Pátek 27. listopadu 1931

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Daněk. Dávám mu slovo.

Posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Rozpočet, který je předložen tentokráte sněmovně, je veden myšlenkou šetrnosti. Je tendence šetřiti a myslím, že je nutno šetřiti co nejvíce. Myšlenka šetření jest jistě velmi dobrou ve chvíli, která svou naléhavostí tlačí na všechny, kteří cítí odpovědnost za vedení státu.

Je povážlivým zjevem, že účetní uzávěrka za r. 1930 končí značným schodkem několika set milionů Kč. To znamená, že příjmy státní, které z největší části plynou z poplatků a daní soukromých hospodářství, klesly pod hranici, aby stačily na běžné výlohy státní správy. Z toho je patrno, že poplatní síla širokých vrstev lidu se značně zmenšila a není nejmenšího sporu o tom, že zase příčinou tohoto zjevu je dnešní vleklá hospodářská nepříznivá situace. Povážlivým na věci je zvláště, že jde o zjev všeobecný, nikoli pouze místní, ani dotýkající se jednoho stavu. Nynější situace zastihla už všechny vrstvy a nikdo nemá zaručeno, že tento nepříznivý zjev nepůjde dále. Důvodová zpráva i na tuto možnost připravuje. Od převratu za 13 roků trvání nového stavu našeho státu nebylo těžších chvil, jak je prožíváme v přítomné době.

Pochopitelně, že tyto okolnosti musí vésti státní správu k omezování výdajů státních, poněvadž, jak se zdá, lze spíše počítati s tím, že na preliminovaných příjmech státních projeví se úbytek.

Toto musí každého rozumného hospodáře vésti k tomu, aby uskrovnil své výdajové položky všude tam, kde se jenom dá, pokud dobrý chod státu neutrpí. Jestliže už nyní byl snížen rozpočet ve výdajích o 1/2 miliardy, jest se nadíti, že bude nutno přikročiti sem tam k dalšímu snížení výdajů i během roku, neboť není myslitelno, aby se zvyšovala daňová břemena, jen aby se nemusely snížiti ani ony zbytné výdajové položky, které jsou udržovány na výši jen z důvodů prestižních, politického tlaku nebo z důvodů agitačních. A tu nutno říci, že je chvíle, kdy musí ustoupiti politika stran, která směřuje výhradně za cílem získati hlasy, politika demagogie. Dnes jde o všechno a v takovéto chvíli musí ustoupiti účely a cíle stranické a musí býti vedoucí myšlenka státu a udržení jeho hospodářské a politické samostatnosti. Stát spočívá na stranách a na nich spočívá také velká odpovědnost za tento stát. Nebude možno konati nic, co by mohlo vésti stát do dalších svízelných situací. Je velkým prospěchem státním, že v tuto vážnou chvíli vládne ve státě většina, která je tak veliká, že na tomto demokratickém podkladě v plné odpovědnosti stran zabezpečuje se možnost vybřednouti z těchto poměrů a přečkati krise, v nichž jsme se octli. Je cennou skutečností, že náš zahraniční dluh není příliš veliký. Je to zásluhou jistě ne v poslední řadě minulého většinového seskupení, jež předcházelo nynější velkou koalici. Často jsme slyšeli i s tohoto místa stesky, ba více než stesky, že minulá, jak říkají občanská nebo buržoasní vládní většina uvalila hotové neštěstí na občanstvo. Myslím, slavná sněmovno, že všichni, kdož tak hovoří, křivdí těm, jež tehdá stáli v čele státní správy. Je pravda, že situace hospodářská byla tehdy značně lepší, ale jedno jest jisto, že v té době se šetřilo i přes dobrou konjunkturu, že tu bylo pamatováno na léta hubená, a uhrazení miliard zahraničních dluhů a naplnění státní pokladny mnoha stamiliony Kč bylo výsledkem dobrého hospodaření té kaceřované vládní většiny. Byla to koalice hospodářské koncentrace. Ukázalo se, že dobrá podpora naší výrobní vrstvy ve státě je nejlepší podporou zaměstnanosti dělnictva a tím řešení také sociální krise, jež jest jednou z nejnaléhavějších, jež dělají starosti, neboť je-li všude zle, je nejhůře tam, kde není co jísti. Podpory v nezaměstnanosti, i když jsou nutnou potřebou a byť byly sebe vydatnější, jednak jsouce neproduktivní nemohou býti ničím trvalým, ale také ani naše dělnictvo v obrovské většině netouží po podporách, nýbrž po práci.

Často se z různých stran poukazuje na nemorálnost podpor v nezaměstnanosti. I když tedy připustíme, že není možno podpory v nezaměstnanosti považovati za nějaké trvalé opatření, je toto jistě nutným v nouzi a je to také jedna z velkých nezbytností v zájmu státu. Je třeba počítati zejména v letošní zimě se značně stoupající nezaměstnaností při omezování průmyslu a je na bíle dni nebezpečí, které by mohlo vzniknouti z hladu a neklidu, kdyby hladovělo několik set tisíc lidí i s rodinami. Těžko se domysliti, co vše by vzešlo, kdyby stát neodstraňoval bídu a hlad i za cenu značných břemen vynakládaných na podpory v nezaměstnání. Před tímto nebezpečím musí ustoupiti všechny jiné momenty i přes námitky se strany těch, kteří, i když cítí krisi, přece nejhoršího hladu jsou uchráněni. Jak vážnou by se mohla situace státi, ukazuje v přítomné době případ frývaldovský. Tam šlo celkem o nezaměstnané dělnictvo a přes to agitace neodpovědných živlů dovedla je vésti až k demonstracím, jež skončily tak smutně. Frývaldovský případ je ponaučením, ale zároveň výstrahou. Jsou u nás živly, kterým jde o zneklidňování veřejnosti a o štvaní i do nejhorších situací, a jest jich dosti, a tu je třeba, aby se zamezilo tvoření takové mentality a ovzduší, jež je živnou půdou pro neklid a bouři. Proto bude nutno vynaložiti všechny síly i finanční, aby bylo zabráněno hladu rodin, a to nejen organisovaných v odborových organisacích, nýbrž i těch, kteří odborově organisováni nejsou a nebudou, poněvadž za trvání gentského systému ani není pro odborové organisace žádoucím, aby se šmahem všechno hrnulo do odborových organisací. Myslím, že v případě tomto jest ještě říci, že bude třeba přísně žádati od zaměstnavatelů, aby nebouřili pracující i nezaměstnané pohrůžkami snížením mezd, a mělo by býti stíháno zákonem na ochranu republiky takové jednání, které by chtělo snižovati mzdy, aniž by předběžně byla vyžádána intervence příslušných politických úřadů za účelem vzájemného zprostředkování a dohody. Je pochopitelno, že jen v zájmu klidu ve státě může býti, aby případ frývaldovský byl vyšetřen co nejpřísněji a opravdoví vinníci pohnáni k odpovědnosti i z těch, kteří byli iniciátory demonstrací, jež měly ve svých důsledcích smrt tolika lidí.

Finanční situace státu je vážná a nelze se před touto skutečností skrývati. Je těžká situace ve všech okolních státech. Naší snahou jest učiniti opatření, aby se zamezilo horším věcem. Přistupuje se k tomu, že se platy poslanců, senátorů, ministrů i presidenta snižují. Nejsou tu důvody ani tak finanční, neboť pro pokladnu státní to mnoho neznamená a čekají-li se oběti ode všech ostatních občanů státu, nelze přejíti ani přes otázku snížení platů veřejných činitelů k dennímu pořádku. Je tu třeba společného úsilí občanstva všech vrstev, ať zemědělců, dělníků, živnostníků, průmyslu i zaměstnanectva státního, aby spolu se všemi veřejnými činiteli pracovaly o záchraně před nebezpečím. V některých směrech není vývoj v našem státě zdravý. Klesá autorita úřadů. To má také své velmi nepříjemné výsledky. Demokracie je velmi pěkná věc, ale i s ní je nutno dobře hospodařiti. Dnešní úřednictvo v našem státě jest už většinou ze širokých vrstev našeho lidu a není dobře, aby v něm byl spatřován nepřítel lidu, ovšem s druhé strany nutno žádati, aby se uplatnila zásada, že je tu úřad pro lid, nikoliv lid pro úřad. Může býti jenom s prospěchem pro stát, bude-li největší souzvuk pracovní mezi úřady a širokými vrstvami lidu. I v demokracii je třeba chrániti autoritu. Je chybou celého našeho vývoje 13 let, že se soustavně podkopává autorita, a nikdo z těch ničitelů autority si neuvědomil, že popřením autority, od níž se odvozuje každá autorita jiná, odstraňuje se autorita vůbec, a svízelnost poměrů v neposlední řadě je zaviňována nedostatkem autority vůbec.

Konání spravedlnosti je základem státu. Toto zůstane trvale, jak patrno, přece vládnoucím pro budoucí časy. Spravedlnost konati jest nejen ve správě justiční, nýbrž ve všech oborech státní správy. Vlastní funkce konání spravedlnosti však přece jen zůstane ve správě justiční. Když se však podíváme na vývoj naší justice, musíme míti obavy před budoucností. Naše justice, bohužel, nespěje k tomu dobrému cíli, jak by si bylo přáti. Nejpovážlivějším zjevem naší justice je skutečnost, že ve správě justice nepřibývá dorostu dobře vyzbrojeného. Dorost z justice utíká a věnuje se čemukoli jinému, jenom se brání zůstati při konání agendy soudní. A je-li přes všecka už finanční opatření stále tak obrovský nedostatek soudců v naší justiční správě, jak je tomu v době přítomné - v obvodu vrchního soudu moravskoslezského chybí jich přes 300 - je to pro naši justici přímo osudné, a budoucnost několika málo roků neukazuje příliš utěšenou perspektivu. Myslím, že je třeba učiniti něco více, aby se naše justice pozvedla, než se dosud dělá. I když je třeba po stránce finanční učiniti různá opatření pro existenci soudců, myslím, že je třeba ještě také buditi zájem s jiného hlediska, hlediska mravního, ideálního, neboť konání spravedlnosti není jen otázkou finanční, nýbrž ve velké míře i věcí mravní odpovědnosti. Naše justice stává se těžkým problémem, s nímž budou míti ministři justice hodně dlouho dosti práce, aby po této stránce byly věci upraveny tak, že bude možno klidně hleděti do budoucnosti.

Při řešení krisí se zapomnělo na řešení jedné krise, na kterou je nutno zároveň mysleti, krise mravní, jež, i když je zapírána, je v mnohém vlastně základem celé krise moderního člověka. Zdá se mi chybou, že všechno se řeší s hlediska peněz, a podstata věcí, krise duše člověka, jest úplně opomíjena. Stát není jen konglomerátem hospodářských jedinců a celků, myslících jen číslicemi korun nebo mincí jiné měny, nýbrž souhrnem lidí s mravní odpovědností, a každé zanedbání této stránky nebo každé rozboření této mravní stránky se vymstí nakonec na státu samém.

Kořeny zla jsou hlubší, než si veřejnost připouští, ale bojíme se je léčiti, poněvadž se díváme na vše pod zorným úhlem materielních výsledků bez ohledu na prospěch mravního dobra, ježto všecko, co s morálkou souvisí, považuje se za zpátečnictví.

Vyrůstají nám problémy. Jedním z takových vážných problémů jest otázka hlavních měst zemských a mezi nimi především města Brna. Brno je přirozeným střediskem republiky, zdá se však, že některým činitelům velmi záleží na tom, aby Brno nerostlo tak, jak se ukázal jeho význam. Jsou takoví, kteří vidí jen hlavní město republiky a pro ně by obětovali vše, jak jsme měli příležitost slyšeti i čísti od členů této vážené sněmovny. Brno je zanedbáváno do té míry, že nelze už nyní mlčeti. Není zdrávo, jestliže se všechno koncentruje v Praze a jestliže se všechna pozornost se strany státu věnuje Praze, jak by si některé strany přály. Jsme svědky toho, že se do Prahy koncentrují velké podniky průmyslové, na př. Báňská a hutní společnost, poněvadž se nepomáhá jiným městům, a zejména také Brnu, tak jako Praze, aby jeho přirážky bylo možno upraviti na míru nižší, aspoň takovou, jako je v Praze, aby nebylo potřebí stěhování do Prahy odůvodňovati přirážkovými výhodami. Každou chvíli se proslýchá, že se i Zbrojovka, v níž stát má největší počet akcií, přemístí z Brna do Prahy; z Brna odstěhována byla ministerstvem železnic tiskárna jízdních lístků, ne snad z důvodů skutečné úspornosti, nýbrž proto, že někdo v ministerstvu železnic si tak přeje spíše pro osobní výhody kohosi, a tak se zdá, jako by šlo i o osud samého ředitelství státních drah v Brně pro případ, že by se ze šetrnosti měla rušiti i některá ředitelství. S tím bychom ovšem vzhledem k Brnu nemohli souhlasiti a musili bychom se velmi důrazně brániti.

Nejnověji vidíme, ačkoli zákonem z r. 1919 byla jako jediná zřízena vysoká škola zemědělská v Brně, že se dějí pokusy, aby tento popřevratový akt Brnu učiněný byl změněn. Je pravda, že jsme provedli pozemkovou reformu a ztenčili tím potřebu vysoko školených zemědělských sil, máme však v této době 3 vysokoškolská učiliště, což je pochopitelně přílišný luxus ve vysokém zemědělském školství. Vysoká škola zemědělská v Brně zákonem zřízená stačila by úplně pro naše poměry. Avšak z projevů pana ministra školství a nár. osvěty bylo patrno, že se něco děje, nad čím se nutno pozastaviti.

V Praze se staví touto dobou obrovský palác pro vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství, a to v takovém rozsahu, že ho pro tyto účely nebude možno plně využíti, a zdá se, jakoby některé kruhy měly chuť pracovati k tomu, aby byla zrušena vysoká škola zemědělská v Brně a aby i zemědělské vysoké školství bylo koncentrováno výhradně v Praze. Pan ministr školství a nár. osvěty by měl říci, jaký je pro budoucnost plán s vysokým školstvím zemědělským, aby byla uklidněna veřejnost moravsko-slezská, jež se cítí dotčena snahami, aby tak význačná instituce, jako vysoká škola zemědělská, která podle zákona měla do r. 1930 býti úplně vybudována a přes to tísní se ještě v naprosto nevhodných místnostech, měla býti snad nyní rušena. V tom směru byla také podána interpelace na předsedu vlády moravskými poslanci stran.

Stejně nás zajímá otázka nejvyššího soudu v Brně, o jehož stavbu se jedná. I v této věci byly pronášeny hlasy, aby nejvyšší soud z Brna se přestěhoval do Prahy, a zdá se, že v tomto případě budova nejvyššího soudu už by byla dávno stála. Jenom proto, že se nedaří snahy po přestěhování nejvyššího soudu, vleče se otázka stavby tak, že už celý tento problém je hodně nechutný. Nutno zdůrazniti, že nemůžeme připustit, aby Nejvyšší soud byl přestěhován z Brna do Prahy. A tak všechny tyto uvedené zjevy ukazují, že právem starosta města Brna volá poslance země Moravsko-slezské na pomoc proti soustavnému a neodůvodněnému poškozování a ochuzování města Brna a tím také celé země Moravsko-slezské.

Ze všeho toho je patrno, jak bylo oprávněno, že jsme se bránili župnímu zákonu a trvali na autonomii zemí, neboť děje-li se něco podobného za uchování přece jakési autonomie, bylo by město Brno i ostatní hlavní města zemská už dávno klesla na bezvýznamná města, a je mi ctí, že právě strana lidová to byla, která s největší rozhodností se postavila proti provedení zákona župního, a myslím, že po průvodních zjevech tu vylíčených i ostatní delegace ze země Moravskoslezské jsou vyléčeny z horování pro zákon župní a stálé zlehčování zákona o politické správě se zachováním zemských celků. I když tedy přiznáme, že je účelno hlavnímu městu Praze věnovati pozornost, nesmí se tak díti na účet měst ostatních, zejména města Brna i ostatních chudších krajů země Moravskoslezské, kde žije lid stejně oddán státu.

Jiným problémem je nezaměstnanost, a to nejen dělnictva manuálního, nýbrž celých mas těch, jež nám chrlí každoročně naše školy vysoké, střední, měšťanské a různé odborné. Problém začíná býti tím nebezpečnější, že nespokojenost v těchto vrstvách by mohla někdy ohroziti budoucí vývoj státu. V rámci tohoto problému vyvstává další otázka ženské práce a bude nutno říci, že i zde nezbude nic jiného, nezmění-li se podstatně poměry, než umožniti práci největšímu počtu mužských sil jako živitelům rodin.

Slavná sněmovno! Za celých 13 roků trvání samostatného útvaru státního jsme nepokročili v jedné velmi důležité otázce ani o krůček. Mám na mysli nesčetné případy, které řeší úrazový zákon. Dosavadní úrazový zákon, jak je všeobecně známo, dnes už naprosto nevyhovuje, poněvadž jednak vylučuje celé kategorie dělnictva z úrazového pojištění, jednak nemůže vyhovovati výši úrazových rent, a konečně celé řízení úrazové je tak zastaralé, že přímo volá po úpravě. Způsob řízení, jak se provádí dnes, je přímo výsměchem soudního řízení. Zde by mělo ministerstvo soc. péče zintensivnit svoje snahy, aby co nejdříve umožnilo vládě předložiti sněmovnám návrh na změnu dosavadních předpisů úrazového zákona. Ty tisíce a tisíce, jimž úrazy se podstatně zmenšuje způsobilost pracovní, zhoršena ještě v dnešní konkurenci s úplně zdravými silami pracovními, budou vděčny parlamentu, jestliže se pohne touto tak naléhavou otázkou.

Při této příležitosti nutno také říci, že je ještě mnoho rentistů ze staré doby předválečné, kteří pro nedostatek smluvních poměrů mezi státy přímo živoří s rentami i 30 Kč měsíčně, na něž jsou odkázáni často s celými rodinami.

Konečně považuji za nutné upozorniti sněmovnu i pana ministra soc. péče na kategorii těch, kteří nezaviněně, ba i proti své vůli stali se oběťmi válečných bojů, na válečné poškozence, ale také i na poválečné poškozence a invalidy.

Slavná sněmovno! Jedním z nejdůležitějších a nejtěžších břemen a následků světové války je péče o válečné poškozence, jež přes to, že od uzavření světového míru uplynula již řada let, zůstává stále aktuální, i když počet válečných invalidů a pozůstalých rok od roku klesá. Neboť zamyslíme-li se jen nad dosavadním počtem válečných poškozenců-důchodců, který ve vysvětlivkách k státnímu rozpočtu podle stavu k 31. prosinci 1930 je vykazován na území celé republiky Československé číslicí 355.629, z nichž je 101.230 invalidů, 254.399 pozůstalých (vdov, sirotků, ascendentů) a uvážíme-li, že vedle dnes tak citelně zrestringovaného počtu důchodců žije v Československé republice ještě několik set tisíc válečných poškozenců, kteří z různých důvodů renty nepobírají, musíme se vší vážností řešiti stále dosud komplikovanou otázku péče o válečné poškozence jak s hlediska celkového, tak i v jednotlivých jejích výsecích.

Péče o válečné poškozence tak, jak je prováděna, je významnou i z toho důvodu, že vztahuje se na základě zákona č. 41/1922 Sb. z. a n., i na vojíny z řad mužstva, slouživší v čsl. armádě po válce světové a rovněž i na pozůstalé po nich. Počet těchto válečných poškozenců rok od roku vzrůstá, a byť i nevyvažoval úbytek válečných poškozenců, je přece takový, že jest mu vzhledem k zvláštním okolnostem, hlavně k mladému věku invalidních vojínů a konečně i pozůstalých věnovati mimořádnou pozornost.

Praktickým prováděním péče o válečné a poválečné poškozence z řad mužstva jsou podle zákona č. 199/1919 a nařízení vlády Československé republiky č. 561/1919 Sb. z. a n., pověřeny zemské a okresní úřady pro péči o válečné poškozence. Dosavadní tendence ministerstva soc. péče směřovala k podstatnému omezování počtu okresních úřadoven a k jejich rušení a vskutku bylo též již mnoho okresních úřadoven zrušeno. Stalo se tak ne v zájmu věci a bylo by bývalo účelnějším reorganisovati jejich působnost, rozšířiti jejich kompetenci a ponechati je v místech, kde byly zřízeny. Nedoporučuji uskutečnění projektovaného zrušení dalších okresních úřadoven r. 1932, poněvadž jejich existence znamená velikou pomoc a úlevu pro válečné poškozence, vyžadující různé informace a podpory, kteří jsou velmi často nuceni z míst velmi vzdálených jezditi do místa zemského úřadu, ať již k lékařským prohlídkám nebo za účelem přímého vyřizování různých osobních záležitostí.

Je jisto, že postupně bude vál. poškozenců ubývati čím dále, tím více a že tím nastane postupný pokles agendy úřadů, jimž jest svěřena péče o vál. poškozence. Jest přirozeným, že během doby bude k obstarání celé dosavadní agendy stačiti jediný úřad pro celou republiku, jenž bude jakousi pensijní likvidaturou. Funkce zemských úřadů pro péči o vál. poškozence bude se postupně zúžovati a omezovati, a bylo by proto již dnes účelným připravovati rozšíření působnosti zemských úřadů pro péči o vál. poškozence na jiný obor soc. péče tak, aby zařízené již zemské úřady pro péči o vál. poškozence s definitivním úřednictvem přešly v rámci téhož resortu na jiné příbuzné pole sociální činnosti. V tomto směru jeví se tu široký okruh působnosti, na př. spolupráce s Ústřední soc. pojišťovnou, péčí o mládež a pod. S tohoto hlediska byla by již i okamžitá spolupráce, případně i sloučení s některou ze stávajících organisací a institucí, podřízených ministerstvu soc. péče, racionelní.

Celková potřeba titulu péče o vál. poškozence snížena byla r. 1931 o 41,263.320 Kč, r. 1932 snižuje se o dalších 16,488.100 Kč na věcných výdajích. Jest litovati, že k tomuto snížení dochází v době pro vál. poškozence tak kritické a že rozpočet nemohl býti po rapidním snížení r. 1931 udržen alespoň na výši rozpočtu roku minulého. Existenční poměry zhoršily se zvláště u vál. poškozenců tou měrou, že by bylo bývalo prospěšným použíti provedeného snížení k zlepšení jednotlivých odvětví péče o vál. poškozence. Je-li snížení rozpočtu na vál. poškozence r. 1932 nezbytně nutným, bylo by záhodno, aby v příštích letech na vál. poškozencích šetřeno nebylo.

Ve všeobecných řádných věcných výdajích přicházejí především v úvahu zákonité požitky invalidů i pozůstalých. Sem spadá náklad na renty, příplatky na manželky a děti, kapitalisaci důchodu invalidního, zaopatření v době léčení invalidy na státní útraty, náklady na zlepšení výživy invalidů v domácím léčení, hlavně tuberkulosních, příplatky slepcům a invalidům, potřebujícím pomoci cizích osob, náklady na státní domovy invalidní a náklad na udržování stanic pro přechodné ubytování invalidů v místech zemských úřadů pro péči o vál. poškozence. Z této položky hradí se i odbytné vdov a důchod rodiny léčeného invalidy.

Jednotlivé uvedené druhy výdajů z této položky hrazených vyžadují určitých vysvětlivek a doplňků:

Především nutno upozorniti na naléhavost vydání prováděcího nařízení k zákonu č. 133/1930 Sb. z. a n. Od vydání tohoto zákona uplynula již hodně dlouhá doba, avšak prováděcí nařízení dosud vydáno nebylo, ačkoliv jeho vydání jest jak v zájmu úřadů, tak hlavně válečných poškozenců. Těžkým invalidům a k práci následkem stáří nebo nemoci nezpůsobilým vdovám byl sice zvýšen podle citovaného zákona jejich důchod, avšak nevyřešena zůstala otázka dalšího zvýšení důchodu slepcům a těžkým invalidům, odkázaným na pomoc osob cizích, jež má býti podrobněji upravena a vyřešena v prováděcím nařízení.

Zásadního významu jest i další ustanovení onoho zákona o prominutí přeběrků na důchodech, vzniklých před 1. červencem 1927. I když tyto přeběrky prozatím se nevymáhají, jeví se u vál. poškozenců, v úvahu přicházejících, pochopitelná nervosita a netrpělivost. I zde jest brzké vydání prováděcího nařízení žádoucí.

Při této příležitosti nutno konstatovati, že zákon č. 133/1930 naprosto zklamal pokud jde o dodatečné přihlášky lhůtu promeškavších sirotků. Tyto dodatečně povolené přihlášky, pokud mně známo, byly a stále jsou ministerstvem soc. péče šmahem zamítány, buďto z toho důvodu, že smrt zemřelého se službou vojenskou na plných 100% nesouvisela, ač byla pravděpodobnou a nelze ji vyloučiti, nebo vzhledem k majetkovým poměrům matky a z podobných důvodů, jež v zákoně nenalézají opory a liší se naprosto od dosavadní prakse. Jest třeba vysloviti podiv nad tímto příkrým postupem ministerstva soc. péče a bylo by v zájmu věci, kdyby p. ministr soc. péče sdělil poslanecké sněmovně: a) kolik bylo podáno dodatečných přihlášek o důchod sirotčí podle cit. zákona, b) kolik z nich bylo příznivě, kolik nepříznivě vyřízeno, a c) jak velkého nákladu si dosud provedení tohoto ustanovení zákona vyžádalo.

Přísné provedení ustanovení zákona č. 133/1930 o dodatečných přihláškách sirotčích znamená prakticky téměř úplně zmaření úmyslu zákonodárce. Zákonem č. 133/1930 byly upraveny požitky těžkých invalidů a nepatrně byl zvýšen příplatek k důchodu vdovskému, zůstává však nevyřešena otázka důchodů ostatních válečných poškozenců, jejichž výše u srovnání s dnešními drahotními poměry jest velmi malá. Bylo by záhodno, aby tato složitá otázka byla co nejdříve bedlivě prostudována, propočtena a připravena možnost přiměřeného zvýšení ostatních důchodů. Pokud toho nebude, jest nutným alespoň zlepšení tam, kde to dosavadní zákon a předpisy připouští, t. j. v těch případech, kde záleží více na určité benevolenci a výkladu zákona příslušným orgánem.

Tak na př. příplatky k důchodu invalidnímu na manželky měly by býti zásadně přiznány všude, kde žena není výdělečně činnou nebo nevlastní soběstačný majetek. Kapitalisace důchodu povolují se stále za mimořádně těžkých a obtížných podmínek, a to invalidům nejméně 40%, ač pro toto omezení není v zákoně vůbec podkladu. Zde jest nutnou nová úprava a zásadní zmírnění nynějších předpisů.

Též léčení válečných invalidů na útraty státu mělo by se díti v rozsahu větším a nemocným invalidům mělo by býti umožněno hlavně odborné léčení, jehož si sami nemohou dopřáti, ač toho jejich zdravotní stav vyžaduje. V tomto směru bylo by záhodno uskrovňovati se co nejméně, protože už otřesené zdraví jest bez toho jediným majetkem postiženého invalidy. Podle dosavadního ustanovení zákona mají nárok na léčení na státní útraty jen invalidé. Zákon nebéře zřetel k ostatním válečným poškozencům. Spravedlnost by žádala, aby léčení dostalo se i těm manželkám a dětem invalidů, jež bez své viny nakazily se na příklad tuberkulosou a pod. od svých manželů, resp. otců. Podpor na zlepšení výživy nemocným invalidům mělo by se dostati ve výši a délce výplaty co největší. Zvláště u chorob vnitřních, specielně plicních, kde zlepšení výživy znamená i podstatné zlepšení chorobného stavu. Bohužel, nedostatek peněžních prostředků značně omezuje tuto tak význačnou činnost zemských úřadů pro péči o válečné poškozence.

Podle §u 11 požitkového zákona může rodině, jejíž výživa jest podstatně závislou na pracovním příjmu invalidově a pobytem jeho v léčebném ústavě ohrožena, býti povolena výplata polovice důchodu 100%ního invalidy. Bohužel, tohoto dobrodiní zákona využívá poměrně malý počet rodin válečných invalidů. Činí tak jednak z neznalosti zákona, jednak z neinformovanosti orgánů vyšetřujících existenční poměry rodin dotčeného invalidy, které mnohdy podávají zemským úřadům pro péči o válečné poškozence více nebo méně nepříznivé zprávy o skutečném stavu, ačkoli jest již ze spisu samého, uloženého v úřadě, samozřejmým, že invalida byl hlavním živitelem rodiny. V tomto směru měly by býti zemské úřady velmi benevolentní a mírné, neboť takto umožnily by potřebným invalidům léčení, jehož si tito z obavy o osud rodiny nežádají. Z uvedených ukázek týkajících se léčení invalidů je zřejmo, že jest tu rozsáhlé pole působnosti zemských úřadů pro péči o válečné poškozence, podmíněné jedině a hlavně finančními prostředky. Mám vážné obavy i zde, že preliminovaná položka nebude stačiti k uspokojivému řešení tak významných úkolů.

Do této kapitoly patří i péče o státní invalidní domovy. Zde bych si dovolil upozorniti na jednu s mého hlediska závažnou věc, maje na zřeteli hlavně Státní domov v Pohořelicích, kamž jsou soustřeďováni těžcí, nemocničního léčení potřební invalidé. Správa Domovů stará se o hmotné zaopatření chovanců, zřizuje v Domovech čítárny, pořádá různé vzdělávací i zábavné podniky, avšak o náboženský život chovanců není postaráno, ač jsem přesvědčen, že právě u těžkých a nemocných invalidů byla by tato péče vítanou. Za účelem umožnění výkonů náboženských obřadů doporučuje k úvaze hlavně Domov v Pohořelicích zřízení byť i zcela primitivní kaple, resp. místnosti, v níž by se mohly náboženské úkony konati. Doufám, že toto opatření by přispělo i ke zvýšení kázně a duševnímu povzbuzení chovanců.

Z úvěru položky 1, zákonitých požitků válečných invalidů jsou hrazeny výdaje spojené s udržováním stanic pro přechodné ubytování invalidů.

Pokud mi známo, není takové stanice v Brně, kde k úřadu a hlavně k prohlídkám dojíždějí váleční poškozenci, kteří nejsou přes noc nikde ubytováni a jsou nuceni prodlévati na nádražích a když ta se zavřou buďto na ulicích nebo v hospodách. Výjimečné ubytování z ochoty v jednotlivých případech, poskytované správou nemocnice Milosrdných bratří v Brně, nestačí k splnění tohoto úkolu a jest proto nutno tak jako jinde i v Brně zříditi stanici, kde by byli váleční poškozenci, přicházející úředně do Brna, ubytováni.

Pokud se týče §u 3 sociálně lékařských prohlídek, považuji opětně za svou povinnost žádati o zmírnění ne-li o úplné zastavení revisních prohlídek, v každém případě však o jejich podstatné omezení. I z laického hlediska jest nutno vysloviti se proti stanovení krátkodobých lhůt úředními lékaři zemských úřadů pro péči o válečné poškozence k provádění revisních prohlídek.

Jest dále spravedlivým požadavkem, aby v senátech zemských odvolacích komisí dostalo se poměrného zastoupení všem větším organisacím válečných poškozenců. Dosavadní zastoupení, zvláště v zemi Moravskoslezské v zemském úřadě pro péči o válečné poškozence, neodpovídá skutečnému organisačnímu rozvrstvení válečných poškozenců a jest příčinou oprávněných stížností a nespokojeností z řad válečných poškozenců a jejich organisací. Na tento oprávněný požadavek dovoluji si při této příležitosti upozorniti. Konečně je třeba věnovati mimořádnou pozornost i mimořádným zvláštním výdajům, uvedeným v rozpočtu pod sociální péčí pro válečné poškozence a pozůstalé po vojínech.

Ve směru prvním považuji stanovenou částku za tak nepatrnou, že je naprosto vyloučeno, aby za dnešních mimořádných hospodářských poměrů stačila alespoň k částečnému uspokojení potřebných uchazečů, ať již jde o dary nebo zápůjčky. Je třeba uvážiti, že mimořádnou péčí mají se odstraniti případné křivdy a nespravedlnosti požitkového zákona v individuelních případech, že touto péčí mají se také do jisté míry nahraditi nedostačující renty, že tímto způsobem má býti válečným poškozencům pomoženo. Avšak srovná-li se s preliminovanou částkou počet válečných poškozenců, nebude snad nikoho, kdo by věřil, že obnosem 3,850.000 Kč bude podstatně uvedenému účelu pomoženo. Bylo by proto záhodno předem pomýšleti již na opatření nezbytně nutného zvýšení položky na charitativní péči, jež se určitě během příštího roku projeví nepoměrným zvýšením počtu žádostí o dary a zápůjčky.

Z přednesených námětů je zřejmo, že problém válečných poškozenců je stále živý, že takovým ještě dlouho zůstane, neboť váleční poškozenci tvoří a ještě dlouho budou tvořiti stav, jemuž pomoci je přímo národním příkazem. Váleční poškozenci byli válkou postiženi nejvíce a jejich oběti jsou nejcitelnější, protože ztratili to, co na světě je nejdražší: zdraví, nebo své nejbližší, jež nikdo nikomu u postižených nenahradí.

Je v zájmu lidskosti a spravedlnosti, aby obětem světové války bylo za součinnosti a vzájemného pochopení všemožně pomoženo a aby tato péče a pozornost jevila se nejlépe a nejvíce ve státním rozpočtu. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP