Pátek 12. prosince 1930

Fakt je, že psychologie zločincova s trestem nepočítá, počítá vždycky s vyváznutím. Zločinec je hazardérem a kdyby věděl, že prohraje a představil si jen trest na svobodě, nepustil by se do té hry. Poněvadž je však hazardérem a myslí, že vyhraje, proto do té hry jde a je lhostejno, jak ta trestná pohrůžka ve skutečnosti vypadá.

Druhý moment, na který se odvolávají přívrženci trestu smrti, je moment absolutní spravedlnosti. Říkají: Je nespravedlivo, aby ten, kdo připravil o život někoho jiného nebo dokonce více lidí, sám život podržel. Kdybychom se však na toto stanovisko postavili, musili bychom trest smrti z důvodů této absolutní spravedlnosti vykonávati u každého, kdo úmyslně, vědomě a rozmyšleně někoho o život připravil, ale my to neděláme. Nejen my, i Rakousko, které přece nebylo pokrokovým, vyneslo od r. 1877 do r. 1901 2.112 rozsudků smrti, ale vykonalo jich jenom 79, tedy něco přes 3%. Je viděti, že se na toto stanovisko naše právní řády ani rakouský právní řád nestavěly. Bylo by to také stanovisko nesprávné, poněvadž k vykonávání absolutní spravedlnosti lidské síly vůbec nestačí, k tomu je třeba sil vyšších.

Teď si musíme položiti otázku, co mluví proti. Tu jsem již u tohoto argumentu zároveň při odpovědi na to, co mluví proti trestu smrti. Ne sentimentální ohled na zločince, nýbrž ohled na společnost, která má trest smrti vykonati, ohled na společnost, která má dáti příkaz katovi. Musíme všichni ve svých srdcích cítiti, že je něco naprosto abnormálního v tom, ustanoviti k něčemu lidskou sílu, člověka, když každým nervem a pórem cítíme, že zaměstnání, které mu určujeme, bychom za žádných okolností vykonávati nemohli a nevykonali. Každý člověk zdravě cítící je naprosto způsobilý otočiti klíčem a zavříti závoru za vězněm, který by měl třeba i doživotně v žaláři zůstati, ale tažte se každý sebe, zda byste dovedli - počestnou práci přece musí každý dovésti - svázati člověka, třeba i zvrhlého, vytáhnouti ho na šibenici, uškrtiti, zardousiti úplně studeně. Tedy ne ohled na toho vraha, ne soucit s ním - on nezasluhuje žádného soucitu - ale ohled na společnost, která má tento trest vykonati! To se, prosím, nevyřídí tím, že pan kat si svlékne rukavičky a hodí je pod šibenici. To by si musil také svléknouti kůži a my všichni musili bychom si svléknouti kůži. To je cosi, co nesmíme nechávati jenom na něm, tu odpovědnost musíme všichni cítit. Je to věc, řekl bych, cítění, ne tedy lidskost falešná. Když se mluví v této souvislosti o humanitě, nenazývejte ji, pánové, falešnou humanitou! To není humanita, která má na mysli lidství vrahovo a zapomíná na lidství oběti, to je humanita, která má na mysli právě lidství společnosti, těch, kdož mají trest smrti vykonati. To tajuplné, co člověka zaráží, kdo stojí před fenomenem lidského života - vždyť my nevíme, co tento život je, my nevíme, kdy tento život vznikl a kdy končí - to tajuplné je základem veškeré kultury. To "nezabiješ" je základem veškeré kultury, to se potom projeví v sociálním cítění, v lásce k bližnímu, ve všem. To je to Tolstého slovo o tom, že když někoho nenávidí, když k němu cítí největší zlobu a chce se křeče té zloby zprostiti, vzpomene si, že i on má matku a že i on bude jednou umírat To není sentimentalita, to není falešná humanita, to hodnocení života jakožto fenomenu, ta nemožnost studenou cestou přikročiti ke zničení toho fenomenu, kterého jsme my nevytvořili a nevíme, jak byl vytvořen v těch posledních důsledcích mravních a filosofických, to není falešná humanita, to jest jedině možná humanita. A jestli to není pravdivé, jestli to není možné dnes, tedy musíme věřiti, že to bude pravdivé a možné zítra, a že svět musí se tímto způsobem vychovávati. Zkrátka jde o to, jestli není možno ve válce proti zločinu zvítěziti také jinými prostředky. Tuto otázku budeme muset vždy zkoumati bez vzájemného štvaní a demagogie.

Ale jedno přec jen chci na konec a v souvislosti s touto otázkou říci. Nedovedu si mysleti zrušení trestu smrti bez současného zpřísnění celého našeho soudnictví. Tedy na příklad, že jsou také tresty doživotního žaláře bezvýjimečně tam, kde delikvent vyhoví ostatním podmínkám podobným oněm o podmínečném propuštění, zkrátka, že u nás maximem trestu na svobodě není doživotní žalář, nýbrž 15 let, to je naprosto nedostačující maximum, není to žádné odpykání, a já pravím rovnou, že za nejtěžší delikty proti lidskému životu lze odpykati jen úplným, definitivním vyřazením toho, kdo se jich dopustil, z lidské společnosti doživotním žalářem, ale ne žalářem takovým, k jakému dnes mnozí kriminalisté intendují, ne k doživotnímu žaláři, který se podobá více hotelu než kriminálu, nýbrž žalářem, který by byl, jak já říkám, jako řemen. Musí to býti trest, zde musí přestati každý ohled, a když bude veřejnost viděti, že jsou zde takové neúprosné tresty na svobodě a že se zde pyká jako v jiných státech, jsem přesvědčen, že také ten vox populi, hlas lidu dopadne jinak. Náš lid není pro šibenice. Kdyby náš lid chtěl šibenice, bylo by se to ukázalo v r. 1918, kdy bylo proč věšet a kdy tu bylo to vášnivé vzplanutí. Náš lid chce spravedlnost, jeho vírou ve spravedlnost bylo otřásáno nedostatečným výkonem trestu a proto vznikla nynější vlna, směřující pro vykonání trestu smrti, vlna, která zase pomine a které, opakuji, musíme rozuměti, kterou musíme respektovati a pochopiti.

Mám-li to vše, co jsem chtěl říci, shrnouti v závěru řeči, řekl bych, že musíme v této době vyjmouti určité otázky z politického shonu, vyjmouti ze shonu agitace. Osnova, kterou zde projednáváme, je krásný projev, krásný produkt práce, která se může dělati, když tu právě zření k této politické agitaci není. Musíme prostě věděti, že tvořiti duši je více než dělati politiku, protože podle toho, jaká je duše, duch národní, duchové argumenty, podle toho bude potom vypadati všechno, také hospodářství, také sociální politika, také ostatní politika, také poměry mezi stranami. Vítejme proto každý podnět, který nás vede k takovému zpytování svědomí, k takové přehlídce duchových základů naší národní a státní společnosti a přitakejme ke každému takovému podnětu ne řemeslně, nýbrž radostně! (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Luschka.

Posl. dr Luschka (německy): Dámy a pánové! Projednávaným návrhem zákona o trestním soudnictví nad mládeží směřuje naše zákonodárství k reformě, která po stránce hmotné a formální usiluje vyhověti požadavkům naší doby. Následuje zde příkladu většiny jiných evropských států a použilo při tom zvláště vzoru nového rakouského svazového zákona o zacházení s mladistvými provinilci z r. 1928.

Všechny tyto moderní zákony o trestání mladistvých mají vůdčí myšlenku, aby nepodařené mladistvé, kteří porušili trestní zákon, obezřele a trpělivě znovu uvedly s jejich zcestí na správnou cestu a tím z nich udělaly pro jejich pozdější život ještě užitečné členy lidské společnosti. Proto jest jejich účelem, aby se odpykal trestný čin méně trestem, spíše výchovou. My, němečtí křesťanští sociálové, vítáme tento vývoj trestního práva pro mládež, věrni svému světovému názoru a kulturně politickému hledisku, že se nikdy nesmí nechávati stranou duševní život a že nejlepší oporou lidstva a nejlepší ochranou společnosti jest důkladné vzdělání mládeže. (Souhlas.)

Proto zásadně souhlasíme s předloženým návrhem zákona, poněvadž se do popředí staví výchovná zásada, ale přece nemůžeme při tom nelitovati, že tato myšlenka nebyla domyšlena až do konce a to potud, že náboženské společnosti, jejichž hlavním účelem jest péče o duši, nebyly výslovně přibrány ke spolupráci. (Souhlas.) Jediná zmínka o duševní výchově při výkonu trestu zavření v §u 14 návrhu se nám zdá býti příliš málo. Vidíme v tom nedostatek zákona, který velmi jest na újmu jistotě, že bude dosaženo cíle při výchově mladistvých provinilců při všech jiných formách stíhání trestných činů, na které se pomýšlí, polepšovnách atd., a to tím spíše, že sama důvodová zpráva výslovně konstatuje zkušenost, že trestní činy mladistvých povstávají většinou z toho, že mladistvým za dnešních hospodářských a sociálních poměrů chybělo dříve dostatečné vedení a dohled. Právě proto měla by dodatečná výchova v době trestu vynaložiti vše, aby to dohonila a dosáhla upevnění charakteru, které by úplně vylučovalo opakování trestného činu. Neprobudí-li se nábožensko-mravní zásady, bude to podle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení nepoměrně těžší. (Souhlas.) Nedávno jsem četl v jistém velice rozšířeném časopise výrok, který zde zasluhuje zmínky. Tam se praví, že inkubační doba špatné výchovy trvá až do poslední hodiny života. To jistě platí - o správnosti této věty nelze pochybovati - pro ty, kdož takřka jako pathologický zjev jsou k tomu od mládí zvláště náchylni. Že jest správné naše mínění, že nutno přibrati úřední duchovní péči, o tom rovněž není pochybnosti. Význam duchovní péče pro výchovu mládeže se také skutečně popírá jen v politice, jak se zdá zvláště tehdy, když jako zde za nynější vládní většiny převládají příliš silné proticírkevní proudy. Očekáváme aspoň, že příští zákon o ochranné výchově, který dlužno považovati za nezbytný doplněk zákona o trestním soudnictví nad mládeží, tuto mezeru vyplní. (Různé výkřiky.)

Na tomto návrhu těší nás, že aspoň dosavadní zařízení pro ochranu dětí a pro péči o mládež se nyní na zákonitém podkladě v četných případech přibírají ku práci, při soudním vyšetřování, při ustanovování obhájce, při dozoru nad výkonem trestu, při složení senátu pro mladistvé, v dozorčí radě pro polepšovny, při péči o propuštěné mladistvé trestance atd. Vítáme, že tyto organisace byly přibrány ke spolupráci a tím více než dosud byly povýšeny na poloúřední místa. Spojení trestních soudů pro mladistvé s těmito dobrovolnými organisacemi pro péči o mládež v pravidelných vzájemných stycích otvírá dosud neoficielní péči o mládež nové vyhlídky na blahodárnou činnost. Jest zbytečné při této příležitosti ještě žádati, aby pokud možno byly do tohoto souboru přibrány soukromé ústavy pro výchovu mládeže a aby stát horlivě podporoval zřizování a subvencování soukromých ústavů pro výchovu mládeže, zvláště když jest prokázáno, že umístění nezletilých dětí - do 14. roku věku - a mladistvých od 14. do ukončení 18. roku věku v těchto ústavech jest často nutné.

V zákoně jest také ustanoveno jako sanační opatření, že děti budou odevzdávány jiným rodinám. Teoreticky jest to prosté, v praxi se za nynějších sociálních a hospodářských poměrů právě tomuto umísťování mladistvých postaví většinou v cestu velmi velké těžkosti. Budou-li vůbec rodiny ochotny to konati, přece ještě vždy zbývá otázka, mají-li také skutečně žádoucí výchovné schopnosti pro léčivé pedagogické zacházení s mládeží jim svěřenou. Návrh zákona pokouší se při trestním soudnictví nad mládeží vytvořiti úplně nové právnické názvosloví, tvoří se takřka nový právní obor trestního soudnictví nad mládeží, samá nová označení, v dosavadním trestním právu neznámá. Není zde již zločinu, přečinu nebo přestupku mladistvých, nýbrž jen provinění, místo žaláře a vězení jen zavření, po jehož 6měsíčním trvání má býti mladistvý odevzdán do polepšovny. Nezletilí provinilci až do 14. roku věku nejsou již vůbec odpovědni, dříve jen do 10. roku. Také trestní odpovědnost jest pro mladistvé pokud možno omezena, odpykání trestu co nejvíce zmírněno, a to jsou zjevy, samy sebou teoretické, podle mínění odborníků jistě správné, které však vlastně předpokládají přece jistý psychologický stav mládeže, který všeobecně dlužno považovati za uspokojivý. Ale bohužel jsou mínění při tomto bodu rozličná, avšak podle zkušeností z poválečné doby jest tomu tak dnes méně než kdy jindy. Dnes můžeme slyšeti stížnosti rodičů, učitelů, mistrů atd. bez rozdílu národnosti nebo politického smýšlení o vzrůstajícím nedostatku autority, o vzrůstajícím zesurovění a zdivočení mládeže. Když se přes to právě nyní usnášíme na tomto trestním zákonu, mládeži velice vstříc vycházejícím, považujeme při tom na ochranu společnosti za nezbytné, aby výkonné orgány zákona byly veskrze opatrné a učinily všechna opatření, aby bylo jisto, že se tímto zákonem neuděluje sproštění pro další úpadek mravnosti mládeže, nýbrž že se užívá jen nových způsobů, které pro mravní obrodu mládeže mají a musejí býti lepší než dosavadní. Proto je tento návrh zákona pokusem, který se však podle našeho přání také, jak doufáme, osvědčí. Kdyby tento zákon měl tím skutečně dosáhnouti svého účelu, totiž omeziti zločinnost mezi mládeží, způsobil by velké mravní dostiučinění u těch všech, kteří pro tak četné všední zjevy mají starost o vývoj příští generace. Ale běda, kdyby svým prováděním se stal jen koníčkem teoretického humanismu a ještě více než dosud musil způsobiti, že by mezi mládeží zmizel strach a stud před následky trestního činu.

Vítajíce tento výchovný úmysl zákona, my němečtí křesťanští sociálové ve spojení s tím rádi bychom projevili také všeobecné přání, a to, aby výchovný úmysl tohoto zákona byl dobrým předchůdcem všeobecně pro náš veřejný život, nikoliv naposled vycházejíce z úvahy, že by tím bylo lze mládeži dáti nejlepší příklad pro upřímnost, spravedlnost a úctu před zákonem. (Souhlas.) Kdyby se dokázal opak, musilo by to ovšem působiti zhoubně a v této souvislosti se obávám, že právě způsoby posledního soupisu lidu musejí způsobiti nejnepříznivější dojem. (Souhlas.) Proto užíváme také toho podnětu, abychom v souvislosti s projednáváním zákona o trestání mladistvých z důvodů veřejné mravnosti co nejrozhodněji zde protestovali proti způsobům právě prováděného sčítání lidu. Aspoň v převážné většině případů sčítací orgány považovaly za svůj hlavní úkol, aby promyšleně vykonávaly nelegitimní nátlak na naše německé obyvatelstvo, aby je přes ústavní zákaz odnárodňování přece národně znásilnily. Slibu ministra vnitra o výnosech a přísných pokynech pro nestranné provádění soupisu lidu se prostě nedbalo, takže mezi naším obyvatelstvem, kde již podle klíče nespravedlivé národnostní rozdělení při jmenování sčítacích komisařů vzbudilo velkou nedůvěru, panuje nyní skutečně velké roztrpčení. Při tom bylo by přece bývalo něčím zcela samozřejmým, aby se při této úřední činnosti hájilo aspoň zdání nestrannosti, neboť přezkoušení číselných výsledků není beztoho možné. (Výkřiky na levici.) Nechci dnes předbíhati sbírání materiálu, jsem však nucen odpověděti panu ministrovi na jeho poslední vývody v rozpočtovém výboru senátu, že jeho informace o části mého volebního kraje, totiž o invasi obyvatelů z pruského Slezska do Hlučínska, zakládají se na mýlce. Snad se stalo, že tu a tam v této době přišli na návštěvu příbuzní. Ale to přece nerozhoduje, poněvadž pro sčítání jest tak jako tak lhostejné, byli-li na návštěvě cizozemci. I když se to snad stalo, jest přece faktem, že tato t. zv. invase, kterou ve skutečnosti může býti jen zvýšený pohraniční ruch až do 1. prosince, byla způsobena tím, že se vraceli podomní obchodníci a stavební řemeslníci, jichž jest mezi domácím hlučínským obyvatelstvem velmi mnoho a jako každoročně jen za tím účelem, aby doma přezimovali, částečně však jsouce si vědomi svého práva a své povinnosti, aby jako státní občani byli sčítáni ve státě, a to tím spíše, že přece pro tyto okresy na výsledku soupisu lidu závisí zvlášť důležité věci. Jest to příliš křiklavý rozpor, který zde stále byl, že německé obyvatelstvo, které při posledních volbách odevzdalo 62.5% všech německých hlasů, bylo v soudním okrese stlačeno jen na procentní sazbu 17%; to jest rozpor, který jest tím nehoráznější. Jistě jsme musili míti za to, že kdyby se prováděl aspoň poněkud spravedlivý soupis lidu, vyrovnalo by se to aspoň tak dalece, že by se uznal zlomek, jaký aspoň ve skutečnosti existuje a odpovídá volebnímu výsledku. Mnozí z těchto hlučínských obyvatelů, kteří jako podomní obchodníci nebo stavební řemeslníci putují po celé Evropě a nyní se vrátili, také se domnívali, že jako při volbách jest podle zákona povinnost zúčastniti se soupisu lidu. To jsou fakta, o nichž se nelze mýliti. A když časopis, který schválně byl nyní nově založen v hlučínském okrese jistě s úřední podporou - "Náš domov" - tvrdí, že se staly nehoráznosti a žádal, aby československý konsulát ve Vratislavi zastavil vydávání vis, musím proti tomu poznamenati, že velice lituji, že časopis vládou podporovaný ještě neví, že ve styku mezi Československem a Německem byla již dávno visa zrušena.

Nyní k další ilustraci několik případů, které se tam staly. Starostovi v Kravařích, jedné z největších obcí v tomto území, úřady vůbec neoznámily, že se budou konati přípravy k soupisu lidu, ale v této obci pracoval sčítací komisař již celé dny a týdny před tím s několika lidmi z výboru. Jak jsme se mohli důvěrně dověděti, projednával se na těchto konferencích voličský seznam a pro soupis lidu bylo tam ustanoveno, že se smí v obci vyvoliti jen 60 rodin, které se mají uznati za Němce. Kravařské obecní zastupitelstvo usneslo se proti těmto zcela zvláštním přípravám k soupisu lidu, že podá velmi ostré námitky brněnskému zemskému úřadu. Jak oprávněné a odůvodněné bylo toto usnesení, odsouzení a kritika tohoto postupu, vyplývá ostatně i z toho, že tento návrh byl přijat v obecním zastupitelstvu 19 hlasy ze 20, tedy i hlasy 2 českých členů obecního zastupitelstva. Ostatně v Kravařích revisor druhého dne soupisu náhle prohlásil stranám, které si stěžovaly, že s nimi nemůže vyjednávati, protože neumí německy, ačkoliv týž pán minulého dne přijal německy přednesenou stížnost jisté paní Beaty Židkové a vybídl sčítacího komisaře, aby stížnosti vyhověl. Přes noc zapomněl německy. Paní Hahnová si stěžovala, že její syn Karel, který není ještě školou povinný, nebyl pojat do sčítacího archu a sečten. Revisor prohlásil, že nemůže této námitky přijmouti, poněvadž je přednesena německy. Stejně v jiné obci okresu, která jest dnes přidělena k politickému okresu opavskému, najednou prohlásil sčítací komisař mezi jiným, že dítě narozené dne 30. listopadu 1930, tedy ještě před soupisem lidu, pro něj ještě při soupisu lidu neexistuje. V obci Koutech byl vynechán celý dům a nebyl sečten, v Kravařích nebyla sečtena jedna strana. To jsou všechno případy, pro které bych mohl uvésti jména. V Kobeřicích byla na obecní tabuli a na několika vratech německých obyvatelů vyvěšena tato česká hrozba: "Češi dostanou mnoho jiter pozemků, Němci ať si pro tyto pozemky jdou ke Kaschnemu do Berlína." To jest tamější starosta, který nejen jako státní občan, nýbrž ovšem i jako úřední činitel nemá s Berlínem co dělati. Bohužel, jest tam podezřívání a pomlouvání na denním pořádku jako dříve. Pak se říká, že pozemková reforma není podnětem k počešťování. V celých stech případů, na jejichž uvedení zde by nestačil čas, odepřel sčítací komisař vůbec zápis do rubriky "národnost", takže tyto strany po celý svůj život se nedovědí, ledaže by se proti nim zahájilo zvláštní trestní řízení, zdali a ke které národnosti byly zapsány. Ostatně pro úhrnný výsledek právě v tomto okrese jest zajímavé, že národně demokratický "Moravskoslezský deník", vycházející v Moravské Ostravě, již dne 4. prosince, tedy třetího dne po soupisu lidu, věděl, že tento soupis vykázal na Hlučínsku jen 12% Němců. Poslední soupis vykázal 16·7%, tentokrát bylo již předem vypočteno jen 12%. Velmi příznačný případ stal se také v tomto území našemu německému křesťansko-sociálnímu členovi zemského zastupitelstva Klinkovi, kterého v obci Chlebičově, v politickém okrese opavském, jeho bydlišti, sčítací komisař nezapsal jako Němce. Teprve stížností, když jednalo zemské zastupitelstvo v Brně, mohlo býti dosaženo, že brněnský zemský úřad vydal pokyn, aby jeho údaj o německé národnosti byl vůbec zapsán. Zároveň bylo učiněno opatření, aby úřady o tom mohly ještě jednou definitivně rozhodnouti. Pan Klinek, člen zemského zastupitelstva, byl prý místopředsedou "Matice". Ve skutečnosti se případ měl takto: Jako někdejšího starostu ho přiměl důvěrník okresní politické správy, aby svolal veřejnou schůzi obecního - zastupitelstva, a on jako starosta se domníval, že musí této výzvě vyhověti. Při této schůzi se ukázalo, že šlo o volbu předsednictva "Matice". O své volbě do představenstva se dověděl vůbec teprve později a ihned složil svůj úřad. To mu také nevyneslo žádnou oblíbenost, neboť hned na to byl zbaven starostenství a rychle se nalezly důvody pro toto opatření. Proto nesmí platiti jeho údaj, že jest německé národnosti, přes to, že již jest 2 roky německým členem zemského zastupitelstva v Brně a mnoho let obecním činitelem jako zástupce německé křesťansko-sociální strany lidové. Další zajímavý případ, pokud jde o zmocněnce, mohu uvésti o německém křesťanskosociálním členu okresního školního výboru, zemědělci Hollainovi z města Hlučína. K němu se dostavil sčítací komisař a když mu uvedl svou národnost jako "německou", řekl mu: "Jak je nám známo, neumíte vůbec správně německy mluviti a psáti. Máme důkazy, že váš dopis podaný úřadu jest, pokud jde o pravopis, tak chybný, že to o tom svědčí." On velmi řízně odpověděl, že by jako komisař měl věděti, že v tomto okrese úřady vůbec nepřijímají německých podání. Při tomto soupisu lidu české bojovné spolky vyvíjely všeobecně živou činnost, to jest nám jistě známo, jakož i jejich taktika, které nyní užívají, jest, že si myslí: "Útok jest nejlepší obranou", a vrhají proti nám jako straně i proti německému tisku spoustu nepravdivých obvinění. Jsme pevně přesvědčeni, že tím jistě pravda nemůže býti zakalena a že tato strana konec konců při soupisu lidu o národnosti ráda si zahrává s myšlenkou a pokouší se s ní pokud možno proraziti, že, když již v tomto státě nelze odstraniti menšinových smluv, lze se snad pokusiti o odstraněni menšin samých. (Souhlas.) My máme podle ústavy práva, my jsme podle ústavy všichni bez rozdílu národnosti rovnoprávnými občany demokratické republiky. Činí to dojem přímo jako paskvil této ústavy, když četné sčítací orgány ve své dvojnásobné funkci jako důvěrníci českých národních bojovných spolků a orgány politické správy vykonávaly teror proti rovnoprávnosti našeho obyvatelstva. Právě proto měla by podle našeho mínění vláda nyní použíti veškeré energie a zakročiti proti provedeným nezákonitostem, aby chránila ústavu před svými vlastními orgány. Před rokem vláda ve svém prohlášení se souhlasem německých ministrů ujistila, že bude dbáti, aby klidný běh administrativy nebyl rušen nelegitimními vlivy. Byl by nyní nejvyšší čas dokázati, že toto vládní prohlášení jest míněno vážně. Žádáme, aby došlé stížnosti byly skutečně nestranně a důkladně vyšetřeny a aby v okresích, kde lze dokázati, že se nedbalo předpisů o soupisu lidu, byl soupis lidu prohlášen za neplatný a v nejkrajnějších případech byl zcela opakován.

Projednávaná látka směřuje k morálnímu vlivu a výchově. Podle toho, co jsme dříve řekli, žádáme dvojnásob důrazně, aby se to nezastavilo pro příště jen u mládeže, aby se tato výchovná tendence vztahovala na celý mravní cit pro povinnost a vědomí odpovědnosti, zvláště také státního aparátu. S tendencí samého návrhu zákona souhlasíme a budeme proto, jsouce stejného mínění s německou katolickou mládeží, pro tento zákon hlasovati, nehledě k našemu jinak oposičnímu postaveni vůči vládě. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pí. posl. Blatná.

Posl. Blatná (německy): Slavná sněmovno! S právem, týkajícím se dětí a mládeže, zachází se v Československé republice macešsky, zvláště macešsky zachází se s mládeží v trestním zákoně. V první úvodní větě důvodové zprávy promluvil pan ministr dr Meissner s upřímností hodnou uznání, že Československá republika je jedním z mála kulturních států, kde soudnictví nad mládeží není naprosto v souhlasu s moderními poznatky kriminální vědy, na velký rozdíl od okolních států. Tato bezohledná upřímnost zasluhuje uznání tím spíše, že zde ministr nejen vyslovuje, co jest, nýbrž vyvozuje z toho také důsledky. U nás jest ze všech osob podléhajících trestu asi 10% mladistvých. Když letos v letě v sociálním ústavu pan ministerský rada dr Lány, správce veškeré péče v Československu, konstatoval, že to jsou zvláště ročníky mezi 16. a 26. rokem věku, které vykazují největší kriminalitu, posluchači s uleknutím napjali sluch. My socialisté, kteří máme zvyk při všech zjevech pátrati po jejich příčině, po jejich společenských důvodech, po jejich hospodářských, sociálních a sociologických důvodech, nebyli jsme tímto konstatováním překvapeni. Bída, zbídačení, velká nouze a kriminalita úzce souvisí. Když jsem nedávno v jistém západočeském místě v Rudohoří na přání tamějších žen zkoumala živobytí obyvatelstva, dověděla jsem se, že jest spotřeba co nejvíce omezena. Maso se nejí. Žitná káva, sladová káva, brambory, suchý chléb, zbytky chleba, to jest, čím se rodiny živí. Víte, kdo přináší chléb, z něhož rodiny žijí? V době, kdy otec bez práce sedí doma, vycházejí děti často na celé dny na venkov, aby si tento chléb vyžebraly. Ale nezůstane to u žebrání. To jest často jen počátek, a venkovská silnice má svoje nebezpečí. Když jsem v jistém vězení krajského soudu zkoumala životní poměry zatčených mladistvých, dověděla jsem se, že tito chlapci mezi 14 a 18 lety byli skoro veskrze děti vdov a nezaměstnaných. Když mládež prožila ve svém dětství válku, zásobovací nesnáze poválečné doby, hospodářskou krisi, když veskrze prožila katastrofy - kdož by se divil, že mnozí z nich dovedou mysliti a jednati jen v katastrofách. Dlouho trvající nezaměstnanost jest vysoce způsobilá působiti na mládež po mravní stránce ničivě, zcela jinak než na starší lidi pevného charakteru. Jest vysoce způsobilá vyšinouti mladé lidi z duševní rovnováhy. Jest dosti trudných životných poměrů. Asi před 10 dny byl u mne 73letý churavý člověk, jménem Weiss, majetník loutkového divadla, který prodal svého koně a nyní putoval v zoufalství a naivnosti od chudobince k chudobinci a prosil, aby ho přijali. Konečně přišel ke mně. Když někdo musí intervenovati, musí se tázati po údajích. On má 12 dětí a neví o žádném, kde se zdržuje, jak a zdali vůbec žije. Ví jen, že všech 12 nechodilo do školy, že se nevyučilo žádnému povolání, a řekl mi, nikoliv aby kritisoval, nýbrž pouze konstatoval: "Kdo pak přijme naše dítě do učení a práce?"

Společnost neví nic o tisících těchto dětí, jak žijí a hynou. Společnost je poznává teprve jako předmět při soudních líčeních a jako číslo v trestnici. Ale nemusíme uvažovati ani o těchto zcela zvlášť těžkých životních poměrech. Což není tomu všeobecně tak, že dcery a synové proletariátu vstupují ve 14 letech do boje o existenci? Jsouce sami ještě tělesně i duševně dětmi přicházejí přímo bez okolků od krásné čítanky do světa s jeho vykořisťováním a s jeho potlačováním a učí se tam znáti život a lidi docela jinak, nikoliv v jejich svátečních šatech, nýbrž tak, jak vypadají ve všední den. (Posl. Hackenberg [německy]: Kde otec a matka jdou za výdělkem, jsou děti již dříve ponechány samy sobě!) Tyto děti jsou osudně docela ponechány samy sobě. Ale tento 14 a 15. rok, to jsou velice nebezpečná léta, to jsou velmi kritická léta, to jest doba, kdy děti začínají pohlavně dospívati, to jest doba, kdy na děti přichází velký neklid a zmatek, kdy by vyžadovaly zcela zvlášť něžné péče. Děti proletariátu musejí ven a starati se, jak by si samy pomohly. Tisíce a tisíce takových existencí ve svém vývoji hyne a mohlo by býti zachráněno. Nemohou býti ovšem zachráněny metodami našeho soudnictví nad mládeží, jaké jsme měli dosud, nemohou býti zachráněny metodami našeho výkonu trestů.

Návrh, který máme dnes před sebou, ubírá se jinou cestou. Vedoucí, hlavní myšlenkou jest odvrácení od teorie odplaty, jest to myšlenka výchovy. To jest všeobecně velká cena tohoto zákona a ta se pociťuje skoro ve všech podrobnostech. Jest mimořádně důležité, aby na př. 10- až 14leté děti, které byly dosud předváděny trestnímu soudci, jako mladé děti byly odevzdány soudu, který přirozeně jest pro ně jedině příslušný, soudu poručenskému. Pro 14- až 18leté tvoří se nové právo, nová forma viny, provinění, která činí rozdíl mezi delikty mladistvých osob a trestními činy dospělých. Návrh zavádí do kriminální vědy a do názvosloví nový pojem, zavření, které nemá trestních následků a vylučuje důsledky čestné. Rozšiřuje také - což lze uvítati u mladistvých zřízení - podmínečného odsuzování a podmínečného propouštění. Velmi živě vítáme zřízení sociální soudní pomoci, zřízení, které v Německu mělo neobyčejně blahodárné účinky a jehož palčivě potřebujeme. Tento návrh zavádí také do soudnictví nad mládeží zvlášť pro tuto službu vyškolené a také zvlášť placené soudce a při těžkých deliktech stanoví také senát mládeže s účastí a spoluprací vyškolených soudců laiků.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP