Úterý 1. prosince 1931

Státním rozpočtem na rok 1932 stanoví se částka 371,727.000 Kč na státní péči o vál. poškozence, částka dosud velmi značná, ale vzhledem k velikému počtu obětí války v našem státě nedostatečná a ministerstvo soc. péče s ní prostě vzhledem k těžkým hospodářským poměrům naprosto nevystačí. Je třeba připomenouti, že otázka válečných poškozenců, jak jsem prokázal, dosud u nás vyřešena není, je dosud problémem. Dožaduji se, aby ministerstvo soc. péče tímto problémem se zabývalo, dožaduji se také všech odpovědných činitelů státních, aby otázce lepšího zabezpečení válečných poškozenců věnováno bylo více pozornosti. Naši váleční poškozenci zaslouží si více pochopení, protrpěli opravdu příliš mnoho a dosud se nevzpamatovali z ran zasazených světovou válkou.

Náš stát musí vykonati všechno k zachránění válečných poškozenců, dobudovati naši státní péči sociální a vrátiti všechny, kdož světovou válkou byli ze společnosti lidské vytrženi, zpět. Péče naše je nedostatečná, dovolávám se zabezpečení obětí války tak, jak toho zasluhují a jak také je žádoucno, aby splnil tuto povinnost náš stát, jako stát demokratický a kulturní. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále p. posl. Košek.

Posl. Košek: Slavná sněmovno! Právě předložený rozpočet na rok 1932, schválený rozpočtovým výborem sněmovny, je předmětem četných hovorů a úvah všeho občanstva a tisku v naší republice. Rozpočet jest nejlepším ukazovatelem hospodářské a finanční situace ve státě, je regulativem pro hospodaření občanů tohoto státu. V rozpočtu se nejlépe obráží snaha vládních činitelů po rovnováze, snaha o úpornou šetrnost a zavedení nových řádů ve všech částech složitého organismu naší republiky.

Je nesporno, a bylo to všemi předřečníky přiznáno, že poměry hospodářské jsou u nás krajně nepříznivé, že velmi rušivě zasahují do odvětví naší výroby průmyslové a zemědělské a že v poslední době postihují finanční politiku státu, kde četnými nerozvážnostmi způsobují citelné škody. Hospodářská krise rozvrací celý náš veřejný život, takže se zdá, jako by nebylo možno pomoci nebo jako by pomoc nebyla dost účinná a platná.

Nejdůležitější při této největší a nejtěžší krisi, jakou kdy byl náš stát postižen, je smutný fakt, že valná část občanstva přestává věřiti, že bude provedena náprava smutných poměrů, a nedůvěřuje prostě veřejným činitelům státním a má špatné mínění o všech sanačních akcích státu a jeho orgánů.

Proč to vše?

Prosím, vždyť není takřka dne, abychom se nedověděli o nějaké nové katastrofě ať ze světa hospodářského, finančního nebo politického. V poslední době jako by nebyl čas na nic jiného, než na výrobu ostudných afér osobních, které jsou zbytečně a ke škodě celého veřejného života ve státě a k naší ostudě v zahraničí roztahovány, tak že jsou skutečnou ostudou všech slušných občanů republiky. Už se ani člověku nedostává času, aby mohl pozorovati bedlivěji všechny tyto zjevy, které neprorokují nic dobrého.

Vždyť u nás máme tolik otázek, na které poctivý občan státu nenalézá nikde odpovědi! Zato se však dovídá o nových podvodech a o tom, jak kdo republiku okrádal a okrádá. Jsou to věci, které duši dobrého českého člověka, poctivého ve všem svém osobním podnikání, strašlivě a hluboko drásají. Občanstvo je stále v trapném očekávání, jaká nová ještě, horší těch dřívějších, ostudná aféra se provalí. Veřejní zaměstnanci jsou otravováni politickou agitací, prováděnou ve všech státních úřadech, poctiví pracovníci musejí čekati a jsou odsunováni na vedlejší kolej, protože politická protekce musí slaviti své vítězství. Volá se stále po odpolitisování veřejné správy, po nápravě poměrů státních zaměstnanců, ale to všechno jsou pouhá krásná slova, ale skutek utek! Neklid se stále zvětšuje, občanstvo, které by si přálo tolik klidu, je neustále štváno a bičováno našimi neklidnými poměry.

Je třeba jasného a stručného programu práce!

Občanstvo musí věděti, že vláda a její spolučinitelé mají odvahu k práci a nutným akcím, které aspoň na čas zastaví rychlý postup hospodářské bídy ve státě. Stranickými polemikami a hádáním o to, zda jde vývoj nalevo nebo napravo, se to nespraví. Nezáleží na tom, kdo a jak je nucen dělati levou nebo pravou politiku. Je jisto, že to byla vláda nesocialistických stran, po které zůstalo dědictví několika miliard Kč v pokladnách státu, která dělala rozumnou sociální politiku stejně tak, jako dělá sociální politiku dnešní velká koalice. Je pravda, že v době, kdy přibývá bídy na všech stranách, musí býti prováděna dobrá sociální politika, kterou ovšem nelze označovati za politiku levou nebo snad levicových, socialistických stran. Tuto sociální politiku musila by dělati každá vláda, která by v přítomné době vedla náš stát. Nemusím připomínati zajímavý fakt, že namnoze vlády nesocialistické daleko poctivěji se namáhají řešiti sociální otázky, zatím co levicové strany buď utíkají z vlády, máme nejlepší doklad v Anglii, nebo spokojují se s oposiční politikou, jako socialisté v Německu. Zřetelným důkazem toho je část kapitálu ve velkých průmyslových podnicích a spolupráce některých socialistických vůdců s vedoucími řediteli těchto průmyslových koncernů v našem státě. Jak o této otázce soudí dělnictvo, jest ovšem věc jiná! Dělnictvo má před očima smutný fakt, že několik bank a jejich ředitelů plně, na sto procent ovládá valnou část československého průmyslu ke škodě celého státu. Dělnictvo posuzuje tento fakt jako drzou provokaci, zvláště když jsou prokázány okolnosti, za kterých banka nechtěla půjčiti jenom proto, aby podnik byl zničen. Šest velkých bank ovládá dnes průmyslovou výrobu v republice. V koncernu Živnobanky je 71 průmyslových závodů, v koncernu České eskomptní 83 podniky, v koncernu České banky Union 42 podniky, v koncernu před krátkým časem sanované Anglobanky 63 podniky. Banky jsou plně ovládány řediteli, akcionáři jsou posledním činitelem, který by mohl rozhodovati, a tak je zde skutečnost, že 35 bankovních ředitelů našich největších bank sedí na 573 místech správních radů průmyslových podniků.

Do těchto číslic jsou započítáni jen ti ředitelé, kteří mají aspoň 5 správních radovství. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Že jsou to místa velmi dobrá a hodně výnosná, netřeba připomínati. Takový bankovní ředitel, který musí pečovati o dobrý obchod banky a zároveň o rozvoj 49 průmyslových podniků a ještě o uložení svých zisků, jistě neví starostmi, co má dříve dělati. Co je u něho přednější? Banka nebo průmyslové podniky? Snad ani jedno, ani druhé, protože se jeho činnost vymyká kontrole veřejnosti. V nejhorších případech jest zde stát,- který ochotně pomůže, když banka je v nesnázích. Nevypověditelné smlouvy těchto pánů a jejich jistota, že se jim v žádném případě nemůže nic státi, že mají své miliony jisté, to jsou vlastně příčiny krachů četných továren, které nestačily vydělati na úroky a platy správních radů.

Ruku v ruce s kořistným kapitálem šla tolik všemi velebená a vítaná racionalisace výroby a práce, která tvořila divy, nad kterými veřejnost žasla. Podnik zmenšil počet zaměstnanců, zdokonalil zařízení strojové a vyrobil několikráte tolik, co dříve. Že připravil několik set a tisíc dělníků o práci, na to nikdo nedbal. Racionalisační akce podniku firmy Baťa a její úspěšné výsledky, kterým vděčí tisíce obuvníků za zničení živností, jest ovšem případ sám pro sebe. Pokud ovšem jde o racionalisaci zdokonalením strojů a provozu, nejlepším důkazem nezdravé racionalisační politiky jest statistika Škodových závodů, vydaná v květnu letošního roku. Důkazem této skutečnosti jsou tato čísla:

Rok
Výrobní obrat v milionech Kč
Počet dělnictva a úředníků k 31. prosinci
1926
690
20.464
1927
816
24.487
1928
1.095
32.374
1929
1.527
37.388
1930
1.634
28.191

V posledním roce produkce Škodových závodů značně stoupla, avšak racionalisace zmenšila počet zaměstnaného dělnictva více než o 9.000, při čemž firma ušetřila asi 70 mil Kč na režii. Letošního roku provedly Škodovy závody tak ohromnou redukci zaměstnanců, že to všeobecně překvapilo celou veřejnost. To jsou následky přepětí výroby a snahy po stále stoupajícím obratu a zvýšeném počtu výrobků. Slabá stránka této neracionelně prováděné racionalisace tkví právě v divokém tempu jejím, v tom, že celek hospodářský nezmocnil se úhrnu nových vynálezů a výroby a že racionalisace omezila se rakovinně na jedno nebo několik odvětví výroby a neracionelně vrhla do prázdna miliony nevyužitých pracovních sil, nezaměstnaných, jichž kupní síla je mizivá. Je pravda, že technickému pokroku nelze zabrániti, jest ovšem třeba, aby souběžně s technickým pokrokem prováděna byla potřebná opatření především ve prospěch pracujících, kteří jsou obětí tohoto stavu, neboť v čele všech ohledů musí státi ohled na lidského činitele člověka. Tato fakta jsou nezvratným důkazem neudržitelných poměrů kapitalistického řádu výroby, proti kterému musí směřovati činnost všech veřejných činitelů za účelem nového rozdělení statků a nové úpravy výroby. Jsou ovšem pesimisté, kteří prohlašují: Nedá se nic dělati, všechno skončí krachem, který je neodvratný! Jsou jiní, kteří prohlašují, že je nutno tento krach urychliti, aby nastoleno bylo nové kolektivní nebo socialistické hospodářství a nový řád výrobní. Kdo má pravdu? Jakými cestami je tu jíti, aby nastal žádoucí pokrok směrem k lepšímu ze současné těžké krise?

Bylo by nejtěžším omylem voliti z poznání povahy dnešních kapitalistických krisí závěr, že opravdu nedá se proti ní nic dělati. To by bylo zoufalství nejvyššího stupně! Dá, musí se dát dělat! Snad právě z usilovného boje proti těmto krisím dojde časem k formám hospodářské plánovité organisace, která podstatně zmírní jak průběh a následky krisí, tak i vysoké konjunktury. Vždyť lidskému duchu podařilo se přemoci řadu přírodních nutností a zjevů, pravidelnost moru a cholery za válek, a není lidský pokrok bez víry, že lidský duch a mravní jeho napětí zvítězí i nad nutností opakování hromadných katastrof. Zkušenosti z ranného i zralého kapitalismu nemohou vázati lidské vědomí nespravedlností, nerozumnostmi těchto fakt. V hmotných silách je něco z osudové neodvratnosti a marnosti vzpoury proti nim, ale silou a velikostí lidského ducha je, že se nikdy nepodrobí síle těchto zkušeností.

To je mravní silou snah sociálně-reformních proti katastrofálnímu zoufalství komunismu, to je silou boje proti nadvládě hmotných sil nad člověkem v kapitalismu, to je mravní pathos úsilí lidského ve společnosti národů proti neodvratnosti přírodních zjevů "válek o život mezi národy". S tím je souběžný duch sociálních Encyklik Lva XIII a Pia XI, které ovšem správně a vysoko zvedají poznání, že z přirozených hmotných sil jest strana proti přirozeným hmotným silám trvale neúčinná, a ducha lidského a jeho cíle staví nade vše: to jest existenci vyššího mravního řádu zákonů autority.

Ať je názor na příčiny velké hospodářské krise jakýkoliv, musí se všechny směry a všichni činitelé na konec shodnouti v tom, že je třeba účinné pomoci a že se musí použíti všech po ruce jsoucích prostředků na zmírnění hlavně největšího sociálního neštěstí, hromadné, obrovské nezaměstnanosti. Je to především problém stanovení pracovní doby, umožňující získání zaměstnání novým dělníkům, regulace pracovního trhu, zabránění nezaměstnanosti, zaručení přiměřených mezd k obstarávání životních potřeb, ochrana pracujících proti nemocem všeobecným i z povolání a proti úrazům v povolání, ochrana dětí, mladých dělníků a žen, zajištění pro stáří a invaliditu, ochrana zájmů dělnictva pracujícího v cizině.

Jako prvý činitel, směřující k nápravě svízelných poměrů, jest zkrácení pracovní doby. Byl v tom směru vypracován návrh a předložen k projednávání. Je spor o to, má-li býti provedeno snížení pracovní doby lineárně ve všech podnicích a živnostech, či má-li se provésti pouze v podnicích zracionalisovaných a takových, kde výsledek účinnosti zákona nebude ke škodě veřejnosti. Všechny vášnivé debaty pro a proti, radikálové zleva i zprava musí si uvědomiti, že otázka zkrácení doby pracovní na 40 hodin týdně musí býti řešena delikátním způsobem s přihlédnutím na skutečně vážné námitky kruhů živnostenských a některých odvětví výrobních. V tom směru vyslovila naše Odborová ústředna zásadu, že je nutno nejdříve uskutečniti snížení pracovní doby v zracionalisovaných výrobních odvětvích i v podnicích za nezkrácených mezd. Kdyby mělo se zkrácením doby pracovní následovati zároveň snížení mezd, bude takto vytvořena situace horší, než dnešní poměry. Proto se nemusí nikdo rozčilovati, když se řekne pravda o těchto věcech. Nestačí jednostranný postup, je třeba, aby spravedlnosti byl dán náležitý průchod. Kdo může míti zájem na dalším snížení životní úrovně pracujícího člověka? Je třeba, aby se dělnictvu dostalo většího podílu na pokrocích techniky a strojové výroby, která vyčerpává jeho síly a musí býti podle našeho zákona zařazena do výrobního procesu nová část dělnictva. Je též třeba, aby zároveň s novou úpravou pracovní doby postupovala též řádná ochrana pracujícího lidu, která má za úkol chrániti dělníka před nedodržováním pracovní doby. Nestačí pouhý zákaz práce přes čas. Musí býti řádná kontrola všech podniků, vždyť se pracuje přes čas bez povolení a živnostenský inspektor nepřijde se vůbec podívati do takovýchto podniků. Je třeba laické kontroly a zvýšené pravomoci členů závodních výborů, kteří by pečovali o zachovávání zákonných ustanovení. Zvláště ve státních podnicích a institucích veřejných musí býti zákon přesně dodržován. Při řešení nového ustanovení zákona o pracovní době musí nás vésti snaha po sociálním pokroku s hlediska všeobecného prospěchu našeho hospodářství.

Dalším důležitým činitelem jest otázka řádné úpravy zprostředkování práce. V době tíživé nezaměstnanosti nejlépe se poznává, jak ubohé máme ustanovení zákonů o nejdůležitější otázce vůbec. I v době velké nezaměstnanosti, pokud ovšem nedosáhne hromadného rozpětí, jsou případy, že ti, kdož práci nemohou dostati na jednom místě, jsou hledáni v jiném okresu. Úkolem zprostředkování práce jest usměrniti nabídku s poptávkou dohromady. Toto zprostředkování má býti kontrolováno státem za spolupůsobení odborových svazů. Až dosud omezily se zprostředkovatelny na zaznamenání případů, o kterých během roku podávají příslušná hlášení. To je práce jednostranná, bez náležitého užitku. V přítomné době je takový stav, že nám žádný orgán státní správy nemůže bezpečně prohlásiti, kolik máme skutečně nezaměstnaných. Nelze prostě udělati pořádnou statistiku, protože nemáme řádných předpisů o povinném zprostředkování práce. Jsme pro novou zákonnou úpravu, která bude náležitým regulativem nabídky a poptávky Nové zprostředkovatelny práce nesmějí se však státi byrokratickými úřady, kde by dělník marně hledal radu a pomoc. Obsazení vedoucích sil musí býti provedeno velmi opatrně s přihlédnutím na skutečnou kvalifikaci uchazečů. Nesmějí se opětně opakovati případy stranického postupu. Od vedoucích sil zprostředkovatelen musí býti žádáno, aby rozuměly lidské duši, aby byly skutečnými rádci pro nejmladší kategorie zaměstnanců. Při zprostředkovatelnách práce musejí býti vybudovány řádné poradny pro volbu povolání, které budou ve shodě s druhými činiteli usměrňovati příliv uchazečů do některých povolání a raditi při přechodu do jiných povolání. Od nové organisace zprostředkování práce očekáváme zlepšení a ne zhoršení dnešního stavu. Některá navrhovaná ustanovení zákona se nám nelíbí, nemůžeme s nimi souhlasiti a předložíme opravné návrhy. Tento zákon musí býti dobrý pro oba činitele, zaměstnance i zaměstnavatele, a musí býti důkazem skutečného sociálního pokroku.

Je třeba se zmíniti o kruté otázce vzestupu počtu nezaměstnaných v našem státě. V jedné části mé župy je v přítomné době plných 10.000 nezaměstnaných dělníků. Jsou to lidé z hor na Semilsku, na Železnobrodsku, Českodubsku, Liberecku, Jablonecku, ale zvláště na Železnobrodsku, kde právě nyní zastavil textil i sklářství. Největší továrna textilní zastavila práci a dělníci jsou bez chleba a také většinou bez podpor v nezaměstnání. Nejsou z valné části členy odborových organisací, nepožívají tudíž výhody přímého podporování a jsou z valné části odkázáni na podporu ve formě akce stravovací. Co si má takový textilák koupiti za ty dvě nebo tři poukázky, které obdrží od úřadu? Na jak dlouho s tím vydrží při četné rodině? Je to smutný fakt, že zákonné ustanovení péče o nezaměstnané je v našem státě na bídném stupni. A vzpomínám si, že byl jsem to já, který při projednávání zákona o gentském systému mluvil proti jeho přijetí. Již tehdy, před řadou roků, v době hospodářsky poměrně klidné jsem varoval a prosil, aby na místo tohoto zákona připraven byl zákon o všeobecné pojistné povinnosti pro případ nezaměstnanosti s tím, že by současně zaměstnavatelé nesli spolu náklady z umělého zvyšování počtu nezaměstnaných. Bohužel tehdy se tak nestalo. Podnikatelé v Československu nemohou si opravdu stěžovati, že by trpěli následky nezaměstnanosti. Jejich povinnost vůči této nejubožejší kategorii občanů našeho státu je opravdu mizivá. Dosavadní péče o nezaměstnané je naprosto nedokonalá a nemůže žádného veřejného činitele uspokojiti. To, co bylo dosud vykonáno, to je kapka vody do moře! Bída na všech stranách volá po zvýšené péči za největších obětí, které stát a jeho občané musí přinésti v zájmu klidu a pořádku. Nesmí se mluviti o nezaměstnaném dělnictvu jako o lidech, kteří nechtí pracovati. Bída těchto ubožáků je tak veliká, že ji nelze slovy vylíčiti. Těm kolegům poslancům z druhých stran, kteří nevěří mému důkazu o poměrech mezi nezaměstnanými, doporučuji, aby při některé příležitosti s našimi apoštoly pražské periferie, členy jezuitského a františkánského řádu navštívili některá místa na okraji Velké Prahy. Tam se na místě přesvědčí, co bídy a ubohosti přináší hrozivá nezaměstnanost. Snad se jim po shlédnutí všeho toho naskytne příležitost, aby prokázali zájem o postižené současnou katastrofální nezaměstnaností. Srovnávati bídu nezaměstnaných dělníků s poměry některé jiné kategorie naprosto nelze. Něco se musí stát, nemá-li ovoce této bídy nezaměstnaných poškoditi a ohroziti pořádek a klid našeho státu. Až bude nespokojenost propukávati veřejnými projevy, potom bude na pomoc pozdě.

Také i stravovací akce musí býti rozšířena především v okresech horských, kde podmínky životní jsou nejhorší.

Chtěl bych se několika slovy jenom zmíniti, kterak o zažehnání těžké nezaměstnanosti se staralo zvláště ministerstvo veřejných prací, aby opatřilo nezaměstnaným dělníkům dosti práce, a také výdělek; opatřil jsem si k tomu také určitá data, z nichž vyplývá, že za r. 1931 bylo zadáno úprav státních silnic na vrub silničního fondu za 360 mil. Kč a povoleno subvencí k úpravám silnic nestátních 106 mil. Kč. V celku bylo na stavbu státních i nestátních silnic a stavbu mostů povoleno r. 1931 ministerstvem veřejných prací dohromady 511,500.000 Kč. (Posl. Lanc: Je to hodně, ale potřeba je ještě větší!) Potřeba je daleko větší, aby byla zde přece jen prokázána dobrá vůle ministerstva veř. prací, které pochopilo, že se zde stavět musí, poněvadž jinak bychom byli měli počet nezaměstnaných ještě daleko větší.

Vedle 511 mil. Kč na stavbu státních a nestátních silnic a jejich úpravu vydalo ministerstvo veř. prací 180 mil. Kč na stavbu úředních, školských a jiných staveb pozemních. Na stavby vodohospodářské a vodohospodářské podnikání dalo toto ministerstvo úhrnem 125 mil. Kč. Kdyby se bylo postupovalo tímto způsobem všude, kde to okolnosti dovolovaly, byla by mohla přece jen býti nezaměstnanost u nás do určité míry zmenšena. Bohužel, toto udělalo jen ministerstvo veř. prací. Lituji, že zde není přítomen p. ministr železnic, kterému bych chtěl připomenouti, že na Mělníku, kde máme vybudován pěkný moderní přístav, tento přístav zeje prázdnotou, že tam není práce, poněvadž ministerstvo železnic poskytuje na zboží z některých slovenských stanic do přístavu Loubí levnější tarify než do mělnického. Zapomíná při tom, že se mělnický přístav budoval jako přístav v nitru Čech, přístav český, a že to měl býti přístav v české zemi jedinečný. Při dobré vůli dalo by se v této věci velmi mnoho učiniti. Vždyť ještě před 3, 4 lety, kdy tarify pro Loubí nebyly takto upraveny byla řada dělníků, kteří našli v mělnickém přístavu zaměstnání a vydělali si tam pro sebe a své rodiny slušné částky.

Na Mělnicku je však rozšířeno také košikářství, jímž se tam živí převážná většina tamního lidu. Do r. 1923 používaly naše státní dráhy pro nakládání uhlí na lokomotivy proutěných košíků, od toho roku však se používá rákosových. Rákos kupujeme z ciziny, dovážíme jej k nám a při tom nám hyne doma jedno odvětví našich živností. Je-li nebo byla-li zde námitka, že proutěný košík nevydrží tolik co rákosový, tedy musím říci, že proutěný zase o to byl levnější. A právě v této těžké dnešní době, kdy na všech stranách se volá, že se musí šetřiti, bylo by na místě, abychom zastavili dovoz cizího rákosu do Československa, abychom se postarali tímto způsobem o práci našim domácím lidem a abychom po této stránce také mohli zužitkovati vysázením vrb půdu, která jinak není k obhospodaření způsobilá.

Ministerstvo zemědělství svého času nabízelo, že je ochotno obstarati několik set tisíc výborných vrbových sazenic. Ministerstvo zemědělství má dobrý úmysl: tam, kde se nedá půda hospodářsky obhospodařovati, vysázeti tuto půdu proutím, aby se nějak zužitkovala. Jedno ministerstvo má tento dobrý úmysl, druhé ministerstvo ten dobrý úmysl honem zase odrazí, jen aby nemusilo kupovati domácí výrobek, aby nemusilo podporovati domácí dělníky a domácí živnostníky. Dá to však dovážeti z ciziny, platí za to drahé peníze a doma nám naše košikářství upadá a dopadne to s námi nejen v Čechách, nýbrž i na Moravě tak, jako to dopadlo s obuvníky. Budeme z toho míti trosky a budeme těžké tisíce vyvážet z naší republiky ven, jenom proto, že v příhodný čas jedno ministerstvo nedovedlo dáti dostatek práce a zaměstnání našim lidem a nenechalo tyto peníze doma. (Posl. Tykal: V Rakousku, v Maďarsku, Italii je mohou používati! U nás se používati nemohou!)

My budeme dovážeti rákos a vyvážeti dělníky.

Dalším prostředkem, kterého jest všeobecně možno užíti pro zmírnění nezaměstnanosti, jsou plánovitě připravované práce veřejné. Především jde o to, aby se vědělo, kde nejlépe začít se stavbou silnic, mostů, škol, veřejných budov a kde tyto práce mohou znamenati třeba přechodné, ale značné zlepšení. Nesprávnost a špatné následky neuváženě prováděných prací veřejných mohou značně poškoditi. Je pravda sice, že vláda věnovala v posledním roce zvýšenou péči veřejným investičním pracem a docílila tím snížení počtu nezaměstnaných o několik desítek tisíců. To všechno bylo dosud málo. Je třeba, aby investiční plán byl brzo hotov a práce záhy vypsány. Zvláště po letošní bídné zimě bude třeba, aby v jarních měsících bylo na veřejných stavbách dosti práce. V době hubených let musí se investovati a zachraňovati ve všech směrech.

Jako obrany v boji proti následkům dnešní krise domáhá se dělnictvo přímé ochrany právním uznáním ujednaných kolektivních smluv. Bylo již namítáno, že přítomná doba není zralá pro nějaké velkorysé reformy sociální, ale nicméně je třeba zdůrazniti, že právě nyní musí býti uskutečněna pronikavější ochrana pracujícího člověka. Právě nyní se nejlépe vidí, jak je třeba stabilisovati poměry dělnictva a zaměstnanectva určitou pevností mezd a životního zaměstnání, k čemuž u dělnictva slouží dávný požadavek křesťanských odborových organisací, uzákonění závaznosti kolektivních smluv. Takováto bezpečnost zaměstnání i určitá pevnost minimálních cen za práci se cítí jako nutnost právě pro dobu krisí hospodářských. Zaměstnavatelé nejsou za jedno v odporu proti kolektivní zákonité smlouvě. I mezi nimi jest již řada těch, kdož plně chápou význam těchto smluv. Pro dělnictvo zákonitá kolektivní smlouva byla by velkým ulehčením. Při nástupu práce by byl klidným ve vědomí, že má určitou mzdu zajištěnu, případně že má záruku, že si tuto i po zákonu může vymáhati. Uzákoněním kolektivních smluv nabude dělník klidu a jistoty, že, bude-li pracovati, nemusí sel báti výpovědi, dané jen proto, že si zaměstnavatel v důsledku nezaměstnanosti v jiném oboru může opatřiti dělníka lacinějšího. S touto skutečností setkáváme se totiž v dnešní pracovní krisi napořád, hlavně ovšem tam, kde se nepředpokládá velká doba učení. Je proto tento požadavek spravedlivým a nutným, má-li po současném rozvratu hospodářského podnikání nastati ozdravovací proces směrem k trvale lepším poměrům mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

Není takřka dne, aby se do veřejnosti nedostaly nové Jobovy zvěsti z úporného bojiště o denní chléb, z trhu práce. Malá noticka v novinách oznamuje, že tam nebo onde nějaký závod buď úplně zastavil provoz nebo jej omezil. A sám předseda vlády konstatoval nadbytek státních zaměstnanců, hlavně ve službě železniční. Jinými slovy řečeno - tolik je u nás podle něho lidí, kterých by stát mohl postrádati a kteří, nezmění-li se poměry, mají před sebou velmi nejisté zítřky.

A nejen že se práce zastavuje a omezuje, nejen že přibývá nezaměstnaných, ale i o jiné zjevy není nouze ve výdělečném našem životě. Stěžoval si mi nedávno přítel, soukromý úředník, na kterého se přece také vztahuje zákon o osmihodinové době pracovní: Před sedmou ráno vyjedu elektrikou a před devátou večer nikdy se nevrátím. O rodinném životě není u nás ani slechu. A čím dál, tím více déle do noci musím pracovati. A když jsem jej chtěl potěšiti, že tím větší je i gáže, tu mi řekl, že za přesčasové hodiny nedostává ani haléře. Běda, kdyby se ozval, pak paní šefová, která sama je velmi těžkou milionářkou, dá mu na srozuměnou, aby šel. Dnes je dosti lidí, kteří by jej nahradili v závodě. A tak nezbývá než mlčeti a dříti... A dělník z venkova, zaměstnaný na stavbě silnice, mi vyprávěl, že musí pracovati od rána do noci. Za každé pohody. Denně má průměrně pět hodin nad osmihodinovou dobu pracovní. Je to těžká, akordní práce, za kterou, pracuje-li do úmoru, dostává denně 16 Kč. Z toho má platiti byt, živiti a šatiti sebe a rodinu, čtyři malé děti. A při tom všem je rád, ba nesmírně rád, že aspoň tu práci má, že bída u něho není ještě větší. A takřka denně setkáváte se s lidmi, hledajícími zaměstnání i za podmínek sebe krušnějších a sebe více pokořujících. Zaměstnavatelé jsou po této stránce všichni stejní. Státní práce na silnicích jsou jim zadávány za dosti vysoký peníz, ale zaměstnavatelé nemají citu s dělníkem, nýbrž toliko s jedním se svou kapsou, nemajíce při tom žádného svědomí.

Ne, že by snad tak rapidně bývala v posledních letech a desetiletích klesla výroba. Ale nad člověkem zvítězil stroj. Tam, kde kdysi sta a tisíce lidí pracovalo a myslilo, kde hotové dílo bylo výslednicí lidské práce a lidského myšlení, kde byla i láska k práci, vládne dnes stroj. Jen několik příkladů o tom, s jakou nesmírnou rychlostí stroj stává se pánem světa: Jediný pletárenský stroj, k jehož obsluze je třeba jediné dělnice, zpracuje v osmi hodinách tolik příze, kolik ji před 150 léty zpracovalo 45.000 žen ve stejné době osmi hodin. A ještě markantnější jest řada příkladů z posledních let: Ještě před 13 léty, r. 1918 bylo ke zhotovení 400 žárovek zapotřebí práce jednoho dělníka po osm hodin. Dnes zhotoví automatický stroj za 24 hodin 73.000 žárovek. Těsně před válkou zhotovil dělník ve stejné době 500 nožíků pro holící strojky, dnes 33.000 nožíků. A také náš Baťa kromě veliké své energie a houževnatosti děkuje za svůj vzestup strojům. Sto moderních strojů ve výrobě obuvi nahradí 25.000 lidí. A ze Švýcarska se sděluje nový objev: Dosud byly stroje, které denně zhotovily 60.000 obálek dopisních. Nejnovější stroj zhotovuje jich 250.000 za jedinou hodinu. A při tom všem nejsme dávno tak daleko, jako jsou za oceánem: Evropské automobilové továrny zhotovují denně 38 rámů stejným počtem dělníků, jako ve Spojených státech u Forda průměrně 8000 rámů.

Vstoupili jsme do samostatnosti naší s odhodlanou touhou po praktickém opravdovém řešení sociálních problémů. V důsledcích této snahy budováno bylo i naše zákonodárství, od pozemkové reformy přes osmihodinovou dobu pracovní a státní stavební podpory, od závodních rad přes nemocenské a sociální pojištění. A stačila poměrně krátká doba, abychom poznali, že veliká většina našich sociálních zákonů ani zdaleka v praxi nesplnila očekávání v ně kladená. Na pozemkovou reformu naši zůstanou ve zdrcující většině případů jen vzpomínky jako na experiment, kterým si pomohla nová šlechta. Stejně tomu bylo se stavebními podporami a stejně tomu bude i s lesní reformou. Věci na papíře krásné, na něž jako odpověď vidíme hromadný útěk od hroudy a půdy. Ovšem malé, mizivé procento všech zájemníků si královsky pomohlo. A nemocenské a sociální pojištění stalo se při omezení práce a snížených příjmech pojištěnců spíše břemenem než pomocí. I poslední okresní městečko naše se sice může honositi nákladnou a zbytečně draze vybavenou budovou nemocenské pokladny, která pohltila statisíce nebo i těžké miliony dělnických peněz. A zbytečno je mluviti o tom, kolik tam je zaměstnanců, a že se tam vůbec na restrikci nepomýšlí!

Se sociálními reformami našimi jsme se octli ve slepé uličce. To, co mělo býti požehnáním nejširších vrstev lidu, nestalo se jím vinou sobeckosti stran, vinou sobeckosti lidí, jednotlivců. Jak by jinak bylo možno, aby veliká většina z příspěvků pro sociální instituce, z těch peněz, které dnes stejně těžko postrádá zaměstnanec, jako je těžko shání veliké procento hlavně drobných zaměstnavatelů, praskla jen na osobní výdaje. (Hlasy: To snad přece ne!) Převážná většina. Světová krise, která tak hluboce zasáhla i do našich poměrů, přinutí nás dříve nebo později k tomu, abychom revidovali i to, co po stránce sociální bylo praktikováno v našem státním a hospodářském životě. Nesmí nikdy jíti o to, aby se odbouraly opravdové sociální vymoženosti. Ale se svědomitostí lékaře-operatéra bude nutno přikročiti k tomu, aby se vrátilo to, co by mělo sloužiti lidu a sociálně nejslabším a nejpotřebnějším, leč dosud sloužilo všemu jinému více, než svému poslání, pravému svému účelu. Bude to sice operace velmi bolestná, leč bude a je nesmírně nutná!

Denně čteme v novinách, že továrníci tam a tam bez jednání s dělnictvem a úřady prostě oznamují snížení mezd. V Hlinsku před 14 dny prostě, aniž by s kým jednali, snížili tamní průmyslníci mzdy až o 25% a jen rozvážnosti a zákroku tajemníků odbor. organisací podařilo se zabrániti výtržnostem. Majitelé kamenolomů vypověděli veškeré dělnictvo a pokusili se prostě o snížení mezd bez jakéhokoliv jednání. Leží před námi právě došlý přípis průmyslníků textilních východočeské oblasti, ve kterém tito sděluji, že zamítají z rozhodnutí své valné hromady žádost dělnictva o vyplacení každoroční obvyklé drahotní výpomoci, ač ostatní textilní oblasti tuto již vyplatili.

Mám na mysli parlamentu předložený návrh poslanců strany republikánské, ve kterém se žádá snížení podpor v nezaměstnání, nejpřísnější kontrola podporovaných, vydávání podpory v naturáliích.

Jde o dnešní postavení dělnictva a vůbec vrstev odkázaných na výdělek. 300.000 dělníků těchto podniků jest bez práce a ostatní se chvějí strachem, kdy i oni budou vyhozeni na dlažbu. Přejděte Českomoravskou vysočinu od Tábora přes Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Jihlavu, Německý Brod a najděte v této krajině průmyslového dělníka, o domáckém ani nemluvě, který vydělává týdně víc než 100 Kč. A můžete pokračovati přes Litomyšl, Ústí, Žamberk do Orlických hor, dále do Podkrkonoší a najdete všude totéž.

A dojdete rovněž k přesvědčení, když těmto lidem, žijícím v bídě a nouzi, pracujícím za takový plat, se prostě bez jednání s nimi oznámí, že se jim jejich mzda ještě snižuje, že jsou nejhorším způsobem provokování a že se extrémním živlům jejich podvratná činnost umožňuje jako nikdy. Vžijte se do situace člověka, který vydělává 100 Kč za týden a uslyší, že bude vydělávati ještě méně. Vžijte se do situace člověka, který rád pracuje i za tuto mzdu, a náhle se mu oznámí, že v pondělí továrna již nebude pracovati. Není potřebí mnoho demagogie, aby byl stržen k nerozvážnostem a ke skutkům, které sice mu neprospějí, ale v nichž se jeho zoufalství vybije.

Není provokací dělnictva žádati snížení podpor v nezaměstnání dnes a volati po přísnější kontrole, když každý ví, že nezaměstnaný se musí třikrát týdně hlásiti u okresní zprostředkovatelny a u obce? Když každý ví, že ministerstvo sociální péče koná přísný dozor nad vyplácením?

Vím dobře, že hospodářské poměry nutí mnohdy průmyslníka k zastavení výroby, když mnohdy jest nucen snižovati režii. Ale jest provokací dělnictva v této době, děje-li se tak prostě násilným způsobem, bez jednání s dělnictvem. Naše dělnictvo ukázalo tolik pochopení pro potřeby průmyslu a přineslo proň takové oběti, že nezaslouží si, aby v době krise bylo přehlíženo a drážděno. (Tak jest!)

Vláda musí učiniti opatření, aby každé omezení práce, každé zastavení či omezení provozu, každé snížení mezd bylo prováděno v dohodě s dělnictvem a za vědomí úřadů. Pak zabrání mnohému, čemu by se za dnešního stavu nezabránilo, a přispěje daleko více než četnickými zákroky k zachování klidu a pořádku ve státě. Nejsme se vším spokojeni, doufáme však že při dobré vůli a společné práci poměry v našem státě se zlepší a že i na trhu práce nastane určité ozdravění. Proto mohu prohlásiti jménem čsl. strany lidové, že pro rozpočet budeme hlasovati. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP