes všechna pouta, které bankám přikládáte. Povadne-li hospodářství, povadnou také banky, přes veškeré novelování platných bankovních zákonů.

V tomto návrhu zákona musí největší nevoli vzbuditi čl. XLI. Podle tohoto článku má vláda do konce tohoto roku obdržeti zmocnění, aby pod záminkou veřejjného zájmu a domnělé ochrany strádajících vkladatelů nebo aby zabránila zastavení závodů důležitých průmyslových podniků s četnými zaměstnanci, poskytla bankám podpůrnou státní záruku. V tomto článku jest ztělesněna celá záludnost vládnoucí soustavy. Víme, kdo všechno bude účasten této pomoci. V ministerstvu financí jsou již zpracována všechna data těchto protežovaných, ovšem českých bank, aby se jim ihned po uzákonění novely poskytly tyto státní záruky. Proto byl tento článek vpašován do novely bankovního zákona, kam nepatří, aby věc nebyla nápadná. Pravdu lze hledati v tom směru, že se použilo francouzského požadavku zostření správy bank k tomu, aby se zároveň nechalo v něm vyseděti kukaččí vejce podpory ze státních peněz českých bank, které ztratily zastavením průmyslu nesčetné miliony, aby čeští vkladatelé a čeští průmyslníci nepřišli o peníze.

V tom třeba hledati druhou polovici řešení hádanky urychleného vyřizování novely k bankovnímu zákonu. Lhůta pro poskytnutí těchto státních záruk není stanovena tak krátce snad z ústavně-právních ohledů, nýbrž aby případné menšinové banky, které nejsou zasvěceny do tajnosti výroby zákonů, neměly již možnosti býti účastny takovýchto záruk. Čl. XLI slouží politickým cílům, neboť tím, že se chce poskytnouti státní záruka bankám s podniky, které zaměstnávají četné zaměstnance, chce se posilniti politické postavení sociálních demokratů. Na druhé straně posilují se tím také kapsy české buržoasie. Obojí, jak české sociální demokraty, tak také buržoasii, nebylo by bývalo možno tak lehce získati pro inkompatibilitu poslanců, pokud jde o banky, bez požehnání čl. XLI, jímž byli obdařeni, neboť obojím dařilo se velmi dobře ve vypolštářovaných křeslech bank a průmyslových závodů, tím lépe, v oč více křeslech mohli seděti; a bylo by jim také ani nenapadlo reformovovati banky, pokud jde o trestní zákon. Ale konec konců po 13 let mohli se podle své chuti nasytiti a dnes lze již ukázati dobré gesto, když jednak nelze jich činiti odpovědnými za romantickou minulost v bankách, poněvadž novela nemá míti zpětné platnosti, za druhé, když hříchy minulosti mají býti napraveny ze státních peněz.

Čl. XLI jest důstojnou ozdobou a plnou náhradou za ztrátu tučných správních radovství a za ztracené tantiemy. Mohou býti úplně spokojeni a i když si bankovní ředitelé musí dáti pro budoucnost líbiti z titulu reforem celou filiálku trestního zákona, pak to jest, myslí si nasycení odstupující, věcí nástupců. Novými trestními ustanoveními novely je sice prokázáno, že zde musila býti spoluúčast na velmi hanebných věcech, jest to nechutná věc býti připamatováván na to trestními paragrafy novely, ale odporné musí se obejíti chytrostí, že se hrdelní tresty ustanoví pro jiné.

Ostatní ustanovení novely, pokud na tom mají zájem menšiny, jsou stilisována tak, že ze všech míst, z nichž se disponuje fondovými penězi, které musí nashromážditi banky, mají býti menšiny co možno vyloučeny; tak na příklad pro kuratoria platí zásada jmenování vládou, což třeba rozhodně odmítnouti. Zvýšení příspěvků do podpůrného a všeobecného fondu znamená v době hospodářského rozkladu drancování majetkové podstaty a zvýšení příspěvku do Všeobecného bankovního fondu z 1 1/2 % na 3% není nic jiného než zvýšení daně na útraty vkladatelů. Svého času udělali jste pyšné gesto a snížili jste úrokovou daň. Podle čl. IX novely docházíme opět k dřívější výši úrokové daně.

Nejostřeji musíme odmítnouti ustanovení čl. XVI. Způsob, jak jest myšleno odnětí oprávnění přijímati vklady, může za krátko podkopati existence menšinovým bankám. Takovéto právo lze s klidem přiznati jen rozhodčímu soudu podle analogie článku Xll, u kteréhožto soudu může se udaná banka chrániti jen na kontradiktorním podkladě proti svévoli a případné nekalé soutěži, tím spíše, že ustanovení čl. XVI chovají v sobě velmi mnoho pastí. Zvláště třeba vytknouti, že správě revisního oddělení podle čl. XVI jest přikázána důležitá úloha. Bylo by úplně v pořádku, aby odpovědnost správy bank byla zvýšena, ustanoveny na ni kruté tresty. Ale poněvadž dozorčí rada má dostati úkol nikoliv jen spolurozhodující, nýbrž v mnohém směru se staví dokonce nad správou banky, měla by býti i pro dozorčí radu ustanovena táž odpovědnost, neboť postupem doby dojde u dozorčí rady automaticky k duševní změně, která bude směřovati k tomu, aby beztrestně unikla poutům nynější bankovní novely, což může rovněž způsobiti mnoho zla, snad více než dosud natropily bankovní správy.

Není správné řešiti otázku inkompatibility poslanců, poněvadž se to zde nemůže státi úplně. Ale i jinak tento navrh přestřeluje, ustanovuje-li, že poslanci nesmějí vůbec zasedati ve správních radách peněžních ústavů. Bylo by stačilo, kdyby se řeklo, že se takovýto zákaz týká jen těch peněžních ústavů, které přicházejí do nějakého peněžního styku se státem. Oposice má na této otázce osobně sotva jaký zájem, neboť místa správních radů opatřili si pro sebe jiní a oposici nezbylo příliš mnoho a nemá také, co by k těmto ustanovením připojila.

Zvláštní stanovisko zastupuje návrh, pokud jde o smlouvy a platy vedoucích úředníků. K tomu by se dalo uvésti mnoho o zmírnění příslušných ustanovení. Rozhodující jest však to, že banky lze úspěšně vésti jen s inteligencí a že pro prosperitu má častokráte význam jen jakost a nikoliv množství úředních hodin. Zůstanou-li zachována ona ustanovení, nastane pokles duševní úrovně vedení a škodu utrpí národní hospodářství. Méně omezení v tomto směru bylo by znamenalo větší stálost pro úspěšné vedení bank.

Rozhodně však musíme vytknouti, že se podle čl. LIII má dostati ministerstvu práva činiti opatření k úpravě úrokové míry bank. To skrývá v sobě mnoho nebezpečí. Tím lze velmi lehce vpašovati do čistě hospodářských otázek pohnutky politické. Pro úpravu výše úrokové míry měly by i nadále platiti jen zákony nabídky a poptávky a pro machinace v tomto oboru jest příslušný lichevní soud, aby zasahoval regulačně. Mimo to třeba uvésti, že nebyla by žádoucí ústřední úprava výše úrokové míry bank také proto, poněvadž úroková míra může se různiti podle jednotlivých krajů.

Jako největší vadu návrhu třeba však zdůrazniti, že se celým návrhem jako červená nit táhne silné rozšíření státní všemohoucnosti, že bez státu nesmí se takřka nic státi. Jest častokráte potvrzeno zkušeností, že čím méně se stát vměšuje do hospodářského života, tím lepší jest to pro vývoj hospodářství samotného. Zkušenost potvrzuje to i nyní. Vláda má takřka ve všech hospodářských otázkách svou politicky porostlou ruku a to má za následek, že republika mohla by uzavříti hospodářsky nic nepřinášející obchodní smlouvy se severním a jižním pólem, ale se sousedem buďto jest v bezesmluvním stavu nebo v celní válce. Špatnou politiku musí ovšem zaplatiti hospodářství.

Velmi výstižně vylíčil velký světoznámý francouzský dějepisec Hyppolite Taine úkol přikázaný státu, když kritisuje jakobínské hospodářství napsal: "Stát smí se připustiti jen k úloze psa hlídajícího stádo a třeba držeti jej zkrátka, neboť jakmile mu ponecháme volnost jednání, stane se z něho krvelačný vlk, který na konec stádo pohltí." Opakuji, že jsem to nevymyslil, to řekl Francouz Taine, který ještě dnes jest ve vědě zářící hvězdou. Rozhlédnete-li se kolem, také zde uvidíte, že slova Francouze Taina jsou potvrzena v mnohém směru.

Na základě zde přednesených právních, hospodářských a také politických důvodů není možno pro návrh hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr Keibl.

Posl. dr Keibl [německy]: Vážení pánové! Bankovní zákon, který dnes projednáváme, jest poněkud zákonitým závěrečným bodem dějin peněžnictví a úvěrnictví minulého roku v tomto státě. Viděli jsme, že po převratu bylo ve zdánlivém květu inflace založeno mnoho nových peněžních ústavů, velkých a malých bank, družstevních podniků, které všechny s počátku dělaly velmi dobré obchody, pak se vrhly do šílených spekulací a jejich správci se nezastavili ani před trestnými činy. Měly v jistém smyslu vliv i na staré, dobře založené ústavy, v tom smyslu, který, jak musíme dnes ohlížejíce se zpět konstatovati, nedal se spojiti se starou zdravou obchodní morálkou a který i tyto staré ústavy vtáhl do divokého tance kolem zlatého telete.

Chci mluviti zřetelněji. Válka zničila ohromné hodnoty. Jen se na počátku tohoto státu tyto ztráty nepozorovaly. Průmysl bez surovin nepracoval, jeho požadavky ke starému státu staly se buď illikvidními nebo byly jen zdánlivě kryty válečnou půjčkou nebo předválečnými papíry. Zdejší, zvláště sudetskoněmecké hospodářství bylo uvnitř duté. Úpadek měny a počáteční hlad vnitřního trhu po zboží předstíral před 10 lety něco asi jako silné oživení obchodu a výměny, přes to, že všechny poměry byly neuspořádané a také mezinárodně bylo všude lze pozorovati jen trosky. Tehdy měli vůdcové velkých zdejších peněžních ústavů vystoupiti s výstrahou. Vždyť měli všichni lepší přehled než jiní. Vždyť přece buďto podle svého plemene nebo své národnosti patřili ke skupině vítězů a musili i ze své zkušenosti jako národní hospodáři věděti, že po čarodějnickém reji inflační doby musí nastati kocovina. Ale tito pánové nesplnili svou povinnost, naopak svedli naše vyrobce k rozšiřování podniků, k investicím všeho druhu, neboť jim přímo vnutili půjčený kapitál. Budoucnost zdála se růžová, naši výrobci se dali obalamutiti, brali peníze na úvěr, netázali se vůbec mnoho po podmínkách, velcí i drobní se zadlužovali v bankách, které s počátku mohly z těchto poměrů shrabovati ohromné zisky. A zase to byli správcové bank, kteří dovedli většinu jich svésti do svých vlastních kapes, zvýšiti své měsíční příjmy na mnoho milionů.

Když se pak dostavil nevyhnutelný konec, pak se ze včerejších přátel průmyslu stali dnešní velmi přísní páni věřitelé. Najednou uzavřeli všechny úvěry a předložili svým ubohým obětem účet: úroky vyšší než bankovní splátku, provise a útraty, které úhrnem dosahovaly poloviny a více kapitálu, který byl vůbec půjčen. Tu se musil sudetskoněmecký průmysl zhroutiti a nezhroutil-li se úplně již r. 1924 po skončené inflaci, nýbrž ponenáhlu, a dokonce dnes v nejhorší době, zbaven vší pomoci, ve stálém obranném boji proti nepřející mu vládě, jest sice bezmocně povalen, ale přece ještě ukazuje známky života, pak to lze připsati jen zdatnosti jeho vůdců a starému zdravému jádru, které přes to přese všechno ještě v něm vězí. To, co se dělo a děje s průmyslem, opakovalo se u drobných a prostředních podniků a také u drobného obchodu a drobných živností. Peníze se odpoutaly od hospodářství a obrátily se proti němu. Podle Goethe vynalezl bankovky ďábel a opravdu, je-li nějaký satan na světě, pak to jest mezinárodní peněžní a úvěrní kapitál, který dnes mává svým bičem nad celým světem a jemuž i náš pan ministr financí ochotně slouží. Ale hospodářský obrat nezničil jen nepřehlednou řadu samostatných existencí, nestrhl do svého víru jen úředníky, zaměstnance a dělníky, nýbrž on nepřešel beze stopy ani kolem peněžních ústavů. Četné drobné a střední ústavy se zhroutily a jejich zhroucení způsobilo bídu a nářek u mnoha drobných a chudých lidí. Ale i velcí a docela velcí to pocítili. Ztráty šly do miliard a kdyby se panstvo dnes odhodlalo prozkoumati jednou všechny svoje pohledávky a účasti a vyloučiti pochybné nebo odhadnouti je opatrně, pak by bilance mnohé velké banky musila dělati poněkud kyselý obličej.

Jen jednomu druhu lidí se stále vedlo dobře i v této době nářku: skutečným bankovním ředitelům a členům správních rad. Oni vždy dovedli sklízeti i tam, kde neseli, a není tedy divu, je-li dnes v obyvatelstvu rozšířeno mínění, že jest zapotřebí nejpřísnějších trestů, aby se konečně učinila přítrž šejdířství a darebáctví v peněžních ústavech.

Předložený návrh zákona zvláště ve svém původním znění nepochybně provádí tuto myšlenku, chce tedy skutečně učiniti něco jako čáru pod smutnou kapitolou zdejších nejnovějších hospodářských dějin. Ale myšlenky na mstu samy nejsou správnou pohnutkou zákonodárství, zvláště když by vlastně zákony již platné byly úplně postačily, aby se šlo až na kořeny zla. Ale pánové, o které by zde bylo šlo, stáli příliš vysoko, než aby si byla státní moc na ně troufala, ba ministerstvo financí dříve dokonce s nimi spolupracovalo, neboť bez povolení parlamentu vydávalo sta milionů na domnělou sanaci a fusi zkrachovaných českých bank a společností. Musím při tom opakovati, že se ministr financí stále zdráhá podati zprávu, kam přišlo tolik peněz, zvláště že můžeme míti za to, že tyto věci ještě nejsou ukončeny. Ovšem tu a tam i menší německé ústavy utrpěly nouzi vlastní vinou. Nad nimi však ministerstvo financí nedrželo svou ochrannou ruku. Ze sanačního fondu nedostaly žádných peněz nebo jen velmi málo, většinou musily si samy sobě pomoci nebo likvidovati. Znovu musím ukázati na trnitou cestu, kterou kráčela sanace šluknovské spořitelny, ačkoliv její zhroucení zavinil český stát a nikdo jiný.

Tedy: Za prvé považujeme celý zákon vlastně za úplně zbytečný a za druhé se domníváme, že se zřetelem na zdejší zvláštní poměry konečně přes tento zákon všechno krásně zůstane při starém. Zvláště se bude české peněžnictví těšiti státní péči, německé však nikoliv. K jakým důsledkům povede mnohé ustanovení zákona, dovolte mi zcela krátce vyložiti: Bankovní ředitel může nevinně, bez udání důvodů, dostati pololetní výpověď. Nemá ani práva obrátiti se na nějaký rozhodčí soud, jest zbaven práva, poněvadž jest nevinný. Chce-li dále sloužiti, přijde banka a uzavře s ním smlouvu, ve které se mu nabídne nižší plat a nižší pense a on nesmí jíti k žádnému rozhodčímu soudu. Takový bankovní ředitel, který chce míti místo, bude rád, bude-li zase moci konati svou službu. Vždyť snížení platu jest v tom zde obsaženo, ale jiným způsobem. Ale bankovní ředitel, který zavinil úpadek banky, nemusí dostati výpověď. Může sice očekávati, že se mu sníží plat, ale má právo obrátiti se na rozhodčí soud. Jsme ovšem přesvědčeni, že se to prakticky nikdy neuplatní. Podle ustanovení dnešního zákona musejí se pensijní fondy vésti a účtovati odděleně od jiného majetku bank. Peníze, které jsou uloženy pro pensijní fond, musejí býti vybrány ze společné pokladny, musejí se přechovávati a zúčtovati, ale banka s nimi nemůže nic dělati, neboť to jest určitá účelová jistina. Musíme si tedy uvědomiti, že jest velmi mnoho bank, které úředníkům slíbily, že takový fond zřídí, ale nezřídily ho. Ale jest několik bank, které to nejen slíbily, nýbrž skutečně takový fond také zřídily. Mezi nimi jest Anglobanka, která takovému fondu odvedla již 33 milionů Kč. Bude-li tedy tato banka, která to učinila, nucena vyjmouti těchto 33 milionů Kč a zavříti je v nedobytné pokladně a s nimi již nemanipulovati, pak se taková banka vlastně stane do jisté míry illikvidní. Banky, které zajistily své úředníky do budoucnosti, budou potrestány, zatím co banky, které to sice slíbily, ale nedodržely to, mohou dále dělati, co chtějí. Jak tomu bude příště? Jest jasné, že žádná banka nezřídí pensijni fond, bude se střežiti přidělovati peníze tomuto fondu. Víme, že banky, které již mají pensijní fondy, přestanou příště přidělovati peníze pensijním fondům. To jsou blahodárné následky tohoto velkolepého zákona, který prý působí i sociálně.

S národnostního hlediska vidíme v každém ustanovení zákona, které uděluje státní moci nějaké zmocnění, právo vměšovati se, vykonávati vliv na obchodní provoz, zvláště koncesování umožňuje národní nebezpečí a nám se zdá, že tímto návrhem jest ohroženo i pracovní místo německých úředníků v našich peněžních ústavech.

Opakuji ještě jednou: Každému bankovnímu řediteli, každému vedoucímu úředníku lze bez důvodu dáti výpověď. Je zcela zřejmo, že příště bude se dávati výpověď německým úředníkům a nebude se dávati výpověď jiným. Není to nic jiného, než skrytá možnost prostě propouštěti německé zaměstnance, i když jsou bankovními řediteli. Hned v prvních článcích se zvětšují kuratoria obou fondů a nově se určuje jejich složení. Nám chybí určení národnostního klíče. Výbory sice na návrh kol. dr Bachera přijaly resoluci, ktera obsahuje necojako použití narodnostního klíče při jmenování do kuratorií, ale známe všichni bezvýznamnost takové resoluce a proto jsme podali návrh, který obsahuje přiměřené doplnění těchto článků. Těším se již na to, až německé vládní strany, zvláště Svaz zemědělců, tyto návrhy zamítnou.

Zákon podřizuje zvláště ve své páté části veškeré peněžnictví státní byrokracii a zavádí jako novou zásadu koncesování akciových bank a bankéřské živnosti vůbec. Soukromí bankéři budou se svým živnostenským oprávněním podřízeni vládnímu nařízení, které může zavésti a zavede nucenou koncesi. Ale to odporuje ústavní listině. Obsahuje to omezení svobodné výdělečné činnosti a to může býti ustanoveno jen zákonem, nikdy však vládním nařízením.

Všech těchto ustanovení nemůžeme přijmouti z národnostních důvodů. Je zcela zřejmo, že v otázce koncesování akciových podniků lze býti rozličného mínění; jak známo, jsou zde dvě zásady, systém koncesí a systém, podle něhož dlužno dodržovati jen jistá ustanovení. My jsme proti každému systému koncesování, poněvadž bychom zde zase příliš mnoho moci vyhradili státní správě a záviselo by pouze na libovůli státní správy, aby akciové společnosti prostě schvalovala či nikoliv.

Postrádáme dále v návrhu jakéhokoliv zřetele i k lidovým peněžním ústavům, zvláště ke spořitelnám. Návrh zákona zachází se vším stejně a tím ukazuje, že lidé sepisující jej neměli ani ponětí, jak jsou naše spořitelny zařízeny. Již ve starém Rakousku byl zahájen smutný vývoj, že i obchodní banky přijímaly úsporné vklady na knížky. Místo aby se tomuto zneužití čelilo, jest nyní ještě více podporováno. Vklady u všech zdejších spořitelen činily koncem roku 1919 5.537 milionů, koncem roku 1930 18.029 milionů Kč, úsporné vklady v obchodních bankách v roce 1919 1.267 milionů, r. 1930 však již 11.190 milionů Kč, stouply tedy devateronásobně, zatím co vklady ve spořitelnách mohly stoupnouti jen trojnásobně. Ani ze sociálních, ani z hospodářských důvodů nelze si přáti, aby tento vývoj pokračoval dále, se stanoviska národního však musíme jej zavrhnouti. Obchodní banky užívají úsporných vkladů k účelům spekulačním. Zde nepomohou ani nejkrásnější ustanovení návrhu o bezpečnosti úsporných vkladů. Není tolik reserv, kolik by bylo zapotřebí, aby se uhradily velké konjunkturní ztráty nebo chybné spekulace a defraudace. Tato ustanovení spíše škodí, poněvadž obyvatelstvu takovou sirotčí jistotu jen předstírají a svádějí je, aby své úspory nosilo do obchodních bank, které mají větší možnost vydělávati, mohou tedy slibovati i větší úroky než naše spořitelny. Tím povstává nezdravá soutěž mezi spořitelnami a obchodními bankami. My však nemáme napr osto zájmu, aby německé peníze byly odváděny mezinárodnímu spekulačnímu kapitálu. I spořitelny mají záj m na tom, aby byly zastoupeny v kuratoriu fondu. Podali jsme tedy i v této věci příslušný návrh. Příspěvky do Všeobecného fondu mají býti nyní dvojnásobně zvýšeny. Žádáme, aby se vyšších platů skupiny spořitelen užilo zase ve prospěch této skupiny. Zákon o spořitelnách jest dosti přísný, aby zaručil bezvadnou práci spořitelen. Každé zostření jest zde úplně zbytečné. Navrhujeme tedy, aby čl. XXXIII byl vhodně doplněn.

Ani ustanovení o inkompatibilitě nelze užíti pro spořitelny, neboť jejich stanovy obsahují přísnější ustanovení než tento návrh, a příště bude jen spor o to, kterých ustanovení dlužno v jednotlivém případě užíti. Mimo to výbor spořitelny volí obec. Jsou v něm zastoupeny všechny strany, proto mají v něm i úředníci dostatečnou ochranu a není zapotřebí ve spořitelnách již za všeobecných zákonitých předpokladů zřizovati závodní rady.

Pokud jde všeobecně o otázku inkompatibility, která nadělala tolik těžkostí a která, jak se zdá, byla nyní šťastně rozřešena, prohlašujeme, že ve smyslu zákona nemáme na tom naprosto žádného zájmu, ale spíše v jiném smyslu, totiž, aby se úředníci jistých ministerstev zdržovali od účasti v akciových společnostech. Poukázal jsem v ústavně-právním výboru na zcela zvláštní závazky, které, jak se zdá, společnost "Konstruktiva" uzavřela s ministerstvem veřejných prací, co se ovšem nedá dokázati, ale co se projevuje venku ve zcela nápadných zjevech, takže již obyvatelstvo ukazuje na to, že jsou zde styky, které by podle zákona a dobrých mravů neměly existovati. K zesílení těchto pověstí uvedl jsem zvláštní okolnost, že pan odborový přednosta Herrmann, který odešel do výslužby, hned po svém přeložení do výslužby stal se presidentem této "Konstruktivy". Uvedl jsem jen tuto skutečnost, která se nedá popírati a poukázal jsem na to, že to v obyvatelstvu teprve vlastně vzbudí dojem, že všechny tyto věci jsou pravdivé. Odborový přednosta Hermann napsal mi dopis, ve kterém mi oznamuje, že v tomto smyslu není účasten na "Konstruktivě". Jsem dosti loyální, abych to konstatoval zde veřejně ve sněmovně, ale ovšem nemohu změniti následků, které z toho samy sebou povstaly venku mezi obecenstvem.

Rovněž nepostihuje nás starost o výpovědní lhůtu a o případné snížení platů pánů vedoucích bankovních úředníků, ale spíše starost o drobné úředníky a prokuristy, kteří, i když se nazývají řediteli filiálky nebo jsou správci oddělení, jsou jen zcela drobnými lidmi proti velkým ředitelům. Nemůžeme tedy souhlasiti se změnou provedenou na § 35, odst. 3, čl. XXXIII.

Považujeme-li tento návrh za pochybený s národnostního hlediska, pak také i s hlediska hospodářského. Zákony nemohou nikdy reformovati úvěrnictví, nemohou také předpisovati úrokovou míru. Bankovní kapitál ukázal se neschopným spolupracovati o ozdravění hospodářské krise ani ne tak vysokými úroky, jako spíše svou ziskuchtivostí, která jej přiměla k nemírnému započítávání provisí a útrat, jakož i ke rdoušení a odnětí úvěrů právě v době největší hospodářské nouze a která jej učinila také neschopným, aby byl činitelem podepírajícím hospodářství. Předložený návrh zákona však neodstraní tohoto nebezpečí, že bude úvěr odňat, nýbrž je jen zvětší. Máme odůvodněnou starost, že tímto zákonem bude příště poskytování úvěru zcela podstatně ztíženo. Průmysl a živnosti potřebují však velkých, levných a dlouhých úvěrů a těch jim nemohla poskytnouti obchodní banka, nyní jich již vůbec poskytnouti nemůže a spořitelny nemají zde vůbec významu. Bylo by bývalo mnohem lepší, kdyby se byly vláda a většina zabývaly touto otázkou, než předloženým návrhem zákona. Tuto otázku lze rozřešiti jen tím, že se umožní poskytování klidného hypotečního úvěru továrnám a živnostenským provozovnám. Ale to jest možné jen tehdy, když se zřídí nový druh depositní banky, která nalezne svou oporu ve státě samém. Tento zákon nesplňuje tohoto účelu, naopak tvoří pro řešení této otázky jen nesnáze. Po této stránce podali jsme resoluční návrh. Již při poradách ve výboru bylo konstatováno, že tento zákon odhaluje slabé stránky veškerého hospodářství tohoto státu vůči cizině. Bohužel se do toho zatahuje i sudetskoněmecké hospodářství, ačkoliv si toho naprosto nezasluhuje. Jinak bychom mohli býti jen spokojeni s tímto účinkem zákona.

Shrnuji: Sudetskoněmecké hospodářství tohoto zákona nepotřebuje. Považujeme jej za pochybený, krutý a národnostně nadmíru nebezpečný. Odmítáme jej tedy naprosto. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP