Úterý 1. prosince 1931

Major, vodca slovenských pracovníkov je už 6 mesiacov v žalári. Ešte nie je právoplatne odsúdený a predsa dali ho do vyšetrovacej väzby [Další slova byla usnesením představenstva posl. sněmovny ze dne 1. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Súd vyslovil, že Major bude na kauciu 50.000 Kč prepustený na slobodu. Následkom apeláty štát. zastupiteľstva zvýšil vrchný súd kauciu na 200.000 Kč [Další slova byla usnesením představenstva posl. sněmovny ze dne 1. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] s odôvodnením, že veľký počet osôb, sympatizujúcich s Majorem, mohol by 50.000 Kč ľahko sohnať. Preto bolo treba zvýšiť kauciu na 200.000 Kč, avšak jednotlivcov, ktorí na Majora sbierajú, a dárcov krok za krokom stihajú, terorizujú četníci a policajní vyzvedači.

Major vážne onemocnel vo väzení. Minister Meissner na pomocnú rudú intervenciu prehlásil, že pokiaľ je Major nemocný, bude prepustený na slobodu. Štátny zástupca ministra Meissnera však zároveň prehlašuje, že Major nebude pustený na slobodu. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]

Boj za národnú slobodu sa priostruje. Na jednej strane pod vedením českého imperializmu všetci národnostní páni so svojimi Slávikmi, Dérermi a Czechami, na druhej strane maďarskí a slovenskí pracovníci pod vedením Majora, ruku v ruke s robotníkmi českými rozdrtia tento žalár národov a dajú právo pracovníkom každého národa, aby o svojom osude voľne rozhodovali, tak ako je tomu v sovjetskom Rusku, ktoré buduje socializmus a tvorí rovnoprávnosť všetkých národov.

Robotníci maďarskí v uzavretých radoch vytiahnu do boja proti tomuto systemu [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Požadujú odstranenie Slávika, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. prosince 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Robotníci požadujú bezodkladné prepustenie svojho vodcu Majora, ktorého chcete v žalári zničiť. Státisíce maďarských pracovníkov pod vedením Majora a komunistickej strany vytiahnu do boja a hromadnými sprievody, hromadnými stávkami a hromadnými demonštráciami budú bojovať za prácu, chlieb, pôdu, moc, v ceste proletárskej diktatúry za plné právo národnostného sebaurčenia, proti národnostnému útlaku a proti štátno-občianskym perzekúciam a za očistenie Slovenska od utlačovacieho aparátu českej buržoazie. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Al. Beneš. Uděluji mu slovo.

Posl. Al. Beneš: Slavná sněmovno! Když byl projednáván státní rozpočet pro rok 1931, bylo konstatováno, že pro tento rok byli jsme nuceni zlomit princip stability výdajové, ježto rozpočet byl zvýšen o více než 1/2 miliardy Kč, což znamenalo, že opustili jsme toto stanovisko, které jsme zastávali od r. 1926. Byli jsme k tomu nuceni hlavně proto, že bylo ještě mnoho nevyřešených finančních problémů, jejichž řešení nedalo se dále odkládati.

Tehdy otázka zvýšení rozpočtu o tak velkou sumu překvapila celou naši veřejnost a stala se předmětem úvah, ježto přišla v době, kdy vlastně jsme začínali dělati cenovou deflaci a kdy byl vyvozován tlak na naše výrobní a obchodní vrstvy, aby byly snižovány ceny; nabádalo se k šetrnosti, co zatím státní správa sama se tímto příkazem neřídila a nikterak na zmíněném zvýšeném rozpočtu neukazovala, že chce jíti dobrým příkladem napřed.

To, co bylo nahospodařeno občanskou koaliční vládou od r. 1926 až do r. 1929, bylo v r. 1930 vyčerpáno. Byly to reservy, které činily v rozpočtu pro r. 1930 okrouhle 1.200 mil. Kč.

Z této reservy bylo možno ještě vyplatiti třinácté služné státním zaměstnancům přes to, že zůstala nadále otevřena - tak, jako je otevřena i v tomto rozpočtu - otázka učitelských platů. Tyto platy svého času se musily pod tlakem určitých politických stran upraviti, aniž by bylo postaráno o to, z čeho se mají uhraditi.

Touto ožehavou otázkou se zabýváme i v letošním rozpočtu, kteréžto břemeno je pro nás opravdu jedno z nejzávažnějších, ježto rozpočtovými příjmy může býti uhražena jen menší část těchto platů. Pan ministr financí má sice velmi optimistické předsevzetí získati za každou cenu z nových příjmů a úspor, které provedl a ještě dále předpokládá, potřebnou reservu k úhradě částky mimo rozpočtové části těchto platů.

Mám za to, že pan ministr se o to přičiní, k čemuž mu zajisté bude napomáhati i plné porozumění pro potřeby stavu učitelstva, neboť jakékoliv snad zvyšování nároků by nemohlo býti v této době přípustné, tím méně vhodné a aktuální, neboť nejobtížnějším úkolem bude pro finanční správu sehnati potřebné prostředky na úhradu.

Se 13. služným jsme se již vyrovnali a s velikou těžkostí bude možno vyplatiti jen části, přestože berní úřady jsou hnány do horečné činnosti. Pro tento účel byla nově angažována celá armáda berních exekutorů, ježto příjmy z daní se do státní pokladny velmi špatně scházejí a jak kritické hospodářské poměry nasvědčují, budou tito vykonavatelé státní moci velmi brzo se svou prací hotovi, protože od ožebračených poplatníků, potrvají-li tyto nesnesitelné hospodářské poměry déle, nebude lze více obětí očekávati.

To nechť si uvědomí hlavně všichni ti činitelé, kteří se neustále spoléhají na nevyčerpatelnost státní pokladny, neboť každé další zatěžování poplatnictva novými břemeny daňovými znamená další znemožňování veškerého podnikání, to jest tvoření hodnot, jez do státní pokladny plynou.

Trvající pokles hospodářské aktivity ve všech téměř oborech výrobních neznamená jen trvající pokles státních příjmů, nýbrž stálé zvětšování tíživosti břemena pro státní pokladnu, vyplývající z nezaměstnanosti.

A také náklad na podpory v nezaměstnanosti jest již dnes pro stát jedno z nejtíživějších břemen a jistě jím zůstane do určité míry v důsledku horečného tempa racionalisačních metod, jednak zastavením řady podniků, které poskytovaly tisícům dělníků práci.

Naše sociální zákonná opatření jsou sice velmi krásnou věcí a málokterý stát, byť byl sebe větší, může se jimi vychloubati - ne nadarmo se říká o nás, že naše sociální péče je před cizinou záviděníhodným přepychem - ale co naplat, když jsme na to sami nestačili a museli jsme se na toto přepychové sociální opatření dlužit a zatěžovat stát.

Vyplácení podpor v nezaměstnanosti znamená v této době velikou položku, jež je uvedena v řádném rozpočtu, která však sotva asi opět stačí, jak je preliminována. Zrovna tak, jako tento rok byla nucena vláda opatřovati krytí schodku, jenž zavinil neočekávaný vzrůst počtu nezaměstnaných nouzovým opatřením, tak také bude nutno počítati s takovouto eventualitou i pro rok příští, neboť nevíme, co nám zítřek přinese.

Obchodní politika okolních států nevyvíjí se tak, abychom mohli s jistotou počítati, že nezaměstnanost poleví. Principy merkantilismu otvírají si dnes dávno opuštěné cesty vzájemného uzavírání hranic pro dovoz našeho zboží, což se děje buď přímo pod rouškou opatření devisových, zvyšováním cel a ochromováním dovozu nebo i jinými opatřeními a cestami.

Tím postižena jest naše výroba a export, na nějž je odkázána. Tím ztrácí jedno odbytiště po druhém, v důsledku čehož se zavírají podniky a propouští se zaměstnanectvo a posílá státu na starost. Všechny státy vypovídají naše příslušníky, kteří rovněž přicházejí rozmnožovati počet těch, kteří uplatňují nároky vůči naší sociální péči.

V měsíci srpnu loňského roku bylo registrováno 88.005 nezaměstnaných, v srpnu letošního roku již 215.040 a do konce září již 228.383. Když uvážíme, že tyto cifry znamenají jen registrované nezaměstnané, kteří mají podle platných norem nárok na podporu v nezaměstnanosti a že počet skutečně nezaměstnaných je nejméně ještě o polovinu větší, poněvadž musíme připočísti ještě ty, kteří nárok na podporu nemají, anebo alespoň velmi ztěžka jej uplatňují, přicházíme k číslici, která nás zaráží, neboť je obrazem velmi zlých hospodářských poměrů, ve kterých naše výrobní a obchodní vrstvy jsou.

Za takových okolností vyrůstá otázka nezaměstnanosti v hotový sociální problém, který po mém soudu nemáme dosti odvahy řešiti způsobem, ke kterému jsem již nesčetněkráte ve svých projevech a návrzích nabádal, totiž vytvořením příležitostí, jimiž by byl umožněn přístup k práci. Jsou to především ochranná opatření našeho domácího podnikání a výroby živnostenské a zemědělské.

Zejména do podnikání živnostenského zasahuje dnes kde kdo, bez ohledu na průkaz způsobilosti k oprávněnému provozování té neb oné živnosti. Jsou to jmenovitě pensisté a státní zaměstnanci, kteří vedle své služby provozují neoprávněnou výrobu, jako celá řada státních institucí, jako jsou trestnice, vojenská zátiší, poštovní nákupna, státní tiskárny a jiné.

Vedle toho se u nás trpí nanejvýš škodlivé neomezené zakládání prodejních poboček továrních podniků bez ohledu na místní potřebu. Poukazuji jen na tisíce takových pobočných prodejních závodů firmy Baťa, který svými výrobními a nepřípustnými obchodními methodami zničil druhdy kvetoucí živnost obuvnickou, zničil existence nejméně 30.000 samostatných výrobců, poplatníků, a ve stejném poměru i živnosti jiné, nehledě na ohromný počet zaměstnanectva pracujících v těchto oborech.

Podnik Baťův, který zasahuje ničivě dnes téměř do všech odvětví naší domácí výroby, je špatným příkladem i pro jiné obory živnostenského podnikání.

Týž osud, který stihnul živnost obuvnickou a koželužskou, postihuje znenáhla i živnost oděvnickou. Poměry v této živnosti jsou přímo katastrofální vinou ničivé působnosti neobmezeného počtu prodejních odboček továrních výrobců.

Až dosud volání postižených a volání naše na záchranu těchto živností bylo téměř bez účinku. To, co se až dosud poskytlo k záchranné akci pro udržení těchto odvětví domácí výroby, rovná se takřka nule.

Pár tisíc Kč poskytnutých na výstavy nebo trhy rukodílné výroby obuvi nebo krejčovských výrobků je víceméně ponižující pro stavy, které si svojí poplatností a věrným plněním svých povinností ke státu zjednaly nemenší zásluhy o jeho budování a udržení.

Živnostenský stav vůbec byl vždy na to hrdý, že mohl svému státu dávati, zvláště v jeho začátcích, když potřeboval hodnoty, aby se mohl upevniti a vyvinouti ku prospěchu občanstva. S radostí upisoval státní půjčky, odváděl daně, podporoval každou akci celostátního významu. Zkrátka, byla to láska k vlastnímu státu, o který měl vždy největší zájem, postavil se vždy na jeho obranu, hrozilo-li mu nebezpečí ať zprava nebo zleva. Avšak povolaní činitelé tohoto státu neměli nikdy pravého porozumění pro existenční požadavky živnostenského stavu a nikdy se valně nestarali o jeho hospodářské zabezpečení, tím méně o jeho zabezpečení sociální. Zákon o sociálním pojištění samostatně výdělečně činných byl sice uzákoněn, ale jeho provádění se snad již ani nedočkáme. A přece se domníváme, že všechny složky našeho národa mají míti ve svobodném státě stejná práva a snad dokonce tím spíše stav živnostenský, je-li nucen platiti na sociální zabezpečení druhých.

Naše dělnictvo dnes využívá svých sociálních zákonů, které platí jen pro ně přes to, že ostatní výrobní složky nejsou jiní lidé a stejně jsou postiženi nezaměstnaností, stejně mnohý nemá co do úst a čím se obléknouti.

Dnešní těžká doba staví nám do nejjasnějšího světla nespravedlivou jednostrannost naší veřejné péče o nezaměstnané. Stále je posuzována jen statistika nezaměstnaných dělníků. Jsou pečlivě registrováni podle politických legitimací. Ti, kteří organisováni nejsou, ztěžka uplatní své nároky, ale táži se, kde může uplatňovati své nároky na podporu nezaměstnaný samostatný živnostník? Kde má uplatňovati nárok na podporu živnostník, který stejně nemůže nalézti práce, má rovněž stejný hlad a kterého berní exekutor připraví často o poslední majetek, protože mu berní fiskus odepřel posečkati a on za takových okolností nemohl dostáti daňové povinnosti?

Kdo opravdu spravedlivě sociálně cítí, musí doznati, že dosavadní podpůrná akce, prováděná podle gentského systému, je pro tak mimořádnou dobu naprosto nezpůsobilá, nespravedlivě jednostranná a požadavkům doby neodpovídající. Dále praví naše zkušenosti, že pouhé udílení podpor je nejen ponižující, nýbrž i s hlediska morálního neudržitelné.

Až dosud nikdo, kdo dostává podporu v nezaměstnanosti, nedělá za to nijaké práce přes to, že by bylo možno zaměstnati nezaměstnané na veřejných pracích jako silnicích, stavbách a jiných. O to bude museti dbáti především ministerstvo soc. péče, neboť o dobré náměty v tomto směru není nouze. Dosavadní způsob podpůrný stává se sám sebou neudržitelný svou neúsporností a neúčelností.

Dovolím si uvésti jeden z takových dobrých námětů.

Ministr financí, pro něhož, jak jsem již pravil, jest úhrada podpor v nezaměstnanosti nejtěžším břemenem a který ohlašuje, že bude museti hledati pro to nové zdroje příjmů také ve zvýšení daní přímých, má příležitost prozkoumati za tím účelem výnosnost t. zv. soukromých monopolních podniků. Jedním z takových podniků, které si získaly jak pomocí velkokapitálu, tak také a hlavně strojovou racionalisací skoro výhradní, t. j. monopolní výrobu, jest podnik Baťův.

Stát má některé monopoly, které mu přinášejí užitek. Soukromý monopol Baťův však nepřináší do státní pokladny vzhledem k svému rozsahu z tohoto titulu vlastně nic kromě povinných daní, které ovšem musí platiti jako každý jiný výrobce. Baťovy filiálky nejsou vůbec zdaňovány, takže obcím, které musejí v místě jeho filiálky trpěti, nedostává se do obecní pokladny žádného příjmu. Nechť tedy Baťův podnik platí státu za využívání svého monopolu poplatek, který by plynul do fondu na úhradu podpor v nezaměstnanosti. Byl by to jistě spravedlivější a snad také vydatnější zdroj nových příjmů pro státní pokladnu, než by vydalo zvýšení daně výdělkové, důchodové a obratově dohromady. Může-li pan Baťa i jiní v našem státě nerušeně prodávati, kde se jim zachce a při tom ničiti nebo aspoň znemožňovati poplatní schopnost druhých a způsobovati jejich nezaměstnanost, nechť sami také nesou kus sociálního břemene, které stát sám bude v budoucnosti těžko zdolávati. Pan ministr financí se bude museti vskutku již jednou důrazně obrátiti na ty poplatníky, kteří platiti mohou a kteří ovládají obrovské kapitály, neboť doba jest až příliš vážná, než abychom se dále dívali se založenýma rukama, jak jiní hromadí nebezpečné kapitály proto, že jim k tomu nepřímo napomáhá stát přehnanou ohleduplností, když se na druhé straně bezohledně postupuje proti drobnému poplatníku, jehož tato veliká shovívavost vůči rozpínavým kapitalistickým velmožům připravuje o poslední kousek práce a existence.

Je třeba také konečně říci přímo, zda bude již jednou po zásluze vážně počítáno s živnostenským stavem jako nezbytnou základní poplatnou hospodářskou složkou, která až dosud stále trpělivě snášela odstrkování a odkazování splnění jeho nezbytných hospodářských, sociálních a kulturních požadavků na dobu pozdější.

Tak na př. řadu let se domáháme reformy živnostenského řádu, kterýžto zákon, jenž má ochraňovati živnostenské podnikání, již dávno nevyhovuje požadavkům dnešní pokrokové doby.

Ministerstvo obchodu sebralo svého času velmi obsáhlý materiál, ale jeho zpracování se děje tak pomalým tempem, že to budí zdání, jakoby se veškeré práce pro uskutečnění této nutné novelisace docela zastavily. Máme obavy, aby ministerstvo obchodu nepřišlo s tím příliš pozdě, aby snad vypracovaný návrh na reformu živnostenského řádu nebyl opět příliš zastaralý, tak aby se nemusilo začíti s touto prací znovu. Marně se dožadujeme také nového zákona o živnostenských komorách a volebním řádu, neboť dnešní složení našich obchodních komor jest už neudržitelné.

Rovněž, pokud se týče finančního stavu, jakož i hospodářství obchodních a živnostenských komor, měli bychom mnoho oprávněných stížností. Naše živnostnictvo, které jest odkázáno ve značné míře se svým odborovým vzděláváním na zvelebovací ústavy, musí přihlížeti k tomu, jak na př. Ústav pro zvelebování živností v Praze je čím dál tím více odstrkován. Pražské obchodní komoře dostává se jen poměrně nepatrné podpory pro tento ústav, takže celé finanční břímě musí nésti pražská obch. komora téměř sama. Nelze se potom diviti, že tento ústav je tak nedostatečně vybaven oproti ústavům jiným, na př. na Slovensku.

Je to trochu podivné, když slyšíme každý rok opakovati stížnosti a za odpověď dostáváme, že ministerstvo obchodu nemá peněz, ačkoli na druhé straně podporuje statisícovou subvencí pouhý spolek, zvaný Ústřední rada, který po našem soudu nemůže nikdy míti nějakou cenu nebo vážnější význam jakožto poradní sbor pro stavovské a hospodářské zájmy našeho obchodnictva. Po našem soudu je takových sborů, které se zabývají těmito vážnými otázkami, dostatek, jako jsou zemská nebo státní živnostenská rada a j. Také zemská jednota gremiální, sbor jistě nad jiné povolaný vykonávati funkci poradního sboru, jistě by měla plné právo používati takových výhod jako zmíněný spolek. Je zajímavé, že tato stará korporace, která má již svou tradici, je opomíjena a velmi málo podporována ve své záslužné činnosti. Mám za to, že se jí má dostati podpory přede všemi těmi, které dosud svou činností, tím méně účelností neprokázali, že si zaslouží tak vydatné podpory ze státních peněz.

Litujeme, že dodnes nemáme vyřešen požadavek našeho odborného školství, aby bylo podřízeno ministerstvu obchodu. Přípravy k této změně trvají již příliš dlouho, než abychom se netázali, kde to opět uvázlo, neboť od přeřadění našich živnostenských škol pod správu ministerstva obchodu bylo by možno s jistotou očekávati, že pro rozvoj těchto škol budou zde příznivější podmínky a že také příznivěji budou vyřešeny osobní poměry, otázky platové, otázky obsazování míst atd. O správě našich odborných škol v ministerstvu školství projevili jsme již několikráte své mínění, ježto nevyhovuje potřebám jednotlivých živností, průmyslu a obchodu. Je to také pochopitelné, neboť ministerstvo školství má zcela jiné starosti. Jsou to jednak pokusné reformní školy, vybudování, reformování středního a vysokého školství, na které se věnují ohromné částky, které musí býti zužitkovány, kdežto naše odborné, zejména živnostenské školství učňovské zůstává dále odstrkovanou popelkou. Na řádné vybudování a udržování tohoto školství není stále peněz. Naproti tomu však stále vidíme, jak jsme středními školami přímo překrveni. Jest opravdu nepochopitelno s našeho stanoviska, z jakých důvodů věnuje se tak nápadně veliká péče odbornému školství pro ženská povolání. Měl jsem již několikráte příležitost z těchto míst poukazovati na to, jak tyto školy, dříve zvané rodinné, poškozují naše živnosti. Je zajímavé, že neustále se tvrdí, že nelze zestátniti naše živnostenské školství proto, že není prostě peněz, ačkoliv proti tomu je dostatek peněz na platy učitelů škol pro ženská povolání. Na tyto školy vynakládá se jen na služném učitelům přes 90 milionů Kč. Vypadá to tak - a ten dojem nemám jenom já -, že ministerstvo školství se ukazuje jako macecha živnostenským školám, neboť prosazuje a chrání jen školy pro ženská povolání, bohatě je dotuje, přebírá stále nové učitelské síly do státních služeb, soustavně tyto školy postátňuje podle plánu, který má býti do konce roku 1932 úplně realisován.

Oproti tomu nezná ministerstvo školství pro naše učňovské školy žádných ohledů a stále jen nařizuje, aniž by uvážilo, jak všeliká taková nařízení působí mezi učitelstvem a naším živnostnictvem oprávněné trpkosti.

Poukáži jen na jeden takový výnos ze dne 1. října 1930, č. 121, ve kterém se nařizuje, že všechny pokračovací školy musejí používati kontrolní knížky pro učně a učednice, vydané státní tiskárnou v Praze. Za žádných okolností nesmí býti používáno kontrolních knížek nebo lístků zhotovených v soukromých podnicích. Inspektorům se dává přísný rozkaz, aby dbali řádného plnění tohoto výnosu. Jen pro zajímavost uvádím, že tato kontrolní knížka, kterou si musí každý učeň a učednice koupiti ze svého, stojí asi 1 Kč, kdežto jiné kontrolní legitimace stojí 20 nejvýše 30 haléřů.

Kdežto na školách pro ženská povolání obdrží absolventky učebné pomůcky zdarma, jsou naši učňové a učednice nuceni kupovati si je ze svého. Školy pro ženská povolání oplývají vším. Stavějí se pro ně ohromné, přepychové paláce, jako je na př. v Praze na nábřeží, zatím co naši učňové jsou nuceni vybavovati se za pomoci svých rodičů, musejí se krčiti v poskytnutých jim z milosti školních místnostech, určených pro malé dítky. Je to opravdu již zahanbující, že dosud nedosáhli jsme ani toho, aby v Praze, kde je to tak nutné, byla konečně postavena pro učňovské školy pokračovací řádná, svému účelu plně vyhovující důstojná budova, na kterou již sám rakouský císař věnoval značnou částku. Je to přímo ostudné a nedivme se našemu živnostnictvu, že oprávněně žehrá na postup ministerstva školství, když snad ani v jediném případě neprokáže alespoň dobrou vůli a patřičný zájem. Jak to na př. vypadá, když více nežli rok je slibována ředitelům pokračovacích škol úprava honorářů za správu školy. Honorářový výnos měl míti platnost již od 1. ledna 1931, jest již dávno vypracován, ministrem školstvím podepsán, úhrada na tuto položku zaopatřena, ale přes to neproplacena, prý jen z toho důvodu, že jistý úředník ministerstva financí rozpočtového odboru si tak nepřeje.

Kdyby snad šlo o veliký obnos, nedivili bychom se. Ale jde-li o proplacení honoráře 1.30 Kč za správu trojtřídní školy denně, tedy o částku přímo směšnou v poměru k vykonávané práci, ve skutečnosti učitelstva nedůstojnou, opravdu nenalézám již slov, kterými bych tento postup odsoudil.

Chci se zmíniti ještě krátce o zákonu o učňovských školách. O tomto zákonu se jedná řadu let, ale pokaždé uvázne na mrtvém bodě. Povážíme-li, že máme v republice více než 2054 učňovských škol, z nichž 1501 československých, 493 německých, 12 polských, 20 maďarských a 28 hornických, s celkovým počtem 183.305 žáků, je to opravdu číslice dosti veliká, aby potvrzovala doklad, že stálé volání po zestátnění těchto škol jest více než odůvodněno.

Již v r. 1929 bylo nám slibováno, že v příštím roce dojde k zestátnění živnostenských škol, jen co docíleno bude dohody o obvodech školních, o vyučovacím jazyku pro učně v jednojazyčných místech, a dále o tom, do které kompetence ministerské má učňovské školství na příště náležeti, zda do ministerstva obchodu, nebo do ministerstva školství a nár. osvěty. Dále zbývalo dohodnouti se o vydržování, umístění, zařízení, vybavení atd. O všech těchto sporných bodech bylo docíleno již dohody, jen otázka kompetence, do kterého ministerstva mají býti tyto školy přiděleny, zůstává až dosud nerozřešena.

Řekl jsem již naše stanovisko, a také hlavní motiv, proč se dožadujeme, aby učňovské školy byly podřízeny ministerstvu obchodu vzhledem k tomu, že toto ministerstvo má lepší porozumění pro potřeby a praktické vzdělání učňů, jež doba vyžaduje. Učňovské školy jsou docela jiného druhu, než jak jest stále mylně vykládáno, že jsou to obyčejné školy a proto prý náležejí pod správu a kompetenci ministerstva školství a nár. osvěty. Nám jde hlavně o zdravý rozvoj učňovských škol a z toho důvodu žádáme, aby ministerstvo školství postoupilo učňovské školy tam, kam jedině patří, to jest ministerstvu obchodu, zrovna tak, jako školy hospodářské byly dány pod pravomoc ministerstvu zemědělství; a jak je viděti, výsledky jsou znamenité. Tyto školy nedají se prostě oblékati do jednotné uniformy a nedají se tak šablonovitě říditi jako školy obecné nebo měšťanské.

Otázku, kdo nejvíce trpí tímto věčným rozporem a odkladem, musíme zodpověděti tak, že především je to živnostenský dorost, na kterém musí záležeti nejen nám, živnostníkům, nýbrž především i samému státu. Naši učňové jsou budoucí samostatní podnikatelé, to jest příští poplatníci a budovatelé nového hospodářského života v budoucnu.

Rád bych konečně jednou viděl, aby všichni rozhodující činitelé, u nichž na prvém místě nejhlavnější je dobrá vůle většiny politických stran a p. ministra financí, rozhodli se konečně bez váhání k proplacení staré směnky, starého dluhu, jež naše republika již 13 let dluží našemu živnostnictvu zestátněním živnostenského školství. Je to minimální kulturní požadavek našeho živnostenského stavu.

Výtky, které jsem zde přednesl, byly míněny v dobrém úmyslu a s plným pochopením těžké situace našich rozhodujících činitelů. Doufáme, že při projednávání příštího státního rozpočtu bude zařazena již plně patřičná položka na úhradu tohoto dluhu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo panu posl. dr Lukavskému.

Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno! Dá se pochopiti, že v dobách hospodářské tísně jsou otázky kulturní zatlačovány do pozadí, ale bylo by nanejvýš nebezpečno, abychom, nedovolují-li těžké hospodářské poměry vzestupu, byly svědky poklesu, neboť kultura národa podmiňuje úspěch všech snah, směřujících k překonání hospodářské krise.

Zákon o pomocných školách, usnesený roku 19229, dokumentuje, že ani nové normy a ani poměrně volné pole působnosti nepřináší většího rozvoje. Za rok přibylo tu 6 ústavů a 44 tříd, což jistě v našich kulturních výdajích nepředstavuje značnějšího vydání. Není tu důvodů k obavám finančního rázu při žádném novém školském zákoně, bude-li jeho provádění regulováno hospodářskými poměry našich veřejných svazků.

To se tedy také tyká zákona o obvodových měšťanských školách. Po 2 letech dostala se osnova tohoto zákona opět do parlamentu, kulturní výbor ji schválil až na § 31, v němž se praví, že zákon platí jen pro veřejné měšťanské školy, právoplatně zřízené do dne vyhlášení tohoto zákona. Vládním nařízením má býti teprve ustanoveno, kdy má zákon platiti také pro veřejné měšťanské školy, zřízené v době pozdější. Kulturní výbor se usnesl škrtnouti toto ustanovení a jednati s vládou, aby připustila platnost zákona i do budoucnosti. Ač uplynuly od té schůze kulturního výboru 2 měsíce, není oficielně nic známo o stanovisku vlády k tomuto usnesení výboru. Praví se ovšem, že ministr financí nechce k tomu dáti svůj souhlas. S projednáváním zákona se v kulturním výboru pospíchalo, jen aby do konce roku byl schválen oběma sněmovnami a aby celý příští rok mohl býti věnován přípravám ke provedení zákona, jenž by tedy ve skutečnosti vstoupil v život až v r. 1933. Avšak, jak dnes se věc jeví, jest uzákonění oné osnovy opět oddáleno. Zdá se, že opět proti tomuto zákonu vystoupili a vystupují činitelé, kteří si ho nepřejí. Opětné zmaření zákona o obvodových školách měšťanských je velikou chybou. Zákon tento je nezbytný. Berou na sebe velikou odpovědnost ti, kteří mu brání. Je také spravedlivo, aby platil nejen pro školy, jež už existují, jak zní nynější vládní návrh, nýbrž i pro budoucí. Jest bezpodstatná obava, že by nastalo překotné zřizování obvodových škol měšťanských, vláda může dobře regulovati zřizování škol těchto dle potřeby a podle finančních možností. Dosud zabraňovala zřizování měšťanských škol a odkazovala obce na dobu, až vejde v život nový zákon, a dnes mají býti tyto obce na neurčitou dobu vůbec vyloučeny z výhod tohoto zákona. Je nemožno vysvětliti veřejnosti spravedlivost tohoto zákona, rozdělujeme-li obyvatelstvo na dvě části, jednu, pro kterou zákon platí, druhou, pro kterou neplatí, ač přinášejí pro stát stejné oběti!


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP